Ještě stále jsme tady...
- - - - -
Čtení pro tento den:
Petr Payne
Když poutník, tak kulhavý
Poutník není turista, není ani člověkem na služební cestě. Turista nebo i turista z profese - cestovatel cestuje ze své vůle, jeho cestovatelství je projevem jeho svobody. Jde, kam chce, vše ofotí, nasedne a hurá na druhou polokouli země! Naopak ten, kdo je na služební cestě, je spoután svým posláním. Rusové říkají služební cestě případně - komandírovka. Cestovat služebně, z příkazu, znamená cestovat z vůle nikoli vlastní, nebýt na cestě svoboden, nemoci se zastavit, kde bych chtěl, hovořit a pobýt s lidmi, ke kterým mě něco váže. Samozřejmě i na služební cestě se vyšetří nějaký ten půlden a cestovatel, pokud není bohatý, spojuje své cestovatelství například s novinařinou. Je-li cesta podobenstvím života, pak člověk v prvém případě je chápán jako bytost převážně svobodná a v druhém jako bytost osudově určená a vymezená. Poutnická existence není to ani ono, obojí snad napůl, a přece něco navíc. Poutník přijímá svá osudová určení, bere je jako úděl, ale také sám utváří svou cestu. Tady, odtud, z této bytostné dvojakosti pramení poutníkova kulhavost. Jako je jeho jedna noha volná a druhá spoutaná, tak je sebe-určující i určován. Duchovní pouť není naplněním daného fahrplanu, ale také to není bujaře nevázaný výlet. Ale i na výletě nebo na služební cestě se může přihodit něco nečekaného, něco zásadního, takže jeden objeví svou vázanost a druhý svou možnost: kámen úrazu, nedopatření, ránu a vyšinutí. Neboť na cestách jsou rizika vzdor všem pojištěním větší, tuto naději nelze těm s fotoaparáty na pupku upřít, a také služební cestu lze dle návodu Heinricha Bölla svévolně ukončit. A cesta se stává poutí. To proto, že je stigmatizována, je znamenána ranou, samozřejmost pohybu je ochromena kulhavostí toho, kdo kráčí, vývoj se zauzlil. Když poutník, tak kulhavý...
Kulhavec Josefa Čapka
Když kulhavý poutník, tak knížka od Josefa Čapka, která vyšla v roce 1936 a u vnímavých současníků byla záhy vřele přijata.
Kulhám, tedy jsem, přemýšlím o své cestě, vedu hovor se sebou samým, odkud a kam, odnikud nikam, pocházím z vajíčka, které bylo oplodněno, a spěji ke smrti. Čapkův poutník není, nemá být žádnou alegorií, tak jako jí nemají být ti, které cestou potkává. Právě ta jeho kulhavost se vzpírá jakékoli alegoričnosti nebo, jinak řečeno, v kulhavosti se docela prolne rovina reálná s rovinou alegorickou; zemitost kulhavosti zakládá symbol, jehož hloubka strhává do sebe vše, co bylo a bude řečeno.
Kulhavý ví, kam jde, jde ke smrti. “Belhá se branou věčnosti”, jak usuzuje. Největší setkání, k němuž na cestě dojde, a není to setkání v žádném případě náhodné, je setkání s Duší. S duší, která je přinejmenším úžasem z vesmíru, ale která si též pamatuje, čím jí byl vesmír a svět - možná i když přechází přes můstek smrti. Duše nevede spor o své právo na existenci s tělem, jak je to konstruováno starými modely, ale s Osobou. Také tu poutník potkává: Osobu, jež obléká člověka v jeho funkci, v kariéru, a obdařuje ho klamem veledůležitosti a fenoménem úspěšnosti, s rukávem plným aktivit, venkoncem však prázdnou formu života. A poutník tady vidí bezbrannou duši najednou podléhat. A přitom jde o mnoho, “o tělo, o život, o všechno ostatní až po to nejposlednější”.
A ještě než opustíme Poutníka Čapkova, abychom pátrali po jeho předchůdcích, ptejme se po cílí, kam došel, nebo lépe po smyslu, jehož se dobral ten kulhavý. Otázka “odkud a kam” otvírá vědomí celku, ale zároveň ústí v nevědění. Poutník ví, že Věčnost je již nyní a “všichni jsme chtěj nechtěj v jejím koncentráku”, ne až tam, za nějakou hranicí, po smrti, která jako by byla přechodem “z chudácké vesnice do krajského města". Ale duše poutníkova posledního smyslu nenachází. To však neznamená, že neexistuje. “Nepřivedla mě víra k bohu církví. A přece nejsem člověk bez víry”.
Kulhavý poutník Hieronyma Bosche a jiní poutníci
Nepochybným předchůdcem, jehož štafetu Čapkův poutník přejímá a s nímž se částečně i polemicky vyrovnává, je poutník J. A. Komenského (Labyrint světa a lusthaus srdce - 1631). Josef Čapek z Labyrintu párkrát cituje a jak Komenský, tak i Čapek uvádějí svá díla mottem z biblické knihy Kazatel. Setkání poutníka v Labyrintu jsou panoptikálně četnější, komicky pestřejší a systematičtější. Také dialogičnost já - poutník má u Komenského praobraz v rozprávkách s průvodci a rádci. Příbuzný je i obrat do vlastního nitra; u Komenského však nastává až v závěru. V pokojíku srdce svého se Poutník setkává s hostem, přítelem kromobyčejným, totiž se samým Kristem.
Jestliže Komenského poutník venkoncem opouští Labyrint a vstupuje do letohrádku svého srdce, pak poutník jeho mladšího anglického kolegy, laického kazatele Johna Bunyana (The Pilgrim’s Progress, 1678), vstupuje do labyrintu děje hned na začátku, když začne hledat spásu a věčný život. Jako by pokračoval tam, kde Komenský pomalu končí. V tomto světě se nachází ještě více alegorických lokalit: Bažina malomyslnosti, Očarovaný kraj nebo Trh marnosti se zbožím všeho druhu, vskakují tu do cesty Světaznal, Výklad, Doufající, Nespokojený apod. Kristian, tak se totiž poutník jmenuje, nekulhá, ale nese jakési břemeno - posléze se dozvíme, že je to břemeno vlastních vin, jehož je poutník záhy zbaven. Na cestu Kristianovi svítí Evangelium a obrazy biblických postav. Kristian nakonec vítězně prochází smrtí, o níž těžko soudit, zda je skutečná, nebo jen alegorií - ve snové krajině, která se autorovi zdá, je totiž všechno sen. A poutník dochází cíle svého určení. Ocitá se v branách Nového Jeruzaléma.
Sestavování kaleidoskopických obrazů z alegorických postav i z reálných figur tohoto světa, někdy až komických, má už od středověku svou bující tradici a kdoví, zda tuto metodu neobjevili zdávna vlastně malíři nebeských scén a posmrtných soudů. U Hieronyma Bosche, malíře této ražby výjimečného, jsem objevil postavu kulhavého poutníka, která prochází takovým světem. Boschův Kulhavý poutník (tondo z roku 1510) bývá také nazýván Ztraceným synem je míněn ztracený, marnotratný syn Ježíšova podobenství. Nuzný, zestárlý a ztrápený pocestný s ovázanou nohou míjí hostinec, symbolizující prý svět a ďábla. Branka, ke které míří, vede do útěšné holandské krajiny a představuje lepší příští a možnost nalezení ztraceného domova. Tento poutník má svého o deset dvacet let staršího předchůdce namalovaného na rubu křídel triptychu Fůra sena. Poutník tu ještě nekulhá, je mladší, ale krajina za jeho postavou představuje alternativy života pestřejší a děsivější. A k tomu uvažme, že na křídlech triptychu jsou Boschem namalovány Peklo a Ráj a že Fůra sena je karnevalovým alegorickým obrazem do záhuby se valícího nenasytného lidstva. Proti tomu množství figurek cpoucích se senem je poutník sám. Poutnická existence tu představuje životní alternativu, v níž samota je daní za překonání pokušení a nalezení cesty.
Kulhavý poutník v biblické krajině
Některé svrchu uvedené obrazy nás samy navádějí do krajiny s biblickými náměty. Ikonografie Boschova Ztraceného syna spojuje hlavního protagonistu s kulhavostí. A pak je tu myšlenka návratu, vlastní snad všem duchovním poutím. Ztracený syn (Ježíšovo podobenství o Marnotratném synu-Lukášovo evangelium, 15. kapitola) je ten, kdo došel nejen existenční, ale přímo existenciální bídy. Dříve než se rozhodne vrátit se z ciziny k otci, čteme, že “vešel do sebe samého”. To je zřejmě to podstatné, i kdyby domů nedošel, i kdyby otec mezitím zemřel, jeho cesta dostala novou kvalitu. Z dobrodružného výletu, z životní turistiky se stala pouť. A poutník, byť procházející cizinou, není již bezdomovcem sebe samého. Příběh je to stručný, Bible je vůbec stručná, ale známe příběhy na podobné téma, které jsou rozvinutější. V Písni o perle, povídce užívané dávnými gnostiky, je královský syn vypraven na cestu do Egypta, aby odtud přinesl perlu. Časem zapomene na své poslání, na důvod svého pobytu v nepřátelské cizině a upadne do těžkého spánku. (Služební cesta se promění v neplánovanou dovolenou.) Z dřímoty ho probudí až dopis z pravlasti - : “Četl jsem tam o všem to, co bylo napsáno v mém srdci.” Princ se probere, ukořistí perlu, míjí Labyrint, míjí Babylon a putuje domů. Z příběhů, které zde uvádíme, je idea návratu zde nejvíce zdůrazněna. O to také v gnozi běží, o návrat duše do nebeské vlasti. Tento poutník nekulhá, jeho vada spočívá v jakési zapomětlivosti, je třeba se rozpomenout na královský původ a co nejrychleji se vrátit. Badatel Hans Janas srovnával starověkou gnozi s existencialismem. V popisu pobytu člověka na zemi je nasnadě jistá příbuznost: V gnozi i v existencialismu je člověk do světa vržen, je tu cizincem vydaným na pospas svému přemýšlení a hledání smyslu, a jistá je jen smrt. V gnozi však, navíc, přichází řešení, gnostické poznání, dopis z pravlasti, ukáže se tajemný zjevovatel, je odhalena vlastní božská duše a následuje šťastný návrat domů. Co tedy, jestliže nevěříme spolu s existencialisty v gnostickou myšlenku návratu? Žádný návrat, žádná zkratkovitá, snová řešení! O to vážnější prožívání této marnosti a časnosti! Nicméně i k tomu a právě k tomu je třeba vědomí smrti a pouti, vědomí vlastního já a věčnosti. “Úplná resorpce do reality není u člověka vůbec možná; a právě to, že ji vždy něčím přesahujeme, že tedy nechodíme v životě po stejně dlouhých nohou, znamená kulhavost" (Jan Patočka: Kulhavý poutník Josefa Čapka - samizdat 1978).
Praotcem kulhavých poutníků je Jákob
Jákob, psanec mezi dvěma domovy, z nichž ani jeden nebyl místem míru, zažil mnohé na cestě. Na cestě měl také vizi, v níž viděl žebřík s anděly, jak po něm vystupují a sestupují jako po eskalátorech, a na závěr vidění se musel zhrozit a říci: “Není jiného, jediné dům Boží a tu jest brána nebeská.” Jákob se už dávno belhá branou věčnosti. Jeho kulhavost je důsledkem právě takových bolestných setkání, která proměňují cestu, z vlastní vůle nebo z přinucení okolnostmi, v pouť.
“A zůstal Jákob sám; a tu zápasil s ním muž až do svítání. A vida, že ho nepřemůže, obrazil jej v příhbí vrchní stehna jeho... I otázal se Jákob, řka: Oznam, prosím, jméno své. Kterýžto odpověděl: Proč se ptáš na jméno mé? I dal mu požehnání. Tedy nazval Jákob jméno místa toho Fanuel; nebo jsem viděl Boha tváří v tvář a zachována jest duše má. I vzešlo mu slunce, když pominul Fanuel, a kulhal na nohu svou...” (Genesis, 32. kapitola, Bible kralická)
- - - - -
Weles 6 (2/97)
-aav- 7/10/2003
Žádné komentáře:
Okomentovat