pátek 5. září 2003



Z Tábora k nám, doputovala následující zpráva. Publikujeme ji v původním znění s doplněnou diakritikou:

- - -

Literární večery Na Druhém břehu
'LIVEDRUB'
mluvící skupina KATASTROFANKA
ve složení Markéta Šáchová, Josef Musil, Markéta Janoušková, Jiří Blaha
uvádí svoji nejnovější show
'Radio Kopanec'
7. 9. 2003, 20:03 hod.
POZOR: koná se v kavárně ALFA!!!!! (staré město, za náměstím), Tábor

- - -

Čtení na tento víkend:

Kujínka, humory, karel a benjamin
aneb
Vkydni mu andro muj

Eduard Bass

Zní to jako refrén nějakého milostného šlágru, ve skutečnosti to znamená: Dej mu přes hubu. Knížečka, z níž se to dovídáme, je malý sešitek o 70 stránečkách: Slovníček „Světská hantýrka“; uspořádal Jaroslav Podzimek a vydal časopis Bezpečnostní služba. Světská hantýrka je tajná mluva „lidí světských“, to jest kočovných, světem jdoucích, loutkařů, komediantů, boudařů a pouťařů, cirkusáků, koňských handlířů, kůžičkářů a tuláků. Nejde tedy o hantýrku zlodějskou, ačkoli je přirozeno, že tulácký živel nabírá svou řeč i ze zřídel, jež mívají co dělat s kriminálem. Přes to je na slovníčku, jejž jeho autor záslužně pořizoval ve styku s životem, znát, že je tu mluva z jiné lidské oblasti; kdybychom měli narychlo charakterisovat rozdíl, upozornili bychom, jak se hantýrka zlodějů opírá o hebrejštinu a starou němčinu, kdežto mluva lidí světských má nejvydatnější pramen v cikánštině. Te ačel je cikánské zůstati, ačelit, hačelit říkají světoběžníci místo zůstat nebo posedět. To andro v nadpisu je cikánská předložka do nebo v; muj je cikánsky huba; a z cikánštiny je v knížce bezpočet slov: ambrole, hruška; balátko, sele; báro, veliký; čáčo, hodný; garodýpen, úkryt. Z cikánštiny jest i rozkošné slovo devlíček, devlínek, devlíneček, které ve své mazlivosti znamená Pámbíčka, Ježíše Krista, anděla, křížek a miláčka. To všechno od cikánského Devel, Bůh. A hned zde vidíme rozdíl v hantýrkách: rotvelše je mluva tvrdá, cynická, vedoucí až na popraviště. Lidé světští a choďáci uchovávají si zbožnost nebo aspoň úctu k věcem posvátným. Je to už vidět na početnosti výrazů. Fara se například jmenuje bekvár, čifna, faradaj, fariboj, rajšfír, rašajovna; knězi říkají kabíšek, klubátko, pátrus, kulbe nebo pulbe a po cikánsku rašaj. Je to nápadná hojnost výrazů, protože podobné množství synonym mají jen slova pro život světoběžníků důležitá. Na příklad žena: čaje, doga, bílý kůň, huje, kujínka a z těsnohlídka známé jambora. Nebo kořalka: brábinka, brávinta, drátenice, humory, šalabraneta, švinda, švitorka. Nebo krádež: bouda, čórka, hmátka, hácha, handl, chmátka, chudel, karel, stápka. Nebo četník: andělíček, bédo, beng, bejk, benjamin, cengr, čuchal, džúvák, džúvalák, charengero, chocholáč, kanďas, rulďák, slepka, sýkora, šelengero, šilingrák.
Ten andělíček patří mezi slova, která vznikla z přezdívky, humorem mnohdy opravdu šibeničním: když se na příklad otiskům prstů říká adresa, nebo státnímu zástupci nakladač a věznici gymnázium. Posměšek lidí potulných dává detektivu jméno psa alík a donašeče nazývá prostě had. Proč se pomahač při koupi jmenuje právě bydžovák, zůstává místopisnou záhadou. Jen zkušenost husích zlodějů by asi mohla vysvětlit, proč huse říkají škytavka; zato stará tradice lidového posměšku jest uložena v názvu pro krejčího: kozí duch; a litaratura velkolepě vpadá do hantýrky, říkají-li státnímu zástupci – duch prérie.
Po prvé, poku dvím, zaznamenávají se zde termíny našeho cirkusáctví, překroucené většinou z němčiny; angr je železný kůl ke stavbě cirkusu, baum je jho stěžeň, kvartopole jsou pomocné tyče, pretlo je prkno, runt je obvodní plachta cirkusu, runtovky jsou sloupky, které ji drží.Runďačka naproti tomu je houpačka. Nezvyklejší je terminologie fiškálníků, loutkařů. Loutkové představení se zove jauverkas fiškálkama nebo taky keliben. Kelibengero je komediant zrovna jako keriban nebo tradyáš. Loutkám se také říká mikrle, což je z ctihodného řeckého mikros, kdežto latinský skelet se pro marionetu kostlivce změnil na škilet.
Podivuhodné je, jak si hantýrka slova vytváří: nejen že pokrucuje cizí, ale všelijak změní i výrazy doma běžné. Na příklad vynechá slabiku: místo tabák říká bák, místo vrabec bec, licajt místo policajt, put místo kaput. Co byste řekli, že je sifo? Vousy. A z čeho je vzato? Inu, přesmyčkou: fósy – syfó, sifo. A podobně přesmyčkou horuna místo nahoru – a je to hned zcela nového zvuku. Co se zvučnosti týče, je tato hantýrka vůbec mluva kouzelná. Je plna slov úžasně plných, přímo bohatýrských, třebaže jejich význam je velmi civilní. Jak vznešeně zní slovo geróro a znamená jen člověka chudinku. Co je naše hloubka proti hantýrkovému chrouš. Jak otřelé je chytrák a jak pyšně naopak zní heraldo. Jak pathetické je lodypen, kde my řekneme nocleh, jak z jiného světa je lubikán, kde my mluvíme o zhýralci. A manželka sluje manuše, babička mušínka, hřbitov mulgot a bílý kůň tuliven, muzika rinaj, a hospoda věrta – samá slova mohutná, zvonivá i tajemná, jako by lid, po staletí vyvržený z oficiální společnosti a odsouzený k nuzování v prachu silnic, cítil potřebu zušlechtit se a povznést aspoň mocenstvím slov, které zůstala jenom jeho.

Eduard Bass: Kázáníčka. Fr. Borový, Praha 1946, str. 60-64
- - -
Z připravovaného Welesu 17



-aav- 9/05/2003

Žádné komentáře:

Okomentovat