---

Ve spolupráci s Bogdanem Trojakem se (do jisté míry) podařilo odstranit komplikace, které v minulých dnech bránily v aktualizaci těchto stránek. Vzhledem k tomu, že, jak známo, "není všechno zlato, co se třpytí," prosíme o shovívavost nad "dočasně nečitelnými příspěvky", které se zde vždy na několik minut objeví - převod do češtiny provádíme ručně a to, zvláště u delších textů, zabere určitou dobu.
Pokud se Vám tedy podaří tyto nečitelné verze zachytit, budeme rádi, když budete intenzivně myslet na to, jak na Vás myslíme a srdnatě bojujeme s "ě", "č", "ř", "á", "ů"...
Děkujeme za pochopení.

- - - - -

Čtení na tento den:

Několik pozoruhodností pro železniční putování Slováckem
Jakub Grombíř

Když jedete z Brna tratí číslo 340 Brno – Vlárský průsmyk, začne se u Kyjova kopcovitá krajina pozvolna měnit. Vlak projíždí okolo vinohradů, po levé straně jsou Chřiby, za jasného počasí zahlédnete dokonce obrysy Buchlova. Na polích mezi Vracovem a Bzencem se dnes pěstuje především obilí a kukuřice, ale v 16. století se zde nacházely rybníky a zahrady tak úrodné, že se této krajině přezdívalo „Moravský Eden“. Ze Bzence cestující spatří především novogotický zámek s parkem a kopec Starý hrad, na jehož vrcholku jsou zříceniny kaple svatého Floriána, zničené v roce 1945 ustupující německou armádou. Zde můžete buď pokračovat dál směrem na Veselí nad Moravou a Uherské Hradiště, nebo vystoupíte (nádraží si dosud uchovává jistý rakouskouherský půvab, jen betonový model bzeneckého zámku už podléhá zubu času, ostatně stejně jako jeho předobraz) a pojedete lokálkou do Moravského Písku. Tato trať ovšem nemá pouze místní význam; je důležitou spojnicí mezi frekventovanými tratěmi 340 a 330. Po nastoupení do vlaku (zpravidla jezdí jediný vagon, pouze ve špičkách dva) vás čeká překvapení – na trati byl v roce 1998 zaveden samoobslužný způsob odbavování cestujících. V praxi to vypadá jako v městské tramvaji: cestující musí označit jízdenku ve strojku, stanice jsou oznamovány z amplionu. Když tudy někdo cestuje poprvé, obvykle ho nenapadne označit jízdenku, čehož revizoři s oblibou využívají pro udělení pokuty. Další kuriozitou je jediná zastávka na této trati v bzeneckém předměstí Olšovci, která funguje pouze na znamení. V Moravském Písku pak můžete přestoupit na někdejší Ferdinandovu severní dráhu, spojující Břeclav s Přerovem. Pozoruhodná je zejména tím, že ji projektovali angličtí inženýři a proto se na ní nezvykle jezdí po levé straně. V současnosti zde probíhá čilý stavební ruch, neboť jde o součást tzv. druhého koridoru, protínajícího východ Moravy od rakouských až po polské hranice. Miniaturní vesnická nádražíčka jsou opatřována velkolepými podchody, vyměňují se pražce, na silnici ze Bzence do Strážnice vznikl nový viadukt. Hezké to zrovna není, ale ekonomické argumenty spolehlivě přehluší veškeré námitky.
Cesta z Moravského Písku do Hodonína je velmi pozoruhodná, vlak projíždí rozsáhlým lesním komplexem nazvaným Doubrava. Půda je zde písčitá a nevhodná k zemědělskému využití. Přesto byl původní dubový porost na počátku novověku téměř celý vykácen. Obnažená půda se proměnila v poušť, nazývanou Moravská Sahara. Ta projevovala, stejně jako Sahara skutečná, značné tendence k rozšiřování. Písečné bouře ohrožovaly okolní vesnice a zejména město Bzenec. V polovině 19. století proto lesník Jan Bedřich Bechtel navrhl zalesnění oblasti borovicí, jejíž kořenový systém znemožnil pohyb písku. Pouštní charakter si zachoval pouze pás okolo právě vzniklé železnice – jiskry z parních lokomotiv rozněcovaly lesní požáry a nedovolily borovicím proniknout až k trati. Vznikl tak unikátní přírodní výtvor, nazývaný Váté písky. Rozpálený písek o mocnosti až 30 metrů vytvořil v našich zeměpisných šířkách nevídané mikroklima, takže zdejší fauna a flóra je příbuzná středomořské. Vzhledem k malé rozloze tu pochopitelně žijí jen drobní živočichové – mezi chránéné endemické druhy patří hlavně kudlanka nábožná a mravkolev, typickou rostlinou je kavyl stepní, nazývaný Ivanovy vousy. Trať tak lemuje step, z níž jen občas trčí osamělá, bizarně pokroucená borovice. Váté písky byly vyhlášeny národní přírodní památkou a po elektrifikaci trati musí na místo parních lokomotiv nastoupit ochranáři, kteří odstraňováním náletových dřevin brání zalesnění tohoto pásu, širokého necelých sto metrů a dlouhého 8 km. Tak výrazný a pozitivní vliv železnice na přírodu je jistě ojedinělý. O něco horší je to s automobilismem. Náročné terény byly kdysi užívány pro některé etapy Barum rallye, když se podařilo závodníky vypudit, přišel zase projekt dálnice, která by kopírovala železniční trať. Jeho realizaci zatím pozdržel nedostatek financí, ale definitivně vyhráno ještě není.
První zastávkou za Moravským Pískem je Bzenec-Přívoz. Nádraží pochází z roku 1891, budova je ozdobena slováckými ornamenty, které, vzhledem k odlehlosti místa, ještě nebyly překryty grafitti. V okolí nádraží vidíme krátery po vytěženém písku, které mohou připomínat krajinu severních Čech. V jedné bývalé pískovně se donedávna dalo koupat, voda tu bývala vždy příjemně vyhřátá. Dnes už je do areálu vstup zakázán, protože někteří občané z okolí si zvykli spojovat koupel s kradením drátů železniční signalizace, které se dají výhodně zpeněžit. V blízkosti nádraží na Přívoze se nachází rovněž legendami opěedené Černé jezero nebo gigantický dub, nazvaný podle loupežníka Žilky, který v jeho blízkosti za dávných časů operoval. Podle pověsti byl Žilka začarovaný, takže se ho kulka nedotkla, a zabil jej právě žalud z tohoto stromu, vystřelený z pistole. Řeka Morava v této oblasti přirozeně meandruje a vytváří vysoké písčité břehy – tyto exteriéry použili kdysi tvůrci filmu Cesta do pravěku, když chtěli ukázat, jak vypadala naše krajina v druhohorách. Když přejdete řeku i její ramena, nazývaná Vešky a oplývající hojností ryb a vodního ptactva, dorazíte po žluté turistické značce až k zámku ve Strážnici. Modrá značka vás zase dovede proti proudu Moravy až do Vnorov, rodné obce básníka Jana Skácela, které vévodí impozantní novobarokní kostel svaté Alžběty. Samotná železniční trať dále pokračuje kolem chatové oblasti Soboňky do velké průmyslové obce Rohatec a dále k Hodonínu a Břeclavi – to už by však bylo téma na další pojednání.

Weles 11 (2000), str. 72-73

---

-aav- 7/03/2003

Nový Weles nabývá jasnějších a jasnějších podob. Po delší odmlce se opět příhlásí Železniční rubrika, ze které Vám přinášíme krátkou ukázku...

Čtení na tento víkend:

Tomáš Vašut
Vůně dálek ve Valašském Meziříčí
Úryvek z delšího textu

Skutečné volání dálek ovšem začíná až ve stanici, v níž zastavují opravdové expresy zvučných jmen. Pro mě to bylo nádraží v Mezříču, kde jsem měl to potěšení denně přestupovat při dojíždění na vsetínskou průmyslovku. To nádraží skutečně občas trochu voní dálkami, nejlíp se vdechovaly za slunečných květnových a červnových odpolední, když teplý jižní vítr nesl vůni pražené kávy z Dadákovy továrny a blížily se prázdniny.
Před staniční budouvou na Vsetíně a ve Valmezu defilovaly dlouhé třináctivozové rychlíky na Slovensko: Vsacan, Bečva, Detvan a proslulý noční Laborec, který připomínal, že vůně dálek je nejspíš sen o tom, co jednou přijde, až budeme mít z krku například maturitu. Možná právě v tom je kouzlo vlaku, že jezdí leta trpělivě kolem a čeká až jednou taky nastoupíš.
A zatím za okny vlaku ubíhala bezedná osmdesátá léta a průvodčí procvakávali dny na měsíčních žákovských jízdenkách. Jednou jsem si počítal ve vymrzlé meziříčské čekárně, co mě čeká a vycházelo mi nějaké docela impozantní číslo, asi tak dvakrát do Vladivostoku a jednou zpět... Můžete si to zkusit vypočítat, třicet kiometrů, tam a zpět, denně, čtyři roky, nebýt těch prázdnin, tak bych měl možná i na cestu z Vladivostoku zpět.
Po čtyři roky mi bylo dopřáno pozorovat panoptikum nádraží ve Vsetíně: bájné bytosti obývající čekárnu, šamany a proroky, kteří v odpoledních hodinách nasedali na vlak a mířili někam dále do temnot, paní, která mi chtěla kontrolovat úkoly a tetiny v krátkých širokých sukních a černých šátcích navzájem si pomáhající do panťáku na Pováží. Kolorit nádraží dotvářela zvuková kulisa téměř neustálého hlášení: pozor u první koleje, pozor u první koleje, po koleji první se posunuje. A do toho všeho jako dva bohatýři zase vpadly, zpravidla se zpožděním, rychlíky Bečva a Detvan, zaskřípaly rychlíkové brzdy a všechno strnulo v drobném hemžení, ještě poslední šluk z cigarety, nástup, odjezd. A zase nacpaný panťák ve tři odpoledne, dědek Lokťas, samozvaný galantní ochránce důchodkyň a studentobijec. Do našeho vozu se ovšem neodvážil. Jakoby tam byla zvláštní třída výhradně pro mládež školou a učilištěm povinnou, pro metalisty a budoucí zedníky a elektrikáře z MEZu, chodící na vlak odbojně přes uhlí a ráno vyskakující před stanicí do příkopu, když se přibrzdilo, aby mohl projet rychlík z Ruska. Nebyla to Dukla z Moskvy do Prahy, ale jeden z nočních fantomů, které jízdní řád nevedl: sovětský expres do Milovic, snad ani jméno neměl.
Ale za oknem vagonu plynuly další podzimní mlhy válející se po rozbřesku na Bystřičce a bukové lesy zlatě zářící v odpoledním slunci, Bečva si tekla kam měla, stará mechanická návěstidla nám většinou dávala zelenou a ve Stříteži nastupoval čert. Občas nastalo zpestření v podobě praxe ve Zbrojovce, kam zajížděla ze vsetínského nádraží poslední průmyslová železnice s přepravou cestujících: posunovací lokomotiva a staré dřevěné vozy s nápisy ČMD-BMB, protože si je půjčili filmaři k natáčení jednoho nepovedeného seriálu.
Vrcholem veškerého středoškolského popojíždění byla ovšem cesta na chmel, když nás vlak jednoho teplého srpnového večera odvezl kamsi do nevídané dálky. V kupé sice po devíti, ale zato bez dozoru, příjemný pocit, že už máme za sebou druhák a tím i povinnou školní docházku. Na druhém konci noční anabáze, západní pohraničí a vesnička Želeč, domky volyňských přesídlenců se zrcátky v omítce, ztracené v lesu chmelnic. Pěkně tam bylo, ubytování ve škole, po třiceti, palandy, strava skvělá, plněné papriky s rajskou a knedlíkem, a úžas, kolik toho sní jedinec ve vývinu, když osm hodin nakládá v dešti na vlečce. Jen nevím, jaká atmosféra panovala v hospodě na návsi pod lipami, nad níž spočívalo nezpochybnitelné hrůzostrašné tabu vyloučení ze studia. Ale stačilo sednout na vlak, rovněž zakázaný a dojet si někam z dohledu. Po rozpadající se trati bývalé Buštěhradské dráhy, kde už zvolna zarůstala někdejší druhá kolej břízkama, jezdil každý večer jako předzvěst oněch dálek předalekých rychlík Thermal, v čele se dvěma funícími brejlovci a na konci se dvěma lůžkovými vozy z Karlových Varů do Moskvy a Leningradu. A zase zpáteční cesta: poslední den prodloužených prázdnin, zpoždění, obřadné odpojování rozbitého vagonu, další zpoždění, pražský semmering a panoráma Hradčan, dlouhý večer zavánějící podzimem a chmelovými věnci, rozpačité postávání v polích, před námi a za námi dlouhé nákladní vlaky s uhlím, železem, cementem, obilím, vlak za vlakem z východu na západ a zase na východ a na druhém konci dne noc červených, modrých a bílých světel, na jejímž konci jsme měli složit zkoušku dospělosti a rozjet se po světě.
...

Z připravovaného Welesu 16

---

-aav- 3/07/2003

Čtení na tento víkend, tentokrát o železnici:

Petr Motýl: Trať číslo 146

Do železniční rubriky jsem se rozhodl přispět nikoli přesnou informací, jakou byl seznam vybavení vagónu číslo 7054 2429 254-2 ve WELESu z jara 1996, ale vzpomínkou. Trať 146 Tršice-Luby u Chebu vede své kolejnice a pražce jedním z nejzápadnějších koutů republiky, tak jako trať 320, projíždějící Vendryní a Třincem, je v jízdním řádu ČD trasou vůbec nejvýchodnější. Takovým primátem se lubská lokálka ovšem chlubit nemůže, prvenství tu patři trati 148 do Aše a Hranic v Čechách, která lesy Smrčin vystoupá až na samý konec Ašského výběžku, zaklíněného do území Spolkové republiky Německo. Od 2. 6. 1996 jezdí z Tršic do Lub (samo určení trati je trošku zavádějící, většina vláčků ve skutečnosti vyjíždí z Chebu a také brzdí na konečné u jednoho z perónů rozlehlého chebského nádraží) už jen sedm spojů za den ve směru tam a sedm spojů ve směru zpět; na jaře 1994, kdy jsem služeb této trati často využíval, provoz pulsoval přece jen o něco živěji. Předpokládejme tedy, že cestu začínáme ve starém německém Egeru, a první kelímek piva je ještě možno vypít na nástupišti, kde před dvěma roky fungovala oplechovaná bouda s příslušným pultíkem, tatrankami a párkem. Při poslední návštěvě v listopadu 1995 na dveřích nástupištní prodejny už jen rezivěly zámky a odplynulou pohodu těžko mohl nahradit nový bufet v levém rohu nádražní haly, konkurující svými grilovanými kuřaty grilovaným kuřatům bufetu v pravém rohu haly a párkům v rohlíku na jejím konci. Shromažďují se cestující, kteří se většinou dobře znají a jezdí vlakem denně, z trojúhelníkových tváří padají na betón těžké pohledy. Jsme v jednom z center Sudet a záludnou vnitrozemskou žoviálnost by tu opravdu pohledal. Pět minut před odjezdem posun přistaví nejvýše tři vagónky, výpravčí odpíská a vyrážíme. První kopeček nad město, krátký pohled na kurvy u silnice, a sjíždíme po dvoukolejné trati na Karlovy Vary do nížin chebské pánve, do první zastávky v Tršicích. Otlučené baráky poházené kolem oblouků Ohře, u stanice několik patrových obytných nádražáckých domků, v jednom z nich restaurace. Poměrně nebezpečná štace v případě, že z Chebu jede “Varák”, a při přestupu na motorák je čas na jedno. Několikrát jsem tu zažil pasažéry, kterým vytrvale ujížděl jeden spoj za druhým, až zbýval jen ten poslední. Pivo Gambrinus, venku posezení pod kaštany, drsné mravy, jako leckde v okolí. Z Tršnic se odbočuje na jednokolejku, vlevo se vynoří báň kostelíku sv. Vavřince v Třebeni, stanice je na rozdíl od důstojné budovy v Tršnicích tvořena jen boudou a betonkem nástupiště. Naproti přes koleje ve Dvorku možno spatřit typické chebské statky a smírčí kříž, v samotné Třebeni je k nalezení pošta, obchod, škola, bytovky a restaurace v přízemní panelové budově. Pije se tu strašně, ještě mnohem více než v Tršnicích, mluví se hodně slovensky, čemuž odpovídá i konzumace rumu a dalších lihovin. Ve večerních hodinách hlavy na stolech, zpěv u harmoniky. Pro jemné čtenářky WELESu zcela nevhodné. Maličký kousek z Třebeně kolem obory s daňky vlevo a počínajícího rašeliniště vpravo se blížíme do stanice Nový Drahov. Zde vlak opouští většina nemístních turistů, kteří směřují do rezervace Soos, jejíž vchod lze nalézt asi 300 metrů zpět proti směru jízdy. Muzeum s vypelichaným vycpaným orlem, po rekonstrukci v roce 1995 zmizelo akvárium s rybičkami. Chebský statek a roubená sýpka, dražší ze dvou pohostinských zařízení s lahvovým pivem. To levnější se nalézá přímo v prostorách stanice Nový Drahov, nyní drahami neprovozované, vchod je zezadu, důležitějším oborem podnikání v budově je ovšem výroba a prodej nožů a dýk pro zájemce z Němec. Asi takhle nějak to tu na mě působilo napoprvé:

oči andělského kraje
v komínech mezi břízkami
odlouplá záchodová mušle
na vyrabovaném nádraží
houkání vlaku
skřípot kachny v rákosí
žaludek chvějící se ve studeném vzduchu
zjasněný přelud
průsvitný přelud na řásách obzoru

Nožíř, bývalý strojvedoucí, brousí a občas si do Německa odskočí, aby si jako výpomocný číšník přivydělal při pivních nebo vinných slavnostech, u studené “Gábiny” tu téměř každé odpoledne sedí Kája, který v pracovní době ovládá páky maličké mašinky pohybující se po úzkorozchodné železničce dopravující kaolin z blízkých těžních jam do Drahova či Vonšova. Bafající lokomotivka se štrůdlem voziků, kodrcající a vlnící se přes blata, je zážitek sám o sobě. Vypadne-li tažný stroj z rozhrkaných kolejnic, dokáží ho tam čtyři silní chlapi znova nasadit, jen kousek vedle bublají nepravé bahenní sopky, minerální prameny a v puklinách rozpraskané křemeliny se usazuje síra. Další zastávkou je Vonšov. Vonšov-Hollywood, jak je připsáno opět na pouhé boudě zastávky. Plechové ploty, hukot sušičky kaolinu, garáže, pár domků jak vystřižených z ostravské kolonie a ve dvoře zpustlého statku vyřezávaný kulatý holubník z 19. století. Občerstvit se lze pouze v rybníčku za kolejištěm, v odpoledních hodinách nikde ani živáčka. Motoráček zadrncá, po levé straně prokmitne mezi topoly silueta Starého Rybníku, vesničky s původně románským hradem (dá se vlézt do sklepení), a následuje Skalná (do roku 1950 Vildštejn) s hradem rovněž původně románským, opravovaným a nepřístupným, a se žlutobílým kostelíkem sv. Jana Křtitele na kopci, zdaleka viditelným. Nádražíčko, kde je dokonce možno koupit jízdenku, je asi kilometr od městečka, ke kterému mě váže příliš, než abych dokázal být stručný, takže za průběžného spalování naftového paliva pokračujeme kolem hlavních budov fabriky KEMA, kde vytěžený jíl definitivně ztrácí svou původní podobu, a začínáme stoupat do kopců směrem ke Krušným horám, objeví se neobsluhovaný, ale obydlený drážní domek, a za sklem

na skobách zavěšený večer,
záclonka, za ní žárovka, stanice Velký Luh,
bělásci ve světle motoráčku,
blonďatá průvodčí s fialovým šátkem ve vlasech
zamyká ocelové dveře hradla,
zamyká
živé tělo snu.

V blízkosti nádražíčka v idylických lesních zátiších se lesknou hladiny rybníků obklopených chatkami, u přejezdu restaurace, kterou jsem navštívil pouze jedenkrát, a samozřejmě si ke mně přisedl chlapík, který deset let rubal uhlí na Karvinsku v dole l. máj. Mých znalostí trati a vzpomínek s tím, jak přibývá nadmořské výšky, stále ubývá. Přes borůvkové lesy a v následující zastávce Nový Kostel jsem z vlaku dokonce ani jedinkrát nevystrčil nos, pamatuji si, že tu vždycky strašně štěkal obrovský vlčák před velikým a ponurým osamělým statkem. Ceduli s nápisem Dolní Luby motoráček projíždí, tady zřejmě nemá nikdo proč vystupovat, po pravé straně se objeví vysoký komín Cremony, stoupání je příkřejší a příkřejší, až souprava doopravdy dosupí na konečnou. Většina cestujících vystupuje právě zde. Městečko ve svazích, kde jsem strávil jediný pracovní den.

prsty od oleje
a stísněné světlo Lub
mlha Sudet
a každý barák jako nádraží
jen na chvíli a nikdy doma
prsty od oleje
a olej sáknoucí do země
u zdánlivě čistého potoka
olej sáknoucí
do vody života
šedý jíl v podloží

Zdejší baráčky, pominu-li překvapivé množství paneláků, skutečně silně připomínají budovy vlakových stanic. Kostel sv. Ondřeje na strmě se zdvihajícím návrší, jedna malebná ulička, inu, Luby znám opravdu jen povrchně a v rámci povrchnosti mohu vlastně doporučit jen jediné: sejít těsně pod nádraží a urazit jedno pivo v restauraci “U soudruha”.
Trať 146 nevyniká nijak dramatickými ději, scenériemi nad vodopády, pětikilometrovými tunely, výhledy na Karlštejn nebo pověstnou kriminalitou rychlíků z Prahy do Ostravy a Košic. Je taková jako zdejší kraj a městečka, ne nadarmo se tu říká: “Skalná a Plesná prdel je děsná”. Venkovské Sudety, s invazí Němců jen pozvolna postupující, a vlastně nevím, jestli o zdejších koutech platí ještě dnes to, co se proslýchalo za socialismu - největší počet sebevražd v tehdejší ČSSR.

Weles 3 (Léto 1996)
Železniční rubrika, str. 38-40

---

-aav- 1/10/2003