Byl dokončen kompletní elektronický archiv prvních osmnácti čísel Welesu z let 1996 až 2003, tedy období, kdy časopis vycházel s podtitulem Vendryňský poetický magazín. Bádačům zdar!

Weles 1 [1996]
Weles 2 [1996]
Weles 3 [1996]
Weles 4 [1996] 
Weles 5 [1997]
Weles 6 [1997]
Weles 7 [1997]
Weles 8 [1998]
Weles 9 [1999]
Weles 10 [1999]
Weles 11 [2000] 
Weles 12 [2000]
Weles 13 [2001]  
Weles 14 [2002]
Weles 15,6 [2002]
Weles 16 [2003]
Weles 17 [2003]
Weles 18 [2003] 

---

Obsah Welesu 12
[připraveno do tisku 31. 12. 2000]

Přípitek

Sedem
Subjektivní průřez současnou tvorbou mladých slovenských básnířek a básníků
Viliam Kanis: Po vode neujdem
Lucia Eggenhofferová: Piate obdobie
Ján Gavura: Doslovný ako smiech (Ukázky z cyklu)
Nóra Ružičková: Dovnútra obrazu
Peter Bilý: Toľko vlhkosti
Zuzana Benková: Ja je niekto tretí
Michal Dzúrik: Pohľady všade

a moll, B dur, c moll, D dur...
Korespondenční rozhovor s Vítem Slívou v čase jeho abrahámovin
Vít Slíva: Z knihy Dnění (1980–2000) / 24

Slovaňácké verše
Jana Hřivňacká, Petr Stojan, Jan Drbna Reichstäter, Petr Čerbák, Pavel Caha

Weles 1995–2000
Anketa ku příležitosti 5. výročí vzniku Vendryňského poetického magazínu
Hana Špiláčková / Marie Šťastná / Radek Václavík / Šťěpán Balík /
Stanislav Beran / Ilona Laužanská / Milan Šedivý / Martin Filip /
Věra Rosí / René Kočík / Milan Děžinský / Jakub Grombíř /
Patrik Roľko / Petr Čermáček / Josef Straka / Libor Kropáček /
Petr Maděra / Petr Bronos Novák / Martin Josef Stöhr / Radek Fridrich /
Robert Fajkus / Roman Kosek / Marek Toman / Renata Putzlacher /
Michal Stránský / Lubor Vyskoč / Václav Kahuda / Michal Šanda /
Martin David / Petr Motýl / Petr Pazdera Payne / Roman Szpuk /
Petr Hrbáč / Jan Slovák / Jiří Staněk / Libor Slíva /
Vít Slíva / Wladyslaw Sikora / Jiří Veselský / Ivan Slavík /

Bok po boku

Patron tohoto čísla
Gudang Garam

Výtvarný doprovod
Bronislav Liberda

. . .

PDF verze Welesu 12 ke stažení [2,2 MB].

---

---

Weles 12 [2000]. Obálka Jan Trojak s použitím ilustrace Bronislava Liberdy.

---

---

Báseň pro tento den:

Zuzana Benková
brehy

vosk ku sviečke
pripútaný
jediná klávesa
pod prstami
chladí

nechaj ma odísť
k brehu
vo víre spáliť
severnú
nehu

dosvietiť a splynúť
s ňou

ja je niekto
tretí
čo sa občas
mihne
cez priestor

Weles 12, str. 15

---

-aav- 6/12/2003

---

Poté, co 3. 4. 2003 proběhlo v médiích oznámení nominací na prestižní knižní ceny Magnesia Litera 2002, byla básnická sbírka Víta Slívy Bubnování na sudy, nominovaná na Literu za poezii, během několika dní rozebrána. Zdá se tedy, že hlavní smysl celé akce - zviditelnění kvalitních knižních titulů - přináší své ovoce... Dotisk prvního vydání bude k dispozici v nejbližších dnech.

Vít Slíva: Bubnování na sudy (Weles, 2002)
Ukázky
Recenze
Objednávka
Distribuce
ČRo 3 Vltava - Svět poezie, 26. 4., 22:45

Slavnostní vyhlášení výročních knižních cen Magnesia Litera proběhne 10. května v Městské knihovně v Praze, ČT2 jej bude vysílat o den později od 20 hodin.

------------------------------

Báseň pro tento den:

Martin David
Odjezd holý jak holé stromy

Stát sám na předměstské zastávce,
odkud odjíždí malá lokálka,
jen malá lokálka tě odveze,
kam teď potřebuješ.

Z města do otevřené krajiny,
do krajiny svobodnějších stromů,
do krajiny plachého ptactva,
do krajiny s řekou v povodni.

–

Auta křižmo kvapí: těkají kamsi…
Ty shledáváš obyvatele vesnic,
nastupující a záhy vystupující,
jejich tváře, oděv, rozhovory.

A tvůj stín je řidší, mladší,
když vystupuješ na jednom z těch nádraží,
když trčíš na prázdné návsi.
Jdeš dál: mladší a mladší,

dál, podél rozlité řeky…

Weles 12, str. 84
Martin David: Jiné výkladní skříně (Weles, 1999); distribuce Kosmas

---

-aav- 4/14/2003

Šesté číslo literárního obtýdeníku Tvar přináší ve své pravidelné rubrice "Dvakrát" dvojrecenzi na básnickou sbírku Víta Slívy Bubnování na sudy (Weles, 2002). Nad knihou se zamýšlejí Petr Odehnal (Láska a smrt) a Jakub Chrobák (A Bůh? Klepe na rakev):

"...Významnou složkou Slívovy poezie je hudebnost a je docela možné, že na její přesnější vymezení spolupůsobila venkovská krajina recenzované sbírky. Jedním z formálních rysů této hudebnosti je i výše zmíněný postupný příklon k vázanému verši (vedle volného verše se setkáme i s asonancí), nelze také pominout užití hudebních forem (jako je antifona, coda), zálibu ve zvukomalebnosti veršů a práci s „citoslovcemi“. Nejvýrazněji se tato práce-hra uplatnila v básni Zpěv kozlů, kde Slíva padání jablek „o ze-e-em“ rýmuje s drkotajícím „voze-e-em“, abychom v gradaci dalších slok slyšeli „kozlí zpě-e-ev“ a zoufalý táhlý výkřik „Bože-e-e!“. A neodpustím si ještě jednu ukázku: „Čas šplíchá z nebe jak z demižonu / přes trychtýř našich životů – kdovíkam. / Srdce se zatáhlo v uzel na laně zvonu, / poledne přešlým jak sluchový klam – klam – klam – “ – Na úrovni tematické se pak Slívovo hudební ladění projevuje ve výskytu hudební terminologie (významně se ovšem uplatnila především ve sbírce Grave [2001], věnované matce), v již připomínaných zvucích krajiny s dominujícími zvony a také v poměrně četné přítomnosti hudebních nástrojů. Vedle varhan či fujary tu má své místo i venkovská muzika, několikrát se objeví motiv bubnu (bubnování), jenž ostatně pronikl i do titulu sbírky..." (Petr Odehnal)

"...Zdá se tedy, že před sebou máme jednu z nejpoctivějších, ale též nejpoetičtějších výpovědí o postavení člověka ve světě. Výpověď, která v sobě nese spoustu výzev, jež souvisejí též se smyslem spisování a básnění. Slíva je brilantním komponistou, který stavbu básní sytí hudební inspirací, jak ukazuje i řada názvů jednotlivých básní (jen namátkou: Svatováclavský chorál I–llI, Okolo Frýdku, Záříjové antifony apod.). Ovšem i na půdorysu antifony se odehrává trvalý svár a čas tu jakoby krabatí jednotlivé obrazy. Jak kouzelně je básník dokáže „přepsat“, je patrné třeba v básni Zářijové antifony, kde jednotlivým obrazům zůstává základ jejich označovaného, ovšem to podstatné se děje právě v posouvání důrazů, změnách jednotlivých motivů, v celkovém point of view..." (Jakub Chrobák)

Úplný přepis citovaných recenzí naleznete v brzké době v naší nově zakozlené sekci recenze.

-------------------------------

Báseň pro tento den:

Věra Rosí
–

Trnutí…
Beze slov básně:
vždyť proč by.

Jen celá plavat jako v jezeře
v jediné myšlence.

Weles 12
str. 51

---

-aav- 3/24/2003

Báseň pro tento den:

Michal Šanda

U TELEVIZE RUPLA OBRAZOVKA
TAK JSME Z BEZRADNOSTI
nasávali a hulili cigáro za cigárem jako o smrt
až Marie vyštrachala ve štosu časopisů
připravenejch do sběru křížovku.
„značka yrbia.“
„nevim. v mendělejevce neni.“
„v Motorletu maj holky ve vrátnici přenosnou barevku.
ségra. řikám jí: chceš se zase s Otou handrkovat po soudech?
poslala za nim teda žábu. tágem jí vyrazil přední zuby.
neřikala jsem ti?
ve čtvrtek jdou sepsat protokol.
jo! na čtvrtek
jsme dostali od Fanči lístky do vinohradskýho.
sarmati.“
„cože?“
„sarmati.“
„alani.“
„možná bys měl brnknout Džastikovi.
na narozkách se chlubil
že má zauzlovanýho nějakýho opraváře.“

Weles 12
str. 81

---

-aav- 3/03/2003

Závěr loňského roku byl pro tzv. malé časopisy velmi úrodný. Vyšlo 15,6. číslo Welesu, 22. číslo Psího vína, 27. číslo Textů, Aluze 2 / 2002, ale rovněž i 10. číslo plzeňské Pěší zóny.
Tato graficky velmi exkluzivně a čistě vyvedená revue pro památkovou péči, archeologii, historii, výtvarné umění a literaturu přináší na 104 stranách svého nového čísla (mimo jiné) sondu do současné čínské kultury - pozoruhodné reprodukce kreseb Feng C´-kchaje (1898-1975), "zastřené" básně Bei Daa (*1949), povídku A Čchenga (*1949), dále pak překlady básníků německého baroka z pera Jiřího Pelána, nové básně Emila Juliše, Jiřího Tomáška, profil z básnické sbírky Miroslava Salavy Rozervárny a lihotvary (Petrov, 2002), texty a reprodukce výtvarníka Jindřicha Růžičky či liduprázdně vycizelované fotografie Martina Štekla.
Pěší zóna je na knihkupeckých pultech k prodeji za neuvěřitelných 50 Kč!

E-mail redakce: pesizona@atlas.cz
Kontaktní adresa: Tomáš Hudec, Úslavská 19, 301 49 Plzeň

---------------------------

Čtěte:

V novém čísle Reflexu píše Vladimír Novotný o společenském významu básnické sbírky Radka Fridricha Erzherz (Votobia 2002)...

---------------------------

Báseň pro tento den:

Viliam Kanis
Na juh

Biela v susedstve bielej,
a ešte stále padá.
Na hruške sa pred rokom
obesil tulák,
z tej sa nepáli. Bola
si tu.
Bola si tu, v snehu pod oknom
som videl stopy
smerujúce na sever.

Vymenila si obrus,
vyvetrala miestnosť, na stôl
si položila dva mlynčeky.

Jeden na čiernu
a jeden na bielu kávu.

Weles 12,
str. 4

---

-aav- 1/22/2003

Báseň pro tento den:

Petr Hrbáč
Film o balkánském klášteře kdysi v televizi
(Báseň je třeba číst monotónním hlasem)

Kamenité potůčky v malíři splétají
chlad štvavé radiace, kterou uléhá
na břeh horského jezera,
kde hovna drobných živočichů slintají,
a já jsem znepokojen,
že vzpomínka na dávné televizní pořady
je nevýslovně bezútěšná,
říkám si, čím to je,
a vidím své vypadané vlasy,
stále ještě mohu svými prsty rozeznívat
své vypadané vlasy
v poplachu hluché hudby,
nějací smutní kašpaři se tísní
před duševní branou středověkého malíře
a chtějí ho hrát,
jsou to opilí a krutí herci,
jako všichni herci,
jejich jména vypálily muňky do šourků
mnichů
a pysků mnišek,
takže nikoho pochopitelně nenapadlo
si je přečíst,
byla vyleptaná slinami muněk vzadu,
přehrada záření přetéká na spláchnuté buňky
s kódem na vytvoření umělecké ruky,
která bude malovat ve středověku ikony
a zítra usmívající se střevlíky,
když film o balkánském klášteře,
který jsem zapomněl,
rozpustil v mé paměti o sobě všechny souvislosti
a stal se v televizi ohnivou bramborou,
planoucí všemi nespisovnými jazyky
syčícími Svatý Svatý Svatý –

(11. 9. 2000)

Weles 12
str. 93

---

-aav- 1/21/2003

Báseň pro tento den:

Lubor Vyskoč
Otec

Otec zemřel
v minutě která byla tak neskutečná
jako volání sýčka
Chodím teď v oparu
kde není jistota
kde vše je jakoby čekání
a údiv
Úřady jsou chladné
neosobní zaběhlé a pomalé
a když někdo na nich projeví cit
těžko se adaptuji
na tak zvláštní změnu
nevím co říct
Vůbec nevím co říct
když se to týká otce a toho že není
je tu jakési samovzniklé tabu
s neznámými pravidly
s bílým chmýřím
a rizikem samovznícení
Zpočátku jsem chtěl být statečný
Vím přece že duše žije dál
a jde si svou cestou
průchodem tajemstvím
o kterém máme málo přesných zpráv
A tak jsem si řekl: Nebudu nic cítit
tak se nejlépe uchráním před bolestí
která by mohla rozleptat schody
po kterých stoupám
Ale sama vznikla a ukryla se
do plátků růže
která roste a voní za zrcadlem
a jako řeka
razila si své vlastní kanály
posílala své vlastní pozvánky
Pak byla mše
slova pravdivá
uvědomění si naděje
a usmíření
odpuštění
přání dobrého návratu
Tak jednoduše se to říká
ale vnímal jsem ji jako opravdu Velikou
Večer jsem si sedl k cigaretě
a četl ty pozvánky došlé za pár dní od mé bolesti
byly jich koše a auta plná obálek
poslané tiše a spěšně
upomínky obav bulletiny vzpomínek
větrné pozdravy z dní prožitých s otcem
a tuláci kteří volali: Opravdu se to stalo
Vnímal jsem tu bipolaritu
která mne k otci vázala a váže
to jak miloval i zraňoval
jak za jeho příkazy žilo malé dítě
které touží po lásce a přijetí
málo ji samo umí dát
ale chce pomáhat a dávat
Jing a Jang mají v sobě opačné tečky
a tak to skutečně je
není bílá bez černé a černá bez bílé
tady u nás na poutním vrchu
Seděl jsem a vzpomínal
a zdravil se s lítostí
nad ztrátou blízkého člověka
pozdravil jsem bolest a
pustil ji k sobě aby se mohla
časem rozpustit v bílé mraky
které plynou
Před očima mi běžely obrazy
jako momentky z bálu:
jak jsme jednou společně zašli na víno
jak jsme vítali první sníh
jak jsme lovili ryby
jak jsme šli koupit oblek
jak jsem přišel v den maturity opilý
jak jsme naposled zdobili vánoční stromek
jak jsme poslouchali hudbu
jak jsme si nerozuměli
a jak jsme si rozuměli
jak jsme k sobě ztráceli cestu
a jak jsme ji stále znovu hledali
A bylo mi najednou smutno
že tu táta už není
a ten smutek byl čistý a plachý
jako srna když jde pít
Já ho vítal
protože byl pravdivý
nebyl už klubíčkem vlastních zákazů
a bláhových rozhodnutí
zůstat za každou cenu statečným
proudil a bral na sebe mou tíhu
kterou jsem předtím pozdravil
a měnil se v bílé mraky
jež plynou
zvolna
k jihu a za sluncem
Cítil jsem vinu
že jsem s mým tátou málo byl
v poslední době
vinu za mou snahu žít vlastní život
a pak jsem najednou věděl
že je to přirozené
a že jsem neudělal chybu
když jsem chtěl žít opravdově
což stále chci
Teď už dny zase jdou
svým způsobem beránka
který skotačí
zvládá i nezvládá
bojí se i miluje
žije
a pomalu postupuje údolím k prameni
Vzpomínka ovšem bude stále
něco podstatného se změnilo
Měl jsem tátu rád
Jeho přísnost (on stále se mnou je)
teď vnímám jako dobré rady
což je velká úleva
která dává prostor vyrovnání
Mše byly tři
a na parte stálo
Kéž najde mír
ten kdo odchází
do Nebeských polí
Jen na mně je jak se rozhodnu

Weles 12
str. 77-78

---

-aav- 1/02/2003

Datum uvedení knihy Víta Slívy Bubnování na sudy (Weles, Vendryně 2002) v brněnském klubu Skleněná louka se pomalu blíží, stejně jako čas, který je na těchto stránkách vymezen textům nebásnickým. Příspěvek na tento víkend nebude věnován nikomu jinému, něž výše zmíněnému básníkovi a jeho knize.

---------------

Básnická sbírka Bubnování na sudy Víta Slívy (* 11. 1. 1951 v Hradci u Opavy) je – nepočítáme-li soukromý tisk Sora no kokoro z roku 1987 – podle pořadí vydání sedmou autorovou knihou. Pokud se však zaměříme na kontinuální vývoj Slívova básnického výrazu a soustředíme se na dobu vzniku tohoto souboru (básně ve sbírce zařazené jsou z let 1991 až 1996), jedná se o knihu čtvrtou, kterou je třeba vnímat v kontextu mezi sbírkami Volské oko (Host, Brno 1997) a Tanec v pochované base (Host, Brno 1998). Jestliže Volské oko (a sbírky před ním) bylo psáno v různých rytmických délkách a tóninách verše volného, pak Tanec v pochované base (a sbírky po něm) je převážně vkomponován do pevné formy verše vázaného. Frázování Bubnování ještě začíná meditativní smyčcovou ouverturou básně Veliký sirót hor, ale již v následující „beebopovské“ improvizaci s příznačným názvem Na libovolné téma jsou pod místy až extravagantními variacemi žesťů zřetelné pravidelné takty ztichlé jazzové rytmiky, která se, tak jak kapela přidává další a další čísla, postupně mění v našlapaný bluesový nářez, jak jej známe např. z některých skladeb Muddyho Waterse či z občasných syrovějších výletů Erica Claptona.
Vít Slíva je básníkem tvrdým. Tvrdým k sobě i ostatním. Rány po jeho úderech štípou potem. Bedňáci dávno uklízejí jeviště. Tělo však podupává. Nadále potřebuje pohyb. Stejně nutně jak ranní vyprošťovák.

Vojtěch Kučera

---------------

Vít Slíva
Noční hodinka

Poslední noc už důkladně sám.
Tak bývají v celách mniši.
Svět nic než pouhé tam.
Závěť si píši.

Šuplík mi rabuje myš.
V knihách se hrabou krysy.
Bůh je teď o cosi blíž.
Teď, ale já jsem už v kdysi.

Ví aspoň on, kam se poději
tichostí hvězdných vírů,
až plamen zhasne a potmě doznějí
šramoty písmen na papíru?

---------------

Zhruba přad dvěma lety vydaný Weles 12 přinesl korespondenční rozhovor, ve kterém básníka zpovídal Robert Fajkus:

a moll, B dur, c moll, D dur…

Leoš Janáček se narodil ve škole, z okna se díval na hospodu a kostel. Bohuslav Martinů se narodil v kostelní věži. Poznamenalo je to oba. Ty ses narodil v hospodě. Jaké bylo tvoje dětství? Co jsi tehdy četl?

V místě, kde jsem se narodil, je dnes vinárenský záchod („rodný hrob“?). V téže místnosti mě, asi desetiletého, uhranul dětský psací stroj, jehož páčkou sestřenka Šárka vtiskávala na líc papíru černá znamínka Krásy: jako bych byl svědkem Stvoření Slova! – Nestal-li jsem se sepisovatelem hned v první třídě, sotva se špička pera poprvé dotkla papíru, pak nejpozději nad tímto bílo-černým zázrakem.
Důležitá čtenářská setkání: Timur – první a nejsilnější ztotožnění s vidinou hrdiny (a při sedmém čtení té knihy – s lampičkou pod peřinou, aby o tom tatínek nevěděl, „zítra škola, kruhy pod očima“, – drásavý pláč, že Timur nejsem, ačkoliv partu mám a na místě dobrého skutku jsme po sobě zanechali rudou hvězdu namalovanou rajským protlakem z tuby; ale jen jednou, protože soused nám za to ušlechtilé přemístění dřeva vylál); v páté třídě Husitský král – zjevení milostné minulosti, poetické páry z koňských nozder (a na čas konfesijně popletená hlava, k tatínkovu zděšení); v pubertě sociálně pubertální Wolker… Ale pak už, v deváté třídě, za umístění v matematické (!) soutěži, vybírám si šťastnou rukou: Heine (Písně a lamentace), Apollinaire (alkoholy života), Hora (Čas, bratr mého srdce)… A jsem „přítelem poezie“!

V osmnácti jsi ze Slezska přišel studovat do Brna. Následovalo manželství, tři děti. Jak se s rodinným vytížením snášeli tví milovaní Holan a Halas? Chtěl ses literatuře věnovat i teoreticky?

Rodinou se převážně zatížila má velkosrdcí žena, a já jsem se výborně snášel s Halasem a Holanem; ale i s jinými, zejména pak se svými žáky… – Za to, že jsem se nestal pavědcem, vděčím tomu, co jsem zdědil po rodičích, a – docentu Palasovi. Co totiž: Studium na filozofofické fakultě mě posedlo literární vědou a přineslo možnost ucházet se o místo interního aspiranta, jenže – s ďáblovou podmínkou: „Vstup do KSČ!“… Boj mravnosti s tužbou tehdy nepominutelně ovlivnil vedoucí katedry, na niž bych měl nastoupit, doc. Ladislav Palas; důvěrně mi sdělil, že když kdysi stál před podobnou volbou on, pokušení odolal…. Ostatně netrvalo dlouho a bylo mi jasné, že svými schopnostmi patřím nikoliv na vysokou, nýbrž na střední školu. – Dnes jsem (nezaslouženě, ale přece jen, tak trochu otcovsky-bratrsky) pyšný na některé své žáky-badatele, především na literárního vědce Jiřího Trávníčka a klasického filologa Petra Peňáze.

Většinu let, kdy jsi pracoval jako profesor češtiny a latiny na gymnáziu Slovanské náměstí (v Brně - pozn. red.), jsi prožil za „normalizace“. Bylo pro tebe učitelské působení zdrojem svobody? Vidíš rozdíl mezi mladými v 70. a 90. letech, resp. mezi svou první a poslední gymnaziální třídou?

Ano, láska ke studentům mi dávala pocit niterné svobody a nikdy mě nezklamala. Jeden příklad za mnohé: V první polovině roku 1978 jsem byl studenty řecko-latinské třídy IV.D přizýván na jejich večírky v salónku restaurace U Sadu (dnes U Hejmalů); tam dumasovni polemizovali s Hugovci (patřil jsem k těm druhým), tam byla „na černo“ instalována výstava obrazů mladého absolventa naší školy Aleše Knotka-„Varana“, tam jiný absolvent Ondřej Hájek-„Chlýf“ přednášel o tehdejším českém undergroundu, s hudebními ukázkami… A po jednom takovém „zasedání IV. cenové skupiny“ si mě vzal stranou syn vojáka z povolání: „Pane profesore, tatínek vám vzkazuje, že si máte dávat pozor…“
Rozdíly mezi mladými 70. a 90. let se mi zdají nepodstatné. Zkušenosti potvrdily, co představa řádu a potřeba spravedlnosti vnukaly vždycky: že mladí jsou, navzdory proměnám času, stále přibližně stejně dobří. A tak jediným důležitým rozdílem mezi mou první a poslední gymnaziální třídou, který nemohu vidět, je osmnáct let mého stárnutí.

V poslední době byl několikrát mediálně použit pojem „královopolský okruh“ či „skupina kolem Víta Slívy“. Co si pod tím představuješ ty? Tvé jméno bylo rovněž spojováno s pohostinskými zařízeními v Brně-Králově Poli, s vinárnou U Svatého Václava, s restauracemi Bajkal a U Hloušků. Mohl bys na ně krátce vzpomenout?

„Královopolský okruh“… Z možných odpovědí ta nejpodivnější: Jeho prapůvodkyní byla paní, která v 60. letech pracovala s mou ženou jako dělnice v Prádelnách a čistírnách města Brna; když jsem, otec tří malých dětí, po ukončení vysoké školy hledal v létě roku 1974 místo, vstoupil jsem s Janou do kanceláře „rozmisťovací komise odboru školství MěNV“ a tam – ona! Komisně nám podala ruku – ale za nedlouho jsem byl učitelem na gymnáziu v Králově Poli, svém bydlišti… Jako poděkování květiny přijala, bonboniéru ne… (Pro dokreslení doby: někteří mí kolegové, dokud o této náhodě-"náhodě” nevěděli, mě považovali za režimního špicla…)
(Přece jen jiná odpověď: „královopolský okruh“ = k dnešnímu dni 19 vydaných knížek + 2 Ortenovy ceny.)
A královopolská „pohostinská zařízení“? V momentkách: Bajkal, prosinec 1993, předvánoční „besídka“ s někdejšími žáky-nynějšími přáteli; do archu papíru, na němž je strojopis mé básně Svatováclavský chorál I, přibaluju jako součást novoročního přání – plátek tlačenky, kterou mi právě přivezl bratr Jiljí… Komplementárnost! – Jenže F. X. Halas, tchán Karla Mikuly, jehož rodině byla tato „nadílka“ určena, prý usoudil: „Pohanství!“ – U Svatého Václava, o pár let dříve; přecházíme z Bajkalu, já namol. Je zde, v okruhu svých svěřenkyň, vysokoškolský učitel Dr. Sparling. Když mu jedna z nich, má bývalá studentka, sdělí, kdo jsem, řekne: „He doesn´t look like teacher…“ U Hloušků, podzim 1998. Neučím už na gymnáziu, nebydlím už v Brně… Vítá mě okruh úsměvů: přátelé nadliterární. – Srdcem je buším!

Po více než čtvrtstoletí ses vrátil do rodného Opavska. Učíš na základní škole v jesenickém podhůří, v Mladecku. Čím jsi tam nešťasten, čím šťasten?

Základní škola mě zprvu frustrovala tím, jak málo z toho, co bych moh´ předávat, tam předávat mohu, a jak málo z toho, co tam předávat mohu, tam zůstává uchováno. – Po dvou letech se však zdá, že mé volání není na poušti: Slyším vzdálené ozvěny!
Nečekané a smiřující bylo setkání s hluboce vnímavou, básnickou duší čtrnáctileté Hany Špiláčkové; porota jedné regionální žákovské soutěže obešla přiměřené ocenění jejích básní s dodatečným vysvětlením, že z nich usuzovala na autorku zralého věku…
Opravdovým štěstím je pro mě v Mladecku hudebna vybavená přehrávací aparaturou včetně zesilovače: má soukromá koncertní síň, můj varhanní kůr na vršku kopečka, vysoko pod nebesy!

Při psaní odpovědí na mé otázky máš možná vedle sebe otevřenou láhev. Jak podle tebe ovlivňuje alkohol imaginaci a tvorbu?

Za sebe a empiricky: Do určitého, nevelkého množství alkohol imaginaci podněcuje, vytváří spoje, které se jako pěkné a trefné jeví i před střízlivým soudem. Nebývá jich ale mnoho. – Pokročilejší stadia opojení pak plodí verše, o nichž jsem sice ve chvíli jejich vzniku až extaticky přesvědčen, že vyslovují tosmrštěně-nejrozepnutější poznání, a zuřivě si na ně přísahám; po vystřízlivění je však většinou stejně zuřivě začmárávám. – Jen výjimečně se stává, že z nejzazších končin obluzení povstanou slova, jimiž už ani nejčistší vědomí nehne. – Některé texty mají zase vlastnost, že ať už vznikly v jakémkoliv stavu, mění svou podobu „tam a zpátky“, jak se je snažím v detailech dotvořit jednou s pomocí alkoholu a podruhé bez ní: a může jit třeba „jen“ o střídání dvou předpon u jednoho slůvka. Takže se skoro zdá, že konečný, „správný“ tvar básně by mohl být nalezen až v dvojstavu střízliva a opilosti, chá! – Co je mi ale na alkoholu nesporné: že je vcelku spolehlivý indikátor nejslabších míst v textech psaných za střízliva. A diktátor zkratky. Té nejkrajnější.

Na rozdíl od některých jiných autorů nejsou tvé knihy jakoby už předznamenány tvou katolickou konfesí. Jak vnímáš vztah víry a umění?

„Čím hlubší víra, tím vyšší umění“ – : a takové vyjádření vztahu se mi líbí, přestože (ne! protože) je matematicky (ne! schematicky) jednoznačné… Pravda však nebývá líbivá. Bojím se, že vyznávaná víra nutně brání tomu, abychom v básni, kterou chceme sdílet, sdělili pravdu o sobě celou. A poezie žádnou jinou pravdu nezná. A pravda, která není celá, není pravda. – Pokud jde o mé knížky.: nejenže nejsou mou katolickou konfesí předznamenány, ony ji místy popírají. Věřím však, že jejich „ateismy“, „blasfemismy“ (a vulgarismy!) jsou důkazy nejen o slabosti mé konfesní víry, ale také o nutkavé potřebě pravdomluvnosti a o tom,že co je bohaprázdné, je i děsuplné, byťsi smyslům libé.
A mohu věřit také tomu, že „Věřím“ je méně úplné než „Tak rád bych věřil úplně!“

Ke které své knize máš nejrozporuplnější vztah?

Jednoznačně k prvotině Nepokoj hodin. Co by zbylo, kdyby se z ní vyloučilo vše holanovské?… A horoucnost, z níž se, pokud si vzpomínám, rodila: tu skoro necítím! Zchrnul jsem já, nebo je odjakživa zchrnutá ona? – Když jsem v ní nedávno hledal básně, jichž bych se mohl zastat (před sebou samým) dnes, našel jsem jich pět (Noli tangere: zákon, Tečky, Šicí stroj, Nalezená báseň a 24.00). – Je mi jí ale líto, jako mládí, které v ní leží pohřbeno.

V poslední době píšeš ve vázané formě. Proč?

Možná se takto během 90. let prosadily mé muzikální sklony: vázaný verš a pevná básnická forma mi korespondují s harmoniemi a vypracovanou stavebností klasické hudby. U vázané básně snadněji podléhám (klamnému?) dojmu: „Tak to muselo být vyřčeno, jedině tak!“ – Nejniternější hudebnost je (vedle sémanticky kondenzovaných rýmů typu „každý sám“ – „bůhvíkam“ či asonancí typu „ad infinitum“ – „přítoky minut“) v některých řetězcích slov „hláskově instrumentovaných“; ty nejsou výsledkem přízdobného hračičkaření, mechanické kombinatoriky: zcela spontánně se odkudsi vynořily do vědomí a sugerují (vyjevují?) hlubinné sepětí zvuku a smyslu slov („Léto oblé jablko“, „strýček čert / v sněhu vysyk´ stopu“). – Proč jednu báseň napíšu ve verších volných a druhou ve vázaných, pořádně nevím, snad rozhoduje to, jaký je rytmus prvního zvukosledu… Představuju si (troufale), že podobně je hned na počátku rozhodnuto, ve které tónině napíše skladatel hudební dílo: „on to tak slyší“… (Položertem: vázaný verš je „dur“?)

Jak se díváš na stále častější příklon mladé generace k vázanému verši (třeba N. Holub, P. Čichoň, T. Reichel, O. Slabý, V. Rosí)?

Se sympatiemi! Kromě přirozeného puzení, daného tvůrčím založením, tu může hrát roli přesycenost obligátním volným veršem času minulého i potřeba dokázat (sobě i ostatním), že jak (v technickém smyslu) psali Velcí, tak umím psát také. – (K tomu všemu se totiž hlásím sám: „podle sebe soudím…“)

A jak se díváš na sílící vliv jakéhosi „existenciálního minimalismu“ v dnešní poezii (mám na mysli například P. Kolmačku, P. Hrušku, ale také V. Kučeru a nového P. Čermáčka)?

Rovněž se sympatiemi, přinejmenším pokud jde o základní přístup: k básnické tvorbě mi vždycky patřilo úsilí vyjádřit co nejvíce co nejpodstatnějšího co nejmenším počtem slov. V konkrétních případech je pak hodno pozoru, do které „existenciální dimenze“ se tímto minimalismem podařilo proniknout.
Budiž mi ale dovoleno zdržet se zde poměřování jmenovaných autorů z takto ultrasubjektivního hlediska a místo toho doložit svůj způsob minimalistického psaní trojmikrobásní Synáčku atd., která je existenciálním koncentrátem v poslední dimenzi mně dostupné:
„Synáčku v děloze! / Tatínku v truhle!“ (Volské oko, 1997)
„Synáčku v truhle! / Nitroděložní tatínku!“ (Na zdech stíny osik, 1999)
„Synáčku-tatínku / v úmrtním děložním lůžku!“ (Rodný hrob, rkp.)

Pravidelně jsi vždy pročítal literární periodika. Kterých kritických názorů si ceníš?

Těch, které vyplynuly ze silné empatie a jemné analýzy zároveň. Rozum i cit jásají nad interpretacemi, jaké podávají Jan Štolba, Milan Exner nebo Jiří Trávníček: to jsou spolutvůrci básnických světů! – S nadšením nad každým řádkem jsem ovšem četl, jak víš, i recenzní studii o tvém Sivém křiku od Pavla Hrušky! – Mojmír Trávníček mi zase imponuje tím, jak se (spontánně?) soustřeďuje na to „dobré“ v posuzovaném…

Jak vidíš vztah duchovního růstu a praktického života?

Můj duchovní život dorostl k svému úplňku, když mi bylo asi dvacet; poté již couvá, vzdor občasným pokusům zastavit to: kajícně-prosebný třídenní půst (totální, i od vody) o Velikonocích 1982 jsem zopakoval jen jednou, „víckrát ne“; četba Bishopovy knihy Den, kdy zemřel Kristus těsně před třiatřicítkou byla vroucí, nicméně neúčinná; absolutní abstinence od alkoholu trvala jen rok a půl… Praktický život? Obrovská koule vrhá obrovský stín.

Co se ti v tvorbě a životě nejvíce povedlo a nepovedlo, co tě zklamalo, co mile překvapilo?

Možná se mi povedlo několik básnických skladeb (převážně ve vázaném verši) a několik (ultrasubjektivně!) obsažných mikrobásní (převážně ve verši volném); jistě se mi však nepovedlo, oč bych stál nejvíc: velikostí básnické pravdy a krásy se aspoň na 50 honů přiblížit Holanovi. – Zklamalo mě (nerad to přiznávám) odmítnuté až pominutí sbírky Na zdech stíny osik kritikou; mile mě překvapilo, že některé mé verše mohou vzbudit pocity, z nichž se slzí.
Poštěstily se mi děti: žijí křesťansky dobře s opravdovostí a samozřejmostí, jakých jsem nebyl nikdy schopen; co se mi nejvíce nepovedlo, je udržet svůj život v celistvosti. – Zklamal jsem se sám v sobě: zaprvé (zanulté!) tím, že jsem nedostál manželskému slibu; a udivuje mě, že ti, jimž jsem ublížil, mě nezatratili.

---------------

Knihu Bubnování na sudy si můžete objednat na adrese adalbert.weles@centrum.cz (cena 75 Kč).

---

-aav- 11/29/2002