Byl dokončen kompletní elektronický archiv prvních osmnácti čísel Welesu z let 1996 až 2003, tedy období, kdy časopis vycházel s podtitulem Vendryňský poetický magazín. Bádačům zdar!

Weles 1 [1996]
Weles 2 [1996]
Weles 3 [1996]
Weles 4 [1996] 
Weles 5 [1997]
Weles 6 [1997]
Weles 7 [1997]
Weles 8 [1998]
Weles 9 [1999]
Weles 10 [1999]
Weles 11 [2000] 
Weles 12 [2000]
Weles 13 [2001]  
Weles 14 [2002]
Weles 15,6 [2002]
Weles 16 [2003]
Weles 17 [2003]
Weles 18 [2003] 

---

Báseň pro tento den:

Tomáš Řezníček
* * *

byla bláznivá noc
chlapů plnej plac
a traktory řvaly

tranzitérky lepily a třídily
a tramvaje bzučely
pan Polívka se v klidu nenají

a lidi spali a my makali
v tvářích noční stříbrňák
no trolej jedna prskavka

kolem Labe sviští další vlak

Weles [8] 1/98

---

---

Obsah Welesu [8] 1/98

NEBOZÍ KOZLI Z FRÝDKU

Poezie
Milan Děžinský – Noční znamení:
Mlha nad dvory; Horečka; Říjen; Člověk; Báseň; Noční znamení
Tomáš Řezníček – V ztrhané řeči báseň bere dech:
už budu u tebe má milá…; parte na hospodskejch dveřích; byla bláznivá noc…; konečně báseň; unavené věty mdlí se…; už od palců jistě až k žití…; šel přes Čechy jak vánek míjel Novou Ves
Ondřej Slabý – Rozřezaný amoret:
Přeháňka; Pláč společně se smíchem…; Nokturno II; Srpnová neděle
Jakub Grombíř – Dvě básně:
Třinec; Kostelany
Libor Slíva – Včelařská slavnost:
Domovské právo; Včelařská slavnost
Alexander Eret – Verše z vězení:
Nevěsta

Próza
Andrzej Stasiuk – Dvě horské povídky:
Kościejný; Lewandowský (Přeložila Jolanta Kamińská)
Václav Kahuda – Z houští
Bohuslav Bouček - Mobilizace

Ostatní
Já odpovídám, že ano – rozhovor Pavly Šuranské s Ivanem Jirousem
Bogdan Trojak – Genius loci Slezska

Překladatelská huť
Emily Dickinsonová v překladu Milana Děžinského – My nyní laně honíme:
Bzukot much – když jsem umírala / I heard a Fly buzz – when I died;
Život můj, zbraň nabitá, stál / My Life had stood, a loaded Gun

Heinrich von Meissen – Leich o Panně Marii (Překlad Sylvie Stanovská)

Krajinomalby a potrtréty
Vojtěch Kučera – Taky věda

Completorium čili Studie pro večerní hodinku
Věra Rosí – Otevírat světy

Jehličky (Rediguje společnost pro vyfučení Vítrholce)
Synopsis tvorby Josefa Čtvrtkuchaře; TOP sTEN

Přípisy, litery, iniciály
Hanácký rozhovor; Pandora – časopis literaturou (vk); Napříč Samotou / Jiří Mědílek: Bílé písmo (vk); Čistý průstřel nebe (O. Mikulášek, M. J. Stöhr, V. Rosí); Ze světa přeložených novinových románů našich babiček a prababiček; "Jediný” (vk); Pane Wernischi… / Ivan Wernisch: Cesta do Ašchabadu (M. Děžinský); Verše starého muže / Ivan Diviš: Verše starého muže (M. Děžinský); Nalezená báseň (M. Děžinský)

Dopravní rubrika
Když se stavěly na Znojemsku železnice

Patron tohoto čísla
Gunnar Ekeloef: Kdo přijde, ptáš se…; Nemožné

Fotopříloha
Ondřej Slabý

Zvláštní příloha
Jihovýchodní pošta, Jaro 1998

---

---

Weles [8] 1/98. Obálka Jan Trojak s použitím fotografie Ondřeje Slabého.

---

---

Báseň pro tento den:

Alexandr Eret
Nevěsta

Mlha už padá na město,
kam jsi se poděla nevěsto;
čekám tě pod mraky černými,
čekám a bořím se do hlíny.

Propadá se truhla dřevěná,
kam jsi se poděla, dívko má;
čekám tě za tmavou oponou,
čekám tě, lásku svou jedinou.

Boří se prkna a padají,
kam šlas tak rychle a potají?;
řekni mi dívko má zasněná,
kudy se ubírá cesta tvá.

Řekni mi, řekni, snad naposled,
stojí-li ti můj hrob za pohled;
přijď ke mně, srdce mé zrazené,
dovol, ať ucítím kroky tvé.

Nemohu přijíti, nelituj;
na město padá tma, chlapče můj;
dlouho už leží pod zemí,
oči, jímžs říkal: zasněný.

Nevolej mne, už nevolej,
svět, kam padáme je hlubokej;
možná se jednou zas potkáme,
ve tmě si ruce podáme.

Půjdeme spolu po schodech,
vysoko, na černý říční břeh;
projdeme světy obojí,
andělé svatbu nám vystrojí.

Ruzyň, 29. 9. 1987

Weles 8 (1/98)

---

-aav- 3/31/2003

Čtěte:

Internetový časopis Lumír přinesl obsáhlý rozhovor Bogdana Trojaka s básníkem a redaktorem Hosta Martinem Stöhrem.

--------------------------------

Báseň pro tento den:

Libor Slíva
Domovské právo

Myslíš si že ti patří
i vikýř na půdě
a že jím máš ke slunci blíž
Rozvaž si co říkáš

Že je tvá
ta cesta k městu
a po ní je k tobě blíž
Rozvaž si co říkáš

Že je tvůj
ten dům i s obrazy
co k tobě promlouvají
z jeho stěn
Nezůstávej s nimi dlouho sám

Na dvoře
v korunách stromů
reziví vrabci
a hrnec na poli
ulovil svou poslední myš

Asi neunikneš ani tam

Weles 8 (1/98), str.

---

-aav- 3/27/2003

Nadcházející sobotní vysílání pravidelného literárně-publicistického magazínu Zelný rynk, který pro ČRo Brno připravuje Alena Blažejovská, přinese mj. reportáž z vernisáže obrazů Františka Hubatky Chladna z rána, která proběhla 13. 2. v prostorách půdní galerie Střepy na Skleněné louce v Brně. Výstava potrvá do 21. 3. 2003.

Podrobný program Zelného Rynku, připraveného na 1. března, (mj. se zvukovým záznamem recitace Roberta Fajkuse na pozadí hudby Petra Hrbáče) naleznete zde.

Pořad začíná v 17 hodin.

------------------------------------

Báseň pro tento den:

Tomáš Řezníček
parte na hospodskejch dveřích

lesy vzdálené příští citem vklíněné
lovcem mračny jednou v hospodě to řikal
lípa když kvete v dechu my celej život děláme
u piva z léta doma zástěry se škudlí štěstí

za venek jde stáří v borůvčí
smíchá ranní třpyt večery jdou žaly
harmonika zelená rozlítnou se dveře
dědku pojď domů bábo jdi do prdele

Weles 8 (1/98)
str. 4

---

-aav- 2/25/2003

Čtení na tento víkend:

Vojtěch Kučera
Taky věda

(O alkoholu trochu jinak)

Už si nevzpomínám, kdy jsem ho uviděl poprvé, a ani teď jsme se nesetkávali příliš často. Oba jsme studovali v Brně, takže jsme na sebe čas od času narazili v některé z brněnských hospod, kde jsme pak vedli hluboké rozhovory, analýzy a syntézy pro náš věk vcelku příznačné. Studoval geografii. Několikrát jsem se z něho pokoušel dostat, co že to vlastně je, ale jemu se vždycky jen rozzářila očka, a mávaje kolem sebe rukama, nadšeně gestikuloval něco o fascinaci prostorem.
S vidinou zoufale se blížícího konce dětství přišla jednou řeč na školu, diplomové práce a ostatní věci podobného kalibru. Vycítil jsem svou šanci konečně z něj vytáhnout pečlivě střežené tajemství té jeho Geografie a udeřil přímou otázkou:
“O čem píšeš diplomku?”
Šibalsky se usmál a po chvilce mlčení odpověděl:
“Něco jako,Venkovská hospoda jako element tvorby veřejného mínění‘, ale přesný název si nepamatuju...”
Zíral jsem na něho jako vyjevený a nevěřil svým uším.
“Si děláš srandu, ne? Tohle že je tvoje diplomová práce?”
Chvilku se kochal mou bezradností a pak s tajemným přídechem prohlásil:
“Konečně budu mít při návštěvě hospod nějaké Poslání,” a rozvyprávěl se, že tam vlastně bude chodit pracovat a že je to hrozně důležité, protože to před ním ještě nikdo nedělal a tak, a začal popisovat, do kterých vesnic bude jezdit, že už to má všechno promyšlené, ale že to taky bude pěkná fuška, něco z těch lidí v hospodě vytáhnout, a že by nerad někde dostal přes držku. Mluvili jsme o tom tehdy notnou dobu a já jsem pojal jistý záměr. Při loučení jsme se dohodli, že až to napíše, že si to od něj půjčím, a pokud mu to nebude vadit, něco z toho vyberu pro časopis. O Welesu věděl a občas si z něho i něco přečetl. Souhlasil.
Některé obce kolem nás mají velmi krásná jména. Ty jeho pečlivě vybrané “Zapadákovy” patřily mezi ně: Hlína, Javůrek, Křoví, Haluzice, Hostětín, Zlámanec, Hrčava, Košařiska, Smilovice - v pořadí podle oblastí, s nimiž pracoval, anebo - řečeno jinak - podle oblastí, které podrobil vědeckému výzkumu. Kde leží? Hlína je kousek od Ivančic, Javůrek a Křoví mají nejblíže k Velké Bíteši, Haluzice a Hostětín jsou nedaleko Slavičína, ze Zlámance je nejblíže do Uherského Brodu, z Hrčavy a Košařisk do Jablunkova, ze Smilovic do Třince. Nic? Tak tedy: Brno - Uherské Hradiště - Český Těšín, Morava a Slezsko ze tří stran, tří pohledů.
Najezdil se pěkně, většinu si platil sám, ale byl rád za ty vesnice, do kterých by se jinak určitě nedostal. Ani by nevěděl, že jsou. A ony byly a on byl v nich, zkoumal, bádal, zjišťoval. Jednou mi vyprávěl, jak se o něj ve Zlámanci po zavíračce pohádali štamgasti, ke komu půjde spát. Nakonec vyhrál ten, co si k němu přisedl první. U slivovice, kvašáků, lahváčů a uzeného potom seděli v kůlně až do rána. Do čeho jde, nevěděl ale nikdy. Nejhůř mu bylo v Košařiskách, před chlapem o hlavu vyšším, řekněme po osmé dvanáctce Radegastu a nějakém tom rumu. Tehdy byl rád, že byl rád, a nakonec to nějak ukecal. Ve Smilovicích na něho vyrukoval pro změnu bývalý estébák, samozřejmě řádně přiožralý, že to nenechá jen tak a že se bude prověřovat a ověřovat a že tady přestává všechna sranda. Díky chlapům kolem přežil i tohle – “vždyť je to student, tak ho nech být”. Být student, to není špatná práce.
Oficiálně se to jmenovalo “Netradiční přístupy k výzkumu regionálních diferencí venkovské společnosti". Prostě věda, několik slov, která toho normálnímu člověku moc neřeknou. Stačí však nalistovat obsah, a rázem stojíme na pevné zemi. Kapitola “4.2.1. Venkovská hospoda” s členěním: “4.2.1.1. Frekvence a důvody návštěv”, “4.2.1.2. Žena ve venkovské hospodě”, “4.2.1.3. Konzumace alkoholu" (s členěním: “4.2.1.3.1. Konzumace piva”, “4.2.1.3.2. Konzumace vína”, “4.2.1.3.3. Konzumace lihovin”), “4.2.1.4. Společenské hry”, “4.2.1.5. Témata hovoru” a “4.2.1.6. Reakce na případné zrušení hospody v obci" nám již podstatnou část práce představí v plném světle. Dovolím si zde ocitovat několik pasáží z kapitol 4.2.1.3.1., 4.2.1.3.2., 4.2.1.3.3:

Část první - pivo:

Do výzkumu bylo vstupováno s vědomím, že část vesnic leží v tzv. “oblastech velkých pivovarů” (pivovar Starobrno /Brno/ v okolí Brna a pivovar Radegast /Nošovice/ na Těšínsku), ve kterých by tyto pivovary měly mít (alespoň na vesnicích) dominantní postavení a v hospodách by měly jejich značky být čepovány téměř nepřetržitě (myšleno v časové posloupnosti). Naproti tomu k valašsko-slováckému pomezí bylo přistupováno jako k tzv. “oblasti malých pivovarů” (pivo zde vaří hned 3 pivovary: pivovar Jarošov /Uherské Hradiště/, pivovar Janáček /Uherský Brod/ a pivovar Gerhard /Brumov - Bylnice/). Postavení těchto pivovarů zde není ani zdaleka dominantní - především díky kvalitě jimi vyráběné produkce byla (již před všeobecným uvolněním trhu v roce 1990) do této oblasti patrná invaze pivovarů ostatních.
Situace ve sledovaných hospodách tomuto rozdělení k podzimu 1997 odpovídá: ve všech třech obcích “okolí Brna” se čepuje Starobrno, ve všech třech obcích “Těšínska" se čepuje Radegast, v každé sledované obci “valašsko-slováckého pomezí” se čepuje něco jiného (v Haluzicích Janáček, ve Zlámanci Jarošov, v Hostětíně dokonce pardubický Pernštějn). Na otázku dotazníkového šetření týkající se spokojenosti se značkou piva, která se v hospodě čepuje, reagovali DNH (deklarovaní návštěvníci hospod - ti, kteří o sobě prohlásili, že navštěvují místní hospodu pozn. V. K.) takto: 77,8% bylo se stávající značkou piva spokojeno, 12,1% nespokojeno, 6,1% odpovědělo jinak (např. je mi to úplně jedno, jsem abstinent atd.), 4% DNH na tuto otázku neodpovědělo. Z hlediska sledovaných lokalit se situace vyvinula takto: Nejvyšší spokojenost se značkou piva byla zaznamenána ve sledovaných obcích Těšínska - čepuje se zde Radegast - (Hrčava 100% DNH, Smilovice 92% DNH, Košařiska 91 % DNH). Ani ve Smilovicích ani v Košařiskách se nevyskytla jediná záporná odpověď - lidé vesměs reagovali jinak (abstitent). Obdobně vysoká spokojenost byla zaznamenána ve sledovaných obcích okolí Brna - Starobrno - (Křoví 100% DNH, Hlína 91% DNH, Javůrek 80% DNH). Na rozdíl od obcí na Těšínsku byla ovšem v Hlíně i v Javůrku zaznamenána určitá nespokojenost (9% DNH v Hlíně, 20% DNH v Javůrku). Nejnižší spokojenost se značkou čepovaného piva byla ze sledovaných lokalit zaregistrována ve všech 3 obcích valašsko-slováckého pomezí (Hostětín - Pernštějn 67% DNH, Zlámanec - Jarošov - 45% DNH, Haluzice - Janáček 40% DNH). Dosti vysoká nespokojenost byla zaznamenána v Haluzicích (60% DNH) a ve Zlámanci (45% DNH), v Hostětíně nebylo se značkou piva spokojeno 8% DNH. (Str. 42,43).
I když se v každé oblasti jednalo o výzkum v poměrně malém počtu lokalit, výsledky něco naznačují a zároveň se potvrzují předpoklady, s nimiž bylo do výzkumu vstupováno: silně jsou ke “svému” pivu fixovaní DNH v “oblastech velkých pivovarů" (okolí Brna - Starobrno, Těšínsko - Radegast) - z těchto dvou potom více na Těšínsku, fixace DNH v “oblasti malých pivovarů” (valašsko-slovácké pomezí Jarošov / Janáček / Gerhard) je velmi slabá. Pro plné ověření tohoto tvrzení by však bylo nutno provést výzkum mnohem rozsáhlejší.
Z regionálního hlediska zajímavě se územní diferenciace podle konzumace piva projevila nejen v kvalitativní (značkové) odlišnosti piva v jednotlivých oblastech, ale i podle množství alkoholu obsaženého v pivu (jinými slovy - jinde se pije pivo desetistupňové, jinde dvanáctistupňové). Z tohoto pohledu by se “okolí Brna” a “valašsko-slovácké pomezí” dala nazvat oblastmi “desítkovými", kdežto “Těšínsko” oblastí “dvanáctkovou”. Samotné náznaky regionální rozdílnosti toho, že někde se pije desítka a jinde dvanáctka, by mohly být inspirativní pro rozsáhlý regionálně-geografický výzkum... (str. 44,45)

Část druhá - víno:

Z regionálního pohledu dosáhla konzumace vína v hospodě nejvyšších hodnot ve všech třech sledovaných obcích Těšínska (92% ve Smilovicích, 88% na Hrčavě, 75% v Košařiskách). V obcích okolí Brna se tyto hodnoty pohybovaly mezi 75 až 54%, v obcích valašsko-slováckého pomezí mezi 80 až 45%. V záporném vyjádření (v hospodě se víno nepije) jsou si z regionálního pohledu velmi blízké oblasti valašsko-slováckého pomezí a okolí Brna, které v průměru za sledované lokality dosáhly hodnot 39%, respektive 38,7%. Na Těšínsku oproti tomu záporně odpovědělo v průměru jen 15% DNH. Zjištěný stav by se dal vysvětlit především relativně nízkou vzdáleností obcí okolí Brna i valašsko-slováckého pomezí od produkčních oblastí vína, zatímco vzdálenost obcí Těšínska od těchto oblastí je již značná. Jinými slovy - mám-li víno z vlastních zásob, konzumuji ho doma a nemusím na něj chodit do hospody... (Str. 45,46)

Část třetí - lihoviny:

Ve sledovaných hospodách okolí Brna se podle výsledků výzkumu nepije kromě rumu, fernetu a vodky již téměř vůbec nic. Nejoblíbenější je rum (celkem 28), dále fernet (25) a vodka (20). Celkově bylo v této oblasti zmíněno 76 vstupních dat (dále případů).
Ve všech sledovaných hospodách valašsko-slováckého pomezí převládá oblíbenost borovičky (celkem 26 případů), poměrně oblíbený je fernet ( 12) a vodka ( 10). Téměř vůbec se zde nepije rum (pouze 4 případy); jako v jediné oblasti je zde naopak pije bylinná hořká (5 případů). Celkově bylo v této oblasti zmíněno 64 případů.
Na Těšínsku je na srovnatelné úrovni, která je však řádově o 10 případů nižší než nejoblíbenější druhy v ostatních oblastech, oblíbeno hned 5 druhů lihovin: rum (celkem 15 případů), fernet (14), slivovice ( 14), borovička (11 ) a vodka ( 11 ). Nejsilněji ze všech oblastí je zde také zastoupena zelená (5 případů). Celkově bylo v této oblasti zmíněno 73 případů. Sledované oblasti (toto tvrzení je třeba brát v dalším textu trochu s odstupem) by se podle oblíbenosti jednotlivých druhů lihovin daly charakterizovat takto: okolí Brna jako “silně vyhraněná oblast rumu, fernetu a vodky", valaško-slovácké pomezí jako “vyhraněná oblast borovičky”, Těšínsko jako “oblast druhově nevyhraněná”.
V okolí Brna se skutečně ve sledovaných hospodách nejvíce pije rum, fernet a vodka, naopak vůbec se nepije borovička ani slivovice. Na valašsko-slováckém pomezí se ve sledovaných hospodách nejvíce pije borovička, poměrně oblíbené jsou fernet a vodka, téměř se nepije rum, vůbec slivovice. Ve sledovaných hospodách na Těšínsku je srovnatelně oblíbeno všech 5 výše zmiňovaných druhů lihovin (rum, fernet, slivovice, borovička, vodka) - tedy jako v jediné zkoumané oblastí se zde pije slivovice a pije se tu také borovička. Efekt pití slivovice v hospodě by se dal srovnat s efektem pití vína: mám-li slivovici z vlastních zásob, piju svou a nechodím na ni do hospody. Slivovice navíc, mimo sledované hospody na Těšínsku, vůbec nebyla obsažena v nápojovém lístku, což výše zmíněný závěr jen potvrzuje. (Str. 47, 48)
Stejně jako na územní diferenciaci podle konzumace piva (viz výše) je i na územní diferenciaci podle konzumace lihovin možno nahlížet ze dvou pohledů: jednak podle již zde zmíněných druhů tvrdého alkoholu, jednak ale také podle množství, v jakém se tento alkohol nejčastěji konzumuje tedy pije-li se po velkých, nebo malých štamprlích (zde uvedené informace pocházejí nikoli ze samotného dotazníkového šetření, ale z rozhovorů s hospodskými). Výhradně po malých štamprlích (2 cl) se ze sledovaných obcí pije v Hlíně, spíše po malých ve Smilovicích. Spíše po velkých štamprlích (5 cl) se pije v Javůrku, Křoví, Hostětíně a Košařiskách, výhradně po velkých ve Zlámanci. V Haluzicích a na Hrčavě hospodští velikost štamprlí nijak nespecifikovali, z čehož se dá usuzovat, že není vyhraněná. Z výše uvedených poznatků je jasné, že “kubaturu” štamprlí nelze jednoznačně připisovat k příslušné oblasti, ale spíše ke každé vesnici zvlášť. Jistá regionalizace na základě tohoto faktoru by tedy byla možná až po důkladném průzkumu značného množství lokalit... (Str. 48, 49)

Přiznávám, že tento výběr citací je subjektivní. Nemíváte ale občas žízeň? Já ano. A mívá ji i on. Naposledy jsem ho viděl začátkem června v hospodě U Hloušků v Brně - Králově Poli. Byla středa a on měl několik hodin po státnicích. Spal.

Weles 8 (1/98)
str. 52-56

---

-aav- 2/14/2003

Čtení na tento víkend:

Bogdan Trojak
Genius loci Slezska

(Text byl přednesen na setkání básníků na hradě Bítově v září 1998)

Loni se mě Karel Křepelka zeptal na “duchovní klima" severní Moravy a Slezska a poznamenal, že je to termín, kterému by ještě donedávna nikdo neuvěřil. Zmínil se při tom také o staré, benediktýnské “stabilitatas loci” čili o setrvávání, o zakotvení, které je v souvislosti se Slezskem ještě nepochopitelnější. Lze vůbec setrvat v kraji, jenž je na první pohled tak nehostinný a nepoetický, lze vůbec kotvit kořenem v zemi, jejíž podstatná část přišla o svoje nitro a jejíž louky jsou proměněny v kalová jezera? Je možno postihnout její duši, jejího genia, najít její básníky? O tomto podivném Slezsku, o jeho atmosféře, bych chtěl dnes hovořit. A bude to více poetická, dosti kostrbatá topografie než uspořádaný a věcný referát.
Kdo si dnes ještě vzpomene na etymologii slova Slezsko (v Podkrkonoší Slizko), kdo z dnešních Slezanů zná starobylý a temný původ tohoto označení, musí přiznat, jak oprávněné, výstižné a nadčasové jméno Slezsko obdrželo. Kraj odvozující své jméno od hory Slézy (a ta od adjektiva slizký, vlhký), starého kultovního místa u Vratislavi, kde se ještě hluboko ve středověku slavily pohanské obřady, a po jejímž obvodu jsou dodneška rozmístěny záhadné kamenné postavy, jako by už ani neexistoval. Všechno se změnilo. Jen zčernalý kamenný děd s rybou v náručí ční dál na hoře u Odry a nad jeho hlavou to věčně deštivé, slezské mračno.
Staré zemské uspořádání se dávno vytratilo z povědomí zdejších lidí, ostatně 2/3 Slezanů tvořili Němci a celé dnešní polské Dolní Slezsko s hlavou slezských měst Vratislaví obývají ukrajinští Poláci, kteří byli odsunuti po válce ze Lvova a dalších ukrajinských měst. Neexistuje zde pravý zemský patriotismus, Slezsko je rozděleno a neví si samo se sebou rady. Přirozeně se vyvíjelo snad jen historické Těšínsko, zvláště jeho východní část-málo přístupné Jablunkovsko, kde již po staletí sídlí svérázný horský lid.
Mám-li hovořit o poezii, která je výrazně prostoupena geniem loci slezského severu, napadá mě okamžitě básník Petr Motýl, samorost vzešlý z Ostravy a prajského Hlučína, jenž je skutečným básnickým topografem ostravsko-karvinského revíru, démonickým fořtem, jenž z posedů těžních věží obhlíží kalová jezera a bažiny, z nichž trčí rezavá žebra topných těles a shnilé koruny stromů. Motýl bloudí tímto šedým vévodstvím, ústa se mu vydouvají žhavým vysokopecním plynem, kořalečným dechem rozhoupává skřípavé vývěsní štíty frýdeckých či šunychelských harend, usíná ve starých vlčích pecích u Třince. Avšak spí-li znavený Petr Motýl, jeho mladší bratr Ivan jistě ještě tluče v tvrzištích a týnech slezských hospod do podlah - někde tady přece musí být příklop do pekla. A je zimní noc roku 1995 nebo 6, kráčíme s Ivanem Motýlem ostravskou ulicí Porážkovou, místy, kde můžeš potkat onu ženu, jež píchá jehlou chodce do půlek, a kde velcí závozníci vykládají modrou avii plnou koláčků. Ivan nese časopis Modrý květ s básněmi brněnského, dnes již opět opavsko-hradeckého Slezana Víta Slívy, jehož poezie nám učarovala. Kdo by tehdy tušil, že se budeme po následující tři roky středu co středu scházet u královopolských Hloušků, kde z nás bude mít “profesor Slíva” svoje “slezské synky”, ochotné hádat se o jednu metaforu do deváté hodiny ranní.
Ale to už sedíme v lokálce kodrcající se k Frýdku, ve Vratimově přistupuje stařík s ohromným pytlem vlašských ořechů, drtí je v tvrdých valcířských dlaních, nabízí nám hnědá jadérka, nutí nás do slivovice a do ostravské klobásy, kterou zakusuje ostrý alkohol. Nádraží ve Frýdku, Ivan však bydlí v moravském Místku a my musíme přes Ostravici. Vybaví se mi verše Elli Tiliu, frýdecké básnířky z řeckočeské rodiny: “V nedočkané hodině / ze Slezska přes lávku / podpírán děvuchou z Frydku...” Za námi zůstává poutní chrám s frýdeckou Pannou Marií a černá, hrozivá silueta Lysé, jejíž nitro je naplněno vodou a ta o soudném dnu vyteče a zatopí všechna lidská obydlí. Až sem doputoval z rakouského Štýrska můj praděd, tady pod Lysou horou ve vsi Morávka se stal hajným. O několik desetiletí později se pohorským krajem plahočí básník Vít Slíva a možná někde v janovické nebo dobratické hospodě škrábe do opěradla ohořelé židle tuto sloku: “Bloudil jsem nocí okolo Frýdku, / se mnou procesí vsí. / Láskou, hrůzou, bědou / vyli mou poutní píseň / beskydští psi.” Na Víta Slívu a na jeho báseň Zpěv kozlů si vzpomenu i při pohledu na věž frýdeckého zámku. Odtud byli po starém zvyku shazováni kozli. “Nešťastného kozla postavili na vyčnívající prkno, které pod ním pak podtrhli. Maso rozdělili na sv. Jakuba chudým.” (František Sláma) A aby nebylo těch kozlů málo, dal si kozlíka do erbu také vendryňský časopis Weles. Jsme-li ještě ve Frýdku, nesmíme zapomenout, čeho především si zde všímal ctihodný doktor František Sláma za svého vlasteneckého putování po Slezsku: “Vyhlíží-li Valaška, mnohými škrobenými spodnicemi obtížená, trochu široká, zjev dívky po frýdecku oděné jest útlejší. Odráží-li se prospěšně a pestře bělost vrchní košilky Valaščiny od tmavých šatů, tedy zakrývá přece jen košilka tato v mnohých záhybech ňadra Valašky a prozrazuje jen nejistě jejich formu. Zašněrovaný živůtek na jasně modrých šatech Frýdečanky dodává bujným ňadrům formy půvabnější...” (1886)
V Motýlově místeckém panelovém bytě se mi Slezsko zabydluje postavami a přízraky z jeho básní: za posledními domy Fifejd mihne se malý cikán Terkelt, v polích za Skřečoněm políbí tě Małgorzata ze dna krakovských kostelů, po třicátém pivu Vladivoj hasič štká v Místku u Antoníčka a jeho pláč probudí dívky až v Brušperku i ve Starých Hamrech . A nad vším vztyčený Ivan “zamaskován v červený rubáš / z jateční věže tě pozoruje”.
V těch dobách už bydlel Petr Motýl ve Zbuzanech u Prahy, sem tam se objevil v Ostravě, v Těšíně nebo ve Vendryni na literárním čtení, Slezana ze mě proto udělal především Ivan. Díky němu jsem začal vnímat onu obskurní krásu Ostravska, osobitou atmosféru hutnických a havířských putyk a starých, opuštěných šachet-měst duchů. Vedli jsme tehdy dlouhé debaty o nářečí, o strašidlech z důlních jam, kterým se u nás říká fontany. Chutnali jsme vše slezské a nedbali kyselého a často jedovatého pokrmu. Vzpomínám si, jak mně Ivan Motýl s úsměvem vypravoval, že jezdí z Karviné autem do Hlučína (kam se přestěhoval), aniž by opustil slezskou půdu, jak volí vedlejší silnice, jen aby nemusel projíždět Moravskou Ostravou. Tehdy se mi celé Slezsko propojilo pomyslnou podzemní chodbou, jež vycházela z hory Čantoryje (beskydského Blaníku), procházela sklepením těšínské románské rotundy, napojovala se na vytěžené uhelné sloje Karvinska a Ostravska a ústila v gotickém sklepě Motýlova hlučínského domu.
A mluvíme-li o geniu loci havířského Karvinska, nemohu nevzpomenout těšínského režiséra a básníka Janusze Klimszu, jehož polská skladba Vidění Matky uhlí je podle mého soudu nejvýstižnějším a nejpůsobivějším obrazem nesouměrného hornického kraje a jeho obyvatel. Jaká je Matka uhlí? Klimsza ji hledá v minulosti i v přítomnosti, “Mezi drátem z věnce a hnojištěm”, kde “její rumpál rezne v mraveništi...”. Zjevuje se mu znenadání, jednou jako vilná dívka nabízející se guviřům ve sprchách, podruhé jako tlustá ženská s korunou z klobás a řepy, s lasicí zadušenou v šedivých loknách, potřetí coby dítě přidřeplé v rákosí uprostřed uhelných kalů. Existují dva české překlady této silné Klimszovy básně a není náhodné, že ten zdařilejší, vzešlý z hluboké empatie, je od Petra Motýla.
Kdykoli dnes projíždím kolem šachet na starou Orlovou, vídím i já svou Matku uhlí, jak jde z červené kolonie “s košem, s rybou, s trilobitem v uchu”, na orlovském rynku míjí mého dědečka, budoucího mistra čalounického cechu, který se za ní ohlédne a zamíří k hotelu Modrá hvězda. Už jenom pár domů stojí na orlovském náměstí, dlažbu někdejší hlavní třídy obrůstá vzrostlý plevel, z dědečkova domu nezůstaly ani základy. A zatím v klášterní kolonii, na hliněném dvorku, prkenné lavice a stoly, rodinná slavnost, gořolička, kvit, rojberka, a v každé tváři žíla ze Slezska, jíl z Haliče i rumělka z Moravy... A Matka uhlí “tříletá, velice starostlivá / jde středem té slavnosti / vchází papírovou branou na haldu / kámen v dlani...” Macaté, svaté Slezsko.
Pomalu opusťme Karvinsko, s nímž si, přiznávám, nevím trošinku rady, projedeme poddolovanou obcí Louky nad Olší, kterou připomíná už jenom nádraží a kostel jako vyhaslý maják mezi odkališti, a před námi je Těšín, bývalé sídelní město těšínských Piastovců, dnes rozdělené na dvě části. Československu připadla v roce 1920 tehdejší těšínská předměstí s nádražím, Polsku zůstalo historické centrum s románskou rotundou sv. Mikuláše, v jejíchž zdech tluče srdce těšínského Slezska. Těšínská rotunda je vůbec nejstarší kamennou stavbou na polském území, byla zbudována nejpozději v 11. století. A právě v této rotundě, v její šeré apsidě, kde se dá nahmatat tep celého beskydského kraje, recitovali své básně autoři z polského i českého Slezska, z Moravy i Čech. Literární setkání Kámen nebo slovo, jehož tři ročníky připravoval Ivan Motýl společně s Kazimírem Kaszperem, pokračovalo pak na moravské straně v hradbách hukvaldského hradu.
Těšínská rotunda se nápadně podobá znojemské Sv. Kateřině, hovoří se o stejné stavební huti, tak zvláštně je propojen kraj vinohradů s krajem šťovíků.
O Těšíně by se dalo hovořit velmi dlouho. Jaké je vlastně město básníků, pašeráků vodky a tiskáren? Musím zmínit alespoň básnířku Renatu Putzlacherovou, která se ve své literární a hudební kavárně Avion snaží vzkřísit genia loci starého, zmizelého Těšína. Pomáhá jí při tom Těšíňák Jarek Nohavica a další místní literáti, malíři a herci. Projekt Kavárna Avion podle mě přerůstá hranice regionu a dává Těšínu to, co mnohdy postrádají i velká kulturní centra.
Z Těšína se vydáme do Třince.
Třinec - železárny. Kdo z českých básníků věnoval Třinci byť jenom verš? Opět musím citovat z tvorby Petra Motýla: “železárna v Třinci hned u nádraží / stroj veliký jako pár domů / posunuje se uvnitř haly sem a tam...” O třineckém štalverku psal a hlavně zpíval místní zemitý bluesman Miro Noga, který je mimo třinecký region neznámý, protože zpívá ve slezském nářečí, “po našimu”. Třinecké železárny jsou město ve městě, v jejich areálu stojí dokonce zámek, v neopakovatelném mikroklimatu hutního komplexu se hovoří zvláštním železářským argotem, který ovlivňuje nářečí v širokém okolí, neboť většina lidí dojíždí za prací do Třince.
Ivan Motýl jednou napsal, že hutnický blues Mira Nogy má něco společného s prvními bluesmany kvílícími ve stínu chicagských železáren. Zpívá o tomtéž: chlast, ženské a ráno do verku. Třinec je ponuré město, každý rok tady nějaký chlap skočí do rozžhavené oceli. Jako děti jsme se pak přeli, ukazujíce prstíky na oblohu nad železárnami, zda je z ubohého hutníka bílý nebo červený obláček. Dál za Třincem ale začíná horský kraj bez průmyslu, ty pravé těšínské Beskydy. Branou do Beskyd je podhorská obec Vendryně. Chceme-li obhlédnout celou Vendryni, jejíž stavení jsou roztroušená v dlouhé dolině, musíme vystoupat na Prašivou nebo na Babí horu. Dole v údolí uvidíme kostel. Žlutá loď s neměřitelným ponorem, která se jen malinko stýká s kamenitou hladinou, jako by měla každým okamžikem vzlétnout k beskydskému nebi.
Obec Vendryně se se svým prostým, ale starobylým kostelem sv. Kateřiny řadí mezi nejstarší farnosti Těšínska. V tzv. Schematismu Antona Schippa, který vyšel v Těšíně roku 1828, najdeme tvrzení, že vendryňský kostel vznikl už v 10. století. Z dat uváděných Schippem dále vyplývá, že nejstaršímí kostely na Těšínsku byly vedle vendryňského a těšínské rotundy sv. Mikuláše kostel sv. Jana Křtitele ve Frýdku a kostel v polské vsi Lištné, která sousedí s Vendryní. Ve vendryňské kostelní věži visí skvostný zvon, stařeček z počátku 15. století, odlitý v Krakově.
Kdykoli vystoupám po mohumých žebřích nahoru na věž a přiložím dlaň na zčernalou zvonovinu, představím si středověké vendryňské farníky, jak pomocí kladek a lan zvedají svůj poklad vzhůru, jak jej zavěšují na silný trámec.
Díky svému zvonu je Vendryně spřízněna s polským Krakovem, kde mají ve slavném mariánském chrámu zvon nazývaný Poloviční Zikmund (což je upomínka na největší krakovský zvon Zikmund). Tento Poloviční Zikmund je vlastně bratr vendryňského zvonu, je stejně velký, i ornamentika je stejná: krakovský erb, polská orlice, dvojitá přepásaná lilie. Oba zvony se liší pouze nápisem. Zhotovil je jeden zvonař-Johan Freudental, který se narodil kolem roku 1380 a jehož podpis najdeme na krakovském Polovičním Zikmundovi.
Souvislost vendryňského kostela s důležitým krakovským chrámem se stane rázem významnější, když si uvědomíme, že zde stojí monumentální gotický oltář mistra Víta Stvoše, jeden z největších oltářů v Evropě. Vít Stvoš byl pak uměleckou obsesí polského básníka Ildefonse Galczyńského.
Hned vedle vendryňského kostela je barokní fara. Ve farní kronice jsem tady jednou našel tento kouzelný, tragikomický zápis: “Tehdy už byl vendryňský kostel zcela provlhlý. Oltáře byly ztrouchnivělé, ozdoby zašlé stářím. Roku 1794 spadl během mše faráři na hlavu dřevěný anděl a málem jej zabil...”
Mladší, ale neméně tajemné kostelíky, najdeme v přifařeném Nýdku a v Bystřici. Jedná se o dřevěné stavby ze 16. století, skromné svatostánky zdejších horalů. Místem poezii zaslíbeným je potom lesní dřevěný kostel v Gutech na druhé straně údolí.
Stará Vendryně, to je můj děda Kujawa, prostý člověk, který vystřídal snad dvacet profesí.
Byl jsem jedenáctiletý kluk, když zemřel, přesto mi toho stačil říct hodně. Vidím jej jako dnes - koupe se v plechové vaně na zahradě a rozpráví o svém pradávném, karbonském mládí, kdy za hospodou bylo ještě moře a máj stavěli dívkám z mohutného kmene kopru.
“To se ještě synci o děvčata prali,” říkával děda. “A holky před námi utíkaly, honili jsme je po celé dědině. To bylo dávno, děvčata tehdy nosila dlouhé černé sukně, tak těžké, že je žádný chlap nenadzvedl!” A tady děda pokaždé propukl v upřímný smích.
Těžké tak, že by je žádný chlap nenadzvedl! Vybavila se mi velká lakovaná skříň stojící v přístavku u stodoly, v níž visely staré kabáty, sukně a kalhoty. Často jsem ji nábožně otevíral, strkal nos mezi odložené ošacení a s odporem natahoval odpudivou vůni naftalínu. Dítě se rádo kochá do nekonečna ověřovaným zjištěním, že odporné zůstává nadále odporným. Děda Kujawa byl pro mě tehdy největší básník. V jeho historkách se Vendryně prolínala s Orientem, jeho popisy temných zákoutí starých selských stavení jsou nepřekonatelné. Dodnes si pamatuji, co bylo třeba udělat, když člověk chtěl v noci proběhnout zpuchřelou chodbou spojující seník s chlévy: malý děda si musel přes hlavu přetáhnout vetchý kabátek, aby mu do vlasů a za krk nenapadali švábi, kteří číhali v trámoví. Vidím jej, jak rychle cupitá tmou, o vypnuté plátno kabátu bubnují hmyzí krunýře, odrážejí se do stran, křupou pod drtidly ztvrdlých pat.
Děda zemřel náhle, v předvečer Štědrého dne. Pod vánočním stromkem jsem už pro něj měl nachystaný dárek - balíček žiletek. Nikdy nezapomenu, jak jsem chvíli po jeho smrti seděl na kredenci s těmi žiletkami sevřenými v dlani. Tehdy jsem věřil, že smrt chodí po domě a sbírá vše ostré. Ještě dlouho jsem si pak myslel, že jsem svými žiletkami, modifikovaným atributem smrti, dědovu smrt opravdu přivolal.
S dědou, stařičkem Kujawou, odešly podivuhodné vendryňské starohory. Děda, nadšený gymnasta, se jistě houpe v bělostném trikotu na nebeské hrazdě a směje se malicherným problémům dnešních Vendryňanů pod horou Čantoryjí, pod jejich modravým slezským Blaníkem. Čantoryje - to je pohanské obětiště a zakletá hora rytířů. Na louce mezi stébly jako by trčely ze země rezavé hroty šípů. Kolem chrastí mosazné zbroje kobylek, pokryté zelenou patinou. Na svazích beranidla dřevěnic, jež rozrážejí dvorec lesa. Na hoře Sléze jsme naše putování začali, na Čantoryji ho ukončíme.
Pod námi je Jablunkov, Milíkov, Košařiska, Hrádek a další beskydské obce. Kraj ani český ani polský, slezská Goralská republika, země křemenného, zapeklitého lidu, o nějž se po celé dějiny přetahovaly sousední národy. Lidé zde mluví jedním nářečím, jeden se však považuje za Čecha, druhý zas za Poláka. Když na to přijde, jsou všichni šlonzaci a goroli. Působí drsným dojmem, snadno ale zjihnou, když si s nimi u sklenky vařunky zazpíváte. Veselí, skromní, trošinku hluční lidé. Tady má každý několik strýců Pepinů. A je to kraj zapomenutých básníků, kteří tvoří většinou polsky nebo v nářečí a jejichž zpěv doléhá do údolí z roubených horských skrýší.Nejsou příliš čteni ani v Polsku ani v českých zemích. Své modré hory milují nade vše. Kubisz, Jasiczek, Przeczek. Ta jména se podobají malým větrným mlýnům s lopatkami z tenkého plechu, kterých najdete v Beskydech bezpočet. Tito básníci vnímají věčnou rozpolcenost své domoviny. Jsem jiný než Polák, liším se také od Čecha. Kdo jsem? Když bude nejhůř, na čí stranu se postaví rytíři z Čantoryje?

Weles 8 (1/98)
str. 40-45

---

-aav- 2/07/2003

Báseň pro tento den:

Jakub Grombíř
Třinec

Děvčata s duší záhadnou
hemží se v ulicích Třince
čekají, až odsud vypadnou
čekají na svého prince.

Nad městem šedivá obloha
jen noviny přečíst a...
Tam není už místo pro Boha
však pro lidi je tu dost místa.

U cesty, hrozivě spanilý,
tyčí se stadion zimní
sídliště cení své panely
ranní sliz z oka si vymni.

Černý dým vychrlí komíny,
žár sálá z vysokých pecí
je sladký jako bič dominy
jemný jak drátky klecí.

Snad jednou Bůh prohlédne prolukou
skrz mraky na město Třinec
vezme je šetrně do rukou
zavěsí na zlatý klinec.

Weles 8 (1/98)
str. 16

---

-aav- 1/20/2003