Byl dokončen kompletní elektronický archiv prvních osmnácti čísel Welesu z let 1996 až 2003, tedy období, kdy časopis vycházel s podtitulem Vendryňský poetický magazín. Bádačům zdar!

Weles 1 [1996]
Weles 2 [1996]
Weles 3 [1996]
Weles 4 [1996] 
Weles 5 [1997]
Weles 6 [1997]
Weles 7 [1997]
Weles 8 [1998]
Weles 9 [1999]
Weles 10 [1999]
Weles 11 [2000] 
Weles 12 [2000]
Weles 13 [2001]  
Weles 14 [2002]
Weles 15,6 [2002]
Weles 16 [2003]
Weles 17 [2003]
Weles 18 [2003] 

---

Obsah Welesu [6] 2/97

DE NOMINE VILLAE NOSTRAE

Poezie
Ivan Motýl – Flétna Händlovy haldy: Kámen; Lákavice; Snídaně v Pisárkách; Za posledními domy Fifejd; Pěšky ze spolku; Výletní odpoledne na Slezské; Žlutá zahrádka; Zámek v Odrách; Krabička z Bukoviny; Marné polibky mezi skalami; Manželství o kterém Karin neví
Pert Čermáček – Jób v železech slunovratu: Na břehu; Křižanovice; Tření; Psí víno; Dušiček; Hvězdy na sněhu; Práší se z tramvají…; Havrani…; Všech svatých; Holomrazy; Adventní; Dopis Jakubu Demlovi; Dým; Svatá Kateřina
Ladislav Krajča – Dnes opět neuvidím smutnookou: Dnes opět neuvidím smutnookou; Do včerejších šlápot…; Pasti; Stýskání; Pro tebe
Slavomír kudláček – Balada o Lovětínské rokli
Henryk Jasiczek – Zamyślenie: Zamyślenie; Krajobraz z jemiołą; Gorzki posmak; Przeczicie

Welesův debut
Věra Vávrová – Jiskry odlétající od strun: V tobě; Citlivou vzducholodí jsi přiletěl…; Tvé splašky na mou hlavu

Próza
Petr Odillo Stradický Stanczyk ze Strdic – Vzestup a pád kutrolfu (Kunshistorická groteska)

Překladatelská huť
Simon Armitage v překladech Milana Děžinského: D-notice / Tajná zpráva; Dream Holiday / Dovolená snů

Z mladé slovinské poezie
Připravil a přeložil František Benhart
Jure Potokar: pro tebe je jistota jenom trýzeň…; zavázán jsi této krajině…
Uroš Zupan: Květen
Tatjana Soldová: Posvěcení; Faustovi
Fabjan Hafner: Smyslné napětí v upřeném pohledu…; Oslepen cizím umíráním vcházíš…

Tavírna prvního kamene (Pohled do dílny mladých finských básníků)
Připravila a přeložila Viola Parente – Čapková
Juhani Ahvenjärvi: Co jiného o slovech, než…; Spojení s vrahem je přerušeno…; Hodiny už nemohou…; Ohnivý kartáč koně a koštěte…; Slunce je vysoko…; Projížďka po venkově budí bolestné vzpomínky…
Riina Katajavuori: Rytířův odchod; Neděle; Dobré skutky
Merja Virolainen: V noci, v době, kdy je nejjasněji…; Stydlivě kolem sebe ovine

Krajinomalby a potrtréty
Petr Maděra – Krajina rozplynulá na jazyku předků aneb O ovocných slovech a kráse našpicovaných uštů

Completorium čili Studie pro večerní hodinku na téma poutnictví
Jolanta Trojaková – Peregrinationes minorez čili Aby tvá pouť užitečná a Pánu Bohu milá byla
Petr Payne – Když poutník, tak kulhavý
Ludvík Kundera – Poutníček
Roman Szpuk – Utéci nahý
Jiří Veselský – Stato, viator!
Peter von Schlackenwert – Kolotoč světa a pouťové srdce
Ivan Motýl – Putování k Frýdecké Panně
Vít Slíva – Okolo Frýdku

Přípisy, litery, iniciály
Georg Heym: Zasténání (Přeložil Ivan Slavík) / Povzdech (Přeložil Ludvík Kundera); Carmina na těžký převod / Tomáš Vítek: Carmina (M. Děžinský); Básně Petra Bubeníčka / Pert Bubeníček: Básně (P. Maděra); Ještě jednou k Obci / Miloš Doležal: Obec (I. Harák); Vlastimil Milota – Vytloukání klínů (V. Kučera); Zpráva pro čtenáře

Dopravní rubrika
Gaubr k aparátu kráčí

Patron tohoto čísla
Imra al-Kajs: Nehybný mrak…; V poledním žáru…; Doma je těžko, přátelé…; Jak dobrý pastýř koní…

Výtvarný doprovod
Jolanta Trojaková

---

---

Weles [6] 2/97. Obálka Jan Trojak s použitím ilustrace Jolanty Trojakové.

---

---

Ještě stále jsme tady...

- - - - -

Čtení pro tento den:

Petr Payne
Když poutník, tak kulhavý

Poutník není turista, není ani člověkem na služební cestě. Turista nebo i turista z profese - cestovatel cestuje ze své vůle, jeho cestovatelství je projevem jeho svobody. Jde, kam chce, vše ofotí, nasedne a hurá na druhou polokouli země! Naopak ten, kdo je na služební cestě, je spoután svým posláním. Rusové říkají služební cestě případně - komandírovka. Cestovat služebně, z příkazu, znamená cestovat z vůle nikoli vlastní, nebýt na cestě svoboden, nemoci se zastavit, kde bych chtěl, hovořit a pobýt s lidmi, ke kterým mě něco váže. Samozřejmě i na služební cestě se vyšetří nějaký ten půlden a cestovatel, pokud není bohatý, spojuje své cestovatelství například s novinařinou. Je-li cesta podobenstvím života, pak člověk v prvém případě je chápán jako bytost převážně svobodná a v druhém jako bytost osudově určená a vymezená. Poutnická existence není to ani ono, obojí snad napůl, a přece něco navíc. Poutník přijímá svá osudová určení, bere je jako úděl, ale také sám utváří svou cestu. Tady, odtud, z této bytostné dvojakosti pramení poutníkova kulhavost. Jako je jeho jedna noha volná a druhá spoutaná, tak je sebe-určující i určován. Duchovní pouť není naplněním daného fahrplanu, ale také to není bujaře nevázaný výlet. Ale i na výletě nebo na služební cestě se může přihodit něco nečekaného, něco zásadního, takže jeden objeví svou vázanost a druhý svou možnost: kámen úrazu, nedopatření, ránu a vyšinutí. Neboť na cestách jsou rizika vzdor všem pojištěním větší, tuto naději nelze těm s fotoaparáty na pupku upřít, a také služební cestu lze dle návodu Heinricha Bölla svévolně ukončit. A cesta se stává poutí. To proto, že je stigmatizována, je znamenána ranou, samozřejmost pohybu je ochromena kulhavostí toho, kdo kráčí, vývoj se zauzlil. Když poutník, tak kulhavý...


Kulhavec Josefa Čapka

Když kulhavý poutník, tak knížka od Josefa Čapka, která vyšla v roce 1936 a u vnímavých současníků byla záhy vřele přijata.
Kulhám, tedy jsem, přemýšlím o své cestě, vedu hovor se sebou samým, odkud a kam, odnikud nikam, pocházím z vajíčka, které bylo oplodněno, a spěji ke smrti. Čapkův poutník není, nemá být žádnou alegorií, tak jako jí nemají být ti, které cestou potkává. Právě ta jeho kulhavost se vzpírá jakékoli alegoričnosti nebo, jinak řečeno, v kulhavosti se docela prolne rovina reálná s rovinou alegorickou; zemitost kulhavosti zakládá symbol, jehož hloubka strhává do sebe vše, co bylo a bude řečeno.
Kulhavý ví, kam jde, jde ke smrti. “Belhá se branou věčnosti”, jak usuzuje. Největší setkání, k němuž na cestě dojde, a není to setkání v žádném případě náhodné, je setkání s Duší. S duší, která je přinejmenším úžasem z vesmíru, ale která si též pamatuje, čím jí byl vesmír a svět - možná i když přechází přes můstek smrti. Duše nevede spor o své právo na existenci s tělem, jak je to konstruováno starými modely, ale s Osobou. Také tu poutník potkává: Osobu, jež obléká člověka v jeho funkci, v kariéru, a obdařuje ho klamem veledůležitosti a fenoménem úspěšnosti, s rukávem plným aktivit, venkoncem však prázdnou formu života. A poutník tady vidí bezbrannou duši najednou podléhat. A přitom jde o mnoho, “o tělo, o život, o všechno ostatní až po to nejposlednější”.
A ještě než opustíme Poutníka Čapkova, abychom pátrali po jeho předchůdcích, ptejme se po cílí, kam došel, nebo lépe po smyslu, jehož se dobral ten kulhavý. Otázka “odkud a kam” otvírá vědomí celku, ale zároveň ústí v nevědění. Poutník ví, že Věčnost je již nyní a “všichni jsme chtěj nechtěj v jejím koncentráku”, ne až tam, za nějakou hranicí, po smrti, která jako by byla přechodem “z chudácké vesnice do krajského města". Ale duše poutníkova posledního smyslu nenachází. To však neznamená, že neexistuje. “Nepřivedla mě víra k bohu církví. A přece nejsem člověk bez víry”.


Kulhavý poutník Hieronyma Bosche a jiní poutníci

Nepochybným předchůdcem, jehož štafetu Čapkův poutník přejímá a s nímž se částečně i polemicky vyrovnává, je poutník J. A. Komenského (Labyrint světa a lusthaus srdce - 1631). Josef Čapek z Labyrintu párkrát cituje a jak Komenský, tak i Čapek uvádějí svá díla mottem z biblické knihy Kazatel. Setkání poutníka v Labyrintu jsou panoptikálně četnější, komicky pestřejší a systematičtější. Také dialogičnost já - poutník má u Komenského praobraz v rozprávkách s průvodci a rádci. Příbuzný je i obrat do vlastního nitra; u Komenského však nastává až v závěru. V pokojíku srdce svého se Poutník setkává s hostem, přítelem kromobyčejným, totiž se samým Kristem.
Jestliže Komenského poutník venkoncem opouští Labyrint a vstupuje do letohrádku svého srdce, pak poutník jeho mladšího anglického kolegy, laického kazatele Johna Bunyana (The Pilgrim’s Progress, 1678), vstupuje do labyrintu děje hned na začátku, když začne hledat spásu a věčný život. Jako by pokračoval tam, kde Komenský pomalu končí. V tomto světě se nachází ještě více alegorických lokalit: Bažina malomyslnosti, Očarovaný kraj nebo Trh marnosti se zbožím všeho druhu, vskakují tu do cesty Světaznal, Výklad, Doufající, Nespokojený apod. Kristian, tak se totiž poutník jmenuje, nekulhá, ale nese jakési břemeno - posléze se dozvíme, že je to břemeno vlastních vin, jehož je poutník záhy zbaven. Na cestu Kristianovi svítí Evangelium a obrazy biblických postav. Kristian nakonec vítězně prochází smrtí, o níž těžko soudit, zda je skutečná, nebo jen alegorií - ve snové krajině, která se autorovi zdá, je totiž všechno sen. A poutník dochází cíle svého určení. Ocitá se v branách Nového Jeruzaléma.
Sestavování kaleidoskopických obrazů z alegorických postav i z reálných figur tohoto světa, někdy až komických, má už od středověku svou bující tradici a kdoví, zda tuto metodu neobjevili zdávna vlastně malíři nebeských scén a posmrtných soudů. U Hieronyma Bosche, malíře této ražby výjimečného, jsem objevil postavu kulhavého poutníka, která prochází takovým světem. Boschův Kulhavý poutník (tondo z roku 1510) bývá také nazýván Ztraceným synem je míněn ztracený, marnotratný syn Ježíšova podobenství. Nuzný, zestárlý a ztrápený pocestný s ovázanou nohou míjí hostinec, symbolizující prý svět a ďábla. Branka, ke které míří, vede do útěšné holandské krajiny a představuje lepší příští a možnost nalezení ztraceného domova. Tento poutník má svého o deset dvacet let staršího předchůdce namalovaného na rubu křídel triptychu Fůra sena. Poutník tu ještě nekulhá, je mladší, ale krajina za jeho postavou představuje alternativy života pestřejší a děsivější. A k tomu uvažme, že na křídlech triptychu jsou Boschem namalovány Peklo a Ráj a že Fůra sena je karnevalovým alegorickým obrazem do záhuby se valícího nenasytného lidstva. Proti tomu množství figurek cpoucích se senem je poutník sám. Poutnická existence tu představuje životní alternativu, v níž samota je daní za překonání pokušení a nalezení cesty.


Kulhavý poutník v biblické krajině

Některé svrchu uvedené obrazy nás samy navádějí do krajiny s biblickými náměty. Ikonografie Boschova Ztraceného syna spojuje hlavního protagonistu s kulhavostí. A pak je tu myšlenka návratu, vlastní snad všem duchovním poutím. Ztracený syn (Ježíšovo podobenství o Marnotratném synu-Lukášovo evangelium, 15. kapitola) je ten, kdo došel nejen existenční, ale přímo existenciální bídy. Dříve než se rozhodne vrátit se z ciziny k otci, čteme, že “vešel do sebe samého”. To je zřejmě to podstatné, i kdyby domů nedošel, i kdyby otec mezitím zemřel, jeho cesta dostala novou kvalitu. Z dobrodružného výletu, z životní turistiky se stala pouť. A poutník, byť procházející cizinou, není již bezdomovcem sebe samého. Příběh je to stručný, Bible je vůbec stručná, ale známe příběhy na podobné téma, které jsou rozvinutější. V Písni o perle, povídce užívané dávnými gnostiky, je královský syn vypraven na cestu do Egypta, aby odtud přinesl perlu. Časem zapomene na své poslání, na důvod svého pobytu v nepřátelské cizině a upadne do těžkého spánku. (Služební cesta se promění v neplánovanou dovolenou.) Z dřímoty ho probudí až dopis z pravlasti - : “Četl jsem tam o všem to, co bylo napsáno v mém srdci.” Princ se probere, ukořistí perlu, míjí Labyrint, míjí Babylon a putuje domů. Z příběhů, které zde uvádíme, je idea návratu zde nejvíce zdůrazněna. O to také v gnozi běží, o návrat duše do nebeské vlasti. Tento poutník nekulhá, jeho vada spočívá v jakési zapomětlivosti, je třeba se rozpomenout na královský původ a co nejrychleji se vrátit. Badatel Hans Janas srovnával starověkou gnozi s existencialismem. V popisu pobytu člověka na zemi je nasnadě jistá příbuznost: V gnozi i v existencialismu je člověk do světa vržen, je tu cizincem vydaným na pospas svému přemýšlení a hledání smyslu, a jistá je jen smrt. V gnozi však, navíc, přichází řešení, gnostické poznání, dopis z pravlasti, ukáže se tajemný zjevovatel, je odhalena vlastní božská duše a následuje šťastný návrat domů. Co tedy, jestliže nevěříme spolu s existencialisty v gnostickou myšlenku návratu? Žádný návrat, žádná zkratkovitá, snová řešení! O to vážnější prožívání této marnosti a časnosti! Nicméně i k tomu a právě k tomu je třeba vědomí smrti a pouti, vědomí vlastního já a věčnosti. “Úplná resorpce do reality není u člověka vůbec možná; a právě to, že ji vždy něčím přesahujeme, že tedy nechodíme v životě po stejně dlouhých nohou, znamená kulhavost" (Jan Patočka: Kulhavý poutník Josefa Čapka - samizdat 1978).


Praotcem kulhavých poutníků je Jákob

Jákob, psanec mezi dvěma domovy, z nichž ani jeden nebyl místem míru, zažil mnohé na cestě. Na cestě měl také vizi, v níž viděl žebřík s anděly, jak po něm vystupují a sestupují jako po eskalátorech, a na závěr vidění se musel zhrozit a říci: “Není jiného, jediné dům Boží a tu jest brána nebeská.” Jákob se už dávno belhá branou věčnosti. Jeho kulhavost je důsledkem právě takových bolestných setkání, která proměňují cestu, z vlastní vůle nebo z přinucení okolnostmi, v pouť.
“A zůstal Jákob sám; a tu zápasil s ním muž až do svítání. A vida, že ho nepřemůže, obrazil jej v příhbí vrchní stehna jeho... I otázal se Jákob, řka: Oznam, prosím, jméno své. Kterýžto odpověděl: Proč se ptáš na jméno mé? I dal mu požehnání. Tedy nazval Jákob jméno místa toho Fanuel; nebo jsem viděl Boha tváří v tvář a zachována jest duše má. I vzešlo mu slunce, když pominul Fanuel, a kulhal na nohu svou...” (Genesis, 32. kapitola, Bible kralická)

- - - - -

Weles 6 (2/97)

---

-aav- 7/10/2003

---

Pomalu, ale jistě, se blíží doba, kdy se Welenoviny na čas uloží k letnímu spánku a jejich tvůrci se vydají levitovat do končin tajemných Turoňů, do míst, kde hora snáší kamenná vejce. Než však vyslovíme onu nezbytnou uspávací formuli...

- - - - -

Báseň pro tento den:

Ladislav Krajča
● ● ●

Do včerejších šlápot
v blátě pod vodárenskou věží
padá rokajl deště a
stříbrná muší křídla
Teď všechny věci
- talířek z jitrocele
pavoučí svícen
i rafičky přesýpacích hodin
zavážu do krabice
z modravé lepenky
a vydám se ještě jednou
okolo věže
Slyšíte? Ťukání kapek
na víko krabice
Serafické hlasy
v skleněném lese
za obzorem

Weles 6 (2/97)

---

-aav- 7/08/2003

---

Naši milí čtenáři*,

jak jste si možná všimli, ztrácíme se.
Z technických důvodů, které jsou bohužel mimo dosah naší působnosti, se značně zredukoval náš virtuální archiv.
Před časem zobrazoval položky do konce března, nyní zmizlo vše novější 21. února 2003.
Něc-kd-o nás vysává!
...
Odstupme však od této paranoidní představy a upněme se k jiné:
Welenoviny jsou tedy on-line.
Týden a dost.
Dostalo se k vám, že zde byla před nedávnem k přečtení zásadní báseň?
Chcete si ji přečíst?
Naše chyba!
Databázi publikovaných příspěvků samozřejmě máme, čas od času se zde tedy objeví i průřez průřezu, kterým tyto stránky bezpochyby jsou...

Buďte s námi, jsme rádi, že můžeme být s vámi.

*) Kolik pak vás asi je?

- - -

Báseň pro tento den:

Imra al-Kajs
* * *

Doma jen těžko, přátelé,
nalezne piják vystřízlivění.
Co dělat však, je-li to tak,
že pití zítřejší již jisté není?

Weles 6 (2/97), třetí strana obálky

---

-aav- 6/17/2003

---

. . .

Přejeme Vám welesé Velikonoce!

. . .

---

Čtení pro tyto dny:

Peter von Schlackenwert
Kolotoč světa a pouťové srdce

Odtud seznávám, že nic lepšího nemají, než aby se veselili a činili dobře v životě svém.
(Kniha Kazatel)

Welcome my son, welcome to the Machine.
(Pink Floyd)

Pamatujete na ten pocit, když se vám podaří odmaturovat, brány světa se otvírají, začíná léto a všichni okolo vás vám to tiše a mile závidí. Ještě přesně nevíte, co bude dál, a to je právě ono. “Máte všecko před sebou,” připomínají vám neustále.
Jen co nám poměrně mladý ředitel obřadně předal maturitní vysvědčení, vyrazili jsme s ním sladce přiopilí z gymnázia rovnou na pouť. Abych byl přesnější: na kolotoč. Rozmazané juchající tváře se míhaly vzduchem, hlasitá hudba nám bila ve spáncích a náš milý ředitel pokřikoval, přehlušoval ji a rozesmíval děvčata. Někomu se tam, myslím, udělalo špatně hned, někteří skončili na střelnici a já měl před sebou ještě pět bezstarostných let. Proč vám to povídám? Protože to nasednutí na kolotoč po vykonané “zkoušce z dospělosti” mi připadá příznačné.
Kdepak jsou ty časy, kdy pouť znamenala pouť za smyslem života anebo pouť na Svatou horu či ke kostelíku sv. Matěje. V dnešní době spatříme jen málo skutečných poutníků, většina z nás totiž pouze sedí v pořádně rozjetém kolotoči.
Ale nebylo to údajně o mnoho jiné ani v dobách, kdy se ještě v neděli po 24. únoru putovalo do Dejvic k svatému Matěji. Jen málokterý z poutníků prý zašel do kostela, většina šla na první jarní výlet za zábavou a povyražením. Čekaly tam na ně “řetízáky” a později i Wieznerův první kolotoč s podlahou. Matěj sekal ledy, byl patronem řezníků, ale též bezhlavě zamilovaných, kteří věřili, že sáhnou-li v poutní den na kliku u kostelních dveří, budou mít štěstí v lásce.
Ano, osudová láska a pouť. Třeba ta lešanská v červnu 1933:

Včera ke mně v jízdě
vyskočila, opřela se mi koleny
o lopatky a má křídla se rozprostřela
v její krvi.
“Utrhne se to!”
(Tatínku,
všechno to začalo tím dnem, tou minutou,
kdy jsi mi poprvé půjčil svou břitvu.
Utíkal jsem ti s mýdlem na tvářích
a byl jsem k zbláznění živý.)

V závěru Romance pro křídlovku začínají František Hrubín a Viktor “stavět ze stínů a závratí / opilý kolotoč”, podobenství o poutníkovi v labyrintu světa tu stěží najdeme.
Také v jedné z nejkrásnějších básní Vladimíra Holana, kterou nazval Pršelo, si milenci “jednoho dne umluvili, že příští neděli půjdou na pou”, každý do jiné vsi... A že se sejdou o půlnoci u opukového lomu...”

Na chlipném leptu lůny je dosud vidět, jak se políbili,
objali v nejmíň vrzavých dveřích přírody
a (třebaže člověk zdechá a jen kůň a včela
dosud umírají) už by byli málem trefili do černého -
když si pojednou uvědomili,
že jeden druhému nepřinesli pouťový dárek...

Je až překvapující, jak často se v naší poezii objevuje téma pouti - kolotočů. A jako by ani v tomto významu nemělo chybět hledání smyslu, kterým je pro některé básníky právě ta “červená růže z papíru” - láska. Jistě už víte, kam mířím. K básníkovi, v jehož knihách najdeme pouť na mnoha místech. Namátkou vyjmenuji básně Jarní pouť, Matějská pouť, Vesnická pouť, Kolotoč s bílou labutí či dvojí verše (báseň z roku 1933 a cyklus básní z let 1968-1970) nazvané Poutní místo. Bylo by asi přespříliš tvrdit, že kolotoč je tu někdy chápán jako metafora života. Přestože Jaroslav Seifert na sklonku života bilancuje právě v básni Kolotoč s bílou labutí takto: “Sbohem. V životě jsem nic nezradil. / Tím jsem si jist / a můžete mi věřit. // Však nejkrásnější ze všech bohů / je Láska.” Cyklus Poutní místo uzavírá Seifert touto básní:

Život - to je těžký, strastiplný let
stěhovavých ptáků
do krajin, kde je každý sám. A nikdy nazpátek.
A všechno, co jsi nechal za sebou,
trápení, smutky, všechna zklamání
zdají se být lehčí,
než je tato samota,
kde neni žádné útěchy,
která by zkonejšila
uplakanou duši.

Co jsou mi platné cibéby!
Ještě že jsem si na pouti vystřelil
červenou růži z papíru!
Měl jsem ji dlouho
a ještě dlouho byla cítit karbidem.

Doba nám nabízí stále dokonalejší a rychlejší kolotoč. Bourací autíčka jsou v oblibě již dlouho. Dnes si však můžeme svobodně vybrat, jak ukrátíme svůj čas, z mnohem širší škály atrakcí. Za padesát korun můžeme například vlézt do drátěné klece, jež se s námi vzápětí roztočí. Odstředivá síla nás přimáčkne zády na ocelové pletivo, a pokud nás včas nenapadne podložit si hlavu pouťovým srdcem, za své peníze si vytrpíme své.
Závěrem tohoto zmateného pouťového kramaření v poezii ještě nemohu neocitovat úryvek z básně Václava Hraběte Pár tónů, který o tom taky něco věděl:

...A tento bijící se v prsa a v pleš
pugétem stovek a dekretů (Ejhle pravověrný!)
křičí: “Mladíku život se otáčí
jako kolotoč! Uhněte dokud je čas!”
A ty říkáš Ano točí se to jako kolotoč
Zase je říjen koupím si tři lampióny
a večer se zamknu a budu si na nich přehrávat
ten žlutý renesanční obraz
A rok se otáčí jak kolotoč
Hulánské koně srpna Eroplán
s babím létem Natupírovaná
Ofélie v březnovém blátě Pokašlávající
labutě listopadu Rok se otáčí
jak kolotoč a flašinet vrže unisono s tebou
těch pár tónů které přebývají
Beethovena verbuňk nebo blues
Rok se otáčí stojíš v té ulici sám
proti všem kteří mohou
přijít A do ochraptění flašinetu
slyšíš odněkud z přízemí věží a luceren
ženský hlas jak volá
“Zastavte principále
zastavte!
Toho člověka u střelnice
odněkud znám”

Weles 6 (2/97)

---

-aav- 4/18/2003

---

Čtěte:

Ivan Motýl: Přehled kulturních časopisů z Ostravska
(Mladá fronta - DNES, Moravskoslezské vydání, 7. 4. 2003, str. 04)

Kulturním časopisům se v kraji dýchá těžce. Vždyť podle dobové glosy je to „kraj klasické tmy kulturní“

Z historie

Kulturním a uměleckým časopisům se na Ostravsku vždycky dýchalo nesnadno. Vždyť už dobová glosa z Ostravského deníku z roku 1906 jen trpce komentovala, proč Ostravsko nemá vlastní kulturní periodikum: „Je to země klasické tmy kulturní, beznadějným úhorem, kde dařilo se nanejvýš parazitům civilizace, nikoliv civilizaci samé!“

Ostrava - Podle Ostravského deníku stálo Ostravsko v roce 1906 na „kulturně nejnižším stupni“. Ohlášenému prvnímu ostravskému kulturnímu periodiku s názvem Moravsko-slezská revue proto deník nedával žádnou velkou šanci na úspěch. V přívozské tiskárně Birgus a Riedl se přesto Moravsko-slezská revue nakonec tiskla až do roku 1917, kdy se redakce definitivně přestěhovala do Brna. Ve skutečnosti byl časopis více brněnským než ostravským periodikem již od svého počátku, což byla především zásluha slavných bratří Mrštíků, kteří v časopise řídili literární a uměleckou část. Také meziválečné pokusy o vydávání kvalitního kulturního periodika nepřekročily regionální význam (například Černá země Vojtěcha Martínka), snad s výjimkou literárního časopisu Poesie (1931-1934), jehož vydavatelé se mimo jiné snažili přibližovat moravským a slezským čtenářům nová jména současné polské literatury. Po druhé světové válce se na Ostravsku především agitovalo, méně už umělecky tvořilo. „Například čtrnáctideník Kulturní list, který vycházel v roce 1949, byl především tribunou k prosazování kulturního programu komunistického režimu. Každé číslo doplňovaly citáty ze sovětských stranických dokumentů,“ hodnotí jeden z takovýchto žurnálů literární vědec Miroslav Zelinský z Ostravské univerzity. Neustálými oslavami komunistického režimu byly poznamenány také první ročníky ostravského kulturního časopisu Červený květ, který v kraji vycházel od roku 1956. Sotva však v roce 1968 do redakce zavál čerstvý vánek „pražského jara“, zadusila časopis normalizace. Normalizační kulturtrégři s přípravou vlastního časopisu příliš nespěchali. Časopis Kulturní měsíčník začali vydávat až v roce 1976, přičemž ho podřídili přímému stranickému dohledu. Vždyť vydavatelem časopisu se stal Městský výbor KSČ. Kulturní měsíčník se neslavně proslavil mimo jiné citacemi z projevů místních komunistických funkcionářů, které byly v tučných rámečcích roubovány mezi ostatní kulturní příspěvky. K nezapomenutelným patří například slova tajemníka KV KSČ Ladislava Brumka, která Kulturní měsíčník přetiskl v roce 1988: „Patříme k několika málo státům na světě, v nichž dělnická třída vlastní zbraně pro případ, že by bylo třeba socialistickou republiku hájit. Dát dělníkům zbraně se neodváží ani ten nejdemokratičtější buržoazní stát.“ Po roce 1989 zmizela ideologie, ale na čas také kulturní časopisy. Až teprve v roce 1994 a 1995 se objevují dvě nová umělecká periodika - Landek a Modrý květ. Landek zaniká po čtvrtém čísle, Modrý květ po osmém. Ve stejné době vzniká v Opavě časopis Alternativa, který sice vychází podnes, ale jeho velmi nepravidelné vydávání z časopisu činí spíše sborník „spřízněných duší“. Hranice regionu tak překročil jen literární časopis Weles, který začal v roce 1996 vycházet ve Vendryni u Třince. Dnes je připravován v Brně a patří mezi nejpřednější domácí literární periodika. V „kraji kulturní tmy“ se ale stále někdo nový snaží rozsvítit. Nejnověji tvůrci ostravského kulturního časopisu Protimluv.

Seriál Noviny a novináři připomíná jednou za měsíc zaniklé novinové i časopisecké tituly v kraji.

-----------------------------------

Báseň pro tento den:

Ivan Motýl
Manželství o kterém Karin neví

Vladivoj hasič zvaný Vláďa
jeho kamarádi požárníci
v rockovém klubu zachránili by snad mrtvou
tuším že Polku ze dna krakovských kostelů
tuším bohužel málo
sám mrtev natřikrát a třikrát polepšený lotr
naposled s pomocí Karin
světící nábojnicí při ranním polibku
dlouho neukojeného splynutí obličejů ve výčepu
sám hledaje hasiče požárník Vláďa nás v něj uveď
tedy hvízdálka starého čerta a Karin v rozkvětu dne
který byl ukončen chvilku po svítání
pivo pro hvízdálka a letmý hvizd
s pochodujícími alkoholiky
ze schodů před hospodu
ze tří zkamenělých stupňů uhynulé noci
a čtvrtý až s Karin za stolem s oceláři
právě se vrátili z noční a jejich svlažované ingoty
netěší pohled na líbánky
poměrně mladé rty nestrhané železem
jen společnou nocí v promilích draka
stůl pomalu doutná pod popelníkem
dým skrze dusno pečlivých odlitků svalů
ztrácí se Vladivoj
nebyl zde bohem povolán jako dusič a náhodný slepec
vzápětí Karin ztrácí veškerý světa zbytek
když stejně zbýval než malý ostrov
menší než Vítkovice
povídám kolem vašich železáren si chodím jenom plivnout
a Karin mi padá hlavou do klína
ještě není pozdvižení v sále
jen krátká akrobacie
přes stůl cvičená chobotnice a cirkusová paže
pocit kravaty před zkouškou z dialektů
a stálý klid
heilige Nacht
zjebany den
má manželka se unavila
v noci jí nedá spát černá sova města v odpuštění
hospoda a vítr praskají ve švech
vlasy manželky strnuly před rozpoznáním skutečnosti
pláču a hladím je v neprospěch hromádky neštěstí
která se za okamžik zřítí pod stůl
konečně jarmark
kupci z okolních židlí sledují nadšeně představení
Goliáš Bivoj přemáhá v sobě svini
a její sestru chytá do náruče
vstupné si platím sám v nedopitých sklenicích
avšak drama zůstává s dobou pozadu
válelo se tu už tisíc podobných i když jim chybělo
naše mládí
oko je kritické oko shůry zespoda
jen oni vědí rozřešení
znám je jim flígr
a flígr letí po schodech se mnou
a Karin bez manželství

Weles 6 (2/97)

---

-aav- 4/09/2003

---

Báseň pro tento den:

Petr Čermáček
Na břehu

Až se pod stromem
ulomí hraboš
a otiskne spárky
holených větví
na břehu
prvního večerního sýčka,
chci cítit své ruce.
Trhat jablka,
dříve než se setmí.

Weles 6 (2/97)

---

-aav- 4/07/2003

Báseň pro tento den:

Fabjan Hafner
• • •

Oslepen cizím umíráním vcházíš do zatuchlé místnosti s úsměvem
na rtech. Orosené brýle jsou přinejlepším výmluva. A ani to ne. Ten, co
neděli co neděli podřimuje ve stínu varhan: nejsi to snad ty?
Přiznej si: kolikrát tě to už lákalo do nějaké řeky či do kláštera.

Už dávno by ses stáhl, kdyby tě vždycky někdo nepředešel. Nestál jsi
o místa v předních řadách. A není tomu tak dávno, co ses posmíval
těm, co po časopisech zveřejňují nedopsané zprávy o svých
dobrodružstvích. S chutí popisuješ poslech dvou tří desek,

které si ve dne v noci pouštíš. Pod sluchátky se ti okno mění v obrazovku.
Tichu, jež se občas do toho ozve, cvičenou rukou ucpeš ústa. Tomu tě
naučili už na střední škole, o přestávkách, a když ti ráno ve vlaku

vyhazovali tašku oknem ven. Možná proto nevstáváš před půl desátou, není-li
to bezpodmínečně nutné. Stále neumíš spát se zavřenýma ušima. Vůbec neodpočat,
udolán ponocováním s kamarády, utoneš v hluku, naprosto hluchý.

Ze slovinštiny přeložil František Benhart

Weles 6 (2/97)
str.

---

-aav- 3/10/2003

Báseň pro tento den:

Riina Katajavuori
Dobré skutky

Muž vede přes náměstí kulhavého koně.
Koupil ho na dluh.

Na kraji náměstí je dům,
kde udělali mého otce.

Mezitím ta půjčená herka zírala
na sochu a čepici s kšiltem.

Dveře se otevřely jako v dramatu,
hosté vstoupili dovnitř.

Kůň zařehtal.
Někdo byl na námluvách.

(Z finštiny přeložila Viola Parente-Čapková)

Weles 6 (2/97)
str. 25

---

-aav- 2/04/2003

Únor - čas a doba bílého ticha...

Báseň pro tento den:

Ladislav Krajča
Pro tebe

Ten večer jsi možná slyšela
mlčení pouličních lamp
praskání sněhu pod mýma nohama
a sirény větru
zanášejícího prašanem
stopy podzimních toulání
a zahrady zlatobýlu
Ten večer jsem prochodil
pod rozsvíceným oknem

Pod Tvým oknem
za kterým hořel oheň

Weles 6 (2/97)
str. 9

---

-aav- 2/03/2003

Čtení na tento víkend:

Petr Maděra
Krajina rozplynulá na jazyku předků
aneb O ovocných slovech a kráse našpicovaných uštů

Jiný kraj, jiný mrav. Jiný čas, jiná smrt. Propusťme na chvíli své medvědí služebníky a pojďme ochutnat trpké i sladké, zcela jistě však mizející ovoce prastarých sadů, zplanělých a pohlcovaných lesem někde v Sudetech či nemilosrdně kácených v okolí Prahy a jinde, kde nás na jejich místě budou poutat velkosklady a supermarkety, zimomřivé řadovky a zahrádkářské kolonie. Zachyťme ještě naposledy cíp pláště z květů prastarých třešní, který je většinou nemilosrdně strháván z ramenou našich lesů. Kochejme se pohledem na solitérní staleté hrušně, stojící uprostřed polí a prozrazující poutníkům, že jsou stále ještě v Čechách. Poezie, jež je obsažena v tajemných slovech našich předků, nechť je znovu roubována na náš horký dech v mrazivém listopadovém ránu.
Pan Jagoš, moravský sedlák, sadař s baňatým nosem, mně dal ochutnat Jaderničku, jablíčko ze sto padesát let staré jabloně. Krásný člověk, ten zemitý stařík s rozbrázděnou tváří, jeho život je propojen dřinou a moudrostí s dávno zašlými časy. Vezme nějaké jablko, prý se podobá na Ovčí hubičky, z rance vytáhne Kožúšky a jazyk v tu chvíli začíná svá kouzla:
Řehtáč soudkovitý - Přibyslavice - má tvar soudku, a zatřeseme-li s ním, zachrastí v něm jadérka, na Valašsku mu říkají Řehotka prúhovaná čili Princové.
Syreček uhřetický - natrháte ho třeba v Čestíně.
Kožená reneta - má slupku drsnou, rzivě kožovitou. Na Moravě je též nazývána Kožené, Kožúšek, Kožuchy, Kožůvky apod.
Železné neboli Jeptiška, Železňanka anebo Cigánka, Cigánské.
Libernáč vinický - velká liberní (vážící libru - 1/2 kg) jablka, pravděpodobně navinulé až kyselé chuti.
Šálové - Světlá.
Kudlaté mašnůvky - vzorek zaslaný z Dolní Bečvy byl na jakési výstavě v roce 1900 charakterizován takto: jablka dozrávají po Václavu, vytrvalá, hranatá, velikosti husího vejce, kyselá, dobrá, žlutá až do běla, velmi vhodná k prodeji. V současnosti nebyla odrůda nalezena.
Krasokvět.
Panské košilové - Kněžice.
Zvonkové - obrátíme-li je stopkou dolů, vidíme hranatý zvonek.
Prdýlkové - tento lidový název vznikl asi podle hnědého fleku ve stopečné jamce. Natrháte ho v Jakubovicích u Ústí nad Orlicí.
Budínky - kterého spáče tato málo pěstovaná jablka svým pádem probudila, ve stínu vedle polní cesty, v zářijovém dni sladká? Již v roce 1850 je pěstovali na Hrubé Lhotě, ve Střelné ještě začátkem století. V současnosti se zdá, že nenávratně zmizely z naší krajiny i panských zahrad.
Čáry a Cangáry - pěstované na Zlínsku.
Hranáče.
Hrbáčky - v minulém století pěstované v Bernartících.
Hrkávky nebo také Hrklávky kyselé a Hrklávky sladké, Hrkalky, Šterkotky - tyto příbuzné lidové názvy se používaly pro jablka s uvolněnými semeny v jadřinci, většinou jde o Řehtáč soudkovitý.
Kovarňánky.
Křehůvky.
Očístky - už je ve Vizovicích těžko natrháte. Byla vhodná na krajánky (sušení).
Podborůvky - trpká pláňata z Dolní Bečvy.
Podkůvky.
Sklenůvky.
Skřidly.
Světlinky.
Štěkotky - z Janovic, název vznikl “... od toho, že v nich dozrálá jádra zvučí, čili jinak řečeno štěkají...”
Varmužanka - Frenštát.
Vůzky - rostou v zahradě Antonie Mičkalové ve Vidči č.p. 126. Stromy staré, zdravé.
Zimní dvorčiny.
Žnůvky - rovněž jim říkají Česnekové, rostou v Brnově. Jablka jsou kyselá, raná, po zaležení velmi dobrá. Je to jablko Průsvitné letní.
Prukáče.
Svatojánky.
Masné.
Běčičky.
Štrklávky.
Chrapkaně.
Kutničky.
Kysnatky.
Skřižielky.
Solivarské.
Drahule... O sv. Fabiánu a Šebestiánu nasbírají stromy šťávu a Na Hromnice kalužky budou jablka i hrušky. I hrušky budou, bohužel však převážně moderní odrůdy, jež na rozdíl od Vodnárek, Kořenaček, Otrúbelek postrádají odolnost proti nemocem, přizpůsobivost místním klimatickým a ekologickým podmínkám. V humnech a před domy rostly hojně Praskule, Hrče, Pečítky, Čižmánky nebo taková Krvavka, Špinka, Škaredky, Kněždubjanky... Někde se ovoce dávalo dobytku místo řepy, v Bílých Karpatech byly téměř u každého stavení na samotě sušárny ovoce. Strom stínil šindel, chránil před bleskem, zmírňoval sílu větru, včelaři si mnuli ruce. Odkopkami rozmnožováno bylo modré ovoce, většinou maloplodé Gulovačky, Škovránčí, Belice, Bystřička, Bosenky... a dost, už je těch ovocných slov opravdu příliš, mohly by se nám ty staré krajové odrůdy přejíst. Svatého Ondřeje slzice naplní ovocem truhlice, říkávalo se. Stařenka Zajíčková z Bystřičky by byla určitě smutná, kdyby viděla, jak místo krajem nasáklých Svatojánků a Křehůvek pěstujeme Šampiony a Melodie, ba i ten sedlák Martin Knapp z Křivého, který si roku 1580 vymiňuje při svém gruntu užívat do smrti šesti štěpů.

Čemu podzim říká: hnilo! tomu jaro praví: milo! jen kdyby bylo.

Poznámka: Rouby původních a krajových odrůd ovocných dřevin jsou od roku 1991 přenášeny na podnože do štěpnice v Zahradách pod Hájem u Velké nad Veličkou se snahou o vytvoření genofondové plochy, která by byla základem pro navrácení těchto odrůd krajině. Přispějte i vy, a nečtěte porád!


Vyprávění stařenky Zajíčkové z Bystřičky dle C. Bartoňka,1958

Už ně ide na osmé léto přes osumdesát, co sem sa tu vydala. A tehdá ně edem dva chybjely do dvacéti. Na tu hrušku sa dycky ráda zadivu. Tu ňa tehdy náš tatíček dali, dyž sem sa k Zajíčkom vydala. Dyť zme spolu obě róstly, ona u tatíčka ve štěpnici a já u maměnky.
A dyž si ňa můj Janek sem k Zajíčkom vzál, tož i tu medůvku si musél vzať. Šak mu náš tatíček pravili: “Janku, Janku, opatruj ich obě dobře, obě sú sladké jak med!” Jak zme spolu vyróstaly, tak nás spolu přesadili.
Spolu zme róstly, spolu dobré i zlé znášaly a aj myslím rodily. Měla sem vám děcek dosť, devět. A ta hora dřeva za tých osumdesát rokúv dala ovoca vac než dosť. Co to bývalo sucharú! Co sem sa vás ima nakurýrovala, dyž vás nekdy proháňalo. Dyť tehdá nebylo inačích lékúv.
Tak zme spolu aj zestárly. Víte-i, obě máme ten tvrdý valaský kořeň. Obě zme pily vodu z tej hlubokej Zajíčkovej studně. Enemže ten její kořeň je eště zdravší než ten můj. Ona eště pořáď stojí rovno, pořáď hledí k nebi, ale já už sa k zemi obracám.

Weles 6 (2/97)
Krajinomalby a portréty
str. 30, 31

---

-aav- 1/31/2003

Báseň pro tento den:

Ivan Motýl:
Výletní odpoledne na Slezské

Flétna Händlovy haldy
koncem neznatelně střízlivého týdne
šestapadesáti osiřelých dětí
i pes sám sebe vyhnal
k vrcholům sirných květů
botanické pobočky kavárny Metropol
za několik minut účtovala radnice
padací hosté ze židliček
semišový žár v hnědých podobenstvích
a ačkoliv žádné moře nebylo slyšet oknem
ohniště nás přikrylo pobřežím

Weles 6 (2/97)
str. 2

---

-aav- 1/23/2003