Byl dokončen kompletní elektronický archiv prvních osmnácti čísel Welesu z let 1996 až 2003, tedy období, kdy časopis vycházel s podtitulem Vendryňský poetický magazín. Bádačům zdar!

Weles 1 [1996]
Weles 2 [1996]
Weles 3 [1996]
Weles 4 [1996] 
Weles 5 [1997]
Weles 6 [1997]
Weles 7 [1997]
Weles 8 [1998]
Weles 9 [1999]
Weles 10 [1999]
Weles 11 [2000] 
Weles 12 [2000]
Weles 13 [2001]  
Weles 14 [2002]
Weles 15,6 [2002]
Weles 16 [2003]
Weles 17 [2003]
Weles 18 [2003] 

---

Kompletní kopie Welesu 17 z podzimu 2003 ke stažení zde [formát PDF; velikost 7 MB].

---

---

Weles 17 [2003]. Obálka Leoš Knotek s použitím fotografie Viktorie Rybákové.

---

---

Báseň pro tento den:

Jakub Kostelník
Cit

Děti padají
jako kaštany

samy s námi

A nevíme
jak strašně se zraňujeme

Labutě spí
s hlavou pod křídlem
a havrani vrostlí
do větví

- - -

Weles 17, str. 19

---

Na hlavní stránce Welesu přibyly následující odkazy:

Čmelák a svět
Postmoderní Revue

Doporučujeme vaší ctěné pozornosti!

w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w

Ve Welesu 17 se můžete těšit na následující příspěvky:

Poezie
Lukáš Krečmer: Za odpichu
Jiří Koten: Michaela a já
Marek Šobáň: Čas skryté hudby
Petr Moučka: Vojsko podzimu a zimy
Pavel Kotrla: Z vrcholků stromů
Pavlína Lesová: Něco mi v hrudi třísklo
Lukáš Vlček: Cosi schází
Jakub Kostelník: Malá chvála
Slovenské okénko > Peter Bilý: Cigánske lásky
Krzysztof Lisowski: Tenhle film

Próza
Mořic Klein: „Život je na těch kulisách promítnutý k přečtení…“
- Pokládání věnců k rakvi
- Novoročenka
Etgar Keret: Katzenstein

Completorium čili Studie pro večerní hodinku
Pavel Sobek: Svět zaříkající se ryby (Nad třemi sbírkami Viktorie Rybákové)
Viktorie Rybáková: Jiskry

Viktorie Rybáková: Fotografie

Krajinomalby a portréty
Josef Straka: Paříž, rue Ordener

Slezské studio, díl 2.
Čantoryje (Připravil a uvádí Bogdan Trojak)

„Kujínka, humory, karel a benjamin“
Eduard Bass: Vkydni mu andro muj

Šramoty
Vladimír Šrámek: Sklo

Část zábavná a poučná
Viola Fischerová: Matečná samota (Robert Fajkus)
Jakub Chrobák: Až dopiju, tak zaplatím (Jakub Grombíř)
Jiří Rulf: Přebytečný rok (Josef Straka)
Petra Hůlová: Paměť mojí babičce (Vladimír Šrámek)
Iveta Maria Pokorná: Kéž by to byla jen hra se slovy (Petr Čermáček)
Dariusz T. Lebioda: Descartova lebka (Jan Frolík)
Patrik Ouředník: Europeana (Vladimír Šrámek)
Petr Kersch: Zlatý časy (Jakub Grombíř)

Patronka tohoto čísla
Lin Xien Ťi

w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w

> > > Vychází příští týden!
> > > Objednávejte zde.

---

---

Báseň pro tento den:

Pavlína Lesová
Na jednom kopci

vyvěrají prameny bílé
jak zuby andělů
všudypřítomné peří cinká
o stěny zvukovodů
přehluší náhlé nárazy
dvou srdcí
vyvěšených na nitích
co zbyly švadlenám
vesmírných závěsů a opon
těžkých od dechu
sluncí
uzavřených okýnky vodováh

- - -

Z připravovaného Welesu 17

---

-aav- 10/29/2003

---

Báseň pro tento den:


Pavel Kotrla
***

Krávy se pasou v chladném podzimu

Mrazí mne za prsty
Z toho obrazu


- - -

Z připravovaného Welesu 17

---

-aav- 9/30/2003

---

Báseň pro tento den:

Lukáš Krečmer
Za odpichu
(rodnému Třinci)

Ztrhané pěsti poletují nad kalužemi města
A kysele civí do deště
Prší: listy mrazí vítr po zádech
Jako by mé okrovaté dlaně za to měly zodpovídat

Kaluže mě nesou
V stříbrech listí a za nehty špína
Spolu jsou deštěm propichovány
Tuhnoucí struskou
Co vetřela se v mou blízkost
Pod má chodidla
A konečně i podchodem mezi tvými stehny

Mé slitinové město v aglomeračním plášti
Pod tíhou tvého prstenu se trhají
Od trupu mé ruce
Chtěly by osahávat
Daleké krajiny
Cizí těla

Prst za prstem
Na římse osmého poschodí
Plechové límce oken plechová šachta výtahu
Plechový šálek s octovým čajem
Odpichy do ústí dehtových chřtánů
Plechové krunýře plechové pelesti
Plechové neplechy
Až v posledku

Vsouvám svůj ingot do kokily sálavé lásky

Za obětních dýmů síry
Za půlnočního západu slunce
Za odpichu
A brzy ráno pryč

Pryč ?

- - -

Z připravovaného Welesu 17

---

-aav- 9/29/2003

---

Báseň pro tento den:

Marek Šobáň
Hotel Flora

Za hradem recepce
suterén
v dřevěném obležení
Jakoby záměr v té záměně
všeho za vše

Třeba plast křišťálem
Popelník coby tulipán
Pár padlých maleb střeží hydrant
Zelenavými diodami obletován bar

A až úplně na konci
ztěžkne mi pravda

Barmančiny oči
Samotišky.

(duben 2000)

- - -

Z připravovaného Welesu 17

---

-aav- 9/23/2003

---

Báseň pro tento den:

Lukáš Vlček
Mosty

Hledám na mostech mezičasu.
Hledám v nadkrajinách,
ve smyšlených růžích soumraku.
Slyším sněhobílý volavčí pláč,
ne nepodobný sametové panně předúsvitu.

Hledám. Nenacházím.
Bloudím až kdesi na konečcích mléčných drah.
A zdá se nesmyslné všechno počínání.
Není kudy jít tmou do dálav,
potoky tišin tečou v dlaních.

Ticho mlčí naschvál nesrozumitelně
na pozadí zvláštně neurčitých snů.
Letmé vzpomenutí,
uhranulá luna v srdci pálí.
Noc nedoslýchá. Cosi schází.

- - -

Z připravovaného Welesu 17

---

-aav- 9/22/2003

---

Čtrnácté číslo Tvaru přineslo recenzi na básnickou sbírku Petra Špangera Vodní mlýnky z pera Oskara Mainxe. Její znění si, spolu s reflexí ostatních knih z naší produkce, můžete přečít v recenzní sekci internetových stránek Welesu.

- - -

Čtení na tento víkend:

Mořic Klein
Pokládání věnců k rakvi

Byl jsem na pohřbu a byl jsem jedním z pozůstalých. Celá velká rodina se sjela v domě smutku. Podávám si ruce s lidmi, které jsem dosud nikdy neviděl, které znám z doslechu. Každá žena pláče, když vstupuje do domu. Ostatní ženy k příchozí přistupují, některé pláčou s ní, jiné ji utěšují.
Když čas pokročí, vycházíme v průvodu na hřbitov za vesnicí, na malý hřbitůvek s opravenou kaplí. Zvenku vypadá kaple jak požární zbrojnice, zevnitř jak klubovna, na stěnách svaté obrazy místo nástěnek. Uprostřed rakev. Před ní řada lavic jak v komorní scéně divadla. V hledišti se pláče. Myslím na babičku, ale nemyslím pod víko. K rakvi přicházejí lidé z vesnice, přinášejí věnce. Pozoruju je. Jak se křižují, a nejen babky, jak se zdržují před rakví, jak dělají na ní v řadě křížky. Pozoruju je a moc chci vstoupit do jejich myšlenek. Tuším v jejich myšlenkách místo, od kterého se babička odrážela, když odcházela na onen svět. Tuším, že v jejich myslích jsou postavené kulisy, před kterými babička prožila svůj život a že její život je na těch kulisách promítnutý k přečtení. Dělají křížky na rakev a nevědí, že znají cestu. Chci ji taky znát.
Přichází doktor, který vykonal hodně pro zdraví mrtvé i pro zdraví moje a kterého si vážím. Taky pokládá věnec a poučuje babky, že už se nedalo nic dělat. Babky panu doktoru přikyvují. Ale doktor není cesta. Vtrhne farářka a začne bezhlavě citovat. Chtěl jsem zařvat: A ven! Ale ta pieta. Pak spouštění do hrobu. Po provazech pevných, nejpevnějších. Z jedné strany je drží těla živých, z druhé už postava smrti. Ten provaz, to jsou zaklesnuté pravice těch postav, zaklesnuté na znamení dohody, oběma stranami přijaté smlouvy. Lidé přistupují s projevy soustrasti, já je čekám. Upřímnost některých a já pláču.
Vítr smýkal hřbitovem, kolébal jím jako lodí. Ale už vystupujeme. S očima oschlýma odcházíme po asfaltové cestě, po které jsme i přišli, jen průvod je teď roztrhanější a přeskupily se hloučky. Vystupujeme z lodi a přístav je samej hampejz. Nejblíže je dům smutku, v něm je připravena smuteční hostina. Spláchnou slanou chuť, zbavit se špíny a odvyknout dotěrným krysám. Výlet končí. Bolel, byl věcí vážnou, namáhavou, ale k tomu nedošlo, aby kormidlo bylo vychýleno výrazněji z kurzu.

- - -

Z připravovaného Welesu 17

---

-aav- 9/19/2003

---

Báseň pro tento den:

Krzysztof Lisowski
Rozloučení

ještě jednou
možná naposledy v tomto roce
se objevuje naše údolí

z moře dýmu
z bílého lesu mlh
se zdvihají věžičky kostela
zkoumají komu dnes
patří okolí
z čí moci se vyjasňuje
vzduch

vynořují se postupně
klikyhák cesty
ocelová spona mostu
bar s celodenní obsluhou
a oknem na druhý břeh

ještě spící řeku
rozvíjejí pstruzi
drhnou břichy po kamenech
otevírají se květiny
rodí se domy v jekotu pil

znovu se jako zázrakem objevujeme
na povrchu trav

18.-19. 8. 1995

(Z polštiny přeložil Libor Martinek)

- - -

Z připravovaného Welesu 17

---

-aav- 9/15/2003

---

Z Tábora k nám, doputovala následující zpráva. Publikujeme ji v původním znění s doplněnou diakritikou:

- - -

Literární večery Na Druhém břehu
'LIVEDRUB'
mluvící skupina KATASTROFANKA
ve složení Markéta Šáchová, Josef Musil, Markéta Janoušková, Jiří Blaha
uvádí svoji nejnovější show
'Radio Kopanec'
7. 9. 2003, 20:03 hod.
POZOR: koná se v kavárně ALFA!!!!! (staré město, za náměstím), Tábor

- - -

Čtení na tento víkend:

Kujínka, humory, karel a benjamin
aneb
Vkydni mu andro muj

Eduard Bass

Zní to jako refrén nějakého milostného šlágru, ve skutečnosti to znamená: Dej mu přes hubu. Knížečka, z níž se to dovídáme, je malý sešitek o 70 stránečkách: Slovníček „Světská hantýrka“; uspořádal Jaroslav Podzimek a vydal časopis Bezpečnostní služba. Světská hantýrka je tajná mluva „lidí světských“, to jest kočovných, světem jdoucích, loutkařů, komediantů, boudařů a pouťařů, cirkusáků, koňských handlířů, kůžičkářů a tuláků. Nejde tedy o hantýrku zlodějskou, ačkoli je přirozeno, že tulácký živel nabírá svou řeč i ze zřídel, jež mívají co dělat s kriminálem. Přes to je na slovníčku, jejž jeho autor záslužně pořizoval ve styku s životem, znát, že je tu mluva z jiné lidské oblasti; kdybychom měli narychlo charakterisovat rozdíl, upozornili bychom, jak se hantýrka zlodějů opírá o hebrejštinu a starou němčinu, kdežto mluva lidí světských má nejvydatnější pramen v cikánštině. Te ačel je cikánské zůstati, ačelit, hačelit říkají světoběžníci místo zůstat nebo posedět. To andro v nadpisu je cikánská předložka do nebo v; muj je cikánsky huba; a z cikánštiny je v knížce bezpočet slov: ambrole, hruška; balátko, sele; báro, veliký; čáčo, hodný; garodýpen, úkryt. Z cikánštiny jest i rozkošné slovo devlíček, devlínek, devlíneček, které ve své mazlivosti znamená Pámbíčka, Ježíše Krista, anděla, křížek a miláčka. To všechno od cikánského Devel, Bůh. A hned zde vidíme rozdíl v hantýrkách: rotvelše je mluva tvrdá, cynická, vedoucí až na popraviště. Lidé světští a choďáci uchovávají si zbožnost nebo aspoň úctu k věcem posvátným. Je to už vidět na početnosti výrazů. Fara se například jmenuje bekvár, čifna, faradaj, fariboj, rajšfír, rašajovna; knězi říkají kabíšek, klubátko, pátrus, kulbe nebo pulbe a po cikánsku rašaj. Je to nápadná hojnost výrazů, protože podobné množství synonym mají jen slova pro život světoběžníků důležitá. Na příklad žena: čaje, doga, bílý kůň, huje, kujínka a z těsnohlídka známé jambora. Nebo kořalka: brábinka, brávinta, drátenice, humory, šalabraneta, švinda, švitorka. Nebo krádež: bouda, čórka, hmátka, hácha, handl, chmátka, chudel, karel, stápka. Nebo četník: andělíček, bédo, beng, bejk, benjamin, cengr, čuchal, džúvák, džúvalák, charengero, chocholáč, kanďas, rulďák, slepka, sýkora, šelengero, šilingrák.
Ten andělíček patří mezi slova, která vznikla z přezdívky, humorem mnohdy opravdu šibeničním: když se na příklad otiskům prstů říká adresa, nebo státnímu zástupci nakladač a věznici gymnázium. Posměšek lidí potulných dává detektivu jméno psa alík a donašeče nazývá prostě had. Proč se pomahač při koupi jmenuje právě bydžovák, zůstává místopisnou záhadou. Jen zkušenost husích zlodějů by asi mohla vysvětlit, proč huse říkají škytavka; zato stará tradice lidového posměšku jest uložena v názvu pro krejčího: kozí duch; a litaratura velkolepě vpadá do hantýrky, říkají-li státnímu zástupci – duch prérie.
Po prvé, poku dvím, zaznamenávají se zde termíny našeho cirkusáctví, překroucené většinou z němčiny; angr je železný kůl ke stavbě cirkusu, baum je jho stěžeň, kvartopole jsou pomocné tyče, pretlo je prkno, runt je obvodní plachta cirkusu, runtovky jsou sloupky, které ji drží.Runďačka naproti tomu je houpačka. Nezvyklejší je terminologie fiškálníků, loutkařů. Loutkové představení se zove jauverkas fiškálkama nebo taky keliben. Kelibengero je komediant zrovna jako keriban nebo tradyáš. Loutkám se také říká mikrle, což je z ctihodného řeckého mikros, kdežto latinský skelet se pro marionetu kostlivce změnil na škilet.
Podivuhodné je, jak si hantýrka slova vytváří: nejen že pokrucuje cizí, ale všelijak změní i výrazy doma běžné. Na příklad vynechá slabiku: místo tabák říká bák, místo vrabec bec, licajt místo policajt, put místo kaput. Co byste řekli, že je sifo? Vousy. A z čeho je vzato? Inu, přesmyčkou: fósy – syfó, sifo. A podobně přesmyčkou horuna místo nahoru – a je to hned zcela nového zvuku. Co se zvučnosti týče, je tato hantýrka vůbec mluva kouzelná. Je plna slov úžasně plných, přímo bohatýrských, třebaže jejich význam je velmi civilní. Jak vznešeně zní slovo geróro a znamená jen člověka chudinku. Co je naše hloubka proti hantýrkovému chrouš. Jak otřelé je chytrák a jak pyšně naopak zní heraldo. Jak pathetické je lodypen, kde my řekneme nocleh, jak z jiného světa je lubikán, kde my mluvíme o zhýralci. A manželka sluje manuše, babička mušínka, hřbitov mulgot a bílý kůň tuliven, muzika rinaj, a hospoda věrta – samá slova mohutná, zvonivá i tajemná, jako by lid, po staletí vyvržený z oficiální společnosti a odsouzený k nuzování v prachu silnic, cítil potřebu zušlechtit se a povznést aspoň mocenstvím slov, které zůstala jenom jeho.

Eduard Bass: Kázáníčka. Fr. Borový, Praha 1946, str. 60-64
- - -
Z připravovaného Welesu 17

---

-aav- 9/05/2003