Byl dokončen kompletní elektronický archiv prvních osmnácti čísel Welesu z let 1996 až 2003, tedy období, kdy časopis vycházel s podtitulem Vendryňský poetický magazín. Bádačům zdar!

Weles 1 [1996]
Weles 2 [1996]
Weles 3 [1996]
Weles 4 [1996] 
Weles 5 [1997]
Weles 6 [1997]
Weles 7 [1997]
Weles 8 [1998]
Weles 9 [1999]
Weles 10 [1999]
Weles 11 [2000] 
Weles 12 [2000]
Weles 13 [2001]  
Weles 14 [2002]
Weles 15,6 [2002]
Weles 16 [2003]
Weles 17 [2003]
Weles 18 [2003] 

---

Báseň pro tento den:

Wisława Szymborska
V přemíře

Jsem, kdo jsem.
Nepochopitelná náhoda,
jako každá náhoda.

Mohla jsem přece mít
jiné předky,
a už bych vylétla
z jiného hnízda,
už bych se vyplazila v šupině
zpod jiného pařezu.

V oblékárně přírody
je hodně kostýmů.
Kostým pavouka, racka, polní myši.
Každý ihned padne jako ulitý
a je nošen poslušně
až do roztrhání.

Já jsem si také nevybírala,
ale nestěžuji si.
Mohla jsem být někým
o hodně méně zvláštním.
Někým z houfu, mraveniště, bzučícíha roje,
částkou krajiny trhanou větrem.

Někým o hodné méně šťastným,
pěstovaným kvůli kožešině,
na sváteční hostinu,
něčím, co plave pod sklíčkem.

Stromem zaklíněným v zemi,
k němuž se blíži požár.

Stéblem jež rozdupal
nepřirozený průběh událostí.

Pochybným individuem,
nepochybně důležitým pro druhé.

A co by bylo, kdybych v lidech
vzbuzovala strach,
nebo jenom odpor,
nebo pouze lítost?

Kdybych se narodila
ne v tom plemeni, ve kterém se patří,
a zavřely by se přede mnou všechny cesty?

Osud byl pro mne
doposud laskavý.

Mohl mi odepřít
vzpomínky na pěkné chvilky.

Mohl mě zbavit
sklonu k přirovnávání
Mohla jsem být sama sebou –
– a to by znamenalo
Být někým úplně jiným.

Přeložila Renata Putzlacher

Weles [5], Jaro 1997

---

---

HOMOIONYMUM

STAVBA KOSTELA VE VELIZI JE SLOŽITÁ, PŮSOBÍ MASIVNÍM A TĚŽKOPÁDNÝM DOJMEM. SVÝM BLOKOVÝM UTVÁŘENÍM, TAK I ŘADOU DÍLČÍCH RYSŮ JE PLNĚ ZAKOTVENA V ROMÁNSKÉ TRADICI. JÍ JE PLNĚ POPLATNÁ FORMA TRIUMFÁLNÍHO OBLOUKU I CHARAKTER OKEN V SEVERNÍ ZDI PRESBYTÁŘE A V JEHO VÝCHODNÍM ŠTÍTU.

Jiří Kuthan: Česká architektura v době posledních Přemyslovců; str. 444

[Weles, 1/97]

- - - - - - - - - - - - -

Kompletní kopie pátého čísla z března 1997 ke stažení zde [formát PDF; velikost 10,0 MB].

---

---

Obsah Welesu [5] 1/97

HOMOIONYMUM

Poezie
Robert Fajkus – Modré kouře: Cigareta; Maminka; Aspoň; Vinárna; Sivý křik; Krvavý v podvečer; Přelud; Autobusový bufet; Vánoce v Assisi; Cestopis
Jakub Chavalka – Odbitá vteřina: Podzimní slunce; Nádražní střecha ověšená holuby…; Dymokurský hřbitov; Čí prsty jaké ruce…; V září; Orání polí; Zimní mlha; Minulosti
Patrik Roľko – Pozlátka nebies: Ráno na prednáške; Keď odvrátiš tvár; krvou vrýva noc do pozlátka nebies…; Mlčanie; Dievča z poslednej noci; skončil som…; Situácia X (večer); Láska (na jednu noc)
Martin David – V koloběhu voda: Kostely v krajinách; Láhev; Zem po níž dnes tančím; Doma; Siréna; Písmena
Stanisław Szczuka – Arlekin: Arlekin; Świadectwo dojrzałości

Próza
Petr Hrbáč – Vojáci ve sklepě
Petr Payne – Případ začínajícího faráře

Ostatní
Welesův sourozenec – Zlatohlav
Otázky saunismu (Ukázky ze strojopisného časopisu Víta Slívy připravil Bogdan Trojak)

Překladatelská huť
Grzegorz Wróblewski v překladech Bogdana Trojaka:
Czytelnia na Christianshavn / Čítárna na Cchristianshavn; Para / Dvojka; Spotkanie nad zbiornikiem Damhussoen / Setkání u nádrže Damhussoen; Zwiedzanie planet / Prohlídka planet; Gladsaxe / Gladsaxe; Powroty Dinozaurów / Návraty Dinosaurů; Pensjonat / Penzión
Dvě básně Wisławy Szymborské v překladech Renaty Putzlacherové:
V přemíře; Tři nejpodivnější slova

Poetická ochutnávka z Lužice – připravil a přeložil Milan Hrabal
Jan Lajnert: V zadumání; Jurij Łušćanski: Blata

Krajinomalby a potrtréty
Roman Szpuk – Tři Šumavská podobenství o poezii
Franta Klišík: Tulák; Jako obvykle

Completorium čili Studie pro večerní hodinku
Ivo Harák – Jakub Deml dvojí

Přípisy, litery, iniciály
Georg Heym (J. Kovář); Čestmír Hrubeš – Na sever od srdce (V. Kučera); J. M. Psaní I. (V. Kučera); Záblaťské obrazy (V. Kučera); Obyvatelstvo Boubína a jeho zaměstnání (J. Pavel); Zpráva čtenářům (red)

Železniční rubrika
Jan Skácel: Malá recenze na vlastní smrt
Robert Fajkus: Pro železniční rubriku Welesu; Střížovice

Patron tohoto čísla
Stein Mehren: Rychle letos uběhlo léto; Jeseň; V parku; Kdo hraje znova

Výtvarný doprovod
Petr Řehoř

---

---

Weles [5] 1/97. Obálka Bogdan Trojak.

---

---

Čtení na tento víkend:

Otázky saunismu

V letech 1979 až 1981 vycházel v Brně pozoruhodný strojopisný časopís Otázky saumismu, jehož jediným redaktorem byl básník Vít Slíva. Celkem se mu podařilo sestavit pět čísel. Od druhého čísla druhého ročníku vycházely Otázky saunismu pod názvem Sauna-trauma a Vít Slíva přizval ke spolupráci (fiktivní) redakční radu.
Co přivedlo Víta Slívu na myšlenku vytvořit periodikum, jehož hlavním cílem bylo zdiskreditovat saunistické hnutí? Odpověď je nabíledni, pokud uvážíme, že básník Slíva patřil odjakživa mezi zaryté moralisty a puritány, v jehož očích splývá pojem sauna s pojmem nahota a neřest. A ve chvíli, kdy podlehne saumismu ONA, nezbývá než celou problematiku prozkoumat, popsat a saunisty usvědčit z všemožných morálních poklesků. Tohoto úkolu se Slíva zhostil s precizností a důsledností sobě vlastní. Přitom sám přiznává, že mu jde v prvé řadě o ženu v sauně (nebo o saunu v ženě?), o její sklon k vyhledávání nezvyklých forem rozkoše, nikoli o saunu jako takovou.
V souvislosti se saunou nemohu nevzpomenout krále Václava IV. a jeho lazebnici Zuzanu. Snad právě středověké lázně suplovaly v našich zeměpisných šířkách sauny. Kádě s vodou, pára, pot a ručníky, těla mužů v péči polonahých lazebnic, to je obraz středověké lázně, který koresponduje se Slívovou představou sauny coby ohniska sexuální nevázanosti. Krále Václava by Slíva jistě označil za zvrhlého saunistu. Tento český panovník si lázně-sauny oblíbil natolik, že přijal za svůj osobní znak stočený ručník a ledňáčka, ptačího patrona všech lazebníků. Uvědomil si Slíva tuto skutečnost, když se v jedné ze svých básní stává malým modrým ledňáčkem...? (Báseň Modrý ledńáček je ze sbírky Nepokoj hodin, Blok 1984.)

Bogdan Trojak


(Otázky saunismu, roč. I, č. 1, 1979)

Jednoho dne, když už nebylo zbytí, vypravil se na okraj města saunu vyhledat a alespoň zvenčí pozorovat chod jejího života. Bylo to v zimě, v kterémsi z prvních měsíců roku. Z konečné stanice tramvaje se vydal s rukama v kapsách nazdařbůh. Pět hodin odpoledne, stmívalo se. Kdybyste ho na této bezhlavé pouti potkali, mohli byste uvidět, že jeho tvář je zfialovělá: to od mrazu a světlem výbojek. Rty modré jako plamen alkoholu. Chůze chvíli měkce melancholická a chvíli zas cholericky tvrdá. Právě tak jako doufal, že se přesvědčí o nevinnosti, a za chvilku už zase, že připadne na mrzkost, hnus a zradu. Jako byl příliš sláb, aby skutečně trpěl, ale přitom si přál být týrán.
Rukavice, ty měl, to ano. A zvednutý límec. Kromě toho ještě tři vytřepané cigarety a čtyři poslední sirky v kapse. Budu s tím muset rozumně nakládat, pomyslil si v jednu chvíli. Jinak ovšem přemýšlel, jak se dopátrat sauny. Šel cestou podél řeky a to mu připadala docela logické: sauna asi potřebuje hodně vody, a poloha při vodním toku je proto asi příhodná. Domněnka se mu vrchovatě potvrdila. Náhodně kolemjdoucí muž, dost zralého věku, aby už měl o saunách jisté povědomí, mu sdělil, že v těchto místech jsou sauny hned dvě... K vzteku! Jak teď najdu tu pravou? Ano, pravou, nebať ze všech saun, co si jich člověk může představit, jenom jediná byla vhodná pro jeho šetření. Kdybyste se ho zeptali proč, buď by odpověděl vyhýbavě a zavedl řeč na věci podružné, nebo by odpověděl zpříma a řekl, že mu vlastně nejde o problém saunismu ,,jako takový”, nýbrž jako o problém zásadně a prvotně noetický, totiž jako o problém, který by se dal lapidárně vyjádřit slovy: “Jaká, kčertu, vlastně je?” Z jeho odpovědi by bylo více než zřejmé, že má na mysli ženu, a ne saunu a vy byste dali patřičně najevo, že tomu rozumíte: “Zda věrná...?”
Ale on by nečekaně utrhl: “Zda zdravá!”


(Otázky saunismu, roč. I, č. 2)

...Další pochybnosti vzbudil úryvek z Nestorova letopisu Povesť vremennych let, citovaný v saunologické literatuře v překladu, který podstatně pozměňuje pravý smysl Nestorovy svědecké a umělecké výpovědi, jak se ukázalo, když si dal pořídit odborníkem na slovo vzatým autentický překlad podle kanonického originálu, Rukopisu krasnogorského . Porovnejte:

Překlad saunistický

“Viděl jsem lázně dřevěné, a vytopí je náramně
a svléknou se do naha i oblejí se kvasem louhovým
a vezmou na se proutí mladé, bijí se sami
a toho se dobijí, že sotva živi vylezou, i oblejí
se vodou studenou a tak oživnou.”

Překlad rusistický

“Viděl jsem muže, jak vynášejí na ramenou
dřevěné soudky a vypíjejí je do dna;
potom, naliti vinným kvasem, berou
košťata na své ženušky a bijí je, až je
dobijí, sotva však oživnou [ženušky],
znovu se nalijí [muži] pálenou vodou
[pálenkou-vodkou] a tak se umrtví.”

Co ho však přímo rozhořčilo, to byl způsob, jakým saunistická literatura cituje a interpretuje jedno místo z Kosmovy kroniky; tváříce se učenecky, přetiskují saunisté latinský text takto:

“Zuatopluk [...] sedit in medio super trunctum [místo ,truncum’] fornacis plus succensus ira guam [místo ,quam`] formax [místo ,fornax’], qui septies sucenditur [místo ,succenditur’] flamma.”

Čtyři chyby v tak krátkém úryvku nejsou ovšem nic ve srovnání s ledabylostí - co ledabylostí: svévolností, zlovolností, a ještě víc: podloudností, podvodností, a kdyby jen to: podfukářstvím překladu! Poslechněte si to:

“Svatopluk posadil se uprostřed na lavici, jsa více než pec sedmkráte ohněm rozpálená.”

Taková nehoráznost! Na filologickém překladu Víta Slívy sledujte, co z latinského originálu zůstalo v saunistickém překladu - jistěže záměrně! - nepřeloženo:

“Svatopluk usedl uprostřed na lavici pece, rozpálen hněvem více než pec sedmkrát rozpálená ohněm.”

Záměr je jasný: slova “fornacis” a “succensus ira” byla saunisty pominuta proto, aby mohl u čtenáře vzniknout klamný dojem, že české kníže Svatopluk už v 9. století vášnivě saunovalo a že saunování má tedy v Čechách více než tisíciletou tradici. Pia fraus ! Pravda je totiž taková, že kníže Svatopluk usedlo k peci, a nikoli na pryčnu potírny, a daleko více než touto pecí bylo rozpáleno hněvem... Tak, tak, pánové a dámy, přátelé sauny, to, co se ve vašem překladu vydává za dřevní saunování, má podnět nikoli fyzikální, nýbrž jen a jen psychický!
Avšak: hlavu vzhůru, saunisté! Nic si z toho nedělejte: vždyť dluhy národní historie bývají příslibem do budoucna!


(Otázky saunismu, roč. II, č. 1)

Na poslední chvíli: PŘECE JEN LISTÁRNA. Doslova v den uzávěrky tohoto ćísla přišlo do redakce Otázek saunismu vyjádření pana ELKA (Ludvíka Kundery, pozn. red. WELESu), dosud jen zmiňovaného slovesného umělce. S radostí a bez pisatelova svolení je v plném znění otiskuji:
“Otázky saunismu jsem prostudoval, a to už tenkrát i nyní, a roztrhl bych Vás, to dá rozum, neboť sauna je má pozdní velká láska a vášeň. Roztrhl bych Vás, jak se ti staří muži chvástají, že? Jenže na to nemám čas. Jmenovalo by se to asi Trauma sauny a pověsil bych Vás na kandelábr jako superzbabělce, typického to muže, který na svém strachu vstoupit do 125 °C buduje pracnou konstrukci. Přihráváte mi přímo na smeč, ale já [...]
Ještě PS: V Otázkách saunismu - teď vážně - navazujete podle mé hlavy na krásnou zasutou tradici - - - demlovskou! Víte o tom? [...] Ovšem - stejně musím vykutat, odkud se to ve Vás vzalo, tady holt asi kráčí Freud po promenádě č. 1.”

Ludvík Kundera
SAUNA
(Spolubratřím)

Finský bůh Sauny! Nechť nás dře
na žhoucí valše ještě x-kráte!
A neméně i na té ledové:
čím je to lepší, tím víc hekáte.

Dušynkám ale, hlavně dušynkám!,
po takovémto proprání je lebedno.
Jsou za ta léta totiž samý šrám...
Blaženě nyní opouštějí dno

a stoupají jak duhovité bubliny
táhnouce za pačesy tělo otrlé,
jež potom celý týden sní
o tom, jak horcechladně propere
je - - -

(Vizte dál na začátku.)

Weles 5 (1/97), str. 26-28

---

-aav- 7/04/2003

Próza na tento víkend:

Petr Payne
Případ začínajícího faráře

Vše napjato mezi dvěma dny - dnem nástupu a dnem odjezdu. Jako život. Poslední den obsažen v prvním a naopak. Již tehdy, kdy novopečenému vikáři jeho nadřízený dal velký klíč od fary, zkritizoval kázání a odjel, bylo rozhodnuto. Nikoli osudově, ale tak, že každý zúčastněný věděl, co chce, musel chtít. A chtěl vědět. Tak senior nepochybně věděl, proč na závěr povolávací listiny připomněl verš ze Zjevení, jímž se mladému sbor v K. měl stát “první láskou”, tou, kterou novozákonní adresát, jak známo, opustil. Ano, při cestách na bicyklu ponurou krajinou, v magnetickém poli vysokého vedení elektrického proudu, ho napadalo, že člověk má být farářem jen po Kristova léta, kdy optimismus je ještě přítomen, anebo až k stáru, kdy přítomnost není tak naléhavá a místo ní je moudrost. Nejhorší je ten hovězí, střední věk. Později, když vyfasoval služební vůz a na bohoslužby do nedaleké vsi nemusel na kole, se takové myšlenky v jeho hlavě už neindukovaly.

Po kázání seděl v hotelové restauraci, jaké bývají na náměstích takových měst podokresního formátu. Byl tu cizinec, ale vžíval se do představy, že tu má bydlet, ba i žít. Morový sloup a stará pošlapaná dlažba působily příjemně: ještě tu není asfalt, ještě může dýchat zem: vdechovat vzduch otrávený kouřem z nedalekých elektráren a vydechovat ze svých podzemních sklípků zbytky starých věků. Při kázání se mu dýchalo těžce. Cosi svíralo jeho hrdlo, bolest se hrnula do čela, musel stále polykat, aby vyrovnával tlak v uších. Mluvil o něčem, co prožíval v hlavním městě, kde bylo vše daleko vyostřenější. Jeho vnitřní napětí bylo této komunitě trochu cizí. Toto městečko zaplavuje, zvlášť v neděli, intenzivní nuda. Všecky kouty, ač prázdné, jsou se sebou jakoby spokojené. Říkal si, že to tak má být, že musel ve své hlavě vždycky překonávat rozdíly mezi dvěma světy. V Praze docházelo ke střetu s nepřítelem, ale tady, tady bude dávat rány do prázdna.

Neobyčejný dojem v něm zanechala návštěva u sestry a paní K. Její muž byl již delší dobu upoután na lůžko, pořád mu ale chutnalo. Mluvila o rozepřích, které vznikly tím, že různí lidé chtěli používat farní zahradu, garáž a možná i faru. Vzpomněl si na sen, v němž babičky ve sboru, do kterého nastoupil, očekávaly, že nový farář napraví staré křivdy a ochrání jedny před druhými. Přemýšlel, zda je vítán. Nepochybně narušil rovnováhu, která se ustálila v nárocích na nemovitosti. Ještě dlouho potkával na schodech bytosti, jak odnášely předměty z fary. Používaly ji jako skladiště. Uklizeč jménem Havel byl ochotný skladník.

Proč nejít k jezu. Tam, kde před lety složil báseň... Tehdy měl pocit, že je inspirována, že není jen výplodem jeho mozku. Jez hučel, rybáři mlčeli. Pár šluků z doutníku ho hodilo do přítomnosti. Na chvilku. Ale pak se myšlenky zase rozběhly. Co tu vlastně pohledává? Co tu má dělat? Nač byla ta léta studií? Hlava se motala od těžkého tabáku. Jak rád by se vrátil tam, vlastně sem, před devíti lety, kdy se v K. poprvé objevil. Město, nasyceno příběhy minulými, teď tak prázdné. Hradní kulisy jsou kulisami marnosti. Musí jít jinam. Naproti přes řeku strměl pestrý podzimní les. Tady bývala zahradní restaurace, teď jen zamčená bouda. Došel proti proudu až k přehradě a pomalu se vracel. Tak by měl začít: Pojďte za Kristem! Ať začne ten slavný lidovod! Ne, rybář lidí nejsem a nebudu, pomyslel si, na udici čeho bych měl lovit? Sítě mé víry jsou nepevné. Jak rád by se zamodlil. Ale nešlo to. Měl pocit, že se obětoval pro myšlenku, kterou zapomněl. Rybáři, kde kotvíte? V restauiaci Kotva bylo cítit člověčinu. Aspoň k jídlu si něco dát. Zajdi a jez. Sekaná s hořčicí. Byl jsem tu vysazen a už sedím, říkal si. Ahoj, Péťo, čau, kluku. Tohle je Jára a tohle je Zdeněk, tohle je novej farář. Kdo jsi, tázaly se ty podnapilé oči, ne víc, ne míň. Být, magicky být, to jest vládnout, každý chce vládnout, hovořit, uhranout. Setkaly se jejich pohledy. Ty seš můj Křtitel, vole. Jakás boční komunikace, mimovolná, stále přítomná. Když odcházel, opilý děda s kalhotami na šňůrku se přiblížil: Proč nemáš klobouk? Ne, klobouk jsem nikdy neměl, to si mě s někým pletete. Představoval jsem si tě jinak. Co tu děláš po tom všem? Ale mladý farář nechtěl slyšet. A to bylo dobře. Dověděl by se příliš.

Odjel do rodného města, aby se umyl, vzal čisté svršky, zašel na pivko s přáteli a tak načerpal sílu pro další dny. Když se vrátil, na farní zahradě se konalo garden-party. S ohněm a s buřty. Nakonec Havel pozval i jeho. Jeho žena mu, když zavedl řeč na politiku, řekla: Nás nezajímá, jestli je nějakej Vondra zavřenej spravedlivě, nebo nespravedlivě, nás zajímá, jestli bude co jíst a za kolik. A pak mu Havel, když už měli pár lahví v sobě, prozradil veřejné tajemství. Já ti něco řeknu, Péťo, můžu ti tak říkat? to se budeš divit, to se teda budeš divit. My jsme tady všichni komunisti... To se divíš, co?

Spal ve spacáku v kostelní lavici. Ve snu chtěl o problémech v K. hovořit se svým představeným. Monumentální víka jeho očí vše přikrývala. Právě se zavírala jako dveře výtahu. Ještě stačil nastoupit. Ale uvnitř, jako starý liftboy, sedí zase on - senior. Ráno někde zvonily zvony. Na ulici, která vede kolem fary, rachotila auta. Sešel se s několika lidmi ze sboru. Objevil se i pan Bouše, který se kdysi naštval kvůli garáži na seniora, protože ji nemohl používat, a do kostela za jeho administrace důsledně nechodil. Po prohlídce fary navrhoval darovat budovu nějakému podniku, a ještě jim zaplatit, aby si ji vzali. Jinak přišly jen babičky. Zatím nechtějí, aby se bohoslužby konaly každý týden, stačí prý jednou za čtrnáct dní. A ani biblické hodiny se zatím zavádět nebudou. Prý až se to trochu porichtuje. Na závěr setkání je mladý vikář seznámil s provoláním Několik vět. Pan Bouše ihned odešel, prý je to politika a s tím on nechce mít nic společného. Později se vikář dozvěděl, že jeho syn je ve straně. Paní K. pronesla, ještě než dočetl, že by to nepodepsala, že je to protistátní. A sestra Š. na to řekla, že je to pravda, co se v tom manifestu píše. A další pak vyprávěla, jak se nemohla dostat na školy, protože byla dcerou malorolníka. To koště mi z ruky nikdo nevezme, uzavřela svůj příspěvek. Sestra K. se šla několikrát podívat, jestli někdo neposlouchá za dveřmi. Sestry, jdouce z fary, vše rozebíraly. Nebudeme chodit, jestli bude takhle pokračovat, říkaly. Jestli nebude mluvit hlasitěji, přestanu chodit, přitakávaly ostatní. A pan Bouše, ten už nikdy nepřišel. Snad až zase přijde nový farář.

Městská věž vypadá morbidně. Část je již natřená nabílo. Teprve teď si všiml, že na věži jsou zavěšeni natěrači. Ztráceli se jako tečky mezi fiálami, které zdobí jeji špici. Navštěvoval několikrát denně obchody, aby zakoupil roury do kamen, barvy, nátěry, nářadí. Vracíval se k faře té jeho denominace katovskou uličkou. Otevíral se před ním výhled na klášterní kostel, klášter a klášterní zahradu, obehnanou zdí. Na zídce u malého podhradního domku lehával šedý mefistofelský pes. Byl srostlý s tou zídkou. Věděl své. Zvířata vědí své, a proto mají takový smutek v očích, a proto necítí bolest tak silně jako lidé. Už to mají za sebou. Zvířata prý přestala mluvit, když první Adam zhřešil.

Byl pátek a to skoro všichni přijdou na Kotvu. Z hospody šli potom se Zdeňkem a s Jardou k Tomášovi na mejdan. Byt už byl plný. Napřed obdivovali Tomáše, jak hraje na kytaru, pak se předmětem jejich pozornosti stal nový farář. Zprvu byli nadšeni, že přišel a že dovede s máničkami sdílet půllitr. Teď si řekli, že ho proklepnou. Zdeněk se mu díval dlouho do očí, Jarda se ptal, co si o něm myslí. Zdeněk pak uchopil za palec vikářovu levou ruku a trochu ji vykroutil, aby mu mohl číst z ruky. Vikář si nepamatoval, jak se všechno semlelo, ale palec ho druhý den ještě bolel. Fakt je, že ho začali podezírat, že je nasazený jako agent StB. Chtěl odejít, ale Zdeněk ho zarazil. Když všichni usnuli, vyrazil a Jarda ho následoval. Po cestě přibylému flanďákovi vykládal, že vůbec neví, s kým se baví: O mně se taky říkalo, že jsem konfident. Všichni se na mě vyprdli. Já ti strašně fandím, ale taky ti nevěřím. Pravda, krása, spravedlnost, pro to se musí žít, veřejně to říkat a dělat zároveň, ale kdo to dokáže? Nakonec Jára přespal na faře. Nevěřil, nechtěl věřit, chtěl najít důkaz, že farář je podvodník. A brzy našel. Našel rozpor v tom, co církev hlásá, a co dělá. Ráno musel vikář na bicyklu do vsi, a tak Jardu neuváženě vzbudil. Byl to zásadní projev nelásky a nedůvěry, že ho nenechal dospat. Farář byl nevyspalý, ale kázalo se mu lépe. Musel však při tom myslet na Jardu a na to, že začalo téct do fary.

Přišel dopis od představeného. Psal, že se dozvěděl, že bratr vikář zneužil své kazatelské funkce, když při kázání vyzýval údy sboru k podepsání jistého manifestu politického charakteru. Věřící si nepřejí o těchto věcech slyšet, psal, a jistě Vám to řekli, do kostela chodí pro něco úplně jiného. V závěru vikáře zaříkával, aby bedlivě zvažoval své kroky, a nakonec mu popřál vše krásné. Bratr vikář zvažoval své kroky. Snažil se uvést do chodu sborový cyklostyl, aby už nemusel Pár vět předčítat a každý si je mohl přečíst sám.

Pracoval v okně fary, když se ozvaly bubny. Co se déje? Přidaly se trouby. V ohbí ulice se objevilo procesí. Sevřený, dlouhý šik táhl ulicí. Vpředu truby a věnce, za nimi hasiči, milicionáři a školáci. Byl 7. listopad. HIuboce zakořeněný lidový zvyk kladení věnců k pomníku rudoarmejců na místním hřbitově. Jako by padli zrovna 7. listopadu. To asi ten pravoslavný kalendář. Odpoledne se zjevil kulantní církevní tajemník. Omlouval se, že obtěžuje, že by rád někdy pohovořil, poradil se s vedením sborových účtů, poslechl kázání. Nechtěl však jít dál. Při příštím setkání si řekl o Několik vět.

Pohřeb. Z malé lopatky dopadá písek - vnímal tak silně ty vnější projevy - na igelit pugétů. Procesí s dechovkou. Instrukce zaměstnankyně Pohřební služby, té kněžky pohřebácké, profesionálně slzící. Při kázání měl dojem, že posluchači poslouchají víc než při bohoslužbách v neděli. Hovořil a vzkříšení. Předestřel obraz stvoření Adama ze Sixtinské kaple. Vždyť obojí - stvoření i vzkříšení - musí být stejného řádu. Neznal muže, kterého pohřbíval. Do kostela ze zásady nechodil, byl prý alkoholik a svou ženu i děti bil. Jeden pozůstalý pak na pohřební hostině kazateli naznačil, že je asi dobře, že ten chlap je po smrti. Podivné sny tehdy zastihly mladého pastora. V lese hořel strom. Hovořil s dívkou, která zemřela před někalika lety, stála pod okny a něco chtěla vědět. Až po chvíli si uvědomil, že přece zemřela. A pak se stal svědkem jejího soukromého zmrtvýchvstání. Chodil po světě, až ji znovu potkal a ona se ho zeptala, co děláš? Umírám, odvětil. Jako všichni, povzdychla si. V neděli kázal na text: “Ne ihned dochází ortel pro skutek zlý, protož vroucí jest k tomu srdce synů lidských, aby činili zlé věci". Jsou chvíle nevěry a malomyslnosti a ani farář není továrna na víru..., začal své kázání.

Underground z Chomáče přijel pomoci porichtovat faru. Nehostinnost domu dostala rozhodující ránu. Idea fary jako ohniska nezávislé kultury se zdála býti reálnou. Přišla však revoluce, která dala rozhodující ránu všem představám. Z náměstí přišli revolucionáři na faru, aby zde založili Občanské fórum. Přišli i Romové se svým prohlášením, v němž stálo, že za komunismu byli “po způsobu tažných ptáků značkováni”. Chtěli po faráři, aby se stal jejich mluvčím, což se naštěstí nestalo. Stal by se mluvčím jedné poloviny Romů v K., která je znepřátelená s druhou polovinou. Bojovné vedení OF zařídilo místnost pro svou činnost na náměstí a z fary si vypůjčilo cyklostyl. Nedělalo by to dobrotu, tvrdil obratný Liška, kdyby to bylo na faře. Jeho vychytralost ho nakonec vynesla až do parlamentu. A mladý farář našel svého nepřítele. Stala se jím správa nejbližší vězeňské aglomerace. Farářům se po Novém roce otevřely katry nápravněvýchovných ústavů. Tam mohl uplatnit své zkušenosti z minulé doby, neboť vězení nepřestalo být hnízdem totality a možná jím ze své podstaty vždycky bude. Vězení svítilo, když pozdě večer chodíval na nádraží a ze srdce si zpíval: Tebe, Bože, chválíme...

Navštívil opět bratra K., upoutaného na lůžko. Bojoval u Dukly, říkal, že kdyby Němci vyhráli válku, tak by Rusáky konečně někdo naučil pracovat. A pak říkal, že za komunismu to bylo lepší. O nás o vojácích ze Svobodovy armády se nemluví. Ale komunisti si nás taky necenili, připustil. Ne, na zemi žádný ráj nebude. Táto, nech tý politiky, okřikovala ho jeho žena. Vyprovodit ke dveřím ho šel jejich alkoholem nemocný syn. Když pak bratr K. zemřel, vypálil vojenský oddíl na jeho pohřbu slavnostní salvu do vzduchu a zazpíval státní hymnu.

Mrzlo. Zamrzlo i potrubí na faře. Dvoje uhláky těžko mohly budovu vyhřát. Jednou spal u Moniky v teplém bytě paneláku. Přikázal si, že se musí zdržet jakýchkoli milostných projevů, ačkoli se mu líbila. Měl tu přece jiné poslání.

Opět pohřeb. Pane kolego, oslovil mladého faráře po skončení obřadu řečník Pohřebního ústavu. Těžko říct, jak přijímat ono oslovení “kolego”. Ano, připomínal kněze, ovšem jiného, opačného náboženství, v očích veřejnosti jsou zřejmě kolegové. Už proto, že oba používají tutéž svatyni, vybavenou elektrickým zasouváním rakve pod podlahu. Jeho řeč byla dvakrát delší než řeč vikářova. Dojetí dosáhlo vrcholu se slovy básníka, podmalovanými houslemi. Decentně bledý, vysoký, solidní muž uměl přiložit důrazy na ta správná slova, jejichž smysl však unikal mnohým. Nicméně tato slova hnala další a další slzy ven z očí. Po skončení obřadu povídal v sakristii své obřadní síně houslistovi: Ta s šikmýma očima... to byla kočka... ve druhé řadě, všiml sis? A pak ještě vyběhl za kolegou: Pane kolego, příště to musí být kratší, abych měl prostor také něco říct.

Kárné řízení před církevními představiteli. Dvoučlenná deputace bratří a sester ze sboru si stěžovala na nového vikáře. Neměla to být stížnost, opakovala komise, chtěli jen říct, že se s novým vikářem necítí dobře. Je třeba, aby se to farářské nedochůdče vyvarovalo dalších chyb a zintenzivnilo kontakt se seniorem. Není to výzva, je to prosba, opakovali, jak seděli kolem chlebíčků. Je třeba, abyste zvážil úroveň přípravy na kázání, řekl jeden, když se vikařík zeptal, jakýchže chyb se má vyvarovat. A další se přidali jeden po druhém: Práce ve vězení nesmí být na úkor práce ve sboru. Zvažte možnost práce s mládeží... Zkrátka, buď dojde ke kvalitativní změně, nebo bude třeba, abyste opustil toto povolání. Máte na to dva měsíce, uzavřel debatu senior. Vemte si chlebíček, ještě řekl jeden z přísedících. Jel domů jak zpráskanej pes a dostal chuť na civil.

Zde končí příběh začínajícího faráře - dříve než ve skutečnosti, dříve, než došel Kristových let, a dříve, než přišla léta hovězí.

Epilog. Tu noc prochodil po mrtvolném městě bez cíle, protože naposled. Nikde člověka, jen kdosi zkoušel rychlost vozu v lomených uličkách. Pak potkal cikána Antona, kterého znal z vězení. Potřeboval odvézt do Teplic, do práce a za “novou starou”. Říkal, že přijde za. chvíli. Klepání na okno ho ale probudilo až za kuropění. Tony se proklínal, že se vyspal se svou původní starou. Prý ho “tahá”, vysvětloval po cestě automobilem. Dělá takový Láry, aby se vracel. Věříš na kouzla a čáry? Já jo. My na to věříme, jako třeba ty věříš na Bibli. Když chlap zahejbá ženský, ona musí zašít žábě oči a při tom opakovat jméno toho jejího, aby se vracel. Anebo zaživa rozřízne psa a posolí ho, aby se chlap pomalu rozkládal zaživa. Moje bejvalá zase napíchala játra, ale já jsem to u ní našel a vyhodil. Tak ho odvezl ranní mlhou do Teplic. Tony ještě mladému vikáři radil, co dělat proti těm kouzlům, ale on to zapomněl. Kázal toho dne naposledy. Vybral text o Samsonovi. Nejde v něm v jádru o ženy, prohlásil z kazatelny, ale o tajemství zapletení a zasvěcení. Marnost se vlévala oknem do modlitebny. Celý pobyt zde v K. se vikáři slil v jediný hutný dojem. Prvotní intuice potvrzena, kruh se uzavřel. Předávání dokumentů a matrik. Na všem ulpívavost. Čistá saka nadřízených. Slzy babiček. Rozprava nad krabicí se svícny a s bohoslužebnými předměty. Kam ji schovat, dům zůstane prázdný.

Cestou k přehradě potkal několik dětí. Smály se na něj. Kroky měl těžké, a přece si připadl jako ve stavu beztíže. Pěnící voda pod přehradou unášela císi slova. Koukal do vady a došlo mu, že měl dnes pohřeb. On, který pohřbíval na hřbitově za křižovatkou.

Weles 5 (1/97)
str. 21-25

---

-aav- 1/24/2003

Máme zde opět pátek a s ním čas na texty nebásnické. V Mladém světě 3/2003 vyšel článek Davida Nesnídala s názvem Solidní nejistota, mapující situaci kolem literárních časopisů na přelomu let 2002/2003. Díky našemu příteli Pavlu Kotrlovi si jej mohou přečíst i čtenáři Welenovin (zde).
O tom, jak na tom časopisy vlastně jsou, již několik týdnů mj. jasně vypovídá funkčnost internetové prezentace Literárního obtýdeníku Tvar... Jak to tak vypadá, vysmátí jsou jedině par-ty-zá-ni.

-----------------------------------

Text na tento víkend:

Roman Szpuk: Tři šumavská podobenství o poezii

Rozervaná paseka! Pařezy s bizarním věžovím třísek, mezi nimi já v pracovní extázi vrhám větve na obří oheň. Shůry déšť mi máčí záda, z dálky hřmí hrom. Opodál živá legenda Šumavy, Pepík Wolf zvaný Šemík, včera urazil patnáct piv a spoustu rumů a dnes se rve s větvemi a pot z něj odstřikuje! Je to tanec dřiny: Plameny vztahují se vzhůru k nebi, po němž letí cáry mračen, pot ho oblažuje jako mne, půlí těla v pekle, druhou půlí kdesi v obloze prosáklé bouří, rve se s hlínou, blátem o zarostlé klacky. Ta dynamická poezie svalů! Celé tělo je v nápřahu, ať jde do prdele Nietzsche se svým nadčlověkem! Ptáte se: Co napsal za báseň ten člověk, že nám tu o něm vyprávíš? Říkám: Žádnou! Ale jednou v zimě v hospodě se ho jakýsi človíček pokusil vyprovokovat ke rvačce. Šemík se rád rve, umí zařvat jak lev: Há! Háá! A vrhne se do křížku s kýmkoliv. Ale tenkrát si snad byl vědom své strašlivé převahy, pocítil nebezpečí příboje energie, která se v něm vzdouvala. Místo drzouna popadl do náruče hořící kamna a jako ohromné mimino je přenesl doprostřed místnosti. Jako výstrahu! Dým okamžitě plní místnost, hosté rozrážejí dveře, vyskakují oknem ven, jen kamna tam stojí a kouří a hoří, poslušně, aby je snad Šemík nerozbořil úplně. Ano, a takhle se píše báseň! Neboť básníkovi nezbývá než se nechat vyprovokovat čímkoliv a kýmkoliv. Ale své vlastní zbraně obrací proti sobě. Naléhá na nůž a objímá žár a všechnu tu přebytečnou energii vtěluje v jiné hory, nechá ji vyvřít, počká si, počká jako panna na lásku, až sama bude chtít, jako sebevrah na zoufalství, až samo se rozevře. Básník v sobě otevírá prostor, v němž se opakuje stále nové. Přestavuje předměty i životy i slova, a třeba i horící kamna, trhá ze zavedených vazeb a nechá nás jimi překvapit na místech nečekaných. Dává jim vyniknout, tvoří báseň! A to vše činí na svém srdci i těle, ó hudbo křiku, zpěvu a vzdechů, ó rýmy spálenin a jizev!

Druhý pól: Stojím s dřevorubcem Oliverem pod vrchem Chlustov, díváme se vzhůru na jizvu paseky, která stoupá až nahoru k horizontu. Je to jakýsi široký průsek, jen nahoře, téměř na vrcholu stojí v cestě kolmého průhledu Javor, krásný vzrostlý strom, do nějž je možno se beze studu zamilovat. “Vidíš ho?” ptá se Oliver. “To je památka na mne.” Jedné noci totiž vší silou dopadla na hory vichřice. Jako kdyby míchala karty, tak kosila kmeny smrků, jeden o druhý zběsile tlačila k zemi, svůj řev spojila s řevem těch ničených, ubíjených a pak se ztratila, zmizela za obzorem kdesi na východě a ponechala za sebou jen ticho bílých třísek, vadnoucího chvojí, kráterů vývratů. Jen jediný strom na svahu Chlustova zůstal stát: Javor... Zpracovat ten polom dostal za úkol Oliver. Došel k javoru a ovanul jej život - mezi smrtí. Nahlédl pod kůru a spatřil tam žár dřevěných vlásečnic. Uslyšel tlukot dávného srdce, tichounké innocente listoví. Nadechl se a prožil v sobě vítězství stromu nad osudem. Javor neporazil. Přišel za ním hajný a přikázal: Pokácet! Neposlechl. přišel polesný, přišli i jiní páni, vzali mu prémie. Neposlechl. Poručili jinému dřevorubci, ten řekl, že za kolegu nic dokončovat nebude. A Oliver neustoupil... Znovu se mne ptáte na báseň, na slova... Třetí javor je Oliverovou básní. A je nadčasovou básní, i když po létech sám stářím padne a shnije. Neboť básník oživuje, hájí a dává smysl tomu, čím společnost opovrhuje. Básník nechává stát lidem-strojům své básně v pěkné upraveném výhledu. A nenaslouchá-li už nikdo jeho slovům, ať je učiní životem, vlastním životem. Básník musí být přesvědčen o své pravdě. Jeho samota jest strašlivá, ale on musí zůstat sám, neboť přichází se zcela novou civilizací do této rozkládající se. On ví, že právě malicherné a vysmívané a nechápané v očích této společnosti je tím k záchraně povolaným! A jako takový je básník už vítězem, ale jen před tváří Boží! Toho si musí být vědom, aby nepřišel o svoji odvahu. Musí si obhájit ten svůj pranýř, musí si vyvzdorovat svůj javor, který mu přikázali vymýtit. A od něj ať znovu vykročí do světa, přichýlen ke vzpomínce na něj, v každém okamžiku strháván všemi v hlubinách vesmíru právě se rodícími proud.

Třetí podobenství: Na samotě u Stögrovy Hutě, kousek od Volar, žije poeta František Klišík, potomek rumunských přistěhovalců. Na Šumavu je po válce z ještě divočejších Karpat přivábil příslib devíti kil cukru. Pro nás už je to nepochopitelné. Ale ti lidé žili v úžasné chudobě, odřízlí od světa, bez elektřiny, i pouhé boty byly pro něj přepychem. A tak šli... Franta nemá ruku. Uřízl si ji na pile. Měl ještě sílu projít pracovní halou, v níž postupně poomdlévaly dělnice, jak je míjel, až k vedoucímu. Tam teprve sám omdlel... Od té doby žije jako boží muž, toulá se po lesích, naslouchá jejich věčnému zpěvu, spoře kouří trávu a dovede se proměnit i v broučka na stéble trávy, žasnout nad giganty borůvčí. Píše verše. A kolika způsoby! Nejen tužkou na papír, ale i klackem do sněhu! Veliká písmena, slova čitelná jistě i z korun smrků. Co na tom, že už při prvním tání, po novém sněhu či vánici se verše vytratí. Jsou hotovy. To stačí!

Někteří lidé
jako by byli na světě za trest.
Jejich muka jsou úměrná
našim radostem.

Krásná myšlenka. Patří Frantovi i Šumavě, jak se odráží v nitrech jejich chudých... Zde několik vzpomínek: Stoupáme spolu ještě s dalšími třemi nadšenci chrámem lesa na vrchol Jedlovky. Je jaro, zpod tajících závějí odlétají pramínky vody, jako když se dívka marně snaží pod bílým závojem ukrýt bohatství svých průsvitných vlasů. Živě zelený mech vsakuje vláhu, voní tlející listí, vlhké klíny hlín a balvanů. Franta nejde: Prchá! Sotva mu stačíme, zatímco on nadšeně líčí, co kde je k vidění, jak to vše prožívá, les, mraky, oblohu, božský vesmír. Zastaví se, jeho dlouhý černý plnovous poskakuje pod přívalem slov, rukávem bez ruky krouží nadšeně jak větrným mlýnem, v očích mu jiskří, oživuje, oživuje vše kolem sebe! Zpocení, udýchaní. zastavujeme na mýtině, za zády se na nás navalují stíny ohromných jedlí, buků. Rozevírá se před námi rozhled, Franta zapaluje cigaretu trávy, ta koluje, před námi pohoří modře se vlní až do neznáma: Gabréta. Herkynia. Tak to tu nazývali Keltové. “Po šumu větru Ssumawa,” píše Balbín, ale my nic nepíšeme, píše to v nás samo takovou silou, až mi mrazení brázdí kůži. Pokračujeme výš, až na samý vrcholek, k dřevěnému srubu, kde Franta občas v samotě tráví celé dny. Fantazírujeme s kroutícími se kmeny stromů, za jediným se brodíme hlubokým jarním firnem v trojici zavěšení, pološílení krásou, uvidět ho zblízka, kuchat se a dotknout, pojmenovat, odhalit z jiné strany. Stmívá se. Zabloudili jsme v tom opojeni, rouháme se Měsíci, nekonečné kilometry nás vede cesta zpět k Volarům, kam docházíme až za úplné tmy, těsně po odjezdu posledního vlaku zpět do Vimperka. Sedáme si do hospody, necháváme údolí svému osudu. Pijeme, a co bude, až nás po zavíračce vyhodí, nás nezajímá...

To je tedy mé trojí podobenství o poezii, tak v poezii věřím já a nejspíš už věřit nepřestanu, když mě stáří a nemoc sklátí na lůžko a já už nezvednu ani pero: Báseň kamna hořící vyrvaná ze svého místa a postavená doprostřed hospody. Báseň javor, který měl ustoupit všem “dobrým” důvodům, jimiž každá společnost omlouvá své prasárny. Báseň zapsaná do sněhu, živý obraz pomíjivé krásy, krásy právě o tu pomíjivost vzácnější. Všechny ty tři básně jsou lidským dílem. Tři básně, tři životy, tři projevy jednoho bytí!

Z poezie Franty Klišíka

Tulák

Vysoko v horách nad mraky
pramení řeka poznání
ve výšinách nad oblaky
piju a činím pokání

Jsem tulák a podobám se mnichu
procházím se každého jitra
nehybnou myslí v tichu
v dalekých krajinách svého nitra

Jsem tulák podezřelý katecheta
jenž hledí do kraje
a vidí že je středem světa
u jeho okraje

Jako obvykle

Jako obvykle koukám po holkách
je to však stále těžší
spíše než úspěch je tu krach
úměrný mojí pleši

Všichni mí přátelé jak jsou sečtělí
a kolik mají pěkných holek
já zatím hlupák nesmělý
vesmírné krásy jsem se zalek

A moje literární úsilí
je úměrné mým duševním mukám
chci říct že častěji píšu básně
nežli šukám

Weles 5 (1/97)
str. 29/30

---

-aav- 1/17/2003

Jak už to tak na světě bývá, každý významný časový předěl vede k bilancování. Pevně ohraničené 20. století není výjimkou. O básnickou reflexi tohoto období se v loňském roce pokusilo hned několik antologií: subjektivně provokativní Ryby katedrál Odilla Stradického ze Strdic (Petrov, Brno 2002), "čítankové" Pegasovo poučení - uspořádali Petr A. Bílek, Miroslav Huptych, Jan Macháček a Vladimír Pistorius (Paseka, Praha - Litomyšl, 2002) a v jistém smyslu i francouzská Antologie české poezie 1945-2000 Petra Krále (Gallimard, Paříž 2002).
Od listopadu 2002 se s antologií české poezie (nejen) 20. století můžeme setkat i na internetu. Její tvůrci (Petr Fabian, Vratislav Färber a Michal Jareš) se ke svému projektu vyslovují jednoznačně:
"Myšlenka na uspořádání antologie českého básnictví se v nás zrodila někdy v roce 2000. Protože popudem byl obraz české poesie, jaký si mohl udělat její náhodný čtenář na internetu, byla to od počátku představa antologie internetové: takové, která by využila nabízející se možnosti (rozsah; doplňky a úpravy, postupné vznikání; nulové náklady, pomineme-li časové zatížení se samotnou přípravou textů apod.), a svým nepatrným dílem narušila stávající zneužití těchto výhod, promítající se do ne právě útěšného a reprezentativního zastoupení českých básníků na internetu."

Antologie je přehledně rozdělena do 4 základních okruhů:
Autoři 20. stol. / základní řada (24 básníků)
Např. I. Blatný, I. Diviš, F. Halas, V. Holan, J. Kolář, O. Mikulášek, K. Toman, R. Weiner
Autoři 20. stol. / rozšířená řada (136 básníků)
Např. P. Bezruč, Z. Havlíček, P. Hruška, I. M. Jirous, A. Sova, K. Šebek, I. Wernisch, J. Zábrana
Starší autoři a díla / do konce 19. stol. (19 básníků)
Např. O. Březina, K. Hlaváček, K. H. Mácha, J. Třanovský
Pod čarou / další současní a nedávní autoři (101 básníků)
Např. V. Čerepková, J. E. Frič, M. Holman, J. Mědílek, P. Prouza, R. Szpuk, J. Veselský, B. Volková

Myslím, že dlužím jediné: Vrh křídel

----------------------------

Báseň pro tento den:

Robert Fajkus
Sivý křik

Mlha. Náhlý výkřik bažanta.
Slast, nebo vražda?
Polnice nebes, nátrubek pekla?
Pak už jen ticho.
Šustění vody v nasyceném vzduchu.
To jenom z rudé kalužiny v hrudi
stoupá sten po nebeské modři,
která je tam někde za...
Ale než dojde zvuku,
rozpustí se v šedé
jak slza v popelu.

Weles 5 (1/97)
str. 3

---

-aav- 1/13/2003

Báseň pro tento den:

Jakub Chavalka
Zimní mlha

Zima hází bílou omítkou
a mráz vyhladil svou drsnou
dlaní poslední pláň,
nastavenou jezevčím spánkům.

Těžce prolamujeme kroky,
když pohyb, co zbyl,
nám od úst uniká.
Nahoru dolů slyšíme sníh.

Weles 5 (1/97)
str. 8

---

-aav- 1/09/2003