Byl dokončen kompletní elektronický archiv prvních osmnácti čísel Welesu z let 1996 až 2003, tedy období, kdy časopis vycházel s podtitulem Vendryňský poetický magazín. Bádačům zdar!

Weles 1 [1996]
Weles 2 [1996]
Weles 3 [1996]
Weles 4 [1996] 
Weles 5 [1997]
Weles 6 [1997]
Weles 7 [1997]
Weles 8 [1998]
Weles 9 [1999]
Weles 10 [1999]
Weles 11 [2000] 
Weles 12 [2000]
Weles 13 [2001]  
Weles 14 [2002]
Weles 15,6 [2002]
Weles 16 [2003]
Weles 17 [2003]
Weles 18 [2003] 

---

Kompletní kopie Welesu 18 z přelomu let 2003/2004 ke stažení zde [formát PDF; velikost 8 MB].

---

---

Báseň pro tento den:

Jaroslav Žůr
Okamžik nahlédnutí do kalhotek

Od pobíhání ke strnulosti.
Kačena září.
A co my.
Nás se nikdo neptá.

Weles 18 [2003]

---

---

Obsah Welesu 18
[připraveno do tisku 12. 12. 2003]

Poezie
Jaroslav Žůr: Nás se nikdo neptá
Martin Vokurka: Únik skrz srdce
Martin Stöhr: August
Petr Sedláček: Rock na vsi
Slovenské okénko / Martin Vlado

Téma: Hlasy uvnitř Totemu (Připravil a uvádí Pavel Sobek)
Setkání s redaktory a autory internetového serveru www.totem.cz
Prostor virtuálního a tištěného slova (Rozhovor s Egilem)
4+1, Totem (Zn. Nabízíme)
za_manon
hermit
Kelly
vever
Egil

Próza
Petr Kersch: Vši
Beverley Nichols: Průvodce dětí po pláži
Karel Kuna: Zdravíčko, Betlemář

Fotografie
Robert Fajkus / Hladiny [František Hubatka / Transformace]

Téma: Irma Geisslová
Irma Geisslová: Mé nitro šírá pláň
Ať nikdo neví již, že jsem... (Petr Fabian)

Sny Jana Stoklasy

Completorium čili Studie pro večerní hodinku
Václav Kvapil: Fenomenální obrazotvůrce Václav Ara

Šramoty Vladimíra Šrámka: Jaro

Část zábavná a poučná
Miroslav Chocholatý: Jako když svírá chlad [Milan Děžinský: Slovník noci]
Petr Čermáček: SMS a modlitby [Miloš Vodička: Tradicionál]
Petr Hrbáč: Pohyblivé obrazy [Roman Szpuk: Tancem pádu]
Jiří Koten: Trudná i kratochvilná legenda o rodu Kovandově [Jaroslav Kovanda: Nebe nad kantýnou]
Ivo Harák: Nad novými sbírkami Ondřeje Fibicha [Ondřej Fibich: Pohanský les / Kniha poutníků]
Radek Fridrich: Svět podle Přidala [Tomáš Přidal: Úschovna rozhovorů]
Pavel Sobek: Jaký je řev sval? [Tomáš T. Kůs: Příbytek dobytek / Teplo Zima Milovat]
Marek Fencl: Ze řetězu fantazie [Vladimír Šrámek: Nevěsta puštěná ze řetězu]
Jakub Grombíř: I Brano se už vzpírá zavření [Petr Pazdera Payne: Dramolety]

Část insertní

---

---

Weles 18 [2003]. Obálka Leoš Knotek s použitím fotografie Roberta Fajkuse.

---

---

Z Welesu 18...

- - - - - - - - - - -
Martin Vokurka
- - - - - - - - - - -

Noční tázání

Svět vleče dokola tíhu zrcadla
být tím kdo prochází
sem a zase tam temnými oky sítě
brázdou zpět bez spáření
kapky krve s jizvou na hluboké tváři
rozestupující se dotěrnou řečí:
Bylo by to žít nežít
když strach nikdy neusíná
a sotva odkopaný z pod peřiny
jak stín na stěně vždy doprovází prosící dlaně
modlitby co raší mezi chlupy klení
Je to únik skrz srdce a zkroucenou nadějí
pád do prostoru mezi sebe a zase sebe
uprostřed pukliny kudy dere se láska…

Nebo bude to jen proletět v jednom nádechu
oči zavřené sám před sebou
z hadrů prázdnoty předstírat bytí…

- - -

Morbus X.

Chytáme déšť do flašek
minulých už od prázdné noci
té noci duté vykotlané na poklep až nestydaté
a teď navždy od rozchodu uprostřed léta
ukryté v hloubce zimní klíčivosti
Noci prchlé na korábech metastazujících buněk
úlomků těla tonoucích plovoucích vítězících
jak v krvi v míze tak v zpaněnštělé bláně
I tam stejně zase jako tady
v škrábancích srdečních uzlů
odumírat se jako vždy chystáme
od kořínků po nože vrhané
mezi zářením do jasnovidcových koulí
křišťálových plných spermií falešného sněhu
Mezi výlevkou rozkročenou nad našimi
už nemilovanými nestydlivými ústy
stejně svíjivě ubýváme bělostně a průhledně
a kdybychom odevzdali všechno
i maso utržené od chrupavky
nepohnuli se a už jen leželi
odevzdaně pokorně Bohu na cirkulárce
nedotekla by k nám strupovitá milost smíření

Smích proto necháváme tancovat
na gumovém stole aby zbyl neztratil se
vykousli ho z roubíku naslouchal
mezi otisky našich do řeči puklých
tváří…

Pláč pozorujeme dál skrz zrníčka písku
ubrus pouště prostřený pro nás
snáší se ze zmačkaného oslnění
letící vejce zářící padající z pohádky
nese nové zárodky zatmění
až jednou pukne bude křik smrt zrození
cyklická nauzea naděje…

- - -

Ženy jsou mouchy mých nocí…

hladím tě
vyklepávám dráhu pro vbodnutí
svých očí
ježíš obratle
zoufalá žebra lapají po dechu
jako mladé ústřice
poprvé políbené citronem
pichlavě zkoumám každou pihu
úzký vrata od černý rozkoše
sevřená strachem z mých prstů
uhlazených do chladu
tisíc a jedním opakováním
chvěješ se chloupek po chloupku
odpadáváš jak blanitá kostra
před mými slovy
který oholí každou lásku –
napjatá lýtka co neutečou
za chvíli se třepetají v tmavém vzduchu…

- - -

Weles 18 si můžete objednat na adrese redakce...

---

---

Autor měsíce ledna:

> - - - - - - - - -
> Petr Sedláček
> - - - - - - - - -

rock na vsi

šatník udušených vzpomínek
vesnicí
secesní kapely zní

jarda zpitý
tančí
královnu ze sáby

dívky za stolem
panenstvím
rzí

- - -

jaro

chcípli psi
u potoka

tlamy rozšklebeny
od kamene

srst sedřená

u potoka
chcípli psi

- - -

...

z hlavy lezou lvi
hřívou
roztírají kaluže
po podlaze
procházejí bytem

lační

- - -

s ženou v parku

dlouhé šaty nezdobí
úzký chodník

teplé žíly listů
sají podrážky bot

lekníny
kadeře s harpunou
odevzdaně plují
stud
myš v stejnokroji
bojí se

a bojí

- - -

hostýn
---------

jsou přeteklé rty milováním
zdrávas
maria
korálky růženců
rozpelichaných modliteb
s uzenými koleny
odráží útok
podivně zakroucených šavlí
„milostiplná“

- - -

...

pod stolem jakub
plakat může
( neslyším )
ze snídaně
drobky
palcem nohy
šimrám jej
po bříšku

„můj nezrozený“

- - -

...

na hony vzdáleni

povrchem kůže
vyřezáváš prasátka
malá
kulatá

z předloňských brambor

- - -

ženě

hlasy ptáků
sestupují bederní páteří
ruce rozpuklé
malé pískle v hnízdě

- - -

rybova missa

zoufalství sladkovodní ryby
dýmem sycen
kyslíkem sycen
šupiny odstřelují tóniny
pes hlavu žere

otylka převlíkla peřiny
za okny sere a sere...

- - -

...

lidé seběhli se

bába visí
ve vsi
psí
štěkání
kolem
ní

- - -

Básně Petra Sedláčka přinese Weles 18...

---

---

Irma Geisslová
------------------

PRÁZDNO VŮKOL – TEMNO NADE MNOU

Já bojím, lekám se, mé nitro šírá pláň,
již slunko neozáří
a půlnoc neztemní; je věčně šedivá,
jen mlhám se tam daří.

A jednotvárný zvuk, jenž zpíná k zoufalství
vědomí uděšené,
zní táhle, bez změny bytostí nešťastnou,
nad níž se temno klene. –

- - -

/ / /

Tma je... Úzkost hrdlo svírá,
mozek třeští v dusnu tom –
divým chvatem mrak se blíží,
v něm se skrývá blesk a hrom –

Rozsvítí se, zaburácí – –
Bůh nás milosrdně suď!
Dovolíš-li – trhám šaty,
bij, ó blesku, zde má hruď!

asi 1900

- - -

/ / /

Noc černá... v dáli vyje pes...
snad vidí kohosi...
mně divno, duši jímá děs –
zda nebe uprosí?

Mám rozloučit se – s někým – již –
ne, probůh, ještě ne!
Spíš nad mým lůžkem vztyč se kříž,
jejž břečťan překlene –

Žel! pozemské mám myšlénky,
ty schvátí všední kal!
A na růžové lupénky
jak rez by napadal –

Ó, hrůzou ztrácím smysly dnes;
než květ se zarosí,
co bude? v dáli vyje pes,
snad vidí kohosi – – – –

1909

- - -
- - -

Ať nikdo neví již, že jsem...

Irma Geisslová
(6. 7. 1855, Budapešť – 27. 5. 1914, Jičín)

Dílo málokterého autora je tak rozporuplné a mimořádné jako dílo Irmy Geisslové: básnířky jedné za života vydané sbírky, zavržené soudobou kritikou, a literární pozůstalosti, snad jen šťastnou náhodou neztracené. Třebaže byla v 60. letech 20. století, více než půlstoletí po své smrti, jako autorka pozoruhodných veršů objevena, v literárním povědomí je její dílo přítomno spíše svým zvláštním osudem a roztříštěností než nepopíratelnou vnitřní naléhavostí.
Sbírek básní vydaných za života Irmy Geisslové bylo ve skutečnosti šest: za zmínku však stojí jediná, prvotina Immortelly (1879). Zahrnuje básně z let 1874–1878, včetně několika desítek textů nejen na dobu vzniku nebývale temných a drásavých, na první pohled naznačujících svrchovanou a výlučnou – navzdory mládí, Immortelly vznikaly mezi 19. a 23. rokem života autorky – básnickou osobnost. V hořkých verších se z konkrétních životních reálií ozývá především prožitek matčiny smrti (1870), nešťastný milostný vztah, stesk po domově (transponovaný do obecné, metafyzické roviny) a pocit cizoty (otec byl železničním úředníkem a rodina se proto často stěhovala; Geisslová prožila v Budapešti, kde vznikla většina básní Immortell, několik prvních měsíců života a poté roky 1874–1880, když předtím žila ve Vídni, Brně, Pardubicích, České Třebové a Praze; od roku 1884 se rodina usadila trvale v Jičíně, kde je Geisslová, jež se nikdy neprovdala, také pohřbena). „Byla to pozoruhodná sbírka, zvláště její temné, zoufale srázné jádro, asi 25 básní a řada dalších rozptýlených slok i jednotlivých veršů. Irma Geisslová v nich předešla nejméně o deset let svou dobu. (...) Musila si však už tehdy být vědoma, že tvoří cosi neobvyklého, protože velkou část podobných básní z téže doby ponechala v rukopise a nikdy ji neuveřejnila.“ (Ivan Slavík) Sbírka nebyla tehdejší kritikou přijata vstřícně, básnířce byl vytýkán (máchovský) „bol, rozervanost a zoufalost“, nedostatek „vyššího vzletu“, „jasnějšího porozumění“, „mohutného výrazu“; „písně Irmy Geisslové nejeví ani smělého vzletu, ni zvláštní hloubky, ni znamenité obraznosti“ (Květy 1880). Neobjevila ji téměř po celé století ani žádná z přicházejících básnických generací. Několik málo básní z Immortell bylo zahrnuto do antologií vydaných v posledních desetiletích; většina vrcholných textů však zůstává od roku 1879 knižně netištěna.
Po Immortellách následovalo pět další sbírek v letech 1881–1892; Geisslová v nich na svou prvotinu, pod vlivem odmítavého přijetí, vědomě nenavázala. Jen v několika málo textech lze spatřit stín básnické uhrančivosti Immortell. Skutečnou tvorbu autorka utajila a zcela rezignovala na její zveřejnění, snad i vědoma si své výlučnosti – a mimořádnosti. Svět osamění, který tak stvořila, je smutný trpce i povzbudivě zároveň, lze v něm spatřovat doklad o vnitřní roztříštěnosti (pramenící snad z existenčních důvodů, pro Geisslovou byla literární činnost jediným zdrojem příjmu) a úplatnosti době stejně jako svědectví o nezastupitelnosti poesie a její nadčasovosti. „Nevěří mi, aniž chápou mne, / cesta má jim temnou...“ (Geisslová) „Poesie pro ni byla jako pro málokoho formou existence, naprostou životní nutností.“ (Ivan Slavík) „Kdyby mně bůh vzal lyru, svrh by mě zaživa do pekla.“ (Geisslová) Pozůstalost Irmy Geisslové objevil Ivan Slavík roku 1970 a její těžiště otiskl v souboru Zraněný pták (1978).
Tristní básnířčiny texty ve sbírkách publikovaných po Immortellách nebo v místním či vlasteneckém tisku nemohou zastínit jádro autorčiny tvorby. Století a čtvrt staré verše Immortell zní současně („bije do očí, jak její verš je prost mnoha dobových licencí, inverzí slovosledu, zmrzačených lumírovských slůvek typu ‘zkad’ a ‘sléz’“ – Ivan Slavík), a v některých neubral časový odstup ani pozdější pohyb poesie nic z jejich jedinečnosti, přesnosti a seberozdírající krutosti, s níž artikulovaly marnost a temnotu bytí. Vzácně se snoubící suverenita i ztišení, ironický odstup i propastnost, racionálnost i hudebnost, rezignace i naléhavost poesie Irmy Geisslové měly pokračovatele spíše v jednotlivých atributech než celku. Autorčino dílo je navíc krystalickým svědectvím o potřebě poesie pro vlastní trvání, v tichu a samotě („Tma za mnou a tma přede mnou, / ať nikdo na mne nevidí! / Ať nikdo neví již, že jsem, / ať daleko jsem od lidí...“), o její přítomnosti ve vrstvách nepřístupných okolnímu světu a v rezignaci na jakékoli uznání či srozumění, současné i posmrtné; při méně šťastných okolnostech mohla zůstat dodnes neznáma a její pozůstalost ztracena – nikdy nepodnikla nic pro to, aby byla objevena. Česká poesie a především její čtenář by byli chudší o jedno z nejpozoruhodnějších a trvalých děl.

Petr Fabian

- - -

Pásmo věnované Irmě Geisslové přinese Weles 18...

---

---

Jan Stoklasa
SNY O BABI LOLI (1993-94)

Babi Loli jsme říkali mojí prababičce Aloisii, babičce mého otce. Když v létě roku 1993 umírala, byl jsem přímo u toho. Od té doby se mi o ní často zdálo, zpočátku to ale byly sny spíše úzkostné a děsivé. Většina snů o babičce Loli měla nějakou spojitost s jídlem.

Jsem u babi Loli v bytě a vařím si dvě vejce naměkko. Panuje zde poněkud napjatá atmosféra, moje babička je na mě rozlobená, nevím ale kvůli čemu. Pomáhám jí stěhovat nábytek. Zjišťuji, že vejce jsou převařená. Chci je odnést ještě s chlebem, rohlíky a máslem do bytu nahoře. Babi Loli odchází do koupelny. Na chodbě stojí nějaký cizí muž . Je to manžel nějaké učitelky. Pomyslím si něco nelichotivého o manželích učitelek. Vcházím do bytu, je zde jiný muž, je to učitel a baví se s babi Libou o nějaké dívce ze školy. Všimnu si, že je umyté nádobí a chci si udělat něco k pití.

Jsem v domě v Kylešovicích a uvědomuji si přítomnost jakéhosi zla, kterým je celý dům prostoupen. Bojím se. Se mnou tu je i babi Liba, přiznává se mi, že má také strach, i když neví z čeho. Spolu s námi je zde i babi Loli, ale je neviditelná a zároveň všudypřítomná. Říkám si, že tenhle dům je prokletý, ale stejně ho mám rád. Poté přicházejí nějací hosté.

Jdu po schodech kolem bytu babi Loli. Ona tam stojí u dveří a s někým se baví. Mě si vůbec nevšímá, přesto dostávám strach a s křikem utíkám ven.

Sedím v pokoji v bytě babi Loli. Ta sedí vedle mě, vypadá vesele a šťastně. Pak se podívám na postel, v níž také leží moje babička, ale je očividně vážně nemocná a smutná. Ta první ukazuje na tu druhou ležící v posteli a směje se, jako by chtěla říct, že je teď už všechno v pořádku.

Jsem opět v pokoji, sedím u prostřeného stolu spolu se svým strýcem Lubošem. Ve vedlejším pokoji umírá moje prababička. Velké hodiny v rohu pokoje začínají odbíjet celou. Na těchto hodinách mě právě babička naučila rozeznávat čas. Nyní ovšem patří mému strýci. Hodiny hrají jinou melodii, než obvykle a ještě k tomu falešně.

Sedím s oběma babičkami v pokoji a sledujeme televizi. Babi Loli nadává na hloupý program. Jdu na balkon a na zahradě spatřím svou sestřenici Pavlu a tetu. Říkám si: „Už si to tu chystají“ . Obě si mne všimnou a v tu chvíli odněkud přilétá obrovský sršeň a sedá si mi na nohu. Dostávám panický strach a snažím se ho odehnat.

Chystám se odjet do města a sháním nějaké věci. V ložnici je babi Liba a něco hledá. V kuchyni na sporáku stojí velký zavařovací hrnec a v něm se vaří houby. Divím se, proč nejsou rozkrájené ale v celku, bude tak trvat delší dobu, než změknou. Beru si čepici. nacházím v ní klíče. Bojím se vyjít na schodiště, kvůli babi Loli, která je mrtvá a přesto tam cítím její přítomnost. Snažím se proto slézt po balkoně.

Jsem v kuchyni u babi Loli. Vaří guláš, má strach jestli mi bude chutnat.

Jsem na zahradě a babi Loli mi dává maliny.

Stojím před domem a vidím kočku. Chci si ji vzít sebou dovnitř, ale nemůžu ji chytit, škrábe mě a kouše a tak to nakonec vzdávám. Vcházím do bytu babi Loli. Už tu bydlí můj strýc Luboš s manželkou, nevidí mě tu moc rádi. Uvědomuji si, že jsem zde dřív, než obvykle.

Sedím s oběma babičkami v pokoji a povídáme si spolu. Babi Loli je smutná, protože jí nedávno umřel manžel. otvírají se dveře a já dostávám strach. Chci se probudit, ale ovládnu se. Dovnitř vchází můj otec, je opilý. Přichází ke mně a rukou mě pocuchá vlasy. Jsem rozpačitý, tvářím se nadšeně, ale musím se do toho hodně nutit.

Jsem u babi Loli, je veselá a je s ní legrace. Vyprávím jí o hodinách, na kterých mě naučila rozeznávat čas, ale ona mě v tu chvíli neposlouchá, zajímá ji něco jiného. Taky mi dává něco k jídlu.

Jdu k babi Loli do bytu, ten je ale prázdný. Hledám ji a mám přitom trochu strach. Nacházím ji v pokoji. Ptám se jí, jestli nechce koupit něco v obchodě. Trochu se na mě zlobí a poučuje mě, že ta malinová marmeláda se musí mazat jen na tvrdé pečivo. Pak mi podává nějaké klíče, které jsem tu před tím ztratil a říká číslo 7.

Jsem ve svém pokoji, ležím v posteli. Cítím trochu úzkost. Mám zde i svou kytaru a chtěl bych si na ni zahrát, když v tom přichází babi Liba, aby se mě zeptala, jestli po zahradě nechodí babička Loli. Odpovídám jí, že nevím a uvědomuji si, že to nejhorší má teprve přijít. Pak se za babi Libou objevuje moje prababička a zamračeně nás pozoruje.

Zmatený sen o zkrvavených torzech těl v bytě babi Loli.

- - -

Ukázka z cyklu Sny Jana Stoklasy; Weles 18

---

---

Karel Kuna
Zdravíčko

Křupavé kročeje napříč zasněženým trávníkem mě donesly až před hospodu zaslíbenou. Najít v tomto mrazivém předvánočním čase útulnou hospodu je skutečný zázrak – zvlášť, když přihlédneme k historicky špatným zkušenostem s hledáním hostinců o Vánocích. Pobyl jsem tam čas, který nechci měřit, až přišlo loučení. S nevýslovným smutkem jsem opouštěl dřevem obloženou světnici, kam malými okny pronikalo světlo vzdálené pouliční lampy, znásobené jiskřením čerstvě napadlého sněhu. Těžko popsat námahu, se kterou jsem se loučil s roztočenými Regenty, malými fernetky a dalšími dovádivými stvořeními, která žijí ve světě pod pípou.
Abych důstojně zakončil ten posvátný čas, popřál jsem hostinskému krásné Vánoce. Pevně mi stiskl ruku a velmi obřadně přání opětoval. Všechno dobré, hlavně zdravíčko....
Kolikrát jsem slyšel přát někomu zdravíčko, ale byl jsem hluchý. Tato chvíle byla pro mě zjevením. Pochopil jsem obsah toho pojmu, naprosto odlišného od běžného zdraví. Vděčně jsem se rozhlédl po rumových pardálech u jednoho stolu, pivních skautech zahalených oblaky dýmu u druhého, po dvou přítomných dívkách krásných tak, jak mohou být jen dívky v hospodě. Zdraví, to je věc sportovců ve svítivých kombinézách, absolutních úsměvů zubů z umělé hmoty. Zdravé jsou modelky klábosící nad zeleninovým salátem i zpocení podnikatelé ve fit centru. Není třeba velkého důvtipu, aby člověk chápal, že o tohle tady nikomu nejde. Podobnému zdraví je třeba se na hony vyhýbat. Vitamínové koncentráty ať si pijí ti, kdo si zahrávají se zpupností. Naším snem je zdravíčko útulné jako tahle hospůdka. Nepřivolávat nemoci, ale nepřestat žít kvůli strachu z nich. Nenechat AIDS poroučet lásce a klíšťata výletům.
„Hlavně zdravíčko, přátelé,“ odpověděl jsem dojatě. To znamená – ať nejsme nemocní a hlavně ať proboha nejsme moc zdraví.

- - -

Z připravovaného Welesu 18.

---