Zobrazují se příspěvky se štítkemWeles 02. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemWeles 02. Zobrazit všechny příspěvky
pátek 13. ledna 2017
Byl dokončen kompletní elektronický archiv prvních osmnácti čísel Welesu z let 1996 až 2003, tedy období, kdy časopis vycházel s podtitulem Vendryňský poetický magazín. Bádačům zdar!
Weles 1 [1996]
Weles 2 [1996]
Weles 3 [1996]
Weles 4 [1996]
Weles 5 [1997]
Weles 6 [1997]
Weles 7 [1997]
Weles 8 [1998]
Weles 9 [1999]
Weles 10 [1999]
Weles 11 [2000]
Weles 12 [2000]
Weles 13 [2001]
Weles 14 [2002]
Weles 15,6 [2002]
Weles 16 [2003]
Weles 17 [2003]
Weles 18 [2003]
neděle 7. března 2010
Báseň pro tento den:
Petr Hrbáč
Špička
Jablečnému hrnku dám z úst svých pít
a uvidím, že je počátek znovu na koni.
Hřmění strhlo kopec do šustivého světa,
kdejaká plíseň se nechá unášet
profukem z černých děr,
nakonec lesk noci
přehluší pochybné spisy.
(Možná utichnou s úlevou.)
Nikdo nezváží zahradě
tohoto vazala.
Praštit sebou jako palná, pružná lať,
anebo coby zhroucený pytel
ustoupit bučení stáda?
A přece i ono vrhá pomatené skvrny na zeď,
dovoluje původním snům kohokoliv,
aby se míhaly.
Znal jsi je vždy jen pod falešnými jmény,
hořel za ně v zachechtaných dutinách,
zatímco pod třešní
bylo jak pod povětroněm,
žádný klid,
jenom další a další nabádání k návratu,
kterým se usedá.
Pak ovšem lze obdivovat vrtulku putování,
tak zpropadeného a lehkého,
že ani druhýma a třetíma očima
bys neuhlídal
veškerý obrat zmocněného slova!
Weles [2], Jaro 1996
pátek 5. června 2009
PRINCIPIUM
...KDYŽ SE 25. ÚNORA OBJEVILA NA OBLOZE NAD VENDRYNÍ
OBROVSKÁ POLARNÍ ZÁŘE, VŠECHNY VELMI POLEKALA
A STAŘÍ PŘEDPOVÍDALI VELKÁ NEŠTĚSTÍ...
(VENDRYŇSKÁ OBECNÍ KRONIKA, 1938)
[Weles, Jaro 1996]
- - - - - - - - - - - - -
Kompletní kopie druhého čísla z června 1996 ke stažení zde [formát PDF, velikost 7,9 MB].
čtvrtek 4. června 2009
Obsah Welesu [2] Jaro 1996
PRINCIPIUM
Poezie
Petr Hrbáč – Zapomenutý nůž luny: Starý cukrovar; Špička; Příď vesnice; Dvanáct; Hymna hliněné rosničky; Cyp a vryp
Roman Szpuk – Lešení hoří: Ne, dar ti nevracím…; Třpytem zvolňuje pád…; Ve kterém koridoru…; Chlapci, tak bubnujte…; Nejdelší plamen…; Jak jemně…; Vše je milování…; Dvě vrstvy mračen…
Marek Toman – Zuby madony: Čas prší z křídel tiplice…; Josef a Maria seděli naproti sobě…; Tvá tvář se leskla jako zuby madony…; Bílé mušle minulosti…; Ve šňůrách perel rána a léta…; Na jezdeckých koních…; Chci jít co nejpomaleji…; Hlavička ženy…; Rytecké ruce…
Lenka Galdová – Pelyněk: Příběh; Maličká; In medias res; S cejchem hnusné noci; Vznášející se zběsilá nevílo; Soukromá apokalypsa; Smutných očí; Sama podél kolejí; Šílená noc v betonovém bludišti; Dnes naposled
Miroslav Jeřábek – Olše: Rozbijte budíky; Dračí sen
Jacek Sikora – Poezja wiecznych odlotów: Cóż jeszce możno wziąć…; Jesień; Dworcówka w Nawsiu; W zaolziańskim zaścianku…; Śmiłowice; I poezji więncej nie będzie; Nocą zamyka się domy i mieszkania…
Günter Motýl – Počítání brambor: Ze sněhu smích; Září 5; Syn; taky před usnutím; Na celý život; Listopad; Leden; Doma nejlépe
Ostatní
Wesova topografie
Přípisy, litery, iniciály
Martin Josef Stöhr – Teď noci (P. Motýl); Pavel Petr – Trojlodí Jakuba (P. Motýl); Petr Čichoň – Chilia (R. Szpuk); Zaniklá hvězda Lileia (M. Toman); Hermor Lilia: Prvé jaro, Pod lesy, Na tubě vichru, Eon; Výsledky střízlivosti (Kalendář nového lidu 1931); Vlastimil Třešňák – Klíč je pod rohožkou (P. Motýl); Valpruga a Weles (B. Trojak); Beskydský Stanisław Gola (B. Trojak); Jáchym Topol – Anděl (P. Motýl); Čteme-li dobrou knihu (Kalendář nového lidu 1931); Viktorie Rybáková – Vzpomínky na dekadentní sen (R. Szpuk); Dolní žleb 1996 (B. Trojak); Pravidla při jídle (Kalendář nového lidu 1931); Browar wędryński (red); Fran Směja: Radijo; K železniční rubrice (red)
[Železniční rubrika]
Vojtěch Kučera: Železnice a surrealisté?
Patron tohoto čísla
Jean-Baptiste Tati-Loutard
středa 3. června 2009
pátek 30. května 2003
Báseň pro tento den:
Marek Toman
* * *
Ve šňůrách perel rána a léta
je tak snadné projít mezi závěsy
projít stěnami a dveře nehledat
proniknout polopropustnou membránou světa
opustit ten trávicí vak
a vznášet se jako chmýří ze rtu
jež ani netuší že létá
a jiný být a jinak být
ne už jako plankton při vodní hladině
ale jako výrůstek nahmatávající kloub
jako kámen zadírající se v soukolí
být jako zrno písku
v duši perlorodky v hlubině
kterou lovci nenašli ale hledali
Weles 2 (Léto 1996), str. 11
-aav- 5/30/2003
čtvrtek 6. března 2003
Báseň pro tento den:
Roman Szpuk
VE KTERÉM KORIDORU letí ti šílení ptáci?
A teď se rozevřely dlaně vzduchu
a hejno protékavě snáší se na pole!
Tak propadává únava svaly tuláka,
když spočívá večer na okraji hájku,
tak sněhové vločky klesají oknem bolesti,
skrz které jen lze vidět Krásu.
Co je to za vrstvy, které leží v nás,
jací ptáci propadají tam níž a níž, ochablí
dlouhým letem?
A jaké zrní tam leží v hroudách,
na poli šedém vymezeném kaplemi
se zvony výplašnými?
(Autostop Praha – Jablonec n. N., 30. 11. 1995)
Weles 2 (Jaro 1996)
str. 7
Roman Szpuk
VE KTERÉM KORIDORU letí ti šílení ptáci?
A teď se rozevřely dlaně vzduchu
a hejno protékavě snáší se na pole!
Tak propadává únava svaly tuláka,
když spočívá večer na okraji hájku,
tak sněhové vločky klesají oknem bolesti,
skrz které jen lze vidět Krásu.
Co je to za vrstvy, které leží v nás,
jací ptáci propadají tam níž a níž, ochablí
dlouhým letem?
A jaké zrní tam leží v hroudách,
na poli šedém vymezeném kaplemi
se zvony výplašnými?
(Autostop Praha – Jablonec n. N., 30. 11. 1995)
Weles 2 (Jaro 1996)
str. 7
-aav- 3/06/2003
pátek 28. února 2003
V neděli 2. března 2003 uběhne osm let od náhlé smrti básnířky Lenky Galdové, která odešla ve věku nedožitých dvaceti jedna let. Při této příležitosti jsme pro čtenáře Welenovin připravili malý profil.
Lenka Galdová se narodila 30. července 1974. Dětství a útlé mládí prožila s rodiči v Hluku u Uherského Hradiště, odkud také později vyjížděla navštěvovat uherskohradišťské gymnázium. V roce 1992 se zapsala na filozofické fakultě UP v Olomouci (obor český jazyk – historie), odkud na podzim roku 1994 přestoupila do Brna, kde ve svých studiích pokračovala. Na následky tragické události ze sklonku téhož roku 2. března 1995 umírá.
Před svou smrtí věnovala Lenka Galdová několik svých básní přátelům a známým. Předkládané torzo jejího básnického díla, vzniklé uspořádáním právě těchto textů, bohužel nemůže komplexně zachytit autorčin pohled na svět, na druhou stranu ale může a chce upozornit na osobnost, která před bolestným vyhasnutím svého velmi krátkého života dokázala světu vykřičet intimně žhavou výpověď svých několika velmi sugestivních textů.
(Vojtěch Kučera: Z doslovu k souromému tisku dostupné pozůstalosti L. Galdové "Torza" /Brno, 1998/)
-----------------------------
Lenka Galdová
Dnes naposled
vdechuj všechno
mámivé
a dopíjej až do dna
vždyť tenhle účet
platím já
i s orosenými střepy rána
pak odejdi
kamkoliv z dosahu vůně
mého rozpáleného pohlaví
otevírej nastřádané lastury
a třiď si své perly…
---
Soukromá apokalypsa
dlouho čekám
a noční hmyzí slétání
začalo pokrývat moje ochrnuté tělo
už neslyším
jen hmyzí nožičky
vytrvale vytrvale
a nikdo nevejde podivným klepadlem
těch mých pootevřených dveří
příliš vyděšený…
---
Hnilobná
zaslechla jsem v dálce
tvoje vnitřnosti
zázraků ze zahnívajícího
akvária chronických snů
už se nedovolávám
(ani neprůhledných stmívání)
měla jsem jít dávno sama
---
Vznášející se zběsilá nevílo
zase přišlas
opuchlýma očima lačná
když kusy mého
těla
sněžily za oknem
za ukolébání nářků TAM ZA
zpřevracelas kořenky vzlínání
a z hloubi mého oka doluješ
porcelánovou lžící
nánosy štěstí
se mnou neumíš usínat?
---
Maličká
na břehu temného jezera
jezdcům a bobulím
mě nechal otec domilovanou
se spálenýma očima
a přes zoufalá zaříkání
a touhy vláčení
se vzdáleným cvalem slyším
zamrzat krátký podzim
nahá v listí
---
Sama podél kolejí
v přezrálé noci
mě kolébala mlha
z modrého pole se teď plazím
s rozdíranou pamětí
mdlými bezvětřími úplně neopilá
zas mě to trhá
a duní
než se sevřu fialovými chapadly
aspoň mávám mávám…
---
Večerní smutky
když se svlékám na střeše
jsem vítr
znechucen odešels níž
a už zas slyším zošklivenou ženu
oživovat vnitřnosti flašinetu
plné písku
a naše němé slepé dítě
usíná vedle
opuštěné jako obvykle
---
In medias res
z lemujících starých žen
omdlí do žlutých růží
cestou i on
zase pak začnu
tančit kolem cizích lamp
rozsvěcovaných čekáním
a až v polednách
v odzvučeném vyrudlém pokoji
bezedným klínem
dokřičím se
---
Smutných očí
dávno opuštěná princezna
bloudí nočním časem
posetá poutěmi hlemýžďů
a moře se rozevírá
a ona už nenatahuje ruce
po dalších ze svých přízraků
tak pokorná jde být vyvržena zpět
s drásajícími pařáty
ve vlastních očích hluboko
až k obrovské mušli
peklem pazvuků burácející
---
Příběh
chodba mě vyvrhla
křídla zbyla nahá
ve stínu brány do zahrady
na konci chodby
dotančily dívky nahých stehen
s pochodní
pak padla noc
a když se rozednilo
listy slzely do mých dobloudivších očí
a rosa obejmula
a zaplnila propasti
a tehdy přistáls s lodí ty
se snítkem pelyňku v botě
přelezls plot
vedu tě po schodech do věže
krásný cizinče ženo dítě
až k ovčímu rounu nahoru
Weles [2], Jaro 1996
-------------------------------
Jen tělo nás opustilo
Lenka Galdová: Torza, uspořádal Vojtěch Kučera, il. František Hubatka, nestr., soukromý tisk, Brno 1998
Literární pozůstalost Lenky Galdové (1974–1995) spatřila světlo knižního světa na drobných lístcích soukromého tisku již před třemi lety. Pětadvacet básní uspořádaných a vydaných básnířčinými přáteli a povětšinou i adresáty jejích veršů zaujme pozorného čtenáře svou vroucností, nefalšovaností prožitku – ale také nepřehlédnutelným talentem. Přiznávám, když jsem Lenčinu útlou bibliofilii četl poprvé, nedošlo k onomu SETKÁNÍ. Na to jsme – básnířka i já – museli čekat dlouho. Až do chvíle, kdy jsem po čase zkoušel hledat útěchu v knihách… a nemohl nalézt. Až když se vylomil z haldy knih bílý náhrobek jména na šedivých deskách. Až když jsem sbíral rozsypané lístky s krátkými básničkami, až když jsem je – vlastně tak nějak nechtě – četl, a ony mi ty řádky byly bližší, než bych čekal.
„Vdechuj všechno mámivé / a dopíjej až do dna / vždyť tenhle účet / platím já“ (Dnes naposled) Takhle začíná zpověď mladičké básnířky, soukromá apokalypsa, v níž „noční hmyzí slétání / začalo pokrývat moje ochrnuté tělo“. V těch verších přímo před námi tepe nahé, životem rozpálené srdce, zmítá se, jako kdyby se chtělo vrátit zpět pod levé ňadro, ale už to není možné. Je zřetelně slyšet hlas Sylvie Plathové – v básních Večerní smutky, Divoký kůň, In medias res… a dalších, ale nejde o epigonství. Je to autentická výpověď, syrová, neučesaná, čas v ní má „širokou násypku“, na jejímž okraji stačí uklouznout a maso divokého koně skončí v konzervě s masem. Básnířka se potřebuje co nejrychleji zbavit přetlaku, a tak jsou její verše nabity dějem. Básnické obrazy zde slouží pouze k urychlení záznamu, protože psát prózou, na to – zdá se – nezbývalo času. Až po přečtení si uvědomujeme absenci metafory, rýmu… Nejenom že to nevadí, ale dokonce se chvíli zdá, že tam vše je. Jako kdysi, když spolužáci po návratu z kina barvitě popisovali pasáže z filmu Kladivo na čarodějnice – když jsem ho po létech konečně zhlédl, užasl jsem nad tím, že byl černobílý.
„Listy pokrývají můj žár / k pouhému doutnání“, říká Lenka Galdová v jednom ze svých Vzkazů, ale už na první pohled je zřejmé, že nic nemůže vnitřnímu ohni zabránit, aby vzplál. Ani moře, které tak sugestivně zachytila v básni Dar, ani řeka tramvaj, v níž prý „nelze utonout“. A tak – i když jsme si dobře vědomi ukončenosti autorčina života i díla – vnímáme její slova jako něco, co nezaniklo, co trvá, co se ještě stále rve o smysl, o poznání, o pochopení. Její touha, vášeň, tětiva života je napjatá k prasknutí: „začnu / tančit kolem cizích lamp / rozsvěcovaných čekáním / a až v polednách / v odzvučeném vyrudlém pokoji / bezedným klínem / dokřičím se“ (In medias res) Básnířka využívá všech prostředků, které jí slovo dává, křičí i šeptá, je hrubá i něžná. „…zašeptalo mi modro / a dítě se uvnitř rozdýchalo znovu / tvé oči objaly mou zranitelnou patu / a já si vzpomněla / na vlastní tuhnoucí hrudník“, píše v jedné z posledních básní sbírky. A čtenář vidí před sebou vzrušenou dívku vzdorující poručnictví smrti. Dívku slovy osvobozenou od trýzně. Alespoň na chvíli očištěnou.
Vzkazy-básně Lenky Galgové jsou určeny nám, kteří „jsme to tu prozatím přežili“. Dívce samotné již nepomohou v jejím hledání, jsou však jednou z možností její další existence. Nezbývá než doufat, že se otevřou soukromé šuplíky s pozůstalostí a poezie této dívky–básnířky vyjde ze stínu ve větší úplnosti. Prozatím díky alespoň za Torza.
Milan Hrabal
---
Miroslav Jeřábek
Slzy
(Lence Galdové in memoriam)
snad jsem tě zahlédl
mihnout se kolem výkladní skříně
možná jsem viděl záhyb tvé
sukně v tramvaji kus tváře
nebo jen ostrým nehtem vyškrábané
oko srdce
(a co takhle tvá ruka
sevřená v pěst na držadle?)
snad jsem tě svlíkal očima
na Hlavním nádraží
– ale co je to proti tvým
černým slzám na papíře
z nichž se rodí slova
(absolutní bezedno, 1999)
Weles 13
str. 67, 68
Lenka Galdová se narodila 30. července 1974. Dětství a útlé mládí prožila s rodiči v Hluku u Uherského Hradiště, odkud také později vyjížděla navštěvovat uherskohradišťské gymnázium. V roce 1992 se zapsala na filozofické fakultě UP v Olomouci (obor český jazyk – historie), odkud na podzim roku 1994 přestoupila do Brna, kde ve svých studiích pokračovala. Na následky tragické události ze sklonku téhož roku 2. března 1995 umírá.
Před svou smrtí věnovala Lenka Galdová několik svých básní přátelům a známým. Předkládané torzo jejího básnického díla, vzniklé uspořádáním právě těchto textů, bohužel nemůže komplexně zachytit autorčin pohled na svět, na druhou stranu ale může a chce upozornit na osobnost, která před bolestným vyhasnutím svého velmi krátkého života dokázala světu vykřičet intimně žhavou výpověď svých několika velmi sugestivních textů.
(Vojtěch Kučera: Z doslovu k souromému tisku dostupné pozůstalosti L. Galdové "Torza" /Brno, 1998/)
-----------------------------
Lenka Galdová
Dnes naposled
vdechuj všechno
mámivé
a dopíjej až do dna
vždyť tenhle účet
platím já
i s orosenými střepy rána
pak odejdi
kamkoliv z dosahu vůně
mého rozpáleného pohlaví
otevírej nastřádané lastury
a třiď si své perly…
---
Soukromá apokalypsa
dlouho čekám
a noční hmyzí slétání
začalo pokrývat moje ochrnuté tělo
už neslyším
jen hmyzí nožičky
vytrvale vytrvale
a nikdo nevejde podivným klepadlem
těch mých pootevřených dveří
příliš vyděšený…
---
Hnilobná
zaslechla jsem v dálce
tvoje vnitřnosti
zázraků ze zahnívajícího
akvária chronických snů
už se nedovolávám
(ani neprůhledných stmívání)
měla jsem jít dávno sama
---
Vznášející se zběsilá nevílo
zase přišlas
opuchlýma očima lačná
když kusy mého
těla
sněžily za oknem
za ukolébání nářků TAM ZA
zpřevracelas kořenky vzlínání
a z hloubi mého oka doluješ
porcelánovou lžící
nánosy štěstí
se mnou neumíš usínat?
---
Maličká
na břehu temného jezera
jezdcům a bobulím
mě nechal otec domilovanou
se spálenýma očima
a přes zoufalá zaříkání
a touhy vláčení
se vzdáleným cvalem slyším
zamrzat krátký podzim
nahá v listí
---
Sama podél kolejí
v přezrálé noci
mě kolébala mlha
z modrého pole se teď plazím
s rozdíranou pamětí
mdlými bezvětřími úplně neopilá
zas mě to trhá
a duní
než se sevřu fialovými chapadly
aspoň mávám mávám…
---
Večerní smutky
když se svlékám na střeše
jsem vítr
znechucen odešels níž
a už zas slyším zošklivenou ženu
oživovat vnitřnosti flašinetu
plné písku
a naše němé slepé dítě
usíná vedle
opuštěné jako obvykle
---
In medias res
z lemujících starých žen
omdlí do žlutých růží
cestou i on
zase pak začnu
tančit kolem cizích lamp
rozsvěcovaných čekáním
a až v polednách
v odzvučeném vyrudlém pokoji
bezedným klínem
dokřičím se
---
Smutných očí
dávno opuštěná princezna
bloudí nočním časem
posetá poutěmi hlemýžďů
a moře se rozevírá
a ona už nenatahuje ruce
po dalších ze svých přízraků
tak pokorná jde být vyvržena zpět
s drásajícími pařáty
ve vlastních očích hluboko
až k obrovské mušli
peklem pazvuků burácející
---
Příběh
chodba mě vyvrhla
křídla zbyla nahá
ve stínu brány do zahrady
na konci chodby
dotančily dívky nahých stehen
s pochodní
pak padla noc
a když se rozednilo
listy slzely do mých dobloudivších očí
a rosa obejmula
a zaplnila propasti
a tehdy přistáls s lodí ty
se snítkem pelyňku v botě
přelezls plot
vedu tě po schodech do věže
krásný cizinče ženo dítě
až k ovčímu rounu nahoru
Weles [2], Jaro 1996
-------------------------------
Jen tělo nás opustilo
Lenka Galdová: Torza, uspořádal Vojtěch Kučera, il. František Hubatka, nestr., soukromý tisk, Brno 1998
Literární pozůstalost Lenky Galdové (1974–1995) spatřila světlo knižního světa na drobných lístcích soukromého tisku již před třemi lety. Pětadvacet básní uspořádaných a vydaných básnířčinými přáteli a povětšinou i adresáty jejích veršů zaujme pozorného čtenáře svou vroucností, nefalšovaností prožitku – ale také nepřehlédnutelným talentem. Přiznávám, když jsem Lenčinu útlou bibliofilii četl poprvé, nedošlo k onomu SETKÁNÍ. Na to jsme – básnířka i já – museli čekat dlouho. Až do chvíle, kdy jsem po čase zkoušel hledat útěchu v knihách… a nemohl nalézt. Až když se vylomil z haldy knih bílý náhrobek jména na šedivých deskách. Až když jsem sbíral rozsypané lístky s krátkými básničkami, až když jsem je – vlastně tak nějak nechtě – četl, a ony mi ty řádky byly bližší, než bych čekal.
„Vdechuj všechno mámivé / a dopíjej až do dna / vždyť tenhle účet / platím já“ (Dnes naposled) Takhle začíná zpověď mladičké básnířky, soukromá apokalypsa, v níž „noční hmyzí slétání / začalo pokrývat moje ochrnuté tělo“. V těch verších přímo před námi tepe nahé, životem rozpálené srdce, zmítá se, jako kdyby se chtělo vrátit zpět pod levé ňadro, ale už to není možné. Je zřetelně slyšet hlas Sylvie Plathové – v básních Večerní smutky, Divoký kůň, In medias res… a dalších, ale nejde o epigonství. Je to autentická výpověď, syrová, neučesaná, čas v ní má „širokou násypku“, na jejímž okraji stačí uklouznout a maso divokého koně skončí v konzervě s masem. Básnířka se potřebuje co nejrychleji zbavit přetlaku, a tak jsou její verše nabity dějem. Básnické obrazy zde slouží pouze k urychlení záznamu, protože psát prózou, na to – zdá se – nezbývalo času. Až po přečtení si uvědomujeme absenci metafory, rýmu… Nejenom že to nevadí, ale dokonce se chvíli zdá, že tam vše je. Jako kdysi, když spolužáci po návratu z kina barvitě popisovali pasáže z filmu Kladivo na čarodějnice – když jsem ho po létech konečně zhlédl, užasl jsem nad tím, že byl černobílý.
„Listy pokrývají můj žár / k pouhému doutnání“, říká Lenka Galdová v jednom ze svých Vzkazů, ale už na první pohled je zřejmé, že nic nemůže vnitřnímu ohni zabránit, aby vzplál. Ani moře, které tak sugestivně zachytila v básni Dar, ani řeka tramvaj, v níž prý „nelze utonout“. A tak – i když jsme si dobře vědomi ukončenosti autorčina života i díla – vnímáme její slova jako něco, co nezaniklo, co trvá, co se ještě stále rve o smysl, o poznání, o pochopení. Její touha, vášeň, tětiva života je napjatá k prasknutí: „začnu / tančit kolem cizích lamp / rozsvěcovaných čekáním / a až v polednách / v odzvučeném vyrudlém pokoji / bezedným klínem / dokřičím se“ (In medias res) Básnířka využívá všech prostředků, které jí slovo dává, křičí i šeptá, je hrubá i něžná. „…zašeptalo mi modro / a dítě se uvnitř rozdýchalo znovu / tvé oči objaly mou zranitelnou patu / a já si vzpomněla / na vlastní tuhnoucí hrudník“, píše v jedné z posledních básní sbírky. A čtenář vidí před sebou vzrušenou dívku vzdorující poručnictví smrti. Dívku slovy osvobozenou od trýzně. Alespoň na chvíli očištěnou.
Vzkazy-básně Lenky Galgové jsou určeny nám, kteří „jsme to tu prozatím přežili“. Dívce samotné již nepomohou v jejím hledání, jsou však jednou z možností její další existence. Nezbývá než doufat, že se otevřou soukromé šuplíky s pozůstalostí a poezie této dívky–básnířky vyjde ze stínu ve větší úplnosti. Prozatím díky alespoň za Torza.
Milan Hrabal
---
Miroslav Jeřábek
Slzy
(Lence Galdové in memoriam)
snad jsem tě zahlédl
mihnout se kolem výkladní skříně
možná jsem viděl záhyb tvé
sukně v tramvaji kus tváře
nebo jen ostrým nehtem vyškrábané
oko srdce
(a co takhle tvá ruka
sevřená v pěst na držadle?)
snad jsem tě svlíkal očima
na Hlavním nádraží
– ale co je to proti tvým
černým slzám na papíře
z nichž se rodí slova
(absolutní bezedno, 1999)
Weles 13
str. 67, 68
-aav- 2/28/2003
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
