Zobrazují se příspěvky se štítkemWeles 10. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemWeles 10. Zobrazit všechny příspěvky
pátek 13. ledna 2017
Byl dokončen kompletní elektronický archiv prvních osmnácti čísel Welesu z let 1996 až 2003, tedy období, kdy časopis vycházel s podtitulem Vendryňský poetický magazín. Bádačům zdar!
Weles 1 [1996]
Weles 2 [1996]
Weles 3 [1996]
Weles 4 [1996]
Weles 5 [1997]
Weles 6 [1997]
Weles 7 [1997]
Weles 8 [1998]
Weles 9 [1999]
Weles 10 [1999]
Weles 11 [2000]
Weles 12 [2000]
Weles 13 [2001]
Weles 14 [2002]
Weles 15,6 [2002]
Weles 16 [2003]
Weles 17 [2003]
Weles 18 [2003]
pondělí 1. března 2010
čtvrtek 25. června 2009
středa 24. června 2009
středa 10. září 2003
Báseň pro tento den:
Robert Fajkus
Panna Maria na periferii
Kořalečné slzy, kořalečné šlemy, rozhryzané útroby.
Muž a žena, věčně hnisající trn.
Bledá zaškrcenost nemocnic,
desinfekce zatékající do rakví.
Špacírštokem měřit cesty.
Sbírat hříbky, ta ladná lejna lesních andělů.
Špacírštokem k hospodám, které serou na osud
a pivem hasí žízeň samoty, přátelství, lásky.
Šapacírštokem teď bít rozzuřeného svatojiřského hada,
vylezlého předčasně.
Dodýcháno: špitální hadry
vyvezou do retenční nádrže.
Vychází z půlnočních hlohů, tichá –
To prádlo tam mlčky máchá,
ve hvězdách je bělí –
13. 6. 1999
(Z cyklu "Periferie" věnovaného památce Karla Křepelky)
- - -
Weles 10 (1999), str. 42
-aav- 9/10/2003
čtvrtek 19. června 2003
Báseň pro tento den:
Ilona Laužanská
Než promineš
Zas házím perly sviním
A pozdě honím bycha mezi prasaty
Spíš smiluji něžli smilním
Na střeše prasečince sníváš Ty
A Tebe za to také viním
Vždyť mezi námi dvěma vzduch se chvěje
Jako horký kanec,
jenž si lehá do závěje.
Weles 10, str. 15
-aav- 6/19/2003
úterý 3. června 2003
Akce a prezentace Welesu v červnu 2003:
4. 6. 2003 - Praha, Míčovna Pražského hradu
- 19 hod
6. 6. 2003 - Ostrava, antikvariát a galerie Fiducia
- 18 hod, autorské čtení Víta Slívy ze sbírky Bubnování na sudy, autogramiáda
- hostem večera Vojtěch Kučera
5.-8. 6. 2003 - "Lapis et Littera", Hořice v podkrkonoší (lom sv. Josefa)
- prezentace Welesu v rámci akce pořádané Petrem Pazderou Paynem
- vystoupí Pavel Sobek
Orientační popis cesty: Výchozím místem je náměstí. Půjdete nahoru na nám. a dáte se vpravo na hlav. silnici, která se hned stáčí vlevo do kopce. Vlevo hosp. Na Borku, vpravo továrna Karbox. Jde pořád rovně do kopce,1. odbočka vpravo asfalová, 2. odb.vpravo panely, 3. odb. vpravo- polní cesta tady odbočíte. jdete rovně až přijdete do lesa na rozcestí se sochou sv. Josefa před ní se dáte vlevo a dojdete po pár desítkách metrů do lomu.
7. 6. 2003 - Znojmo, galerie Na věčnosti
- 18 hod, vernisáž výstavy Františka Hubatky, autorské čtení básníků z okruhu Welesu
- Vystoupí Petr Hrbáč, Norbert Holub, Petr Bronos Novák, Ondřej Slabý
8. 6. 2003 - Brno, Skleněná louka
- 20 hod, večer Welesu (představení 16. čísla), uvedení básnické sbírky Petra Špangera Vodní mlýnky
- Verše Ivety M. Pokorné... Petr Pazdera Payne... Diana Tuyet-Lan Nguyen… Petr Čermáček… Petr Hrbáč… Vladimír Šrámek… Petr Španger… a další…
- Večerem provází Vojtěch Kučera
13. 6. 2003 - "MaF", Spálov u Oder
- prezentace Welesu v rámci večera poezie
------------------------------
Báseň pro tento den:
Aleš Flekal
alba o tom že bych moc chtěl tam v Řecku
škubat trochu sebou a trhat květy tebe
pořád v sobě přerovnávám to cos do mě navršila
ty vzpomínky v nichž se ti vysmívám a
nakonec i já nacházím sám v sobě tu prasečí
samičku romantismu pronásledovanou houfem
realitních selátek domáhajících se audience
zmiz ty bídnej pocite křičím na ten pocit
a on nezmizí a nezmizí a jenom mění barvy
a to všechno jen proto ty Řekyně křivonosá
abych si moh konečně uvědomit co je co
romantismus je touha měnit realitu podle
ideálu a my realisté měníme ideál podle
reality a když si představím to tvoje krásný
tělo to krásný tělo tak jaks ho na mě
navršila moc bych chtěl tam v Řecku trhat
květy tebe ach Bože ach Bože
Weles 10, str. 9
-aav- 6/03/2003
čtvrtek 17. dubna 2003
Náš tip: Poezie v rozhlase
Báseň pro tento den:
Aleš Flekal
* * *
už nikdy nebudu mít dlouhý vlasy noc
plná křiku plaší bázlivý kalendář poztrácel
příliš mnoho listů už nikdy nebudu
už nikdy nebudu hladit tvý tělo hřebík
pronikající dřevem rakve země s pusou
dokořán nebesa už nikdy nebudu insitním
básníkem voda dopadající na koleso mlejna
hřídele točící se v ložiskách už nikdy
Weles 10
-aav- 4/17/2003
pátek 21. února 2003
Wendryňská Literárně-Estetická Společnost
si Vás dovoluje pozvat na
autorský večer Vojtěcha Kučery s názvem A hudba?
(Texty z let 1999-2002)
Jako host vystoupí hudebník Václav J. Kvapil se skupinou Vrána
Skleněná louka (sklepní scéna), Kounicova 23, Brno
Sobota 22. 2. 2003, začátek ve 20 hodin.
a rovněž i na
vernisáž fotografií Ondřeje Slabého,
která se koná v pátek 21. 2. 2003 od 17 hodin
v prostorách galerie Studentského centra, Kozí 8, Brno.
Autorsky vystoupí Norbert Holub a Petr Hrbáč.
--------------------------------
Čtení na tento víkend:
Hoj Čantoria!
Pyšně, vznešeně vévodí lesnatá Čantoria rovinatému kraji těšínského Pobeskydí. Většinu roku bývá zahalena neproniknutelnou clonou mlžných par, věštíc chmurné počasí, za jasných dnů však vysoko zdvihá své temeno do blankytné klenby modravého azuru.
Již za dob pohanských se na jejích svazích konávaly náboženské tance a pohanské obřady, v novější době ji lid proměnil četnými pověstmi v horu tajemnou.
V Čantorii je ukryto mnoho báječných pokladů a v lůně hory spí národní slezské vojsko. Sedí na koních, již věky čeká, připraveno k rozhodné, poslední bitvě, kterou vybojuje pro dobro slezských spravedlivých.
Nad nedalekým Těšínem, bývalým knížecím sídlem, se při bobrecké silnici tyčí stará, rozkleslá hrušeň, u které se podle lidového podání navždy skončí lidské sváry, vády a nenávist, u které čantorijské vojsko vybojuje lidstvu věčný mír. Zde při pahorkatině, nedaleko kdysi neprostupných hor, nacházejí se nejstarší stapy lidské kultury v kraji Těšínska mezi třemi hruškami, které rostou na výšině u Těšína, u Pščiny v bývalém Pruském Slezsku a na Skalické Hůrce u Frýdku.
Na čantorijské vojsko bývá dosud vzpomínáno na besedách v pohorských vesnicích.
Často lidé vypravují i o pasákovi, který se náhodně dostal do nitra hory:
Na vrcholu Čantorie, před vchodem do rozkleslé dřevěné koliby stál mladý pastýř. Drobnýma, jiskrnýma očima těkal po zelené, rozlehlé louce, po chundelatém stádu i dál k lesu do rozsochatých korun starých borovic. Slunce plným světlem zlatilo zprohýbané hřebeny blízkých i dalekých hor, temnými pruhy stínů proběhlo chvílemi krajem, hlubokými, zamodralými raztokami i širokou plochou táhlé slezské roviny. Vítr svištěl a hrál v korunách starých velikánů, ale jen jemně, měkce, táhlými, hlubokými tóny varhan, jako doprovod zpěvům pastýřské fujary či bystrému zurčícímu toku dole v kořání pod svahem.
Pasák si zabořil starý hucan hlouběji do týla a volným krokem šel strání k lesu. Plným dechem léta voněla horská luka a svítila barevnými plochami květů. Ve svěží trávě se bělaly zardělé horské protěže, růžově se chvějící metlice vroubila pruhem rozsáhlou paseku, velkokvěté vemeníky, žluté kosatčí a droboučké zeměžlučí barvilo štědrou zátopou sítinu trav. Stromy stály napjaté jako struny, kymácela se dlouhým ozvukem starých horských písní, rozhovořily se pradávnou přírodní řečí.
Pasák usedl v rozkvetlém svahu. V dálce halekali honci a chvílemi zněl radostný psí štěkot. Před kolibou zazněla fujara a měkký mužský hlas zpíval známou slezskou píseň:
V širém poli hruška stoji
a v zahradě dvě,
pěstovala mamka dceru,
ale ni sobě.
Ej, žol, žol, žol mi budě,
až mi ju vezmu ludě –
potěšeni moje!
Daleko po dolinách dozníval zpěv.
To již pasák vyháněl stádo po svahu. Počítal ovce, počítal vepře a zpozoroval, že mu jeden vepř chybí. Marně se rozhlížel po stráni. Zašel do mlází a pustil se hlouběji do lesa. Nikde však po zbloudilci ani památky. Všude ticho, jen v korunách chvílemi zašumělo. Náhle spatřil pasák před sebou vyklenutou skálu a vedle ní vyvrácený dub. Kde dřív stál mocný kmen na širokém pařezu, tam se černal do svahu otvor. Pastýř nahlédl do tmavého jícnu a nehnutě naslouchal. Vzpomněl na pověsti o čantorijských pokladech. A teď jako by slyšel z nitra hory chrochtání. Ano, tam vlezl jeho zbloudilý vepř. Leč znovu stanul pasák jako přimražen. Vzpomněl na bačovy povídačky o národním slezském vojsku, které uvnitř hory čeká připraveno. Jen za měsíčních nocí vyjíždí prý někdy ku prameni a vrací se bouřlivým tryskem. Po takových nocích bývaly paseky zdupány a temným lesním stínem dlouho znělo odlehlé rachocení bubnů a zvuk polnic. Pak prý se zase rozhostil klid po horských pasekách, když se čantorijské vojsko vrátilo do lůna hory.
Na všecko pasák vzpomněl … však … teď slyš! Zase se ozvalo chrochtání z nitra skály. Pomalu se pasák spustil do otvoru. Chvíli tápal tmou, náhle však stanul v rozlehlé skalnaté síni. Po šerém klenutí skal visela těžká válečná zbroj a za dubovými stoly odpočívaly skupiny rytířů. Při stěnách stály řady koní u kamenných žlabů a v jednom si pochutnával na ovse ztracený pastýřův vepř. Při koních stáli zbrojnoši v lesklé zbroji, jako by čekali … čekali, až je někdo vzbudí a ztrnulého tajemného spánku.
Vzbudil se strážce u vchodu:
„Létají ještě havrani nad horou? Neodlétli do dolin za kořistí?“
„Létají nad horou,“ bázlivě odpovídá ustrašený pasák.
„Ještě není čas,“ dí strážce.
„Až bude Těšín roznesen na koňských kopytech, až poplynou proudy krve údolím Olzy a Ostravice do širých rovin siré slezské země, až se rozzelená poslední ratolest na kmeni nad studánkou bratří … pak vytrhneme ve velký svatý boj!“
Vtom břeskně síní zahlaholil zvuk polnice a bubeníci udeřili v bubny. Zaržáli koně, zazněly hlasy, třeskla zbroj, zavlál praporec nad hlavami.
„Naše, naše vojsko, svaté … veliké vojsko!“ volal nadšeně pastýř, klesaje na kolena.
„Je čas? – Je čas? Půjdeme již?“ hřmotně dunělo síní.
„Ještě není čas,“ odpovídá strážce u vchodu.
„Není, ještě není čas,“ slabě opakuje ozvěna, praporec se znovu chýlí, doznívají hlasy, poklesla zbroj a spánek zase všechno zastírá na věky.
A tak stále v myslích slezského lidu žije čantorijské národní vojsko a čeká, již věky čeká, kdy bude Slezsku nejhůře. Je živým svědomím slezského lidu, burcovatelem a ukazovatelem jeho snah po obrodě, svornosti a vytrvalosti. Až hruď každého Slezana bude podobna Čantorii, tomu bohatýrskému, vznešenému vrchu, pak teprve se rozklene pokoj a věčný, boží mír nad naší zemí, neboť spravedlivost a pravda zvítězí. Pak se nás naši nepřátelé nedotknou ani jediným slovem hany, ani zbraní. Pak budeme národem a stále dobrým, dokonalým, jedné krve, jednoho práva a jazyka a vláda naše bude slavnou a její trvání bez mezí.
(R. F. Jura – Staré pověsti slezské, nakladatelství Karel Veselý, Plzeň 1993)
Weles 10
str. 37-39
si Vás dovoluje pozvat na
autorský večer Vojtěcha Kučery s názvem A hudba?
(Texty z let 1999-2002)
Jako host vystoupí hudebník Václav J. Kvapil se skupinou Vrána
Skleněná louka (sklepní scéna), Kounicova 23, Brno
Sobota 22. 2. 2003, začátek ve 20 hodin.
a rovněž i na
vernisáž fotografií Ondřeje Slabého,
která se koná v pátek 21. 2. 2003 od 17 hodin
v prostorách galerie Studentského centra, Kozí 8, Brno.
Autorsky vystoupí Norbert Holub a Petr Hrbáč.
--------------------------------
Čtení na tento víkend:
Hoj Čantoria!
Pyšně, vznešeně vévodí lesnatá Čantoria rovinatému kraji těšínského Pobeskydí. Většinu roku bývá zahalena neproniknutelnou clonou mlžných par, věštíc chmurné počasí, za jasných dnů však vysoko zdvihá své temeno do blankytné klenby modravého azuru.
Již za dob pohanských se na jejích svazích konávaly náboženské tance a pohanské obřady, v novější době ji lid proměnil četnými pověstmi v horu tajemnou.
V Čantorii je ukryto mnoho báječných pokladů a v lůně hory spí národní slezské vojsko. Sedí na koních, již věky čeká, připraveno k rozhodné, poslední bitvě, kterou vybojuje pro dobro slezských spravedlivých.
Nad nedalekým Těšínem, bývalým knížecím sídlem, se při bobrecké silnici tyčí stará, rozkleslá hrušeň, u které se podle lidového podání navždy skončí lidské sváry, vády a nenávist, u které čantorijské vojsko vybojuje lidstvu věčný mír. Zde při pahorkatině, nedaleko kdysi neprostupných hor, nacházejí se nejstarší stapy lidské kultury v kraji Těšínska mezi třemi hruškami, které rostou na výšině u Těšína, u Pščiny v bývalém Pruském Slezsku a na Skalické Hůrce u Frýdku.
Na čantorijské vojsko bývá dosud vzpomínáno na besedách v pohorských vesnicích.
Často lidé vypravují i o pasákovi, který se náhodně dostal do nitra hory:
Na vrcholu Čantorie, před vchodem do rozkleslé dřevěné koliby stál mladý pastýř. Drobnýma, jiskrnýma očima těkal po zelené, rozlehlé louce, po chundelatém stádu i dál k lesu do rozsochatých korun starých borovic. Slunce plným světlem zlatilo zprohýbané hřebeny blízkých i dalekých hor, temnými pruhy stínů proběhlo chvílemi krajem, hlubokými, zamodralými raztokami i širokou plochou táhlé slezské roviny. Vítr svištěl a hrál v korunách starých velikánů, ale jen jemně, měkce, táhlými, hlubokými tóny varhan, jako doprovod zpěvům pastýřské fujary či bystrému zurčícímu toku dole v kořání pod svahem.
Pasák si zabořil starý hucan hlouběji do týla a volným krokem šel strání k lesu. Plným dechem léta voněla horská luka a svítila barevnými plochami květů. Ve svěží trávě se bělaly zardělé horské protěže, růžově se chvějící metlice vroubila pruhem rozsáhlou paseku, velkokvěté vemeníky, žluté kosatčí a droboučké zeměžlučí barvilo štědrou zátopou sítinu trav. Stromy stály napjaté jako struny, kymácela se dlouhým ozvukem starých horských písní, rozhovořily se pradávnou přírodní řečí.
Pasák usedl v rozkvetlém svahu. V dálce halekali honci a chvílemi zněl radostný psí štěkot. Před kolibou zazněla fujara a měkký mužský hlas zpíval známou slezskou píseň:
V širém poli hruška stoji
a v zahradě dvě,
pěstovala mamka dceru,
ale ni sobě.
Ej, žol, žol, žol mi budě,
až mi ju vezmu ludě –
potěšeni moje!
Daleko po dolinách dozníval zpěv.
To již pasák vyháněl stádo po svahu. Počítal ovce, počítal vepře a zpozoroval, že mu jeden vepř chybí. Marně se rozhlížel po stráni. Zašel do mlází a pustil se hlouběji do lesa. Nikde však po zbloudilci ani památky. Všude ticho, jen v korunách chvílemi zašumělo. Náhle spatřil pasák před sebou vyklenutou skálu a vedle ní vyvrácený dub. Kde dřív stál mocný kmen na širokém pařezu, tam se černal do svahu otvor. Pastýř nahlédl do tmavého jícnu a nehnutě naslouchal. Vzpomněl na pověsti o čantorijských pokladech. A teď jako by slyšel z nitra hory chrochtání. Ano, tam vlezl jeho zbloudilý vepř. Leč znovu stanul pasák jako přimražen. Vzpomněl na bačovy povídačky o národním slezském vojsku, které uvnitř hory čeká připraveno. Jen za měsíčních nocí vyjíždí prý někdy ku prameni a vrací se bouřlivým tryskem. Po takových nocích bývaly paseky zdupány a temným lesním stínem dlouho znělo odlehlé rachocení bubnů a zvuk polnic. Pak prý se zase rozhostil klid po horských pasekách, když se čantorijské vojsko vrátilo do lůna hory.
Na všecko pasák vzpomněl … však … teď slyš! Zase se ozvalo chrochtání z nitra skály. Pomalu se pasák spustil do otvoru. Chvíli tápal tmou, náhle však stanul v rozlehlé skalnaté síni. Po šerém klenutí skal visela těžká válečná zbroj a za dubovými stoly odpočívaly skupiny rytířů. Při stěnách stály řady koní u kamenných žlabů a v jednom si pochutnával na ovse ztracený pastýřův vepř. Při koních stáli zbrojnoši v lesklé zbroji, jako by čekali … čekali, až je někdo vzbudí a ztrnulého tajemného spánku.
Vzbudil se strážce u vchodu:
„Létají ještě havrani nad horou? Neodlétli do dolin za kořistí?“
„Létají nad horou,“ bázlivě odpovídá ustrašený pasák.
„Ještě není čas,“ dí strážce.
„Až bude Těšín roznesen na koňských kopytech, až poplynou proudy krve údolím Olzy a Ostravice do širých rovin siré slezské země, až se rozzelená poslední ratolest na kmeni nad studánkou bratří … pak vytrhneme ve velký svatý boj!“
Vtom břeskně síní zahlaholil zvuk polnice a bubeníci udeřili v bubny. Zaržáli koně, zazněly hlasy, třeskla zbroj, zavlál praporec nad hlavami.
„Naše, naše vojsko, svaté … veliké vojsko!“ volal nadšeně pastýř, klesaje na kolena.
„Je čas? – Je čas? Půjdeme již?“ hřmotně dunělo síní.
„Ještě není čas,“ odpovídá strážce u vchodu.
„Není, ještě není čas,“ slabě opakuje ozvěna, praporec se znovu chýlí, doznívají hlasy, poklesla zbroj a spánek zase všechno zastírá na věky.
A tak stále v myslích slezského lidu žije čantorijské národní vojsko a čeká, již věky čeká, kdy bude Slezsku nejhůře. Je živým svědomím slezského lidu, burcovatelem a ukazovatelem jeho snah po obrodě, svornosti a vytrvalosti. Až hruď každého Slezana bude podobna Čantorii, tomu bohatýrskému, vznešenému vrchu, pak teprve se rozklene pokoj a věčný, boží mír nad naší zemí, neboť spravedlivost a pravda zvítězí. Pak se nás naši nepřátelé nedotknou ani jediným slovem hany, ani zbraní. Pak budeme národem a stále dobrým, dokonalým, jedné krve, jednoho práva a jazyka a vláda naše bude slavnou a její trvání bez mezí.
(R. F. Jura – Staré pověsti slezské, nakladatelství Karel Veselý, Plzeň 1993)
Weles 10
str. 37-39
-aav- 2/21/2003
středa 5. února 2003
Báseň pro tento den:
Aleš Flekal
Nokturno
ta stará žena sedí celej den u okna
jako dítě ses jí smál a už si chystáš židli
na větvičky vánočního stromu navěsil jsi slámové
hvězdičky ze skříní v předsíni jsi vymetl
upomínkový předměty ze školních zájezdů
kocourovi se loni bonbóny na stromku líbily víc
ale já jí řeknu babi udělala jsi to z tý slámy
moc hezky a po třech skleničkách vína
se mi duší rozlije teplo a před mší si
budu číst v těch bůh ví podle čeho vybranejch knihách
Weles 10
str. 8
Aleš Flekal
Nokturno
ta stará žena sedí celej den u okna
jako dítě ses jí smál a už si chystáš židli
na větvičky vánočního stromu navěsil jsi slámové
hvězdičky ze skříní v předsíni jsi vymetl
upomínkový předměty ze školních zájezdů
kocourovi se loni bonbóny na stromku líbily víc
ale já jí řeknu babi udělala jsi to z tý slámy
moc hezky a po třech skleničkách vína
se mi duší rozlije teplo a před mší si
budu číst v těch bůh ví podle čeho vybranejch knihách
Weles 10
str. 8
-aav- 2/05/2003
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
