Byl dokončen kompletní elektronický archiv prvních osmnácti čísel Welesu z let 1996 až 2003, tedy období, kdy časopis vycházel s podtitulem Vendryňský poetický magazín. Bádačům zdar!

Weles 1 [1996]
Weles 2 [1996]
Weles 3 [1996]
Weles 4 [1996] 
Weles 5 [1997]
Weles 6 [1997]
Weles 7 [1997]
Weles 8 [1998]
Weles 9 [1999]
Weles 10 [1999]
Weles 11 [2000] 
Weles 12 [2000]
Weles 13 [2001]  
Weles 14 [2002]
Weles 15,6 [2002]
Weles 16 [2003]
Weles 17 [2003]
Weles 18 [2003] 

---

Weles a hierarchie hodnot

Máme-li zvládnout určitou práci,
je předpokladem pořádek, čistota a dobré plánování.
To platí pro práci v kuchyni stejně jako pro práci v povolání.
Ten, kdo musí prohlížet sáčky, aby se podíval, co v nich je,
kdo zjistí, že nemá prášek na pečení, když už má těsto vlastně kynout,
kdo prohledává sklep, aby našel brambory, které již měly být okrájeny,
ten se nesmí divit,
že se mu potom nic nedaří.

J. Simonides a kol.: Rádce venkovské ženy. SZN Praha 1978, str. 8

[Weles 11, 2000]

- - - - - - - - - - - - -

Kompletní kopie Welesu 11 z podzimu 2000 ke stažení zde [formát PDF; velikost 6,8 MB].

---

---

Obsah Welesu 11
[připraveno do tisku 10. 10. 2000]

Weles reflexivní

Poezie
Petr Hrbáč – Je potmě
Miroslav Maixner – Zdálo se mi toto
Pavlína Lesová – Labyrint s bleděmodrými kolečky
Stanislav Beran – Pach páleného masa
Milan Šedivý – Po zarostlém chodníčku

Překladatelská huť
Gerardo Beltran v překladech Markéty Pilátové

Próza
Jakub Grombíř – Slunce nás pozlatí, všechny
Radek Fridrich – V dechu krajiny
Josef Straka – Jen v mysli stále převracet ta slova
Adalbert Kadeř – Zvýhodnělé představy

Krajinomalby a portréty
Jiří Staněk – Ze Zámlyní do Záhrobí

Weles v letech 1997 a 1998

Část zábavná a poučná

Železniční rubrika
Jakub Grombíř – Několik pozoruhodností pro železniční putování Slováckem

Patron tohoto čísla
Antonio Machado – Náměstí s hořícími oranžemi…

Výtvarný doprovod
Leoš Knotek

---

---

Weles 11 [2000]. Obálka Jan Trojak s použitím ilustrace Leoše Knotka.

---

---

Ve spolupráci s Bogdanem Trojakem se (do jisté míry) podařilo odstranit komplikace, které v minulých dnech bránily v aktualizaci těchto stránek. Vzhledem k tomu, že, jak známo, "není všechno zlato, co se třpytí," prosíme o shovívavost nad "dočasně nečitelnými příspěvky", které se zde vždy na několik minut objeví - převod do češtiny provádíme ručně a to, zvláště u delších textů, zabere určitou dobu.
Pokud se Vám tedy podaří tyto nečitelné verze zachytit, budeme rádi, když budete intenzivně myslet na to, jak na Vás myslíme a srdnatě bojujeme s "ě", "č", "ř", "á", "ů"...
Děkujeme za pochopení.

- - - - -

Čtení na tento den:

Několik pozoruhodností pro železniční putování Slováckem
Jakub Grombíř

Když jedete z Brna tratí číslo 340 Brno – Vlárský průsmyk, začne se u Kyjova kopcovitá krajina pozvolna měnit. Vlak projíždí okolo vinohradů, po levé straně jsou Chřiby, za jasného počasí zahlédnete dokonce obrysy Buchlova. Na polích mezi Vracovem a Bzencem se dnes pěstuje především obilí a kukuřice, ale v 16. století se zde nacházely rybníky a zahrady tak úrodné, že se této krajině přezdívalo „Moravský Eden“. Ze Bzence cestující spatří především novogotický zámek s parkem a kopec Starý hrad, na jehož vrcholku jsou zříceniny kaple svatého Floriána, zničené v roce 1945 ustupující německou armádou. Zde můžete buď pokračovat dál směrem na Veselí nad Moravou a Uherské Hradiště, nebo vystoupíte (nádraží si dosud uchovává jistý rakouskouherský půvab, jen betonový model bzeneckého zámku už podléhá zubu času, ostatně stejně jako jeho předobraz) a pojedete lokálkou do Moravského Písku. Tato trať ovšem nemá pouze místní význam; je důležitou spojnicí mezi frekventovanými tratěmi 340 a 330. Po nastoupení do vlaku (zpravidla jezdí jediný vagon, pouze ve špičkách dva) vás čeká překvapení – na trati byl v roce 1998 zaveden samoobslužný způsob odbavování cestujících. V praxi to vypadá jako v městské tramvaji: cestující musí označit jízdenku ve strojku, stanice jsou oznamovány z amplionu. Když tudy někdo cestuje poprvé, obvykle ho nenapadne označit jízdenku, čehož revizoři s oblibou využívají pro udělení pokuty. Další kuriozitou je jediná zastávka na této trati v bzeneckém předměstí Olšovci, která funguje pouze na znamení. V Moravském Písku pak můžete přestoupit na někdejší Ferdinandovu severní dráhu, spojující Břeclav s Přerovem. Pozoruhodná je zejména tím, že ji projektovali angličtí inženýři a proto se na ní nezvykle jezdí po levé straně. V současnosti zde probíhá čilý stavební ruch, neboť jde o součást tzv. druhého koridoru, protínajícího východ Moravy od rakouských až po polské hranice. Miniaturní vesnická nádražíčka jsou opatřována velkolepými podchody, vyměňují se pražce, na silnici ze Bzence do Strážnice vznikl nový viadukt. Hezké to zrovna není, ale ekonomické argumenty spolehlivě přehluší veškeré námitky.
Cesta z Moravského Písku do Hodonína je velmi pozoruhodná, vlak projíždí rozsáhlým lesním komplexem nazvaným Doubrava. Půda je zde písčitá a nevhodná k zemědělskému využití. Přesto byl původní dubový porost na počátku novověku téměř celý vykácen. Obnažená půda se proměnila v poušť, nazývanou Moravská Sahara. Ta projevovala, stejně jako Sahara skutečná, značné tendence k rozšiřování. Písečné bouře ohrožovaly okolní vesnice a zejména město Bzenec. V polovině 19. století proto lesník Jan Bedřich Bechtel navrhl zalesnění oblasti borovicí, jejíž kořenový systém znemožnil pohyb písku. Pouštní charakter si zachoval pouze pás okolo právě vzniklé železnice – jiskry z parních lokomotiv rozněcovaly lesní požáry a nedovolily borovicím proniknout až k trati. Vznikl tak unikátní přírodní výtvor, nazývaný Váté písky. Rozpálený písek o mocnosti až 30 metrů vytvořil v našich zeměpisných šířkách nevídané mikroklima, takže zdejší fauna a flóra je příbuzná středomořské. Vzhledem k malé rozloze tu pochopitelně žijí jen drobní živočichové – mezi chránéné endemické druhy patří hlavně kudlanka nábožná a mravkolev, typickou rostlinou je kavyl stepní, nazývaný Ivanovy vousy. Trať tak lemuje step, z níž jen občas trčí osamělá, bizarně pokroucená borovice. Váté písky byly vyhlášeny národní přírodní památkou a po elektrifikaci trati musí na místo parních lokomotiv nastoupit ochranáři, kteří odstraňováním náletových dřevin brání zalesnění tohoto pásu, širokého necelých sto metrů a dlouhého 8 km. Tak výrazný a pozitivní vliv železnice na přírodu je jistě ojedinělý. O něco horší je to s automobilismem. Náročné terény byly kdysi užívány pro některé etapy Barum rallye, když se podařilo závodníky vypudit, přišel zase projekt dálnice, která by kopírovala železniční trať. Jeho realizaci zatím pozdržel nedostatek financí, ale definitivně vyhráno ještě není.
První zastávkou za Moravským Pískem je Bzenec-Přívoz. Nádraží pochází z roku 1891, budova je ozdobena slováckými ornamenty, které, vzhledem k odlehlosti místa, ještě nebyly překryty grafitti. V okolí nádraží vidíme krátery po vytěženém písku, které mohou připomínat krajinu severních Čech. V jedné bývalé pískovně se donedávna dalo koupat, voda tu bývala vždy příjemně vyhřátá. Dnes už je do areálu vstup zakázán, protože někteří občané z okolí si zvykli spojovat koupel s kradením drátů železniční signalizace, které se dají výhodně zpeněžit. V blízkosti nádraží na Přívoze se nachází rovněž legendami opěedené Černé jezero nebo gigantický dub, nazvaný podle loupežníka Žilky, který v jeho blízkosti za dávných časů operoval. Podle pověsti byl Žilka začarovaný, takže se ho kulka nedotkla, a zabil jej právě žalud z tohoto stromu, vystřelený z pistole. Řeka Morava v této oblasti přirozeně meandruje a vytváří vysoké písčité břehy – tyto exteriéry použili kdysi tvůrci filmu Cesta do pravěku, když chtěli ukázat, jak vypadala naše krajina v druhohorách. Když přejdete řeku i její ramena, nazývaná Vešky a oplývající hojností ryb a vodního ptactva, dorazíte po žluté turistické značce až k zámku ve Strážnici. Modrá značka vás zase dovede proti proudu Moravy až do Vnorov, rodné obce básníka Jana Skácela, které vévodí impozantní novobarokní kostel svaté Alžběty. Samotná železniční trať dále pokračuje kolem chatové oblasti Soboňky do velké průmyslové obce Rohatec a dále k Hodonínu a Břeclavi – to už by však bylo téma na další pojednání.

Weles 11 (2000), str. 72-73

---

-aav- 7/03/2003

---

Čtení pro tento den:

Interpretace básně Věry Rosí

- - -
VZPOMÍNKA
Bramborová nať… Lesy,
doutník,
z kterého podzim bafá.
Nebe je ucpané oblaky, kouřem, ptáky.

Proti proudu Svratky
plují černé rakve s komedianty…

- - -

(in Věra Rosí: Holý bílý kmen, Host / Weles, Brno 1999)

Děsivá autorčina vize vychází z přízraku Fidela Castra řídícího znárodňování našich lesů a polí s okopaninami, jde o nesporně surrealistickou báseň ukazující přesto zcela angažovaně na šlendrián profláknuté privatizace známého objektu takzvané Riviéry v Brně-Pisárkách, na což rafinovaně upozorňuje lakonická zmínka o řece Svratce, proti jejímuž neúplatnému proudu plují komediantské, lunaparkové, ohlupující a vůbec pokleslé truhlice, aniž mají naději, že vůbec někam doplují.
V případě bramborové natě však básnířka také evokuje četné infarkty Rudolfa Hrušínského, neboť právě tento pozoruhodný herec ztělesnil ve filmu Dým bramborové natě bývalého docenta, posléze obyčejného obvoďáka oddávajícího se depresivnímu bloumání po ordinaci i po jejím okolí, když se kameraman zrovna nedíval. Hrušínský totiž, sám vášnivý kuřák, musel filmovým pacientům doporučovat, aby nekouřili, ale v přestávkách mezi natáčením se vrhal na uschlou bramborovou nať a šlukoval ji jako pominutý.
Není tedy divu, že nebe je ucpané, protože hercovy věnčité tepny se rovněž vydatně ucpávaly.
Mohl je mít ucpané ptáky?
Verš, který líčí ucpání nebe ptáky, je nesporně nejoriginálnější z celé básně. S Hrušínským již nesouvisí. Souvisí zato se Svratkou, respektive s nadměrným automobilním provozem na křižovatce Poříčí. Ucpání nebe ptáky znamená taky důsledek pokusu opeřenců uniknout z jedovatého smradu tam dole do nebe, uniknout olovu, dusíkatým zplodinám, případně přízemnímu ozónu. Pták unikající do nebe, aby je ucpal, ví, že se k němu přidají další a další ptáci, a tak nakonec k místnímu ucpání dojde a to způsobí vyplutí rakví s komedianty. Kardinální otázka pátrá po souvislosti mezi oběma jevy.
Není však lehké ji správně zodpovědět. Přitom jádrem básně je právě tento mystický proces.
Lze konstatovat, že víme, co chtěl básník říci, ale selháváme v objasnění příčin toho, proč to neřekl.
A jak je to vůbec s mystičností básnění? Zde bych si dovolil ocitovat Vlastimila Zusku, který konstatuje: „V estetickém zájmu i to, co je pravdivé, je pojednáno, jako by neexistovalo…“
Ostatně v estetickém zájmu – můžeme doplnit za Zusku – můžeme pojednat neexistující jako existující, což je méně pobuřující nežli první případ. Ovšem Zuska, jakožto teoretik filmového umění, mi vnukl myšlenku, že báseň Věry Rosí souvisí i s dalším filmem, totiž se snímkem Cikáni jdou do nebe. Vůbec to nemusí samozřejmě znamenat, že autorka tento film zná, ani já jej neznám, stačí mi jeho název, mimořádně povzbudivý. Komedianti tedy čekají ve svých rakvích na co nejotevřenější nebe, když tu ptáci vyrážejí v dýmu a patrně i v hluku do nebe před nimi. Komedianti tudíž vyplouvají po řece, protože jim nic jiného nezbývá. Bafající podzim, diktátor, se řehtá barevnými dásněmi a polouschlá bramborová nať haraší čtenáři v palici. Každý básník ví, že báseň lze psát skoro do nekonečna. Ve skutečnosti s tím přestáváme tehdy, když si myslíme, že báseň už lépe nenapíšeme, anebo tehdy, když se obáváme, že báseň by se mohla proměnit v něco jiného, v návod k použití, zneužití nebo v nesmysl. Pro báseň je nejspíš nejšťastnější, když je nepoužitelná. Většina básní je nepoužitelná. Báseň Vzpomínka svými zřetelnými obrazy vtahuje čtenáře do fantastických, trochu krutých dějů. Povšimněme si, že rakve s komedianty jsou černé. Samozřejmě, mohou být i hnědé, běžněji jsou černé, ale tentokrát jsou možná černé i z jiného důvodu, nežli je vágní smuteční atribut této barvy. Jsou třebas černé i proto, že vzhledem k ucpání nebe ptáky nastane předčasně, a navíc jen dočasně noc. Z běžného života známe obdobný jev, který opisujeme větou: Vypli proud. Svou úvahu končím slovy, že ucpání oblohy ptáky může vést i k vypnutí proudu v řece, což je, o čemž se dá stěží pochybovat, vrcholem mystiky.

Petr Hrbáč

Weles 11, str. 62-63

---

-aav- 6/16/2003

---

Poezie v rozhlase:

Vít Slíva: Bubnování na sudy
ČRo 3, stanice Vltava
Sobota, 26. 4. 2003, 22:45 - 23:00
Více zde.

-------------------------------

Báseň pro tento den:

Stanislav Beran
Prosinec

Z výšky pozorovat zmrzlou noc
nabodnutou na špici
kostela. Přidrátovanou k podvozku
provezl ji přes hranici nikdo se
necítil ukřivděný obnažená hlava zestárla
o několik desetiletí ústa se
nepřestala usmívat. Dnes stejně jako
tehdy jsem se nedokázal vyvarovat
soucitu od úst stoupala
pára v křiku dne zanikal každý

pocit všechno vzduchem
poletoval tající sníh. Nikdy ji
nezaplatím. Jak míjely dny věděl co
se přibližuje cítil strach ze známého jako by
všechno známé muselo být

nešťastné. Jak by mohl. Nevypitá
drátem roztažená přes obličej
opuchlý alkoholem vypadlá z
minulého století s dlaněmi porostlými
travou břichem a koleny
do krve odřenými od
asfaltu nepřestala se
usmívat. Ve výskoku.

Weles 11, str. 10

---

-aav- 4/23/2003

Vážení čtenáři Welenovin,

dovolujeme si Vás upozornit, že na stránkách Welesu byla zprovozněna nová sekce recenze, ve které se budeme snažit přinášet ohlasy na knižní produkci související s aktivitami poetického magazínu Weles.
Již dnes si zde můžete přečíst reflexe na básnickou sbírku Bubnování na sudy Víta Slívy z per Jiřího Trávníčka (Host 1/03), Milana Exnera (Aluze 3/02), Štefana Švece (Salon Práva, 7. 11. 2002); zamyšlení Petra Hrbáče nad tvorbou Františka Hubatky či sloupek Władisława Sikory (nejen) o Welesu 15,6.
Recenzované tituly je možno objednat na adrese redakce (viz kontakt).

Buďte s námi, jsme rádi, že můžeme být s Vámi...

-----------------------------

Báseň pro tento den:

Pavlína Lesová
* * * * *

a mraky nadlehčují
kohoutí kokrhání
otevírající víčka
– oka okenice
do široka

snad z překvapení
postaveného špičatě
nad párou
z konve plné
čaje
vonícího po zlatě

Weles 11
str. 12

---

-aav- 3/17/2003

Čtení na tento víkend:

Dvanáct knih
o hornictví a hutnictví

SLAVNÝM A MOCNÝM VÉVODŮM SASKÝM, LANTKRABÍM DURINSKÝM, MARKRABÍM MÍŠENSKÝM, FALCKRABÍM SASKÝM, PURKRABÍM ALTENBURSKÝM A MAGDEBURSKÝM, HRABATŮM BREHMSKÝM, PÁNŮM ZEMĚ PLISENSKÉ, MOŘICOVI, ARCIMARŠÁLKOVI SVATÉ ŘÍŠE A KURFIŘTOVI, A JEHO BRATRU AUGUSTOVI

věnuje

Georgius Agricola

Kdykoli jsem, nejjasnější knížata, uvažoval o velikosti celého oboru hornického a hutnického, jako Moderatus Columella o zemědělství, a to buď o celku jako o mohutném těle, nebo o jednotlivých jeho částech, jež jsem jako údy onoho těla vypočítával a přehlížel, zalekl jsem se, že by mně dříve uprchl život, než bych je mohl celé obsáhnouti, natož písemně zvěčniti.Vždyť každý z těchto našich knih pozná, jak daleko a široko sahá a kolika i jak důležitých umění, ne-li veliká, aspoň nějaká znalost horníkům k provozování jeho nezbytná jest. Jakkoli věru hornictví a hutnictví jest neobyčejně obsáhlé, není v žádném odvětví od zachovaných řeckých a latinských spisovatelů vyčerpáno a přenesnadno se vykládá. Přece však, poněvadž je tak staré a pokolení lidskému obzvláště potřebné a neobyčejně výnosné, nezdálo se nám, že by mohlo býti námi zanedbáno. Neboť třebaže se zdá býti rolnictví ze všech věd nejstarší, je přece hornictví a hutnictví nad ně starobylejší nebo aspoň stejného věku a současné, vždyť ze všech smrtelníků nikdo nikdy bez nástrojů pole neobdělával. Ty nástroje zajisté, jakož i nástroje ostatních umění, jichž veškeren úkol záleží v tvoření, buď z kovů jsou vyrobeny, nebo bez kovů by nemohly býti zhotoveny. A proto je hornictví a hutnictví lidem svrchovaně potřebné. Vždyť třeba mohli lidé jen málokterých podobných umění postrádati, a jest jich převeliký počet – přesto žádné z těchto bez nástrojů ničeho nevytvoří. Tu pak ze všech věcí, kterými veliké bohatství řádným a čestným způsobem se získává, nic není užitečnějšího nad hornictví a hutnictví. Z polí totiž dobře pěstovaných (abych již jiné věci pominul) plody dostáváme sice přehojné, ale ještě hojnější z dolů. Vskutku jedna jáma často mnohem větší plody užitku nám skýtá než sebe více polí. Proto poznáváme z paměti téměř všech věků, že přemnozí z kovů zbohatli, a že hornictví i jmění mnoha králů rozhojnilo. Leč o tom nebudu víc mluvit, ježto jsem ta místa probral v prvé knize, částečně tohoto spisu, částečně jiného, nadepsaného „O starých a nových kovech“, a námitky proti hornictví a hutnictví i horníkům samým jsem vyvrátil.
Ačkoli zemědělství, s kterým hornictví rád srovnávám, různě zdá se rozšířené, přece se nedělí v mnohem více částí než to naše hornictví, a já nemohu tak snadno o něm podávati poučky, jako Columella o onom, neboť on měl přemnoho spisovatelů o zemědělství v rukou, na něž mohl navázati: totiž řeckých asi přes padesát, které též vypočítává M. Varro, latinských přes deset, které sám Columella připomíná. Já pak mám jenom C. Plinia Secunda, kterého bych se držel. Ten však vykládá přemálo způsobů dobývání rud a hutění kovů. Hornictví a hutnictví je totiž tolik vzdáleno od toho, aby v něm bylo všechno projednáno od některého spisovatele, že ani ti, kdo po různu napsali každý o jiné věci, jednotlivé oddíly nevyčerpali. Ba i těch je poskrovnu. V pravdě ze všech Řeků samojediný Strato Lampsacký, následnovník Theofrastův, vydal jednu knihu „O hornických strojích“, leč by snad „horník“ básníka Filona obsahoval aspoň nepatrnou část hornického umění, neboť Ferekrates ve veselohře s podobným nadpisem prý horníky jako otroky nebo odsouzence v dolech předváděl. Z Římanů pak Plinius, jak jsem již řekl, zanechal několik málo zmínek o práci hornické. K těmto pak se přísluší připočítati nové spisovatele. Neboť se nebude moci nikdo vyvarovati oprávněné výtce. Kdo olupuje o zaslouženou slávu, jichž spisů používá, třeba jich bylo jen málo. Naším pak jazykem jsou napsány dvě knihy: jedna „O důkazu hornické hmoty kovů“, velice zmatená, jejíž původce není znám, druhá „O rudých žilách“, o nichž Pandulfus Anglus též prý napsal. Ale německou knihu vydal Von Kalbe z Freiberka, vážený lékař. Avšak žádný z obou oddílů, který si vybral, nedokončil. Nedávno ovšem Vannocio Biringuccio ze Sieny, člověk výmluvný a znalý mnohých věcí, pojednal obecnou řečí latinskou „O lití, oddělování a spájení kovů“. Způsobu pak tavení některých rud jen krátce se dotkl, avšak přípravu některých solí šířeji vyložil. Když jsem to četl, vybavil jsem si vzpomínku na ty soli, které jsem kdysi viděl v Italii vyráběti. Ostatních všech věcí, o kterých píši, buď vůbec se nedotknul, nebo jen letmo. Touto knihou mne obdaroval František Badoarius, patricij benátský, muž vskutku moudrý a vážený; slíbil mi to, když předešlého roku následoval do Marienberka krále Ferdinanda, k němuž byl poslán Benátčany jako vyslanec. A víc že by spisovatelé napsali o hornictví a hutnictví, není mi známo. Proto, byť se i zachovala kniha Stratonova, z jejích částí nebylo by možné sestaviti ani poloviční dílo o hornictví a hutnictví. Čím méně je spisovatelů o hornictví a hutnictví, tím se mi zdá podivuhodnější, že se vyrojilo tolik alchemistů, kteří prý vytvořili umění přeměňovati kovy jedny v druhé.
Mnohé uvedl jmény Hermolaus Barbarus, člověk vznešeností rodu a postavení a všeobecnou učeností ozdobený. Já jich více uvedu, ale jen význačné; provedu výběr. Tak napsali: Osthanes, Hermes, Chanes, Zosinus Alexandrijský sestře Theosebii, Olympiodor rovněž Alexandrijský, Agathodaemon, Demokritos, nikoli však onen Abdérský, nýbrž jiný, nevím který, Orus Chrysorichites, Pebichius, Comerius, Joanes, Apulius, Petasius, Pelagius, Africanus, Theophilus, Synesius, Stefanus císaři Heraklovi, Heliodorus Theodosiovi, Geberus, Callides z Rachaidib, Rodianus, Canides, Merlinus, Raimundus Lulius, Arnaldus Villonovanus, Benátčan Augustinus Pantheus; ženy tři, Kleopatra, dívka Taphnutia a židovka Maria. A tito všichni alchemisté používali prosy, kromě Ioana Aurelia Augurelda ariminského, který jediný psal veršem.
Jest mnoho jiných knih o té věci, ale všechny nesrozumitelné, poněvadž tito spisovatelé jmenují věci jinými, ne jimi vlastními názvy, a protože jiní jiných a jiných názvů používají, jimi vymyšlených, ač věci nemění. Tito učitelé ukazují svým žákům cesty, kterými postupujíce, obecné kovy různými způsoby vařené by porušovali a nějakým způsobem převedli na pralátku věcí, a tak to, co v nich se vyskytuje v nadbytku, odstranili, čeho se však nedostává, doplnili, a drahocenné kovy, tj. zlato a stříbro, z nich vyráběli, které pak v střepech a tyglících zůstávají. Zda to učiniti mohou či nic, nerozhoduji. Poněvadž tolik spisovatelů totiž s veškerou vážností dotvrzuje, že dosáhli svého účelu, zdá se, že se jim musí přikládati víra. Protože však jsme nečtli, že by kdo někdy z toho umění zbohatl, ani nyní nevidíme, že bohatne, ježto kdekoli na světě byli a jsou alchemisti, napínají všichni do jednoho struny pracovitosti ve dne v noci, aby mohli co největší hromady zlata nakupiti, věc sama volá k pochybnosti. Ale byť to byla nedbalost spisovatelů, že jména učitelů, kteří z toho umění mnoho peněz nabyli, nezaznamenali, jisté přec jest, že žáci jich předpisy buď neznají, a znají-li, nezachovávají. Neboť kdyby si je osvojili, když jich bylo tolik a ještě jest, města již dávno zlatem a stříbrem by přeplnili. Jejich marnost hlásají též knihy, na něž vpisují jména Platonovo, Aristotelovo a jiných filosofů, aby tyhle chlubné nápisy vzbuzovaly u lidí prostých zdání učenosti. Jest ještě jiný druh alchemistů, který nemění podstatu obecných kovů, nýbrž namáčí je barvou zlata neb stříbra a dává jim tak podobu jinou, aby se zdály, čím nejsou. Když tu podobu žár ohně s nich svlékne, jako by to byl cizí šat, vracejí se do svého původního zevnějšku. Tito pak, protože klamou, nejen jsou v svr-chované nenávisti, ale jich podvod jest i smrtí trestán. Neméně veliký podvod provádí třetí druh alchemistů, který částečku zlata neb stříbra, v nějakém kusu uhlí uzavřenou, do kelímku klade a předstírá, že mísil přídavky, které prý mají sílu něco nového vykouzliti, zhotovili buď zlato z auripigmentu nebo stříbro z cínu a podobných kovů. Avšak o umění alchemickém, je-li to vůbec umění, jinde více.
Nyní se vrátím k hornictví a hutnictví. Ježto žádní spisovatelé o něm nenapsali způsobem vyčerpávajícím a cizí národnosti a národové náš jazyk neznají, a i kdyby jej znali, jen nepatrnou část vědy ze zmíněných našich spisovatelů by si mohli osvojiti, těchto dvanáct knih o hornictví a hutnictví jsem napsal. Z nich první obsahuje to, co by proti této vědě, kovům a horníkům bylo lze namítati nebo čím tito mohou odporovati. Druhá poučuje horníka a přechází v obvyklé pojednání o nalézání žil. Třetí jedná o žilách a žilkách a jejich přemístění. Čtvrtá vykládá způsob vyřizování žil a dotýká se úřadů hornických. Pátá poučuje o rubání žil a o umění měřičově. Šestá popisuje nástroje a stroje hornické. Sedmá jedná o zkoušení rud. Osmá učí o umění, jak drtit rudu, plaviti a pražiti. Devátá líčí způsob vytahování rudy. Desátá vzdělává hutníky k povolání oddělovati stříbro od zlata a olovo od téhož stříbra. Jedenáctá zasvěcuje do způsobů, jak oddělovati stříbro od mědi. Dvanáctá dává naučení, jak vyráběti sůl, sodu, ledek, kamenec, vitriol, síru, skalní vosk a sklo.
Tento předsevzatý úkol, třeba jsem pro množství látky nesplnil, jistě však splniti jsem se vynasnažil; neboť jsem na něj vynaložil mnoho námahy a práce, a též náklad jsem věnoval. Vždyť jsem nejen popsal žíly, nářadí, nádoby, žlaby, stroje, peci, ale také jsem zjednal za plat kreslíře k zhotovení jich obrazů, aby věci, které jsou slovy popisovány, neznámé buď současníkům, nebo potomkům, nebyly obtížné k pochopení. Jako nám působívá obtíže mnoho názvů, které steří zachovali bez vysvětlení (protože věci ty všem byly známé). Ale budiž mnou opominuto to, co jsem ani sám neviděl, ani nečetl, ani se nedozvěděl od věrohodných lidí. Co jsem tedy opravdu buď neviděl nebo četl a slyšel, ale neuvážil, není zapsáno; ať už tedy poučuji o tom, co by se mělo díti, ať vypravuji, co se obyčejně děje, anebo schvaluji, co se děje, budiž to bráno za týž způsob poučování. Vskutku čím více si protiví věda o hornictví a hutnictví všelikou vytříbenost věcí, tím méně jsou také tyto moje knihy vypilovány, neboť věru věci, kterými se zabývá umění, někdy postrádají pojmenování, buď že snad jsou nové, nebo že, byť i byly staré, se zapomnělo jejich jméno. Proto jsem z nezbytnosti, a budiž jí odpuštěno, některé pojmy označil několika složeninami, některé jsem pojmenoval novými názvy, jako jsou: nakladač, roztřiďovač, rýžovník a tavič. Některé věci jsem označil starými slovy, jako trakař; neboť ač Nonius Marcellus psal, že tj. druh dvoukolového vozíku, jmenuji tím názvem zpravidla malý vozík jednokolý. Kdyby snad někdo ty názvy neschvaloval, nechť jim dá buď případnější jména, nebo ať dá přednost výrazům používaným ve spisech starých.
Tyto knihy, nejjasnější knížata, z mnohých příčin vycházejí ve Vašem jménu, ale hlavně, protože doly jsou nejvíce Vám výnosné. Neboť byť i Vaši předkové ze svých rozsáhlých a bohatých zemí hojné plody příjmů sklízeli, neb i z dávek, které cizinci z cest, obyvatelé na desátcích platí, přece mnohem hojnější sklidili z dolů a hutí. Z nich také vzniklo nemálo slavných měst, jako Freiberk, Annaberk, Marienberk, Schneeberk, Geyer, Altenberk, nemluvě o jiných. Ba, podle mého úsudku, skrývají se pod zemí ještě nyní větší bohatství v horských místech Vašich zemí, než co se jich vyskytuje a objevuje na povrchu.

Buďte zdrávi.

V Kamenici v zemi Hermundurů dne 1. prosince roku 1550.

Jiří Agricola, občanským jménem Georg Bauer, narodil se 24. března 1494 v Hluchově (Glauchau) v Sasku, hlavním to městě tehdejšího hrabství Schönburského. Jako spisovatel překládal své německé příjmení Bauer do Latiny a jest tedy všeobecně znám jen pod tímto jménem Agricola. O jeho rodině a nejútlejším mládí není mnoho známo, protože město Hluchov několikráte vyhořelo a mnoho listin bylo zničeno. Agricola chodil do školy nejspíše v Hluchově, pak v Cvikově (Zwickau) a studia ukončil na universitě v Lipsku. Věnoval se zvláště theologii, filosofii a filologii, a spřátelil se tam s vynikajícím profesorem Petrem Mosellánským. Za tři a půl léta opustil universitu jako bakalář artium a stal se učitelem řečtiny a hebrejštiny na městské škole v Cvikově. Napsal několik mineralogicko-geologických prací, z nichž nejvýznamnější „De re metallica libri XII“ (Dvanáct knih o hornictví a hutnictví) vyšla v březnu roku 1556, čtyři měsíce po autorově smrti. Pokud se týče jeho soukromých poměrů, jest známo, že vynakládal mnoho peněz na své práce a trpěl proto na sklonku svého života nouzí. Zemřel 21. listopadu 1555 v Kamenici, aniž byl dříve déle nemocen. Jiří Fabricius napsal Melanchthonovi, že měl Agricola „čtyři dny trvající horečku“. Jako katolíkovi odepřel mu kamenický pastor pohřeb, takže byl pohřben v zámecké kapli v Zeitu.
Ukázka i medailon jsou převzaty z českého vydání „Dvanácti knih…“, přeložili Bohuslav Ježek a Josef Hummel, obrázky reprodukovali Buchar a Hrdina, Matice hornicko-hutnická, Praha 1933.

---

Weles 11
str. 42-48

---

-aav- 3/14/2003

Čtěte:

Právě vyšlo 28. číslo vsetínského časopisu Texty, přinášející mj. básně Petra Špangera, jehož sbírka Vodní mlýnky vyjde v březnu 2003 jako první letošní knižní publikace Welesu.

------------------------------------

Sobotní vysílání pravidelného literárně-publicistického magazínu Zelný rynk, který pro ČRo Brno připravuje Alena Blažejovská, přinese mj. reportáž z vernisáže obrazů Františka Hubatky Chladna z rána, která proběhla 13. 2. v prostorách půdní galerie Střepy na Skleněné louce v Brně. Výstava potrvá do 21. 3. 2003.

Podrobný program Zelného Rynku, připraveného na 1. března, (mj. se zvukovým záznamem recitace Roberta Fajkuse na pozadí hudby Petra Hrbáče) naleznete zde.

Pořad začíná v 17 hodin.

------------------------------------

Báseň pro tento den:

Milan Šedivý
Frýdecká Panna Maria

Olgo
promlouvat směrem k tvému lůžku
je jít stále více po kolenou za sebou
Olgo
ukryla ses pod záclonky
pod nimiž tě už nenajdou
v nichž tě zasejou zastelou
až k dálkám nevracení
až k výškám vyvázání
ty tkaničko úzkosti provlíkaná tísní bot
ty kříděnko smutné průsvitnosti
promykáš se až k hrazdám hvězd
ukryla ses pod záclonkou pod níž tě už nenajdu
zapomenu a zastelu
já s dřevěnou modlitbičkou
kterou si tiše klukovsky a píšťalkově vyřezávám
a které denně vyměňuju vodu
ty volánko volání i hledání
ty bekánko bělovlnobití
zas lovíš v tůni raky stříháš
nítěnky nadějí pleníš pláňky doufání
kam já mezi bagry vrtajících výkopů
kam ty s očima na rozkreslení duhy
s klínem kde se malí klínci už nerozsvítí
života mince nepromění
kam já pak trubač od špinavých skřivanů
kam ty v železné klícce peřin
kam ty poděješ se pod vahou vzdychání
pod vahou nebe prostého sebe

Olgo!
Už se žádná dívčí ústa
nedotknou tvého chřadnoucího těla

Jen zvolna a stále rychleji se podvolovat
Olgo! Olinko!

Ó Maria Mater Christi!!

Weles 11
str. 17

---

-aav- 2/27/2003

Wendryňská Literárně-Estetická Společnost
si Vás dovoluje pozvat na

vernisáž fotografií Ondřeje Slabého,

která se koná v pátek 21. 2. 2003 od 17 hodin
v prostorách galerie Studentského centra, Kozí 8, Brno.

Autorsky vystoupí Norbert Holub a Petr Hrbáč.

--------------------------------

Báseň pro tento den:

Petr Hrbáč
Rodiště

U paty Červeného kostela je okénko s mříží a beze skla,
jako do sklepa,
ale brambory tam asi nebudou, nýbrž hrad (hrad huhlání),
Babí lom převrácený vzhůru nohama,
napěchovaný masou kopce s jeho vlhkými holubinkami,
neboť každé město znamená především vcházení,
návraty špatně pochopených pozdravů,
které tě udeří do tváře
stejně tak sprostým šplíchancem dudka
jako horkým nárazem dobře míněné nadávky,
uvědomuješ si ale mocně,
že za rodiště nelze mít kašnu ohlušivé hudby
vysluněné do šeda,
nýbrž pouze příbytek jména.
Takže když ti chybí ploty,
které jsi tak dřevěně a červánkově miloval,
je to pouhá paměťová oznobenina,
nemáš kam jít,
budeš-li se chtít svým rodokmenem prokousat,
a v tom jsou všichni stejně ztracení,
takže nepomůže ani hrát na klavír
ony dvouruční skoky v rozsahu čtyř oktáv
a myslet si páleně jako včera,
že se dohlédneš a dokřičíš.
Takový je kruh a natolik smrtelná je tato hladina.

Weles 11
str. 2

---

-aav- 2/20/2003

Čtěte:

Vladimír Novotný: Literární časopisy - Zase na kahánku? (Reflex 8/2003)

---------------------------

Báseň pro tento den:

Miroslav Maixner
Pojízdná hostina
Sen mladého Eliezera

když jste se ohnula
Eleno Vronská
do sadu vyběhla
Komorská smečka

i letěli jsme
v saních po chodbách
tu zima uhodila prudce
a já zpitě krkal tmu

ve dvoře z bláta Stěpka
zvedal umaštěný nůž

křižovala jste se
před komorou
a z hajzlu pára
jak v neckách drali chlupy

ach nedívejte se
řekl jsem tenkrát
a potom vás na sáňkách objal
tu v hrnci zrovna hnětli krev
a nabíjeli klobásy

nu s vámi bych drahá Eleno
klidně i za jízdy
a převesele až do tmy

Weles 11
str. 8

---

-aav- 2/19/2003

Báseň pro tento den:

Josef Straka

vyrazil ze tmy smáčen ještě jejím krutým smíchem
vyrazil ze tmy jakoby odnikud směřující
zmaten jen deštník přichystán
klouzaje zrakem po neznámém předměstí
ticho namáhání zraku
ticho jen zastrčený bar a v něm prázdno
pár minut po půlnoci usedá a rozhlíží se
odněkud z výše dáte si něco pane
obrací hlavu skotskou i když skotskou nikdy nepiju
číšník zmizel ticho ticho a hledění v špinavou ulici
vaše skotská ticho upíjí upíjí i ono ticho
dáte si další hlas jako by vycházel odněkud zpoza stolu
přikyvuje a k tomu ještě kávu prosím
nic se neděje teď teprve zjišťuje že některé židle jsou již zvednuty
už zavíráte dostane přes rty pro takové jako jste vy nezavíráme nikdy
aha vyklouzne mu
a pak ještě půlhodina ticha
poté zvedne peněženku číšník se pomalu přišourá s účtem
zanechává podivné spropitné
pro takové jako jste vy pane nezavíráme nikdy

Weles 11
str. 40

---

-aav- 2/18/2003

Báseň pro tento den:

Radek Fridrich
Zástup stinných

Rezavou brankou pomalu vcházejí stíny. Franz Wendler, mladý sedlák se svou matkou Theresií. A za nimi? Další mrtvé procesí: Karlotta Schuster, rozená Schiffner aus Dauba, Ignaz Fuhrmann-Angedinger s manželkou Elizabeth, kulhavým krokem blíží se Josef Pelz, s obrovskou kovadlinou smrti, černým závažím a kapsami plnými teufelských kopyt, ztěžka kráčí kovářský mistr Franz Fassig. Tichý je vítr, usedlý na ztrouchnivělých schůdcích ke zvonici, klidné pole, v pozadí stájení pryskyřičných borovic. Jen zástup stinných, mrtvých převrací stránky svých rodových knih, do kterých kurentským písmem psali zrození svých dětí, významné dny ve vsi, svatby, křtiny, úmrtí. S uzdičkou viny zaťatou v koutcích stařeckých úst jde zástupem maličký syn Theresie Oys, rozené Lassmann aus Hohlen No. 53, dítě, kterému raději nedali jméno, ono však ví a jednou vše vypoví.

Weles 11
str. 32

Ze sbírky Erzherz (Votobia, Olomouc 2002), str. 82

---

-aav- 2/17/2003

Báseň pro tento den:

Gerardo Beltran
Ženy z Alkmaaru
Pro Alexandru op de Weegh

Ženy z Alkmaaru
se v Alkmaaru narodí,
v Alkmaaru udělají první kroky,
zlehka je Alkmaar naučí vydechovat všechna svá jména,
vyrůstají, učí se, kvetou v Alkmaaru,
v Alkmaaru krvácí a pláčou.
A v Alkmaaru se také zamilují:
poprvé,
podruhé,
potřetí.
Tančí, studují, pracují v Alkmaaru.
V Alkmaaru se provdají
za muže z Alkmaaru
(svatební cesta k moři
ne moc daleko od Alkmaaru).
V Alkmaaru se z jejich těl rodí nový Alkmaar.
V Alkmaaru jsou z nich matky:
pečují, vychovávají, živí,
mezitím Alkmaar odráží rysy jejich tváří.
Také tam, v Alkmaaru, kladou ženy z Alkmaaru jisté otázky,
mají jistá přání:
užívají si, litují, mučí se, vzpouzejí
a vláčí za sebou stíny z Alkmaaru.
Jednoho dne jejich dcery, ženy z Alkmaaru,
z nich udělají báby
a porodí další ženy z Alkmaaru,
které mezi sny naslouchají příběhům
o tom, co kdysi býval Alkmaar.
Tam, v Alkmaaru,
ženám před očima umírají jejich milovaní
a v Alkmaaru samy umírají,
aby je pohřbili
na starém hřbitově v Alkmaaru.

A snad mají pravdu,
protože v podstatě
je země v Alkmaaru
stejná jako všude jinde.

Ze španělštiny přeložila Markéta Pilátová

Weles 11
str. 27

---

-aav- 1/30/2003

Báseň pro tento den:

Milan Šedivý
Pojďte s námi!

anebo raději nechoďte.

Weles 11
str. 16

------------------------

Napsali o nás:

WŁADYSŁAW SIKORA: Is Weles dead?
Glos ludu, Pryzstawka cztwartkowa, 16. 1. 2003

W tak dramatyczny sposób Vojtěch Kučera – „udržovatel“ (utrzymujący, gwarant?) wędryńskiego magazynu poetyckiego WELES mobilizuje czeską brać poetycką, dziękuje przy tym „za zaplecze oraz za finansowe i duchowe wsparcie“ czeskocieszyńskiemu Poufnemu Zakonowi Sachsenberskich Rycerzy, tajemnemu CJV MU, wreszcie Ministerstwu Kultury RC. Publikuje też pełną listę abonentów-płatników - od Michala Ajvaza po Jiřígo Žáčka (raptem 90 osób) [Jedná se o reklamu na měsíčník a nakladatelství Host - pozn. red.]. Mowa jest o nrze: 15,6 „Welesu“, który wpłynął na początku stycznia br. Jego patronem jest poeta niemiecki Peter Huchel (1903-1981), produktem i zajęciem towarzyszącym poezjowaniu zaś śliwowica, sadownictwo (aż mnie poderwało: mój ojciec hodował niegdyś durancje - śliwy siedmiogrodzkie, rengloty etc.). Numer otwierają teksty Janusza Klimszy: „Ruka Zbyszka Kośćca staví skautskou hlídku“ (Ręka Zbyszka Kośćca osadza patrol harcerski). Do grona welesowskiej generacji poetyckiej (co zaczęło się liczyć!) dochodzą z bliższych i odleglejszych miejsc: Tereza Riedlbauchowa - Praga, Jaroslav Vlnka - Bánovce-Bratysława, Lenka Slívowa - Ślązaczka z Datyń Górnych, Martin Švanda i Vojtěch Štětka - Brno, Kateřina Bolechowa - Czeskie Budziejowice, Kateřina Pastrňákowa - Jihlawa, Petr Cibák - Lipt. Mikulasz, Ondřej Slíva – Północna Karolina, Radek Rubáš - Jablonec nad Nysą, Tomáš T.Kůs - Pilzno, Martin Šindelář - Ołomuniec-Praga, Paweł Szydeł - Więcbork koło Słupska (w przekł. Libora Martinka).
W prozie prezentuje się anonim z internetu (inicjały: gd. – "Genialne dzieci"), Petr Pazdera Payne: „Mumifikacja“, Milan Orálek: „Jak złowić niedźwiedzia“, oczywiście w Beskidach. W dziale rozrywkowym i dydaktycznym znajdziemy sporo recenzji frapujących książek, w tym przełożonych przez Jolantę Kamińską Galicyjskich opowiadań Andrzeja Stasiuka („Haličské povídky“, Periplum, Ołomuniec 2001). Sam „gwarant Welesa“ zachęca do zapoznania się z tomem poetyckim Víta Slívy: „Bubnování na sudy“.
Pamiętamy autora z cieszyńskiej rotundy ze spotkania poetów: Kamień czy Słowo. Czytał wtenczas któryś ze swych „Świętowacławskich chorałów“. Jego poetyka nie wyrzeka się rymów, rymotwórstwo wszak niekiedy przerasta w manierę. Aby jej uniknąć, nie należy luzować materii wiersza, a spinać wersy także innymi klamrami poetyckimi. V.Slíva doskonale zdaje sobie z tego sprawę. Rymując przeplata wiersz gęstą siecią poetyckich zabiegów i ludzkich doznań. Dociera w ten sposób np.do klasycznej antyfony, która jest modlitwą odmawianą przez dwa chóry względnie przez chór i przewodnika. Albo też krótkim tekstem liturgicznym przeplatającym psalmy, hymny. Zwrócę tutaj uwagę chociażby na wiersz: "Październikowe antyfony", który nie jest wcale rymowanką o drabinie do niebios, a skrótowym trafieniem, ludzkim żywiołem, uderzeniem w tytułową beczkę, tak że echo się niesie i uczłowiecza czas: „Září, rozchlípené bukvicemi / a vystrčené žaludy! / Vilné víno vlhčí tvoji zemi, / bubnuje ti na sudy. // Antifona: V noci se dítěti kyčle vrtí, / uhýbej! cítí, cítí: tlač! / Zdá se mu o lásce? O úmrtí? / Úsměvem škube pláč...“ (przekład mógłby tu zatrzeć czysty, dojmujący czas intymnej przestrzeni!).

---

-aav- 1/29/2003