Byl dokončen kompletní elektronický archiv prvních osmnácti čísel Welesu z let 1996 až 2003, tedy období, kdy časopis vycházel s podtitulem Vendryňský poetický magazín. Bádačům zdar!

Weles 1 [1996]
Weles 2 [1996]
Weles 3 [1996]
Weles 4 [1996] 
Weles 5 [1997]
Weles 6 [1997]
Weles 7 [1997]
Weles 8 [1998]
Weles 9 [1999]
Weles 10 [1999]
Weles 11 [2000] 
Weles 12 [2000]
Weles 13 [2001]  
Weles 14 [2002]
Weles 15,6 [2002]
Weles 16 [2003]
Weles 17 [2003]
Weles 18 [2003] 

---

Martin Vrba
Zimní den

JE SLYŠET LABUTĚ PŘIMRZLÉ K HLADINĚ
- zpívají neklidně, mocně a temně
zlou píseň o zimně a její patině,
tu píseň, která se nese až ke mně,

čímž dává vyzvědět všem uším mého snu,
abych je nerušil, natož pak tišil.
Abych je poslouchal, dokud zas neusnu
- tak začak Zimní den, ten, o němž píši.

[Úvod z delšího cyklu / Weles 16, 2003]

- - - - - - - - - - - - -

Kompletní kopie Welesu 16 z května 2003 ke stažení zde [formát PDF; velikost 15 MB].

---

---

Weles 16 [2003]. Obálka Leoš Knotek s použitím fotografie Ondřeje Slabého.

---

---

Ivetě Marii Pokorné

Memento Mori!
To my zdraví se musíme upamatovávat,
my zasazení do života.
Občas shlédneme s kolotoče a dostaneme závrať a napadne nás,
co kdyby se řetízek přetrh1,
co kdyby se skleněný palouk prolomil.

A třeba si zarecitujeme spolu s biblickým Kazatelem:
„Pamatuj na Stvořitele svého ve dnech mladosti své, než nastanou dnové zlí
a přiblíží se léta, o nichž díš:
"Nemám v nich zalíbení";
než se zatmí slunce a světlo, měsíc, hvězdy, a vrátí se po dešti mraky.
V ten den se začnou třást strážcové domu a mužové zdatní se zkřiví a mlečky nechají práce a bude jich málo,
a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota, a zavrou se dveře do ulice a ztiší se hlas mlýnku a vstávat se bude za šveholu ptactva a všechny zpěvy budou znít přidušeně.
A člověk se bude bát výšek a úrazů na cestě; a rozkvete mandloň a těžce se povleče kobylka a kapara ztratí účinnost.
Člověk se vydá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo
naříkají nad mrtvými.
Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme.
A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.
Marnost nad marnostmi, řekl Kazatel, a všechno marnost.“

S barokem odešlo Memento Mori – morových sloupů a hřbitovních plastik andělů Thanatů a božích muk.
A my zasazení, tzv. ontologicky zakotvení, spíš ještě jakoby v prenatálním stavu, zapomínáme na smrt – jak se říká – jako na smrt, a zároveň se uměle vytrhujeme; občas se opijeme až je nám nedobře, občas jako moderní lidé koukáme na thrillery a detektivky, abychom se trochu postrašili.

Všechna tato upamatovávání a vytržení bývají pohříchu jen hrou s obrazy a se slovy,
stejně jako křesťanská výchova a učení o posledních věcech se mnohdy zdají být prachsprostou teorií – a tak, pokud nechceme být pokrytci, je možná lepší věnovat se tomu co jest, než tomu, co bude pak, případně tomu co bylo,
a s vděčností přijímat tento život uzavřený v čase,
přemýšlet o stvoření a pamatovat na Stvořitele spolu s Kazatelem:

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:
Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá...“

Ovšem jen ten, kdo je v situaci Jobově, kdo leží v bolestech, kdo je nemocen a kdo se blíží smrti, takový přistupuje ke Stvořiteli nezprostředkovaně.
Zkušenost posledních věcí si nelze navodit, rozumem nebo nějakou praktikou
tyhle věci si člověk musí prožít, podstoupit je – tak nějak nesokolsky,
projít nocí smyslů i ducha, jak praví Jan od Kříže.
Smrtelně nemocní z tohoto kalicha okoušejí,
a nejsou to pouhá mementa, značky, oblázky na cestě, nějaké oka-mžiky, momentky, nýbrž věčné a vlekoucí se hodiny, balvany přes cestu,
která snad ani dál nevede.
V pravém utrpení Mementa Mori netřeba
protože nelze zapomenout, nelze sebe odložit, nelze vytěsnit svůj vlastní konec.

Věřím nicméně, že když někdo blízký kráčí vstříc smrti a odchází mimo souřadnice tohoto světa, tu v lásce a v odlesku jeho utrpení lze odtušit a přijmout něco podstatného z jeho poslední zkušenosti.

Petr Pazdera Payne
11.10. 2003

---

-aav- 10/14/2003

---

Skleněná louka / Weles / nakladatelství Sursum
si Vás dovolují pozvat na - - ->

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
+ večer věnovaný básnířce
+
+ Ivetě Maria Pokorné
+ (1977-2002)
+
+ ÚŽENÍ V BDĚNÍ
++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

< - - - Hosté: Martin David, Diana Tuyet-Lan Nguyen a další...
< - - - Pořadem provází: Vojtěch Kučera.
< - - - sobota 11. 10. 03 ve 20 hod
< - - - Místo Galerie - půdní prostor Skleněné louky (Kounicova 23, Brno)

\/ \/ \/

Iveta Maria Pokorná
Zdánlivě nelogická skutečnost

Stín mé tužky.
Stín mé ruky.
Stín mého já.
Kde je já?
Jak může být stín toho,
co není?
Logika. Vím, protože vím, že vím,
není, protože neznám.
Lidská logika.
Stín mého já
stojí naproti v zrcadle.
Nechápavě se usmívá,
ten stín jsem já.
Mé já?
Je tím zrcadlem.
Rána: střepy z mého já.
Mé slavné já?
Co z něj zbylo? Střepy. Nežije. Nedýchá.
Nic jsem o něm nevěděla.
Nechápu svět, chci jej poznat.
Po jeho smrti. In memoriam.
Co zbylo ze mne?
Hledající stín. Stín.
Zapadlo slunce? Smůla? Štěstí? Už nevím.
Já nic o nic.
Umná ruka času slepí střepy.
Má já žije?
Proč až po mé smrti?
Proč až in memoriam?
Já už nepatří mně.
Patřilo?
Nažije se mnou.
Žilo?
Jsem nezávislá. In memoriam.
„Já“ též.
Bylo někdy závislé?
Znalo někdy svět?
Ne.
Poznávám tě „já“.
Poznávám sebe.
Jsi to opravdu ty.
Jsem to opravdu já.
Zrcadlo a stín.

1992

- - -

Iveta Maria Pokorná: Kéž by to byla jen hra se slovy (Sursum, Tišnov 2003, str. 42)

\/ \/ \/

...
Skutečný básník zůstává sám sebou, dokud se staví proudu do cesty. Takto podstupuje jednu z nejtěžších zkoušek zoufalství. "Jednou z nejnebezpečnějších věcí je, když se k bolesti přidruží intelekt," varuje Iveta. Ano, je to nebezpečné, ale pro básníka nutně nebezpečné. On se tohoto nebezpečí prostě vzdát nemůže. Možná, že to neustálé přemítání nad svou vlastní bídou, tázání se na nezodpověditelné, je jen jedním z projevů Baudelairova "opíjení se". Jenže bez tohoto nebezpečí poezie brzy umlkne. Nezbývá jí, než znovu a znovu pět elegie o ztracené lidské duši, o jejím strachu, bolestech, prohrách a vítězstvích. A jedním z jejích nejvyšších úkolů je brát na sebe úděl ponížených a utlačených, vzíti jejich věc za svoji.
Bolest se pevně přimkla k Ivetinu životu a stala se jeho součástí do té míry, že jeho nositelka získala dar zaznamenat mnoho jemných nuancí vědomé existence. Postižení, kterému by mnohý z nás podlehl v návalu zoufalství, ji dovedlo k zásadním otázkám a chvála Bohu, že i poezie směla být při tom. Iveta o tom píše ve svém dopisu: "Ve chvíli největšího zoufalství máš pocit, že se kolem tebe otáčí svět - cítíš jakési plynutí vesmíru okolo a svoji strnulost v onom bodě; a pak najednou následuje silná vlna v tobě - pocit, že se musí něco stát nebo že praskneš a rozletíš se na střepiny - tak jsi natlakován. Je to následek toho, že tvé unavené vědomí se nachází na nejvyšší možné své hranici, že zoufalství je si na obtíž a chce se sebe zbavit - opustit tělo - ale znatelně naráží samozřejmě na svou přirozenou zeď." Tato zeď je zcela jistě i jedním z projevů oné meze básnického mlčení, za kterou po roce 1994 Iveta pokročila. Neboť každá zeď v sobě obsahuje onu výše zmíněnou strnulost a vykazuje i stopy vzdoru. "Vzdorem se člověk pronásleduje," je tedy jen otázkou, jak dlouho tato sebe-zaměřenost básníkovi stojí za onen pocit výlučné tvůrčí svojnosti.
Máme tedy nyní péčí nakladatelství Sursum před sebou celé dílo Ivety Marie Pokorné. Čtěme si v něm, s vědomím, že poezie v jí tak krátce určeném čase hrála roli jen dočasnou stejně jako pověstná bárka převozníkova, kterou ten, kdo se již přeplavil na druhý břeh, ponechává na místě. A to není žádné opovržlivé odhození něčeho již zbytečného…
...

Roman Szpuk: Bezmocná květina (Úryvek z úvahy nad knihou I. M. Pokorné "Kéž by to byla jen hra se slovy". Psáno pro Akord; dosud nepublikováno)

---

-aav- 10/06/2003

---

Báseň pro tento den:

Připrav svoje bratry na smrt
Adéla Irma Miencilová

Tabákem lesa Ručnicí mlhy Potokem vína
Jde
Vyčkáváš
Minou pole Plíží se
Posnídal’s zarudlou tmu Opilého rána
Tichem našlapuje
ONA
Havraní křídlo Hladí oblohu
Takové jsou Večery s nepřítelem
Nevíš
A svlékáš ji kabát
Nevíš
A nabízíš židli
Nadechni se Umyj si chodidla Ledovou trestí
Nadechni se
Vešla tak Jak jsi ji nečekal
Vešla tu i tam


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Konečně ho uvidím! Po takové době! Vyčešu si vlasy nahoru a obleču ten nový kabát, usměju se do zrcadla. Vydechneme zblízka jeden druhému obláček páry do úst.
Řítí se silnicí, cvok. Nezpomalí, měl by. Vidím ho, ale nepoznám.
Řeknou, že to ani necítil.
Odkrojí kovový krunýř z jeho těla.
Z krunýře těla svléká se sám.
Rozložen na cestě a nesložen tak, jak ho neznám.
Vydýchávám obláček za obláčkem.
„Ten jeho polkla jiná ústa,“ plivnou si hrobníci do dlaní.


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Vidím je Ještě jdou Palba neutichla
Na bojišti rozkvete Vlčí mák Dá si ho do vlasů
Ranhojička náručí Vidí je Vojáky
Víra v Boha Pažba je hůl Ještě jdou
Ruinou doby Věčností soumraku Jdou
Země se nahýbá Přes palubu muž
Promrzlým ránem Rozzuřeným polednem Jdou
S prostřeleným kabátek Květinou krve v klopě
Ještě jdou Mlhou času Minutou ticha za mrtvé
Vydechují Jdou
Všemocným
Velkolepým
Všeobjímajícím
Prázdnem


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Tady jsi, tady ležíš, mocný a velký. Ztratil ses a našel. Milenec milenci líbá paže.
Neptej se! Nestrkej do mě! V tom šeru špatně vidím a přece vyprávím. Jak zmámení rozkoší klopýtají po schodech.
„Je slabý na srdce,“ říkali, když byl v lázních.
„Je to rváč,“ ten druhý.
Zavěšeni hluboko, hluboko v sobě, v plytkosti času.
Sundal si brýle a promnul oči. I ten druhý se svlékal. Vášeň je neprůstřelná. Kulka oka neprohlédne změt těl na podlaze v přednebí.
„Tady jsi, tady se zmítáš, sladký a slabý. Vem si moje paže, zachyť se, odpočiň v pohybu.“
Nevidím dobře v tom šeru.
„Bylo to jako křeč,“ řekl ten rváč. Plakal.
Šero jazyka zamlčí mnohé a mělo by.


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Narodí se Oslovené nerozumí té řeči
Nechodí a nestrojí se
Křičí o té nepoznané Krajině matčiny náruče
A Ty mu dáš Tu ledovou pěst Ku hraní
Taková snůška kostí Cívka nití
Chvěje se
V peřinách Ve výkopu Ve smetí
Nehybné
Ty
To novorozeně Nevyspalýma očima Poučíš
Že noc je příliš těžká deka
Že noc je příliš křehká kolébka
Šklebíš se Říkáš mu
„Mazlíčku“
Taková snůška kostí Porcelánová panenka
A už je Otřískaná Rozbitá Bezcenná


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Prodal všechno co měl a koupil chatu v horách. Byl dřevorubec, do vesnice nechodil, za děvčaty se neohlížel.
Ten pes se okolo nepotuloval dlouho. Někteří ho ani nezahlédli. Vyhublý, divoký, rozcuchaný, krásný a zlý.
Tak ho uviděl a hned byli jako děti. Našli se. Ve změti listů, trávy a obilí. Mluvili toho druhého řečí.
Políbil ho na čumák a usnuli v sevření.
Čekával u toho starého dubu.
Počíhali si na ně. Opilí se smáli, prý na tom nesejde. Je to podivín.
Cenil zuby a bojoval, když na něho padal.
Jako smyslů zbavený se probíral jeho srstí.


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Přicházíš Třesu se Víš to
Děsuplná náruči Rozkošejisté objetí
Poznám Klapot podpatků Šelest pat
U hlavy postele Ohýbáš se Beru Tě za boky
Milenko vojevůdců Milenko tuláků
Nevěrnice domova
Noc miluje Den Den miluje Noc
Je psáno na nebeské tabuli
Svlékni mě Z řečnických obratů
Tady klečím Tady jsem


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Ten dav se mě ujal, když jsem šla ulicí po době odcizení a samoty. Ten rozezlený chuchvalec se mě utrhl do košíku stejně bledolících obličejů. Ta z břehů vylitá řeka svalnatých paží si mě vzala.
Ozvali se první výstřely. Rozezlená ústa nepřátelské sliny nás poplivala. Dav je šílený, dav se nezná. Nastaví hradbu života. Nastaví nenávist. Dav je vzteklý, pamatuje jen na své bratry ve smrti.
Ten chuchvalec hlav a pohybů, rozkvetlá bylina agónie, okovaná bota víry, mě skopla a rozšlapala. Každé bojové křídlo má svoje oběti, když se hněvá.


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT

- - -

Weles 16 (2003)

---

-aav- 9/09/2003

---

Dny se pomalu krátí, blíží se podzim a sním stále delší podvečery: Kdo by dnes myslel na to, že za pár měsíců budeme už po páté hodině u stolních lamp možná vzpomínat, jaké to je, sedět někde na mezi, v zahradní hospůdce či na břehu řeky, jezera, moře a v půl deváté sledovat západ slunce. "Paměť je to, čím se zapomíná," řekl, tuším, Charlie Chaplin a v mnohém má pravdu. (A nemyslím tím jen události, které si v těchto dnech připomínáme...) Každý den stojí za to, abychom jej uvnitř sebe zachovali a vzpomněli si na něj. Víte například, co jste zažili před pěti lety, 22. srpna 1998? Anebo loni ve stejný den? Před týdnem? Básník Petr Král nazval jednu ze svých sbírek dvěma slovy: PRÁVO NA ŠEDIVOU. Jak příznačné...

- - - - -

Čtení na tento víkend:

Kateřina Konečná
Rodinné vztahy

Setrvávám v nečinnosti a zabývám se představami o svých budoucích aktivitách, o tom, jak budu šťastná a spokojená a jak budu tvořit nádherné obrazy, které budu mít doma na stěně. Aby nebyla tak prázdná a ponurá.
Žiji totiž uprostřed lesů a pastvin, na úplném konci cest, kam se lidé jen stěží dostanou, protože za mnou musí chodit pěšky. Můj praděd vystavěl slonovinový zámek pod nejvyšším kopcem v dohledném kraji, dodnes svítí jako svíčka zapálená pro zbloudilce v černém jehličí a stinném listí.
Jen docela málo vycházím ze svého pokoje, proč taky? Je malý a útulný, podařilo se mi v něm nashromáždit všechny věci, které nezbytně potřebuji, a všechny vzpomínky, které nechci zapomenout. Moje stará matka mi vaří a pere, zajišťuje můj úřední styk a každému se omlouvá za mou nevšímavost, jako kdyby snad byla její vlastní. Patří k lidem, kteří nadmíru přeceňují význam mínění ostatních.
I přes mé nekonečné vysvětlování, že oni si můžou maximálně myslet, že jsem pako, ale že už to nemůžou nikomu tvrdit ani dokázat, protože jsme se buď nikdy neviděli, nebo jsme spolu nemluvili dostatečně dlouho, aby poznali, že jsem doopravdy pako.
Je neúnavná v práci i ve snaze mě přinutit akceptovat, že na tomto světě nežiji sama. Nedochází jí, že pluju ve vesmíru, kde si můžu vybrat, že jsem ji přizvala na svou plavbu a že nehodlám najímat zbytečnou posádku.
Určitě je nejroztomilejší, když sedává naproti mně skrčená v proutěném křesle, až po krk zamuchlaná do chlupaté přikrývky, když pozorně poslouchá mé blábolení a snaží se porozumět prapodivným nuancím mého mozku, když je jí v očích vidět každá myšlenka, když pokaždé tvrdí, že nemůžu vědět, co si myslí, a jak pokaždé zrudne, když jí dojdou argumenty. Chápe jako svou povinnost mě hájit a ochraňovat před útočníky, kterými upřímně pohrdám, i když jsem jinikdy o tuto službu nežádala, i když by bez svých namáhavých dobrodiní byla o dvacet let mladší.
Náš rod je starobylý a velmi vážený, čehož využívám pro posílení matčina pocitu, že nic není ztraceno. Utěšuje se vzpomínkami na svého již zesnulého praděda s nakrouceným knírem a na svého již zesnulého děda s hodností poručíka, kterého máme zvěčněného na zašlé fotografii v průchozím pokoji. Zaujal tak působivou velitelskou pózu, že matka mi naznačila: když kolem brouz-dám, měla bych se tvářit uctivěji než obvykle, můžu se snažit ocenit sílu tohoto vzácného muže třeba mírným pokývnutím hlavy.
Ale odmítla jsem požadavek uctívat osoby, které dávno shnily ve svých hrobech, i kdyby to nakrásně mohl můj děd vidět z nějakého svého příbytku kdesi v oblacích nebo v propastech země.
Tím jsem se vlastně dostala k další zálibě mojí matky. Kdysi jí někdo vštěpil představu, že nad ní ve dne i v noci visí hlídačovy oči, že z ní za žádných okolností nesejmou tíhu svojí pozornosti a že, až umře, řeknou jí ústa hlídačových očí, jak žila a jestli si zaslouží pochvalu, nebo spíš dostat na prdel. Na moje námitky (má snad svoje oči a není slepá, tak k čemu potřebuje, aby ji někdo kontroloval jako malýho spratka? Kromě toho, není malý spratek a snad v tak pokročilém věku se už konečně naučila kriticky hodnotit své skutky) nebrala ohledy nikdy a nikdy je ani brát nezačne, místo toho se zakousne do výkladu o lidské povaze, o potřebě pastýře, o hledání věčné blaženosti. Po létech soužití se ale naučila nenačínat tuto spornou otázku, protože pochopila, že mě její náboženská oddanost tak trochu rozzuřuje.
Pamatuji si na výraz nejhlubší bolesti, na chvíli, kdy jsem ji zradila a podvedla. Matce zůstal po prababičce nesmyslný předmět, který přede mnou vždy pečlivě schovávala, ale jednou se zachovala moc roztržitě a nevrátila ho do svojí zašívárny. Nechala ho jen tak ležet na vaně.
Viděla jsem to prvně.
Tvarem se podobalo již neplatné svatební fotografii mých rodičů, která nostalgicky visí nad postelí zmizelého ženicha, rozměry byly skromné a tím pádem více než praktické. Věc, kterou bych nazvala rámem, značně oprýskala z pozlaceného pláště a na několika místech bujela kovožroutská plíseň. Zdobený lem obkružoval rozpitý obrázek, v němž jsem s největším úsilím rozeznala rysy jakési cizí paní. Podle výrazu tváře navštívila šamana silných bylin, který jí poskytl nutnou pomoc, a tak se mohla blaženě usmívat na svá protočená oční bělma. Byla to odporná podívaná.
Samozřejmě jsem netušila, že jsem nalezla talisman mojí matky, a tak jsem vyšla na nádvoří a hodila jsem nejdál a nejvýš, jak jsem jen mohla.
V tom okamžiku spustila siréna. Jekot. Pláč a slzy hraničící s hysterií. Matka mě přistihla v okamžiku zločinu. Obviňování a výčitky bez konce. Vytasila se s historkou, že jsem všechno naplánovala a tu cetku ukradla, protože jsem „nenašla cestu“ a jsem „pomstychtivá mrcha“. Krom toho ví moc dobře, že mi pánbíčkářství způsobuje nečekané návaly hněvu a mírné agrese (= bouchání věcmi, zvýšený hlas, údery pěstmi a hlavou do stolů a zdí apod.), a z toho jasně vyplývá, že vše byla promyšlená akce.
Po výčtu mých zločinů, hříchů a špatných povahových vlastností zděděných po pohřešovaném otci se ke mně otočila zády a rozběhla se brankou ven hledat svou ušudlanou víru. Jestli ji znova nalezla, nevím a asi se už sotva dovím.
Naše vztahy byly tímto nešťastným nedorozuměním značně zkaleny a v bílých zdech zavládla tichá matčina zloba. Její mysl, ochromená dětinským stářím a pocitem ublížení, začala osnovat pomstu, která by poskytla zadostiučinění zraněné duši.
Nemluvila se mnou několik týdnů.
Ale v podstatě se máme dodnes rády a respektujeme se vlastním, ojedinělým způsobem.
Ona mě chápe jako osobu neschopnou manuálně pracovat nebo se snad uživit vlastníma rukama. Méně uznává to, že hodnoty, které vytvářím hlavou, jsou pro mne důležitější než okopaná zahrada. Ale ráda trhám v létě třešně a na podzim sbírám jablka, hrušky a švestky na pálenku, kterou ráda v zimě popíjím u rozpálených kamen. Díky jejímu přesvědčení, že bych se bez ní neobešla, si mohu užívat tepla našeho skromného příbytku a nerušeně hloubat nad filosofickými spisy a rozšiřovat vzdělání.
Pro matku je na světě nejdůležitější hotová práce a křehké porozumění, které rozhazuje do všech oken. Nikdy ji nenapadlo, že je většině těch zamrzlých rádoby vděčných známých spíš k smíchu a že nechápou její snahu každému dát, co žádá. Bezmezně věří na lidskou solidaritu, stejně jako na nebe a peklo a na toho jednoho maníka, který vládne podle všeho nespoutanou silou. Ve svém pokročilém věku mi připadá až moc naivní. I když si uvědomuji, že stáří rozežírá mozek, nemyslela jsem si, že až do takové míry.
Včera jsem jí dala přečíst první část mého zásadního díla, které srovnává sílu přírody a sílu člověka.
Vysmála se mým myšlenkám, chechtala se pasáži, ve které jsem přiznala odstín svojí víry, a nekompromisně zavrhla tvrzení, že člověk obětoval krásu světa, který ho stvořil, za svůj pokrok. Samozřejmě jsem své názory hájila, možná příliš tvrdě, ale určitě zbytečně, protože ona bude vždycky přesvědčená o tom, že všechny mé skutky jsou pouhá nevědomost, že mi musí stále radit, vysvětlovat, jak to na tom světě chodí. Neví, že jsem za svůj krátký život poznala dost z povahy zeměkoule a lidí, kteří ji zamořili jako krysy, ale nikdy tuhle jednoduchou věc nevezme na vědomí, protože jsem její dítě, protože bez ní nejsem nic, protože kdyby nemluvila do všeho, co dělám, byla bych předem odsouzena k veřejnému lynči. Nesnažím se cokoli vyvracet, je to zbytečné a pro mne nadmíru pohodlné. Krom toho matčina snaha mě změnit a vychovat začíná být spíše zvykem než opravdovým nebo snad účelným konáním.
Zatím tedy žijeme bok po boku se svými chybami, s láskou, která potlačila nenávist, s vizí našeho konce.
Na zámečku, kde přebýváme, hraje neustále hudba, čemuž se matka po neúnavném přesvědčování podvolila. Není muzikální ani v tom nejmenším smyslu, jaký si lze představit pod tímto výrazem. Hudbě říká vrzání, jakékoli hudbě. Nejsladšími tóny pro její uši je pouze absolutní ticho prošpikované mňoukáním koček a skřehotáním žab. Ale jelikož jsem jí vyložila, že hudba je to málo dobrého, co se člověku podařilo vytvořit, co stojí za zmínku a za pozornost, snad i za obdiv, usmála se uspokojená, že nezavrhuji lidstvo do absolutní mrtě.
Když má bujarou náladu, hopsá se mnou po pokojích a chodbách, zpívá slova, která vůbec nezná, a směje se nahlas, aby i kameny věděly, že samota nemusí být nutně jen smutek.

Jednou se jí někdo ptal, co celé dny provádíme v tak rozlehlém domě samy. Odpověděla mu, že žijeme, ale pravda je taková, že jen čekáme, kterou z nás si vybere ten nenažraný osud jako první.
Vedeme spolu spokojený život, který během několika let skončí v nemilosrdných spárech času, ale radši se nechám roztrhat nekonečnem než ubohou bandičkou, co si vymyslela právo soudit, určovat spravedlnost a zjednodušovat pravdu. Já bych v jejich očích byla psychicky narušeným asociálem nebezpečným pro společnost, a přitom svou matku hluboce miluji.
Nechce, aby po ní zůstaly nějaké stopy, chce ležet v neoznačeném hrobě, v tichu a klidu poslouchat spokojené hryzání červů a pochodování tisícinohých housenek. Vždycky nenáviděla návštěvy na rodinných rovech, i když naše předky drží v nepředstírané vážnosti, přesto se podobným obřadům chce tímto způsobem vyhnout.
V podstatě zbytečně, příslušníci našeho rodu jsou krom nás pouze dva, a já upřímně pochybuji, že o tom mají tušení. Každopádně pokud někdy zabloudí do naší brány a do slunečných pokojů uvnitř domu, v tom nejsvětlejším najdou ohlodané zbytky kostry, která bude pateticky držet svou hlavu v pravé ruce, anebo se lebka bude válet ve střepech po podlaze. Asi jim to nebude příjemné, ale poznají tak, že slavný rod nezaručuje slávu.
Dnes půjdeme na procházku, zapálíme oheň a budeme si chvilku vyprávět.
Dnes je totiž úplněk, a i když nerada, podvoluje se matka zčásti šílenství, které vyvolává bledé záření talíře na obloze. Pozdě, ale naučila se rozpoznávat jeho vzrušující působení.
Sedí tiše před zapálenou hranicí a s pootevřenými čelistmi se ráchá v proudících živlech. Sem tam si změří pohrdavým pohledem, jak pobíhám v bílých průsvitných šatech bosá přes drny, tančím se stromy a vyluzuji nesrozumitelné zvuky s neurčitou melodií. V pozdním věku objevila moc pochopení.
Nechci být sobecká ani sebestředná. Seděli jste někdy čelem k vycházejícímu úplňku? Dívali jste se do tváře dítěte, ve které jsou předem vidět budoucí vrásky? Napili jste se nikým a ničím nedotčených doušků světla, které skrývají barvy pod suknem bělosti? Rozběhly se vaše ruce, myšlenky, nohy i pudy směrem, který zpochybňuje rozhodování mezi odbočkami? Měsíc v sobě nosí šedivé chmýří starobince stejně jako zlaté chloupky nedotčených předloktí.
Nesčetněkrát jsem stála na zápraží s hlavou v dlaních a volala jsem: Měsíci, pomoz, ochlaď, dopřej mým smyslům oddychu a kotvy. Jenže on ví, že přesně tento požadavek by mi způsobil neko-nečná muka a nesnesitelnou tíhu pro svědomí. Tak se spolu jednou za čas stavíme na vzájemnou zpověď, bez hlasů a zdánlivých výčitek. Hledíme si do tváře, jako kdybych snad mohla porozumět nehasnoucímu koloběhu noční oblohy. Já prosím, on poslouchá a ukládá mi upomínky na věčnost.
Žijeme v němém souznění, červíci se smějí na laskavou tvář obalenou pláštíkem ledu.

Weles 16 (2003), str. 59-63

---

-aav- 8/22/2003

---

V rámci "MaFu" (Malého alternativního festivalu) ve Spálově u Oder vystoupí dnes, v pátek 13. 6., od 20 hodin Veronika Schelleová, Petr Bronos Novák a Vojtěch Kučera.
Kromě vlastní tvorby přečtou ukázky z básnických sbírek Víta Slívy Bubnování na sudy, Petra Špangera Vodní Mlýnky, a úryvky novějších i starších čísel Welesu.
Místo konání: Spálov u Oder, statek č. 21.

------------------------------------

Čtení na tento víkend:

ŠRAMOTY - - - - - >

Veslování

Zkoušel jsem volejbal, tenis, fotbal a leckteré další sporty. Ale o veslování jsem ani neškrtl. Když nepočítám pár projížděk loďkou po rybníku v Žinkovech v letech, kdy bylo dívky třeba nejprve trošku po hladině pokolébat, aby v mém nezkušeném náručí nedostaly mořskou nemoc. Tehdy mne ani nenapadlo, jak je veslování vlastně náročný sport.
Vše začalo až tady v Brně. A docela nenápadně. S povděkem jsem přijal pozvánku básníka Holmana. Pane doktore – pojďte si zaveslovat. Podivil jsem se, nevěděl jsem o této tajné zálibě Holmanově. Ale proč ne. Zkusit se má vše. Je bezvětří a přehrada bude jak mlat. Sejdeme se na Hybešce – dodal básník. Udělali jsme několik kroků – myslel jsem, že k tramvaji –, ale Holman prudce zabočil doprava – do pootevřených dveří hostince. U Veslaře – stačil jsem přelétnout očima nápis. Aha – tak takové to bude veslování. To nezhubnu – došlo mi hned u prvního piva…
Holman se posadil proti mně, zapálil si, nabral dech a zabral. Vesla opřel do vod, ve kterých plavou názory více než 2000 let. A to, že neutonuly, svědčí o jejich schopnostech přežít. Holman jak zkušený vodák klouzal přídí Svratkou, která se pro něj do Jordánu vlévá. Mrtvé moře jako cíl, odkud se lze k vodě věčné odpařit.
Nestačil jsem zareagovat. Sedě čelem k Holmanovi – a tudíž při záběrech vyvíjející hnací sílu opačné orientace –, snažil jsem se být jeho mohutným záběrům jistou protiváhou. Ale moje vesla mávala vzduchem naprázdno, v nej-lepším případě se jen vody sotva dotkla.
Naštěstí se Holman brzy spokojil s trasou, kterou jsme toho dne urazili, a utábořil se. Na trojnožce, kterou nosí vždycky s sebou, začal připravovat chutné pokrmy. Příběhy biblické, české, brněnské. Příběhy o věčnosti v mase ukryté, kartách a samotě, holých zdech a cibuli, nyní již přáteli obydlené. Stáda slov popásl na mnohém. Zcela jinak, než jsem zvyklý z jeho básní. V nich slova vždy ustájí v těsných kotcích. V příbězích ctil jejich svobodu. Pili jsme, já veslem bezvěrce hladinu občas rozčeřil a chlubil se symetrií vzniklých vln. Holman připomínal jejich smrtelnost.
Pili jsme a pivo nám z nohou k pasu začalo stoupat. A s dalšími půllitry až ke krku dosáhlo. Dost, řekl Holman. Napoprvé Vás nesmím utopit. Jdeme domů…

Vladimír Šrámek

Weles 16, str. 88

< - - - - - ŠRAMOTY

---

-aav- 6/13/2003

---

Čtení pro tento den:

Patrik Linhart

- - -
Dopoledne U Kalinů

„Bejsbolku mu narvu do tlamy, jestli mě bude srát! Dyť sme všichni lidi, já, ty, támhleten chlap, ten sráč – všichni! Slyšíš, ty magore?!“ řekl sedmdesátiletý chlap padesátiletému chlapíkovi u vedlejšího stolu, který se zmíněným sráčem hrál kulečník. Hrál skvěle a koule lítaly na všechny strany a vesele ťukaly. Kromě nich byla hospoda prázdná, akorát za výčepem čepoval výčepní, který si povídal s nástěnnými hodinami. „Do půl to vydržíme, do půl a deme domu.“
- - -

- - -
Malý svět

Jiné východisko je svět pindíků, a kdybych se rozhodl pro cestu šílence, najdou mě v nějakém pindickém městě. Nejspíš v Domě Jelowů, kde je nejslavnější pindická pivnice, kterou mimochodem postavil můj táta. Samozřejmě nevěděl, že z toho domečku velikosti železnic TT bude hospoda. Ale už kvůli němu mají na stolech ubrusy a vázy a v nich květiny polní.
- - -

- - -
Komisař

Proč vlastně nenosí brýle, to tak dobře vidí? – Je to přece jenom fotografie, třeba si je sundal, aby vypadal hezky. – Co je na brýlích ošklivého? – Možná nesluší právě jen jemu. – Láry fáry, na něm brýle nemůžou nic zkazit. Taková šeredná morda… – Nazdar chlapci. Tak máte tu zprávu z pitevního? – Samo, pane komisaři. – Ukaž! Pěkný fotky. Jo. Jo. Jé. A tajto je kdo? – Kdo, ten bez brejlí? To je váš novej asistent. Byl u toho taky, tak ho pro vás vyblejskli. – No. Ten už toho asi moc nevypátrá. Co? – Proč, pane komisaři? – No, dyť je dočista mrtvej. – Dyk von jen tak vypadá. Je ho kus chlapa… Počkejte, no né, vážně… já nevim, jak se mezi ty fotky připletl. – Příště si buďte pečlivější a dejte ho do toho druhýho fasciklu. – Vy teda myslíte, že se fak vožení? To bych nikdy neřek. – Kdo zase? – Ten váš starej asistent přece! – Blbče, dyť je to von! – Dyk já vim. To byla legrace. Ale blbče ste mi řikat nemusel, vy – –
- - -

Weles 16, str. 66, 67

---

-aav- 6/11/2003

---

Pod pokličkou

Karel Křepelka
Polévka

Dáme vařit koleno od pí Drobílkové.
Vaříme s celou cibulí a zeleninou – petržel
nutná! A dvěma stroužky česneku.
Měkké koleno vyjmeme a ponecháme k večeři
s křenem, aby Márius viděl, jak si žereme.
Vývar okořeníme, přidáme1/2 masoxu a
zavaříme krupky, ne moc, aby nevznikla
kaše zvaná Gábinin blebt.
Možno přidat sušené houby, které tam neva-
říme jako ponožky, ale namočené a
nacucané mlékem mírně orestujeme,
v tomto případě, vzhledem k charakteru
polévky, na sádle, a teprve potom povaříme.
Nakonec dáme na jemno posekaný šnytlich
a petrželkovou nať.
Vznikne tzv. polévka ovarová, kterou umí
každý blbec.

Z pozůstalosti Karla Křepelky laskavě poskytla Gabriela Křepelková

Weles 16, str. 90

Právě vyšlé číslo Vendryňského poetického magazínu Weles si můžete objednat zde

--------------------------

Weles 16, formát A5, 116 str. (7 čb fotografií na křídovém papíře)
ISSN 1214-2948
květen 2003
cena 50 Kč

--------------------------

Potom tady máme jednu milou zprávu ze Slovenska... Je tomu tak: "Orel, veliký sirót hor / ... / nadzemsky básní." (V. Slíva: Bubnování na sudy, str. 11)

---

-aav- 5/27/2003

---

Vážení čtenáří Welenovin,

dovolujeme si Vám touto formou oznámit, že v těchto dnech vyšlo

nové (16.) číslo Vendryňského poetického magazínu Weles.

Z obsahu bychom rádi upozornili na pásmo věnované básnířce a myslitelce Ivetě Pokorné (1977-2002), prozaické texty Kateřiny Konečné či Martina Vokurky, básně Martina Vrby, Vladislava Hřebíčka, Adély Irmy Miencilové či Diany Tuyet-Lan Nguyen (v jejím případě Weles přináší autorčiny první česky publikované verše).

Ani tentokrát nechybí stálé a oblíbené rubriky:

v Completoriu čili Studii pro večerní hodinku se Miroslav Chocholatý noří do výjimečné knihy JAKUBA DEMLA - MATYLKA:
"Deml je básníkem „dvojího“ světla. V závěrečném textu knihy autor odhaluje toto dualistické rozlišení. Zná „světlo věčné“, které nachází v očích Matylčiných, ale také světlo „mlhavé… jako opilé… těžké, blbé, a proto nezoufale beznadějné“ v očích těch, pro které smysl života splývá s požitkářstvím a lhostejností. Ačkoliv se toto „těžkopádné“ světlo odráží v Matylčiných očích, básník v nich vidí především „hvězdy a za ním dálky neporušené tímto světlem“..."

osobněji laděné Krajinomalby a portréty (tentokrát z pera Petra Hrbáče) přinášejí poetickou botanickou exkurzi s názvem HLEDÁNÍ TRNÍ:
"Botanika má širokou náplň, ale nejhezčí dodnes zůstává pouhé pátrání po rostlinách a jejich nalézání. Protože mám rád zákoutí a trčení, našel jsem si dobrý důvod pro chození do trní. Ostružin je hodně druhů, ale všechny jsou pochopitelně vytvořeny podobně. My máme tělo a ruce, ostružiny listy a ostny, jimiž šplhají do oblouků nebo se přichycují, či dokonce jen tak táhnou po zemi. My máme pohlavní orgány, ostružiníky taky, jsou to květy. Na lidi nepůsobí eroticky a coby rozmnožovací zařízení fungují poněkud „mazaněji“, nežli je u většiny rostlin zvykem. Nejvíce ostružin bytuje ve starých keltských krajích, třeba v Británii, tady už tolik ne, ale pořád to stačí sovím pomatencům, jako jsem já, k neustálému ověřování toho, co našli a nedostatečně pochopili. Ostružiny trochu vypadají jako listnatí hermafroditní hadi, nejsou to jen samci či pouze samice, ale obojí. Ten starý lišák Merlin už s nimi ale není, tady mají více slunce, takže šlehají fotosyntézu raketoplánům vstříc tam někam do dálky a s holčičkou na obrtlíku. Až do vytí..."

V Železniční rubrice se s Tomášem Vašutem vydáme na cestu VLAKEM DO SIGHETU:
"Tenkrát jsem si myslel, že žiju někde na konci světa, když už koleje dál nevedou. Dále pak byly jen hory, zasněžený Radhošť jako malý Ararat a návštěvy v dřevěné chalupě u dědečka na Černé hoře, výlety spíš v čase a přemisťování převážně ve smyslu vertikálním. Avšak voda plynoucí v Bečvě a vlaky do Meziříčí dávaly tušit, že jednou rozbiju prasátko a koupím si jízdenku do světa. Jen jsem se musel na takovou cestu důkladně připravit. Osvěty se mi dostalo z knih. Ta první se jmenovala Oblastní jízdní řád ČSD 2, 1982–83, vlastně Morava a Slezsko..."

Fotografický doprovod Ondřej Slabý:
"...Rozpracovává tak své ústřední téma akcentace detailu – tímto abstrahováním prvotní lehce čitelné skutečnosti až do nekonkrétního stavu navazuje na principy díla českých fotografů šedesátých let 20.století – Čestmíra Krátkého, Aloise Nožičky nebo Emily Medkové, jejichž výrazové prostředky také do jisté míry přejímá.
V jejich duchu momentem stisknutí spouště citlivě vyjímá určitý prvek z jinak nezajímavé všední plochy a povyšuje jej svým okem a objektivem na hlavního činitele kompozice. Tvoří tak zcela nový, jedinečný element, který se vizuálně i funkčně oprošťuje od své předchozí existence – pozbývá své původní čitelnosti, zvětšený na nejvyšší možnou míru zobrazení tak, že jeho původní podobu už v konečné kompozici není možno nijak dešifrovat..." (Kateřina Tučková o fotografiích O. Slabého)

--------------------------

Weles 16, formát A5, 116 str. (7 čb fotografií na křídovém papíře)
ISSN 1214-2948
květem 2003
cena 50 Kč

Venďryňský poetický magazín Weles - První kozel, který vozí poezii

--------------------------

Sledujte Welenoviny \\//\\// Weles

Weles, Kosmákova 21
615 00 Brno

Objednávejte

---

-aav- 5/21/2003

---

Opsáno:

Indie, láska, bubny a léčebna
NAD TŘEMI KNÍŽKAMI SOUČASNÉ ČESKÉ POEZIE

Radim Kopáč, Právo, 2. 5. 2003, str. 10

Novinář Milan Libiger (1975) se v létě loňského roku vydal na dva měsíce do Indie. Z toulek asijskou velezemí si přivezl kromě střevních trablů i cestovní deník: Indii v kostce, sumář básnických a prozaických miniatur, očitá svědectví, která spíše žurnalisticky stroze než poeticky květnatě popisují indickou krajinu, člověka v ní, tamější zvyklosti, bídu i nezištnou lidskou dobrotu. Libigerovu prvotinu Jako polystyrén na hladině Indie (Psí víno, Zlín 2002, 64 strany) můžeme vnímat jako další z knih s lákavě exotickou tematikou, kterých jsou na současném knižním trhu stovky, ale lze ji číst i v mnohem subjektivnější a citlivější rovině, kterou naznačuje autor doslovu, básník a nakladatel Jaroslav Kovanda: jako "malou poctu courání a možná i pootočení hlavou k těm, kteří skutečně trpí".
Nakladatelství Weles připravilo k vydání soubor veršů z let 1991-1996 královépolského básnického barda a inspirátora Víta Slívy (1951). Titul Bubnování na sudy (ilustrace Tomáš Penc, 60 stran), za který autor získal nominaci na cenu Magnesia litera v kategorii poezie, je příjemným překvapením: po křečovité pseudoholanovštině některých předchozích sbírek jako by Slívovu nynější rýmovanou básnickou krajinu rozčísl blesk spontánního vidění. Uhrančivé sepětí motivů lásky a smrti ("když tělo chce poprvé láskou smrt vidět"), teskné a sevřené záznamy odplouvání událostí, postav a věcí v řece času, a především oživení legendárního lamezomu, pojmu z básnického herbáře satirika T. R. Fielda, v němž se svatostánek přirozeně snoubí s hospodou - to vše činí z poezie Víta Slívy událost. Byť někdy to je událost příliš prvoplánově religiózní, bezvýchodná ("úlevy není žádné"), přivrácená k nicotě a ke smrti; zároveň však nasloucháme poetickému "bubnování", po němž se dostaví zneklidňující, úzkostné ticho plné otázek.
Sympatickou morgensternovskou hříčku, groteskně laděné rýmovánky Psychiatrické ilustrované kalendáře lidí, zvířat, věcí a událostí (Nakladatel Zdeněk Susa, Středoklouky 2002, 64 strany) napsal psychiatr Kamil Kalina (1945). Autor řady odborných prací, do své knížky shrnul básně z první poloviny 70. let, kdy pracoval jako ošetřující lékař v Psychiatrické léčebně v Horních Beřkovicích. Tehdy si do stolních kalendářů zapisoval své naivisticko-nonsensové postřehy ze života, v nichž se lékař častokrát nepozorovaně mění v pacienta a naopak, neboť i Kalina "když vypučí jehnědy/Vidí na zdi medvědy", ba přiznává, že s kolegy "Docela nazí/Běháme v hromadách sazí". Jeho "Ilustrované kalendáře" jsou veselé počtení, ale dovolte na závěr otázku: Kdo tady hlídá hlídače?

---------------------------------------

Báseň pro tento den:

Peter Meliš
x x x

telo
je vraj
jediná cesta
k vnútornej
skutočnosti

basquiat tvrdil
že jediná cesta
k tvorbe
je vyhorieť

…podobne ako
hendrix
janis joplin
billie holiday
charlie parker…

ktovie ako
to s tou
kultúrnou alchýmiou
nakoniec bude

isté však je
že ty mi proste
nerozumieš

Weles 16, str. 21

---

-aav- 5/05/2003

---

Šestnácté číslo Welesu je na spadnutí... Díky technickým problémům souvisejících s přípravou tisku se však jeho výroba poněkud pozdrží. Snad se vše podaří tak, abychom jej mohli představit na česko-polském literárním festivalu Z druhé strany, který proběhne 13.-15. května v domě knihy Librex v Ostravě.

------------------------------------

Obsah Welesu 16

Poezie
Martin Vrba: Zimní den
Robert Candra: Spíš krátký křehký let
Vladislav Hřebíček: Ještě se říká
Diana Tuyet-Lan Nguyen: To čekání…
Olga Stehlíková: Puklá půlka, co je celá
Adéla Irma Miencilová: Připrav svoje bratry na smrt
Michal Čagánek: Klanět se záhonům
Petr Čermáček: Plachým přímrazkem
Slovenské okénko (Peter Tereza, Peter Meliš)

Téma
Iveta Pokorná: Úžení v bdění (Připravil Vojtěch Kučera)
Básně
Identita autorského subjektu (Odpověď na anketu Iniciál 36/1993)
Petr Pazdera Payne: Iveta Maria Pokorná–Ledvinová
O bloudění
Z korespondence (Mirku Kováříkovi, Romanu Szpukovi)
Sny 1999
Petr Maděra: S Ivetou jsem se setkal vlastně jenom několikrát v životě
Martin David: Vzpomínka víc než prosluněná
Luděk Ledvina: Iveta Maria Pokorná, provdaná Ledvinová

Completorium čili Studie pro večerní hodinku
Miroslav Chocholatý: Myslím, že její oči mne vidí (Matylka Jakuba Demla)

Slezské studio (Připravil Bogdan Trojak)
OFFICINA FERRARIA SILESIANA
Gustav Morcinek: V huti

Ondřej Slabý: Fotografie
Kateřina Tučková: Dialog s odstaveným světem

Próza
Kateřina Konečná: Rodinné vztahy
Patrik El Linhart: Gegen Ende der Nacht
Martin Vokurka: Tma

Krajinomalby a portréty
Petr Hrbáč: Hledání trní

Šramoty Vladimíra Šrámka: Veslování
Část zábavná a poučná

Železniční rubrika
Tomáš Vašut: Vlakem do Sighetu

Patron čísla
János Pilinszky

------------------------------------

János Pilinszky
Věčný život

Hřeben ti zemřel ve vlasech,
i moje pohlazení strnulo.
Odejmu hřeben tvým dlaním.
Všemu je konec. Sedíme ruku v ruce.

---

-aav- 4/28/2003

---

Báseň pro tento den:

Iveta Pokorná
Jdu

Jdu po lesní cestě,
stromy prosvítá žhavé slunce.
Ve stínu stromů
dopadajících na lesní cestu
dostává podivně studenou tvář.
Cesta přede mnou stoupá
a je kamenitá.
Jdu už poněkolikáté,
ale Vím, dnes je to jiné.
Dnes vím, že jdu po nejistotě.
Jak hloupě se klikatí a stoupá,
což jí nebude nikdy konec?

Jdu už poněkolikáté,
přestože nikdy od začátku a vždy jinak.
Dnes s sebou nesu rozléhající se pocit,
že jdu a stále půjdu nejistotou.
Pryč s ním – pryč s pravdou.
Já chtěla jsem jej sdělit všem blízkým,
ale jen jsem ho neslyšně vyslovila,
byl pryč.
Vyprchal jako dlouho otevřená,
hořce sladká limonáda.
A mně se stýská,
protože chodím v nejistotě
– nevracím se, nechodím nikdy od začátku, ale
Vždy znovu a znovu vstávám a vítám
horké, avšak jitrem chvil ještě vybledlé slunce.
Jak dlouho ještě?
Jak dlouho

(1991)

Z připravovaného Welesu 16, str. 24

---

-aav- 4/22/2003

---

V galerii Studentského centra na Kozí 8 v Brně pokračuje výstava obrazů

Františka Hubatky

s názvem Pět ročních období. Osobitá díla tohoto brněnského výtvarníka jsou ve zmíněných výstavních prostorách ke shlédnutí do 21. 4. 2003...

----------------------------

Báseň pro tento den:

Peter Tereza
x x x

ak stvoril boh svet z ničoho
všetko je potom
z umelej hmoty

Z připravovaného Welesu 16

---

-aav- 4/08/2003

---

Připravovaný Weles 16 bude z části věnován básnířce

Ivetě Pokorné (26. 6. 1977 - 7. 12. 2002).

Pásmo nazvané "Úžení v bdění" přinese její básně, povídku, úryvky z korespondence, odpověď na anketu Iniciál na téma Identita autorského subjektu, zápisky snů, fotografie a vzpomínky přátel Petra Pazdery Payna, Martina Davida, Petra Maděry a autorčina manžela Luďka Ledviny.
Báseň Ivety Maria Pokorné-Ledvinové přinesl ve svém "Sloupku pro..." rovněž měsíčník Host č. 03 / 03.
Weles 16 vyjde v dubnu.

Iveta Pokorná
Sny z roku 1999

9. 1. 1999 pro Igora: Jeden cyklus snů: nevím, co k tomu vede, ale sama jdu k místní katedrále (je to německé město) a stanu v dlážděné ulici k ní stoupající. Tuším, že tady dole je to hřbitov – nějakých důvodů jdu na něčí hrob, ale doba je pro mne nebezpečná, určití lidé mě zde nesmí vidět. V tom z jiné části města řev (jako po fotbalovém zápase) a vztyčí se tam obrovská vlajka (není německá, ale mě se spojuje s Německem) a „Němci“ táhnou směrem ke mně, musím zmizet.
V té samé katedrále s celým apoštolátem, něco projednáváme v souvislosti se mnou (vyprávěla jsem jim předchozí událost) a někteří obviňují z něčeho mé rodiče, ale to špatně pochopili celou věc, o to však nejde, nechám to být. Pak na závěr pronáší někteří různé prosby a já úplně na závěr řeknu, že celý apoštolát je pro mě nesmírně důležitý, protože jinak bych třeba každý den umírala.
Při mši stojím mezi Igorem a Ovi, nakonec se však nějak ocitnu sama, ale nevadí mi to. Igor si toho povšimne, přistoupí a nabídne mi, abych se o něj opřela, udělám to tedy, třebaže jsem nepociťovala ve stoji únavu. Na konci mše společně poklekneme na jedno koleno. Potom Igor zavolá na někoho, aby mi vrátil mou knihu. Nějaký mladík mi nese knížku, celá ošklivě černá. Čti: Baudelaire: Květy zla (!) Chci namítnout, že to je omyl, takovou knihu jsem nikdy neměla, že toho dekadentního intelektuála nemám ráda, ale jen hlesnu a už je pozdě, tak to nechám být.
Jedu s Hanou a Igorem a já vyprávím ten sen Igorovi a jak si s tím pořád lámu hlavu. On dlouho mlčí, uvažuje a Hana mi zatím podá dětskou knížku, kterou má pro nějaké miminko v jejich rodině. Je to vskutku krásná knížka, chválím ji Hance a říkám, že Petr Oslzlý vydává samé krásné knihy. Po chvíli se Igor na mě otočí a řekne mi: ten sen znamená asi celoživotní oběť být pannou. A najednou chápu tu souvislost, nicméně se cítím překvapena, protože to je pro mě už delší čas jasné. V jedné chvíli jízdy máme po pravé straně nádhernou katedrálu jako Notre-Dame bez dokončených věží, ale je celá jako zlatavá a stříbřivá, neskutečně zářící. (V dalších snech se mi objeví ještě asi 2x.)

---

5. 2. 1999 s maminkou prohlížím kupu dárků k Vánocům – všimnu si zvlášť dvou: ten jeden – přečtu si obal – něco zásadního (nepamatuji se!) a zastrčím ho ke zdi, nechám si ho na potom. Druhý – speciální lampa se stínovou hrou od Kierkegaarda: asi jako nějaká soukromá promítačka, která vyvolá minulý děj. Maminka mě ponouká, abych rozbalila další dárky, ale já přece musím něco nechat na vánoce! Pak se sama dívám na tu hru – vlastně vstupuji do děje. Je rok 1884, snad Kodaň – vidím hodně zeleně, slunečno a říkám si, že ale v Dánsku takové počasí nebývá. Jdu tamní vesnicí stoupající silnicí: různé osoby popisuje nějaký tulák (je to jako hra …) pak uvidím na zemi ležet blonďatou ženu s miminkem a slyším ho – to je Tany (podle ní se hra jmenuje), dlouhou dobu byla šťastná až do určitého dne. A já při těch slovech vidím před sebou velký hadr a na něm kapky krve… Napadne mě, že dostala tuberkulózu, ale zároveň, kdesi v podvědomí, že byla na plese, kde potkala prince, který ji byl osudným. To dítě je jeho? Stojím nad tou vesnicí na nějakém jako staveništi a čekám na své rodiče, mají přijít. Vidím v zemi nějaké trubky a kamení, na několika místech jsou jámy. Vím, že tam byla ta dívka (nebo jsem to já ?) a že se jí tam stalo něco osudného. Něco hledám, dívám se se strachem do jedné jámy, ale zároveň pátravě. Konec snu. Mám dojem, že tam měl někdo být – obluda, s níž se ta dívka setkala.

---

9. 2. 1999 Důležitý: Jsem u babičky v Bystřici, v zadním pokoji, ale je tam můj brněnský pokoj, snažím se spát, ale moc mi to nejde, je nějaká divná noc. Zase mě škrtí v krku (karma), přichází táta a podává mi něco k pití, vypiji půlku a skleničku postavím do postele tak, aby se nevylila, ale moc spolehlivé to není. V tom přijde dědeček, zarostlý, a podává mi také sklenici a je v ní blankytně modrá šťáva – jako zředěné nebe. Trochu upiji, ale všimnu si, že na hladině něco – drobek – plave, hned se mi to zprotiví a stejně jsem už přepitá: uvažuji, co budu dělat s těmi dvěmi napůl plnými sklenicemi.
Jdu do vedlejšího pokoje, cítím bezpečí – rodiče spí v předpokoji, zde se svítí a je tady Jana Szakalová (spolužačka ze ZŠ) – mám z toho setkání radost, beru ji podpaží a říkám, že se mi o ní kdysi zdál sen a že jí ho najdu, nějak patří k nám. Mihne se tam Monička Š. Je tam i puška a Jana říká, že občas (Monička či všichni ?) chodí střílet na motýli, jsem z toho udivena, je to nesmysl a nelogické, nepěkné. Jana pokračuje, že z motýlů se přenáší nějaká nemoc (panchyms) na veverky.

---

3. 4. 1999 s Josefem Č. Dlouhý děj: jen o mně. Pak s maminkou kráčíme nocí – jasnou, jarní, přes osení k nějaké chatě. Nejdřív mám strach, ptám se jestli jsme daleko od hotelu a máma říká, že chata není z hotelu vidět. Držím v pravé ruce svíci, nerozžatou, ruku mám zpuštěnou a pořád říkám, že tam v osení může být něco schované. A skutečně něco vyskočí a chňapne mi po svíci. Jak ale jdeme, tak úzkost mizí a já se naopak cítím dobře. Pak jsme už v té chatě a venku tuším Josefa Č. s nějakou dívkou. Standa mi podává obálku a zřejmě se loučí. Čtu, je nadepsaná: Do nitra Ivety P. V. P. a následuje několik řádek o jakémsi prvním stupni na nějž jsem (nebo Pepík?) postoupila. Pepík odchází rychlým krokem doprava a mizí mi z očí.

---

-aav- 3/28/2003

Je úterý odpoledne a na třineckém zimním stadioně se schyluje ke čtvrtému utkání semifinálové série mezi Třincem a Pardubicemi. A žhaví se i mimo led... Nevěříte?

Je wtorek 14 godzin
we werku fajrunt dzwunium
dziecka z okolnich dziedzin
po stanowiszczu gunium
A tyn Trzyniec dzisio
slawnie wygraje!!!!

Jo z Janym, Mirym Wiesiym
idymy do Kocura
pulka Zytnej wlezie sie
a na stadion hura
Bo tyn Trzyniec dzisio
slawnie wygraje!!!!

Kral Zadina Pletka
calo piyrszo petka
a za nimi Vlasta
zas se beje chlastac
Bo tyn Trzyniec dzisio
slawnie wygraje!!!!

autor Kirjat
Chat hcwerk.cz, 25.3.2003, 14:40:02

-----------------------------

V sekci recenze přibyly ohlasy Miroslava Chocholatého na básnickou sbírku Bubnování na sudy Víta Slívy (Hvězdy jsou daleko, nebe blízko - Host 02/03) a Mirka Kováříka na sborník Chladna z rána Františka Hubatky ("Čaroděj stylizovaně naditých kompozic" - Tvar 05/2003).

-----------------------------

Báseň pro tento den:

Michal Čagánek

MÁM PRSTY JAKO TY
Když pleješ zemi
A tráva tiše naříká
Určitě rozkoší
Protože jak jinak

Trochu od trávy, trochu od smetanek
Jejich mléko vždy tě nechytá
Na tvých sněhobílých očích
Polštářcích konečků prstů
Celkem deseti
Ale jen jeden krvácí
Poraněn o stéblo

Všichni alespoň jednou si to zkusili
Klanět se záhonům

Z připravovaného Welesu 16

---

-aav- 3/25/2003

Připravovaný Weles 16 bude z části věnován básnířce

Ivetě Pokorné (26. 6. 1977 - 7. 12. 2002).

Pásmo nazvané "Úžení v bdění" přinese její básně, povídku, úryvky z korespondence, odpověď na anketu Iniciál na téma Identita autorského subjektu, zápisky snů, fotografie a vzpomínky přátel Petra Pazdery Payna, Martina Davida, Petra Maděry a autorčina manžela Luďka Ledviny.
Báseň Ivety Maria Pokorné-Ledvinové přinesl ve svém "Sloupku pro..." rovněž měsíčník Host č. 03 / 03.
Weles 16 vyjde v dubnu.

Iveta Pokorná
O bloudění

Zdál se mi podivný sen. Takový sen, po kterém se člověk probudí a má sucho v ústech a také pocit, že ví něco víc než, když usínal, ale neví, co to je. Jakýsi sochař v něm vytesal sochu, ale nedokončil ji, protože zapomněl, zda chtěl vytesat Radost nebo Žal, a tak ji nechal bez tváře:
Vstoupil ke mně v noci, usedl na postel. Jeho ústa se nepohybovala, a přece jsem jasně slyšela ten hlas. Když domluvil, odpověděla jsem:
„Věřím a na důkaz toho ti nabízím své ruce.“
„Ty se dají umýt,“ namítl.
„Nabízím ti své oči.“
„Ty se mohou zavřít.“
„Tak ti nabízím svá ústa.“
„Ne, i ta se dají zavřít.“
„Dávám ti tedy... své hrdlo.“
„Hrdlo se může sevřít úzkostí,“ odvětil.
„Nabízím ti... Co vlastně žádáš?“
„Nechci tvé ruce, chci jejich umění podávat. Nechci tvé oči, chci jejich vidění a nechci tvá ústa, avšak chci jejich řeč. A nežádám si tvé hrdlo, ale jeho otevřenost.“
„Tvá slova jsou jako havrani, kteří za sebou nechávají jen temné oční důlky. Kdo jsi?“
„Jsem pohled. Tvůj Zorný úhel a bez toho všeho bych nemohl existovat a za to vše ti nabízím jistotu. Jsem Konec tvého bloudění.“ Sebevědomě se zasmál. V jeho smíchu jsem znovu zaslechla tlukot havraních křídel. Zakryla jsem si oči, byli už blízko.
„Já... bojím se, že oslepnu, když tě přijmu.“
„To, co uvidíš, budeš vidět jasněji, ale nezaručuji, že zároveň uvidíš víc. Jsem tvůj Pohled na svět a nemohu,“ promlouval trpělivě, „nemohu ti slíbit, že tě neovládnu. Slunce ti ráno nemůže říci: večer nezapadnu.“
Pochopila jsem: „Neubráním se ti. Ano, potřebuji tě. Příliš dlouho jsem bloudila a neskončené bloudění je bezesmyslu. Svůj smysl získává, až když skončí, neboť pak se stává velkou zkušeností.“ V tu chvíli se na mých ramenech usadili havrani.
„A ještě něco,“ dodal. „Až k tobě přijdu, nebudu sám. Přivedu s sebou dva společníky.“ „Ano, připravím jim pokoje.“ „To nebude třeba, jsou si totiž blízcí, takže stačí jeden pokoj a jedna postel. Jmenují se jednoduše – Protiklady.“
„Dobrá, rezervuji jim v koutku sebe zbývající pokojík. Ale předem tě upozorňuji – všechno je tam značně zašlé a podlaha je prošlapána Bolestí (ano, i ona bývá čas od času mým hostem). Výhled je jen do špinavého podzemí... A teď už běž. Nech mne ještě do rána o samotě.“
Když odešel, zapomněl za sebou zavřít dveře, přišlo ticho. Vypadalo, jako by mi chtělo něco říct, ale jeho ústa s vyřízlým jazykem se jen bezmocně zmítala, a tak jako vždy výmluvně mlčelo. Začalo svítat. Pomalu – Světlo se unaveně vracelo těžkým krokem z flámu. A když konečně se rozednilo a Světlo (nevím, kde najednou vzalo tu sílu) svým křikem, který vypichuje oči, vyhnalo z mého pokoje ospalé ticho, začala jsem se loučit. Za chvíli přijde ON. Nechtěla jsem ho, ale věděla jsem, že má pravdu. Člověk musí někam patřit, aby přestal bloudit. Konec bloudění znamená počátek hledání. Teprve až když někam patříme, rozlišujeme černou a bílou. Protiklady. Teprve potom rozeznáme dvě strany mince. V bloudění je všechno stejné – jednolité!
Ano, člověk musí někam patřit. Jsme světlem, které do nás vložili ostatní, a jsme tmou, která nás obklopuje.

Weles 16
str. 30-31

---

-aav- 3/21/2003

Nový Weles nabývá jasnějších a jasnějších podob. Po delší odmlce se opět příhlásí Železniční rubrika, ze které Vám přinášíme krátkou ukázku...

Čtení na tento víkend:

Tomáš Vašut
Vůně dálek ve Valašském Meziříčí
Úryvek z delšího textu

Skutečné volání dálek ovšem začíná až ve stanici, v níž zastavují opravdové expresy zvučných jmen. Pro mě to bylo nádraží v Mezříču, kde jsem měl to potěšení denně přestupovat při dojíždění na vsetínskou průmyslovku. To nádraží skutečně občas trochu voní dálkami, nejlíp se vdechovaly za slunečných květnových a červnových odpolední, když teplý jižní vítr nesl vůni pražené kávy z Dadákovy továrny a blížily se prázdniny.
Před staniční budouvou na Vsetíně a ve Valmezu defilovaly dlouhé třináctivozové rychlíky na Slovensko: Vsacan, Bečva, Detvan a proslulý noční Laborec, který připomínal, že vůně dálek je nejspíš sen o tom, co jednou přijde, až budeme mít z krku například maturitu. Možná právě v tom je kouzlo vlaku, že jezdí leta trpělivě kolem a čeká až jednou taky nastoupíš.
A zatím za okny vlaku ubíhala bezedná osmdesátá léta a průvodčí procvakávali dny na měsíčních žákovských jízdenkách. Jednou jsem si počítal ve vymrzlé meziříčské čekárně, co mě čeká a vycházelo mi nějaké docela impozantní číslo, asi tak dvakrát do Vladivostoku a jednou zpět... Můžete si to zkusit vypočítat, třicet kiometrů, tam a zpět, denně, čtyři roky, nebýt těch prázdnin, tak bych měl možná i na cestu z Vladivostoku zpět.
Po čtyři roky mi bylo dopřáno pozorovat panoptikum nádraží ve Vsetíně: bájné bytosti obývající čekárnu, šamany a proroky, kteří v odpoledních hodinách nasedali na vlak a mířili někam dále do temnot, paní, která mi chtěla kontrolovat úkoly a tetiny v krátkých širokých sukních a černých šátcích navzájem si pomáhající do panťáku na Pováží. Kolorit nádraží dotvářela zvuková kulisa téměř neustálého hlášení: pozor u první koleje, pozor u první koleje, po koleji první se posunuje. A do toho všeho jako dva bohatýři zase vpadly, zpravidla se zpožděním, rychlíky Bečva a Detvan, zaskřípaly rychlíkové brzdy a všechno strnulo v drobném hemžení, ještě poslední šluk z cigarety, nástup, odjezd. A zase nacpaný panťák ve tři odpoledne, dědek Lokťas, samozvaný galantní ochránce důchodkyň a studentobijec. Do našeho vozu se ovšem neodvážil. Jakoby tam byla zvláštní třída výhradně pro mládež školou a učilištěm povinnou, pro metalisty a budoucí zedníky a elektrikáře z MEZu, chodící na vlak odbojně přes uhlí a ráno vyskakující před stanicí do příkopu, když se přibrzdilo, aby mohl projet rychlík z Ruska. Nebyla to Dukla z Moskvy do Prahy, ale jeden z nočních fantomů, které jízdní řád nevedl: sovětský expres do Milovic, snad ani jméno neměl.
Ale za oknem vagonu plynuly další podzimní mlhy válející se po rozbřesku na Bystřičce a bukové lesy zlatě zářící v odpoledním slunci, Bečva si tekla kam měla, stará mechanická návěstidla nám většinou dávala zelenou a ve Stříteži nastupoval čert. Občas nastalo zpestření v podobě praxe ve Zbrojovce, kam zajížděla ze vsetínského nádraží poslední průmyslová železnice s přepravou cestujících: posunovací lokomotiva a staré dřevěné vozy s nápisy ČMD-BMB, protože si je půjčili filmaři k natáčení jednoho nepovedeného seriálu.
Vrcholem veškerého středoškolského popojíždění byla ovšem cesta na chmel, když nás vlak jednoho teplého srpnového večera odvezl kamsi do nevídané dálky. V kupé sice po devíti, ale zato bez dozoru, příjemný pocit, že už máme za sebou druhák a tím i povinnou školní docházku. Na druhém konci noční anabáze, západní pohraničí a vesnička Želeč, domky volyňských přesídlenců se zrcátky v omítce, ztracené v lesu chmelnic. Pěkně tam bylo, ubytování ve škole, po třiceti, palandy, strava skvělá, plněné papriky s rajskou a knedlíkem, a úžas, kolik toho sní jedinec ve vývinu, když osm hodin nakládá v dešti na vlečce. Jen nevím, jaká atmosféra panovala v hospodě na návsi pod lipami, nad níž spočívalo nezpochybnitelné hrůzostrašné tabu vyloučení ze studia. Ale stačilo sednout na vlak, rovněž zakázaný a dojet si někam z dohledu. Po rozpadající se trati bývalé Buštěhradské dráhy, kde už zvolna zarůstala někdejší druhá kolej břízkama, jezdil každý večer jako předzvěst oněch dálek předalekých rychlík Thermal, v čele se dvěma funícími brejlovci a na konci se dvěma lůžkovými vozy z Karlových Varů do Moskvy a Leningradu. A zase zpáteční cesta: poslední den prodloužených prázdnin, zpoždění, obřadné odpojování rozbitého vagonu, další zpoždění, pražský semmering a panoráma Hradčan, dlouhý večer zavánějící podzimem a chmelovými věnci, rozpačité postávání v polích, před námi a za námi dlouhé nákladní vlaky s uhlím, železem, cementem, obilím, vlak za vlakem z východu na západ a zase na východ a na druhém konci dne noc červených, modrých a bílých světel, na jejímž konci jsme měli složit zkoušku dospělosti a rozjet se po světě.
...

Z připravovaného Welesu 16

---

-aav- 3/07/2003

Nové číslo Vendryňského poetického magazínu Weles by mělo vyjít v dubnu. Na stránkách Welenovin Vám nyní přinášíme malou jednohubku...

Báseň pro tento den:

Vladislav Hřebíček
* * *

Na stráni kdosi kosu brousí
Z protější louky seno voní
Šest hodin zbývá do poledne
A dvacet tři do kuropění

Brousek tlumeně do trávy padá
Vítr trávě čechrá záda

Vítr trávě čechrá hřbet

Každý den ve tři dvacet pět
na návsi točí se autobus

Každý den
ve tři dvacet sedm
za plotem skáče pes

Z připravovaného Welesu 16

---

-aav- 3/04/2003