Byl dokončen kompletní elektronický archiv prvních osmnácti čísel Welesu z let 1996 až 2003, tedy období, kdy časopis vycházel s podtitulem Vendryňský poetický magazín. Bádačům zdar!

Weles 1 [1996]
Weles 2 [1996]
Weles 3 [1996]
Weles 4 [1996] 
Weles 5 [1997]
Weles 6 [1997]
Weles 7 [1997]
Weles 8 [1998]
Weles 9 [1999]
Weles 10 [1999]
Weles 11 [2000] 
Weles 12 [2000]
Weles 13 [2001]  
Weles 14 [2002]
Weles 15,6 [2002]
Weles 16 [2003]
Weles 17 [2003]
Weles 18 [2003] 

---

Babička

Aj, byla jedna stará baba,
měla kozlíka tuze ráda.
Hop, kozle, cap, kozle, hop, kozle, cap.

On jí vlezl do police,
poklókl jí tam všecky hrnce.
Hop, kozle, cap, kozle, hop, kozle, cap.

František Sušil: Moravské národní písně (1835). Píseň 783., nápěv 1731.

[Weles 13, 2001]

- - - - - - - - - - - - -

Kompletní kopie Welesu 13 z podzimu 2001 ke stažení zde [formát PDF; velikost 14,9 MB].

---

---

Obsah Welesu 13
[připraveno do tisku 1. 10. 2001]

Skákejte z mostu!

Poezie
Pavel Rajchman – Plátěné oko
Vladimír Šrámek – Násmorki
Tereza Lapáčková – Svět zespoda
Milan Šťastný – Mezi zdí a zdí protilehlou
Ondřej Macura – Žaltář
Petra Havelková – V hlubinách zpěvy

Překladatelská huť
Jevgenij Šestakov v překladu Pavla Kotrly

Próza
Natálie Šímová – Září
Pavel Surý – Pohádka pro cácorky

Welesův debut
Magda Frydrych – Pravda o mé rodině

Ostatní
Sigbjörn Obstfelder – Kříž – historie lásky

Completorium čili Studie pro večerní hodinku
Pavel Sobek – Josef Uher Básník s červenou nití
Josef Uher – Továrna, Fragmenty ze zápisků z nemocnice

Krajinomalby a portréty
Kytka polních kvítek
Předmluva Františka Sušila ke sbírce moravských národních písní z roku 1835
Ukázky písní

Slezsko
Michal Jareš – Bohatý jak kozel rohatý

Část zábavná a poučná
J. Skácel: Z bohatství našich nářečí; M. Hrabal: L. Galdová – Torza, M. Jeřábek: Slzy; Předpověď Karla Hynka; P. Hrbáč: K deseti sbírkám slovenské poezie; Trendy Story; V. Kučera: Lidé, věci; Válečný dobrodinec číslo 1; I. Harák: J. Kovanda – Odpolední klid; Tarisův trénink; R. Fajkus: P. Hrbáč – Jeden den stárnutí; Něco o Tarisovi; P. Sobek: V. Erban – Velký vítr; Poznatky z plaveckého mistrovství Evropy; V. Rosí: Nad sbírkami Lukáše Marvana; Tajemství Tarisových úspěchů; L. Martinek: W. Przeczek – Kniha úrody; J. Straka: Záhadný klid Kateřiny Rudčenkové; V. Kučera: Několik slov (k Welesu)

Železniční rubrika
Jan Blumenschein – Nedožité devadesátiny jedné malé dráhy

Patron tohoto čísla
Jonáš Záborský

Výtvarný doprovod
František Hubatka

---

---

Weles 13 [2001]. Obálka Leoš Knotek s použitím ilustrace Františka Hubatky.

---

---

Čtení na tento víkend:

Josef Uher
Fragmenty ze zápisků z nemocnice

3. května
Jestliže všecky májové večery bývaly jaktěživy holubicemi, tento byl havranem. Domy zčernaly v něm, nebe zčernalo, dlažba. Sem tam otřásla se pouliční světýlka, ale ta jen dovedla oznámit pomyšlení na smrt. V oknech byly spuštěny záclony. Za okny – myslil jsem si – tu zpívají, tu klnou a naříkají. Jdoucímu nenapadne zamysliti se nad tím. Život je všelijaký. Jedu já v zavřeném povoze, a nikdo nepovšimne si, kdo jede a kam a proč. Mohl bych tak i do pekla anebo do nebe zajeti bez zastávky. A život ostatních – jaká podoba! I oni jako by jeli v zavřeném povoze rozličnými cestami – a opět nikdo nepřijde nějakou otázkou obtěžovati.
Tak jedeme všichni…
Povoz zastavil, složili mne. Žlutý dům – můj Bože! To bylo všecko, co jsem myslil a řekl. A vtom už mne chopili za ruce a vedli. Vedou mne vlevo do nějaké úřední světničky, kde mne uvítá první obyvatel tohoto domu – zima. Zatímco se třesu, jde sluha probudit úřední osobu, kteráž by mne zapsala v přijímací knihu. Odešel, a ta-kové ticho rozhostilo se kolem jako v umrlčí komoře. Má ošetřovatelka mlčí a oči se jí zavírají. Já dívám se rozevřenýma očima do plynového světla, mám předivný pocit v těle, kterýž mne dokonale ovládá a vnucuje mi jedinou myšlenku: „Bože, abych neumřel, než mne zapíší!“
Kolik nemocných myslilo si cos podobného.

9. večer. Měl jsem bolest. Ležel jsem bez pomoci, bez ošetření. Ošetřovatelky spaly. Z poboční světnice křičel nemocný. Prosil o vodu. Několik soudruhů se probudilo. Nadávali mu, aby je nechal spát. Usnul jsem po půlnoci. Před spaním zahlédl jsem pod pokrývkou na sousední posteli stařečka Quidona.

10. ráno. Vzbudil jsem se o páté. Nebylo možno spát. Mezi lůžky pobíhali nemocní, kteří také nemohli spát. Někteří seděli na postelích. Jeden přišel ke mně. Oznamoval mi, že kdosi v noci umřel. Byl to suchý človíček, kterýž ničeho posledních dnů nepojedl. Pil čistou vodu. Byl tak vyschlý, že jeden člověk pozvedl jej jednou rukou za prostěradlo. Napřed křičíval, potom si zvykl a umlkl.

Příchozí byl mladý Slovák. Měl bolesti v zádech. Stěžoval si na práci a nerad šel domů. Říkali mu, že se přetvařuje, aby tady moh’ zůstat. On skutečně se smál a po-vídal: „Nepůjdu, dokud mne nevyženou. Tady jím každý den maso.“ Paběrkoval u všech nemocných v poledne a snědl, kde co zůstalo.
Nechali jej tam ještě asi tři dny. Potom oblekl se do svých režných šatů a odcházel smutně.

Seznámil jsem se se stařečkem Bernatem. Byl hrozně hubený, měl modré oči a usta-vičně pohyboval ústy. Jedl. Byl bezzubý, žvýkal tvrdý chléb, vycucával jej. Přikryl se vždy houní, aby to druzí neviděli. Nadávali mu „žroutů“ a smáli se mu. Vyprávěl mně to a slzel. – Tady nepřeje jeden druhému nic než smrt – povídal. Žádal mne, abych napsal žádost na jeho domovskou obec.
„Napište, aby mne přivezli zpět! – Chci umřít doma. A tam mně bylo dobře. Tady se nenajím. Má žena je žebračkou u kostela. Měli jsme dost, oba jsme se najedli.“ On dělal košťata.
Psal jsem mu tu žádost na korespondenční lístek. O 1 zl. jen psal, aby mu poslali na cestu. Byl rád, chtěl mi líbat ruku. Měl pod hlavou schován malý sáček a v něm asi 30 kr. Dával mně je za to.
Jednou, když se probudil, neměl pod hlavou nic. Vzali mu je z žertu. Zalomil rukama, zaplakal. Kupoval si za ně kostkový cukr. Jako pamlsek.

K 9. hodině přišla „visita“. Primář a sekundáři. Nezastavovali se mnoho. Mnozí reptali hlasitě, ale nic to nepomohlo. Měli jaksi naspěch. Sekundář jeden řek’: „Co chcete? Buďte rád, že jste tu!“ To bylo všecko. U mne se zastavili. Svlekli košili, položili ručník a poslouchali. Potom tu a tam poťukali. Dost. T.b.c. napsali na tabulku nad mou hlavu k mému jménu. Pod to jídelní lístek. Měl jsem druhou třídu.
V poledne každý dostal medicinu. Kromě toho užívali prášky. Všichni jednou lžicí. Tuberkulosní i jinak nemocní. Mnohý se protivěl, nedostal nic. Harvaník na druhé straně začal hubovat. K němu vůbec nepřišli. Byl tu 9 měsíců. Ledviny měl nemocny. Hlavu měl stále v dlaních. Oči mu sleply.
Byl pěkný, bledý hoch. Dítě ještě. I on měl druhou třídu. Ale jak by toho nebylo. I on dostal prášky.
Stařeček Bernat stěžoval si na hlad. Usmáli se tomu. Poručili mu vepřovou pečeni. To jej spokojilo.
Umývali se všichni v jednom umyvadle.

Po 10. hodině přišla Evža. Stěžoval jsem si, že mne sem položili. Stařeček Bernat díval se na ni dlouho upjatě. Když odešla, povídal: „To je vaše paní? Pěkná je a jistě také má peníze. Ještě sem přijde?“ „Každodenně.“ „Budu ji o něco prosit!“ řekl. „Aby mně koupila pomeranč. Už dávno mám chuť na něj. Tady mně ho nedají. Vám by ho dali, ale na mne se neohlížejí. Škoda toho pro mě. Vy se uzdravíte, a takovým dávají. Nade mnou už je ortel.“ Těšil jsem ho, ale on mne přerušil. „Kdyby tady léčili, snad by vyléčili. Ale takhle, to už je hrob jistý. Kdo má sílu, sám se uzdraví, kdo nemá, pojde!“
Evža odešla. Bylo ticho po ní.
Ošetřovatelka přišla mi dát studené oviny. Táž, která večer přešla kol mého lůžka, hezká, černobrvá, oheň a krev. Zadívala se na mne, jak by chtěla cosi uhádnout. Usmál jsem se na ni. Položila mně ruku na čelo a povídala: „Vy se pozdravíte!“ „Jak to víte?“ řekl jsem. „Ptala jsem se na vás. Sekundář R. mně to řekl.“
Napadlo mi optat se na jiné. Mnoho jich umře. Jsou tu vlastně proto. Živých a zdravých málo odtud vyjde. Staří skoro vždycky umírají. Těm už se nedá taková opatrnost, takový pozor. Někteří platí, a na ty se dohlédne, ostatní opatruje Bůh.
„A co, když jsou nespokojeni?“
Křičí-li, tedy se dají tam dozadu. Tam je několik takových, kteří se necítí – je tam hrozný puch a ustavičný křik. Těžko tam možno vydržet. Každý má strach, aby se tam nedostal, proto mlčí. Musí se udržovat ticho. Všichni by křičeli, každý by si něco přál. Tomu se musí předejít.
Kdosi prosil o vodu s malinovou šťávou.
„Ach kdež, to vy byste si poroučeli. Nic nedostanete – “
Ptal jsem se, proč.
„Rozmazlili bychom je. To je zakázáno. Každý dostane to, co je předepsáno. Malinová dává se jen někdy a jen někomu – ne všem. O kom se ví, že umře, nedostane jí.“ –
„Jste hezký hoch! Vás budeme mít jako oko v hlavě!“ podívala se žhavě. Bylo mně z čehosi nevolno. Neřekl jsem nic.
Nezmínila se o tom, že dostala od Evži korunu diškrece.
Kdosi ji zavolal.
„Budeme převlékati tamhle toho,“ ukázala jedno lůžko na protější straně.

„Kdo je to?“
„Ten umře ještě dnes. Teď přijde kaplánek a zaopatří ho. Musí se převléci do čistého. Sbohem.“ Odešla.
U kříže na stolek byly dány dvě nové svíčky, krucifix, bílý ubrousek, sůl k poslednímu pomazání. Potom dvě kytky čerstvých květin po stranách kříže. Dvě ošetřovatelky přišly k nemocnému, přinesly čisté prádlo a začaly jej převlékat. Stařec nemoh’ se hnout pro bolest. Šlo to ztěžka a podobalo se to spíše mučení. Vždy, kdykoliv mu nazvedly ruku, zařval bolestí. Smály se mu: „Nechat vás ve špíně, to vy byste chtěl, a se špínou pochovat.“ „Přijde k vám velebný pán, ztište se!“ ra-dily mu.
Vypoulil na ně ztrnulé oči a zas tak hrozně zaječel. Viděl před sebou jícen věčnosti. Konečně byl v čistém prádle. Přišel kněz, chtěl zpovídat. Nešlo to. Stařec nemluvil, jen třásl bradou a otvíral široce ústa, podal mu do nich hostii. Ležela mu tam a po-malu se rozpouštěla na jazyku. Dostal ještě poslední pomazání.
Umřel. Pod ním byla čistá plachta. Hned jej zvedli a odnesli. Postel byla uklizena, žíněnka obrácena, postlána bílými povlaky. Čekala na někoho.

Čítárny pro nemocné. Dostával jsem noviny. Mnozí přicházeli ke mně a vypůjčovali si. „Není tam něco od nás?“ ptali se. Tady člověk ničeho nezví, jak sem zapadne. Kriminál a nemocnice je totéž. Říkali to skoro všichni.

Udeřil zvon dvakrát. Znamení, aby otevřeli vrata nemocnice. Někoho přiváželi. Mužského. Za chvíli přinesli jej na nosítkách.
Byl to silný dělník, ramenatý, hrubého, vypracovaného těla. Měl chrlení krve. Položili jej na prázdné lůžko po stařečkovi.
„Už to zas stříká!“ vykřikl. Krev hrnula se mu z úst proudem. Hned byl plný šálek. „Led sem dejte!“ volal jeho soused. „Led!“ volali ostatní. Ošetřovatelky ještě obědvaly. „Luiso, natlučte ledu!“
„Kde je sekyrka?“ ptala se Luisa.
„Honem, honem! Zalkne se!“ bouřili se nemocní.
„Ať se zalkne! Chvilku člověk nemá pokoje!“ odsekla ošetřovatelka.
„Hetéro!“ křičeli na ni, „řekneme to na vás!“
„Vlezte mně na záda!“ odsekla jim. Přinesla pytlík s ledem. „Neházejte sebou tak!“ nařizovala nemocnému. Blýskl po ní očima, které mluvily cosi strašného. „Nemluvte! Tiše ležet! Tu máte led na polykání.“ Odešla uraženě.

Odpoledne přišla Evža. V kabelce přinesla pomeranče. Kolem nás shrnuli se přátelé a dívali se žádostivě: „Pomeranče?“ Bernatovi přinesla kostkový cukr. Schoval si jej do stolku. Měl tam mnoho věcí, zbytků od obědů a večeří. Plesnivěly tam, ale on neměl čichu. Nečichal k masu, žvýkal je a vyssával. Přišel i zezadu jeden a prosil o cukr. „Tu máš!“ řekl stařeček a dal mu tři kostky. Uviděla to Luisa, přišla a po-vídá: „To se nesmí, slečno! Jen co je předepsáno. Mohla byste jim jen uškodit.“

Známí počali se mi zamlouvati. Stali se bezděky mými přáteli. Byl jsem jim roven. Prokazovali mi za to očividně úctu a oddanost.
Řekl mi jednou můj soused: „Vy máte rozhled. Jste lepší člověk, řekněte jim, aby s náma líp zacházeli! Ne jako s psíčky.“ Slíbil jsem na oko, ale v duchu jsem zmalomyslněl. Komu říci? Koho obžalovat? Koho odsoudit? Jak? Jak jim prospět? – trápilo mou hlavu.

Po mém levém boku ležel člověk – mladý člověk. Chraptěl, oči měl kalné, kašlal namáhavě, křečovitě a suše, líce měl hlínožluté. Byly na něm patrny známky tuber-kulosy miliarní. Pracoval v továrně N. za Svitavou. Šel jednoho večera po 6. hodině z práce. Nejbližší cestou po kamenech přes řeku. Sklouzl a padl do vody zapocený. Potom ihned ochraptěl, ztrnul a sem jej odvezli. Řekli, že byl opilý. Doma to o něm tvrdí. „Takové hovado!“ říkali o něm. „Teď se chcete uzdravit?“ – „Proč jsem se neutopil?“ řekl zoufale. „Nač ještě tahle muka?“

Jednoho dne strhla se dost břitká hádka.
„Nebudu vedle tebe ležet!“ povídá nemocný nemocnému. „Smrdíš!“ A ztropil ta-kový rámus.
„Což ty nebudeš smrdět?“ „Celý jsi prohnilý!“
„Co na tom: já za živa – ty za chvíli po smrti!“
„Jestli nebude hned ticho,“ vzkřikla ošetřovatelka, „dám vás hned dozadu!“
Utichli.

Byla sobota večer. Okna otevřeli. Bylo jasno a krásně. I dost vlažno. Takové předsváteční šero sem zalétalo.
U okna stála M. a dívala se ven. Měla mít dnes vycházku. Snad se dívala na jednu pěšinu. Snad tam někoho vyhlížela.
A vtom ji někdo vyrušil: „Vodu!“
Neobrátila se. Zdechni, pomyslila si a dívala se v dálku.
„Pít chci!“
Neslyšela! Nemocný na chvíli ztichl.
„Co se vám zdá?“ otočila se za chvíli. „Chtěl pít!“ oznamovali za něj.
„Kdybych mohl, kdybych mohl,“ řekl nemocný vášnivě a zlostně, „zbil bych vás, až by z vás krev šplíchala!“
„Vy potvoro!“ zasmála se frivolně.
„Všecky vás patří vyprášit, lidožrouty, a dát sem lidi! Vás zvířata vyhnat!“
„Co to blábolíte?“
„Mlčte, hodím po vás tím šálkem! Vy – vy svině! Vy svině! Vy kurvo!“
Byl to dělník. Umlkl náhle, z úst vyhrkla mu krev. Bylo to trapné divadlo.
„Iš, teď bych vás měla vyplatit za to – ubožáčku! Všudy chce mlátit a třískat. Kušujte teď!“
Loudala se pro led.
„Rasovko!“ rozbouřili se všichni.
Ale ona jen plivla na zem. „Vy mně nic neuděláte. Malí pánkové!“

- - - - -

Josef Uher se narodil 14. prosince 1880 v malé obci Borač-Podolí u Tišnova. Byl nejstarším synem podomního tkalce, prudkého a skrblivého člověka (jak ho sám autor ve svých prózách líčí). Uhrova matka je líčena jako praktická a spory tišící žena. V dětském věku chodíval po vyučování pást krávu (jediný větší majetek rodiny) anebo musel vypomáhat s navíjením cívek pro tkalcovský stav. Od roku 1893 pak navštěvoval měšťanskou školu v osm kilometrů vzdáleném Tišnově, kam denně docházel.
Roku 1896 přicházejí nadějné vyhlídky k literárnímu a kulturnímu rozletu v po-době přijetí na Učitelský ústav v Brně. Měl zde možnost sledovat tvorbu hudební (Leoš Janáček, který byl zároveň jeho přísným učitelem na varhany), výtvarnou (Úprka, Švabinský) a především pak tvorbu literární (Josef Merhaut, bratři Mrštíkové, Karel Elgart-Sokol ad.). Období brněnských studií, jak je podává Uher sám, bylo především obdobím trpkého hladovění a nedostatku, což ho v jistém smyslu sbližovalo jak s tehdejší brněnskou chudinou, tak s jemu blízkými osudy lidí kočovných (tuláků a bezdomovců). Po absolvování učitelského ústavu putuje jako venkovský učitel z místa na místo po brněnských předměstích a vesnicích v okolí Brna: říjen 1900 – Židenice; 1901 až 1903 – Babice u Rosic; 1903 – Ostravačice (dnešní Ostrovačice); 1904 – Padochov u Oslavan; 1905 – Vranov u Brna.
Již v jeho devatenácti letech, při vojenském cvičení na Špilberku, se u něj objevilo chrlení krve, příznak pozdější tuberkulózy. Po deseti dnech vyučování na jeho posledním působišti ve Vranově u Brna se nemoc natolik zhoršila, že byl nucen požádat o roční dovolenou a do školství se již nevrátil. Dostal drobné odstupné, dále byl živ jen z honorářů za uveřejněné literární práce, občas dostal menší podporu od Moravského zemského výboru. Sám se vyjadřoval o této době tak, že nebýt jeho opatrovnice a milé, Marie Soukupové, zemřel by hlady.
Za těchto okolností se začíná „léčit“. Na jaře 1904 několik týdnů v brněnské nemocnici U Svaté Anny; v letech 1906 a 1908 uskutečnil z našetřených podpor a za pomoci přátel několik léčebných pobytů na jihu v Dubrovníku a Opatiji. Letní období trávíval většinou u rodičů v Borači-Podolí. V posledních letech života bydlel v Brně, nejdříve krátce v hotelu Slavie, poté u své milé na Údolní 9.
24. února 1908 umírá a je pohřben na brněnském Ústředním hřbitově, pod drobným Štursovým pomníčkem.

Úryvek ze studie Pavla Sobka

- - - - -

Weles 13, str. 52-57, 48-49

---

-aav- 6/20/2003

---

Báseň pro tento den:

Petra Havelková
Pták Žal

Srdce rozpuklo se
na povrch prodral se
pramínek hoře

Za rohem
číhá pták Žal

Host nezvaný
Smlčený
Přetajemný

Pták Žal
tluče křídly o kameny

Cos kleslo ti plíce
už skoro nedýcháš
srdce už netluče
umíráš do ticha

Pták Žal
letí nebesy a zpívá

Weles 13, str. 15

---

-aav- 4/30/2003

---

Báseň pro tento den:

Vladimír Šrámek
Moje milá

Taková je moje milá
každé ňadro 4 kila
Včera se trochu přiopila
i já se trochu přiopil
Tvářila se jako víla
já měl na hrudi 8 kil

Weles 13, str. 5

---

-aav- 4/16/2003

---

Báseň pro tento den:

Milan Šťastný

Večerní střep je tvým váháním
nad propastí osleplých sídlišť
večerní střep tak prostě zařezán
do povleklé samoty ospalého hnízda
a komu to hrají ptáš se komu to
vyhrávají tak váhavě a plaše
blesky nad propastí
budou snad sídliště odvlečena
zpět na svá anonymní smetiště
kde slepičí nožka naposledy
rozhrábne neosobní popel zbylých osudů?

Weles 13, str. 8

---

-aav- 4/02/2003

---

Báseň pro tento den:

Pavel Rajchman
(Žmolky s křídly
režie: Otec)

Nevidím…
…víčka stahují tmu
až na žebroví

Záhy spatřuji minulé
budoucí domalovávám:

(Smysly namáčím v duhovce
a v rozpukaných rtech)

Krev cedím
zachraňuji žmolky s křídly
rozmanitých barev

Odlétají k obydlím…
…ke krbům
s nehybnými plameny
proděravělými očima zesnulých:
studnami… tak čirými!

Že možné
zahlédnout zemřelého otce
a dotknout se
pulsující žíly jeho milenky

Že možné… všechno možné!

Být svým otcem
i večerní křivkou
jeho milované…

Weles 13, str. 4

---

-aav- 4/01/2003

V galerii Studentského centra na Kozí 8 v Brně pokračuje výstava fotografií Ondřeje Slabého. Některé z prezentovaných děl budou tvořit výtvarný doprovod připravovaného čísla Welesu.

...Od počátku jeho hlavní zájem rozhodně směřoval k zobrazení nepředmětné a nefigurativní skutečnosti, což dokládají práce, které prezentoval na svých výstavách a také ilustrace v knižních publikacích a časopisech. Nyní se po delším intermezzu, ve kterém okusil studium na opavském Institutu tvůrčí fotografie během něhož v podstatě přestal tvořit, představuje se sérií nových fotografií, které formálně i obsahově navazují na koncepci z minulých let - současná kolekce znovu demonstruje jeho snahu zachytit skutečnost, jíž lidské oko obvykle nemůže věnovat dostatečnou pozornost, neboť jde o zobrazení dílčí situace, o nepatrné výňatky z kontextu reálného světa...

Z průvodního textu "Dialog s odstaveným světem" Kateřiny Tučkové; přetištěno z katalogu výstavy.
Prezentace fotografií O. Slabého ve Studentském centru potrvá do 21. 3. 2003.

------------------------------

Báseň pro tento den:

Tereza Lapáčková
Město

Užívám si samoty.
Je jí teď poskrovnu.

Weles 13
str. 7

---

-aav- 3/05/2003

V neděli 2. března 2003 uběhne osm let od náhlé smrti básnířky Lenky Galdové, která odešla ve věku nedožitých dvaceti jedna let. Při této příležitosti jsme pro čtenáře Welenovin připravili malý profil.

Lenka Galdová se narodila 30. července 1974. Dětství a útlé mládí prožila s rodiči v Hluku u Uherského Hradiště, odkud také později vyjížděla navštěvovat uherskohradišťské gymnázium. V roce 1992 se zapsala na filozofické fakultě UP v Olomouci (obor český jazyk – historie), odkud na podzim roku 1994 přestoupila do Brna, kde ve svých studiích pokračovala. Na následky tragické události ze sklonku téhož roku 2. března 1995 umírá.
Před svou smrtí věnovala Lenka Galdová několik svých básní přátelům a známým. Předkládané torzo jejího básnického díla, vzniklé uspořádáním právě těchto textů, bohužel nemůže komplexně zachytit autorčin pohled na svět, na druhou stranu ale může a chce upozornit na osobnost, která před bolestným vyhasnutím svého velmi krátkého života dokázala světu vykřičet intimně žhavou výpověď svých několika velmi sugestivních textů.

(Vojtěch Kučera: Z doslovu k souromému tisku dostupné pozůstalosti L. Galdové "Torza" /Brno, 1998/)

-----------------------------

Lenka Galdová

Dnes naposled

vdechuj všechno
mámivé
a dopíjej až do dna
vždyť tenhle účet
platím já
i s orosenými střepy rána
pak odejdi
kamkoliv z dosahu vůně
mého rozpáleného pohlaví
otevírej nastřádané lastury
a třiď si své perly…

---

Soukromá apokalypsa

dlouho čekám
a noční hmyzí slétání
začalo pokrývat moje ochrnuté tělo
už neslyším
jen hmyzí nožičky
vytrvale vytrvale
a nikdo nevejde podivným klepadlem
těch mých pootevřených dveří
příliš vyděšený…

---

Hnilobná

zaslechla jsem v dálce
tvoje vnitřnosti
zázraků ze zahnívajícího
akvária chronických snů
už se nedovolávám
(ani neprůhledných stmívání)
měla jsem jít dávno sama

---

Vznášející se zběsilá nevílo

zase přišlas
opuchlýma očima lačná
když kusy mého
těla
sněžily za oknem
za ukolébání nářků TAM ZA
zpřevracelas kořenky vzlínání
a z hloubi mého oka doluješ
porcelánovou lžící
nánosy štěstí
se mnou neumíš usínat?

---

Maličká

na břehu temného jezera
jezdcům a bobulím
mě nechal otec domilovanou
se spálenýma očima
a přes zoufalá zaříkání
a touhy vláčení
se vzdáleným cvalem slyším
zamrzat krátký podzim
nahá v listí

---

Sama podél kolejí

v přezrálé noci
mě kolébala mlha
z modrého pole se teď plazím
s rozdíranou pamětí
mdlými bezvětřími úplně neopilá
zas mě to trhá
a duní
než se sevřu fialovými chapadly
aspoň mávám mávám…

---

Večerní smutky

když se svlékám na střeše
jsem vítr
znechucen odešels níž
a už zas slyším zošklivenou ženu
oživovat vnitřnosti flašinetu
plné písku
a naše němé slepé dítě
usíná vedle
opuštěné jako obvykle

---

In medias res

z lemujících starých žen
omdlí do žlutých růží
cestou i on
zase pak začnu
tančit kolem cizích lamp
rozsvěcovaných čekáním
a až v polednách
v odzvučeném vyrudlém pokoji
bezedným klínem
dokřičím se

---

Smutných očí

dávno opuštěná princezna
bloudí nočním časem
posetá poutěmi hlemýžďů
a moře se rozevírá
a ona už nenatahuje ruce
po dalších ze svých přízraků
tak pokorná jde být vyvržena zpět
s drásajícími pařáty
ve vlastních očích hluboko
až k obrovské mušli
peklem pazvuků burácející

---

Příběh

chodba mě vyvrhla
křídla zbyla nahá
ve stínu brány do zahrady
na konci chodby
dotančily dívky nahých stehen
s pochodní
pak padla noc

a když se rozednilo
listy slzely do mých dobloudivších očí
a rosa obejmula
a zaplnila propasti
a tehdy přistáls s lodí ty
se snítkem pelyňku v botě
přelezls plot
vedu tě po schodech do věže
krásný cizinče ženo dítě
až k ovčímu rounu nahoru

Weles [2], Jaro 1996

-------------------------------

Jen tělo nás opustilo
Lenka Galdová: Torza, uspořádal Vojtěch Kučera, il. František Hubatka, nestr., soukromý tisk, Brno 1998

Literární pozůstalost Lenky Galdové (1974–1995) spatřila světlo knižního světa na drobných lístcích soukromého tisku již před třemi lety. Pětadvacet básní uspořádaných a vydaných básnířčinými přáteli a povětšinou i adresáty jejích veršů zaujme pozorného čtenáře svou vroucností, nefalšovaností prožitku – ale také nepřehlédnutelným talentem. Přiznávám, když jsem Lenčinu útlou bibliofilii četl poprvé, nedošlo k onomu SETKÁNÍ. Na to jsme – básnířka i já – museli čekat dlouho. Až do chvíle, kdy jsem po čase zkoušel hledat útěchu v knihách… a nemohl nalézt. Až když se vylomil z haldy knih bílý náhrobek jména na šedivých deskách. Až když jsem sbíral rozsypané lístky s krátkými básničkami, až když jsem je – vlastně tak nějak nechtě – četl, a ony mi ty řádky byly bližší, než bych čekal.
„Vdechuj všechno mámivé / a dopíjej až do dna / vždyť tenhle účet / platím já“ (Dnes naposled) Takhle začíná zpověď mladičké básnířky, soukromá apokalypsa, v níž „noční hmyzí slétání / začalo pokrývat moje ochrnuté tělo“. V těch verších přímo před námi tepe nahé, životem rozpálené srdce, zmítá se, jako kdyby se chtělo vrátit zpět pod levé ňadro, ale už to není možné. Je zřetelně slyšet hlas Sylvie Plathové – v básních Večerní smutky, Divoký kůň, In medias res… a dalších, ale nejde o epigonství. Je to autentická výpověď, syrová, neučesaná, čas v ní má „širokou násypku“, na jejímž okraji stačí uklouznout a maso divokého koně skončí v konzervě s masem. Básnířka se potřebuje co nejrychleji zbavit přetlaku, a tak jsou její verše nabity dějem. Básnické obrazy zde slouží pouze k urychlení záznamu, protože psát prózou, na to – zdá se – nezbývalo času. Až po přečtení si uvědomujeme absenci metafory, rýmu… Nejenom že to nevadí, ale dokonce se chvíli zdá, že tam vše je. Jako kdysi, když spolužáci po návratu z kina barvitě popisovali pasáže z filmu Kladivo na čarodějnice – když jsem ho po létech konečně zhlédl, užasl jsem nad tím, že byl černobílý.
„Listy pokrývají můj žár / k pouhému doutnání“, říká Lenka Galdová v jednom ze svých Vzkazů, ale už na první pohled je zřejmé, že nic nemůže vnitřnímu ohni zabránit, aby vzplál. Ani moře, které tak sugestivně zachytila v básni Dar, ani řeka tramvaj, v níž prý „nelze utonout“. A tak – i když jsme si dobře vědomi ukončenosti autorčina života i díla – vnímáme její slova jako něco, co nezaniklo, co trvá, co se ještě stále rve o smysl, o poznání, o pochopení. Její touha, vášeň, tětiva života je napjatá k prasknutí: „začnu / tančit kolem cizích lamp / rozsvěcovaných čekáním / a až v polednách / v odzvučeném vyrudlém pokoji / bezedným klínem / dokřičím se“ (In medias res) Básnířka využívá všech prostředků, které jí slovo dává, křičí i šeptá, je hrubá i něžná. „…zašeptalo mi modro / a dítě se uvnitř rozdýchalo znovu / tvé oči objaly mou zranitelnou patu / a já si vzpomněla / na vlastní tuhnoucí hrudník“, píše v jedné z posledních básní sbírky. A čtenář vidí před sebou vzrušenou dívku vzdorující poručnictví smrti. Dívku slovy osvobozenou od trýzně. Alespoň na chvíli očištěnou.
Vzkazy-básně Lenky Galgové jsou určeny nám, kteří „jsme to tu prozatím přežili“. Dívce samotné již nepomohou v jejím hledání, jsou však jednou z možností její další existence. Nezbývá než doufat, že se otevřou soukromé šuplíky s pozůstalostí a poezie této dívky–básnířky vyjde ze stínu ve větší úplnosti. Prozatím díky alespoň za Torza.

Milan Hrabal

---

Miroslav Jeřábek
Slzy
(Lence Galdové in memoriam)

snad jsem tě zahlédl
mihnout se kolem výkladní skříně
možná jsem viděl záhyb tvé
sukně v tramvaji kus tváře
nebo jen ostrým nehtem vyškrábané
oko srdce
(a co takhle tvá ruka
sevřená v pěst na držadle?)
snad jsem tě svlíkal očima
na Hlavním nádraží

– ale co je to proti tvým
černým slzám na papíře
z nichž se rodí slova

(absolutní bezedno, 1999)

Weles 13
str. 67, 68

---

-aav- 2/28/2003

Báseň pro tento den:

Ondřej Macura
Žaltář
XXVI

Poslouchá barok. Vždy nesnášel barok.
Teď mu to hlava bere. (Řečeno materialisticky.)
Dnes byl na výstavě.
Tuší, že se jednalo o Františka Bílka.

Tlak. Málem tam omdlel.
Nejprve mu vylétla z nosu jiskřička krve.
Někteří umírají méně krásně, napadlo jej hypochondricky.
A kdyby to barok, ale ono to Bach.

Hryznout si tak do těch křičivých kořenů.
Ono to Bach. Braniborský koncert
číslo 2, F dur. Dobře, chybí mu Martina in abstracto,
to kolaborování mu ovšem nechybí.

Weles 13
str. 13

---

-aav- 1/28/2003

Bohatý jak kozel rohatý
Michal Jareš

Nedávno se mi dostala do rukou podivuhodná publikace, kterou roku 1919 vydal a „tu a tam nahrabal“ v Raškovicích nákladem Beskydských Besed Jaroslav Ludvík Mikoláš. Její název hovoří za vše: Z úst lidu českého na Těšínsku. Sbírka přísloví, pořekadel a přirovnání i svérázných obratů jazykových. Na dvaadvaceti stránkách se tak může čtenář obeznámit s produkcí pořekadel a přísloví, která existovala před sto lety na Těšínsku, aby byla později bohužel mírně zapomenuta a zapomínána. Což už si uvědomoval sběratel Mikoláš:
„České Těšínsko, zapadlý koutek české vlasti; zapadlý a zapomínaný. Neprávem! Jak bohatá je půda Těšínska na nerosty, tak bohatou je kultura lidu na Těšínsku, ať se již projevuje ve společenském či rodinném životě, o veřejných, lidových neb církevních slavnostech či zase o slavnostech rodinných. Co tu bohatosti a rázovitosti jazykových a slovních rčení.“
Ve svém úvodu, z nějž byla předchozí ukázka ocitována, sběratel dále pranýřuje kapitalistický imperialismus, apeluje na „národní karakter“ a podrobně se zamýšlí nad mravní vyspělostí národa. Poté se vrací ke své sbírce: „Pohlédněme blíže pod střechy Slezanů, tam neznají těch školených výkladů a frází a nemluví dlouhými výklady, neznázorňují to, co chtějí vyjádřit, studovaně a dlouze, nýbrž krátce a pádně, mudroslovím. [...] Přísloví a pořekadla nasbíral jsem stykem s lidem, hlavně s generací starší. [...] Vím, že nejsou všechny a že jsou mezi nimi přísloví všech národů a to právě je pro vědu cenným k bádání ve slezském národopisu. Počet 638 jest zajisté úctyhodný.“ No, nevím, jestli věda využila k bádání tuto skromnou sbírku pana Mikoláše, ale je zajímavé a půvabné se probrat příslovími. A to hned z několika důvodů: první je důvod jazykový, v němž i „klasická“ přísloví působí díky nářečí ozvláštněně, nově (Mo pod čopku; Pes psu oka něvyhryzě; Přišla kosa na kamyň! nebo Co tě něpoli, něhaś).
Další důvod, proč se zabývat příslovími, jsou zajímavá až kuriózní pořekadla, víc podobná zaříkáním a mumlání šamanů, což zejména ducha básnivého nemůže nechat v klidu (Vlol, vylol; Zvjol hrách; Krotke nožky, dupka hned).
Mikoláš se mnohdy v setkání s vulgarismy (a jistě jich bylo víc, než sbírka přináší) snažil jistá slova vytečkovat (Bídný vtok, co do svojiho hnízda s...), ale přesto mu proklouzlo občas řízné přísloví bez „cenzury“ (Rovný s rovným a hovno s hovnym; Srač do vojny, kěj šable neni). A to nemluvím o vrstvě silně antisemitských pořekadel, týkající se židů a „cygunů“ (Smrdi jak žid česnekym; Zaś ho židuvka uřekla – – přísloví o opilých lidech).
Vybral jsem pár přísloví, která by charakterizovala sbírku pana Jaroslava Ludvíka Mikoláše se vší úctou k němu: je mezi čtenáři Welesu někdo, kdo pokračuje v ta-kové bohulibé činnosti?

Hledo hruma a mó ho duma.
Stroji se k tymu jak hladny ku sraňu.
Ani z obyčaju nědaju.
I chrobok se bruni.
Bohatý jak kozel rohatý.
Čápu kapusta, čápu groch.
Lepši cygun černý než bílý.
Byl tvuj tata skloř?
Chvoline na jermak vezu, hanine duma předujú.
Plecě se jak bzdina v letarni.
Blozna kupuju na jermáku.
Ně jednymu psu bosek.
Už mu huňka tle.
Dřísty, chlastu ež ku městu.
Kdo se směje, tymu sadlo rostě.
Našel věchet řiť.
Co un do, to na zlúmaným kiju uněse.
Na dva křesťany jeden Žid, na dva Židy jeden Řek a na dva Řeky jeden Armén.
Jak je vymlocyne, ynym vjoć.
Žere jak Prajs.
Co cuzy nabije, to ďura vyhnije.
Tluče se jak Marek v pekle.
Nimaju duma dvéři.
Už přišel na kuři buty.
Darmodaj umřel a borg něžije.
Rubo hovno sekyru.
Co hlava, to rozum, co řiť, to fundament.
Kaj ho stihně, tam ho migně.
Čim vice do hovna žgo, tym vice smrdi.
Smrdi robotka, vuni chlebiček.
Černé ruky od roboty, černé nohy od zhniloty.
Gořólinka lykytic, kdo ju pije, nimó nic.
Leje tu trubiznu jak do buta.
Z čijiho koňa uprostřed mořa.
Hulaj, dušo, pekla nima.
I na Rusi robiť musí.
Třeja mu dać, bo dostaně pipeć.
Včera byla něděla, ponděleček nastol, / porachuj, spočítěj, co’s včera přechlastol.
Zelí je poloviční chování.

Weles 13
str. 64/65

---

-aav- 1/03/2003