pondělí 10. ledna 2005



> > > PŘEDPLATNÉ WELESU 2005

Welesem 20 se uzavřelo předplatné na rok 2004.
Zvýhodněné předplatné na rok 2005 (4 čísla) činí pouhých 240 Kč
(včetně poštovného a balného).

Objednávky přijímáme na adrese redakce.
Děkujeme.


úterý 4. ledna 2005



Z recenzí...

JEDENAČTYŘICET POCESTNÝCH ANEB VELEVELEWELES
Cestou. Básnický almanach Welesu 2003
Weles, Brno 2003


Vladimír Novotný
Tvar 18/2004, str. 23

Wendryňské literárně-estetické společnosti neboli Welesu se zalíbilo ve vydávání tematických almanachů, které zároveň prezentuje jako samostatnou přílohu poetického magazínu Weles. Na počátku, tedy v letech 1996 a 1997, byly almanachy věnované zimě a pak ženě, pak měl přijít na řadu déšť, o tomto almanachu se ale dočítáme truchlivou charakteristiku, že zůstal „již nevydaný“. Nyní, po sedmileté prodlevě, je na světě třetí tematický almanach s podtitulem Básnický almanach Welesu 2003 a s názvem Cestou. (V tiráži stojí podobně jako v běžných číslech Welesu, že jde o samostatnou knižní přílohu Vendryňského poetického magazínu Weles; z povltavských dálek si netroufáme rozhodnout, zdali je správně Vendryňský, anebo Wendryňský!) Na záložce čteme úryvek z doslovu brněnského kritika Miroslava Chocholatého, který jako by popíral název almanachu: hovoří totiž o cestách „v různých proudech současné poezie“, nikoli o cestě jediné ani místním či časovém určení „cestou“, byť se jeho zamyšlení jistěže odehrává v intencích heideggerovského „cesta vede“, ať kritik vyzvedává „existenciály našeho bytí“ nebo „obecnější konstanty bytí“.
Než se však porozhlédneme po autorských postavách putujících po těchto cestách/této cestě nebo účastých v almanachu ve stavu mysli „na cestě“, zastavme se u sudiček daného sborníku anebo u jistého sudičkovství, které doprovázelo jeho genezi. Redaktoři v tiráži nejsou uvedeni. Zato se dovídáme, že almanach měl hned tři editory: Miroslava Chocholatého,Vojtěcha Kučeru a Pavla Sobka, čili jednoho mladšího teoretika a dva mladé básníky. A poněvadž v publikaci není málem nic, co_by plnilo roli ediční poznámky, nezbývá než si lámat hlavu, podle jakých kritérií sudičky editorské postupovaly a zda si nějaká kritéria stanovily.
Aspoň cosi je v tomto smyslu naznačeno v kontemplativním doslovu M. Chocholatého (Na křižovatkách cest i slov), který by si zasloužil důkladnější reflexi, zůstaňme však u jeho nastínění editorských zásad: „Záměrem vydavatele bylo představit čtenářům různé podoby soudobé básnické produkce, tematicky spřízněné motivem cesty. … Almanach prostřednictvím textů současných básníků ... formou jakési mozaiky textů vytváří rozmanitý obraz života. Jedním z mála kritérií bylo omezení věkové, čili zacílení na autory mladší čtyřiceti pěti let. … Kniha představuje básníky již etablované (autory nejméně jedné sbírky) spolu s těmi, kdo na svůj knižní debut teprve čekají.“ Posléze má Chocholatý za to, že zvláště „střety a průniky textů básníků narozených v sedmdesátých letech 20. století s jejich mnohdy o téměř deset let mladších kolegů nabízí zajímavé spektrum současné tvorby“.
Z toho vyplývá, že důraz byl při výběru autorů položen zvláště na tvůrčí konfrontaci dvou pokolení, zatímco na ostatní zbyla spíš úloha pomyslné dekorace a jejich výběr musel být také dost nahodilý, neboť u kterého poetického tvůrce nenajdeme motiv cesty, kdo se tomuto projevu bytí v čase vzpírá či vzpěčuje? Z těch „starších“ (dámy prominou), narozených před rokem 1970, je ve vybrané jedenačtyřicítce literátů spřízněných motivem cesty (právem!) zastoupena celá řada poetů: Martin David, Robert Fajkus, Radek Fridrich, Ivo Harák, Petr Hrbáč, Petr Hruška, Lukáš Marvan, Petr Motýl, Renata Putzlacher, Pavel Rajchman, Viktorie Rybáková, Roman Szpuk, Petr Španger, Lubor Vyskoč a Jaroslav Žila – a na debut čekající Kateřina Bolechová, František Ryčl a Michal Stránský. To je ale skoro polovina, povězme s nadsázkou! A copak jejich „střety a průniky textů" v tvůrčím srovnání s básnickou tvorbou Chocholatým akcentovanou generací autorů třicetiletých a dvacetiletých nenabízejí taktéž zajímavé komparace?
Čas kvapí a dnes už některým z uvedeného výčtu naskočilo roků šestačtyřicet. Jistěže v žádném výběru nemohou defilovat všichni, kdo stojí za zmínku či arcizmínku, nicméně: jsou-li zde i básníci r"očníku 1958, proč a Z jakých nepochopitelných příčin tady chybí Lubor Kasal??? A Jiří Staněk? A Norbert Holub? Nebo Jiří Dynka? A z dalších třeba J. H. Krchovský, Vít Kremlička, Milan Ohnisko? L. Marvan je ve sborníku Cestou zastoupen básněmi, které už roku 2002 vyšly knižně ve sbírce Noční cesta denní krajinou. Jistě: všichni v almanachu opravdu být nemohou, někteří literáti možná nereagovali včas na výzvu editorů, pranic se o tom nedovíme, ale že by připomenutí + chybějící poetové nereflektovali kategorii „cesty“, ne-do-utvářeli „rozmanitý obraz života“? Bez nich je spektrum různých podob současné poezie jaksi ochuzené, což jest škoda zejména pro celkový estetický účin textů shromážděných v almanachu. Neboť v soudobé poezii právě tito tvůrci, svými cestami jdoucí, tvoří evidentní milníky i pro cesty jiných, byť nedostali prostor v almanachu Cestou.
A kdo je v této publikaci zastoupen nejvíce? Maximem se stal počet pěti básní, přičemž jen jeden básník (L. Vyskoč) má celou pětici soustředěnou v jediném (zde: čtvrtém) oddílu, kdežto, verše ostatních jsou povětšinou rozptýleny po oddílech několika. Kromě Vyskoče zde má pět básní ještě Ivo Harák, Petr Hruška, Lukáš Marvan, Renata Putzlacher, Martin Stöhr, Roman Szpuk a Petr Španger, čili povýtce ti o něco starší. Naopak jen jednou, zato dlouhou básní je tu uveden Miloš Doležal, dvěma básněmi (až na pár výjimek, nikoli pokaždé opodstatněných) se představují čekatelé na knižní debut. Není třeba pochybovat o tom, že editoři vesměs výbírali dobře, ale je zároveň nezbytné pochybovat o jejich kritériích výběru a ještě víc o editorském způsobu členění knihy. Osou prvního oddílu je totiž čas, osou druhého pojmy jako alej, hřbitov, most, prý tedy důraz na „pevné časoprostorové souřadnice“, ve třetím prý dominuje pohyb, hledání nového místa, nového obzoru, konečně ve čtvrtém oddíle máme vstupovat do světa zjitřené obraznosti snu.
Stačí si však přečíst namátkou závěrečný text almanachu, tj. báseň Lubora Vyskoče Svou loď vedu na moře (zařazenou do „snového“ oddílu), a zakrátko v ní rozpoznáme příchylnost či příslušnost ke všem čtyřem tematickým okruhům: už v názvu je pohyb, už v prvním verši čas („jedna láska končí“, píše se též o prenatálním období), jsou zde i časoprostorové souřadnice (loď, moře, kotevní lano, telefon…) a jde vůbec o snovost, o sen? Valná většina zvolených textů by věru mohla figurovat i v jiných oddílech, některé ve všech čtyřech. Zdá se, že členění do čtyř oddílů jenom kamufluje zásadní poslání almanachu: být více či méně reprezentativní vizitkou i antologií části novější poezie.
Pro toho, kdo je však s její soudobou scenerií obeznámen, tomu vybrané ukázky nepřinášejí nic převratně esteticky nového, jindy ho utvrzují v tom, jaký poetický nature1 je i nadále bytostný pro toho nebo onoho básníka, ať jde třeba o Petra Fabiana, Roberta Fajkuse, Petra Hrušku, Vojtěcha Kučeru, Radka Malého, Petra Motýla; Pavla Rajchmana nebo Viktorii Rybákovou. A je sympatické, že podobně výrazný básnický naturel se prosazuje i u dalších autorů, jak můžeme usuzovat přinejmenším podle textů uveřejněných ve sborníku Cestou. V tomto smyslu je možné ocenit vydatnou řadu básní: ryzí čtenářské potěšení mi způsobily třeba Harákovy verše Přišlas? a Zbývají torza, aforistický minicyklus Mjchala Jareše Zimou: Kam?, Kůsův Konec léta, Stöhrovy básně Marnost a Poslední a první – a jistěže i některé další (Kotenovy, Libigerovy aj.). Největším objevem se mi však staly invenční strofy Ladislava Zedníka: díky za ně! Naopak mě zklamaly, verše Renaty Putzlacher: jejích pět polských básní je ostatně přetlumočeno hned třemi překladateli, pokaždé autorčině generaci věkově vzdálenými.
Čteme-li si tedy v almanachu Cestou v tvorbě jedenačtyřiceti básnících pocestných, bezděčně přitom potlačujeme myšlenku, že ne všichni si vědí na cestě rady: pouť básnická je notně široká, má hojné meandry i časoprostorové modifikace. O to víc však na této „cestě“ postrádáme nejenom ty starší, ale i mladší tvůrce, kdož nepochybně obohacují řečené „zajímavé spektrum soudobé tvorby“. I Proto se bláhově dotazujeme: kampak se z mladých a mladších, též spřízněných s „cestou“ (nad nepřítonmostí lecterých starších jsme lamentovali výše), poděli například Milan Děžinský, Jakub Chrobák, Vít Janota, Martin Langer, Petr Maděra, Gabriel Pleska, Tomáš Přidal, Viki Shock, Milan Šedivý, Josef Štochl, Marek Toman, Bogdan Trojak, Jaromír Typlt, Zuzana Vajnerová a četní další, kteří už vydali alespoň jednu knihu veršů. A vůbec žádné spektrum naší novější poezie si nedovedeme kloudně představit bez básnických textů Boženy Správcové a Kateřiny Rudčenkové, resp. bez vysvětlení, proč se tvůrčí cesty těchto básnířek tolik záhadně minuly zrovna se vkusem editorů sborníku Cestou.
V dané podobě máme zřejmě co činit „jedině“ s básnickým almanachem Welesu, nikoli s mnohotvárným spektrem nejnovější české poezie. Jedenačtyřicet autorů je sice velewelehodně, moh1 by to však být daleko výraznější „rozmanitý obraz života“, kdyby celá plejáda významných osobností nynější tuzemské poetické produkce nezůstala z vůle (rozmaru?) editorských sudiček stát odstrčena opodál. Anebo platí, co v Cestou praví Roman Szpuk, že nejsou „žádné cesty, jen hvězdy pohnuté“?

- - -

Almanach je možno objednat na adrese redakce.
Distribuce KOSMAS.