pátek 28. února 2003

V neděli 2. března 2003 uběhne osm let od náhlé smrti básnířky Lenky Galdové, která odešla ve věku nedožitých dvaceti jedna let. Při této příležitosti jsme pro čtenáře Welenovin připravili malý profil.

Lenka Galdová se narodila 30. července 1974. Dětství a útlé mládí prožila s rodiči v Hluku u Uherského Hradiště, odkud také později vyjížděla navštěvovat uherskohradišťské gymnázium. V roce 1992 se zapsala na filozofické fakultě UP v Olomouci (obor český jazyk – historie), odkud na podzim roku 1994 přestoupila do Brna, kde ve svých studiích pokračovala. Na následky tragické události ze sklonku téhož roku 2. března 1995 umírá.
Před svou smrtí věnovala Lenka Galdová několik svých básní přátelům a známým. Předkládané torzo jejího básnického díla, vzniklé uspořádáním právě těchto textů, bohužel nemůže komplexně zachytit autorčin pohled na svět, na druhou stranu ale může a chce upozornit na osobnost, která před bolestným vyhasnutím svého velmi krátkého života dokázala světu vykřičet intimně žhavou výpověď svých několika velmi sugestivních textů.

(Vojtěch Kučera: Z doslovu k souromému tisku dostupné pozůstalosti L. Galdové "Torza" /Brno, 1998/)


-----------------------------

Lenka Galdová

Dnes naposled

vdechuj všechno
mámivé
a dopíjej až do dna
vždyť tenhle účet
platím já
i s orosenými střepy rána
pak odejdi
kamkoliv z dosahu vůně
mého rozpáleného pohlaví
otevírej nastřádané lastury
a třiď si své perly…

---

Soukromá apokalypsa

dlouho čekám
a noční hmyzí slétání
začalo pokrývat moje ochrnuté tělo
už neslyším
jen hmyzí nožičky
vytrvale vytrvale
a nikdo nevejde podivným klepadlem
těch mých pootevřených dveří
příliš vyděšený…

---

Hnilobná

zaslechla jsem v dálce
tvoje vnitřnosti
zázraků ze zahnívajícího
akvária chronických snů
už se nedovolávám
(ani neprůhledných stmívání)
měla jsem jít dávno sama

---

Vznášející se zběsilá nevílo

zase přišlas
opuchlýma očima lačná
když kusy mého
těla
sněžily za oknem
za ukolébání nářků TAM ZA
zpřevracelas kořenky vzlínání
a z hloubi mého oka doluješ
porcelánovou lžící
nánosy štěstí
se mnou neumíš usínat?

---

Maličká

na břehu temného jezera
jezdcům a bobulím
mě nechal otec domilovanou
se spálenýma očima
a přes zoufalá zaříkání
a touhy vláčení
se vzdáleným cvalem slyším
zamrzat krátký podzim
nahá v listí

---

Sama podél kolejí

v přezrálé noci
mě kolébala mlha
z modrého pole se teď plazím
s rozdíranou pamětí
mdlými bezvětřími úplně neopilá
zas mě to trhá
a duní
než se sevřu fialovými chapadly
aspoň mávám mávám…

---

Večerní smutky

když se svlékám na střeše
jsem vítr
znechucen odešels níž
a už zas slyším zošklivenou ženu
oživovat vnitřnosti flašinetu
plné písku
a naše němé slepé dítě
usíná vedle
opuštěné jako obvykle

---

In medias res

z lemujících starých žen
omdlí do žlutých růží
cestou i on
zase pak začnu
tančit kolem cizích lamp
rozsvěcovaných čekáním
a až v polednách
v odzvučeném vyrudlém pokoji
bezedným klínem
dokřičím se

---

Smutných očí

dávno opuštěná princezna
bloudí nočním časem
posetá poutěmi hlemýžďů
a moře se rozevírá
a ona už nenatahuje ruce
po dalších ze svých přízraků
tak pokorná jde být vyvržena zpět
s drásajícími pařáty
ve vlastních očích hluboko
až k obrovské mušli
peklem pazvuků burácející

---

Příběh

chodba mě vyvrhla
křídla zbyla nahá
ve stínu brány do zahrady
na konci chodby
dotančily dívky nahých stehen
s pochodní
pak padla noc

a když se rozednilo
listy slzely do mých dobloudivších očí
a rosa obejmula
a zaplnila propasti
a tehdy přistáls s lodí ty
se snítkem pelyňku v botě
přelezls plot
vedu tě po schodech do věže
krásný cizinče ženo dítě
až k ovčímu rounu nahoru

Weles [2], Jaro 1996

-------------------------------

Jen tělo nás opustilo
Lenka Galdová: Torza, uspořádal Vojtěch Kučera, il. František Hubatka, nestr., soukromý tisk, Brno 1998

Literární pozůstalost Lenky Galdové (1974–1995) spatřila světlo knižního světa na drobných lístcích soukromého tisku již před třemi lety. Pětadvacet básní uspořádaných a vydaných básnířčinými přáteli a povětšinou i adresáty jejích veršů zaujme pozorného čtenáře svou vroucností, nefalšovaností prožitku – ale také nepřehlédnutelným talentem. Přiznávám, když jsem Lenčinu útlou bibliofilii četl poprvé, nedošlo k onomu SETKÁNÍ. Na to jsme – básnířka i já – museli čekat dlouho. Až do chvíle, kdy jsem po čase zkoušel hledat útěchu v knihách… a nemohl nalézt. Až když se vylomil z haldy knih bílý náhrobek jména na šedivých deskách. Až když jsem sbíral rozsypané lístky s krátkými básničkami, až když jsem je – vlastně tak nějak nechtě – četl, a ony mi ty řádky byly bližší, než bych čekal.
„Vdechuj všechno mámivé / a dopíjej až do dna / vždyť tenhle účet / platím já“ (Dnes naposled) Takhle začíná zpověď mladičké básnířky, soukromá apokalypsa, v níž „noční hmyzí slétání / začalo pokrývat moje ochrnuté tělo“. V těch verších přímo před námi tepe nahé, životem rozpálené srdce, zmítá se, jako kdyby se chtělo vrátit zpět pod levé ňadro, ale už to není možné. Je zřetelně slyšet hlas Sylvie Plathové – v básních Večerní smutky, Divoký kůň, In medias res… a dalších, ale nejde o epigonství. Je to autentická výpověď, syrová, neučesaná, čas v ní má „širokou násypku“, na jejímž okraji stačí uklouznout a maso divokého koně skončí v konzervě s masem. Básnířka se potřebuje co nejrychleji zbavit přetlaku, a tak jsou její verše nabity dějem. Básnické obrazy zde slouží pouze k urychlení záznamu, protože psát prózou, na to – zdá se – nezbývalo času. Až po přečtení si uvědomujeme absenci metafory, rýmu… Nejenom že to nevadí, ale dokonce se chvíli zdá, že tam vše je. Jako kdysi, když spolužáci po návratu z kina barvitě popisovali pasáže z filmu Kladivo na čarodějnice – když jsem ho po létech konečně zhlédl, užasl jsem nad tím, že byl černobílý.
„Listy pokrývají můj žár / k pouhému doutnání“, říká Lenka Galdová v jednom ze svých Vzkazů, ale už na první pohled je zřejmé, že nic nemůže vnitřnímu ohni zabránit, aby vzplál. Ani moře, které tak sugestivně zachytila v básni Dar, ani řeka tramvaj, v níž prý „nelze utonout“. A tak – i když jsme si dobře vědomi ukončenosti autorčina života i díla – vnímáme její slova jako něco, co nezaniklo, co trvá, co se ještě stále rve o smysl, o poznání, o pochopení. Její touha, vášeň, tětiva života je napjatá k prasknutí: „začnu / tančit kolem cizích lamp / rozsvěcovaných čekáním / a až v polednách / v odzvučeném vyrudlém pokoji / bezedným klínem / dokřičím se“ (In medias res) Básnířka využívá všech prostředků, které jí slovo dává, křičí i šeptá, je hrubá i něžná. „…zašeptalo mi modro / a dítě se uvnitř rozdýchalo znovu / tvé oči objaly mou zranitelnou patu / a já si vzpomněla / na vlastní tuhnoucí hrudník“, píše v jedné z posledních básní sbírky. A čtenář vidí před sebou vzrušenou dívku vzdorující poručnictví smrti. Dívku slovy osvobozenou od trýzně. Alespoň na chvíli očištěnou.
Vzkazy-básně Lenky Galgové jsou určeny nám, kteří „jsme to tu prozatím přežili“. Dívce samotné již nepomohou v jejím hledání, jsou však jednou z možností její další existence. Nezbývá než doufat, že se otevřou soukromé šuplíky s pozůstalostí a poezie této dívky–básnířky vyjde ze stínu ve větší úplnosti. Prozatím díky alespoň za Torza.

Milan Hrabal

---

Miroslav Jeřábek
Slzy

(Lence Galdové in memoriam)

snad jsem tě zahlédl
mihnout se kolem výkladní skříně
možná jsem viděl záhyb tvé
sukně v tramvaji kus tváře
nebo jen ostrým nehtem vyškrábané
oko srdce
(a co takhle tvá ruka
sevřená v pěst na držadle?)
snad jsem tě svlíkal očima
na Hlavním nádraží

– ale co je to proti tvým
černým slzám na papíře
z nichž se rodí slova

(absolutní bezedno, 1999)

Weles 13
str. 67, 68



-aav- 2/28/2003

čtvrtek 27. února 2003

Čtěte:

Právě vyšlo 28. číslo vsetínského časopisu Texty, přinášející mj. básně Petra Špangera, jehož sbírka Vodní mlýnky vyjde v březnu 2003 jako první letošní knižní publikace Welesu.

------------------------------------

Sobotní vysílání pravidelného literárně-publicistického magazínu Zelný rynk, který pro ČRo Brno připravuje Alena Blažejovská, přinese mj. reportáž z vernisáže obrazů Františka Hubatky Chladna z rána, která proběhla 13. 2. v prostorách půdní galerie Střepy na Skleněné louce v Brně. Výstava potrvá do 21. 3. 2003.

Podrobný program Zelného Rynku, připraveného na 1. března, (mj. se zvukovým záznamem recitace Roberta Fajkuse na pozadí hudby Petra Hrbáče) naleznete zde.

Pořad začíná v 17 hodin.


------------------------------------

Báseň pro tento den:

Milan Šedivý
Frýdecká Panna Maria


Olgo
promlouvat směrem k tvému lůžku
je jít stále více po kolenou za sebou
Olgo
ukryla ses pod záclonky
pod nimiž tě už nenajdou
v nichž tě zasejou zastelou
až k dálkám nevracení
až k výškám vyvázání
ty tkaničko úzkosti provlíkaná tísní bot
ty kříděnko smutné průsvitnosti
promykáš se až k hrazdám hvězd
ukryla ses pod záclonkou pod níž tě už nenajdu
zapomenu a zastelu
já s dřevěnou modlitbičkou
kterou si tiše klukovsky a píšťalkově vyřezávám
a které denně vyměňuju vodu
ty volánko volání i hledání
ty bekánko bělovlnobití
zas lovíš v tůni raky stříháš
nítěnky nadějí pleníš pláňky doufání
kam já mezi bagry vrtajících výkopů
kam ty s očima na rozkreslení duhy
s klínem kde se malí klínci už nerozsvítí
života mince nepromění
kam já pak trubač od špinavých skřivanů
kam ty v železné klícce peřin
kam ty poděješ se pod vahou vzdychání
pod vahou nebe prostého sebe

Olgo!
Už se žádná dívčí ústa
nedotknou tvého chřadnoucího těla

Jen zvolna a stále rychleji se podvolovat
Olgo! Olinko!

Ó Maria Mater Christi!!

Weles 11
str. 17



-aav- 2/27/2003

středa 26. února 2003

Nadcházející sobotní vysílání pravidelného literárně-publicistického magazínu Zelný rynk, který pro ČRo Brno připravuje Alena Blažejovská, přinese mj. reportáž z vernisáže obrazů Františka Hubatky Chladna z rána, která proběhla 13. 2. v prostorách půdní galerie Střepy na Skleněné louce v Brně. Výstava potrvá do 21. 3. 2003.

Podrobný program Zelného Rynku, připraveného na 1. března, (mj. se zvukovým záznamem recitace Roberta Fajkuse na pozadí hudby Petra Hrbáče) naleznete zde.

Pořad začíná v 17 hodin.


------------------------------------

Báseň pro tento den:

Irena Václavíková
Obřad


Šílí
oblostí jablka,
když
stýká se s podložím.

Chopením dechu.
Kmity hrudi.

Tep
povytažené páteře
- číhá pod košilí...

Weles 9
str.



-aav- 2/26/2003

úterý 25. února 2003

Nadcházející sobotní vysílání pravidelného literárně-publicistického magazínu Zelný rynk, který pro ČRo Brno připravuje Alena Blažejovská, přinese mj. reportáž z vernisáže obrazů Františka Hubatky Chladna z rána, která proběhla 13. 2. v prostorách půdní galerie Střepy na Skleněné louce v Brně. Výstava potrvá do 21. 3. 2003.

Podrobný program Zelného Rynku, připraveného na 1. března, (mj. se zvukovým záznamem recitace Roberta Fajkuse na pozadí hudby Petra Hrbáče) naleznete zde.

Pořad začíná v 17 hodin.


------------------------------------

Báseň pro tento den:

Tomáš Řezníček
parte na hospodskejch dveřích


lesy vzdálené příští citem vklíněné
lovcem mračny jednou v hospodě to řikal
lípa když kvete v dechu my celej život děláme
u piva z léta doma zástěry se škudlí štěstí

za venek jde stáří v borůvčí
smíchá ranní třpyt večery jdou žaly
harmonika zelená rozlítnou se dveře
dědku pojď domů bábo jdi do prdele

Weles 8 (1/98)
str. 4



-aav- 2/25/2003

pondělí 24. února 2003

Nadcházející sobotní vysílání pravidelného literárně-publicistického magazínu Zelný rynk, který pro ČRo Brno připravuje Alena Blažejovská, přinese mj. reportáž z vernisáže obrazů Františka Hubatky Chladna z rána. Čtenářům Welenovin přinášíme tiskový materiál poskytnutý ČRo Brno:

Reportáž Zelného rynku je věnována obrazům a básním, které jejich tvůrci zasvětili svaté Anně, přesněji: Fakultní nemocnici u svaté Anny v Brně. Básníci - profesí lékaři - z okruhu časopisu a nakladatelství Weles vydali sborník Chladna z rána, který obsahuje nejen básně, ale i reprodukce obrazů Františka Hubatky. Cyklus kreseb je inspirován prostorem a reáliemi zmíněné nemocnice, loni byl vystaven v tamější kapli. 13. února byly Hubatkovy obrazy zpřístupněny veřejnosti v galerii Střepy na Skleněné louce v Brně. Vernisáž doprovázelo autorské čtení a hudební produkce básníka a lékaře Petra Hrbáče.
Petr Hrbáč do sborníku přispěl básní; ale na vernisáži pro změnu muzicíroval a hovořil o vystavujícím malíři. Sborník vydalo nakladatelství Weles ve spolupráci se svatoanenskou nemocnicí. Básně ke kresbám Františka Hubatky vybral a uspořádal MUDr. Robert Fajkus, průvodní text napsal MUDr. Vladimír Šrámek. Ten také přednesl na vernisáži vstupní projev - vlastně vyznání fakultní nemocnici. Kromě Vladimíra Šrámka přednesli své verše doktoři Robert Fajkus, Ondřej Zahradníček a Norbert Holub.

Podrobný program Zelného Rynku, připraveného na 1. března 2003, (mj. se zvukovým záznamem recitace Roberta Fajkuse na pozadí hudby Petra Hrbáče) naleznete zde.
Pořad začíná v 17 hodin.


------------------------------------

Báseň pro tento den:

Libor Kropáček
Ženy


Hezkou tady nepotkáš.
Ty, co za něco stojej,
jsou zalezlý v kancelářích Šéfů,
v úřednický budově.

Ty, co potkáš,
vypadají uboze a stejně žijí.
Za většinou z nich
by ses venku neohlíd.
Tady ti připadaj
celkem schopný.

Snášejí trpělivě
urážky huťských,
kouří,
plivou na zem
a prohlížejí si Vlastu nebo Bravo.
To podle věku.

Když některá promluví,
dělá se ti zle.
Naštěstí většinou mlčí
nebo je není přes hluk hutě slyšet.
Zkus si na jejich místě
představit svoji mámu.
Máš na dlani utrpení světa.

Weles 4 (Podzim 1996)
str. 15



-aav- 2/24/2003

pátek 21. února 2003

Wendryňská Literárně-Estetická Společnost
si Vás dovoluje pozvat na


autorský večer Vojtěcha Kučery s názvem A hudba?
(Texty z let 1999-2002)
Jako host vystoupí hudebník Václav J. Kvapil se skupinou Vrána

Skleněná louka (sklepní scéna), Kounicova 23, Brno
Sobota 22. 2. 2003, začátek ve 20 hodin.

a rovněž i na

vernisáž fotografií Ondřeje Slabého,

která se koná v pátek 21. 2. 2003 od 17 hodin
v prostorách galerie Studentského centra, Kozí 8, Brno.

Autorsky vystoupí Norbert Holub a Petr Hrbáč.

--------------------------------

Čtení na tento víkend:

Hoj Čantoria!

Pyšně, vznešeně vévodí lesnatá Čantoria rovinatému kraji těšínského Pobeskydí. Většinu roku bývá zahalena neproniknutelnou clonou mlžných par, věštíc chmurné počasí, za jasných dnů však vysoko zdvihá své temeno do blankytné klenby modravého azuru.
Již za dob pohanských se na jejích svazích konávaly náboženské tance a pohanské obřady, v novější době ji lid proměnil četnými pověstmi v horu tajemnou.
V Čantorii je ukryto mnoho báječných pokladů a v lůně hory spí národní slezské vojsko. Sedí na koních, již věky čeká, připraveno k rozhodné, poslední bitvě, kterou vybojuje pro dobro slezských spravedlivých.
Nad nedalekým Těšínem, bývalým knížecím sídlem, se při bobrecké silnici tyčí stará, rozkleslá hrušeň, u které se podle lidového podání navždy skončí lidské sváry, vády a nenávist, u které čantorijské vojsko vybojuje lidstvu věčný mír. Zde při pahorkatině, nedaleko kdysi neprostupných hor, nacházejí se nejstarší stapy lidské kultury v kraji Těšínska mezi třemi hruškami, které rostou na výšině u Těšína, u Pščiny v bývalém Pruském Slezsku a na Skalické Hůrce u Frýdku.
Na čantorijské vojsko bývá dosud vzpomínáno na besedách v pohorských vesnicích.
Často lidé vypravují i o pasákovi, který se náhodně dostal do nitra hory:
Na vrcholu Čantorie, před vchodem do rozkleslé dřevěné koliby stál mladý pastýř. Drobnýma, jiskrnýma očima těkal po zelené, rozlehlé louce, po chundelatém stádu i dál k lesu do rozsochatých korun starých borovic. Slunce plným světlem zlatilo zprohýbané hřebeny blízkých i dalekých hor, temnými pruhy stínů proběhlo chvílemi krajem, hlubokými, zamodralými raztokami i širokou plochou táhlé slezské roviny. Vítr svištěl a hrál v korunách starých velikánů, ale jen jemně, měkce, táhlými, hlubokými tóny varhan, jako doprovod zpěvům pastýřské fujary či bystrému zurčícímu toku dole v kořání pod svahem.
Pasák si zabořil starý hucan hlouběji do týla a volným krokem šel strání k lesu. Plným dechem léta voněla horská luka a svítila barevnými plochami květů. Ve svěží trávě se bělaly zardělé horské protěže, růžově se chvějící metlice vroubila pruhem rozsáhlou paseku, velkokvěté vemeníky, žluté kosatčí a droboučké zeměžlučí barvilo štědrou zátopou sítinu trav. Stromy stály napjaté jako struny, kymácela se dlouhým ozvukem starých horských písní, rozhovořily se pradávnou přírodní řečí.
Pasák usedl v rozkvetlém svahu. V dálce halekali honci a chvílemi zněl radostný psí štěkot. Před kolibou zazněla fujara a měkký mužský hlas zpíval známou slezskou píseň:

V širém poli hruška stoji
a v zahradě dvě,
pěstovala mamka dceru,
ale ni sobě.
Ej, žol, žol, žol mi budě,
až mi ju vezmu ludě –
potěšeni moje!


Daleko po dolinách dozníval zpěv.
To již pasák vyháněl stádo po svahu. Počítal ovce, počítal vepře a zpozoroval, že mu jeden vepř chybí. Marně se rozhlížel po stráni. Zašel do mlází a pustil se hlouběji do lesa. Nikde však po zbloudilci ani památky. Všude ticho, jen v korunách chvílemi zašumělo. Náhle spatřil pasák před sebou vyklenutou skálu a vedle ní vyvrácený dub. Kde dřív stál mocný kmen na širokém pařezu, tam se černal do svahu otvor. Pastýř nahlédl do tmavého jícnu a nehnutě naslouchal. Vzpomněl na pověsti o čantorijských pokladech. A teď jako by slyšel z nitra hory chrochtání. Ano, tam vlezl jeho zbloudilý vepř. Leč znovu stanul pasák jako přimražen. Vzpomněl na bačovy povídačky o národním slezském vojsku, které uvnitř hory čeká připraveno. Jen za měsíčních nocí vyjíždí prý někdy ku prameni a vrací se bouřlivým tryskem. Po takových nocích bývaly paseky zdupány a temným lesním stínem dlouho znělo odlehlé rachocení bubnů a zvuk polnic. Pak prý se zase rozhostil klid po horských pasekách, když se čantorijské vojsko vrátilo do lůna hory.
Na všecko pasák vzpomněl … však … teď slyš! Zase se ozvalo chrochtání z nitra skály. Pomalu se pasák spustil do otvoru. Chvíli tápal tmou, náhle však stanul v rozlehlé skalnaté síni. Po šerém klenutí skal visela těžká válečná zbroj a za dubovými stoly odpočívaly skupiny rytířů. Při stěnách stály řady koní u kamenných žlabů a v jednom si pochutnával na ovse ztracený pastýřův vepř. Při koních stáli zbrojnoši v lesklé zbroji, jako by čekali … čekali, až je někdo vzbudí a ztrnulého tajemného spánku.
Vzbudil se strážce u vchodu:
„Létají ještě havrani nad horou? Neodlétli do dolin za kořistí?“
„Létají nad horou,“ bázlivě odpovídá ustrašený pasák.
„Ještě není čas,“ dí strážce.
„Až bude Těšín roznesen na koňských kopytech, až poplynou proudy krve údolím Olzy a Ostravice do širých rovin siré slezské země, až se rozzelená poslední ratolest na kmeni nad studánkou bratří … pak vytrhneme ve velký svatý boj!“
Vtom břeskně síní zahlaholil zvuk polnice a bubeníci udeřili v bubny. Zaržáli koně, zazněly hlasy, třeskla zbroj, zavlál praporec nad hlavami.
„Naše, naše vojsko, svaté … veliké vojsko!“ volal nadšeně pastýř, klesaje na kolena.
„Je čas? – Je čas? Půjdeme již?“ hřmotně dunělo síní.
„Ještě není čas,“ odpovídá strážce u vchodu.
„Není, ještě není čas,“ slabě opakuje ozvěna, praporec se znovu chýlí, doznívají hlasy, poklesla zbroj a spánek zase všechno zastírá na věky.
A tak stále v myslích slezského lidu žije čantorijské národní vojsko a čeká, již věky čeká, kdy bude Slezsku nejhůře. Je živým svědomím slezského lidu, burcovatelem a ukazovatelem jeho snah po obrodě, svornosti a vytrvalosti. Až hruď každého Slezana bude podobna Čantorii, tomu bohatýrskému, vznešenému vrchu, pak teprve se rozklene pokoj a věčný, boží mír nad naší zemí, neboť spravedlivost a pravda zvítězí. Pak se nás naši nepřátelé nedotknou ani jediným slovem hany, ani zbraní. Pak budeme národem a stále dobrým, dokonalým, jedné krve, jednoho práva a jazyka a vláda naše bude slavnou a její trvání bez mezí.

(R. F. Jura – Staré pověsti slezské, nakladatelství Karel Veselý, Plzeň 1993)

Weles 10
str. 37-39



-aav- 2/21/2003

čtvrtek 20. února 2003

Wendryňská Literárně-Estetická Společnost
si Vás dovoluje pozvat na


vernisáž fotografií Ondřeje Slabého,

která se koná v pátek 21. 2. 2003 od 17 hodin
v prostorách galerie Studentského centra, Kozí 8, Brno.

Autorsky vystoupí Norbert Holub a Petr Hrbáč.

--------------------------------

Báseň pro tento den:

Petr Hrbáč
Rodiště


U paty Červeného kostela je okénko s mříží a beze skla,
jako do sklepa,
ale brambory tam asi nebudou, nýbrž hrad (hrad huhlání),
Babí lom převrácený vzhůru nohama,
napěchovaný masou kopce s jeho vlhkými holubinkami,
neboť každé město znamená především vcházení,
návraty špatně pochopených pozdravů,
které tě udeří do tváře
stejně tak sprostým šplíchancem dudka
jako horkým nárazem dobře míněné nadávky,
uvědomuješ si ale mocně,
že za rodiště nelze mít kašnu ohlušivé hudby
vysluněné do šeda,
nýbrž pouze příbytek jména.
Takže když ti chybí ploty,
které jsi tak dřevěně a červánkově miloval,
je to pouhá paměťová oznobenina,
nemáš kam jít,
budeš-li se chtít svým rodokmenem prokousat,
a v tom jsou všichni stejně ztracení,
takže nepomůže ani hrát na klavír
ony dvouruční skoky v rozsahu čtyř oktáv
a myslet si páleně jako včera,
že se dohlédneš a dokřičíš.
Takový je kruh a natolik smrtelná je tato hladina.

Weles 11
str. 2



-aav- 2/20/2003

středa 19. února 2003

Čtěte:

Vladimír Novotný: Literární časopisy - Zase na kahánku? (Reflex 8/2003)

---------------------------

Báseň pro tento den:

Miroslav Maixner
Pojízdná hostina

Sen mladého Eliezera

když jste se ohnula
Eleno Vronská
do sadu vyběhla
Komorská smečka

i letěli jsme
v saních po chodbách
tu zima uhodila prudce
a já zpitě krkal tmu

ve dvoře z bláta Stěpka
zvedal umaštěný nůž

křižovala jste se
před komorou
a z hajzlu pára
jak v neckách drali chlupy

ach nedívejte se
řekl jsem tenkrát
a potom vás na sáňkách objal
tu v hrnci zrovna hnětli krev
a nabíjeli klobásy

nu s vámi bych drahá Eleno
klidně i za jízdy
a převesele až do tmy

Weles 11
str. 8



-aav- 2/19/2003

úterý 18. února 2003

Báseň pro tento den:

Josef Straka

vyrazil ze tmy smáčen ještě jejím krutým smíchem
vyrazil ze tmy jakoby odnikud směřující
zmaten jen deštník přichystán
klouzaje zrakem po neznámém předměstí
ticho namáhání zraku
ticho jen zastrčený bar a v něm prázdno
pár minut po půlnoci usedá a rozhlíží se
odněkud z výše dáte si něco pane
obrací hlavu skotskou i když skotskou nikdy nepiju
číšník zmizel ticho ticho a hledění v špinavou ulici
vaše skotská ticho upíjí upíjí i ono ticho
dáte si další hlas jako by vycházel odněkud zpoza stolu
přikyvuje a k tomu ještě kávu prosím
nic se neděje teď teprve zjišťuje že některé židle jsou již zvednuty
už zavíráte dostane přes rty pro takové jako jste vy nezavíráme nikdy
aha vyklouzne mu
a pak ještě půlhodina ticha
poté zvedne peněženku číšník se pomalu přišourá s účtem
zanechává podivné spropitné
pro takové jako jste vy pane nezavíráme nikdy

Weles 11
str. 40



-aav- 2/18/2003

pondělí 17. února 2003

Báseň pro tento den:

Radek Fridrich
Zástup stinných


Rezavou brankou pomalu vcházejí stíny. Franz Wendler, mladý sedlák se svou matkou Theresií. A za nimi? Další mrtvé procesí: Karlotta Schuster, rozená Schiffner aus Dauba, Ignaz Fuhrmann-Angedinger s manželkou Elizabeth, kulhavým krokem blíží se Josef Pelz, s obrovskou kovadlinou smrti, černým závažím a kapsami plnými teufelských kopyt, ztěžka kráčí kovářský mistr Franz Fassig. Tichý je vítr, usedlý na ztrouchnivělých schůdcích ke zvonici, klidné pole, v pozadí stájení pryskyřičných borovic. Jen zástup stinných, mrtvých převrací stránky svých rodových knih, do kterých kurentským písmem psali zrození svých dětí, významné dny ve vsi, svatby, křtiny, úmrtí. S uzdičkou viny zaťatou v koutcích stařeckých úst jde zástupem maličký syn Theresie Oys, rozené Lassmann aus Hohlen No. 53, dítě, kterému raději nedali jméno, ono však ví a jednou vše vypoví.

Weles 11
str. 32

Ze sbírky Erzherz (Votobia, Olomouc 2002), str. 82



-aav- 2/17/2003

pátek 14. února 2003

Čtení na tento víkend:

Vojtěch Kučera
Taky věda


(O alkoholu trochu jinak)

Už si nevzpomínám, kdy jsem ho uviděl poprvé, a ani teď jsme se nesetkávali příliš často. Oba jsme studovali v Brně, takže jsme na sebe čas od času narazili v některé z brněnských hospod, kde jsme pak vedli hluboké rozhovory, analýzy a syntézy pro náš věk vcelku příznačné. Studoval geografii. Několikrát jsem se z něho pokoušel dostat, co že to vlastně je, ale jemu se vždycky jen rozzářila očka, a mávaje kolem sebe rukama, nadšeně gestikuloval něco o fascinaci prostorem.
S vidinou zoufale se blížícího konce dětství přišla jednou řeč na školu, diplomové práce a ostatní věci podobného kalibru. Vycítil jsem svou šanci konečně z něj vytáhnout pečlivě střežené tajemství té jeho Geografie a udeřil přímou otázkou:
“O čem píšeš diplomku?”
Šibalsky se usmál a po chvilce mlčení odpověděl:
“Něco jako,Venkovská hospoda jako element tvorby veřejného mínění‘, ale přesný název si nepamatuju...”
Zíral jsem na něho jako vyjevený a nevěřil svým uším.
“Si děláš srandu, ne? Tohle že je tvoje diplomová práce?”
Chvilku se kochal mou bezradností a pak s tajemným přídechem prohlásil:
“Konečně budu mít při návštěvě hospod nějaké Poslání,” a rozvyprávěl se, že tam vlastně bude chodit pracovat a že je to hrozně důležité, protože to před ním ještě nikdo nedělal a tak, a začal popisovat, do kterých vesnic bude jezdit, že už to má všechno promyšlené, ale že to taky bude pěkná fuška, něco z těch lidí v hospodě vytáhnout, a že by nerad někde dostal přes držku. Mluvili jsme o tom tehdy notnou dobu a já jsem pojal jistý záměr. Při loučení jsme se dohodli, že až to napíše, že si to od něj půjčím, a pokud mu to nebude vadit, něco z toho vyberu pro časopis. O Welesu věděl a občas si z něho i něco přečetl. Souhlasil.
Některé obce kolem nás mají velmi krásná jména. Ty jeho pečlivě vybrané “Zapadákovy” patřily mezi ně: Hlína, Javůrek, Křoví, Haluzice, Hostětín, Zlámanec, Hrčava, Košařiska, Smilovice - v pořadí podle oblastí, s nimiž pracoval, anebo - řečeno jinak - podle oblastí, které podrobil vědeckému výzkumu. Kde leží? Hlína je kousek od Ivančic, Javůrek a Křoví mají nejblíže k Velké Bíteši, Haluzice a Hostětín jsou nedaleko Slavičína, ze Zlámance je nejblíže do Uherského Brodu, z Hrčavy a Košařisk do Jablunkova, ze Smilovic do Třince. Nic? Tak tedy: Brno - Uherské Hradiště - Český Těšín, Morava a Slezsko ze tří stran, tří pohledů.
Najezdil se pěkně, většinu si platil sám, ale byl rád za ty vesnice, do kterých by se jinak určitě nedostal. Ani by nevěděl, že jsou. A ony byly a on byl v nich, zkoumal, bádal, zjišťoval. Jednou mi vyprávěl, jak se o něj ve Zlámanci po zavíračce pohádali štamgasti, ke komu půjde spát. Nakonec vyhrál ten, co si k němu přisedl první. U slivovice, kvašáků, lahváčů a uzeného potom seděli v kůlně až do rána. Do čeho jde, nevěděl ale nikdy. Nejhůř mu bylo v Košařiskách, před chlapem o hlavu vyšším, řekněme po osmé dvanáctce Radegastu a nějakém tom rumu. Tehdy byl rád, že byl rád, a nakonec to nějak ukecal. Ve Smilovicích na něho vyrukoval pro změnu bývalý estébák, samozřejmě řádně přiožralý, že to nenechá jen tak a že se bude prověřovat a ověřovat a že tady přestává všechna sranda. Díky chlapům kolem přežil i tohle – “vždyť je to student, tak ho nech být”. Být student, to není špatná práce.
Oficiálně se to jmenovalo “Netradiční přístupy k výzkumu regionálních diferencí venkovské společnosti". Prostě věda, několik slov, která toho normálnímu člověku moc neřeknou. Stačí však nalistovat obsah, a rázem stojíme na pevné zemi. Kapitola “4.2.1. Venkovská hospoda” s členěním: “4.2.1.1. Frekvence a důvody návštěv”, “4.2.1.2. Žena ve venkovské hospodě”, “4.2.1.3. Konzumace alkoholu" (s členěním: “4.2.1.3.1. Konzumace piva”, “4.2.1.3.2. Konzumace vína”, “4.2.1.3.3. Konzumace lihovin”), “4.2.1.4. Společenské hry”, “4.2.1.5. Témata hovoru” a “4.2.1.6. Reakce na případné zrušení hospody v obci" nám již podstatnou část práce představí v plném světle. Dovolím si zde ocitovat několik pasáží z kapitol 4.2.1.3.1., 4.2.1.3.2., 4.2.1.3.3:

Část první - pivo:

Do výzkumu bylo vstupováno s vědomím, že část vesnic leží v tzv. “oblastech velkých pivovarů” (pivovar Starobrno /Brno/ v okolí Brna a pivovar Radegast /Nošovice/ na Těšínsku), ve kterých by tyto pivovary měly mít (alespoň na vesnicích) dominantní postavení a v hospodách by měly jejich značky být čepovány téměř nepřetržitě (myšleno v časové posloupnosti). Naproti tomu k valašsko-slováckému pomezí bylo přistupováno jako k tzv. “oblasti malých pivovarů” (pivo zde vaří hned 3 pivovary: pivovar Jarošov /Uherské Hradiště/, pivovar Janáček /Uherský Brod/ a pivovar Gerhard /Brumov - Bylnice/). Postavení těchto pivovarů zde není ani zdaleka dominantní - především díky kvalitě jimi vyráběné produkce byla (již před všeobecným uvolněním trhu v roce 1990) do této oblasti patrná invaze pivovarů ostatních.
Situace ve sledovaných hospodách tomuto rozdělení k podzimu 1997 odpovídá: ve všech třech obcích “okolí Brna” se čepuje Starobrno, ve všech třech obcích “Těšínska" se čepuje Radegast, v každé sledované obci “valašsko-slováckého pomezí” se čepuje něco jiného (v Haluzicích Janáček, ve Zlámanci Jarošov, v Hostětíně dokonce pardubický Pernštějn). Na otázku dotazníkového šetření týkající se spokojenosti se značkou piva, která se v hospodě čepuje, reagovali DNH (deklarovaní návštěvníci hospod - ti, kteří o sobě prohlásili, že navštěvují místní hospodu pozn. V. K.) takto: 77,8% bylo se stávající značkou piva spokojeno, 12,1% nespokojeno, 6,1% odpovědělo jinak (např. je mi to úplně jedno, jsem abstinent atd.), 4% DNH na tuto otázku neodpovědělo. Z hlediska sledovaných lokalit se situace vyvinula takto: Nejvyšší spokojenost se značkou piva byla zaznamenána ve sledovaných obcích Těšínska - čepuje se zde Radegast - (Hrčava 100% DNH, Smilovice 92% DNH, Košařiska 91 % DNH). Ani ve Smilovicích ani v Košařiskách se nevyskytla jediná záporná odpověď - lidé vesměs reagovali jinak (abstitent). Obdobně vysoká spokojenost byla zaznamenána ve sledovaných obcích okolí Brna - Starobrno - (Křoví 100% DNH, Hlína 91% DNH, Javůrek 80% DNH). Na rozdíl od obcí na Těšínsku byla ovšem v Hlíně i v Javůrku zaznamenána určitá nespokojenost (9% DNH v Hlíně, 20% DNH v Javůrku). Nejnižší spokojenost se značkou čepovaného piva byla ze sledovaných lokalit zaregistrována ve všech 3 obcích valašsko-slováckého pomezí (Hostětín - Pernštějn 67% DNH, Zlámanec - Jarošov - 45% DNH, Haluzice - Janáček 40% DNH). Dosti vysoká nespokojenost byla zaznamenána v Haluzicích (60% DNH) a ve Zlámanci (45% DNH), v Hostětíně nebylo se značkou piva spokojeno 8% DNH. (Str. 42,43).
I když se v každé oblasti jednalo o výzkum v poměrně malém počtu lokalit, výsledky něco naznačují a zároveň se potvrzují předpoklady, s nimiž bylo do výzkumu vstupováno: silně jsou ke “svému” pivu fixovaní DNH v “oblastech velkých pivovarů" (okolí Brna - Starobrno, Těšínsko - Radegast) - z těchto dvou potom více na Těšínsku, fixace DNH v “oblasti malých pivovarů” (valašsko-slovácké pomezí Jarošov / Janáček / Gerhard) je velmi slabá. Pro plné ověření tohoto tvrzení by však bylo nutno provést výzkum mnohem rozsáhlejší.
Z regionálního hlediska zajímavě se územní diferenciace podle konzumace piva projevila nejen v kvalitativní (značkové) odlišnosti piva v jednotlivých oblastech, ale i podle množství alkoholu obsaženého v pivu (jinými slovy - jinde se pije pivo desetistupňové, jinde dvanáctistupňové). Z tohoto pohledu by se “okolí Brna” a “valašsko-slovácké pomezí” dala nazvat oblastmi “desítkovými", kdežto “Těšínsko” oblastí “dvanáctkovou”. Samotné náznaky regionální rozdílnosti toho, že někde se pije desítka a jinde dvanáctka, by mohly být inspirativní pro rozsáhlý regionálně-geografický výzkum... (str. 44,45)

Část druhá - víno:

Z regionálního pohledu dosáhla konzumace vína v hospodě nejvyšších hodnot ve všech třech sledovaných obcích Těšínska (92% ve Smilovicích, 88% na Hrčavě, 75% v Košařiskách). V obcích okolí Brna se tyto hodnoty pohybovaly mezi 75 až 54%, v obcích valašsko-slováckého pomezí mezi 80 až 45%. V záporném vyjádření (v hospodě se víno nepije) jsou si z regionálního pohledu velmi blízké oblasti valašsko-slováckého pomezí a okolí Brna, které v průměru za sledované lokality dosáhly hodnot 39%, respektive 38,7%. Na Těšínsku oproti tomu záporně odpovědělo v průměru jen 15% DNH. Zjištěný stav by se dal vysvětlit především relativně nízkou vzdáleností obcí okolí Brna i valašsko-slováckého pomezí od produkčních oblastí vína, zatímco vzdálenost obcí Těšínska od těchto oblastí je již značná. Jinými slovy - mám-li víno z vlastních zásob, konzumuji ho doma a nemusím na něj chodit do hospody... (Str. 45,46)

Část třetí - lihoviny:

Ve sledovaných hospodách okolí Brna se podle výsledků výzkumu nepije kromě rumu, fernetu a vodky již téměř vůbec nic. Nejoblíbenější je rum (celkem 28), dále fernet (25) a vodka (20). Celkově bylo v této oblasti zmíněno 76 vstupních dat (dále případů).
Ve všech sledovaných hospodách valašsko-slováckého pomezí převládá oblíbenost borovičky (celkem 26 případů), poměrně oblíbený je fernet ( 12) a vodka ( 10). Téměř vůbec se zde nepije rum (pouze 4 případy); jako v jediné oblasti je zde naopak pije bylinná hořká (5 případů). Celkově bylo v této oblasti zmíněno 64 případů.
Na Těšínsku je na srovnatelné úrovni, která je však řádově o 10 případů nižší než nejoblíbenější druhy v ostatních oblastech, oblíbeno hned 5 druhů lihovin: rum (celkem 15 případů), fernet (14), slivovice ( 14), borovička (11 ) a vodka ( 11 ). Nejsilněji ze všech oblastí je zde také zastoupena zelená (5 případů). Celkově bylo v této oblasti zmíněno 73 případů. Sledované oblasti (toto tvrzení je třeba brát v dalším textu trochu s odstupem) by se podle oblíbenosti jednotlivých druhů lihovin daly charakterizovat takto: okolí Brna jako “silně vyhraněná oblast rumu, fernetu a vodky", valaško-slovácké pomezí jako “vyhraněná oblast borovičky”, Těšínsko jako “oblast druhově nevyhraněná”.
V okolí Brna se skutečně ve sledovaných hospodách nejvíce pije rum, fernet a vodka, naopak vůbec se nepije borovička ani slivovice. Na valašsko-slováckém pomezí se ve sledovaných hospodách nejvíce pije borovička, poměrně oblíbené jsou fernet a vodka, téměř se nepije rum, vůbec slivovice. Ve sledovaných hospodách na Těšínsku je srovnatelně oblíbeno všech 5 výše zmiňovaných druhů lihovin (rum, fernet, slivovice, borovička, vodka) - tedy jako v jediné zkoumané oblastí se zde pije slivovice a pije se tu také borovička. Efekt pití slivovice v hospodě by se dal srovnat s efektem pití vína: mám-li slivovici z vlastních zásob, piju svou a nechodím na ni do hospody. Slivovice navíc, mimo sledované hospody na Těšínsku, vůbec nebyla obsažena v nápojovém lístku, což výše zmíněný závěr jen potvrzuje. (Str. 47, 48)
Stejně jako na územní diferenciaci podle konzumace piva (viz výše) je i na územní diferenciaci podle konzumace lihovin možno nahlížet ze dvou pohledů: jednak podle již zde zmíněných druhů tvrdého alkoholu, jednak ale také podle množství, v jakém se tento alkohol nejčastěji konzumuje tedy pije-li se po velkých, nebo malých štamprlích (zde uvedené informace pocházejí nikoli ze samotného dotazníkového šetření, ale z rozhovorů s hospodskými). Výhradně po malých štamprlích (2 cl) se ze sledovaných obcí pije v Hlíně, spíše po malých ve Smilovicích. Spíše po velkých štamprlích (5 cl) se pije v Javůrku, Křoví, Hostětíně a Košařiskách, výhradně po velkých ve Zlámanci. V Haluzicích a na Hrčavě hospodští velikost štamprlí nijak nespecifikovali, z čehož se dá usuzovat, že není vyhraněná. Z výše uvedených poznatků je jasné, že “kubaturu” štamprlí nelze jednoznačně připisovat k příslušné oblasti, ale spíše ke každé vesnici zvlášť. Jistá regionalizace na základě tohoto faktoru by tedy byla možná až po důkladném průzkumu značného množství lokalit... (Str. 48, 49)

Přiznávám, že tento výběr citací je subjektivní. Nemíváte ale občas žízeň? Já ano. A mívá ji i on. Naposledy jsem ho viděl začátkem června v hospodě U Hloušků v Brně - Králově Poli. Byla středa a on měl několik hodin po státnicích. Spal.

Weles 8 (1/98)
str. 52-56



-aav- 2/14/2003

čtvrtek 13. února 2003

WEndryňská Literárně-Estetická Společnost
Vás srdečně zve

na vernisáž cyklu kombinovaných kreseb brněnského výtvarníka Františka Hubatky s názvem Chladna z rána; inspirováno exteriéry FN u sv. Anny v Brně.
U příležitosti vydání stejnojmenného katalogu (Weles, Brno 2002) proběhne autorské čtení básníků-lékařů Roberta Fajkuse, Norberta Holuba, Vladimíra Šrámka, Ondřeje Zahradníčka.
Hudba Petr Hrbáč.

Čtvrtek, 13. 2. 2003
Skleněná louka (půda - galerie Střepy), Kounicova 23, Brno
Začátek ve 20 hodin

Více zde anebo zde.

----------------------------------

Báseň pro tento den:

Ondřej Zahradníček
Pampeliškový med


ta pelest z dubového dřeva
a cosi co vonělo po jódu
sladkost pampeliškového medu
vláček z dřevěných kostek
po ošoupaném koberci
a moje mladá maminka
v kostkovaných šatech
a ještě dveře na hůru
(vůně tajemství)

v koloniálu na rohu
to voní kdečím
a vůně kávy je zvenčí
– pražírna je jen o ulici dál –
růžové pedro za korunu
tak báječné

moje hodná babinka
po paměti zastrkuje banánky
na půl úvazku
v telefonní ústředně
ale od člověka k člověku
je blízko i bez drátů
babinka zná snad celou Mezříč

cukrárna na Křižné
a lávka přes Bečvu
v zahradě potom s Liborem
ochutnáváním rozeznáváme
trávu od pažitky

proč mi ještě dnes voní
kouř z Dezy…
…ale už není kam
návrat bez návratu

Chladna z rána (Weles, 2002)


-aav- 2/13/2003

středa 12. února 2003

WEndryňská Literárně-Estetická Společnost
Vás srdečně zve

na vernisáž cyklu kombinovaných kreseb brněnského výtvarníka Františka Hubatky s názvem Chladna z rána; inspirováno exteriéry FN u sv. Anny v Brně.
U příležitosti vydání stejnojmenného katalogu (Weles, Brno 2002) proběhne autorské čtení básníků-lékařů Roberta Fajkuse, Norberta Holuba, Vladimíra Šrámka, Ondřeje Zahradníčka.
Hudba Petr Hrbáč.

Čtvrtek, 13. 2. 2003
Skleněná louka (půda - galerie Střepy), Kounicova 23, Brno
Začátek ve 20 hodin

Více zde anebo zde.

----------------------------------

Báseň pro tento den:

Vladimír Šrámek
(xxx)


Stane se
jednou za sto let:
ženské se nohama opřou o strop
a dospělé chtějí rodit

Prosby skočí do nebe
a
člověk se na pupeční šňůře
spustí zpět k Zemi

…už zase dobře je mi…

Chladna z rána (Weles, 2002)


-aav- 2/12/2003

úterý 11. února 2003

WEndryňská Literárně-Estetická Společnost
Vás srdečně zve

na vernisáž cyklu kombinovaných kreseb brněnského výtvarníka Františka Hubatky s názvem Chladna z rána; inspirováno exteriéry FN u sv. Anny v Brně.
U příležitosti vydání stejnojmenného katalogu (Weles, Brno 2002) proběhne autorské čtení básníků-lékařů Roberta Fajkuse, Norberta Holuba, Vladimíra Šrámka, Ondřeje Zahradníčka.
Hudba Petr Hrbáč.

Čtvrtek, 13. 2. 2003
Skleněná louka (půda - galerie Střepy), Kounicova 23, Brno
Začátek ve 20 hodin

Více zde anebo zde.

----------------------------------

Báseň pro tento den:

Norbert Holub

…ale Vánoce byly ze všeho úplně nejhorší.
Ti, co byli insuficientní, selhali úplně
a na tmavém skle nalepené sněhy
shořely spolu
se svíčkou roztékající se
a dýmající vzhůru.

Generálská komise ho divže nepřinutila
sníst krabičku od moskevského tetracyklinu
plnou popele, jenom z cigaret,
zatímco na mnohočetných pisoárech,
jež střežily svými zápachy sladkost jaderného reaktoru,
si rezervovaně pošpluchovaly vodorovné hladinky.

Ekumenicky počastováni smrtmi.
Ale jak často,
než se z člověka stane frigidní eskymoid
ostře osekávající ledovou sekyrkou své bližní,
aby je přesněji přiblížil svistotu tenkých lyží?

(Úryvek)

Chladna z rána (Weles, 2002)


-aav- 2/11/2003

pondělí 10. února 2003

WEndryňská Literárně-Estetická Společnost
Vás srdečně zve

na vernisáž cyklu kombinovaných kreseb brněnského výtvarníka Františka Hubatky s názvem Chladna z rána; inspirováno exteriéry FN u sv. Anny v Brně.
U příležitosti vydání stejnojmenného katalogu (Weles, Brno 2002) proběhne autorské čtení básníků-lékařů Roberta Fajkuse, Norberta Holuba, Vladimíra Šrámka, Ondřeje Zahradníčka.
Hudba Petr Hrbáč.

Čtvrtek, 13. 2. 2003
Skleněná louka (půda - galerie Střepy), Kounicova 23, Brno
Začátek ve 20 hodin

Více zde anebo zde.

----------------------------------

Báseň pro tento den:

Robert Fajkus
Svatoanenská noční imprese


Zazděná řeka vzšumí.
Poslední nádech pod infúzní šibeničkou
s prvním vzdechem novicky z inspekčáku.
Pak zas klid, jen zaštěkání, tramvaj
v kterési z popůlnočních hodin,
směna na operačním sále.

Vyjde ven ze sklepů,
ve vyvalených očích světlo toho sálu,
korunu ze záchodových můr.
V rukách všechnu tu bezmoc…

Když k ránu mizí jako plamínek,
veškerá bolest, čerň a hnis línají stěnami.
Můžu se jen ptát, zda jednou dobarví
inkoust věčného moře.
Strkám ukazovák do pana Umlaufa,
pro oba je to poprvé.

Chladna z rána (Weles, 2002)


-aav- 2/10/2003

pátek 7. února 2003

Čtení na tento víkend:

Bogdan Trojak
Genius loci Slezska


(Text byl přednesen na setkání básníků na hradě Bítově v září 1998)

Loni se mě Karel Křepelka zeptal na “duchovní klima" severní Moravy a Slezska a poznamenal, že je to termín, kterému by ještě donedávna nikdo neuvěřil. Zmínil se při tom také o staré, benediktýnské “stabilitatas loci” čili o setrvávání, o zakotvení, které je v souvislosti se Slezskem ještě nepochopitelnější. Lze vůbec setrvat v kraji, jenž je na první pohled tak nehostinný a nepoetický, lze vůbec kotvit kořenem v zemi, jejíž podstatná část přišla o svoje nitro a jejíž louky jsou proměněny v kalová jezera? Je možno postihnout její duši, jejího genia, najít její básníky? O tomto podivném Slezsku, o jeho atmosféře, bych chtěl dnes hovořit. A bude to více poetická, dosti kostrbatá topografie než uspořádaný a věcný referát.
Kdo si dnes ještě vzpomene na etymologii slova Slezsko (v Podkrkonoší Slizko), kdo z dnešních Slezanů zná starobylý a temný původ tohoto označení, musí přiznat, jak oprávněné, výstižné a nadčasové jméno Slezsko obdrželo. Kraj odvozující své jméno od hory Slézy (a ta od adjektiva slizký, vlhký), starého kultovního místa u Vratislavi, kde se ještě hluboko ve středověku slavily pohanské obřady, a po jejímž obvodu jsou dodneška rozmístěny záhadné kamenné postavy, jako by už ani neexistoval. Všechno se změnilo. Jen zčernalý kamenný děd s rybou v náručí ční dál na hoře u Odry a nad jeho hlavou to věčně deštivé, slezské mračno.
Staré zemské uspořádání se dávno vytratilo z povědomí zdejších lidí, ostatně 2/3 Slezanů tvořili Němci a celé dnešní polské Dolní Slezsko s hlavou slezských měst Vratislaví obývají ukrajinští Poláci, kteří byli odsunuti po válce ze Lvova a dalších ukrajinských měst. Neexistuje zde pravý zemský patriotismus, Slezsko je rozděleno a neví si samo se sebou rady. Přirozeně se vyvíjelo snad jen historické Těšínsko, zvláště jeho východní část-málo přístupné Jablunkovsko, kde již po staletí sídlí svérázný horský lid.
Mám-li hovořit o poezii, která je výrazně prostoupena geniem loci slezského severu, napadá mě okamžitě básník Petr Motýl, samorost vzešlý z Ostravy a prajského Hlučína, jenž je skutečným básnickým topografem ostravsko-karvinského revíru, démonickým fořtem, jenž z posedů těžních věží obhlíží kalová jezera a bažiny, z nichž trčí rezavá žebra topných těles a shnilé koruny stromů. Motýl bloudí tímto šedým vévodstvím, ústa se mu vydouvají žhavým vysokopecním plynem, kořalečným dechem rozhoupává skřípavé vývěsní štíty frýdeckých či šunychelských harend, usíná ve starých vlčích pecích u Třince. Avšak spí-li znavený Petr Motýl, jeho mladší bratr Ivan jistě ještě tluče v tvrzištích a týnech slezských hospod do podlah - někde tady přece musí být příklop do pekla. A je zimní noc roku 1995 nebo 6, kráčíme s Ivanem Motýlem ostravskou ulicí Porážkovou, místy, kde můžeš potkat onu ženu, jež píchá jehlou chodce do půlek, a kde velcí závozníci vykládají modrou avii plnou koláčků. Ivan nese časopis Modrý květ s básněmi brněnského, dnes již opět opavsko-hradeckého Slezana Víta Slívy, jehož poezie nám učarovala. Kdo by tehdy tušil, že se budeme po následující tři roky středu co středu scházet u královopolských Hloušků, kde z nás bude mít “profesor Slíva” svoje “slezské synky”, ochotné hádat se o jednu metaforu do deváté hodiny ranní.
Ale to už sedíme v lokálce kodrcající se k Frýdku, ve Vratimově přistupuje stařík s ohromným pytlem vlašských ořechů, drtí je v tvrdých valcířských dlaních, nabízí nám hnědá jadérka, nutí nás do slivovice a do ostravské klobásy, kterou zakusuje ostrý alkohol. Nádraží ve Frýdku, Ivan však bydlí v moravském Místku a my musíme přes Ostravici. Vybaví se mi verše Elli Tiliu, frýdecké básnířky z řeckočeské rodiny: “V nedočkané hodině / ze Slezska přes lávku / podpírán děvuchou z Frydku...” Za námi zůstává poutní chrám s frýdeckou Pannou Marií a černá, hrozivá silueta Lysé, jejíž nitro je naplněno vodou a ta o soudném dnu vyteče a zatopí všechna lidská obydlí. Až sem doputoval z rakouského Štýrska můj praděd, tady pod Lysou horou ve vsi Morávka se stal hajným. O několik desetiletí později se pohorským krajem plahočí básník Vít Slíva a možná někde v janovické nebo dobratické hospodě škrábe do opěradla ohořelé židle tuto sloku: “Bloudil jsem nocí okolo Frýdku, / se mnou procesí vsí. / Láskou, hrůzou, bědou / vyli mou poutní píseň / beskydští psi.” Na Víta Slívu a na jeho báseň Zpěv kozlů si vzpomenu i při pohledu na věž frýdeckého zámku. Odtud byli po starém zvyku shazováni kozli. “Nešťastného kozla postavili na vyčnívající prkno, které pod ním pak podtrhli. Maso rozdělili na sv. Jakuba chudým.” (František Sláma) A aby nebylo těch kozlů málo, dal si kozlíka do erbu také vendryňský časopis Weles. Jsme-li ještě ve Frýdku, nesmíme zapomenout, čeho především si zde všímal ctihodný doktor František Sláma za svého vlasteneckého putování po Slezsku: “Vyhlíží-li Valaška, mnohými škrobenými spodnicemi obtížená, trochu široká, zjev dívky po frýdecku oděné jest útlejší. Odráží-li se prospěšně a pestře bělost vrchní košilky Valaščiny od tmavých šatů, tedy zakrývá přece jen košilka tato v mnohých záhybech ňadra Valašky a prozrazuje jen nejistě jejich formu. Zašněrovaný živůtek na jasně modrých šatech Frýdečanky dodává bujným ňadrům formy půvabnější...” (1886)
V Motýlově místeckém panelovém bytě se mi Slezsko zabydluje postavami a přízraky z jeho básní: za posledními domy Fifejd mihne se malý cikán Terkelt, v polích za Skřečoněm políbí tě Małgorzata ze dna krakovských kostelů, po třicátém pivu Vladivoj hasič štká v Místku u Antoníčka a jeho pláč probudí dívky až v Brušperku i ve Starých Hamrech . A nad vším vztyčený Ivan “zamaskován v červený rubáš / z jateční věže tě pozoruje”.
V těch dobách už bydlel Petr Motýl ve Zbuzanech u Prahy, sem tam se objevil v Ostravě, v Těšíně nebo ve Vendryni na literárním čtení, Slezana ze mě proto udělal především Ivan. Díky němu jsem začal vnímat onu obskurní krásu Ostravska, osobitou atmosféru hutnických a havířských putyk a starých, opuštěných šachet-měst duchů. Vedli jsme tehdy dlouhé debaty o nářečí, o strašidlech z důlních jam, kterým se u nás říká fontany. Chutnali jsme vše slezské a nedbali kyselého a často jedovatého pokrmu. Vzpomínám si, jak mně Ivan Motýl s úsměvem vypravoval, že jezdí z Karviné autem do Hlučína (kam se přestěhoval), aniž by opustil slezskou půdu, jak volí vedlejší silnice, jen aby nemusel projíždět Moravskou Ostravou. Tehdy se mi celé Slezsko propojilo pomyslnou podzemní chodbou, jež vycházela z hory Čantoryje (beskydského Blaníku), procházela sklepením těšínské románské rotundy, napojovala se na vytěžené uhelné sloje Karvinska a Ostravska a ústila v gotickém sklepě Motýlova hlučínského domu.
A mluvíme-li o geniu loci havířského Karvinska, nemohu nevzpomenout těšínského režiséra a básníka Janusze Klimszu, jehož polská skladba Vidění Matky uhlí je podle mého soudu nejvýstižnějším a nejpůsobivějším obrazem nesouměrného hornického kraje a jeho obyvatel. Jaká je Matka uhlí? Klimsza ji hledá v minulosti i v přítomnosti, “Mezi drátem z věnce a hnojištěm”, kde “její rumpál rezne v mraveništi...”. Zjevuje se mu znenadání, jednou jako vilná dívka nabízející se guviřům ve sprchách, podruhé jako tlustá ženská s korunou z klobás a řepy, s lasicí zadušenou v šedivých loknách, potřetí coby dítě přidřeplé v rákosí uprostřed uhelných kalů. Existují dva české překlady této silné Klimszovy básně a není náhodné, že ten zdařilejší, vzešlý z hluboké empatie, je od Petra Motýla.
Kdykoli dnes projíždím kolem šachet na starou Orlovou, vídím i já svou Matku uhlí, jak jde z červené kolonie “s košem, s rybou, s trilobitem v uchu”, na orlovském rynku míjí mého dědečka, budoucího mistra čalounického cechu, který se za ní ohlédne a zamíří k hotelu Modrá hvězda. Už jenom pár domů stojí na orlovském náměstí, dlažbu někdejší hlavní třídy obrůstá vzrostlý plevel, z dědečkova domu nezůstaly ani základy. A zatím v klášterní kolonii, na hliněném dvorku, prkenné lavice a stoly, rodinná slavnost, gořolička, kvit, rojberka, a v každé tváři žíla ze Slezska, jíl z Haliče i rumělka z Moravy... A Matka uhlí “tříletá, velice starostlivá / jde středem té slavnosti / vchází papírovou branou na haldu / kámen v dlani...” Macaté, svaté Slezsko.
Pomalu opusťme Karvinsko, s nímž si, přiznávám, nevím trošinku rady, projedeme poddolovanou obcí Louky nad Olší, kterou připomíná už jenom nádraží a kostel jako vyhaslý maják mezi odkališti, a před námi je Těšín, bývalé sídelní město těšínských Piastovců, dnes rozdělené na dvě části. Československu připadla v roce 1920 tehdejší těšínská předměstí s nádražím, Polsku zůstalo historické centrum s románskou rotundou sv. Mikuláše, v jejíchž zdech tluče srdce těšínského Slezska. Těšínská rotunda je vůbec nejstarší kamennou stavbou na polském území, byla zbudována nejpozději v 11. století. A právě v této rotundě, v její šeré apsidě, kde se dá nahmatat tep celého beskydského kraje, recitovali své básně autoři z polského i českého Slezska, z Moravy i Čech. Literární setkání Kámen nebo slovo, jehož tři ročníky připravoval Ivan Motýl společně s Kazimírem Kaszperem, pokračovalo pak na moravské straně v hradbách hukvaldského hradu.
Těšínská rotunda se nápadně podobá znojemské Sv. Kateřině, hovoří se o stejné stavební huti, tak zvláštně je propojen kraj vinohradů s krajem šťovíků.
O Těšíně by se dalo hovořit velmi dlouho. Jaké je vlastně město básníků, pašeráků vodky a tiskáren? Musím zmínit alespoň básnířku Renatu Putzlacherovou, která se ve své literární a hudební kavárně Avion snaží vzkřísit genia loci starého, zmizelého Těšína. Pomáhá jí při tom Těšíňák Jarek Nohavica a další místní literáti, malíři a herci. Projekt Kavárna Avion podle mě přerůstá hranice regionu a dává Těšínu to, co mnohdy postrádají i velká kulturní centra.
Z Těšína se vydáme do Třince.
Třinec - železárny. Kdo z českých básníků věnoval Třinci byť jenom verš? Opět musím citovat z tvorby Petra Motýla: “železárna v Třinci hned u nádraží / stroj veliký jako pár domů / posunuje se uvnitř haly sem a tam...” O třineckém štalverku psal a hlavně zpíval místní zemitý bluesman Miro Noga, který je mimo třinecký region neznámý, protože zpívá ve slezském nářečí, “po našimu”. Třinecké železárny jsou město ve městě, v jejich areálu stojí dokonce zámek, v neopakovatelném mikroklimatu hutního komplexu se hovoří zvláštním železářským argotem, který ovlivňuje nářečí v širokém okolí, neboť většina lidí dojíždí za prací do Třince.
Ivan Motýl jednou napsal, že hutnický blues Mira Nogy má něco společného s prvními bluesmany kvílícími ve stínu chicagských železáren. Zpívá o tomtéž: chlast, ženské a ráno do verku. Třinec je ponuré město, každý rok tady nějaký chlap skočí do rozžhavené oceli. Jako děti jsme se pak přeli, ukazujíce prstíky na oblohu nad železárnami, zda je z ubohého hutníka bílý nebo červený obláček. Dál za Třincem ale začíná horský kraj bez průmyslu, ty pravé těšínské Beskydy. Branou do Beskyd je podhorská obec Vendryně. Chceme-li obhlédnout celou Vendryni, jejíž stavení jsou roztroušená v dlouhé dolině, musíme vystoupat na Prašivou nebo na Babí horu. Dole v údolí uvidíme kostel. Žlutá loď s neměřitelným ponorem, která se jen malinko stýká s kamenitou hladinou, jako by měla každým okamžikem vzlétnout k beskydskému nebi.
Obec Vendryně se se svým prostým, ale starobylým kostelem sv. Kateřiny řadí mezi nejstarší farnosti Těšínska. V tzv. Schematismu Antona Schippa, který vyšel v Těšíně roku 1828, najdeme tvrzení, že vendryňský kostel vznikl už v 10. století. Z dat uváděných Schippem dále vyplývá, že nejstaršímí kostely na Těšínsku byly vedle vendryňského a těšínské rotundy sv. Mikuláše kostel sv. Jana Křtitele ve Frýdku a kostel v polské vsi Lištné, která sousedí s Vendryní. Ve vendryňské kostelní věži visí skvostný zvon, stařeček z počátku 15. století, odlitý v Krakově.
Kdykoli vystoupám po mohumých žebřích nahoru na věž a přiložím dlaň na zčernalou zvonovinu, představím si středověké vendryňské farníky, jak pomocí kladek a lan zvedají svůj poklad vzhůru, jak jej zavěšují na silný trámec.
Díky svému zvonu je Vendryně spřízněna s polským Krakovem, kde mají ve slavném mariánském chrámu zvon nazývaný Poloviční Zikmund (což je upomínka na největší krakovský zvon Zikmund). Tento Poloviční Zikmund je vlastně bratr vendryňského zvonu, je stejně velký, i ornamentika je stejná: krakovský erb, polská orlice, dvojitá přepásaná lilie. Oba zvony se liší pouze nápisem. Zhotovil je jeden zvonař-Johan Freudental, který se narodil kolem roku 1380 a jehož podpis najdeme na krakovském Polovičním Zikmundovi.
Souvislost vendryňského kostela s důležitým krakovským chrámem se stane rázem významnější, když si uvědomíme, že zde stojí monumentální gotický oltář mistra Víta Stvoše, jeden z největších oltářů v Evropě. Vít Stvoš byl pak uměleckou obsesí polského básníka Ildefonse Galczyńského.
Hned vedle vendryňského kostela je barokní fara. Ve farní kronice jsem tady jednou našel tento kouzelný, tragikomický zápis: “Tehdy už byl vendryňský kostel zcela provlhlý. Oltáře byly ztrouchnivělé, ozdoby zašlé stářím. Roku 1794 spadl během mše faráři na hlavu dřevěný anděl a málem jej zabil...”
Mladší, ale neméně tajemné kostelíky, najdeme v přifařeném Nýdku a v Bystřici. Jedná se o dřevěné stavby ze 16. století, skromné svatostánky zdejších horalů. Místem poezii zaslíbeným je potom lesní dřevěný kostel v Gutech na druhé straně údolí.
Stará Vendryně, to je můj děda Kujawa, prostý člověk, který vystřídal snad dvacet profesí.
Byl jsem jedenáctiletý kluk, když zemřel, přesto mi toho stačil říct hodně. Vidím jej jako dnes - koupe se v plechové vaně na zahradě a rozpráví o svém pradávném, karbonském mládí, kdy za hospodou bylo ještě moře a máj stavěli dívkám z mohutného kmene kopru.
“To se ještě synci o děvčata prali,” říkával děda. “A holky před námi utíkaly, honili jsme je po celé dědině. To bylo dávno, děvčata tehdy nosila dlouhé černé sukně, tak těžké, že je žádný chlap nenadzvedl!” A tady děda pokaždé propukl v upřímný smích.
Těžké tak, že by je žádný chlap nenadzvedl! Vybavila se mi velká lakovaná skříň stojící v přístavku u stodoly, v níž visely staré kabáty, sukně a kalhoty. Často jsem ji nábožně otevíral, strkal nos mezi odložené ošacení a s odporem natahoval odpudivou vůni naftalínu. Dítě se rádo kochá do nekonečna ověřovaným zjištěním, že odporné zůstává nadále odporným. Děda Kujawa byl pro mě tehdy největší básník. V jeho historkách se Vendryně prolínala s Orientem, jeho popisy temných zákoutí starých selských stavení jsou nepřekonatelné. Dodnes si pamatuji, co bylo třeba udělat, když člověk chtěl v noci proběhnout zpuchřelou chodbou spojující seník s chlévy: malý děda si musel přes hlavu přetáhnout vetchý kabátek, aby mu do vlasů a za krk nenapadali švábi, kteří číhali v trámoví. Vidím jej, jak rychle cupitá tmou, o vypnuté plátno kabátu bubnují hmyzí krunýře, odrážejí se do stran, křupou pod drtidly ztvrdlých pat.
Děda zemřel náhle, v předvečer Štědrého dne. Pod vánočním stromkem jsem už pro něj měl nachystaný dárek - balíček žiletek. Nikdy nezapomenu, jak jsem chvíli po jeho smrti seděl na kredenci s těmi žiletkami sevřenými v dlani. Tehdy jsem věřil, že smrt chodí po domě a sbírá vše ostré. Ještě dlouho jsem si pak myslel, že jsem svými žiletkami, modifikovaným atributem smrti, dědovu smrt opravdu přivolal.
S dědou, stařičkem Kujawou, odešly podivuhodné vendryňské starohory. Děda, nadšený gymnasta, se jistě houpe v bělostném trikotu na nebeské hrazdě a směje se malicherným problémům dnešních Vendryňanů pod horou Čantoryjí, pod jejich modravým slezským Blaníkem. Čantoryje - to je pohanské obětiště a zakletá hora rytířů. Na louce mezi stébly jako by trčely ze země rezavé hroty šípů. Kolem chrastí mosazné zbroje kobylek, pokryté zelenou patinou. Na svazích beranidla dřevěnic, jež rozrážejí dvorec lesa. Na hoře Sléze jsme naše putování začali, na Čantoryji ho ukončíme.
Pod námi je Jablunkov, Milíkov, Košařiska, Hrádek a další beskydské obce. Kraj ani český ani polský, slezská Goralská republika, země křemenného, zapeklitého lidu, o nějž se po celé dějiny přetahovaly sousední národy. Lidé zde mluví jedním nářečím, jeden se však považuje za Čecha, druhý zas za Poláka. Když na to přijde, jsou všichni šlonzaci a goroli. Působí drsným dojmem, snadno ale zjihnou, když si s nimi u sklenky vařunky zazpíváte. Veselí, skromní, trošinku hluční lidé. Tady má každý několik strýců Pepinů. A je to kraj zapomenutých básníků, kteří tvoří většinou polsky nebo v nářečí a jejichž zpěv doléhá do údolí z roubených horských skrýší.Nejsou příliš čteni ani v Polsku ani v českých zemích. Své modré hory milují nade vše. Kubisz, Jasiczek, Przeczek. Ta jména se podobají malým větrným mlýnům s lopatkami z tenkého plechu, kterých najdete v Beskydech bezpočet. Tito básníci vnímají věčnou rozpolcenost své domoviny. Jsem jiný než Polák, liším se také od Čecha. Kdo jsem? Když bude nejhůř, na čí stranu se postaví rytíři z Čantoryje?

Weles 8 (1/98)
str. 40-45



-aav- 2/07/2003

čtvrtek 6. února 2003

Čtěte:

Dnešní vydání Neviditelného psa přináší obsáhlý článek Ivana Breziny o Literárních novinách. Název je vcelku příznačný: Literární tunel...

--------------------------

Báseň pro tento den:

Zuna Cordátová


JEDINÝ PŘIJEL JSI SMRTELNÝM VLAKEM.
Nádraží zúhledněl šerosvit poledne,
pusté jsou peróny, bez lidí, pohledné,
na stěnách ssedlý prach tiší vše, také

pach dávných lahváčů, kouř parních mašin.
V jedné's mě na uhlí pňvábil oplatkou,
servals mi šatečky... Plakalo děvčátko...
Vzpomínky k útoku na sebe plaším!

Svítí ti z bufetu, byť v stínu skrytá,
žluť mého svetru - je jedinou barvou!
Prsy jej napínám... Kéž se k nim narvou

znovu tvé dlaně, zas celá je uvítám!
Buď na mě hrubý, než do mě se vboríš!
(Váháním úd se ti nedotopoří.)

Weles 7 (3/97)
str. 11



-aav- 2/06/2003

středa 5. února 2003

Báseň pro tento den:

Aleš Flekal
Nokturno


ta stará žena sedí celej den u okna
jako dítě ses jí smál a už si chystáš židli
na větvičky vánočního stromu navěsil jsi slámové
hvězdičky ze skříní v předsíni jsi vymetl
upomínkový předměty ze školních zájezdů
kocourovi se loni bonbóny na stromku líbily víc
ale já jí řeknu babi udělala jsi to z tý slámy
moc hezky a po třech skleničkách vína
se mi duší rozlije teplo a před mší si
budu číst v těch bůh ví podle čeho vybranejch knihách

Weles 10
str. 8



-aav- 2/05/2003

úterý 4. února 2003

Báseň pro tento den:

Riina Katajavuori
Dobré skutky


Muž vede přes náměstí kulhavého koně.
Koupil ho na dluh.

Na kraji náměstí je dům,
kde udělali mého otce.

Mezitím ta půjčená herka zírala
na sochu a čepici s kšiltem.

Dveře se otevřely jako v dramatu,
hosté vstoupili dovnitř.

Kůň zařehtal.
Někdo byl na námluvách.

(Z finštiny přeložila Viola Parente-Čapková)

Weles 6 (2/97)
str. 25



-aav- 2/04/2003

pondělí 3. února 2003

Únor - čas a doba bílého ticha...

Báseň pro tento den:

Ladislav Krajča
Pro tebe


Ten večer jsi možná slyšela
mlčení pouličních lamp
praskání sněhu pod mýma nohama
a sirény větru
zanášejícího prašanem
stopy podzimních toulání
a zahrady zlatobýlu
Ten večer jsem prochodil
pod rozsvíceným oknem

Pod Tvým oknem
za kterým hořel oheň

Weles 6 (2/97)
str. 9



-aav- 2/03/2003