pátek 31. ledna 2003

Čtení na tento víkend:

Petr Maděra
Krajina rozplynulá na jazyku předků
aneb O ovocných slovech a kráse našpicovaných uštů


Jiný kraj, jiný mrav. Jiný čas, jiná smrt. Propusťme na chvíli své medvědí služebníky a pojďme ochutnat trpké i sladké, zcela jistě však mizející ovoce prastarých sadů, zplanělých a pohlcovaných lesem někde v Sudetech či nemilosrdně kácených v okolí Prahy a jinde, kde nás na jejich místě budou poutat velkosklady a supermarkety, zimomřivé řadovky a zahrádkářské kolonie. Zachyťme ještě naposledy cíp pláště z květů prastarých třešní, který je většinou nemilosrdně strháván z ramenou našich lesů. Kochejme se pohledem na solitérní staleté hrušně, stojící uprostřed polí a prozrazující poutníkům, že jsou stále ještě v Čechách. Poezie, jež je obsažena v tajemných slovech našich předků, nechť je znovu roubována na náš horký dech v mrazivém listopadovém ránu.
Pan Jagoš, moravský sedlák, sadař s baňatým nosem, mně dal ochutnat Jaderničku, jablíčko ze sto padesát let staré jabloně. Krásný člověk, ten zemitý stařík s rozbrázděnou tváří, jeho život je propojen dřinou a moudrostí s dávno zašlými časy. Vezme nějaké jablko, prý se podobá na Ovčí hubičky, z rance vytáhne Kožúšky a jazyk v tu chvíli začíná svá kouzla:
Řehtáč soudkovitý - Přibyslavice - má tvar soudku, a zatřeseme-li s ním, zachrastí v něm jadérka, na Valašsku mu říkají Řehotka prúhovaná čili Princové.
Syreček uhřetický - natrháte ho třeba v Čestíně.
Kožená reneta - má slupku drsnou, rzivě kožovitou. Na Moravě je též nazývána Kožené, Kožúšek, Kožuchy, Kožůvky apod.
Železné neboli Jeptiška, Železňanka anebo Cigánka, Cigánské.
Libernáč vinický - velká liberní (vážící libru - 1/2 kg) jablka, pravděpodobně navinulé až kyselé chuti.
Šálové - Světlá.
Kudlaté mašnůvky - vzorek zaslaný z Dolní Bečvy byl na jakési výstavě v roce 1900 charakterizován takto: jablka dozrávají po Václavu, vytrvalá, hranatá, velikosti husího vejce, kyselá, dobrá, žlutá až do běla, velmi vhodná k prodeji. V současnosti nebyla odrůda nalezena.
Krasokvět.
Panské košilové - Kněžice.
Zvonkové - obrátíme-li je stopkou dolů, vidíme hranatý zvonek.
Prdýlkové - tento lidový název vznikl asi podle hnědého fleku ve stopečné jamce. Natrháte ho v Jakubovicích u Ústí nad Orlicí.
Budínky - kterého spáče tato málo pěstovaná jablka svým pádem probudila, ve stínu vedle polní cesty, v zářijovém dni sladká? Již v roce 1850 je pěstovali na Hrubé Lhotě, ve Střelné ještě začátkem století. V současnosti se zdá, že nenávratně zmizely z naší krajiny i panských zahrad.
Čáry a Cangáry - pěstované na Zlínsku.
Hranáče.
Hrbáčky - v minulém století pěstované v Bernartících.
Hrkávky nebo také Hrklávky kyselé a Hrklávky sladké, Hrkalky, Šterkotky - tyto příbuzné lidové názvy se používaly pro jablka s uvolněnými semeny v jadřinci, většinou jde o Řehtáč soudkovitý.
Kovarňánky.
Křehůvky.
Očístky - už je ve Vizovicích těžko natrháte. Byla vhodná na krajánky (sušení).
Podborůvky - trpká pláňata z Dolní Bečvy.
Podkůvky.
Sklenůvky.
Skřidly.
Světlinky.
Štěkotky - z Janovic, název vznikl “... od toho, že v nich dozrálá jádra zvučí, čili jinak řečeno štěkají...”
Varmužanka - Frenštát.
Vůzky - rostou v zahradě Antonie Mičkalové ve Vidči č.p. 126. Stromy staré, zdravé.
Zimní dvorčiny.
Žnůvky - rovněž jim říkají Česnekové, rostou v Brnově. Jablka jsou kyselá, raná, po zaležení velmi dobrá. Je to jablko Průsvitné letní.
Prukáče.
Svatojánky.
Masné.
Běčičky.
Štrklávky.
Chrapkaně.
Kutničky.
Kysnatky.
Skřižielky.
Solivarské.
Drahule... O sv. Fabiánu a Šebestiánu nasbírají stromy šťávu a Na Hromnice kalužky budou jablka i hrušky. I hrušky budou, bohužel však převážně moderní odrůdy, jež na rozdíl od Vodnárek, Kořenaček, Otrúbelek postrádají odolnost proti nemocem, přizpůsobivost místním klimatickým a ekologickým podmínkám. V humnech a před domy rostly hojně Praskule, Hrče, Pečítky, Čižmánky nebo taková Krvavka, Špinka, Škaredky, Kněždubjanky... Někde se ovoce dávalo dobytku místo řepy, v Bílých Karpatech byly téměř u každého stavení na samotě sušárny ovoce. Strom stínil šindel, chránil před bleskem, zmírňoval sílu větru, včelaři si mnuli ruce. Odkopkami rozmnožováno bylo modré ovoce, většinou maloplodé Gulovačky, Škovránčí, Belice, Bystřička, Bosenky... a dost, už je těch ovocných slov opravdu příliš, mohly by se nám ty staré krajové odrůdy přejíst. Svatého Ondřeje slzice naplní ovocem truhlice, říkávalo se. Stařenka Zajíčková z Bystřičky by byla určitě smutná, kdyby viděla, jak místo krajem nasáklých Svatojánků a Křehůvek pěstujeme Šampiony a Melodie, ba i ten sedlák Martin Knapp z Křivého, který si roku 1580 vymiňuje při svém gruntu užívat do smrti šesti štěpů.

Čemu podzim říká: hnilo! tomu jaro praví: milo! jen kdyby bylo.

Poznámka: Rouby původních a krajových odrůd ovocných dřevin jsou od roku 1991 přenášeny na podnože do štěpnice v Zahradách pod Hájem u Velké nad Veličkou se snahou o vytvoření genofondové plochy, která by byla základem pro navrácení těchto odrůd krajině. Přispějte i vy, a nečtěte porád!


Vyprávění stařenky Zajíčkové z Bystřičky dle C. Bartoňka,1958

Už ně ide na osmé léto přes osumdesát, co sem sa tu vydala. A tehdá ně edem dva chybjely do dvacéti. Na tu hrušku sa dycky ráda zadivu. Tu ňa tehdy náš tatíček dali, dyž sem sa k Zajíčkom vydala. Dyť zme spolu obě róstly, ona u tatíčka ve štěpnici a já u maměnky.
A dyž si ňa můj Janek sem k Zajíčkom vzál, tož i tu medůvku si musél vzať. Šak mu náš tatíček pravili: “Janku, Janku, opatruj ich obě dobře, obě sú sladké jak med!” Jak zme spolu vyróstaly, tak nás spolu přesadili.
Spolu zme róstly, spolu dobré i zlé znášaly a aj myslím rodily. Měla sem vám děcek dosť, devět. A ta hora dřeva za tých osumdesát rokúv dala ovoca vac než dosť. Co to bývalo sucharú! Co sem sa vás ima nakurýrovala, dyž vás nekdy proháňalo. Dyť tehdá nebylo inačích lékúv.
Tak zme spolu aj zestárly. Víte-i, obě máme ten tvrdý valaský kořeň. Obě zme pily vodu z tej hlubokej Zajíčkovej studně. Enemže ten její kořeň je eště zdravší než ten můj. Ona eště pořáď stojí rovno, pořáď hledí k nebi, ale já už sa k zemi obracám.


Weles 6 (2/97)
Krajinomalby a portréty
str. 30, 31



-aav- 1/31/2003

čtvrtek 30. ledna 2003

Báseň pro tento den:

Gerardo Beltran
Ženy z Alkmaaru

Pro Alexandru op de Weegh

Ženy z Alkmaaru
se v Alkmaaru narodí,
v Alkmaaru udělají první kroky,
zlehka je Alkmaar naučí vydechovat všechna svá jména,
vyrůstají, učí se, kvetou v Alkmaaru,
v Alkmaaru krvácí a pláčou.
A v Alkmaaru se také zamilují:
poprvé,
podruhé,
potřetí.
Tančí, studují, pracují v Alkmaaru.
V Alkmaaru se provdají
za muže z Alkmaaru
(svatební cesta k moři
ne moc daleko od Alkmaaru).
V Alkmaaru se z jejich těl rodí nový Alkmaar.
V Alkmaaru jsou z nich matky:
pečují, vychovávají, živí,
mezitím Alkmaar odráží rysy jejich tváří.
Také tam, v Alkmaaru, kladou ženy z Alkmaaru jisté otázky,
mají jistá přání:
užívají si, litují, mučí se, vzpouzejí
a vláčí za sebou stíny z Alkmaaru.
Jednoho dne jejich dcery, ženy z Alkmaaru,
z nich udělají báby
a porodí další ženy z Alkmaaru,
které mezi sny naslouchají příběhům
o tom, co kdysi býval Alkmaar.
Tam, v Alkmaaru,
ženám před očima umírají jejich milovaní
a v Alkmaaru samy umírají,
aby je pohřbili
na starém hřbitově v Alkmaaru.

A snad mají pravdu,
protože v podstatě
je země v Alkmaaru
stejná jako všude jinde.

Ze španělštiny přeložila Markéta Pilátová

Weles 11
str. 27



-aav- 1/30/2003

středa 29. ledna 2003

Báseň pro tento den:

Milan Šedivý
Pojďte s námi!


anebo raději nechoďte.

Weles 11
str. 16


------------------------

Napsali o nás:

WŁADYSŁAW SIKORA: Is Weles dead?
Glos ludu, Pryzstawka cztwartkowa, 16. 1. 2003

W tak dramatyczny sposób Vojtěch Kučera – „udržovatel“ (utrzymujący, gwarant?) wędryńskiego magazynu poetyckiego WELES mobilizuje czeską brać poetycką, dziękuje przy tym „za zaplecze oraz za finansowe i duchowe wsparcie“ czeskocieszyńskiemu Poufnemu Zakonowi Sachsenberskich Rycerzy, tajemnemu CJV MU, wreszcie Ministerstwu Kultury RC. Publikuje też pełną listę abonentów-płatników - od Michala Ajvaza po Jiřígo Žáčka (raptem 90 osób) [Jedná se o reklamu na měsíčník a nakladatelství Host - pozn. red.]. Mowa jest o nrze: 15,6 „Welesu“, który wpłynął na początku stycznia br. Jego patronem jest poeta niemiecki Peter Huchel (1903-1981), produktem i zajęciem towarzyszącym poezjowaniu zaś śliwowica, sadownictwo (aż mnie poderwało: mój ojciec hodował niegdyś durancje - śliwy siedmiogrodzkie, rengloty etc.). Numer otwierają teksty Janusza Klimszy: „Ruka Zbyszka Kośćca staví skautskou hlídku“ (Ręka Zbyszka Kośćca osadza patrol harcerski). Do grona welesowskiej generacji poetyckiej (co zaczęło się liczyć!) dochodzą z bliższych i odleglejszych miejsc: Tereza Riedlbauchowa - Praga, Jaroslav Vlnka - Bánovce-Bratysława, Lenka Slívowa - Ślązaczka z Datyń Górnych, Martin Švanda i Vojtěch Štětka - Brno, Kateřina Bolechowa - Czeskie Budziejowice, Kateřina Pastrňákowa - Jihlawa, Petr Cibák - Lipt. Mikulasz, Ondřej Slíva – Północna Karolina, Radek Rubáš - Jablonec nad Nysą, Tomáš T.Kůs - Pilzno, Martin Šindelář - Ołomuniec-Praga, Paweł Szydeł - Więcbork koło Słupska (w przekł. Libora Martinka).
W prozie prezentuje się anonim z internetu (inicjały: gd. – "Genialne dzieci"), Petr Pazdera Payne: „Mumifikacja“, Milan Orálek: „Jak złowić niedźwiedzia“, oczywiście w Beskidach. W dziale rozrywkowym i dydaktycznym znajdziemy sporo recenzji frapujących książek, w tym przełożonych przez Jolantę Kamińską Galicyjskich opowiadań Andrzeja Stasiuka („Haličské povídky“, Periplum, Ołomuniec 2001). Sam „gwarant Welesa“ zachęca do zapoznania się z tomem poetyckim Víta Slívy: „Bubnování na sudy“.
Pamiętamy autora z cieszyńskiej rotundy ze spotkania poetów: Kamień czy Słowo. Czytał wtenczas któryś ze swych „Świętowacławskich chorałów“. Jego poetyka nie wyrzeka się rymów, rymotwórstwo wszak niekiedy przerasta w manierę. Aby jej uniknąć, nie należy luzować materii wiersza, a spinać wersy także innymi klamrami poetyckimi. V.Slíva doskonale zdaje sobie z tego sprawę. Rymując przeplata wiersz gęstą siecią poetyckich zabiegów i ludzkich doznań. Dociera w ten sposób np.do klasycznej antyfony, która jest modlitwą odmawianą przez dwa chóry względnie przez chór i przewodnika. Albo też krótkim tekstem liturgicznym przeplatającym psalmy, hymny. Zwrócę tutaj uwagę chociażby na wiersz: "Październikowe antyfony", który nie jest wcale rymowanką o drabinie do niebios, a skrótowym trafieniem, ludzkim żywiołem, uderzeniem w tytułową beczkę, tak że echo się niesie i uczłowiecza czas: „Září, rozchlípené bukvicemi / a vystrčené žaludy! / Vilné víno vlhčí tvoji zemi, / bubnuje ti na sudy. // Antifona: V noci se dítěti kyčle vrtí, / uhýbej! cítí, cítí: tlač! / Zdá se mu o lásce? O úmrtí? / Úsměvem škube pláč...“ (przekład mógłby tu zatrzeć czysty, dojmujący czas intymnej przestrzeni!).


-aav- 1/29/2003

úterý 28. ledna 2003

Báseň pro tento den:

Ondřej Macura
Žaltář
XXVI


Poslouchá barok. Vždy nesnášel barok.
Teď mu to hlava bere. (Řečeno materialisticky.)
Dnes byl na výstavě.
Tuší, že se jednalo o Františka Bílka.

Tlak. Málem tam omdlel.
Nejprve mu vylétla z nosu jiskřička krve.
Někteří umírají méně krásně, napadlo jej hypochondricky.
A kdyby to barok, ale ono to Bach.

Hryznout si tak do těch křičivých kořenů.
Ono to Bach. Braniborský koncert
číslo 2, F dur. Dobře, chybí mu Martina in abstracto,
to kolaborování mu ovšem nechybí.

Weles 13
str. 13



-aav- 1/28/2003

pondělí 27. ledna 2003



Báseň pro tento den:

Renata Putzlacher
Kafka


Nie trzeba nie wychodź z domu Świat nie wytrzyma
tej niepewności W końcu wtargnie do twej samotni
Tylko siedź i cały zamień się w słuch Nawet nie musisz
słuchać Tylko bądź Sam na sam wśród oswojonych mebli
sprzętów dywanów drobin pyłu Tych możliwych korników
żyjących w doskonałej symbiozie z porami twego biurka
Śliniących się pająków których tupot mąci błogą ciszę
Świat będzie chciał wyprowadzić cię z równowagi Franz
w końcu to o nim powinieneś pisać przed nim się korzyć
jego opiewać On nie da ci spokoju Pełznie teraz po podłodze
smugą światła dzwoni tramwaj pomimo że uszczelniłeś okna
I ten zapach Praga pachnie jak roznamiętniona kobieta
A przecież świat to kobiety świat to dzieci których nie pragniesz
świat to tysiące rytuałów które każą ci opuścić ten pokój
wyjść z domu chociażby po chleb Nie trzeba Franz Nie trzeba
walczyć ze światem On i tak cię dopadnie Póki żyjesz

Weles 1 (Zima 95/96)
str. 24



-aav- 1/27/2003

pátek 24. ledna 2003

Próza na tento víkend:

Petr Payne
Případ začínajícího faráře


Vše napjato mezi dvěma dny - dnem nástupu a dnem odjezdu. Jako život. Poslední den obsažen v prvním a naopak. Již tehdy, kdy novopečenému vikáři jeho nadřízený dal velký klíč od fary, zkritizoval kázání a odjel, bylo rozhodnuto. Nikoli osudově, ale tak, že každý zúčastněný věděl, co chce, musel chtít. A chtěl vědět. Tak senior nepochybně věděl, proč na závěr povolávací listiny připomněl verš ze Zjevení, jímž se mladému sbor v K. měl stát “první láskou”, tou, kterou novozákonní adresát, jak známo, opustil. Ano, při cestách na bicyklu ponurou krajinou, v magnetickém poli vysokého vedení elektrického proudu, ho napadalo, že člověk má být farářem jen po Kristova léta, kdy optimismus je ještě přítomen, anebo až k stáru, kdy přítomnost není tak naléhavá a místo ní je moudrost. Nejhorší je ten hovězí, střední věk. Později, když vyfasoval služební vůz a na bohoslužby do nedaleké vsi nemusel na kole, se takové myšlenky v jeho hlavě už neindukovaly.

Po kázání seděl v hotelové restauraci, jaké bývají na náměstích takových měst podokresního formátu. Byl tu cizinec, ale vžíval se do představy, že tu má bydlet, ba i žít. Morový sloup a stará pošlapaná dlažba působily příjemně: ještě tu není asfalt, ještě může dýchat zem: vdechovat vzduch otrávený kouřem z nedalekých elektráren a vydechovat ze svých podzemních sklípků zbytky starých věků. Při kázání se mu dýchalo těžce. Cosi svíralo jeho hrdlo, bolest se hrnula do čela, musel stále polykat, aby vyrovnával tlak v uších. Mluvil o něčem, co prožíval v hlavním městě, kde bylo vše daleko vyostřenější. Jeho vnitřní napětí bylo této komunitě trochu cizí. Toto městečko zaplavuje, zvlášť v neděli, intenzivní nuda. Všecky kouty, ač prázdné, jsou se sebou jakoby spokojené. Říkal si, že to tak má být, že musel ve své hlavě vždycky překonávat rozdíly mezi dvěma světy. V Praze docházelo ke střetu s nepřítelem, ale tady, tady bude dávat rány do prázdna.

Neobyčejný dojem v něm zanechala návštěva u sestry a paní K. Její muž byl již delší dobu upoután na lůžko, pořád mu ale chutnalo. Mluvila o rozepřích, které vznikly tím, že různí lidé chtěli používat farní zahradu, garáž a možná i faru. Vzpomněl si na sen, v němž babičky ve sboru, do kterého nastoupil, očekávaly, že nový farář napraví staré křivdy a ochrání jedny před druhými. Přemýšlel, zda je vítán. Nepochybně narušil rovnováhu, která se ustálila v nárocích na nemovitosti. Ještě dlouho potkával na schodech bytosti, jak odnášely předměty z fary. Používaly ji jako skladiště. Uklizeč jménem Havel byl ochotný skladník.

Proč nejít k jezu. Tam, kde před lety složil báseň... Tehdy měl pocit, že je inspirována, že není jen výplodem jeho mozku. Jez hučel, rybáři mlčeli. Pár šluků z doutníku ho hodilo do přítomnosti. Na chvilku. Ale pak se myšlenky zase rozběhly. Co tu vlastně pohledává? Co tu má dělat? Nač byla ta léta studií? Hlava se motala od těžkého tabáku. Jak rád by se vrátil tam, vlastně sem, před devíti lety, kdy se v K. poprvé objevil. Město, nasyceno příběhy minulými, teď tak prázdné. Hradní kulisy jsou kulisami marnosti. Musí jít jinam. Naproti přes řeku strměl pestrý podzimní les. Tady bývala zahradní restaurace, teď jen zamčená bouda. Došel proti proudu až k přehradě a pomalu se vracel. Tak by měl začít: Pojďte za Kristem! Ať začne ten slavný lidovod! Ne, rybář lidí nejsem a nebudu, pomyslel si, na udici čeho bych měl lovit? Sítě mé víry jsou nepevné. Jak rád by se zamodlil. Ale nešlo to. Měl pocit, že se obětoval pro myšlenku, kterou zapomněl. Rybáři, kde kotvíte? V restauiaci Kotva bylo cítit člověčinu. Aspoň k jídlu si něco dát. Zajdi a jez. Sekaná s hořčicí. Byl jsem tu vysazen a už sedím, říkal si. Ahoj, Péťo, čau, kluku. Tohle je Jára a tohle je Zdeněk, tohle je novej farář. Kdo jsi, tázaly se ty podnapilé oči, ne víc, ne míň. Být, magicky být, to jest vládnout, každý chce vládnout, hovořit, uhranout. Setkaly se jejich pohledy. Ty seš můj Křtitel, vole. Jakás boční komunikace, mimovolná, stále přítomná. Když odcházel, opilý děda s kalhotami na šňůrku se přiblížil: Proč nemáš klobouk? Ne, klobouk jsem nikdy neměl, to si mě s někým pletete. Představoval jsem si tě jinak. Co tu děláš po tom všem? Ale mladý farář nechtěl slyšet. A to bylo dobře. Dověděl by se příliš.

Odjel do rodného města, aby se umyl, vzal čisté svršky, zašel na pivko s přáteli a tak načerpal sílu pro další dny. Když se vrátil, na farní zahradě se konalo garden-party. S ohněm a s buřty. Nakonec Havel pozval i jeho. Jeho žena mu, když zavedl řeč na politiku, řekla: Nás nezajímá, jestli je nějakej Vondra zavřenej spravedlivě, nebo nespravedlivě, nás zajímá, jestli bude co jíst a za kolik. A pak mu Havel, když už měli pár lahví v sobě, prozradil veřejné tajemství. Já ti něco řeknu, Péťo, můžu ti tak říkat? to se budeš divit, to se teda budeš divit. My jsme tady všichni komunisti... To se divíš, co?

Spal ve spacáku v kostelní lavici. Ve snu chtěl o problémech v K. hovořit se svým představeným. Monumentální víka jeho očí vše přikrývala. Právě se zavírala jako dveře výtahu. Ještě stačil nastoupit. Ale uvnitř, jako starý liftboy, sedí zase on - senior. Ráno někde zvonily zvony. Na ulici, která vede kolem fary, rachotila auta. Sešel se s několika lidmi ze sboru. Objevil se i pan Bouše, který se kdysi naštval kvůli garáži na seniora, protože ji nemohl používat, a do kostela za jeho administrace důsledně nechodil. Po prohlídce fary navrhoval darovat budovu nějakému podniku, a ještě jim zaplatit, aby si ji vzali. Jinak přišly jen babičky. Zatím nechtějí, aby se bohoslužby konaly každý týden, stačí prý jednou za čtrnáct dní. A ani biblické hodiny se zatím zavádět nebudou. Prý až se to trochu porichtuje. Na závěr setkání je mladý vikář seznámil s provoláním Několik vět. Pan Bouše ihned odešel, prý je to politika a s tím on nechce mít nic společného. Později se vikář dozvěděl, že jeho syn je ve straně. Paní K. pronesla, ještě než dočetl, že by to nepodepsala, že je to protistátní. A sestra Š. na to řekla, že je to pravda, co se v tom manifestu píše. A další pak vyprávěla, jak se nemohla dostat na školy, protože byla dcerou malorolníka. To koště mi z ruky nikdo nevezme, uzavřela svůj příspěvek. Sestra K. se šla několikrát podívat, jestli někdo neposlouchá za dveřmi. Sestry, jdouce z fary, vše rozebíraly. Nebudeme chodit, jestli bude takhle pokračovat, říkaly. Jestli nebude mluvit hlasitěji, přestanu chodit, přitakávaly ostatní. A pan Bouše, ten už nikdy nepřišel. Snad až zase přijde nový farář.

Městská věž vypadá morbidně. Část je již natřená nabílo. Teprve teď si všiml, že na věži jsou zavěšeni natěrači. Ztráceli se jako tečky mezi fiálami, které zdobí jeji špici. Navštěvoval několikrát denně obchody, aby zakoupil roury do kamen, barvy, nátěry, nářadí. Vracíval se k faře té jeho denominace katovskou uličkou. Otevíral se před ním výhled na klášterní kostel, klášter a klášterní zahradu, obehnanou zdí. Na zídce u malého podhradního domku lehával šedý mefistofelský pes. Byl srostlý s tou zídkou. Věděl své. Zvířata vědí své, a proto mají takový smutek v očích, a proto necítí bolest tak silně jako lidé. Už to mají za sebou. Zvířata prý přestala mluvit, když první Adam zhřešil.

Byl pátek a to skoro všichni přijdou na Kotvu. Z hospody šli potom se Zdeňkem a s Jardou k Tomášovi na mejdan. Byt už byl plný. Napřed obdivovali Tomáše, jak hraje na kytaru, pak se předmětem jejich pozornosti stal nový farář. Zprvu byli nadšeni, že přišel a že dovede s máničkami sdílet půllitr. Teď si řekli, že ho proklepnou. Zdeněk se mu díval dlouho do očí, Jarda se ptal, co si o něm myslí. Zdeněk pak uchopil za palec vikářovu levou ruku a trochu ji vykroutil, aby mu mohl číst z ruky. Vikář si nepamatoval, jak se všechno semlelo, ale palec ho druhý den ještě bolel. Fakt je, že ho začali podezírat, že je nasazený jako agent StB. Chtěl odejít, ale Zdeněk ho zarazil. Když všichni usnuli, vyrazil a Jarda ho následoval. Po cestě přibylému flanďákovi vykládal, že vůbec neví, s kým se baví: O mně se taky říkalo, že jsem konfident. Všichni se na mě vyprdli. Já ti strašně fandím, ale taky ti nevěřím. Pravda, krása, spravedlnost, pro to se musí žít, veřejně to říkat a dělat zároveň, ale kdo to dokáže? Nakonec Jára přespal na faře. Nevěřil, nechtěl věřit, chtěl najít důkaz, že farář je podvodník. A brzy našel. Našel rozpor v tom, co církev hlásá, a co dělá. Ráno musel vikář na bicyklu do vsi, a tak Jardu neuváženě vzbudil. Byl to zásadní projev nelásky a nedůvěry, že ho nenechal dospat. Farář byl nevyspalý, ale kázalo se mu lépe. Musel však při tom myslet na Jardu a na to, že začalo téct do fary.

Přišel dopis od představeného. Psal, že se dozvěděl, že bratr vikář zneužil své kazatelské funkce, když při kázání vyzýval údy sboru k podepsání jistého manifestu politického charakteru. Věřící si nepřejí o těchto věcech slyšet, psal, a jistě Vám to řekli, do kostela chodí pro něco úplně jiného. V závěru vikáře zaříkával, aby bedlivě zvažoval své kroky, a nakonec mu popřál vše krásné. Bratr vikář zvažoval své kroky. Snažil se uvést do chodu sborový cyklostyl, aby už nemusel Pár vět předčítat a každý si je mohl přečíst sám.

Pracoval v okně fary, když se ozvaly bubny. Co se déje? Přidaly se trouby. V ohbí ulice se objevilo procesí. Sevřený, dlouhý šik táhl ulicí. Vpředu truby a věnce, za nimi hasiči, milicionáři a školáci. Byl 7. listopad. HIuboce zakořeněný lidový zvyk kladení věnců k pomníku rudoarmejců na místním hřbitově. Jako by padli zrovna 7. listopadu. To asi ten pravoslavný kalendář. Odpoledne se zjevil kulantní církevní tajemník. Omlouval se, že obtěžuje, že by rád někdy pohovořil, poradil se s vedením sborových účtů, poslechl kázání. Nechtěl však jít dál. Při příštím setkání si řekl o Několik vět.

Pohřeb. Z malé lopatky dopadá písek - vnímal tak silně ty vnější projevy - na igelit pugétů. Procesí s dechovkou. Instrukce zaměstnankyně Pohřební služby, té kněžky pohřebácké, profesionálně slzící. Při kázání měl dojem, že posluchači poslouchají víc než při bohoslužbách v neděli. Hovořil a vzkříšení. Předestřel obraz stvoření Adama ze Sixtinské kaple. Vždyť obojí - stvoření i vzkříšení - musí být stejného řádu. Neznal muže, kterého pohřbíval. Do kostela ze zásady nechodil, byl prý alkoholik a svou ženu i děti bil. Jeden pozůstalý pak na pohřební hostině kazateli naznačil, že je asi dobře, že ten chlap je po smrti. Podivné sny tehdy zastihly mladého pastora. V lese hořel strom. Hovořil s dívkou, která zemřela před někalika lety, stála pod okny a něco chtěla vědět. Až po chvíli si uvědomil, že přece zemřela. A pak se stal svědkem jejího soukromého zmrtvýchvstání. Chodil po světě, až ji znovu potkal a ona se ho zeptala, co děláš? Umírám, odvětil. Jako všichni, povzdychla si. V neděli kázal na text: “Ne ihned dochází ortel pro skutek zlý, protož vroucí jest k tomu srdce synů lidských, aby činili zlé věci". Jsou chvíle nevěry a malomyslnosti a ani farář není továrna na víru..., začal své kázání.

Underground z Chomáče přijel pomoci porichtovat faru. Nehostinnost domu dostala rozhodující ránu. Idea fary jako ohniska nezávislé kultury se zdála býti reálnou. Přišla však revoluce, která dala rozhodující ránu všem představám. Z náměstí přišli revolucionáři na faru, aby zde založili Občanské fórum. Přišli i Romové se svým prohlášením, v němž stálo, že za komunismu byli “po způsobu tažných ptáků značkováni”. Chtěli po faráři, aby se stal jejich mluvčím, což se naštěstí nestalo. Stal by se mluvčím jedné poloviny Romů v K., která je znepřátelená s druhou polovinou. Bojovné vedení OF zařídilo místnost pro svou činnost na náměstí a z fary si vypůjčilo cyklostyl. Nedělalo by to dobrotu, tvrdil obratný Liška, kdyby to bylo na faře. Jeho vychytralost ho nakonec vynesla až do parlamentu. A mladý farář našel svého nepřítele. Stala se jím správa nejbližší vězeňské aglomerace. Farářům se po Novém roce otevřely katry nápravněvýchovných ústavů. Tam mohl uplatnit své zkušenosti z minulé doby, neboť vězení nepřestalo být hnízdem totality a možná jím ze své podstaty vždycky bude. Vězení svítilo, když pozdě večer chodíval na nádraží a ze srdce si zpíval: Tebe, Bože, chválíme...

Navštívil opět bratra K., upoutaného na lůžko. Bojoval u Dukly, říkal, že kdyby Němci vyhráli válku, tak by Rusáky konečně někdo naučil pracovat. A pak říkal, že za komunismu to bylo lepší. O nás o vojácích ze Svobodovy armády se nemluví. Ale komunisti si nás taky necenili, připustil. Ne, na zemi žádný ráj nebude. Táto, nech tý politiky, okřikovala ho jeho žena. Vyprovodit ke dveřím ho šel jejich alkoholem nemocný syn. Když pak bratr K. zemřel, vypálil vojenský oddíl na jeho pohřbu slavnostní salvu do vzduchu a zazpíval státní hymnu.

Mrzlo. Zamrzlo i potrubí na faře. Dvoje uhláky těžko mohly budovu vyhřát. Jednou spal u Moniky v teplém bytě paneláku. Přikázal si, že se musí zdržet jakýchkoli milostných projevů, ačkoli se mu líbila. Měl tu přece jiné poslání.

Opět pohřeb. Pane kolego, oslovil mladého faráře po skončení obřadu řečník Pohřebního ústavu. Těžko říct, jak přijímat ono oslovení “kolego”. Ano, připomínal kněze, ovšem jiného, opačného náboženství, v očích veřejnosti jsou zřejmě kolegové. Už proto, že oba používají tutéž svatyni, vybavenou elektrickým zasouváním rakve pod podlahu. Jeho řeč byla dvakrát delší než řeč vikářova. Dojetí dosáhlo vrcholu se slovy básníka, podmalovanými houslemi. Decentně bledý, vysoký, solidní muž uměl přiložit důrazy na ta správná slova, jejichž smysl však unikal mnohým. Nicméně tato slova hnala další a další slzy ven z očí. Po skončení obřadu povídal v sakristii své obřadní síně houslistovi: Ta s šikmýma očima... to byla kočka... ve druhé řadě, všiml sis? A pak ještě vyběhl za kolegou: Pane kolego, příště to musí být kratší, abych měl prostor také něco říct.

Kárné řízení před církevními představiteli. Dvoučlenná deputace bratří a sester ze sboru si stěžovala na nového vikáře. Neměla to být stížnost, opakovala komise, chtěli jen říct, že se s novým vikářem necítí dobře. Je třeba, aby se to farářské nedochůdče vyvarovalo dalších chyb a zintenzivnilo kontakt se seniorem. Není to výzva, je to prosba, opakovali, jak seděli kolem chlebíčků. Je třeba, abyste zvážil úroveň přípravy na kázání, řekl jeden, když se vikařík zeptal, jakýchže chyb se má vyvarovat. A další se přidali jeden po druhém: Práce ve vězení nesmí být na úkor práce ve sboru. Zvažte možnost práce s mládeží... Zkrátka, buď dojde ke kvalitativní změně, nebo bude třeba, abyste opustil toto povolání. Máte na to dva měsíce, uzavřel debatu senior. Vemte si chlebíček, ještě řekl jeden z přísedících. Jel domů jak zpráskanej pes a dostal chuť na civil.

Zde končí příběh začínajícího faráře - dříve než ve skutečnosti, dříve, než došel Kristových let, a dříve, než přišla léta hovězí.

Epilog. Tu noc prochodil po mrtvolném městě bez cíle, protože naposled. Nikde člověka, jen kdosi zkoušel rychlost vozu v lomených uličkách. Pak potkal cikána Antona, kterého znal z vězení. Potřeboval odvézt do Teplic, do práce a za “novou starou”. Říkal, že přijde za. chvíli. Klepání na okno ho ale probudilo až za kuropění. Tony se proklínal, že se vyspal se svou původní starou. Prý ho “tahá”, vysvětloval po cestě automobilem. Dělá takový Láry, aby se vracel. Věříš na kouzla a čáry? Já jo. My na to věříme, jako třeba ty věříš na Bibli. Když chlap zahejbá ženský, ona musí zašít žábě oči a při tom opakovat jméno toho jejího, aby se vracel. Anebo zaživa rozřízne psa a posolí ho, aby se chlap pomalu rozkládal zaživa. Moje bejvalá zase napíchala játra, ale já jsem to u ní našel a vyhodil. Tak ho odvezl ranní mlhou do Teplic. Tony ještě mladému vikáři radil, co dělat proti těm kouzlům, ale on to zapomněl. Kázal toho dne naposledy. Vybral text o Samsonovi. Nejde v něm v jádru o ženy, prohlásil z kazatelny, ale o tajemství zapletení a zasvěcení. Marnost se vlévala oknem do modlitebny. Celý pobyt zde v K. se vikáři slil v jediný hutný dojem. Prvotní intuice potvrzena, kruh se uzavřel. Předávání dokumentů a matrik. Na všem ulpívavost. Čistá saka nadřízených. Slzy babiček. Rozprava nad krabicí se svícny a s bohoslužebnými předměty. Kam ji schovat, dům zůstane prázdný.

Cestou k přehradě potkal několik dětí. Smály se na něj. Kroky měl těžké, a přece si připadl jako ve stavu beztíže. Pěnící voda pod přehradou unášela císi slova. Koukal do vady a došlo mu, že měl dnes pohřeb. On, který pohřbíval na hřbitově za křižovatkou.

Weles 5 (1/97)
str. 21-25



-aav- 1/24/2003

čtvrtek 23. ledna 2003

Báseň pro tento den:

Ivan Motýl:
Výletní odpoledne na Slezské


Flétna Händlovy haldy
koncem neznatelně střízlivého týdne
šestapadesáti osiřelých dětí
i pes sám sebe vyhnal
k vrcholům sirných květů
botanické pobočky kavárny Metropol
za několik minut účtovala radnice
padací hosté ze židliček
semišový žár v hnědých podobenstvích
a ačkoliv žádné moře nebylo slyšet oknem
ohniště nás přikrylo pobřežím

Weles 6 (2/97)
str. 2



-aav- 1/23/2003

středa 22. ledna 2003

Závěr loňského roku byl pro tzv. malé časopisy velmi úrodný. Vyšlo 15,6. číslo Welesu, 22. číslo Psího vína, 27. číslo Textů, Aluze 2 / 2002, ale rovněž i 10. číslo plzeňské Pěší zóny.
Tato graficky velmi exkluzivně a čistě vyvedená revue pro památkovou péči, archeologii, historii, výtvarné umění a literaturu přináší na 104 stranách svého nového čísla (mimo jiné) sondu do současné čínské kultury - pozoruhodné reprodukce kreseb Feng C´-kchaje (1898-1975), "zastřené" básně Bei Daa (*1949), povídku A Čchenga (*1949), dále pak překlady básníků německého baroka z pera Jiřího Pelána, nové básně Emila Juliše, Jiřího Tomáška, profil z básnické sbírky Miroslava Salavy Rozervárny a lihotvary (Petrov, 2002), texty a reprodukce výtvarníka Jindřicha Růžičky či liduprázdně vycizelované fotografie Martina Štekla.
Pěší zóna je na knihkupeckých pultech k prodeji za neuvěřitelných 50 Kč!

E-mail redakce: pesizona@atlas.cz
Kontaktní adresa: Tomáš Hudec, Úslavská 19, 301 49 Plzeň

---------------------------

Čtěte:

V novém čísle Reflexu píše Vladimír Novotný o společenském významu básnické sbírky Radka Fridricha Erzherz (Votobia 2002)...

---------------------------

Báseň pro tento den:

Viliam Kanis
Na juh


Biela v susedstve bielej,
a ešte stále padá.
Na hruške sa pred rokom
obesil tulák,
z tej sa nepáli. Bola
si tu.
Bola si tu, v snehu pod oknom
som videl stopy
smerujúce na sever.

Vymenila si obrus,
vyvetrala miestnosť, na stôl
si položila dva mlynčeky.

Jeden na čiernu
a jeden na bielu kávu.

Weles 12,
str. 4



-aav- 1/22/2003

úterý 21. ledna 2003

Báseň pro tento den:

Petr Hrbáč
Film o balkánském klášteře kdysi v televizi

(Báseň je třeba číst monotónním hlasem)

Kamenité potůčky v malíři splétají
chlad štvavé radiace, kterou uléhá
na břeh horského jezera,
kde hovna drobných živočichů slintají,
a já jsem znepokojen,
že vzpomínka na dávné televizní pořady
je nevýslovně bezútěšná,
říkám si, čím to je,
a vidím své vypadané vlasy,
stále ještě mohu svými prsty rozeznívat
své vypadané vlasy
v poplachu hluché hudby,
nějací smutní kašpaři se tísní
před duševní branou středověkého malíře
a chtějí ho hrát,
jsou to opilí a krutí herci,
jako všichni herci,
jejich jména vypálily muňky do šourků
mnichů
a pysků mnišek,
takže nikoho pochopitelně nenapadlo
si je přečíst,
byla vyleptaná slinami muněk vzadu,
přehrada záření přetéká na spláchnuté buňky
s kódem na vytvoření umělecké ruky,
která bude malovat ve středověku ikony
a zítra usmívající se střevlíky,
když film o balkánském klášteře,
který jsem zapomněl,
rozpustil v mé paměti o sobě všechny souvislosti
a stal se v televizi ohnivou bramborou,
planoucí všemi nespisovnými jazyky
syčícími Svatý Svatý Svatý –

(11. 9. 2000)

Weles 12
str. 93



-aav- 1/21/2003

pondělí 20. ledna 2003

Báseň pro tento den:

Jakub Grombíř
Třinec


Děvčata s duší záhadnou
hemží se v ulicích Třince
čekají, až odsud vypadnou
čekají na svého prince.

Nad městem šedivá obloha
jen noviny přečíst a...
Tam není už místo pro Boha
však pro lidi je tu dost místa.

U cesty, hrozivě spanilý,
tyčí se stadion zimní
sídliště cení své panely
ranní sliz z oka si vymni.

Černý dým vychrlí komíny,
žár sálá z vysokých pecí
je sladký jako bič dominy
jemný jak drátky klecí.

Snad jednou Bůh prohlédne prolukou
skrz mraky na město Třinec
vezme je šetrně do rukou
zavěsí na zlatý klinec.

Weles 8 (1/98)
str. 16



-aav- 1/20/2003

pátek 17. ledna 2003

Máme zde opět pátek a s ním čas na texty nebásnické. V Mladém světě 3/2003 vyšel článek Davida Nesnídala s názvem Solidní nejistota, mapující situaci kolem literárních časopisů na přelomu let 2002/2003. Díky našemu příteli Pavlu Kotrlovi si jej mohou přečíst i čtenáři Welenovin (zde).
O tom, jak na tom časopisy vlastně jsou, již několik týdnů mj. jasně vypovídá funkčnost internetové prezentace Literárního obtýdeníku Tvar... Jak to tak vypadá, vysmátí jsou jedině par-ty-zá-ni.

-----------------------------------

Text na tento víkend:

Roman Szpuk: Tři šumavská podobenství o poezii

Rozervaná paseka! Pařezy s bizarním věžovím třísek, mezi nimi já v pracovní extázi vrhám větve na obří oheň. Shůry déšť mi máčí záda, z dálky hřmí hrom. Opodál živá legenda Šumavy, Pepík Wolf zvaný Šemík, včera urazil patnáct piv a spoustu rumů a dnes se rve s větvemi a pot z něj odstřikuje! Je to tanec dřiny: Plameny vztahují se vzhůru k nebi, po němž letí cáry mračen, pot ho oblažuje jako mne, půlí těla v pekle, druhou půlí kdesi v obloze prosáklé bouří, rve se s hlínou, blátem o zarostlé klacky. Ta dynamická poezie svalů! Celé tělo je v nápřahu, ať jde do prdele Nietzsche se svým nadčlověkem! Ptáte se: Co napsal za báseň ten člověk, že nám tu o něm vyprávíš? Říkám: Žádnou! Ale jednou v zimě v hospodě se ho jakýsi človíček pokusil vyprovokovat ke rvačce. Šemík se rád rve, umí zařvat jak lev: Há! Háá! A vrhne se do křížku s kýmkoliv. Ale tenkrát si snad byl vědom své strašlivé převahy, pocítil nebezpečí příboje energie, která se v něm vzdouvala. Místo drzouna popadl do náruče hořící kamna a jako ohromné mimino je přenesl doprostřed místnosti. Jako výstrahu! Dým okamžitě plní místnost, hosté rozrážejí dveře, vyskakují oknem ven, jen kamna tam stojí a kouří a hoří, poslušně, aby je snad Šemík nerozbořil úplně. Ano, a takhle se píše báseň! Neboť básníkovi nezbývá než se nechat vyprovokovat čímkoliv a kýmkoliv. Ale své vlastní zbraně obrací proti sobě. Naléhá na nůž a objímá žár a všechnu tu přebytečnou energii vtěluje v jiné hory, nechá ji vyvřít, počká si, počká jako panna na lásku, až sama bude chtít, jako sebevrah na zoufalství, až samo se rozevře. Básník v sobě otevírá prostor, v němž se opakuje stále nové. Přestavuje předměty i životy i slova, a třeba i horící kamna, trhá ze zavedených vazeb a nechá nás jimi překvapit na místech nečekaných. Dává jim vyniknout, tvoří báseň! A to vše činí na svém srdci i těle, ó hudbo křiku, zpěvu a vzdechů, ó rýmy spálenin a jizev!

Druhý pól: Stojím s dřevorubcem Oliverem pod vrchem Chlustov, díváme se vzhůru na jizvu paseky, která stoupá až nahoru k horizontu. Je to jakýsi široký průsek, jen nahoře, téměř na vrcholu stojí v cestě kolmého průhledu Javor, krásný vzrostlý strom, do nějž je možno se beze studu zamilovat. “Vidíš ho?” ptá se Oliver. “To je památka na mne.” Jedné noci totiž vší silou dopadla na hory vichřice. Jako kdyby míchala karty, tak kosila kmeny smrků, jeden o druhý zběsile tlačila k zemi, svůj řev spojila s řevem těch ničených, ubíjených a pak se ztratila, zmizela za obzorem kdesi na východě a ponechala za sebou jen ticho bílých třísek, vadnoucího chvojí, kráterů vývratů. Jen jediný strom na svahu Chlustova zůstal stát: Javor... Zpracovat ten polom dostal za úkol Oliver. Došel k javoru a ovanul jej život - mezi smrtí. Nahlédl pod kůru a spatřil tam žár dřevěných vlásečnic. Uslyšel tlukot dávného srdce, tichounké innocente listoví. Nadechl se a prožil v sobě vítězství stromu nad osudem. Javor neporazil. Přišel za ním hajný a přikázal: Pokácet! Neposlechl. přišel polesný, přišli i jiní páni, vzali mu prémie. Neposlechl. Poručili jinému dřevorubci, ten řekl, že za kolegu nic dokončovat nebude. A Oliver neustoupil... Znovu se mne ptáte na báseň, na slova... Třetí javor je Oliverovou básní. A je nadčasovou básní, i když po létech sám stářím padne a shnije. Neboť básník oživuje, hájí a dává smysl tomu, čím společnost opovrhuje. Básník nechává stát lidem-strojům své básně v pěkné upraveném výhledu. A nenaslouchá-li už nikdo jeho slovům, ať je učiní životem, vlastním životem. Básník musí být přesvědčen o své pravdě. Jeho samota jest strašlivá, ale on musí zůstat sám, neboť přichází se zcela novou civilizací do této rozkládající se. On ví, že právě malicherné a vysmívané a nechápané v očích této společnosti je tím k záchraně povolaným! A jako takový je básník už vítězem, ale jen před tváří Boží! Toho si musí být vědom, aby nepřišel o svoji odvahu. Musí si obhájit ten svůj pranýř, musí si vyvzdorovat svůj javor, který mu přikázali vymýtit. A od něj ať znovu vykročí do světa, přichýlen ke vzpomínce na něj, v každém okamžiku strháván všemi v hlubinách vesmíru právě se rodícími proud.

Třetí podobenství: Na samotě u Stögrovy Hutě, kousek od Volar, žije poeta František Klišík, potomek rumunských přistěhovalců. Na Šumavu je po válce z ještě divočejších Karpat přivábil příslib devíti kil cukru. Pro nás už je to nepochopitelné. Ale ti lidé žili v úžasné chudobě, odřízlí od světa, bez elektřiny, i pouhé boty byly pro něj přepychem. A tak šli... Franta nemá ruku. Uřízl si ji na pile. Měl ještě sílu projít pracovní halou, v níž postupně poomdlévaly dělnice, jak je míjel, až k vedoucímu. Tam teprve sám omdlel... Od té doby žije jako boží muž, toulá se po lesích, naslouchá jejich věčnému zpěvu, spoře kouří trávu a dovede se proměnit i v broučka na stéble trávy, žasnout nad giganty borůvčí. Píše verše. A kolika způsoby! Nejen tužkou na papír, ale i klackem do sněhu! Veliká písmena, slova čitelná jistě i z korun smrků. Co na tom, že už při prvním tání, po novém sněhu či vánici se verše vytratí. Jsou hotovy. To stačí!

Někteří lidé
jako by byli na světě za trest.
Jejich muka jsou úměrná
našim radostem.


Krásná myšlenka. Patří Frantovi i Šumavě, jak se odráží v nitrech jejich chudých... Zde několik vzpomínek: Stoupáme spolu ještě s dalšími třemi nadšenci chrámem lesa na vrchol Jedlovky. Je jaro, zpod tajících závějí odlétají pramínky vody, jako když se dívka marně snaží pod bílým závojem ukrýt bohatství svých průsvitných vlasů. Živě zelený mech vsakuje vláhu, voní tlející listí, vlhké klíny hlín a balvanů. Franta nejde: Prchá! Sotva mu stačíme, zatímco on nadšeně líčí, co kde je k vidění, jak to vše prožívá, les, mraky, oblohu, božský vesmír. Zastaví se, jeho dlouhý černý plnovous poskakuje pod přívalem slov, rukávem bez ruky krouží nadšeně jak větrným mlýnem, v očích mu jiskří, oživuje, oživuje vše kolem sebe! Zpocení, udýchaní. zastavujeme na mýtině, za zády se na nás navalují stíny ohromných jedlí, buků. Rozevírá se před námi rozhled, Franta zapaluje cigaretu trávy, ta koluje, před námi pohoří modře se vlní až do neznáma: Gabréta. Herkynia. Tak to tu nazývali Keltové. “Po šumu větru Ssumawa,” píše Balbín, ale my nic nepíšeme, píše to v nás samo takovou silou, až mi mrazení brázdí kůži. Pokračujeme výš, až na samý vrcholek, k dřevěnému srubu, kde Franta občas v samotě tráví celé dny. Fantazírujeme s kroutícími se kmeny stromů, za jediným se brodíme hlubokým jarním firnem v trojici zavěšení, pološílení krásou, uvidět ho zblízka, kuchat se a dotknout, pojmenovat, odhalit z jiné strany. Stmívá se. Zabloudili jsme v tom opojeni, rouháme se Měsíci, nekonečné kilometry nás vede cesta zpět k Volarům, kam docházíme až za úplné tmy, těsně po odjezdu posledního vlaku zpět do Vimperka. Sedáme si do hospody, necháváme údolí svému osudu. Pijeme, a co bude, až nás po zavíračce vyhodí, nás nezajímá...

To je tedy mé trojí podobenství o poezii, tak v poezii věřím já a nejspíš už věřit nepřestanu, když mě stáří a nemoc sklátí na lůžko a já už nezvednu ani pero: Báseň kamna hořící vyrvaná ze svého místa a postavená doprostřed hospody. Báseň javor, který měl ustoupit všem “dobrým” důvodům, jimiž každá společnost omlouvá své prasárny. Báseň zapsaná do sněhu, živý obraz pomíjivé krásy, krásy právě o tu pomíjivost vzácnější. Všechny ty tři básně jsou lidským dílem. Tři básně, tři životy, tři projevy jednoho bytí!

Z poezie Franty Klišíka


Tulák

Vysoko v horách nad mraky
pramení řeka poznání
ve výšinách nad oblaky
piju a činím pokání

Jsem tulák a podobám se mnichu
procházím se každého jitra
nehybnou myslí v tichu
v dalekých krajinách svého nitra

Jsem tulák podezřelý katecheta
jenž hledí do kraje
a vidí že je středem světa
u jeho okraje

Jako obvykle

Jako obvykle koukám po holkách
je to však stále těžší
spíše než úspěch je tu krach
úměrný mojí pleši

Všichni mí přátelé jak jsou sečtělí
a kolik mají pěkných holek
já zatím hlupák nesmělý
vesmírné krásy jsem se zalek

A moje literární úsilí
je úměrné mým duševním mukám
chci říct že častěji píšu básně
nežli šukám

Weles 5 (1/97)
str. 29/30



-aav- 1/17/2003

čtvrtek 16. ledna 2003

Báseň pro tento den:

Marcel Goryl
Ona


Naposled včera
uhnul Valerián o píď,
bez sebe vzteky
rozsekal vlákna,
sedl si na pařez
a plakal,
rozhlédl se
a uviděl ji,
holku rozevlátou, rezavou
a krásnou,
srdce mu začalo tlouci mnohem rychleji,
nic kromě ní nevnímal,
škrábal se na bradě
a najednou mu bylo hej,
zbytek dne myslel na ni,
pro dnešek opustil přátele,
dokončil své denní povinnosti,
zhlédl svou podobiznu v kaluži,
očistil si boty,
zvesela si vyšel lehnout do mezí,
v duchu si představoval,
že ji zase někdy potká.

Weles 3 (Léto 1996)
str. 21



-aav- 1/16/2003

středa 15. ledna 2003

Báseň pro tento den:

Petr Španger
Silvestr


Na Silvestra se obléknu do černého.
Až do půlnoci budu stát
ve dveřích, které vítr
zavál šedým škvárovým prachem.

Myslím na lítost
společenských lidí,
na lítost z mizejících Vánoc
a z promarněných let.

Domky mají rozsvícená srdce.
Jen psi tam někde ve tmě
štěkají na člověka
jako každý den.

Weles 14
str. 9
(Z připravované sbírky Vodní mlýnky, která vyjde ve Welesu na jaře 2003.)



-aav- 1/15/2003

úterý 14. ledna 2003

Báseň pro tento den:

Władysław Sikora
Lato


Idę miedzami po słowa lata.
A wiatr
Splata, rozplata,
Trwa.

----------

V

Noc pełna,
Opadająca rzeka.
Błękit w przesiekach
Gaśnie
Zrywem jasnym,
Noc weselna
Do zewsząd, na przekór wszerz,
Grom dołem - kołem
Na blaszane klawisze
Mruga zabłyśnie
Przypływ żyta zakolem,
Noc pełna,
Trwa na wyrach
Pogańsko hyrna,
Zbójnicka,
Wirna.

----------

XVI

Kosaćce palą wazon
W deszcz śląski, wrzesień,
Spłonęky lasom
Dni zeszłe.

Topola tylko
Znajduje na drogach
Spodziewania znikąd;-
Plucha, pogoda...

Weles 3 (Léto 1996)
str. 22, 24



-aav- 1/14/2003

pondělí 13. ledna 2003

Jak už to tak na světě bývá, každý významný časový předěl vede k bilancování. Pevně ohraničené 20. století není výjimkou. O básnickou reflexi tohoto období se v loňském roce pokusilo hned několik antologií: subjektivně provokativní Ryby katedrál Odilla Stradického ze Strdic (Petrov, Brno 2002), "čítankové" Pegasovo poučení - uspořádali Petr A. Bílek, Miroslav Huptych, Jan Macháček a Vladimír Pistorius (Paseka, Praha - Litomyšl, 2002) a v jistém smyslu i francouzská Antologie české poezie 1945-2000 Petra Krále (Gallimard, Paříž 2002).
Od listopadu 2002 se s antologií české poezie (nejen) 20. století můžeme setkat i na internetu. Její tvůrci (Petr Fabian, Vratislav Färber a Michal Jareš) se ke svému projektu vyslovují jednoznačně:
"Myšlenka na uspořádání antologie českého básnictví se v nás zrodila někdy v roce 2000. Protože popudem byl obraz české poesie, jaký si mohl udělat její náhodný čtenář na internetu, byla to od počátku představa antologie internetové: takové, která by využila nabízející se možnosti (rozsah; doplňky a úpravy, postupné vznikání; nulové náklady, pomineme-li časové zatížení se samotnou přípravou textů apod.), a svým nepatrným dílem narušila stávající zneužití těchto výhod, promítající se do ne právě útěšného a reprezentativního zastoupení českých básníků na internetu."

Antologie je přehledně rozdělena do 4 základních okruhů:
Autoři 20. stol. / základní řada (24 básníků)
Např. I. Blatný, I. Diviš, F. Halas, V. Holan, J. Kolář, O. Mikulášek, K. Toman, R. Weiner
Autoři 20. stol. / rozšířená řada (136 básníků)
Např. P. Bezruč, Z. Havlíček, P. Hruška, I. M. Jirous, A. Sova, K. Šebek, I. Wernisch, J. Zábrana
Starší autoři a díla / do konce 19. stol. (19 básníků)
Např. O. Březina, K. Hlaváček, K. H. Mácha, J. Třanovský
Pod čarou / další současní a nedávní autoři (101 básníků)
Např. V. Čerepková, J. E. Frič, M. Holman, J. Mědílek, P. Prouza, R. Szpuk, J. Veselský, B. Volková

Myslím, že dlužím jediné: Vrh křídel

----------------------------

Báseň pro tento den:

Robert Fajkus
Sivý křik


Mlha. Náhlý výkřik bažanta.
Slast, nebo vražda?
Polnice nebes, nátrubek pekla?
Pak už jen ticho.
Šustění vody v nasyceném vzduchu.
To jenom z rudé kalužiny v hrudi
stoupá sten po nebeské modři,
která je tam někde za...
Ale než dojde zvuku,
rozpustí se v šedé
jak slza v popelu.

Weles 5 (1/97)
str. 3



-aav- 1/13/2003

pátek 10. ledna 2003

Čtení na tento víkend, tentokrát o železnici:

Petr Motýl: Trať číslo 146

Do železniční rubriky jsem se rozhodl přispět nikoli přesnou informací, jakou byl seznam vybavení vagónu číslo 7054 2429 254-2 ve WELESu z jara 1996, ale vzpomínkou. Trať 146 Tršice-Luby u Chebu vede své kolejnice a pražce jedním z nejzápadnějších koutů republiky, tak jako trať 320, projíždějící Vendryní a Třincem, je v jízdním řádu ČD trasou vůbec nejvýchodnější. Takovým primátem se lubská lokálka ovšem chlubit nemůže, prvenství tu patři trati 148 do Aše a Hranic v Čechách, která lesy Smrčin vystoupá až na samý konec Ašského výběžku, zaklíněného do území Spolkové republiky Německo. Od 2. 6. 1996 jezdí z Tršic do Lub (samo určení trati je trošku zavádějící, většina vláčků ve skutečnosti vyjíždí z Chebu a také brzdí na konečné u jednoho z perónů rozlehlého chebského nádraží) už jen sedm spojů za den ve směru tam a sedm spojů ve směru zpět; na jaře 1994, kdy jsem služeb této trati často využíval, provoz pulsoval přece jen o něco živěji. Předpokládejme tedy, že cestu začínáme ve starém německém Egeru, a první kelímek piva je ještě možno vypít na nástupišti, kde před dvěma roky fungovala oplechovaná bouda s příslušným pultíkem, tatrankami a párkem. Při poslední návštěvě v listopadu 1995 na dveřích nástupištní prodejny už jen rezivěly zámky a odplynulou pohodu těžko mohl nahradit nový bufet v levém rohu nádražní haly, konkurující svými grilovanými kuřaty grilovaným kuřatům bufetu v pravém rohu haly a párkům v rohlíku na jejím konci. Shromažďují se cestující, kteří se většinou dobře znají a jezdí vlakem denně, z trojúhelníkových tváří padají na betón těžké pohledy. Jsme v jednom z center Sudet a záludnou vnitrozemskou žoviálnost by tu opravdu pohledal. Pět minut před odjezdem posun přistaví nejvýše tři vagónky, výpravčí odpíská a vyrážíme. První kopeček nad město, krátký pohled na kurvy u silnice, a sjíždíme po dvoukolejné trati na Karlovy Vary do nížin chebské pánve, do první zastávky v Tršicích. Otlučené baráky poházené kolem oblouků Ohře, u stanice několik patrových obytných nádražáckých domků, v jednom z nich restaurace. Poměrně nebezpečná štace v případě, že z Chebu jede “Varák”, a při přestupu na motorák je čas na jedno. Několikrát jsem tu zažil pasažéry, kterým vytrvale ujížděl jeden spoj za druhým, až zbýval jen ten poslední. Pivo Gambrinus, venku posezení pod kaštany, drsné mravy, jako leckde v okolí. Z Tršnic se odbočuje na jednokolejku, vlevo se vynoří báň kostelíku sv. Vavřince v Třebeni, stanice je na rozdíl od důstojné budovy v Tršnicích tvořena jen boudou a betonkem nástupiště. Naproti přes koleje ve Dvorku možno spatřit typické chebské statky a smírčí kříž, v samotné Třebeni je k nalezení pošta, obchod, škola, bytovky a restaurace v přízemní panelové budově. Pije se tu strašně, ještě mnohem více než v Tršnicích, mluví se hodně slovensky, čemuž odpovídá i konzumace rumu a dalších lihovin. Ve večerních hodinách hlavy na stolech, zpěv u harmoniky. Pro jemné čtenářky WELESu zcela nevhodné. Maličký kousek z Třebeně kolem obory s daňky vlevo a počínajícího rašeliniště vpravo se blížíme do stanice Nový Drahov. Zde vlak opouští většina nemístních turistů, kteří směřují do rezervace Soos, jejíž vchod lze nalézt asi 300 metrů zpět proti směru jízdy. Muzeum s vypelichaným vycpaným orlem, po rekonstrukci v roce 1995 zmizelo akvárium s rybičkami. Chebský statek a roubená sýpka, dražší ze dvou pohostinských zařízení s lahvovým pivem. To levnější se nalézá přímo v prostorách stanice Nový Drahov, nyní drahami neprovozované, vchod je zezadu, důležitějším oborem podnikání v budově je ovšem výroba a prodej nožů a dýk pro zájemce z Němec. Asi takhle nějak to tu na mě působilo napoprvé:

oči andělského kraje
v komínech mezi břízkami
odlouplá záchodová mušle
na vyrabovaném nádraží
houkání vlaku
skřípot kachny v rákosí
žaludek chvějící se ve studeném vzduchu
zjasněný přelud
průsvitný přelud na řásách obzoru


Nožíř, bývalý strojvedoucí, brousí a občas si do Německa odskočí, aby si jako výpomocný číšník přivydělal při pivních nebo vinných slavnostech, u studené “Gábiny” tu téměř každé odpoledne sedí Kája, který v pracovní době ovládá páky maličké mašinky pohybující se po úzkorozchodné železničce dopravující kaolin z blízkých těžních jam do Drahova či Vonšova. Bafající lokomotivka se štrůdlem voziků, kodrcající a vlnící se přes blata, je zážitek sám o sobě. Vypadne-li tažný stroj z rozhrkaných kolejnic, dokáží ho tam čtyři silní chlapi znova nasadit, jen kousek vedle bublají nepravé bahenní sopky, minerální prameny a v puklinách rozpraskané křemeliny se usazuje síra. Další zastávkou je Vonšov. Vonšov-Hollywood, jak je připsáno opět na pouhé boudě zastávky. Plechové ploty, hukot sušičky kaolinu, garáže, pár domků jak vystřižených z ostravské kolonie a ve dvoře zpustlého statku vyřezávaný kulatý holubník z 19. století. Občerstvit se lze pouze v rybníčku za kolejištěm, v odpoledních hodinách nikde ani živáčka. Motoráček zadrncá, po levé straně prokmitne mezi topoly silueta Starého Rybníku, vesničky s původně románským hradem (dá se vlézt do sklepení), a následuje Skalná (do roku 1950 Vildštejn) s hradem rovněž původně románským, opravovaným a nepřístupným, a se žlutobílým kostelíkem sv. Jana Křtitele na kopci, zdaleka viditelným. Nádražíčko, kde je dokonce možno koupit jízdenku, je asi kilometr od městečka, ke kterému mě váže příliš, než abych dokázal být stručný, takže za průběžného spalování naftového paliva pokračujeme kolem hlavních budov fabriky KEMA, kde vytěžený jíl definitivně ztrácí svou původní podobu, a začínáme stoupat do kopců směrem ke Krušným horám, objeví se neobsluhovaný, ale obydlený drážní domek, a za sklem

na skobách zavěšený večer,
záclonka, za ní žárovka, stanice Velký Luh,
bělásci ve světle motoráčku,
blonďatá průvodčí s fialovým šátkem ve vlasech
zamyká ocelové dveře hradla,
zamyká
živé tělo snu.


V blízkosti nádražíčka v idylických lesních zátiších se lesknou hladiny rybníků obklopených chatkami, u přejezdu restaurace, kterou jsem navštívil pouze jedenkrát, a samozřejmě si ke mně přisedl chlapík, který deset let rubal uhlí na Karvinsku v dole l. máj. Mých znalostí trati a vzpomínek s tím, jak přibývá nadmořské výšky, stále ubývá. Přes borůvkové lesy a v následující zastávce Nový Kostel jsem z vlaku dokonce ani jedinkrát nevystrčil nos, pamatuji si, že tu vždycky strašně štěkal obrovský vlčák před velikým a ponurým osamělým statkem. Ceduli s nápisem Dolní Luby motoráček projíždí, tady zřejmě nemá nikdo proč vystupovat, po pravé straně se objeví vysoký komín Cremony, stoupání je příkřejší a příkřejší, až souprava doopravdy dosupí na konečnou. Většina cestujících vystupuje právě zde. Městečko ve svazích, kde jsem strávil jediný pracovní den.

prsty od oleje
a stísněné světlo Lub
mlha Sudet
a každý barák jako nádraží
jen na chvíli a nikdy doma
prsty od oleje
a olej sáknoucí do země
u zdánlivě čistého potoka
olej sáknoucí
do vody života
šedý jíl v podloží


Zdejší baráčky, pominu-li překvapivé množství paneláků, skutečně silně připomínají budovy vlakových stanic. Kostel sv. Ondřeje na strmě se zdvihajícím návrší, jedna malebná ulička, inu, Luby znám opravdu jen povrchně a v rámci povrchnosti mohu vlastně doporučit jen jediné: sejít těsně pod nádraží a urazit jedno pivo v restauraci “U soudruha”.
Trať 146 nevyniká nijak dramatickými ději, scenériemi nad vodopády, pětikilometrovými tunely, výhledy na Karlštejn nebo pověstnou kriminalitou rychlíků z Prahy do Ostravy a Košic. Je taková jako zdejší kraj a městečka, ne nadarmo se tu říká: “Skalná a Plesná prdel je děsná”. Venkovské Sudety, s invazí Němců jen pozvolna postupující, a vlastně nevím, jestli o zdejších koutech platí ještě dnes to, co se proslýchalo za socialismu - největší počet sebevražd v tehdejší ČSSR.

Weles 3 (Léto 1996)
Železniční rubrika, str. 38-40



-aav- 1/10/2003

čtvrtek 9. ledna 2003

Báseň pro tento den:

Jakub Chavalka
Zimní mlha


Zima hází bílou omítkou
a mráz vyhladil svou drsnou
dlaní poslední pláň,
nastavenou jezevčím spánkům.

Těžce prolamujeme kroky,
když pohyb, co zbyl,
nám od úst uniká.
Nahoru dolů slyšíme sníh.

Weles 5 (1/97)
str. 8



-aav- 1/09/2003

středa 8. ledna 2003

Báseň pro tento den:

Marin Josef Stöhr
Hodina Hora


Už nehojí půlnoc
od Sněžné z věží.
Sněží...
Tam pod ráhny žeber

červotoč hříchu
na moučku srdce drtí.
Je hodina Hora.
Padám z ní k smrti.

Weles 3 (Léto 1996)
str. 8


--------------------------------------

Ve Slezsku se ale dějí věci! Čtenářům odjinud přetiskujeme včera objevený článek z Moravskoslezského vydání deníku Mladá Fronta DNES:

Verše žačky inspirovaly ředitele k soše

Mladecko - Nebývá obvyklé, aby na malé venkovské školy spojily své umělecké síly ředitel, učitel, žačka, školník i topič. Přesněji řezbář, uznávaný básník, mladý literární talent a dva zruční řemeslníci. Výsledek přesně takového spojení byl včera slavnostně představen v základní škole v Mladecku na Opavsku. „Nejsem přítel školometské výzdoby a prázdných hesel ve školních chodbách, která se opakují školu od školy,“ přemítal ředitel mladecké školy Petr Štícha, rodák z Valašska a vášnivý řezbář. Na dřevěném reliéfu sovy z lipového dřeva pracoval několik měsíců, přičemž inspirací k řezbě mu byly verše literárně talentované žákyně Hany Špiláčkové. „Čas je ale neúprosný, Hanka už mezitím začala studovat na střední škole a vydává verše v předních literárních časopisech, jakými jsou třeba brněnský Host a Weles,“ připomněl ředitel malé vesnické školy v bývalých Sudetech, v níž múzy rozhodně nemlčí. Naopak, v čase televizní a počítačové zábavy se v Mladecku téměř s aurou národních buditelů navracejí k dějinami prověřeným hodnotám. Za objev talentované básnířky vděčí škola v Mladecku svému kantorovi Vítu Slívovi, uznávanému básníkovi střední generace, v loňském roce nominovanému na prestižní celostátní literární cenu Magnesia Litera. „Mohu jen doufat, aby Hanka u psaní zůstala,“ přál se včera Vít Slíva, zatímco autorka veršů Hana Špiláčková tiše slíbila, že zatím pero z ruky odložit nemíní. Její verše, vypálené do dřeva mladeckým školníkem a za pomoci školního topiče, teď defilují schodišti budovy společně s více než metrovým reliéfem sovy. Sova je symbolem vzdělanosti už od dob antického Řecka, kdy byla atributem bohyně moudrosti Athény. Sovu v tomto smyslu personifikuje i báseň Hany Špiláčkové a sovu včera připomněl shromážděným žákům mladecké školy i Vít Slíva: „Snad tato sova bude probouzet touhu po poznání, aby každý z žáků přejal alespoň něco z její moudrosti.“

Datum: 11.12.2002
Autor: IVAN MOTÝL
Zdroj: Mladá fronta DNES
Strana: 01, Moravskoslezský kraj



-aav- 1/08/2003

úterý 7. ledna 2003

Přípis pro tento den:

Jan Slovák
- - -


Byla neděla. Šel jsem do kostela horama. Vysvlékl si košulu, aby sa mně nezapotila. Bylo po nočním dešti, ale v horách občas spadla kapka. Vlhko mňa obstíralo.
Stál jsem ve vchodu kostela a tváří narážel na těžký, teplý vzduch, co byl ve vnitřku. Záda mňa chladily ještě z tych hor a potu.
Nakonec začali zpívat “Sbohem, má radosti”. Před lety, na zájezdě s panem farářem, když jsme tuto zpívali v jednom mariánském kostele a šli pozpátku, pomalu, sloku po sloce ven z kostela, měl jsem pocit, že při tom zpěvu opravdu odcházám náposledy.
Tehdy jsem si říkal, že až umřu, mně ju zazpívajú a že při tom budu v hrobě bečat. Představuju si to a vždycky při tom bečim aj ve skutečnosti.

1986

Weles 3 (Léto 1996)
str. 16



-aav- 1/07/2003

pondělí 6. ledna 2003

Báseň pro tento den:

Milan Děžinský
Hospoda


Světlo po dlouhé zimě rozpouští své copy
po popraskaných stěnách. Bělavé žilky řek
mění v černé stíny ryb.
Když vyjdeme ze dveří, zmačká nám tváře
do strašlivých grimas.
První nadechnutí vyrazí dech.
Venku, na jedné z židlí, sedí shrbená postava
v kabátě černém jak zašlá sláva němých
komiků.
Kostrbaté nároží, o které se opírá v noci,
jen aby si setřel z čela perličky potu,
jen aby se nadýchnul před tím,
než půjde domů ke svým šedým obrazům,
se třese v horkém poledni.
Je to zlé, řekl, ale nikdo nevěděl,
o čem mluví.
Procházeli jsme se sem a tam po prostoru.
Není slyšet hudba.
Muži hrají kulečník, taktovkami prstů se tu a tam
smeknou po plátně, jako by chtěli naznačit směr.
Někde v jejich útrobách se rozčílením chvějí
vřeténka svalů, hráči však vypadají klidně a nepřítomně
jako těžcí melancholici v léčebných ústavech.
V rohu se rozchechtala ženská. Je to jakási hra.
Na stoly číšník klade ledové sklenice a těžké talíře.
Vždy se jen trochu předkloní.

Weles 3 (Léto 1996)
str. 12



-aav- 1/06/2003

pátek 3. ledna 2003

Bohatý jak kozel rohatý
Michal Jareš


Nedávno se mi dostala do rukou podivuhodná publikace, kterou roku 1919 vydal a „tu a tam nahrabal“ v Raškovicích nákladem Beskydských Besed Jaroslav Ludvík Mikoláš. Její název hovoří za vše: Z úst lidu českého na Těšínsku. Sbírka přísloví, pořekadel a přirovnání i svérázných obratů jazykových. Na dvaadvaceti stránkách se tak může čtenář obeznámit s produkcí pořekadel a přísloví, která existovala před sto lety na Těšínsku, aby byla později bohužel mírně zapomenuta a zapomínána. Což už si uvědomoval sběratel Mikoláš:
„České Těšínsko, zapadlý koutek české vlasti; zapadlý a zapomínaný. Neprávem! Jak bohatá je půda Těšínska na nerosty, tak bohatou je kultura lidu na Těšínsku, ať se již projevuje ve společenském či rodinném životě, o veřejných, lidových neb církevních slavnostech či zase o slavnostech rodinných. Co tu bohatosti a rázovitosti jazykových a slovních rčení.“
Ve svém úvodu, z nějž byla předchozí ukázka ocitována, sběratel dále pranýřuje kapitalistický imperialismus, apeluje na „národní karakter“ a podrobně se zamýšlí nad mravní vyspělostí národa. Poté se vrací ke své sbírce: „Pohlédněme blíže pod střechy Slezanů, tam neznají těch školených výkladů a frází a nemluví dlouhými výklady, neznázorňují to, co chtějí vyjádřit, studovaně a dlouze, nýbrž krátce a pádně, mudroslovím. [...] Přísloví a pořekadla nasbíral jsem stykem s lidem, hlavně s generací starší. [...] Vím, že nejsou všechny a že jsou mezi nimi přísloví všech národů a to právě je pro vědu cenným k bádání ve slezském národopisu. Počet 638 jest zajisté úctyhodný.“ No, nevím, jestli věda využila k bádání tuto skromnou sbírku pana Mikoláše, ale je zajímavé a půvabné se probrat příslovími. A to hned z několika důvodů: první je důvod jazykový, v němž i „klasická“ přísloví působí díky nářečí ozvláštněně, nově (Mo pod čopku; Pes psu oka něvyhryzě; Přišla kosa na kamyň! nebo Co tě něpoli, něhaś).
Další důvod, proč se zabývat příslovími, jsou zajímavá až kuriózní pořekadla, víc podobná zaříkáním a mumlání šamanů, což zejména ducha básnivého nemůže nechat v klidu (Vlol, vylol; Zvjol hrách; Krotke nožky, dupka hned).
Mikoláš se mnohdy v setkání s vulgarismy (a jistě jich bylo víc, než sbírka přináší) snažil jistá slova vytečkovat (Bídný vtok, co do svojiho hnízda s...), ale přesto mu proklouzlo občas řízné přísloví bez „cenzury“ (Rovný s rovným a hovno s hovnym; Srač do vojny, kěj šable neni). A to nemluvím o vrstvě silně antisemitských pořekadel, týkající se židů a „cygunů“ (Smrdi jak žid česnekym; Zaś ho židuvka uřekla – – přísloví o opilých lidech).
Vybral jsem pár přísloví, která by charakterizovala sbírku pana Jaroslava Ludvíka Mikoláše se vší úctou k němu: je mezi čtenáři Welesu někdo, kdo pokračuje v ta-kové bohulibé činnosti?

Hledo hruma a mó ho duma.
Stroji se k tymu jak hladny ku sraňu.
Ani z obyčaju nědaju.
I chrobok se bruni.
Bohatý jak kozel rohatý.
Čápu kapusta, čápu groch.
Lepši cygun černý než bílý.
Byl tvuj tata skloř?
Chvoline na jermak vezu, hanine duma předujú.
Plecě se jak bzdina v letarni.
Blozna kupuju na jermáku.
Ně jednymu psu bosek.
Už mu huňka tle.
Dřísty, chlastu ež ku městu.
Kdo se směje, tymu sadlo rostě.
Našel věchet řiť.
Co un do, to na zlúmaným kiju uněse.
Na dva křesťany jeden Žid, na dva Židy jeden Řek a na dva Řeky jeden Armén.
Jak je vymlocyne, ynym vjoć.
Žere jak Prajs.
Co cuzy nabije, to ďura vyhnije.
Tluče se jak Marek v pekle.
Nimaju duma dvéři.
Už přišel na kuři buty.
Darmodaj umřel a borg něžije.
Rubo hovno sekyru.
Co hlava, to rozum, co řiť, to fundament.
Kaj ho stihně, tam ho migně.
Čim vice do hovna žgo, tym vice smrdi.
Smrdi robotka, vuni chlebiček.
Černé ruky od roboty, černé nohy od zhniloty.
Gořólinka lykytic, kdo ju pije, nimó nic.
Leje tu trubiznu jak do buta.
Z čijiho koňa uprostřed mořa.
Hulaj, dušo, pekla nima.
I na Rusi robiť musí.
Třeja mu dać, bo dostaně pipeć.
Včera byla něděla, ponděleček nastol, / porachuj, spočítěj, co’s včera přechlastol.
Zelí je poloviční chování.

Weles 13
str. 64/65



-aav- 1/03/2003

čtvrtek 2. ledna 2003

Báseň pro tento den:

Lubor Vyskoč
Otec


Otec zemřel
v minutě která byla tak neskutečná
jako volání sýčka
Chodím teď v oparu
kde není jistota
kde vše je jakoby čekání
a údiv
Úřady jsou chladné
neosobní zaběhlé a pomalé
a když někdo na nich projeví cit
těžko se adaptuji
na tak zvláštní změnu
nevím co říct
Vůbec nevím co říct
když se to týká otce a toho že není
je tu jakési samovzniklé tabu
s neznámými pravidly
s bílým chmýřím
a rizikem samovznícení
Zpočátku jsem chtěl být statečný
Vím přece že duše žije dál
a jde si svou cestou
průchodem tajemstvím
o kterém máme málo přesných zpráv
A tak jsem si řekl: Nebudu nic cítit
tak se nejlépe uchráním před bolestí
která by mohla rozleptat schody
po kterých stoupám
Ale sama vznikla a ukryla se
do plátků růže
která roste a voní za zrcadlem
a jako řeka
razila si své vlastní kanály
posílala své vlastní pozvánky
Pak byla mše
slova pravdivá
uvědomění si naděje
a usmíření
odpuštění
přání dobrého návratu
Tak jednoduše se to říká
ale vnímal jsem ji jako opravdu Velikou
Večer jsem si sedl k cigaretě
a četl ty pozvánky došlé za pár dní od mé bolesti
byly jich koše a auta plná obálek
poslané tiše a spěšně
upomínky obav bulletiny vzpomínek
větrné pozdravy z dní prožitých s otcem
a tuláci kteří volali: Opravdu se to stalo
Vnímal jsem tu bipolaritu
která mne k otci vázala a váže
to jak miloval i zraňoval
jak za jeho příkazy žilo malé dítě
které touží po lásce a přijetí
málo ji samo umí dát
ale chce pomáhat a dávat
Jing a Jang mají v sobě opačné tečky
a tak to skutečně je
není bílá bez černé a černá bez bílé
tady u nás na poutním vrchu
Seděl jsem a vzpomínal
a zdravil se s lítostí
nad ztrátou blízkého člověka
pozdravil jsem bolest a
pustil ji k sobě aby se mohla
časem rozpustit v bílé mraky
které plynou
Před očima mi běžely obrazy
jako momentky z bálu:
jak jsme jednou společně zašli na víno
jak jsme vítali první sníh
jak jsme lovili ryby
jak jsme šli koupit oblek
jak jsem přišel v den maturity opilý
jak jsme naposled zdobili vánoční stromek
jak jsme poslouchali hudbu
jak jsme si nerozuměli
a jak jsme si rozuměli
jak jsme k sobě ztráceli cestu
a jak jsme ji stále znovu hledali
A bylo mi najednou smutno
že tu táta už není
a ten smutek byl čistý a plachý
jako srna když jde pít
Já ho vítal
protože byl pravdivý
nebyl už klubíčkem vlastních zákazů
a bláhových rozhodnutí
zůstat za každou cenu statečným
proudil a bral na sebe mou tíhu
kterou jsem předtím pozdravil
a měnil se v bílé mraky
jež plynou
zvolna
k jihu a za sluncem
Cítil jsem vinu
že jsem s mým tátou málo byl
v poslední době
vinu za mou snahu žít vlastní život
a pak jsem najednou věděl
že je to přirozené
a že jsem neudělal chybu
když jsem chtěl žít opravdově
což stále chci
Teď už dny zase jdou
svým způsobem beránka
který skotačí
zvládá i nezvládá
bojí se i miluje
žije
a pomalu postupuje údolím k prameni
Vzpomínka ovšem bude stále
něco podstatného se změnilo
Měl jsem tátu rád
Jeho přísnost (on stále se mnou je)
teď vnímám jako dobré rady
což je velká úleva
která dává prostor vyrovnání
Mše byly tři
a na parte stálo
Kéž najde mír
ten kdo odchází
do Nebeských polí
Jen na mně je jak se rozhodnu

Weles 12
str. 77-78



-aav- 1/02/2003