čtvrtek 31. července 2003



Dobré ráno, hezký den!
-------------------------------

Opatrně otevíráme levé oko...
(všechny ty místnosti, putyky a domy)
opatrně otevíráme pravé oko...
(vzpomínky ze snů derou se a jsou)
a...
(!)
vypisujeme soutěž o nejbystřejší prázdninové čtenáře Welenovin...

Prvních 5 z Vás, kteří jste zaregistrovali naše probuzení a napsali nám e-mail s názvem "Vidím Vás!", čeká knižní odměna z našeho nakladatelství.
Z čeho můžete vybírat?

- Vít Slíva: Bubnování na sudy
- Petr Španger: Vodní Mlýnky
- František Hubatka: Chladna z rána
- Vladimír Šrámek / Jozef Fodor: RUMUNSKO - Mýma očima / Mojimi očami
- Weles 14 + Weles 15,6 + Weles 16



-aav- 7/31/2003

pátek 11. července 2003




Nastal čas, uložit se k letnímu spánku...

Tak tedy:


S Á D R O,
Z T U H N I !



- - - - -

(Ve snu se Weles zjeví zde a zde...)



-aav- 7/11/2003

čtvrtek 10. července 2003



Ještě stále jsme tady...

- - - - -

Čtení pro tento den:

Petr Payne
Když poutník, tak kulhavý


Poutník není turista, není ani člověkem na služební cestě. Turista nebo i turista z profese - cestovatel cestuje ze své vůle, jeho cestovatelství je projevem jeho svobody. Jde, kam chce, vše ofotí, nasedne a hurá na druhou polokouli země! Naopak ten, kdo je na služební cestě, je spoután svým posláním. Rusové říkají služební cestě případně - komandírovka. Cestovat služebně, z příkazu, znamená cestovat z vůle nikoli vlastní, nebýt na cestě svoboden, nemoci se zastavit, kde bych chtěl, hovořit a pobýt s lidmi, ke kterým mě něco váže. Samozřejmě i na služební cestě se vyšetří nějaký ten půlden a cestovatel, pokud není bohatý, spojuje své cestovatelství například s novinařinou. Je-li cesta podobenstvím života, pak člověk v prvém případě je chápán jako bytost převážně svobodná a v druhém jako bytost osudově určená a vymezená. Poutnická existence není to ani ono, obojí snad napůl, a přece něco navíc. Poutník přijímá svá osudová určení, bere je jako úděl, ale také sám utváří svou cestu. Tady, odtud, z této bytostné dvojakosti pramení poutníkova kulhavost. Jako je jeho jedna noha volná a druhá spoutaná, tak je sebe-určující i určován. Duchovní pouť není naplněním daného fahrplanu, ale také to není bujaře nevázaný výlet. Ale i na výletě nebo na služební cestě se může přihodit něco nečekaného, něco zásadního, takže jeden objeví svou vázanost a druhý svou možnost: kámen úrazu, nedopatření, ránu a vyšinutí. Neboť na cestách jsou rizika vzdor všem pojištěním větší, tuto naději nelze těm s fotoaparáty na pupku upřít, a také služební cestu lze dle návodu Heinricha Bölla svévolně ukončit. A cesta se stává poutí. To proto, že je stigmatizována, je znamenána ranou, samozřejmost pohybu je ochromena kulhavostí toho, kdo kráčí, vývoj se zauzlil. Když poutník, tak kulhavý...


Kulhavec Josefa Čapka

Když kulhavý poutník, tak knížka od Josefa Čapka, která vyšla v roce 1936 a u vnímavých současníků byla záhy vřele přijata.
Kulhám, tedy jsem, přemýšlím o své cestě, vedu hovor se sebou samým, odkud a kam, odnikud nikam, pocházím z vajíčka, které bylo oplodněno, a spěji ke smrti. Čapkův poutník není, nemá být žádnou alegorií, tak jako jí nemají být ti, které cestou potkává. Právě ta jeho kulhavost se vzpírá jakékoli alegoričnosti nebo, jinak řečeno, v kulhavosti se docela prolne rovina reálná s rovinou alegorickou; zemitost kulhavosti zakládá symbol, jehož hloubka strhává do sebe vše, co bylo a bude řečeno.
Kulhavý ví, kam jde, jde ke smrti. “Belhá se branou věčnosti”, jak usuzuje. Největší setkání, k němuž na cestě dojde, a není to setkání v žádném případě náhodné, je setkání s Duší. S duší, která je přinejmenším úžasem z vesmíru, ale která si též pamatuje, čím jí byl vesmír a svět - možná i když přechází přes můstek smrti. Duše nevede spor o své právo na existenci s tělem, jak je to konstruováno starými modely, ale s Osobou. Také tu poutník potkává: Osobu, jež obléká člověka v jeho funkci, v kariéru, a obdařuje ho klamem veledůležitosti a fenoménem úspěšnosti, s rukávem plným aktivit, venkoncem však prázdnou formu života. A poutník tady vidí bezbrannou duši najednou podléhat. A přitom jde o mnoho, “o tělo, o život, o všechno ostatní až po to nejposlednější”.
A ještě než opustíme Poutníka Čapkova, abychom pátrali po jeho předchůdcích, ptejme se po cílí, kam došel, nebo lépe po smyslu, jehož se dobral ten kulhavý. Otázka “odkud a kam” otvírá vědomí celku, ale zároveň ústí v nevědění. Poutník ví, že Věčnost je již nyní a “všichni jsme chtěj nechtěj v jejím koncentráku”, ne až tam, za nějakou hranicí, po smrti, která jako by byla přechodem “z chudácké vesnice do krajského města". Ale duše poutníkova posledního smyslu nenachází. To však neznamená, že neexistuje. “Nepřivedla mě víra k bohu církví. A přece nejsem člověk bez víry”.


Kulhavý poutník Hieronyma Bosche a jiní poutníci

Nepochybným předchůdcem, jehož štafetu Čapkův poutník přejímá a s nímž se částečně i polemicky vyrovnává, je poutník J. A. Komenského (Labyrint světa a lusthaus srdce - 1631). Josef Čapek z Labyrintu párkrát cituje a jak Komenský, tak i Čapek uvádějí svá díla mottem z biblické knihy Kazatel. Setkání poutníka v Labyrintu jsou panoptikálně četnější, komicky pestřejší a systematičtější. Také dialogičnost já - poutník má u Komenského praobraz v rozprávkách s průvodci a rádci. Příbuzný je i obrat do vlastního nitra; u Komenského však nastává až v závěru. V pokojíku srdce svého se Poutník setkává s hostem, přítelem kromobyčejným, totiž se samým Kristem.
Jestliže Komenského poutník venkoncem opouští Labyrint a vstupuje do letohrádku svého srdce, pak poutník jeho mladšího anglického kolegy, laického kazatele Johna Bunyana (The Pilgrim’s Progress, 1678), vstupuje do labyrintu děje hned na začátku, když začne hledat spásu a věčný život. Jako by pokračoval tam, kde Komenský pomalu končí. V tomto světě se nachází ještě více alegorických lokalit: Bažina malomyslnosti, Očarovaný kraj nebo Trh marnosti se zbožím všeho druhu, vskakují tu do cesty Světaznal, Výklad, Doufající, Nespokojený apod. Kristian, tak se totiž poutník jmenuje, nekulhá, ale nese jakési břemeno - posléze se dozvíme, že je to břemeno vlastních vin, jehož je poutník záhy zbaven. Na cestu Kristianovi svítí Evangelium a obrazy biblických postav. Kristian nakonec vítězně prochází smrtí, o níž těžko soudit, zda je skutečná, nebo jen alegorií - ve snové krajině, která se autorovi zdá, je totiž všechno sen. A poutník dochází cíle svého určení. Ocitá se v branách Nového Jeruzaléma.
Sestavování kaleidoskopických obrazů z alegorických postav i z reálných figur tohoto světa, někdy až komických, má už od středověku svou bující tradici a kdoví, zda tuto metodu neobjevili zdávna vlastně malíři nebeských scén a posmrtných soudů. U Hieronyma Bosche, malíře této ražby výjimečného, jsem objevil postavu kulhavého poutníka, která prochází takovým světem. Boschův Kulhavý poutník (tondo z roku 1510) bývá také nazýván Ztraceným synem je míněn ztracený, marnotratný syn Ježíšova podobenství. Nuzný, zestárlý a ztrápený pocestný s ovázanou nohou míjí hostinec, symbolizující prý svět a ďábla. Branka, ke které míří, vede do útěšné holandské krajiny a představuje lepší příští a možnost nalezení ztraceného domova. Tento poutník má svého o deset dvacet let staršího předchůdce namalovaného na rubu křídel triptychu Fůra sena. Poutník tu ještě nekulhá, je mladší, ale krajina za jeho postavou představuje alternativy života pestřejší a děsivější. A k tomu uvažme, že na křídlech triptychu jsou Boschem namalovány Peklo a Ráj a že Fůra sena je karnevalovým alegorickým obrazem do záhuby se valícího nenasytného lidstva. Proti tomu množství figurek cpoucích se senem je poutník sám. Poutnická existence tu představuje životní alternativu, v níž samota je daní za překonání pokušení a nalezení cesty.


Kulhavý poutník v biblické krajině

Některé svrchu uvedené obrazy nás samy navádějí do krajiny s biblickými náměty. Ikonografie Boschova Ztraceného syna spojuje hlavního protagonistu s kulhavostí. A pak je tu myšlenka návratu, vlastní snad všem duchovním poutím. Ztracený syn (Ježíšovo podobenství o Marnotratném synu-Lukášovo evangelium, 15. kapitola) je ten, kdo došel nejen existenční, ale přímo existenciální bídy. Dříve než se rozhodne vrátit se z ciziny k otci, čteme, že “vešel do sebe samého”. To je zřejmě to podstatné, i kdyby domů nedošel, i kdyby otec mezitím zemřel, jeho cesta dostala novou kvalitu. Z dobrodružného výletu, z životní turistiky se stala pouť. A poutník, byť procházející cizinou, není již bezdomovcem sebe samého. Příběh je to stručný, Bible je vůbec stručná, ale známe příběhy na podobné téma, které jsou rozvinutější. V Písni o perle, povídce užívané dávnými gnostiky, je královský syn vypraven na cestu do Egypta, aby odtud přinesl perlu. Časem zapomene na své poslání, na důvod svého pobytu v nepřátelské cizině a upadne do těžkého spánku. (Služební cesta se promění v neplánovanou dovolenou.) Z dřímoty ho probudí až dopis z pravlasti - : “Četl jsem tam o všem to, co bylo napsáno v mém srdci.” Princ se probere, ukořistí perlu, míjí Labyrint, míjí Babylon a putuje domů. Z příběhů, které zde uvádíme, je idea návratu zde nejvíce zdůrazněna. O to také v gnozi běží, o návrat duše do nebeské vlasti. Tento poutník nekulhá, jeho vada spočívá v jakési zapomětlivosti, je třeba se rozpomenout na královský původ a co nejrychleji se vrátit. Badatel Hans Janas srovnával starověkou gnozi s existencialismem. V popisu pobytu člověka na zemi je nasnadě jistá příbuznost: V gnozi i v existencialismu je člověk do světa vržen, je tu cizincem vydaným na pospas svému přemýšlení a hledání smyslu, a jistá je jen smrt. V gnozi však, navíc, přichází řešení, gnostické poznání, dopis z pravlasti, ukáže se tajemný zjevovatel, je odhalena vlastní božská duše a následuje šťastný návrat domů. Co tedy, jestliže nevěříme spolu s existencialisty v gnostickou myšlenku návratu? Žádný návrat, žádná zkratkovitá, snová řešení! O to vážnější prožívání této marnosti a časnosti! Nicméně i k tomu a právě k tomu je třeba vědomí smrti a pouti, vědomí vlastního já a věčnosti. “Úplná resorpce do reality není u člověka vůbec možná; a právě to, že ji vždy něčím přesahujeme, že tedy nechodíme v životě po stejně dlouhých nohou, znamená kulhavost" (Jan Patočka: Kulhavý poutník Josefa Čapka - samizdat 1978).


Praotcem kulhavých poutníků je Jákob

Jákob, psanec mezi dvěma domovy, z nichž ani jeden nebyl místem míru, zažil mnohé na cestě. Na cestě měl také vizi, v níž viděl žebřík s anděly, jak po něm vystupují a sestupují jako po eskalátorech, a na závěr vidění se musel zhrozit a říci: “Není jiného, jediné dům Boží a tu jest brána nebeská.” Jákob se už dávno belhá branou věčnosti. Jeho kulhavost je důsledkem právě takových bolestných setkání, která proměňují cestu, z vlastní vůle nebo z přinucení okolnostmi, v pouť.
“A zůstal Jákob sám; a tu zápasil s ním muž až do svítání. A vida, že ho nepřemůže, obrazil jej v příhbí vrchní stehna jeho... I otázal se Jákob, řka: Oznam, prosím, jméno své. Kterýžto odpověděl: Proč se ptáš na jméno mé? I dal mu požehnání. Tedy nazval Jákob jméno místa toho Fanuel; nebo jsem viděl Boha tváří v tvář a zachována jest duše má. I vzešlo mu slunce, když pominul Fanuel, a kulhal na nohu svou...” (Genesis, 32. kapitola, Bible kralická)

- - - - -

Weles 6 (2/97)



-aav- 7/10/2003

středa 9. července 2003



Blíží se doba, kdy se Welenoviny na čas uloží k letnímu spánku a jejich tvůrci se vydají levitovat do končin tajemných Turoňů, do míst, kde hora snáší kamenná vejce. Než však vyslovíme onu nezbytnou uspávací formuli...

- - - - -

Báseň pro tento den:

Tomáš T. Kůs
rámařství


(doma doma doma
tam se vždycky mlčelo
každý sám postával před svým oknem…)


venku prudký lijavec
z drdolu mračen vypuštěné vlasy
hrábě košťata
mé vysoké čelo přilnuté na zkrápěném skle
a sklo se neptá

kým jsi
kým jsi chtěl…

…ne tolik odpovědi nýbrž i otázky kladou se jinde
a pokud je uzamčeno veškerý pohyb ve vteřině
hrůzně nabude zároveň však oněmí
jako stokrát přečtený plakát na ulici
jako nikdy nepřečtený vytracený list
z knihy skrze jdoucích dějin

vyprahlost silnice opláče voda
sametovým hřbetem dlaně jeví se
opatrná jízda automobilistů.


Weles 15,6 (2002), str. 36


-aav- 7/09/2003

úterý 8. července 2003



Pomalu, ale jistě, se blíží doba, kdy se Welenoviny na čas uloží k letnímu spánku a jejich tvůrci se vydají levitovat do končin tajemných Turoňů, do míst, kde hora snáší kamenná vejce. Než však vyslovíme onu nezbytnou uspávací formuli...

- - - - -

Báseň pro tento den:

Ladislav Krajča
● ● ●


Do včerejších šlápot
v blátě pod vodárenskou věží
padá rokajl deště a
stříbrná muší křídla
Teď všechny věci
- talířek z jitrocele
pavoučí svícen
i rafičky přesýpacích hodin
zavážu do krabice
z modravé lepenky
a vydám se ještě jednou
okolo věže
Slyšíte? Ťukání kapek
na víko krabice
Serafické hlasy
v skleněném lese
za obzorem

Weles 6 (2/97)


-aav- 7/08/2003

pondělí 7. července 2003



Báseň pro tento den:

Peter Cibák
Dozrievanie


Fragmenty podzemných kvetov
narúšajú zázemie
bezbolestne vrhajú nedozreté puky
(vyššie) do priestoru
vypĺňajú ho vôňou minulého storočia
– vzduch prská!

možno nižšie
v súlade melódie
črtajú letokruhy krajšiu jar
– matkám už odňali deti!
a
z tých posledných cítiť len vibrácie
/závan v puklinách kôry/

Weles 15,6 (2002), str. 27


-aav- 7/07/2003

pátek 4. července 2003



Čtení na tento víkend:

Otázky saunismu

V letech 1979 až 1981 vycházel v Brně pozoruhodný strojopisný časopís Otázky saumismu, jehož jediným redaktorem byl básník Vít Slíva. Celkem se mu podařilo sestavit pět čísel. Od druhého čísla druhého ročníku vycházely Otázky saunismu pod názvem Sauna-trauma a Vít Slíva přizval ke spolupráci (fiktivní) redakční radu.
Co přivedlo Víta Slívu na myšlenku vytvořit periodikum, jehož hlavním cílem bylo zdiskreditovat saunistické hnutí? Odpověď je nabíledni, pokud uvážíme, že básník Slíva patřil odjakživa mezi zaryté moralisty a puritány, v jehož očích splývá pojem sauna s pojmem nahota a neřest. A ve chvíli, kdy podlehne saumismu ONA, nezbývá než celou problematiku prozkoumat, popsat a saunisty usvědčit z všemožných morálních poklesků. Tohoto úkolu se Slíva zhostil s precizností a důsledností sobě vlastní. Přitom sám přiznává, že mu jde v prvé řadě o ženu v sauně (nebo o saunu v ženě?), o její sklon k vyhledávání nezvyklých forem rozkoše, nikoli o saunu jako takovou.
V souvislosti se saunou nemohu nevzpomenout krále Václava IV. a jeho lazebnici Zuzanu. Snad právě středověké lázně suplovaly v našich zeměpisných šířkách sauny. Kádě s vodou, pára, pot a ručníky, těla mužů v péči polonahých lazebnic, to je obraz středověké lázně, který koresponduje se Slívovou představou sauny coby ohniska sexuální nevázanosti. Krále Václava by Slíva jistě označil za zvrhlého saunistu. Tento český panovník si lázně-sauny oblíbil natolik, že přijal za svůj osobní znak stočený ručník a ledňáčka, ptačího patrona všech lazebníků. Uvědomil si Slíva tuto skutečnost, když se v jedné ze svých básní stává malým modrým ledňáčkem...? (Báseň Modrý ledńáček je ze sbírky Nepokoj hodin, Blok 1984.)

Bogdan Trojak



(Otázky saunismu, roč. I, č. 1, 1979)

Jednoho dne, když už nebylo zbytí, vypravil se na okraj města saunu vyhledat a alespoň zvenčí pozorovat chod jejího života. Bylo to v zimě, v kterémsi z prvních měsíců roku. Z konečné stanice tramvaje se vydal s rukama v kapsách nazdařbůh. Pět hodin odpoledne, stmívalo se. Kdybyste ho na této bezhlavé pouti potkali, mohli byste uvidět, že jeho tvář je zfialovělá: to od mrazu a světlem výbojek. Rty modré jako plamen alkoholu. Chůze chvíli měkce melancholická a chvíli zas cholericky tvrdá. Právě tak jako doufal, že se přesvědčí o nevinnosti, a za chvilku už zase, že připadne na mrzkost, hnus a zradu. Jako byl příliš sláb, aby skutečně trpěl, ale přitom si přál být týrán.
Rukavice, ty měl, to ano. A zvednutý límec. Kromě toho ještě tři vytřepané cigarety a čtyři poslední sirky v kapse. Budu s tím muset rozumně nakládat, pomyslil si v jednu chvíli. Jinak ovšem přemýšlel, jak se dopátrat sauny. Šel cestou podél řeky a to mu připadala docela logické: sauna asi potřebuje hodně vody, a poloha při vodním toku je proto asi příhodná. Domněnka se mu vrchovatě potvrdila. Náhodně kolemjdoucí muž, dost zralého věku, aby už měl o saunách jisté povědomí, mu sdělil, že v těchto místech jsou sauny hned dvě... K vzteku! Jak teď najdu tu pravou? Ano, pravou, nebať ze všech saun, co si jich člověk může představit, jenom jediná byla vhodná pro jeho šetření. Kdybyste se ho zeptali proč, buď by odpověděl vyhýbavě a zavedl řeč na věci podružné, nebo by odpověděl zpříma a řekl, že mu vlastně nejde o problém saunismu ,,jako takový”, nýbrž jako o problém zásadně a prvotně noetický, totiž jako o problém, který by se dal lapidárně vyjádřit slovy: “Jaká, kčertu, vlastně je?” Z jeho odpovědi by bylo více než zřejmé, že má na mysli ženu, a ne saunu a vy byste dali patřičně najevo, že tomu rozumíte: “Zda věrná...?”
Ale on by nečekaně utrhl: “Zda zdravá!”


(Otázky saunismu, roč. I, č. 2)

...Další pochybnosti vzbudil úryvek z Nestorova letopisu Povesť vremennych let, citovaný v saunologické literatuře v překladu, který podstatně pozměňuje pravý smysl Nestorovy svědecké a umělecké výpovědi, jak se ukázalo, když si dal pořídit odborníkem na slovo vzatým autentický překlad podle kanonického originálu, Rukopisu krasnogorského . Porovnejte:

Překlad saunistický

“Viděl jsem lázně dřevěné, a vytopí je náramně
a svléknou se do naha i oblejí se kvasem louhovým
a vezmou na se proutí mladé, bijí se sami
a toho se dobijí, že sotva živi vylezou, i oblejí
se vodou studenou a tak oživnou.”

Překlad rusistický

“Viděl jsem muže, jak vynášejí na ramenou
dřevěné soudky a vypíjejí je do dna;
potom, naliti vinným kvasem, berou
košťata na své ženušky a bijí je, až je
dobijí, sotva však oživnou [ženušky],
znovu se nalijí [muži] pálenou vodou
[pálenkou-vodkou] a tak se umrtví.”

Co ho však přímo rozhořčilo, to byl způsob, jakým saunistická literatura cituje a interpretuje jedno místo z Kosmovy kroniky; tváříce se učenecky, přetiskují saunisté latinský text takto:

“Zuatopluk [...] sedit in medio super trunctum [místo ,truncum’] fornacis plus succensus ira guam [místo ,quam`] formax [místo ,fornax’], qui septies sucenditur [místo ,succenditur’] flamma.”

Čtyři chyby v tak krátkém úryvku nejsou ovšem nic ve srovnání s ledabylostí - co ledabylostí: svévolností, zlovolností, a ještě víc: podloudností, podvodností, a kdyby jen to: podfukářstvím překladu! Poslechněte si to:

“Svatopluk posadil se uprostřed na lavici, jsa více než pec sedmkráte ohněm rozpálená.”

Taková nehoráznost! Na filologickém překladu Víta Slívy sledujte, co z latinského originálu zůstalo v saunistickém překladu - jistěže záměrně! - nepřeloženo:

“Svatopluk usedl uprostřed na lavici pece, rozpálen hněvem více než pec sedmkrát rozpálená ohněm.”

Záměr je jasný: slova “fornacis” a “succensus ira” byla saunisty pominuta proto, aby mohl u čtenáře vzniknout klamný dojem, že české kníže Svatopluk už v 9. století vášnivě saunovalo a že saunování má tedy v Čechách více než tisíciletou tradici. Pia fraus ! Pravda je totiž taková, že kníže Svatopluk usedlo k peci, a nikoli na pryčnu potírny, a daleko více než touto pecí bylo rozpáleno hněvem... Tak, tak, pánové a dámy, přátelé sauny, to, co se ve vašem překladu vydává za dřevní saunování, má podnět nikoli fyzikální, nýbrž jen a jen psychický!
Avšak: hlavu vzhůru, saunisté! Nic si z toho nedělejte: vždyť dluhy národní historie bývají příslibem do budoucna!


(Otázky saunismu, roč. II, č. 1)

Na poslední chvíli: PŘECE JEN LISTÁRNA. Doslova v den uzávěrky tohoto ćísla přišlo do redakce Otázek saunismu vyjádření pana ELKA (Ludvíka Kundery, pozn. red. WELESu), dosud jen zmiňovaného slovesného umělce. S radostí a bez pisatelova svolení je v plném znění otiskuji:
“Otázky saunismu jsem prostudoval, a to už tenkrát i nyní, a roztrhl bych Vás, to dá rozum, neboť sauna je má pozdní velká láska a vášeň. Roztrhl bych Vás, jak se ti staří muži chvástají, že? Jenže na to nemám čas. Jmenovalo by se to asi Trauma sauny a pověsil bych Vás na kandelábr jako superzbabělce, typického to muže, který na svém strachu vstoupit do 125 °C buduje pracnou konstrukci. Přihráváte mi přímo na smeč, ale já [...]
Ještě PS: V Otázkách saunismu - teď vážně - navazujete podle mé hlavy na krásnou zasutou tradici - - - demlovskou! Víte o tom? [...] Ovšem - stejně musím vykutat, odkud se to ve Vás vzalo, tady holt asi kráčí Freud po promenádě č. 1.”

Ludvík Kundera
SAUNA

(Spolubratřím)

Finský bůh Sauny! Nechť nás dře
na žhoucí valše ještě x-kráte!
A neméně i na té ledové:
čím je to lepší, tím víc hekáte.

Dušynkám ale, hlavně dušynkám!,
po takovémto proprání je lebedno.
Jsou za ta léta totiž samý šrám...
Blaženě nyní opouštějí dno

a stoupají jak duhovité bubliny
táhnouce za pačesy tělo otrlé,
jež potom celý týden sní
o tom, jak horcechladně propere
je - - -

(Vizte dál na začátku.)

Weles 5 (1/97), str. 26-28



-aav- 7/04/2003

čtvrtek 3. července 2003



Ve spolupráci s Bogdanem Trojakem se (do jisté míry) podařilo odstranit komplikace, které v minulých dnech bránily v aktualizaci těchto stránek. Vzhledem k tomu, že, jak známo, "není všechno zlato, co se třpytí," prosíme o shovívavost nad "dočasně nečitelnými příspěvky", které se zde vždy na několik minut objeví - převod do češtiny provádíme ručně a to, zvláště u delších textů, zabere určitou dobu.
Pokud se Vám tedy podaří tyto nečitelné verze zachytit, budeme rádi, když budete intenzivně myslet na to, jak na Vás myslíme a srdnatě bojujeme s "ě", "č", "ř", "á", "ů"...
Děkujeme za pochopení.

- - - - -

Čtení na tento den:

Několik pozoruhodností pro železniční putování Slováckem
Jakub Grombíř


Když jedete z Brna tratí číslo 340 Brno – Vlárský průsmyk, začne se u Kyjova kopcovitá krajina pozvolna měnit. Vlak projíždí okolo vinohradů, po levé straně jsou Chřiby, za jasného počasí zahlédnete dokonce obrysy Buchlova. Na polích mezi Vracovem a Bzencem se dnes pěstuje především obilí a kukuřice, ale v 16. století se zde nacházely rybníky a zahrady tak úrodné, že se této krajině přezdívalo „Moravský Eden“. Ze Bzence cestující spatří především novogotický zámek s parkem a kopec Starý hrad, na jehož vrcholku jsou zříceniny kaple svatého Floriána, zničené v roce 1945 ustupující německou armádou. Zde můžete buď pokračovat dál směrem na Veselí nad Moravou a Uherské Hradiště, nebo vystoupíte (nádraží si dosud uchovává jistý rakouskouherský půvab, jen betonový model bzeneckého zámku už podléhá zubu času, ostatně stejně jako jeho předobraz) a pojedete lokálkou do Moravského Písku. Tato trať ovšem nemá pouze místní význam; je důležitou spojnicí mezi frekventovanými tratěmi 340 a 330. Po nastoupení do vlaku (zpravidla jezdí jediný vagon, pouze ve špičkách dva) vás čeká překvapení – na trati byl v roce 1998 zaveden samoobslužný způsob odbavování cestujících. V praxi to vypadá jako v městské tramvaji: cestující musí označit jízdenku ve strojku, stanice jsou oznamovány z amplionu. Když tudy někdo cestuje poprvé, obvykle ho nenapadne označit jízdenku, čehož revizoři s oblibou využívají pro udělení pokuty. Další kuriozitou je jediná zastávka na této trati v bzeneckém předměstí Olšovci, která funguje pouze na znamení. V Moravském Písku pak můžete přestoupit na někdejší Ferdinandovu severní dráhu, spojující Břeclav s Přerovem. Pozoruhodná je zejména tím, že ji projektovali angličtí inženýři a proto se na ní nezvykle jezdí po levé straně. V současnosti zde probíhá čilý stavební ruch, neboť jde o součást tzv. druhého koridoru, protínajícího východ Moravy od rakouských až po polské hranice. Miniaturní vesnická nádražíčka jsou opatřována velkolepými podchody, vyměňují se pražce, na silnici ze Bzence do Strážnice vznikl nový viadukt. Hezké to zrovna není, ale ekonomické argumenty spolehlivě přehluší veškeré námitky.
Cesta z Moravského Písku do Hodonína je velmi pozoruhodná, vlak projíždí rozsáhlým lesním komplexem nazvaným Doubrava. Půda je zde písčitá a nevhodná k zemědělskému využití. Přesto byl původní dubový porost na počátku novověku téměř celý vykácen. Obnažená půda se proměnila v poušť, nazývanou Moravská Sahara. Ta projevovala, stejně jako Sahara skutečná, značné tendence k rozšiřování. Písečné bouře ohrožovaly okolní vesnice a zejména město Bzenec. V polovině 19. století proto lesník Jan Bedřich Bechtel navrhl zalesnění oblasti borovicí, jejíž kořenový systém znemožnil pohyb písku. Pouštní charakter si zachoval pouze pás okolo právě vzniklé železnice – jiskry z parních lokomotiv rozněcovaly lesní požáry a nedovolily borovicím proniknout až k trati. Vznikl tak unikátní přírodní výtvor, nazývaný Váté písky. Rozpálený písek o mocnosti až 30 metrů vytvořil v našich zeměpisných šířkách nevídané mikroklima, takže zdejší fauna a flóra je příbuzná středomořské. Vzhledem k malé rozloze tu pochopitelně žijí jen drobní živočichové – mezi chránéné endemické druhy patří hlavně kudlanka nábožná a mravkolev, typickou rostlinou je kavyl stepní, nazývaný Ivanovy vousy. Trať tak lemuje step, z níž jen občas trčí osamělá, bizarně pokroucená borovice. Váté písky byly vyhlášeny národní přírodní památkou a po elektrifikaci trati musí na místo parních lokomotiv nastoupit ochranáři, kteří odstraňováním náletových dřevin brání zalesnění tohoto pásu, širokého necelých sto metrů a dlouhého 8 km. Tak výrazný a pozitivní vliv železnice na přírodu je jistě ojedinělý. O něco horší je to s automobilismem. Náročné terény byly kdysi užívány pro některé etapy Barum rallye, když se podařilo závodníky vypudit, přišel zase projekt dálnice, která by kopírovala železniční trať. Jeho realizaci zatím pozdržel nedostatek financí, ale definitivně vyhráno ještě není.
První zastávkou za Moravským Pískem je Bzenec-Přívoz. Nádraží pochází z roku 1891, budova je ozdobena slováckými ornamenty, které, vzhledem k odlehlosti místa, ještě nebyly překryty grafitti. V okolí nádraží vidíme krátery po vytěženém písku, které mohou připomínat krajinu severních Čech. V jedné bývalé pískovně se donedávna dalo koupat, voda tu bývala vždy příjemně vyhřátá. Dnes už je do areálu vstup zakázán, protože někteří občané z okolí si zvykli spojovat koupel s kradením drátů železniční signalizace, které se dají výhodně zpeněžit. V blízkosti nádraží na Přívoze se nachází rovněž legendami opěedené Černé jezero nebo gigantický dub, nazvaný podle loupežníka Žilky, který v jeho blízkosti za dávných časů operoval. Podle pověsti byl Žilka začarovaný, takže se ho kulka nedotkla, a zabil jej právě žalud z tohoto stromu, vystřelený z pistole. Řeka Morava v této oblasti přirozeně meandruje a vytváří vysoké písčité břehy – tyto exteriéry použili kdysi tvůrci filmu Cesta do pravěku, když chtěli ukázat, jak vypadala naše krajina v druhohorách. Když přejdete řeku i její ramena, nazývaná Vešky a oplývající hojností ryb a vodního ptactva, dorazíte po žluté turistické značce až k zámku ve Strážnici. Modrá značka vás zase dovede proti proudu Moravy až do Vnorov, rodné obce básníka Jana Skácela, které vévodí impozantní novobarokní kostel svaté Alžběty. Samotná železniční trať dále pokračuje kolem chatové oblasti Soboňky do velké průmyslové obce Rohatec a dále k Hodonínu a Břeclavi – to už by však bylo téma na další pojednání.

Weles 11 (2000), str. 72-73


-aav- 7/03/2003

středa 2. července 2003



Omluva

Vážení čtenáři Welenovin, omlouváme se za výpadek v aktualizaci těchto stránek, bohužel se však dějí věci, kterým neruzumíme a nemůžeme je ovlivnit...

Služba Blogger.com, na které Welenoviny hostují, prošla v minulých dnech aktualizací a přechodem na novější verzi, s touto novou verzí se však (mj.) nezaktivovala podstatná část našeho archivu...

Tato skutečnost nás bohužel nutí uvažovat o změně našeho působiště. O případném přestěhování Welenovin Vás budeme samozřejmě informovat.

Buďte s námi, jsme rádi, že můžeme být s Vámi...




-aav- 7/02/2003