středa 1. prosince 2010



Martin Vrba
Zimní den

JE SLYŠET LABUTĚ PŘIMRZLÉ K HLADINĚ
- zpívají neklidně, mocně a temně
zlou píseň o zimně a její patině,
tu píseň, která se nese až ke mně,

čímž dává vyzvědět všem uším mého snu,
abych je nerušil, natož pak tišil.
Abych je poslouchal, dokud zas neusnu
- tak začak Zimní den, ten, o němž píši.

[Úvod z delšího cyklu / Weles 16, 2003]

- - - - - - - - - - - - -

Kompletní kopie Welesu 16 z května 2003 ke stažení zde [formát PDF; velikost 15 MB].


pondělí 15. listopadu 2010



František Ryčl
Jedenáct

být temný
radím
vyžer oči hladem snu

tmou dotýkej
rty hrobů koně nože
vítr i silikon

cokoli zde
nikde nic
jediná poušť není prázdná

[Weles 15.6, 2002]

- - - - - - - - - - - - -

Kompletní kopie Welesu 15,6 z prosince 2002 ke stažení zde [formát PDF; velikost 9,4 MB].


středa 5. května 2010



Rarášek

…Básníkem už nechci být,
básně spláchnu splachovákem,
a hned jak to bude možný,
chci se státi bufeťákem…

Jaroslav Olin Nejezchleba v písni Konec Básníka.
Vladimír Mišík & etc…: Město z peřin. Bonton Music 1997

[Weles 14, 2002]

- - - - - - - - - - - - -

Kompletní kopie Welesu 14 z jara 2002 ke stažení zde [formát PDF; velikost 7,61 MB].



úterý 20. dubna 2010



Babička

Aj, byla jedna stará baba,
měla kozlíka tuze ráda.
Hop, kozle, cap, kozle, hop, kozle, cap.

On jí vlezl do police,
poklókl jí tam všecky hrnce.
Hop, kozle, cap, kozle, hop, kozle, cap.

František Sušil: Moravské národní písně (1835). Píseň 783., nápěv 1731.

[Weles 13, 2001]

- - - - - - - - - - - - -

Kompletní kopie Welesu 13 z podzimu 2001 ke stažení zde [formát PDF; velikost 14,9 MB].


pondělí 12. dubna 2010



Weles a hierarchie hodnot

Máme-li zvládnout určitou práci,
je předpokladem pořádek, čistota a dobré plánování.
To platí pro práci v kuchyni stejně jako pro práci v povolání.
Ten, kdo musí prohlížet sáčky, aby se podíval, co v nich je,
kdo zjistí, že nemá prášek na pečení, když už má těsto vlastně kynout,
kdo prohledává sklep, aby našel brambory, které již měly být okrájeny,
ten se nesmí divit,
že se mu potom nic nedaří.

J. Simonides a kol.: Rádce venkovské ženy. SZN Praha 1978, str. 8

[Weles 11, 2000]

- - - - - - - - - - - - -

Kompletní kopie Welesu 11 z podzimu 2000 ke stažení zde [formát PDF; velikost 6,8 MB].


čtvrtek 25. března 2010



Báseň pro tento den:

Wisława Szymborska
V přemíře

Jsem, kdo jsem.
Nepochopitelná náhoda,
jako každá náhoda.

Mohla jsem přece mít
jiné předky,
a už bych vylétla
z jiného hnízda,
už bych se vyplazila v šupině
zpod jiného pařezu.

V oblékárně přírody
je hodně kostýmů.
Kostým pavouka, racka, polní myši.
Každý ihned padne jako ulitý
a je nošen poslušně
až do roztrhání.

Já jsem si také nevybírala,
ale nestěžuji si.
Mohla jsem být někým
o hodně méně zvláštním.
Někým z houfu, mraveniště, bzučícíha roje,
částkou krajiny trhanou větrem.

Někým o hodné méně šťastným,
pěstovaným kvůli kožešině,
na sváteční hostinu,
něčím, co plave pod sklíčkem.

Stromem zaklíněným v zemi,
k němuž se blíži požár.

Stéblem jež rozdupal
nepřirozený průběh událostí.

Pochybným individuem,
nepochybně důležitým pro druhé.

A co by bylo, kdybych v lidech
vzbuzovala strach,
nebo jenom odpor,
nebo pouze lítost?

Kdybych se narodila
ne v tom plemeni, ve kterém se patří,
a zavřely by se přede mnou všechny cesty?

Osud byl pro mne
doposud laskavý.

Mohl mi odepřít
vzpomínky na pěkné chvilky.

Mohl mě zbavit
sklonu k přirovnávání
Mohla jsem být sama sebou –
– a to by znamenalo
Být někým úplně jiným.

Přeložila Renata Putzlacher

Weles [5], Jaro 1997



pondělí 22. března 2010



Báseň pro tento den:

Roman Kosek
Zachtíčen

Každá má myšlenka,
v poslední době,
má v sobě střep
zrcadla, před nímž stojíš ty.

Ale o tom, naštěstí, nevíš,
a tak tam stojíš nahá,
bez strachu,
že by se někdo mohl podřezat
nebo vykrvácet
touhou.

Weles [7] 3/97



pátek 19. března 2010



Báseň pro tento den:

Tomáš Řezníček
* * *

byla bláznivá noc
chlapů plnej plac
a traktory řvaly

tranzitérky lepily a třídily
a tramvaje bzučely
pan Polívka se v klidu nenají

a lidi spali a my makali
v tvářích noční stříbrňák
no trolej jedna prskavka

kolem Labe sviští další vlak

Weles [8] 1/98



úterý 16. března 2010



Báseň pro tento den:

Martin David
Hostinec

Až ve tmách lesa vynoří se hostinec,
u říčky řeřavé jak cigarety oharek;
s cestou, lávkou nad peřejemi;
s výhledem na kostelík, hřbitůvek.

Zdřevěníš k volnému stolu u okna,
slepý liliput přistaví smírné pivo.
Obřadní tlačenku; její šifry, káro:
tvoje rozuteklé dny, odžité roky.

Na stěnách, hle, preparované hlavy
vysloužilých vůdců, vědců, bohů.
Křišťál ranního slunce do místnosti!
Všechny Hlasy spočinou v tichu.

Weles 9 [1999]



sobota 13. března 2010



Báseň pro tento den:

Petr Bronos Novák
Potápěč

Studeny větr
navál mne únorového rána
do bílých plen
a prádélka bílého
sfouknul mně do kabrioletu
kočárku
kroucenými pružinami
plul jsem po povrchu
rodné dědiny
ve mně bylo jaro vodami napřed
smuteční tmavé ořeší
se loučilo s mým nebytím
povýšeně nehybně
sandálu námrazy
urvaný řemen
pleskal do očí
i vítr hledal své tělo
v ornamentech obzorů
duše se mu skryla
do mých uší
zamrzlý akvarel slunce
vztyčil svůj úd
před mnohá ústa
aby je ztišil
přestalo vát
a neodbytné mouchy vloček
sedaly na mrcinu větru

Vskutku cirk
počasí
krotitel
žena - noc
mne vždy pozdě žene
do Hajan
bič nočního vzlyku
proťal kůži krotěného

Budu potápěč
budu vybírat schránku vody
budu číst bílá těla
která se již ponořila
a až voda otevře
ledová víčka
a ospalky
budou bořit mosty
půjdu kamenem těšit řeku

Mám zavřené oči
hladím se
krajina hladí
vodou svůj
klín už věky
rozkoš dlouze plyne
jako jeden okamžik

Otevřu oči
krajina milostně
hledí tvýma očima
jednou nohou
opatrně
překročil jsem obzor
a chvíli stál
před tichými úly

Směji se
tuto krajinu ti
nedaruji
ale udělám ti
z ní Domov

Na sebe?
kdo na mně drží ?
šle boží
drží mne
v širokých gatích
krajiny

Můj sen
režíruje biják
po rozednění
chtěl
bych v něm hrát
ale režisér
chce
abych byl divák

Spadl jsem z višně
kůra
strouhala mou kůži
měl jsem krev na kůře
na kůži i na košili
višněmi políbená ústa
skuhrala
nad peckami krve
políbil jsem svojí krev
na kůře stromu
přitiskl rty krutě
s žízní
zuby stiskl
na peň dřeva
smísila se má krev z višně
smísila se s višní v ústech

Natáhnu se v trávě
pod rozcuchem
v stínu stromu
hmyz mě lochtá
leze po mé dřené kůži
já se směji
nebe kníry oblak stříhá
hlavu stromu
hřeben plynných hor
z mraků cestu k nám si razí
pěšinku mu jistě sčísne
kartáč blesku

Klepu potem
na kamennou branku
země
snad tu musím odkapat
země stále neotvírá
vykapu si do svých vrat
dírku pro klíč snad

Ty který mé kusy vážeš
do trnových berlí víry
dopřej chvíli kostem mým
a masu ještě chvíli
se mi o ně neopírej

Otřel jsem střevíce
o rohožku pole
pak jsem šutrem
polykal hloubku meze
rychlost zajíců
a prostupnost vzduchu
který se hřál
že zrcadlil
hledal jsem v něm sebe
už už jsem se viděl
ale pak se mi
ten co stál před zrcadlem
ztratil

Mé chřípí
vlk v zimní srsti
ve smečkách
obléhá
kubické metry
kaplí kostelů a katedrál
na rožni architektury

Zavřel jsem oči
do atlasu
šel krajinou slepý
podle mapy
párátky svých kostí
dlubu směr
z kovových zubů Ahrimana

Můj klenot
zazářil
uvnitř
probudil mne do tmy
z kousku mého těla

Denní světlo
narazí na mne
na suk
zubatá sekera
se jednou ztupí
oči si vyhrabou
důlky v hlíně

Kameny se rojí
úly
pak v řadách
dlažby
v kočičích městech
padají ze země
ke sklu
prohlížejí si v něm
více než zblízka
fazónu
od dlaždiče

Jsme si příliš blízko
buď se nebudeme hýbat
nebo se obrousíme
a nebude co vkládat
a nebude kam

Čerpadlo krve
čerpadlo dechu
abych
vykalibroval
musel bych
obě zastavit
mezi krví
a dechem
uniká propast

Frrrrnk
ptáci mě zanechali
v úleku
prázdného hnízda
v žádném
nejsem tak doma
aby nezůstalo
prázdným spolu se mnou

Tříšť
tříšť hliněná
ještě zmrzlá
mráz
stavitel zlomenin
horko
baraba utonutí
někde mezi

tříšť



slunce je naštěstí
hodně daleko
abych k němu
nezabloudil


Opadám
vším svým tělem
v místě
mám ze sebe
návrší
přeji si
být
tebou
obrostlý

Hladké kotníky
mostu
letní fusekli
potoka
nenavléknou
na jaře bylo tvým
kotníkům
horko z mého
zdivočelého
dechu


Remízky
cha tak důležité
nákotníčky řínčí
jsem polekán
že se na mne
pole vrhnou
a utančí má záda
k smrti

Pod touto prstí
jsou srdce zastavena
tlukoucí
často šťouchají
v jícen
ku zvracení

Mám hlavu
aby mi do krku nepršelo
když se koukám
na hvězdy
ztrácím
přístřeší

Rty mám lepkavé
šťávou
hroznů mého stínu
když bezděk
dívky po něm šlapou



Noc je můj ručitel
když nezatemním
se v sobě sám
budu dál kráčet ve tmě
kterou budu vidět

Svět má málo
tekutin
aby splách žízeň
jediného člověka
musím se naučit
šetřit žízní

Koláč smíchu
dítě vybírá hrozinky
cosi studeného nečekaného
v rozpálené krajině
v tvarohových hroudách
dnes mu to tak nepříjde
není v tom pečivu
zapečený hraboš?

Zas mi myje hlavu
a tváří se
jakoby mně myla nohy

Prstem jsem dloubl
do kubického moudí architekta
proč je zde odložil?
prošroubované piersingem megamarketu
k veřejnému dráždění?
falos lehčí vzduchu
zakrývá slunce

Země
žláza se sekrecí do mne
jen tak může
vyrůst
když se natáhnu
na špičky

Weles 14 [2002]



středa 10. března 2010



HOMOIONYMUM

STAVBA KOSTELA VE VELIZI JE SLOŽITÁ, PŮSOBÍ MASIVNÍM A TĚŽKOPÁDNÝM DOJMEM. SVÝM BLOKOVÝM UTVÁŘENÍM, TAK I ŘADOU DÍLČÍCH RYSŮ JE PLNĚ ZAKOTVENA V ROMÁNSKÉ TRADICI. JÍ JE PLNĚ POPLATNÁ FORMA TRIUMFÁLNÍHO OBLOUKU I CHARAKTER OKEN V SEVERNÍ ZDI PRESBYTÁŘE A V JEHO VÝCHODNÍM ŠTÍTU.

Jiří Kuthan: Česká architektura v době posledních Přemyslovců; str. 444

[Weles, 1/97]

- - - - - - - - - - - - -

Kompletní kopie pátého čísla z března 1997 ke stažení zde [formát PDF; velikost 10,0 MB].


neděle 7. března 2010



Báseň pro tento den:

Petr Hrbáč
Špička

Jablečnému hrnku dám z úst svých pít
a uvidím, že je počátek znovu na koni.
Hřmění strhlo kopec do šustivého světa,
kdejaká plíseň se nechá unášet
profukem z černých děr,
nakonec lesk noci
přehluší pochybné spisy.
(Možná utichnou s úlevou.)
Nikdo nezváží zahradě
tohoto vazala.
Praštit sebou jako palná, pružná lať,
anebo coby zhroucený pytel
ustoupit bučení stáda?
A přece i ono vrhá pomatené skvrny na zeď,
dovoluje původním snům kohokoliv,
aby se míhaly.
Znal jsi je vždy jen pod falešnými jmény,
hořel za ně v zachechtaných dutinách,
zatímco pod třešní
bylo jak pod povětroněm,
žádný klid,
jenom další a další nabádání k návratu,
kterým se usedá.
Pak ovšem lze obdivovat vrtulku putování,
tak zpropadeného a lehkého,
že ani druhýma a třetíma očima
bys neuhlídal
veškerý obrat zmocněného slova!

Weles [2], Jaro 1996



čtvrtek 4. března 2010



Báseň pro tento den:

Jaroslav Žůr
Okamžik nahlédnutí do kalhotek

Od pobíhání ke strnulosti.
Kačena září.
A co my.
Nás se nikdo neptá.

Weles 18 [2003]



pondělí 1. března 2010



Báseň pro tento den:

Daniel Rušar
. . .

Svící se zhasínáme
kříž nám stéká
voskem po těle –

už nesníme
už nehoříme

z včerejšího ohně
počítáme krůpěje

Weles 10 [1999]



pátek 26. února 2010



Báseň pro tento den:

Petr Motýl
Finančník?

Kdo rychle dává, dvakrát dává,
a pak si medí v zahradách.
Odjíždí expresem Lyon – Praha
a navždy mizí v dálavách

jak jarní vítr nad osením v Polabí,
jak tichý stesk a melancholické nálady
dlouhých osamělých večerů
s lahvovým pivem a vodou teplající ve džberu

a s kánětem kroužícím nad údolím.
Kdo rychle dává, dvakrát dává,
v Bordeaux a v Avignonu spává,

když na Kostelec padá letní splín
a vedrem zalyká se každá věta.
Komáři a chrpy. A smutek světa.

Weles 14 [2002]



úterý 23. února 2010



Báseň pro tento den:

Petr Maděra
Černá kuchyně

Starému baráku se úží hrdlo světlíku,
ty noční zvuky, šramot – už už vykopnout skla.
Stařena za zdí spí neklidně. Noc je nervózní
a okusuje si ten svůj jedinej nehet,
kterej občas dorůstá do úplňku.
Cizí čtvrť s nohama švábů
čpí odblaněným mořem. Bez koupelny
jaksi předčasně vystoupí
pronajatá existence.

S půlnocí se nalodilo ticho.
Náhle taková radost
z čiré tekoucí vody.

Weles [1], Zima 95/96



sobota 20. února 2010



Báseň pro tento den:

Věra Rosí
Škrtidla

Řícení v chrámových sloupech,
přehlušované litanií...
Srdce stažené
drátem,
jejž žhaví láska.

Zuby Eviny
hryžou záclonu zítřka,
dávíš se.

Weles [7] 3/97