---

Báseň pro tento den:

Petr Bronos Novák
Potápěč

Studeny větr
navál mne únorového rána
do bílých plen
a prádélka bílého
sfouknul mně do kabrioletu
kočárku
kroucenými pružinami
plul jsem po povrchu
rodné dědiny
ve mně bylo jaro vodami napřed
smuteční tmavé ořeší
se loučilo s mým nebytím
povýšeně nehybně
sandálu námrazy
urvaný řemen
pleskal do očí
i vítr hledal své tělo
v ornamentech obzorů
duše se mu skryla
do mých uší
zamrzlý akvarel slunce
vztyčil svůj úd
před mnohá ústa
aby je ztišil
přestalo vát
a neodbytné mouchy vloček
sedaly na mrcinu větru

Vskutku cirk
počasí
krotitel
žena - noc
mne vždy pozdě žene
do Hajan
bič nočního vzlyku
proťal kůži krotěného

Budu potápěč
budu vybírat schránku vody
budu číst bílá těla
která se již ponořila
a až voda otevře
ledová víčka
a ospalky
budou bořit mosty
půjdu kamenem těšit řeku

Mám zavřené oči
hladím se
krajina hladí
vodou svůj
klín už věky
rozkoš dlouze plyne
jako jeden okamžik

Otevřu oči
krajina milostně
hledí tvýma očima
jednou nohou
opatrně
překročil jsem obzor
a chvíli stál
před tichými úly

Směji se
tuto krajinu ti
nedaruji
ale udělám ti
z ní Domov

Na sebe?
kdo na mně drží ?
šle boží
drží mne
v širokých gatích
krajiny

Můj sen
režíruje biják
po rozednění
chtěl
bych v něm hrát
ale režisér
chce
abych byl divák

Spadl jsem z višně
kůra
strouhala mou kůži
měl jsem krev na kůře
na kůži i na košili
višněmi políbená ústa
skuhrala
nad peckami krve
políbil jsem svojí krev
na kůře stromu
přitiskl rty krutě
s žízní
zuby stiskl
na peň dřeva
smísila se má krev z višně
smísila se s višní v ústech

Natáhnu se v trávě
pod rozcuchem
v stínu stromu
hmyz mě lochtá
leze po mé dřené kůži
já se směji
nebe kníry oblak stříhá
hlavu stromu
hřeben plynných hor
z mraků cestu k nám si razí
pěšinku mu jistě sčísne
kartáč blesku

Klepu potem
na kamennou branku
země
snad tu musím odkapat
země stále neotvírá
vykapu si do svých vrat
dírku pro klíč snad

Ty který mé kusy vážeš
do trnových berlí víry
dopřej chvíli kostem mým
a masu ještě chvíli
se mi o ně neopírej

Otřel jsem střevíce
o rohožku pole
pak jsem šutrem
polykal hloubku meze
rychlost zajíců
a prostupnost vzduchu
který se hřál
že zrcadlil
hledal jsem v něm sebe
už už jsem se viděl
ale pak se mi
ten co stál před zrcadlem
ztratil

Mé chřípí
vlk v zimní srsti
ve smečkách
obléhá
kubické metry
kaplí kostelů a katedrál
na rožni architektury

Zavřel jsem oči
do atlasu
šel krajinou slepý
podle mapy
párátky svých kostí
dlubu směr
z kovových zubů Ahrimana

Můj klenot
zazářil
uvnitř
probudil mne do tmy
z kousku mého těla

Denní světlo
narazí na mne
na suk
zubatá sekera
se jednou ztupí
oči si vyhrabou
důlky v hlíně

Kameny se rojí
úly
pak v řadách
dlažby
v kočičích městech
padají ze země
ke sklu
prohlížejí si v něm
více než zblízka
fazónu
od dlaždiče

Jsme si příliš blízko
buď se nebudeme hýbat
nebo se obrousíme
a nebude co vkládat
a nebude kam

Čerpadlo krve
čerpadlo dechu
abych
vykalibroval
musel bych
obě zastavit
mezi krví
a dechem
uniká propast

Frrrrnk
ptáci mě zanechali
v úleku
prázdného hnízda
v žádném
nejsem tak doma
aby nezůstalo
prázdným spolu se mnou

Tříšť
tříšť hliněná
ještě zmrzlá
mráz
stavitel zlomenin
horko
baraba utonutí
někde mezi
já
tříšť



slunce je naštěstí
hodně daleko
abych k němu
nezabloudil


Opadám
vším svým tělem
v místě
mám ze sebe
návrší
přeji si
být
tebou
obrostlý

Hladké kotníky
mostu
letní fusekli
potoka
nenavléknou
na jaře bylo tvým
kotníkům
horko z mého
zdivočelého
dechu


Remízky
cha tak důležité
nákotníčky řínčí
jsem polekán
že se na mne
pole vrhnou
a utančí má záda
k smrti

Pod touto prstí
jsou srdce zastavena
tlukoucí
často šťouchají
v jícen
ku zvracení

Mám hlavu
aby mi do krku nepršelo
když se koukám
na hvězdy
ztrácím
přístřeší

Rty mám lepkavé
šťávou
hroznů mého stínu
když bezděk
dívky po něm šlapou



Noc je můj ručitel
když nezatemním
se v sobě sám
budu dál kráčet ve tmě
kterou budu vidět

Svět má málo
tekutin
aby splách žízeň
jediného člověka
musím se naučit
šetřit žízní

Koláč smíchu
dítě vybírá hrozinky
cosi studeného nečekaného
v rozpálené krajině
v tvarohových hroudách
dnes mu to tak nepříjde
není v tom pečivu
zapečený hraboš?

Zas mi myje hlavu
a tváří se
jakoby mně myla nohy

Prstem jsem dloubl
do kubického moudí architekta
proč je zde odložil?
prošroubované piersingem megamarketu
k veřejnému dráždění?
falos lehčí vzduchu
zakrývá slunce

Země
žláza se sekrecí do mne
jen tak může
vyrůst
když se natáhnu
na špičky

Weles 14 [2002]

---