pondělí 31. března 2003



Báseň pro tento den:

Alexandr Eret
Nevěsta


Mlha už padá na město,
kam jsi se poděla nevěsto;
čekám tě pod mraky černými,
čekám a bořím se do hlíny.

Propadá se truhla dřevěná,
kam jsi se poděla, dívko má;
čekám tě za tmavou oponou,
čekám tě, lásku svou jedinou.

Boří se prkna a padají,
kam šlas tak rychle a potají?;
řekni mi dívko má zasněná,
kudy se ubírá cesta tvá.

Řekni mi, řekni, snad naposled,
stojí-li ti můj hrob za pohled;
přijď ke mně, srdce mé zrazené,
dovol, ať ucítím kroky tvé.

Nemohu přijíti, nelituj;
na město padá tma, chlapče můj;
dlouho už leží pod zemí,
oči, jímžs říkal: zasněný.

Nevolej mne, už nevolej,
svět, kam padáme je hlubokej;
možná se jednou zas potkáme,
ve tmě si ruce podáme.

Půjdeme spolu po schodech,
vysoko, na černý říční břeh;
projdeme světy obojí,
andělé svatbu nám vystrojí.

Ruzyň, 29. 9. 1987

Weles 8 (1/98)



-aav- 3/31/2003


pátek 28. března 2003



Připravovaný Weles 16 bude z části věnován básnířce

Ivetě Pokorné (26. 6. 1977 - 7. 12. 2002).

Pásmo nazvané "Úžení v bdění" přinese její básně, povídku, úryvky z korespondence, odpověď na anketu Iniciál na téma Identita autorského subjektu, zápisky snů, fotografie a vzpomínky přátel Petra Pazdery Payna, Martina Davida, Petra Maděry a autorčina manžela Luďka Ledviny.
Báseň Ivety Maria Pokorné-Ledvinové přinesl ve svém "Sloupku pro..." rovněž měsíčník Host č. 03 / 03.
Weles 16 vyjde v dubnu.


Iveta Pokorná
Sny z roku 1999


9. 1. 1999 pro Igora: Jeden cyklus snů: nevím, co k tomu vede, ale sama jdu k místní katedrále (je to německé město) a stanu v dlážděné ulici k ní stoupající. Tuším, že tady dole je to hřbitov – nějakých důvodů jdu na něčí hrob, ale doba je pro mne nebezpečná, určití lidé mě zde nesmí vidět. V tom z jiné části města řev (jako po fotbalovém zápase) a vztyčí se tam obrovská vlajka (není německá, ale mě se spojuje s Německem) a „Němci“ táhnou směrem ke mně, musím zmizet.
V té samé katedrále s celým apoštolátem, něco projednáváme v souvislosti se mnou (vyprávěla jsem jim předchozí událost) a někteří obviňují z něčeho mé rodiče, ale to špatně pochopili celou věc, o to však nejde, nechám to být. Pak na závěr pronáší někteří různé prosby a já úplně na závěr řeknu, že celý apoštolát je pro mě nesmírně důležitý, protože jinak bych třeba každý den umírala.
Při mši stojím mezi Igorem a Ovi, nakonec se však nějak ocitnu sama, ale nevadí mi to. Igor si toho povšimne, přistoupí a nabídne mi, abych se o něj opřela, udělám to tedy, třebaže jsem nepociťovala ve stoji únavu. Na konci mše společně poklekneme na jedno koleno. Potom Igor zavolá na někoho, aby mi vrátil mou knihu. Nějaký mladík mi nese knížku, celá ošklivě černá. Čti: Baudelaire: Květy zla (!) Chci namítnout, že to je omyl, takovou knihu jsem nikdy neměla, že toho dekadentního intelektuála nemám ráda, ale jen hlesnu a už je pozdě, tak to nechám být.
Jedu s Hanou a Igorem a já vyprávím ten sen Igorovi a jak si s tím pořád lámu hlavu. On dlouho mlčí, uvažuje a Hana mi zatím podá dětskou knížku, kterou má pro nějaké miminko v jejich rodině. Je to vskutku krásná knížka, chválím ji Hance a říkám, že Petr Oslzlý vydává samé krásné knihy. Po chvíli se Igor na mě otočí a řekne mi: ten sen znamená asi celoživotní oběť být pannou. A najednou chápu tu souvislost, nicméně se cítím překvapena, protože to je pro mě už delší čas jasné. V jedné chvíli jízdy máme po pravé straně nádhernou katedrálu jako Notre-Dame bez dokončených věží, ale je celá jako zlatavá a stříbřivá, neskutečně zářící. (V dalších snech se mi objeví ještě asi 2x.)

---

5. 2. 1999 s maminkou prohlížím kupu dárků k Vánocům – všimnu si zvlášť dvou: ten jeden – přečtu si obal – něco zásadního (nepamatuji se!) a zastrčím ho ke zdi, nechám si ho na potom. Druhý – speciální lampa se stínovou hrou od Kierkegaarda: asi jako nějaká soukromá promítačka, která vyvolá minulý děj. Maminka mě ponouká, abych rozbalila další dárky, ale já přece musím něco nechat na vánoce! Pak se sama dívám na tu hru – vlastně vstupuji do děje. Je rok 1884, snad Kodaň – vidím hodně zeleně, slunečno a říkám si, že ale v Dánsku takové počasí nebývá. Jdu tamní vesnicí stoupající silnicí: různé osoby popisuje nějaký tulák (je to jako hra …) pak uvidím na zemi ležet blonďatou ženu s miminkem a slyším ho – to je Tany (podle ní se hra jmenuje), dlouhou dobu byla šťastná až do určitého dne. A já při těch slovech vidím před sebou velký hadr a na něm kapky krve… Napadne mě, že dostala tuberkulózu, ale zároveň, kdesi v podvědomí, že byla na plese, kde potkala prince, který ji byl osudným. To dítě je jeho? Stojím nad tou vesnicí na nějakém jako staveništi a čekám na své rodiče, mají přijít. Vidím v zemi nějaké trubky a kamení, na několika místech jsou jámy. Vím, že tam byla ta dívka (nebo jsem to já ?) a že se jí tam stalo něco osudného. Něco hledám, dívám se se strachem do jedné jámy, ale zároveň pátravě. Konec snu. Mám dojem, že tam měl někdo být – obluda, s níž se ta dívka setkala.

---

9. 2. 1999 Důležitý: Jsem u babičky v Bystřici, v zadním pokoji, ale je tam můj brněnský pokoj, snažím se spát, ale moc mi to nejde, je nějaká divná noc. Zase mě škrtí v krku (karma), přichází táta a podává mi něco k pití, vypiji půlku a skleničku postavím do postele tak, aby se nevylila, ale moc spolehlivé to není. V tom přijde dědeček, zarostlý, a podává mi také sklenici a je v ní blankytně modrá šťáva – jako zředěné nebe. Trochu upiji, ale všimnu si, že na hladině něco – drobek – plave, hned se mi to zprotiví a stejně jsem už přepitá: uvažuji, co budu dělat s těmi dvěmi napůl plnými sklenicemi.
Jdu do vedlejšího pokoje, cítím bezpečí – rodiče spí v předpokoji, zde se svítí a je tady Jana Szakalová (spolužačka ze ZŠ) – mám z toho setkání radost, beru ji podpaží a říkám, že se mi o ní kdysi zdál sen a že jí ho najdu, nějak patří k nám. Mihne se tam Monička Š. Je tam i puška a Jana říká, že občas (Monička či všichni ?) chodí střílet na motýli, jsem z toho udivena, je to nesmysl a nelogické, nepěkné. Jana pokračuje, že z motýlů se přenáší nějaká nemoc (panchyms) na veverky.

---

3. 4. 1999 s Josefem Č. Dlouhý děj: jen o mně. Pak s maminkou kráčíme nocí – jasnou, jarní, přes osení k nějaké chatě. Nejdřív mám strach, ptám se jestli jsme daleko od hotelu a máma říká, že chata není z hotelu vidět. Držím v pravé ruce svíci, nerozžatou, ruku mám zpuštěnou a pořád říkám, že tam v osení může být něco schované. A skutečně něco vyskočí a chňapne mi po svíci. Jak ale jdeme, tak úzkost mizí a já se naopak cítím dobře. Pak jsme už v té chatě a venku tuším Josefa Č. s nějakou dívkou. Standa mi podává obálku a zřejmě se loučí. Čtu, je nadepsaná: Do nitra Ivety P. V. P. a následuje několik řádek o jakémsi prvním stupni na nějž jsem (nebo Pepík?) postoupila. Pepík odchází rychlým krokem doprava a mizí mi z očí.


-aav- 3/28/2003

čtvrtek 27. března 2003

Čtěte:

Internetový časopis Lumír přinesl obsáhlý rozhovor Bogdana Trojaka s básníkem a redaktorem Hosta Martinem Stöhrem.

--------------------------------

Báseň pro tento den:

Libor Slíva
Domovské právo


Myslíš si že ti patří
i vikýř na půdě
a že jím máš ke slunci blíž
Rozvaž si co říkáš

Že je tvá
ta cesta k městu
a po ní je k tobě blíž
Rozvaž si co říkáš

Že je tvůj
ten dům i s obrazy
co k tobě promlouvají
z jeho stěn
Nezůstávej s nimi dlouho sám

Na dvoře
v korunách stromů
reziví vrabci
a hrnec na poli
ulovil svou poslední myš

Asi neunikneš ani tam

Weles 8 (1/98), str.


-aav- 3/27/2003

středa 26. března 2003

Báseň pro tento den:

Ewald Murrer
Jistota


Není, jisté co se stalo
a co nestalo.
Událost je sporná
- to je její jistota.
Záleží totiž na tom,
jak stojíme obráceni k času
a kde jsme právě umístěni v prostoru.

Proto jeví-li se Ti například, žes nemilovala,
mohu já být přesvědčen, že jsem prožil
mimořádný příběh.

Weles 4 (Podzim 1996), str. 3


-aav- 3/26/2003

úterý 25. března 2003

Je úterý odpoledne a na třineckém zimním stadioně se schyluje ke čtvrtému utkání semifinálové série mezi Třincem a Pardubicemi. A žhaví se i mimo led... Nevěříte?

Je wtorek 14 godzin
we werku fajrunt dzwunium
dziecka z okolnich dziedzin
po stanowiszczu gunium
A tyn Trzyniec dzisio
slawnie wygraje!!!!

Jo z Janym, Mirym Wiesiym
idymy do Kocura
pulka Zytnej wlezie sie
a na stadion hura
Bo tyn Trzyniec dzisio
slawnie wygraje!!!!

Kral Zadina Pletka
calo piyrszo petka
a za nimi Vlasta
zas se beje chlastac
Bo tyn Trzyniec dzisio
slawnie wygraje!!!!


autor Kirjat
Chat hcwerk.cz, 25.3.2003, 14:40:02


-----------------------------

V sekci recenze přibyly ohlasy Miroslava Chocholatého na básnickou sbírku Bubnování na sudy Víta Slívy (Hvězdy jsou daleko, nebe blízko - Host 02/03) a Mirka Kováříka na sborník Chladna z rána Františka Hubatky ("Čaroděj stylizovaně naditých kompozic" - Tvar 05/2003).

-----------------------------

Báseň pro tento den:

Michal Čagánek

MÁM PRSTY JAKO TY
Když pleješ zemi
A tráva tiše naříká
Určitě rozkoší
Protože jak jinak

Trochu od trávy, trochu od smetanek
Jejich mléko vždy tě nechytá
Na tvých sněhobílých očích
Polštářcích konečků prstů
Celkem deseti
Ale jen jeden krvácí
Poraněn o stéblo

Všichni alespoň jednou si to zkusili
Klanět se záhonům

Z připravovaného Welesu 16


-aav- 3/25/2003

pondělí 24. března 2003

Šesté číslo literárního obtýdeníku Tvar přináší ve své pravidelné rubrice "Dvakrát" dvojrecenzi na básnickou sbírku Víta Slívy Bubnování na sudy (Weles, 2002). Nad knihou se zamýšlejí Petr Odehnal (Láska a smrt) a Jakub Chrobák (A Bůh? Klepe na rakev):

"...Významnou složkou Slívovy poezie je hudebnost a je docela možné, že na její přesnější vymezení spolupůsobila venkovská krajina recenzované sbírky. Jedním z formálních rysů této hudebnosti je i výše zmíněný postupný příklon k vázanému verši (vedle volného verše se setkáme i s asonancí), nelze také pominout užití hudebních forem (jako je antifona, coda), zálibu ve zvukomalebnosti veršů a práci s „citoslovcemi“. Nejvýrazněji se tato práce-hra uplatnila v básni Zpěv kozlů, kde Slíva padání jablek „o ze-e-em“ rýmuje s drkotajícím „voze-e-em“, abychom v gradaci dalších slok slyšeli „kozlí zpě-e-ev“ a zoufalý táhlý výkřik „Bože-e-e!“. A neodpustím si ještě jednu ukázku: „Čas šplíchá z nebe jak z demižonu / přes trychtýř našich životů – kdovíkam. / Srdce se zatáhlo v uzel na laně zvonu, / poledne přešlým jak sluchový klam – klam – klam – “ – Na úrovni tematické se pak Slívovo hudební ladění projevuje ve výskytu hudební terminologie (významně se ovšem uplatnila především ve sbírce Grave [2001], věnované matce), v již připomínaných zvucích krajiny s dominujícími zvony a také v poměrně četné přítomnosti hudebních nástrojů. Vedle varhan či fujary tu má své místo i venkovská muzika, několikrát se objeví motiv bubnu (bubnování), jenž ostatně pronikl i do titulu sbírky..." (Petr Odehnal)

"...Zdá se tedy, že před sebou máme jednu z nejpoctivějších, ale též nejpoetičtějších výpovědí o postavení člověka ve světě. Výpověď, která v sobě nese spoustu výzev, jež souvisejí též se smyslem spisování a básnění. Slíva je brilantním komponistou, který stavbu básní sytí hudební inspirací, jak ukazuje i řada názvů jednotlivých básní (jen namátkou: Svatováclavský chorál I–llI, Okolo Frýdku, Záříjové antifony apod.). Ovšem i na půdorysu antifony se odehrává trvalý svár a čas tu jakoby krabatí jednotlivé obrazy. Jak kouzelně je básník dokáže „přepsat“, je patrné třeba v básni Zářijové antifony, kde jednotlivým obrazům zůstává základ jejich označovaného, ovšem to podstatné se děje právě v posouvání důrazů, změnách jednotlivých motivů, v celkovém point of view..." (Jakub Chrobák)

Úplný přepis citovaných recenzí naleznete v brzké době v naší nově zakozlené sekci recenze.

-------------------------------

Báseň pro tento den:

Věra Rosí


Trnutí…
Beze slov básně:
vždyť proč by.

Jen celá plavat jako v jezeře
v jediné myšlence.

Weles 12
str. 51



-aav- 3/24/2003

pátek 21. března 2003

Připravovaný Weles 16 bude z části věnován básnířce

Ivetě Pokorné (26. 6. 1977 - 7. 12. 2002).

Pásmo nazvané "Úžení v bdění" přinese její básně, povídku, úryvky z korespondence, odpověď na anketu Iniciál na téma Identita autorského subjektu, zápisky snů, fotografie a vzpomínky přátel Petra Pazdery Payna, Martina Davida, Petra Maděry a autorčina manžela Luďka Ledviny.
Báseň Ivety Maria Pokorné-Ledvinové přinesl ve svém "Sloupku pro..." rovněž měsíčník Host č. 03 / 03.
Weles 16 vyjde v dubnu.


Iveta Pokorná
O bloudění


Zdál se mi podivný sen. Takový sen, po kterém se člověk probudí a má sucho v ústech a také pocit, že ví něco víc než, když usínal, ale neví, co to je. Jakýsi sochař v něm vytesal sochu, ale nedokončil ji, protože zapomněl, zda chtěl vytesat Radost nebo Žal, a tak ji nechal bez tváře:
Vstoupil ke mně v noci, usedl na postel. Jeho ústa se nepohybovala, a přece jsem jasně slyšela ten hlas. Když domluvil, odpověděla jsem:
„Věřím a na důkaz toho ti nabízím své ruce.“
„Ty se dají umýt,“ namítl.
„Nabízím ti své oči.“
„Ty se mohou zavřít.“
„Tak ti nabízím svá ústa.“
„Ne, i ta se dají zavřít.“
„Dávám ti tedy... své hrdlo.“
„Hrdlo se může sevřít úzkostí,“ odvětil.
„Nabízím ti... Co vlastně žádáš?“
„Nechci tvé ruce, chci jejich umění podávat. Nechci tvé oči, chci jejich vidění a nechci tvá ústa, avšak chci jejich řeč. A nežádám si tvé hrdlo, ale jeho otevřenost.“
„Tvá slova jsou jako havrani, kteří za sebou nechávají jen temné oční důlky. Kdo jsi?“
„Jsem pohled. Tvůj Zorný úhel a bez toho všeho bych nemohl existovat a za to vše ti nabízím jistotu. Jsem Konec tvého bloudění.“ Sebevědomě se zasmál. V jeho smíchu jsem znovu zaslechla tlukot havraních křídel. Zakryla jsem si oči, byli už blízko.
„Já... bojím se, že oslepnu, když tě přijmu.“
„To, co uvidíš, budeš vidět jasněji, ale nezaručuji, že zároveň uvidíš víc. Jsem tvůj Pohled na svět a nemohu,“ promlouval trpělivě, „nemohu ti slíbit, že tě neovládnu. Slunce ti ráno nemůže říci: večer nezapadnu.“
Pochopila jsem: „Neubráním se ti. Ano, potřebuji tě. Příliš dlouho jsem bloudila a neskončené bloudění je bezesmyslu. Svůj smysl získává, až když skončí, neboť pak se stává velkou zkušeností.“ V tu chvíli se na mých ramenech usadili havrani.
„A ještě něco,“ dodal. „Až k tobě přijdu, nebudu sám. Přivedu s sebou dva společníky.“ „Ano, připravím jim pokoje.“ „To nebude třeba, jsou si totiž blízcí, takže stačí jeden pokoj a jedna postel. Jmenují se jednoduše – Protiklady.“
„Dobrá, rezervuji jim v koutku sebe zbývající pokojík. Ale předem tě upozorňuji – všechno je tam značně zašlé a podlaha je prošlapána Bolestí (ano, i ona bývá čas od času mým hostem). Výhled je jen do špinavého podzemí... A teď už běž. Nech mne ještě do rána o samotě.“
Když odešel, zapomněl za sebou zavřít dveře, přišlo ticho. Vypadalo, jako by mi chtělo něco říct, ale jeho ústa s vyřízlým jazykem se jen bezmocně zmítala, a tak jako vždy výmluvně mlčelo. Začalo svítat. Pomalu – Světlo se unaveně vracelo těžkým krokem z flámu. A když konečně se rozednilo a Světlo (nevím, kde najednou vzalo tu sílu) svým křikem, který vypichuje oči, vyhnalo z mého pokoje ospalé ticho, začala jsem se loučit. Za chvíli přijde ON. Nechtěla jsem ho, ale věděla jsem, že má pravdu. Člověk musí někam patřit, aby přestal bloudit. Konec bloudění znamená počátek hledání. Teprve až když někam patříme, rozlišujeme černou a bílou. Protiklady. Teprve potom rozeznáme dvě strany mince. V bloudění je všechno stejné – jednolité!
Ano, člověk musí někam patřit. Jsme světlem, které do nás vložili ostatní, a jsme tmou, která nás obklopuje.

Weles 16
str. 30-31



-aav- 3/21/2003

čtvrtek 20. března 2003

Báseň pro tento den:

Vít Slíva
Veliký sirót hor


Orel, veliký sirót hor
devatenácté krásy,
jakoby do zvonu vbit,
hledí přes trubičky deště.
Vykloval leb
a horkým trusem teď
nadzemsky básní.

Weles 1 (Zima 95/96), str. 3; Vít Slíva: Bubnování na sudy (Weles 2002, str. 11)


-aav- 3/20/2003

středa 19. března 2003

19. 3. 2003 vychází 17. samostatná publikace Welesu:

básnická prvotina Petra Špangera s názvem Vodní mlýnky.

Na 72 stranách se autor představuje 57 básněmi rozdělenými do oddílů Vodní mlýnky a Jsme doma.
Špangerovo zprůzračnování skutečnosti dodává jeho textům lehce namodralé kontury, v nichž na jednu stranu stačí "jen přimhouřit víčka / a nechat se povívat / hedvábnou lehkostí / pápěří bílého větru...", ale na stranu druhou v nich "na mrtvých pahýlech uschlých ořechů / dětské šatičky prosí vítr / o slitování"... Jakoby právě onen stálý neviditelný pohyb vzduchu byl autorovi stimulem z nejzásadnějších.
Čtenářům Welenovin jsme verše tohoto šestatřicetiletého jesenického básníka přiblížili 15. 1. a 12. 3. 2003, jeho báseň Září je momentálně k přečtení na úvodní stránce Welesu. Profil Petra Špangera přinesla rovněž virtuální knihovnička rukopisů Scriptorium či 28. číslo časopisu Texty.
Kniha stojí 89 Kč a v distribuci by se měla objevit nejpozději v průběhu dubna (čím více se po ní budete ptát, tím více se po ní budou shánět knihkupci, tím více se po ní budou shánět distributoři)...
Vodní mlýnky i ostatní tituly z našeho nakladatelství si můžete objednat na adrese redakce - viz kontakt.

---------------------------

Báseň pro tento den:

Petr Moučka
Vojsko podzimu a zimy


Česává vítr zlatým stromům hlavy
a smýčí kouty hradních nádvoří
sklizněmi podzim zve pak na oslavy
než stopy tanců do sněhu se zaboří

v těch chvílích jezdci z dávných plání
stopy ze země čtou a dávají se v cval
aby pak život při divokém milování
nechali tam kde každý z nich ho vzal

(Z obdržených rukopisů.)


-aav- 3/19/2003

úterý 18. března 2003

Báseň pro tento den:

Irena Václavíková
Obdiv


Kanál
prosté,
kloudné
flétny
mezi zuby
plove ti.

Z plytké,
nepřivřené
huby hudba
kapká ti.

Weles 9


-aav- 3/18/2003

pondělí 17. března 2003

Vážení čtenáři Welenovin,

dovolujeme si Vás upozornit, že na stránkách Welesu byla zprovozněna nová sekce recenze, ve které se budeme snažit přinášet ohlasy na knižní produkci související s aktivitami poetického magazínu Weles.
Již dnes si zde můžete přečíst reflexe na básnickou sbírku Bubnování na sudy Víta Slívy z per Jiřího Trávníčka (Host 1/03), Milana Exnera (Aluze 3/02), Štefana Švece (Salon Práva, 7. 11. 2002); zamyšlení Petra Hrbáče nad tvorbou Františka Hubatky či sloupek Władisława Sikory (nejen) o Welesu 15,6.
Recenzované tituly je možno objednat na adrese redakce (viz kontakt).

Buďte s námi, jsme rádi, že můžeme být s Vámi...

-----------------------------

Báseň pro tento den:

Pavlína Lesová
* * * * *


a mraky nadlehčují
kohoutí kokrhání
otevírající víčka
– oka okenice
do široka

snad z překvapení
postaveného špičatě
nad párou
z konve plné
čaje
vonícího po zlatě

Weles 11
str. 12



-aav- 3/17/2003

pátek 14. března 2003

Čtení na tento víkend:

Dvanáct knih
o hornictví a hutnictví


SLAVNÝM A MOCNÝM VÉVODŮM SASKÝM, LANTKRABÍM DURINSKÝM, MARKRABÍM MÍŠENSKÝM, FALCKRABÍM SASKÝM, PURKRABÍM ALTENBURSKÝM A MAGDEBURSKÝM, HRABATŮM BREHMSKÝM, PÁNŮM ZEMĚ PLISENSKÉ, MOŘICOVI, ARCIMARŠÁLKOVI SVATÉ ŘÍŠE A KURFIŘTOVI, A JEHO BRATRU AUGUSTOVI

věnuje

Georgius Agricola

Kdykoli jsem, nejjasnější knížata, uvažoval o velikosti celého oboru hornického a hutnického, jako Moderatus Columella o zemědělství, a to buď o celku jako o mohutném těle, nebo o jednotlivých jeho částech, jež jsem jako údy onoho těla vypočítával a přehlížel, zalekl jsem se, že by mně dříve uprchl život, než bych je mohl celé obsáhnouti, natož písemně zvěčniti.Vždyť každý z těchto našich knih pozná, jak daleko a široko sahá a kolika i jak důležitých umění, ne-li veliká, aspoň nějaká znalost horníkům k provozování jeho nezbytná jest. Jakkoli věru hornictví a hutnictví jest neobyčejně obsáhlé, není v žádném odvětví od zachovaných řeckých a latinských spisovatelů vyčerpáno a přenesnadno se vykládá. Přece však, poněvadž je tak staré a pokolení lidskému obzvláště potřebné a neobyčejně výnosné, nezdálo se nám, že by mohlo býti námi zanedbáno. Neboť třebaže se zdá býti rolnictví ze všech věd nejstarší, je přece hornictví a hutnictví nad ně starobylejší nebo aspoň stejného věku a současné, vždyť ze všech smrtelníků nikdo nikdy bez nástrojů pole neobdělával. Ty nástroje zajisté, jakož i nástroje ostatních umění, jichž veškeren úkol záleží v tvoření, buď z kovů jsou vyrobeny, nebo bez kovů by nemohly býti zhotoveny. A proto je hornictví a hutnictví lidem svrchovaně potřebné. Vždyť třeba mohli lidé jen málokterých podobných umění postrádati, a jest jich převeliký počet – přesto žádné z těchto bez nástrojů ničeho nevytvoří. Tu pak ze všech věcí, kterými veliké bohatství řádným a čestným způsobem se získává, nic není užitečnějšího nad hornictví a hutnictví. Z polí totiž dobře pěstovaných (abych již jiné věci pominul) plody dostáváme sice přehojné, ale ještě hojnější z dolů. Vskutku jedna jáma často mnohem větší plody užitku nám skýtá než sebe více polí. Proto poznáváme z paměti téměř všech věků, že přemnozí z kovů zbohatli, a že hornictví i jmění mnoha králů rozhojnilo. Leč o tom nebudu víc mluvit, ježto jsem ta místa probral v prvé knize, částečně tohoto spisu, částečně jiného, nadepsaného „O starých a nových kovech“, a námitky proti hornictví a hutnictví i horníkům samým jsem vyvrátil.
Ačkoli zemědělství, s kterým hornictví rád srovnávám, různě zdá se rozšířené, přece se nedělí v mnohem více částí než to naše hornictví, a já nemohu tak snadno o něm podávati poučky, jako Columella o onom, neboť on měl přemnoho spisovatelů o zemědělství v rukou, na něž mohl navázati: totiž řeckých asi přes padesát, které též vypočítává M. Varro, latinských přes deset, které sám Columella připomíná. Já pak mám jenom C. Plinia Secunda, kterého bych se držel. Ten však vykládá přemálo způsobů dobývání rud a hutění kovů. Hornictví a hutnictví je totiž tolik vzdáleno od toho, aby v něm bylo všechno projednáno od některého spisovatele, že ani ti, kdo po různu napsali každý o jiné věci, jednotlivé oddíly nevyčerpali. Ba i těch je poskrovnu. V pravdě ze všech Řeků samojediný Strato Lampsacký, následnovník Theofrastův, vydal jednu knihu „O hornických strojích“, leč by snad „horník“ básníka Filona obsahoval aspoň nepatrnou část hornického umění, neboť Ferekrates ve veselohře s podobným nadpisem prý horníky jako otroky nebo odsouzence v dolech předváděl. Z Římanů pak Plinius, jak jsem již řekl, zanechal několik málo zmínek o práci hornické. K těmto pak se přísluší připočítati nové spisovatele. Neboť se nebude moci nikdo vyvarovati oprávněné výtce. Kdo olupuje o zaslouženou slávu, jichž spisů používá, třeba jich bylo jen málo. Naším pak jazykem jsou napsány dvě knihy: jedna „O důkazu hornické hmoty kovů“, velice zmatená, jejíž původce není znám, druhá „O rudých žilách“, o nichž Pandulfus Anglus též prý napsal. Ale německou knihu vydal Von Kalbe z Freiberka, vážený lékař. Avšak žádný z obou oddílů, který si vybral, nedokončil. Nedávno ovšem Vannocio Biringuccio ze Sieny, člověk výmluvný a znalý mnohých věcí, pojednal obecnou řečí latinskou „O lití, oddělování a spájení kovů“. Způsobu pak tavení některých rud jen krátce se dotkl, avšak přípravu některých solí šířeji vyložil. Když jsem to četl, vybavil jsem si vzpomínku na ty soli, které jsem kdysi viděl v Italii vyráběti. Ostatních všech věcí, o kterých píši, buď vůbec se nedotknul, nebo jen letmo. Touto knihou mne obdaroval František Badoarius, patricij benátský, muž vskutku moudrý a vážený; slíbil mi to, když předešlého roku následoval do Marienberka krále Ferdinanda, k němuž byl poslán Benátčany jako vyslanec. A víc že by spisovatelé napsali o hornictví a hutnictví, není mi známo. Proto, byť se i zachovala kniha Stratonova, z jejích částí nebylo by možné sestaviti ani poloviční dílo o hornictví a hutnictví. Čím méně je spisovatelů o hornictví a hutnictví, tím se mi zdá podivuhodnější, že se vyrojilo tolik alchemistů, kteří prý vytvořili umění přeměňovati kovy jedny v druhé.
Mnohé uvedl jmény Hermolaus Barbarus, člověk vznešeností rodu a postavení a všeobecnou učeností ozdobený. Já jich více uvedu, ale jen význačné; provedu výběr. Tak napsali: Osthanes, Hermes, Chanes, Zosinus Alexandrijský sestře Theosebii, Olympiodor rovněž Alexandrijský, Agathodaemon, Demokritos, nikoli však onen Abdérský, nýbrž jiný, nevím který, Orus Chrysorichites, Pebichius, Comerius, Joanes, Apulius, Petasius, Pelagius, Africanus, Theophilus, Synesius, Stefanus císaři Heraklovi, Heliodorus Theodosiovi, Geberus, Callides z Rachaidib, Rodianus, Canides, Merlinus, Raimundus Lulius, Arnaldus Villonovanus, Benátčan Augustinus Pantheus; ženy tři, Kleopatra, dívka Taphnutia a židovka Maria. A tito všichni alchemisté používali prosy, kromě Ioana Aurelia Augurelda ariminského, který jediný psal veršem.
Jest mnoho jiných knih o té věci, ale všechny nesrozumitelné, poněvadž tito spisovatelé jmenují věci jinými, ne jimi vlastními názvy, a protože jiní jiných a jiných názvů používají, jimi vymyšlených, ač věci nemění. Tito učitelé ukazují svým žákům cesty, kterými postupujíce, obecné kovy různými způsoby vařené by porušovali a nějakým způsobem převedli na pralátku věcí, a tak to, co v nich se vyskytuje v nadbytku, odstranili, čeho se však nedostává, doplnili, a drahocenné kovy, tj. zlato a stříbro, z nich vyráběli, které pak v střepech a tyglících zůstávají. Zda to učiniti mohou či nic, nerozhoduji. Poněvadž tolik spisovatelů totiž s veškerou vážností dotvrzuje, že dosáhli svého účelu, zdá se, že se jim musí přikládati víra. Protože však jsme nečtli, že by kdo někdy z toho umění zbohatl, ani nyní nevidíme, že bohatne, ježto kdekoli na světě byli a jsou alchemisti, napínají všichni do jednoho struny pracovitosti ve dne v noci, aby mohli co největší hromady zlata nakupiti, věc sama volá k pochybnosti. Ale byť to byla nedbalost spisovatelů, že jména učitelů, kteří z toho umění mnoho peněz nabyli, nezaznamenali, jisté přec jest, že žáci jich předpisy buď neznají, a znají-li, nezachovávají. Neboť kdyby si je osvojili, když jich bylo tolik a ještě jest, města již dávno zlatem a stříbrem by přeplnili. Jejich marnost hlásají též knihy, na něž vpisují jména Platonovo, Aristotelovo a jiných filosofů, aby tyhle chlubné nápisy vzbuzovaly u lidí prostých zdání učenosti. Jest ještě jiný druh alchemistů, který nemění podstatu obecných kovů, nýbrž namáčí je barvou zlata neb stříbra a dává jim tak podobu jinou, aby se zdály, čím nejsou. Když tu podobu žár ohně s nich svlékne, jako by to byl cizí šat, vracejí se do svého původního zevnějšku. Tito pak, protože klamou, nejen jsou v svr-chované nenávisti, ale jich podvod jest i smrtí trestán. Neméně veliký podvod provádí třetí druh alchemistů, který částečku zlata neb stříbra, v nějakém kusu uhlí uzavřenou, do kelímku klade a předstírá, že mísil přídavky, které prý mají sílu něco nového vykouzliti, zhotovili buď zlato z auripigmentu nebo stříbro z cínu a podobných kovů. Avšak o umění alchemickém, je-li to vůbec umění, jinde více.
Nyní se vrátím k hornictví a hutnictví. Ježto žádní spisovatelé o něm nenapsali způsobem vyčerpávajícím a cizí národnosti a národové náš jazyk neznají, a i kdyby jej znali, jen nepatrnou část vědy ze zmíněných našich spisovatelů by si mohli osvojiti, těchto dvanáct knih o hornictví a hutnictví jsem napsal. Z nich první obsahuje to, co by proti této vědě, kovům a horníkům bylo lze namítati nebo čím tito mohou odporovati. Druhá poučuje horníka a přechází v obvyklé pojednání o nalézání žil. Třetí jedná o žilách a žilkách a jejich přemístění. Čtvrtá vykládá způsob vyřizování žil a dotýká se úřadů hornických. Pátá poučuje o rubání žil a o umění měřičově. Šestá popisuje nástroje a stroje hornické. Sedmá jedná o zkoušení rud. Osmá učí o umění, jak drtit rudu, plaviti a pražiti. Devátá líčí způsob vytahování rudy. Desátá vzdělává hutníky k povolání oddělovati stříbro od zlata a olovo od téhož stříbra. Jedenáctá zasvěcuje do způsobů, jak oddělovati stříbro od mědi. Dvanáctá dává naučení, jak vyráběti sůl, sodu, ledek, kamenec, vitriol, síru, skalní vosk a sklo.
Tento předsevzatý úkol, třeba jsem pro množství látky nesplnil, jistě však splniti jsem se vynasnažil; neboť jsem na něj vynaložil mnoho námahy a práce, a též náklad jsem věnoval. Vždyť jsem nejen popsal žíly, nářadí, nádoby, žlaby, stroje, peci, ale také jsem zjednal za plat kreslíře k zhotovení jich obrazů, aby věci, které jsou slovy popisovány, neznámé buď současníkům, nebo potomkům, nebyly obtížné k pochopení. Jako nám působívá obtíže mnoho názvů, které steří zachovali bez vysvětlení (protože věci ty všem byly známé). Ale budiž mnou opominuto to, co jsem ani sám neviděl, ani nečetl, ani se nedozvěděl od věrohodných lidí. Co jsem tedy opravdu buď neviděl nebo četl a slyšel, ale neuvážil, není zapsáno; ať už tedy poučuji o tom, co by se mělo díti, ať vypravuji, co se obyčejně děje, anebo schvaluji, co se děje, budiž to bráno za týž způsob poučování. Vskutku čím více si protiví věda o hornictví a hutnictví všelikou vytříbenost věcí, tím méně jsou také tyto moje knihy vypilovány, neboť věru věci, kterými se zabývá umění, někdy postrádají pojmenování, buď že snad jsou nové, nebo že, byť i byly staré, se zapomnělo jejich jméno. Proto jsem z nezbytnosti, a budiž jí odpuštěno, některé pojmy označil několika složeninami, některé jsem pojmenoval novými názvy, jako jsou: nakladač, roztřiďovač, rýžovník a tavič. Některé věci jsem označil starými slovy, jako trakař; neboť ač Nonius Marcellus psal, že tj. druh dvoukolového vozíku, jmenuji tím názvem zpravidla malý vozík jednokolý. Kdyby snad někdo ty názvy neschvaloval, nechť jim dá buď případnější jména, nebo ať dá přednost výrazům používaným ve spisech starých.
Tyto knihy, nejjasnější knížata, z mnohých příčin vycházejí ve Vašem jménu, ale hlavně, protože doly jsou nejvíce Vám výnosné. Neboť byť i Vaši předkové ze svých rozsáhlých a bohatých zemí hojné plody příjmů sklízeli, neb i z dávek, které cizinci z cest, obyvatelé na desátcích platí, přece mnohem hojnější sklidili z dolů a hutí. Z nich také vzniklo nemálo slavných měst, jako Freiberk, Annaberk, Marienberk, Schneeberk, Geyer, Altenberk, nemluvě o jiných. Ba, podle mého úsudku, skrývají se pod zemí ještě nyní větší bohatství v horských místech Vašich zemí, než co se jich vyskytuje a objevuje na povrchu.

Buďte zdrávi.

V Kamenici v zemi Hermundurů dne 1. prosince roku 1550.

Jiří Agricola, občanským jménem Georg Bauer, narodil se 24. března 1494 v Hluchově (Glauchau) v Sasku, hlavním to městě tehdejšího hrabství Schönburského. Jako spisovatel překládal své německé příjmení Bauer do Latiny a jest tedy všeobecně znám jen pod tímto jménem Agricola. O jeho rodině a nejútlejším mládí není mnoho známo, protože město Hluchov několikráte vyhořelo a mnoho listin bylo zničeno. Agricola chodil do školy nejspíše v Hluchově, pak v Cvikově (Zwickau) a studia ukončil na universitě v Lipsku. Věnoval se zvláště theologii, filosofii a filologii, a spřátelil se tam s vynikajícím profesorem Petrem Mosellánským. Za tři a půl léta opustil universitu jako bakalář artium a stal se učitelem řečtiny a hebrejštiny na městské škole v Cvikově. Napsal několik mineralogicko-geologických prací, z nichž nejvýznamnější „De re metallica libri XII“ (Dvanáct knih o hornictví a hutnictví) vyšla v březnu roku 1556, čtyři měsíce po autorově smrti. Pokud se týče jeho soukromých poměrů, jest známo, že vynakládal mnoho peněz na své práce a trpěl proto na sklonku svého života nouzí. Zemřel 21. listopadu 1555 v Kamenici, aniž byl dříve déle nemocen. Jiří Fabricius napsal Melanchthonovi, že měl Agricola „čtyři dny trvající horečku“. Jako katolíkovi odepřel mu kamenický pastor pohřeb, takže byl pohřben v zámecké kapli v Zeitu.
Ukázka i medailon jsou převzaty z českého vydání „Dvanácti knih…“, přeložili Bohuslav Ježek a Josef Hummel, obrázky reprodukovali Buchar a Hrdina, Matice hornicko-hutnická, Praha 1933.

---

Weles 11
str. 42-48



-aav- 3/14/2003

čtvrtek 13. března 2003

Čtěte:

Právě vyšla Aluze tři / 2002. Pro příznivce Welesu obzvláště doporučeníhodné... Proč? Protože v tichosti rýmů zrají slova!

----------------------------

Báseň pro tento den:

Jiří Macháček

Dutá vrba čeká
sama.
Mlčící mezi všemi.

(Z došlých rukopisů.)


-aav- 3/13/2003

středa 12. března 2003

Báseň pro tento den:

Petr Španger
Jsme doma


Slizký zánik všeho,
co bylo přívětivé.
Divoké povětří unáší
postavy – tam za ploty
špinavých měsíců,
klátivých stromů
a rozšlapaných cest,
poprášených listím.
Jsme doma.
Žijeme
ve skleněné kouli
s bílými koníčky uvnitř
umělé
zelené krajiny,
s nejčistšími figurkami,
na které tiše padá
papírový sníh.

1. 11. 2002

Z připravované sbírky básní s názvem Vodní mlýnky(Weles, 2003).
Vychází 19. března.



-aav- 3/12/2003

úterý 11. března 2003

Báseň pro tento den:

Radovan Vrtěl
Nejistoty


Šelma oheň
krotce doutná.
Pod nohou hrst hrachu.

Jak ven ze slepých ulic?

Smráká se a v kruzích stopy.
Piktogramy strachu.

(Z rukopisů došlých do redakce našeho magazínu.)


-aav- 3/11/2003

pondělí 10. března 2003

Báseň pro tento den:

Fabjan Hafner
• • •


Oslepen cizím umíráním vcházíš do zatuchlé místnosti s úsměvem
na rtech. Orosené brýle jsou přinejlepším výmluva. A ani to ne. Ten, co
neděli co neděli podřimuje ve stínu varhan: nejsi to snad ty?
Přiznej si: kolikrát tě to už lákalo do nějaké řeky či do kláštera.

Už dávno by ses stáhl, kdyby tě vždycky někdo nepředešel. Nestál jsi
o místa v předních řadách. A není tomu tak dávno, co ses posmíval
těm, co po časopisech zveřejňují nedopsané zprávy o svých
dobrodružstvích. S chutí popisuješ poslech dvou tří desek,

které si ve dne v noci pouštíš. Pod sluchátky se ti okno mění v obrazovku.
Tichu, jež se občas do toho ozve, cvičenou rukou ucpeš ústa. Tomu tě
naučili už na střední škole, o přestávkách, a když ti ráno ve vlaku

vyhazovali tašku oknem ven. Možná proto nevstáváš před půl desátou, není-li
to bezpodmínečně nutné. Stále neumíš spát se zavřenýma ušima. Vůbec neodpočat,
udolán ponocováním s kamarády, utoneš v hluku, naprosto hluchý.

Ze slovinštiny přeložil František Benhart

Weles 6 (2/97)
str.



-aav- 3/10/2003

pátek 7. března 2003

Nový Weles nabývá jasnějších a jasnějších podob. Po delší odmlce se opět příhlásí Železniční rubrika, ze které Vám přinášíme krátkou ukázku...

Čtení na tento víkend:

Tomáš Vašut
Vůně dálek ve Valašském Meziříčí
Úryvek z delšího textu

Skutečné volání dálek ovšem začíná až ve stanici, v níž zastavují opravdové expresy zvučných jmen. Pro mě to bylo nádraží v Mezříču, kde jsem měl to potěšení denně přestupovat při dojíždění na vsetínskou průmyslovku. To nádraží skutečně občas trochu voní dálkami, nejlíp se vdechovaly za slunečných květnových a červnových odpolední, když teplý jižní vítr nesl vůni pražené kávy z Dadákovy továrny a blížily se prázdniny.
Před staniční budouvou na Vsetíně a ve Valmezu defilovaly dlouhé třináctivozové rychlíky na Slovensko: Vsacan, Bečva, Detvan a proslulý noční Laborec, který připomínal, že vůně dálek je nejspíš sen o tom, co jednou přijde, až budeme mít z krku například maturitu. Možná právě v tom je kouzlo vlaku, že jezdí leta trpělivě kolem a čeká až jednou taky nastoupíš.
A zatím za okny vlaku ubíhala bezedná osmdesátá léta a průvodčí procvakávali dny na měsíčních žákovských jízdenkách. Jednou jsem si počítal ve vymrzlé meziříčské čekárně, co mě čeká a vycházelo mi nějaké docela impozantní číslo, asi tak dvakrát do Vladivostoku a jednou zpět... Můžete si to zkusit vypočítat, třicet kiometrů, tam a zpět, denně, čtyři roky, nebýt těch prázdnin, tak bych měl možná i na cestu z Vladivostoku zpět.
Po čtyři roky mi bylo dopřáno pozorovat panoptikum nádraží ve Vsetíně: bájné bytosti obývající čekárnu, šamany a proroky, kteří v odpoledních hodinách nasedali na vlak a mířili někam dále do temnot, paní, která mi chtěla kontrolovat úkoly a tetiny v krátkých širokých sukních a černých šátcích navzájem si pomáhající do panťáku na Pováží. Kolorit nádraží dotvářela zvuková kulisa téměř neustálého hlášení: pozor u první koleje, pozor u první koleje, po koleji první se posunuje. A do toho všeho jako dva bohatýři zase vpadly, zpravidla se zpožděním, rychlíky Bečva a Detvan, zaskřípaly rychlíkové brzdy a všechno strnulo v drobném hemžení, ještě poslední šluk z cigarety, nástup, odjezd. A zase nacpaný panťák ve tři odpoledne, dědek Lokťas, samozvaný galantní ochránce důchodkyň a studentobijec. Do našeho vozu se ovšem neodvážil. Jakoby tam byla zvláštní třída výhradně pro mládež školou a učilištěm povinnou, pro metalisty a budoucí zedníky a elektrikáře z MEZu, chodící na vlak odbojně přes uhlí a ráno vyskakující před stanicí do příkopu, když se přibrzdilo, aby mohl projet rychlík z Ruska. Nebyla to Dukla z Moskvy do Prahy, ale jeden z nočních fantomů, které jízdní řád nevedl: sovětský expres do Milovic, snad ani jméno neměl.
Ale za oknem vagonu plynuly další podzimní mlhy válející se po rozbřesku na Bystřičce a bukové lesy zlatě zářící v odpoledním slunci, Bečva si tekla kam měla, stará mechanická návěstidla nám většinou dávala zelenou a ve Stříteži nastupoval čert. Občas nastalo zpestření v podobě praxe ve Zbrojovce, kam zajížděla ze vsetínského nádraží poslední průmyslová železnice s přepravou cestujících: posunovací lokomotiva a staré dřevěné vozy s nápisy ČMD-BMB, protože si je půjčili filmaři k natáčení jednoho nepovedeného seriálu.
Vrcholem veškerého středoškolského popojíždění byla ovšem cesta na chmel, když nás vlak jednoho teplého srpnového večera odvezl kamsi do nevídané dálky. V kupé sice po devíti, ale zato bez dozoru, příjemný pocit, že už máme za sebou druhák a tím i povinnou školní docházku. Na druhém konci noční anabáze, západní pohraničí a vesnička Želeč, domky volyňských přesídlenců se zrcátky v omítce, ztracené v lesu chmelnic. Pěkně tam bylo, ubytování ve škole, po třiceti, palandy, strava skvělá, plněné papriky s rajskou a knedlíkem, a úžas, kolik toho sní jedinec ve vývinu, když osm hodin nakládá v dešti na vlečce. Jen nevím, jaká atmosféra panovala v hospodě na návsi pod lipami, nad níž spočívalo nezpochybnitelné hrůzostrašné tabu vyloučení ze studia. Ale stačilo sednout na vlak, rovněž zakázaný a dojet si někam z dohledu. Po rozpadající se trati bývalé Buštěhradské dráhy, kde už zvolna zarůstala někdejší druhá kolej břízkama, jezdil každý večer jako předzvěst oněch dálek předalekých rychlík Thermal, v čele se dvěma funícími brejlovci a na konci se dvěma lůžkovými vozy z Karlových Varů do Moskvy a Leningradu. A zase zpáteční cesta: poslední den prodloužených prázdnin, zpoždění, obřadné odpojování rozbitého vagonu, další zpoždění, pražský semmering a panoráma Hradčan, dlouhý večer zavánějící podzimem a chmelovými věnci, rozpačité postávání v polích, před námi a za námi dlouhé nákladní vlaky s uhlím, železem, cementem, obilím, vlak za vlakem z východu na západ a zase na východ a na druhém konci dne noc červených, modrých a bílých světel, na jejímž konci jsme měli složit zkoušku dospělosti a rozjet se po světě.
...

Z připravovaného Welesu 16


-aav- 3/07/2003

čtvrtek 6. března 2003

Báseň pro tento den:

Roman Szpuk

VE KTERÉM KORIDORU letí ti šílení ptáci?
A teď se rozevřely dlaně vzduchu
a hejno protékavě snáší se na pole!

Tak propadává únava svaly tuláka,
když spočívá večer na okraji hájku,
tak sněhové vločky klesají oknem bolesti,
skrz které jen lze vidět Krásu.

Co je to za vrstvy, které leží v nás,
jací ptáci propadají tam níž a níž, ochablí
dlouhým letem?
A jaké zrní tam leží v hroudách,
na poli šedém vymezeném kaplemi
se zvony výplašnými?

(Autostop Praha – Jablonec n. N., 30. 11. 1995)

Weles 2 (Jaro 1996)
str. 7



-aav- 3/06/2003

středa 5. března 2003

V galerii Studentského centra na Kozí 8 v Brně pokračuje výstava fotografií Ondřeje Slabého. Některé z prezentovaných děl budou tvořit výtvarný doprovod připravovaného čísla Welesu.

...Od počátku jeho hlavní zájem rozhodně směřoval k zobrazení nepředmětné a nefigurativní skutečnosti, což dokládají práce, které prezentoval na svých výstavách a také ilustrace v knižních publikacích a časopisech. Nyní se po delším intermezzu, ve kterém okusil studium na opavském Institutu tvůrčí fotografie během něhož v podstatě přestal tvořit, představuje se sérií nových fotografií, které formálně i obsahově navazují na koncepci z minulých let - současná kolekce znovu demonstruje jeho snahu zachytit skutečnost, jíž lidské oko obvykle nemůže věnovat dostatečnou pozornost, neboť jde o zobrazení dílčí situace, o nepatrné výňatky z kontextu reálného světa...

Z průvodního textu "Dialog s odstaveným světem" Kateřiny Tučkové; přetištěno z katalogu výstavy.
Prezentace fotografií O. Slabého ve Studentském centru potrvá do 21. 3. 2003.

------------------------------

Báseň pro tento den:

Tereza Lapáčková
Město


Užívám si samoty.
Je jí teď poskrovnu.

Weles 13
str. 7



-aav- 3/05/2003

úterý 4. března 2003

Nové číslo Vendryňského poetického magazínu Weles by mělo vyjít v dubnu. Na stránkách Welenovin Vám nyní přinášíme malou jednohubku...

Báseň pro tento den:

Vladislav Hřebíček
* * *


Na stráni kdosi kosu brousí
Z protější louky seno voní
Šest hodin zbývá do poledne
A dvacet tři do kuropění

Brousek tlumeně do trávy padá
Vítr trávě čechrá záda

Vítr trávě čechrá hřbet

Každý den ve tři dvacet pět
na návsi točí se autobus

Každý den
ve tři dvacet sedm
za plotem skáče pes

Z připravovaného Welesu 16


-aav- 3/04/2003

pondělí 3. března 2003

Báseň pro tento den:

Michal Šanda

U TELEVIZE RUPLA OBRAZOVKA
TAK JSME Z BEZRADNOSTI
nasávali a hulili cigáro za cigárem jako o smrt
až Marie vyštrachala ve štosu časopisů
připravenejch do sběru křížovku.
„značka yrbia.“
„nevim. v mendělejevce neni.“
„v Motorletu maj holky ve vrátnici přenosnou barevku.
ségra. řikám jí: chceš se zase s Otou handrkovat po soudech?
poslala za nim teda žábu. tágem jí vyrazil přední zuby.
neřikala jsem ti?
ve čtvrtek jdou sepsat protokol.
jo! na čtvrtek
jsme dostali od Fanči lístky do vinohradskýho.
sarmati.“
„cože?“
„sarmati.“
„alani.“
„možná bys měl brnknout Džastikovi.
na narozkách se chlubil
že má zauzlovanýho nějakýho opraváře.“

Weles 12
str. 81



-aav- 3/03/2003