Dvanáct knih
o hornictví a hutnictví
SLAVNÝM A MOCNÝM VÉVODŮM SASKÝM, LANTKRABÍM DURINSKÝM, MARKRABÍM MÍŠENSKÝM, FALCKRABÍM SASKÝM, PURKRABÍM ALTENBURSKÝM A MAGDEBURSKÝM, HRABATŮM BREHMSKÝM, PÁNŮM ZEMĚ PLISENSKÉ, MOŘICOVI, ARCIMARŠÁLKOVI SVATÉ ŘÍŠE A KURFIŘTOVI, A JEHO BRATRU AUGUSTOVI
věnuje
Georgius Agricola
Kdykoli jsem, nejjasnější knížata, uvažoval o velikosti celého oboru hornického a hutnického, jako Moderatus Columella o zemědělství, a to buď o celku jako o mohutném těle, nebo o jednotlivých jeho částech, jež jsem jako údy onoho těla vypočítával a přehlížel, zalekl jsem se, že by mně dříve uprchl život, než bych je mohl celé obsáhnouti, natož písemně zvěčniti.Vždyť každý z těchto našich knih pozná, jak daleko a široko sahá a kolika i jak důležitých umění, ne-li veliká, aspoň nějaká znalost horníkům k provozování jeho nezbytná jest. Jakkoli věru hornictví a hutnictví jest neobyčejně obsáhlé, není v žádném odvětví od zachovaných řeckých a latinských spisovatelů vyčerpáno a přenesnadno se vykládá. Přece však, poněvadž je tak staré a pokolení lidskému obzvláště potřebné a neobyčejně výnosné, nezdálo se nám, že by mohlo býti námi zanedbáno. Neboť třebaže se zdá býti rolnictví ze všech věd nejstarší, je přece hornictví a hutnictví nad ně starobylejší nebo aspoň stejného věku a současné, vždyť ze všech smrtelníků nikdo nikdy bez nástrojů pole neobdělával. Ty nástroje zajisté, jakož i nástroje ostatních umění, jichž veškeren úkol záleží v tvoření, buď z kovů jsou vyrobeny, nebo bez kovů by nemohly býti zhotoveny. A proto je hornictví a hutnictví lidem svrchovaně potřebné. Vždyť třeba mohli lidé jen málokterých podobných umění postrádati, a jest jich převeliký počet – přesto žádné z těchto bez nástrojů ničeho nevytvoří. Tu pak ze všech věcí, kterými veliké bohatství řádným a čestným způsobem se získává, nic není užitečnějšího nad hornictví a hutnictví. Z polí totiž dobře pěstovaných (abych již jiné věci pominul) plody dostáváme sice přehojné, ale ještě hojnější z dolů. Vskutku jedna jáma často mnohem větší plody užitku nám skýtá než sebe více polí. Proto poznáváme z paměti téměř všech věků, že přemnozí z kovů zbohatli, a že hornictví i jmění mnoha králů rozhojnilo. Leč o tom nebudu víc mluvit, ježto jsem ta místa probral v prvé knize, částečně tohoto spisu, částečně jiného, nadepsaného „O starých a nových kovech“, a námitky proti hornictví a hutnictví i horníkům samým jsem vyvrátil.
Ačkoli zemědělství, s kterým hornictví rád srovnávám, různě zdá se rozšířené, přece se nedělí v mnohem více částí než to naše hornictví, a já nemohu tak snadno o něm podávati poučky, jako Columella o onom, neboť on měl přemnoho spisovatelů o zemědělství v rukou, na něž mohl navázati: totiž řeckých asi přes padesát, které též vypočítává M. Varro, latinských přes deset, které sám Columella připomíná. Já pak mám jenom C. Plinia Secunda, kterého bych se držel. Ten však vykládá přemálo způsobů dobývání rud a hutění kovů. Hornictví a hutnictví je totiž tolik vzdáleno od toho, aby v něm bylo všechno projednáno od některého spisovatele, že ani ti, kdo po různu napsali každý o jiné věci, jednotlivé oddíly nevyčerpali. Ba i těch je poskrovnu. V pravdě ze všech Řeků samojediný Strato Lampsacký, následnovník Theofrastův, vydal jednu knihu „O hornických strojích“, leč by snad „horník“ básníka Filona obsahoval aspoň nepatrnou část hornického umění, neboť Ferekrates ve veselohře s podobným nadpisem prý horníky jako otroky nebo odsouzence v dolech předváděl. Z Římanů pak Plinius, jak jsem již řekl, zanechal několik málo zmínek o práci hornické. K těmto pak se přísluší připočítati nové spisovatele. Neboť se nebude moci nikdo vyvarovati oprávněné výtce. Kdo olupuje o zaslouženou slávu, jichž spisů používá, třeba jich bylo jen málo. Naším pak jazykem jsou napsány dvě knihy: jedna „O důkazu hornické hmoty kovů“, velice zmatená, jejíž původce není znám, druhá „O rudých žilách“, o nichž Pandulfus Anglus též prý napsal. Ale německou knihu vydal Von Kalbe z Freiberka, vážený lékař. Avšak žádný z obou oddílů, který si vybral, nedokončil. Nedávno ovšem Vannocio Biringuccio ze Sieny, člověk výmluvný a znalý mnohých věcí, pojednal obecnou řečí latinskou „O lití, oddělování a spájení kovů“. Způsobu pak tavení některých rud jen krátce se dotkl, avšak přípravu některých solí šířeji vyložil. Když jsem to četl, vybavil jsem si vzpomínku na ty soli, které jsem kdysi viděl v Italii vyráběti. Ostatních všech věcí, o kterých píši, buď vůbec se nedotknul, nebo jen letmo. Touto knihou mne obdaroval František Badoarius, patricij benátský, muž vskutku moudrý a vážený; slíbil mi to, když předešlého roku následoval do Marienberka krále Ferdinanda, k němuž byl poslán Benátčany jako vyslanec. A víc že by spisovatelé napsali o hornictví a hutnictví, není mi známo. Proto, byť se i zachovala kniha Stratonova, z jejích částí nebylo by možné sestaviti ani poloviční dílo o hornictví a hutnictví. Čím méně je spisovatelů o hornictví a hutnictví, tím se mi zdá podivuhodnější, že se vyrojilo tolik alchemistů, kteří prý vytvořili umění přeměňovati kovy jedny v druhé.
Mnohé uvedl jmény Hermolaus Barbarus, člověk vznešeností rodu a postavení a všeobecnou učeností ozdobený. Já jich více uvedu, ale jen význačné; provedu výběr. Tak napsali: Osthanes, Hermes, Chanes, Zosinus Alexandrijský sestře Theosebii, Olympiodor rovněž Alexandrijský, Agathodaemon, Demokritos, nikoli však onen Abdérský, nýbrž jiný, nevím který, Orus Chrysorichites, Pebichius, Comerius, Joanes, Apulius, Petasius, Pelagius, Africanus, Theophilus, Synesius, Stefanus císaři Heraklovi, Heliodorus Theodosiovi, Geberus, Callides z Rachaidib, Rodianus, Canides, Merlinus, Raimundus Lulius, Arnaldus Villonovanus, Benátčan Augustinus Pantheus; ženy tři, Kleopatra, dívka Taphnutia a židovka Maria. A tito všichni alchemisté používali prosy, kromě Ioana Aurelia Augurelda ariminského, který jediný psal veršem.
Jest mnoho jiných knih o té věci, ale všechny nesrozumitelné, poněvadž tito spisovatelé jmenují věci jinými, ne jimi vlastními názvy, a protože jiní jiných a jiných názvů používají, jimi vymyšlených, ač věci nemění. Tito učitelé ukazují svým žákům cesty, kterými postupujíce, obecné kovy různými způsoby vařené by porušovali a nějakým způsobem převedli na pralátku věcí, a tak to, co v nich se vyskytuje v nadbytku, odstranili, čeho se však nedostává, doplnili, a drahocenné kovy, tj. zlato a stříbro, z nich vyráběli, které pak v střepech a tyglících zůstávají. Zda to učiniti mohou či nic, nerozhoduji. Poněvadž tolik spisovatelů totiž s veškerou vážností dotvrzuje, že dosáhli svého účelu, zdá se, že se jim musí přikládati víra. Protože však jsme nečtli, že by kdo někdy z toho umění zbohatl, ani nyní nevidíme, že bohatne, ježto kdekoli na světě byli a jsou alchemisti, napínají všichni do jednoho struny pracovitosti ve dne v noci, aby mohli co největší hromady zlata nakupiti, věc sama volá k pochybnosti. Ale byť to byla nedbalost spisovatelů, že jména učitelů, kteří z toho umění mnoho peněz nabyli, nezaznamenali, jisté přec jest, že žáci jich předpisy buď neznají, a znají-li, nezachovávají. Neboť kdyby si je osvojili, když jich bylo tolik a ještě jest, města již dávno zlatem a stříbrem by přeplnili. Jejich marnost hlásají též knihy, na něž vpisují jména Platonovo, Aristotelovo a jiných filosofů, aby tyhle chlubné nápisy vzbuzovaly u lidí prostých zdání učenosti. Jest ještě jiný druh alchemistů, který nemění podstatu obecných kovů, nýbrž namáčí je barvou zlata neb stříbra a dává jim tak podobu jinou, aby se zdály, čím nejsou. Když tu podobu žár ohně s nich svlékne, jako by to byl cizí šat, vracejí se do svého původního zevnějšku. Tito pak, protože klamou, nejen jsou v svr-chované nenávisti, ale jich podvod jest i smrtí trestán. Neméně veliký podvod provádí třetí druh alchemistů, který částečku zlata neb stříbra, v nějakém kusu uhlí uzavřenou, do kelímku klade a předstírá, že mísil přídavky, které prý mají sílu něco nového vykouzliti, zhotovili buď zlato z auripigmentu nebo stříbro z cínu a podobných kovů. Avšak o umění alchemickém, je-li to vůbec umění, jinde více.
Nyní se vrátím k hornictví a hutnictví. Ježto žádní spisovatelé o něm nenapsali způsobem vyčerpávajícím a cizí národnosti a národové náš jazyk neznají, a i kdyby jej znali, jen nepatrnou část vědy ze zmíněných našich spisovatelů by si mohli osvojiti, těchto dvanáct knih o hornictví a hutnictví jsem napsal. Z nich první obsahuje to, co by proti této vědě, kovům a horníkům bylo lze namítati nebo čím tito mohou odporovati. Druhá poučuje horníka a přechází v obvyklé pojednání o nalézání žil. Třetí jedná o žilách a žilkách a jejich přemístění. Čtvrtá vykládá způsob vyřizování žil a dotýká se úřadů hornických. Pátá poučuje o rubání žil a o umění měřičově. Šestá popisuje nástroje a stroje hornické. Sedmá jedná o zkoušení rud. Osmá učí o umění, jak drtit rudu, plaviti a pražiti. Devátá líčí způsob vytahování rudy. Desátá vzdělává hutníky k povolání oddělovati stříbro od zlata a olovo od téhož stříbra. Jedenáctá zasvěcuje do způsobů, jak oddělovati stříbro od mědi. Dvanáctá dává naučení, jak vyráběti sůl, sodu, ledek, kamenec, vitriol, síru, skalní vosk a sklo.
Tento předsevzatý úkol, třeba jsem pro množství látky nesplnil, jistě však splniti jsem se vynasnažil; neboť jsem na něj vynaložil mnoho námahy a práce, a též náklad jsem věnoval. Vždyť jsem nejen popsal žíly, nářadí, nádoby, žlaby, stroje, peci, ale také jsem zjednal za plat kreslíře k zhotovení jich obrazů, aby věci, které jsou slovy popisovány, neznámé buď současníkům, nebo potomkům, nebyly obtížné k pochopení. Jako nám působívá obtíže mnoho názvů, které steří zachovali bez vysvětlení (protože věci ty všem byly známé). Ale budiž mnou opominuto to, co jsem ani sám neviděl, ani nečetl, ani se nedozvěděl od věrohodných lidí. Co jsem tedy opravdu buď neviděl nebo četl a slyšel, ale neuvážil, není zapsáno; ať už tedy poučuji o tom, co by se mělo díti, ať vypravuji, co se obyčejně děje, anebo schvaluji, co se děje, budiž to bráno za týž způsob poučování. Vskutku čím více si protiví věda o hornictví a hutnictví všelikou vytříbenost věcí, tím méně jsou také tyto moje knihy vypilovány, neboť věru věci, kterými se zabývá umění, někdy postrádají pojmenování, buď že snad jsou nové, nebo že, byť i byly staré, se zapomnělo jejich jméno. Proto jsem z nezbytnosti, a budiž jí odpuštěno, některé pojmy označil několika složeninami, některé jsem pojmenoval novými názvy, jako jsou: nakladač, roztřiďovač, rýžovník a tavič. Některé věci jsem označil starými slovy, jako trakař; neboť ač Nonius Marcellus psal, že tj. druh dvoukolového vozíku, jmenuji tím názvem zpravidla malý vozík jednokolý. Kdyby snad někdo ty názvy neschvaloval, nechť jim dá buď případnější jména, nebo ať dá přednost výrazům používaným ve spisech starých.
Tyto knihy, nejjasnější knížata, z mnohých příčin vycházejí ve Vašem jménu, ale hlavně, protože doly jsou nejvíce Vám výnosné. Neboť byť i Vaši předkové ze svých rozsáhlých a bohatých zemí hojné plody příjmů sklízeli, neb i z dávek, které cizinci z cest, obyvatelé na desátcích platí, přece mnohem hojnější sklidili z dolů a hutí. Z nich také vzniklo nemálo slavných měst, jako Freiberk, Annaberk, Marienberk, Schneeberk, Geyer, Altenberk, nemluvě o jiných. Ba, podle mého úsudku, skrývají se pod zemí ještě nyní větší bohatství v horských místech Vašich zemí, než co se jich vyskytuje a objevuje na povrchu.
Buďte zdrávi.
V Kamenici v zemi Hermundurů dne 1. prosince roku 1550.
Jiří Agricola, občanským jménem Georg Bauer, narodil se 24. března 1494 v Hluchově (Glauchau) v Sasku, hlavním to městě tehdejšího hrabství Schönburského. Jako spisovatel překládal své německé příjmení Bauer do Latiny a jest tedy všeobecně znám jen pod tímto jménem Agricola. O jeho rodině a nejútlejším mládí není mnoho známo, protože město Hluchov několikráte vyhořelo a mnoho listin bylo zničeno. Agricola chodil do školy nejspíše v Hluchově, pak v Cvikově (Zwickau) a studia ukončil na universitě v Lipsku. Věnoval se zvláště theologii, filosofii a filologii, a spřátelil se tam s vynikajícím profesorem Petrem Mosellánským. Za tři a půl léta opustil universitu jako bakalář artium a stal se učitelem řečtiny a hebrejštiny na městské škole v Cvikově. Napsal několik mineralogicko-geologických prací, z nichž nejvýznamnější „De re metallica libri XII“ (Dvanáct knih o hornictví a hutnictví) vyšla v březnu roku 1556, čtyři měsíce po autorově smrti. Pokud se týče jeho soukromých poměrů, jest známo, že vynakládal mnoho peněz na své práce a trpěl proto na sklonku svého života nouzí. Zemřel 21. listopadu 1555 v Kamenici, aniž byl dříve déle nemocen. Jiří Fabricius napsal Melanchthonovi, že měl Agricola „čtyři dny trvající horečku“. Jako katolíkovi odepřel mu kamenický pastor pohřeb, takže byl pohřben v zámecké kapli v Zeitu.
Ukázka i medailon jsou převzaty z českého vydání „Dvanácti knih…“, přeložili Bohuslav Ježek a Josef Hummel, obrázky reprodukovali Buchar a Hrdina, Matice hornicko-hutnická, Praha 1933.
---
Weles 11
str. 42-48
-aav- 3/14/2003
Žádné komentáře:
Okomentovat