středa 29. října 2003



Báseň pro tento den:

Pavlína Lesová
Na jednom kopci


vyvěrají prameny bílé
jak zuby andělů
všudypřítomné peří cinká
o stěny zvukovodů
přehluší náhlé nárazy
dvou srdcí
vyvěšených na nitích
co zbyly švadlenám
vesmírných závěsů a opon
těžkých od dechu
sluncí
uzavřených okýnky vodováh

- - -

Z připravovaného Welesu 17


-aav- 10/29/2003

pátek 24. října 2003



Weles informuje:

- - - - - - - - ->>>

Spolek-Towarzystwo Avion a Polonus-Polský klub v Brně
Vás srdečně zvou na I. ročník česko-polských uměleckých konfrontací

DVOJHLAS - DWUGLOS

dne 30. října 2003 v Brně od 17 hodin, Skleněná louka, Kounicova 23

V programu:

Olga Tokarczuk a Radovan Lipus

S významnou polskou prozaičkou a českým režisérem o šumných hraničních městech. Spojeno s projekcí filmů Šumný Těšín a Šumný Náchod.

Wojciech Bonowicz a Jakub Paczesniak

v překladech Petry Zavřelové, Renaty Putzlacher a Bogdana Trojaka

O situaci polské a české současné literatury

s Olgou Tokarczuk, Renatou Putzlacher, Petrou Zavřelovou, Bogdanem Trojakem, Wojciechem Bonowiczem, Jakubem Paczesniakem a Radovanem Lipusem

Bára Humel a Darek Jedzok

české a polské mladé písně ze Slezska

Překladatelská žeň prvního a následujících ročníků bude dovršena vydáním česko-polské literární antologie generace narozených v 60. a 70. letech. Překladatelé: Renata Putzlacher, Petra Zavřelová, Jakub Pacześniak a Bogdan Trojak.

www.avion.tesinsko.cz

<<<- - - - - - - - -

-aav- 10/24/2003

úterý 21. října 2003



Weles informuje:

- - - - - - - - ->>>
|
| Dne 23. 10. 2003 se koná autorské čtení
| v Poetické kavárně Obratník
| J. Plachty 28, Praha 5-Smíchov.
|
| Vystoupí:
| Jiří Staněk (Strakonice)
| Zbyšek Raška (České Budějovice)
| Kateřina Bolechová (České Budějovice)
|
| Hudební doprovod:
| Zbyšek Raška
|
<<<- - - - - - - - -


-aav- 10/21/2003

pátek 17. října 2003



Weles informuje:

- - - - - - - - ->>>

„…Tak začíná panství rozhodujících obrazů,
panství básnických rozhodnutí.
Každá poezie je začátek.“
(Gaston Bachelard)


Milí přátelé,

blíží se historický okamžik: Skupina XXVI se dožívá letos v prosinci 20-ti let své existence. Kolika proměnami za to dlouhé období od svého založení prošla, kolik básníků, hudebníků i výtvarníků se v ní třeba i jen na čas zabydlilo, to už bychom jen těžko spočítali. Ale stále pro ni platí to, co platilo i v počátcích: Na srazy jí pořádané jsou zváni všichni, kteří se rádi setkají s kýmkoliv, kdo též tvoří, ať už na jakékoliv úrovni, a nebo třeba si jen rád poslechne či prohlédne díla ostatních.

Zveme tedy všechny, kteří se budou cítit námi osloveni, na jubilejní, již 20. ročník srazu básníků, výtvarníků a hudebníků, který se uskuteční na římsko-katolické faře v Příchovicích v Jizerských horách od pátku 28.11. až do neděle 30.11.2003.

Příchovice se nacházejí na pomezí Krkonoš a Jizerských hor, zhruba 4 km nad Tanvaldem, či 2 km nad Kořenovem - motorestem, který leží na silnici z Desné do Harrachova. Na faru je možné dorazit již ve zmíněný pátek 28.11. po poledni. Nocleh je pro všechny zajištěn na vytápěných půdách ve vlastních spacácích, pro choulostivější pak i v pokojích na palandách. I o stravu bude postaráno. Pro náročnější pak je v okolí k dispozici několik útulných hospůdek, zkušení matadoři příchovických setkání vám budou průvodci.

Skutečně stojí za to přijet už v pátek, neboť v sobotu dopoledne vyrážíme již tradičně na výlety do okolních lesů.

Autorský večer čtení, hudby, improvizovaných výstav atd. probíhá vždy v sobotu večer. Aktivně se zúčastnit může kdokoliv, přirozeně v časovém úseku úměrném počtu vystupujících.

S vědomím, že žitá poezie projevující se v imaginaci obrazů a v barvách, tvarech i vůních horské krajiny, přináší více, než jen tíha myšlenek v těžkých knihách, vás všechny zveme a těšíme se na setkání s vámi! Za Skupinu XXVI

Roman Szpuk
e-mail

<<<- - - - - - - - -

-aav- 10/17/2003

úterý 14. října 2003



Ivetě Marii Pokorné

Memento Mori!
To my zdraví se musíme upamatovávat,
my zasazení do života.
Občas shlédneme s kolotoče a dostaneme závrať a napadne nás,
co kdyby se řetízek přetrh1,
co kdyby se skleněný palouk prolomil.

A třeba si zarecitujeme spolu s biblickým Kazatelem:
„Pamatuj na Stvořitele svého ve dnech mladosti své, než nastanou dnové zlí
a přiblíží se léta, o nichž díš:
"Nemám v nich zalíbení";
než se zatmí slunce a světlo, měsíc, hvězdy, a vrátí se po dešti mraky.
V ten den se začnou třást strážcové domu a mužové zdatní se zkřiví a mlečky nechají práce a bude jich málo,
a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota, a zavrou se dveře do ulice a ztiší se hlas mlýnku a vstávat se bude za šveholu ptactva a všechny zpěvy budou znít přidušeně.
A člověk se bude bát výšek a úrazů na cestě; a rozkvete mandloň a těžce se povleče kobylka a kapara ztratí účinnost.
Člověk se vydá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo
naříkají nad mrtvými.
Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme.
A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.
Marnost nad marnostmi, řekl Kazatel, a všechno marnost.“

S barokem odešlo Memento Mori – morových sloupů a hřbitovních plastik andělů Thanatů a božích muk.
A my zasazení, tzv. ontologicky zakotvení, spíš ještě jakoby v prenatálním stavu, zapomínáme na smrt – jak se říká – jako na smrt, a zároveň se uměle vytrhujeme; občas se opijeme až je nám nedobře, občas jako moderní lidé koukáme na thrillery a detektivky, abychom se trochu postrašili.

Všechna tato upamatovávání a vytržení bývají pohříchu jen hrou s obrazy a se slovy,
stejně jako křesťanská výchova a učení o posledních věcech se mnohdy zdají být prachsprostou teorií – a tak, pokud nechceme být pokrytci, je možná lepší věnovat se tomu co jest, než tomu, co bude pak, případně tomu co bylo,
a s vděčností přijímat tento život uzavřený v čase,
přemýšlet o stvoření a pamatovat na Stvořitele spolu s Kazatelem:

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:
Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá...“

Ovšem jen ten, kdo je v situaci Jobově, kdo leží v bolestech, kdo je nemocen a kdo se blíží smrti, takový přistupuje ke Stvořiteli nezprostředkovaně.
Zkušenost posledních věcí si nelze navodit, rozumem nebo nějakou praktikou
tyhle věci si člověk musí prožít, podstoupit je – tak nějak nesokolsky,
projít nocí smyslů i ducha, jak praví Jan od Kříže.
Smrtelně nemocní z tohoto kalicha okoušejí,
a nejsou to pouhá mementa, značky, oblázky na cestě, nějaké oka-mžiky, momentky, nýbrž věčné a vlekoucí se hodiny, balvany přes cestu,
která snad ani dál nevede.
V pravém utrpení Mementa Mori netřeba
protože nelze zapomenout, nelze sebe odložit, nelze vytěsnit svůj vlastní konec.

Věřím nicméně, že když někdo blízký kráčí vstříc smrti a odchází mimo souřadnice tohoto světa, tu v lásce a v odlesku jeho utrpení lze odtušit a přijmout něco podstatného z jeho poslední zkušenosti.

Petr Pazdera Payne
11.10. 2003




-aav- 10/14/2003

pondělí 6. října 2003



Skleněná louka / Weles / nakladatelství Sursum
si Vás dovolují pozvat na - - ->

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
+ večer věnovaný básnířce
+
+ Ivetě Maria Pokorné
+ (1977-2002)
+
+ ÚŽENÍ V BDĚNÍ
++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

< - - - Hosté: Martin David, Diana Tuyet-Lan Nguyen a další...
< - - - Pořadem provází: Vojtěch Kučera.
< - - - sobota 11. 10. 03 ve 20 hod
< - - - Místo Galerie - půdní prostor Skleněné louky (Kounicova 23, Brno)

\/ \/ \/

Iveta Maria Pokorná
Zdánlivě nelogická skutečnost


Stín mé tužky.
Stín mé ruky.
Stín mého já.
Kde je já?
Jak může být stín toho,
co není?
Logika. Vím, protože vím, že vím,
není, protože neznám.
Lidská logika.
Stín mého já
stojí naproti v zrcadle.
Nechápavě se usmívá,
ten stín jsem já.
Mé já?
Je tím zrcadlem.
Rána: střepy z mého já.
Mé slavné já?
Co z něj zbylo? Střepy. Nežije. Nedýchá.
Nic jsem o něm nevěděla.
Nechápu svět, chci jej poznat.
Po jeho smrti. In memoriam.
Co zbylo ze mne?
Hledající stín. Stín.
Zapadlo slunce? Smůla? Štěstí? Už nevím.
Já nic o nic.
Umná ruka času slepí střepy.
Má já žije?
Proč až po mé smrti?
Proč až in memoriam?
Já už nepatří mně.
Patřilo?
Nažije se mnou.
Žilo?
Jsem nezávislá. In memoriam.
„Já“ též.
Bylo někdy závislé?
Znalo někdy svět?
Ne.
Poznávám tě „já“.
Poznávám sebe.
Jsi to opravdu ty.
Jsem to opravdu já.
Zrcadlo a stín.

1992

- - -

Iveta Maria Pokorná: Kéž by to byla jen hra se slovy (Sursum, Tišnov 2003, str. 42)

\/ \/ \/

...
Skutečný básník zůstává sám sebou, dokud se staví proudu do cesty. Takto podstupuje jednu z nejtěžších zkoušek zoufalství. "Jednou z nejnebezpečnějších věcí je, když se k bolesti přidruží intelekt," varuje Iveta. Ano, je to nebezpečné, ale pro básníka nutně nebezpečné. On se tohoto nebezpečí prostě vzdát nemůže. Možná, že to neustálé přemítání nad svou vlastní bídou, tázání se na nezodpověditelné, je jen jedním z projevů Baudelairova "opíjení se". Jenže bez tohoto nebezpečí poezie brzy umlkne. Nezbývá jí, než znovu a znovu pět elegie o ztracené lidské duši, o jejím strachu, bolestech, prohrách a vítězstvích. A jedním z jejích nejvyšších úkolů je brát na sebe úděl ponížených a utlačených, vzíti jejich věc za svoji.
Bolest se pevně přimkla k Ivetinu životu a stala se jeho součástí do té míry, že jeho nositelka získala dar zaznamenat mnoho jemných nuancí vědomé existence. Postižení, kterému by mnohý z nás podlehl v návalu zoufalství, ji dovedlo k zásadním otázkám a chvála Bohu, že i poezie směla být při tom. Iveta o tom píše ve svém dopisu: "Ve chvíli největšího zoufalství máš pocit, že se kolem tebe otáčí svět - cítíš jakési plynutí vesmíru okolo a svoji strnulost v onom bodě; a pak najednou následuje silná vlna v tobě - pocit, že se musí něco stát nebo že praskneš a rozletíš se na střepiny - tak jsi natlakován. Je to následek toho, že tvé unavené vědomí se nachází na nejvyšší možné své hranici, že zoufalství je si na obtíž a chce se sebe zbavit - opustit tělo - ale znatelně naráží samozřejmě na svou přirozenou zeď." Tato zeď je zcela jistě i jedním z projevů oné meze básnického mlčení, za kterou po roce 1994 Iveta pokročila. Neboť každá zeď v sobě obsahuje onu výše zmíněnou strnulost a vykazuje i stopy vzdoru. "Vzdorem se člověk pronásleduje," je tedy jen otázkou, jak dlouho tato sebe-zaměřenost básníkovi stojí za onen pocit výlučné tvůrčí svojnosti.
Máme tedy nyní péčí nakladatelství Sursum před sebou celé dílo Ivety Marie Pokorné. Čtěme si v něm, s vědomím, že poezie v jí tak krátce určeném čase hrála roli jen dočasnou stejně jako pověstná bárka převozníkova, kterou ten, kdo se již přeplavil na druhý břeh, ponechává na místě. A to není žádné opovržlivé odhození něčeho již zbytečného…
...


Roman Szpuk: Bezmocná květina (Úryvek z úvahy nad knihou I. M. Pokorné "Kéž by to byla jen hra se slovy". Psáno pro Akord; dosud nepublikováno)



-aav- 10/06/2003