úterý 30. září 2003



Báseň pro tento den:


Pavel Kotrla
***


Krávy se pasou v chladném podzimu

Mrazí mne za prsty
Z toho obrazu


- - -

Z připravovaného Welesu 17



-aav- 9/30/2003

pondělí 29. září 2003



Báseň pro tento den:

Lukáš Krečmer
Za odpichu

(rodnému Třinci)

Ztrhané pěsti poletují nad kalužemi města
A kysele civí do deště
Prší: listy mrazí vítr po zádech
Jako by mé okrovaté dlaně za to měly zodpovídat

Kaluže mě nesou
V stříbrech listí a za nehty špína
Spolu jsou deštěm propichovány
Tuhnoucí struskou
Co vetřela se v mou blízkost
Pod má chodidla
A konečně i podchodem mezi tvými stehny

Mé slitinové město v aglomeračním plášti
Pod tíhou tvého prstenu se trhají
Od trupu mé ruce
Chtěly by osahávat
Daleké krajiny
Cizí těla

Prst za prstem
Na římse osmého poschodí
Plechové límce oken plechová šachta výtahu
Plechový šálek s octovým čajem
Odpichy do ústí dehtových chřtánů
Plechové krunýře plechové pelesti
Plechové neplechy
Až v posledku

Vsouvám svůj ingot do kokily sálavé lásky

Za obětních dýmů síry
Za půlnočního západu slunce
Za odpichu
A brzy ráno pryč

Pryč ?

- - -

Z připravovaného Welesu 17


-aav- 9/29/2003

středa 24. září 2003



Vendryňský poetický magazín Weles si Vás dovoluje pozvat na

"Společné setkání výtvarníků, básníků a prozaiků, kteří se scházejí v pražské kavárně U sv. Vojtěcha a autorů spojených s časopisem Weles"

neboli vernisáž výstavy

Moniky Havlíčkové - sochy (Praha)
Evy Holé - grafika (Praha)
Kateřiny Krausové - sklo (Železný Brod)
Hanuše Lamra - socha a fotografie (Praha)
Josefa Straky st. - kov (Jablonec nad Nisou)

Autorsky vystoupí

Martin Fibiger (Ústí nad labem)
Radek Fridrich (Děčín)
Jiří Koten (Jablonec nad Nisou)
Vojtěch Kučera (Brno)
Pavel Sobek (Brno)
Josef Straka (Praha)

- - - - -

Galerie Nábřeží, Hořejší nábřeží, Praha 5
(orientační plánek zde)

Sobota, 27. 9. 2003
Začátek v 18 hodin



-aav- 9/24/2003

úterý 23. září 2003



Báseň pro tento den:

Marek Šobáň
Hotel Flora


Za hradem recepce
suterén
v dřevěném obležení
Jakoby záměr v té záměně
všeho za vše

Třeba plast křišťálem
Popelník coby tulipán
Pár padlých maleb střeží hydrant
Zelenavými diodami obletován bar

A až úplně na konci
ztěžkne mi pravda

Barmančiny oči
Samotišky.

(duben 2000)

- - -

Z připravovaného Welesu 17


-aav- 9/23/2003

pondělí 22. září 2003



Báseň pro tento den:

Lukáš Vlček
Mosty


Hledám na mostech mezičasu.
Hledám v nadkrajinách,
ve smyšlených růžích soumraku.
Slyším sněhobílý volavčí pláč,
ne nepodobný sametové panně předúsvitu.

Hledám. Nenacházím.
Bloudím až kdesi na konečcích mléčných drah.
A zdá se nesmyslné všechno počínání.
Není kudy jít tmou do dálav,
potoky tišin tečou v dlaních.

Ticho mlčí naschvál nesrozumitelně
na pozadí zvláštně neurčitých snů.
Letmé vzpomenutí,
uhranulá luna v srdci pálí.
Noc nedoslýchá. Cosi schází.

- - -

Z připravovaného Welesu 17



-aav- 9/22/2003

pátek 19. září 2003



Čtrnácté číslo Tvaru přineslo recenzi na básnickou sbírku Petra Špangera Vodní mlýnky z pera Oskara Mainxe. Její znění si, spolu s reflexí ostatních knih z naší produkce, můžete přečít v recenzní sekci internetových stránek Welesu.

- - -

Čtení na tento víkend:

Mořic Klein
Pokládání věnců k rakvi


Byl jsem na pohřbu a byl jsem jedním z pozůstalých. Celá velká rodina se sjela v domě smutku. Podávám si ruce s lidmi, které jsem dosud nikdy neviděl, které znám z doslechu. Každá žena pláče, když vstupuje do domu. Ostatní ženy k příchozí přistupují, některé pláčou s ní, jiné ji utěšují.
Když čas pokročí, vycházíme v průvodu na hřbitov za vesnicí, na malý hřbitůvek s opravenou kaplí. Zvenku vypadá kaple jak požární zbrojnice, zevnitř jak klubovna, na stěnách svaté obrazy místo nástěnek. Uprostřed rakev. Před ní řada lavic jak v komorní scéně divadla. V hledišti se pláče. Myslím na babičku, ale nemyslím pod víko. K rakvi přicházejí lidé z vesnice, přinášejí věnce. Pozoruju je. Jak se křižují, a nejen babky, jak se zdržují před rakví, jak dělají na ní v řadě křížky. Pozoruju je a moc chci vstoupit do jejich myšlenek. Tuším v jejich myšlenkách místo, od kterého se babička odrážela, když odcházela na onen svět. Tuším, že v jejich myslích jsou postavené kulisy, před kterými babička prožila svůj život a že její život je na těch kulisách promítnutý k přečtení. Dělají křížky na rakev a nevědí, že znají cestu. Chci ji taky znát.
Přichází doktor, který vykonal hodně pro zdraví mrtvé i pro zdraví moje a kterého si vážím. Taky pokládá věnec a poučuje babky, že už se nedalo nic dělat. Babky panu doktoru přikyvují. Ale doktor není cesta. Vtrhne farářka a začne bezhlavě citovat. Chtěl jsem zařvat: A ven! Ale ta pieta. Pak spouštění do hrobu. Po provazech pevných, nejpevnějších. Z jedné strany je drží těla živých, z druhé už postava smrti. Ten provaz, to jsou zaklesnuté pravice těch postav, zaklesnuté na znamení dohody, oběma stranami přijaté smlouvy. Lidé přistupují s projevy soustrasti, já je čekám. Upřímnost některých a já pláču.
Vítr smýkal hřbitovem, kolébal jím jako lodí. Ale už vystupujeme. S očima oschlýma odcházíme po asfaltové cestě, po které jsme i přišli, jen průvod je teď roztrhanější a přeskupily se hloučky. Vystupujeme z lodi a přístav je samej hampejz. Nejblíže je dům smutku, v něm je připravena smuteční hostina. Spláchnou slanou chuť, zbavit se špíny a odvyknout dotěrným krysám. Výlet končí. Bolel, byl věcí vážnou, namáhavou, ale k tomu nedošlo, aby kormidlo bylo vychýleno výrazněji z kurzu.

- - -

Z připravovaného Welesu 17


-aav- 9/19/2003

pondělí 15. září 2003



Báseň pro tento den:

Krzysztof Lisowski
Rozloučení


ještě jednou
možná naposledy v tomto roce
se objevuje naše údolí

z moře dýmu
z bílého lesu mlh
se zdvihají věžičky kostela
zkoumají komu dnes
patří okolí
z čí moci se vyjasňuje
vzduch

vynořují se postupně
klikyhák cesty
ocelová spona mostu
bar s celodenní obsluhou
a oknem na druhý břeh

ještě spící řeku
rozvíjejí pstruzi
drhnou břichy po kamenech
otevírají se květiny
rodí se domy v jekotu pil

znovu se jako zázrakem objevujeme
na povrchu trav

18.-19. 8. 1995

(Z polštiny přeložil Libor Martinek)


- - -

Z připravovaného Welesu 17


-aav- 9/15/2003

pátek 12. září 2003



Čtení na tento víkend:

Geniální děti
Házení kamenů


Petr se okázale nudil. Jeho matka probírala se svou sestrou osoby, o kterých v životě neslyšel a zřejmě o nic nepřišel. Co na tom, že ředitel školy v Kamenici nechal propadnout dceru obchodního náměstka tamní sklárny, protože nebohého ekonoma přistihl doslova ve své manželce? Nevinní musejí být spravedlivě potrestáni, to už Petr dobře znal.
Petrův strýc trpěl podobně, a tak se rozhodl zachránit jednou větou oba.
„Mohl bych ukázat Petrovi vesnici,“ navrhl.
Jeho žena jen pokývla hlavou a pokračovala v životně důležitém klábosení. Strýc tedy pokynul Petrovi, aby ho následoval. Ten ochotně vstal, protože i pohled na kravín uprostřed kvetoucí řepky mu připadal jako strhující zážitek ve srovnání s neúnavným štěbetáním dvou žen v klimakteriu.
Strýc s Petrem vyšli z domu a mlčky procházeli vesnicí. Petr byl za ty chvíle ticha vděčný, a proto se ani nepokoušel narušit je nějakými konverzačními výpady. Mlčenlivost jeho strýce byla proslulá, a tak by mlčeli možná ještě teď, nebýt skupinky rozjařených dětí, která s křikem přeběhla přes silnici a zmizela ve stromoví u řeky.
„To se jdou koupat?“ zeptal se Petr, který si nedokázal představit, že by kdokoliv byl schopen dobrovolně ponořit své tělo do chladné dubnové řeky.
„Ne. Jdou nadávat Němcům.“
Strýci se nechtělo obšírněji vysvětlovat prastarý zvyk, který jediný narušoval neměnnou poklidnost života na konci Čech, a raději zavedl svého synovce k hraniční řece.
Na jejím břehu stála nesourodá skupina venkovanů. Spousta dětí, mladíci v džínových bundách a jejich špatně nalíčené protějšky, pivaři, kteří si na chvilku odskočili z hospody. Všichni hulákali a hrozili pěstmi na protější břeh, kde stál podobný, snad jen trochu lépe oděný hlouček rozvášněných národovců. Byly vidět zdvižené ruce, ze kterých občas vylétly kameny.
„Da Capo al Fine ist die Bezeichnung,“ nesla se přes řeku tvrdá germánská řeč, „daß wir die Komposition vom Anfang wiederholen und bis zur Bezeichnung Fine (Ende) spielen!“
Petrovy znalosti němčiny nebyly příliš valné, a proto se obrátil na svého strýce se žádostí o překlad.
„Co to křičí, strejdo?“
„Da Capo al Fine je označení,“ snažil se jeho strýc přehlušit křik české strany, „jež určuje, že musíme opakovat skladbu od začátku až ke slovu Fine (konec).“
Co? Petr zuřivě přemýšlel, kdo z účastníků této bizarní akce je zralý pro uzavřené oddělení psychiatrické léčebny. Strýc si povšiml jeho starostlivě nakrčeného čela a vysvětlil mu, že autor tohoto příběhu neměl zrovna po ruce lepší zdroj německé řeči než dvojjazyčnou učebnici hry na klasickou kytaru. Ale vždyť je to stejně jedno, co na sebe hulákají, hlavně že si uleví.
„Legato znamená vázaně, tj. při hře spojujeme dva nebo více tónů jdoucích za sebou bez přerušení,“ zakřičel starší muž upírající pohled do ohmatané kytarové příručky. Petr chápal, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, ale co vzájemné křivdy, o kterých ho důkladně poučil středoškolský dějepis?
„Proč si nevyčítáte třeba válku nebo odsun Němců?“
Strýc pokrčil rameny. Válku si moc nepamatoval, narodil se rok před jejím koncem. Mnohem lépe se mu vybavovalo, jak pozoroval dalekohledem německé holky při koupání a jak za bezměsíčných nocí plaval na druhý břeh, přesvědčit se, zda jsou árijská prsa stejně příjemná na omak jako ta slovanská…
„To už je dávno,“ vyřešil jediným mávnutím ruky historické složitosti. Sebral z hráze kámen, který pěkně padl do jeho hrubé dlaně, rozmáchl se a melancholicky jej hodil směrem k protějšímu břehu.
„Noty pro kytaru zní o oktávu níže, než se píší,“ doprovodil svůj hod polohlasnou větou, kterou si pamatoval ještě z dob, kdy sem chodíval se svou ženou. Ta teď nevnímala nic než přehled velkoměstských novinek, kterým ji zahrnovala sestra, a proto mohl Petrův strýc bez obav spočinout zrakem na nedbale přioděných dívkách, jež se opalovaly na jarním sluníčku. Povzdychl si při tom pohledu.
„Beztak tady má každej v rodině nějakýho skopčáka. Můj děda si vzal Němku, to byla hrozná baba.“
„A proč po sobě teda házíte šutrama?“ kývl Petr hlavou směrem k rozdivočeným výrostkům, kteří se snažili kameny odpovědět na německý výkřik o rozdílu mezi přirozenými a umělými flažolety. „Vždyť to je o život!“
„Jedinej, kdo tuhle řeku kdy přehodil, byl podkovář Bierkeller,“ vylovil Petrův strýc z paměti jméno pověstného re-kordmana. „A ten už je nejmíň padesát let mrtvej.“
Shýbl se a podal Petrovi kámen ohlazený říčním proudem.
„Jen si to zkus.“
Petr se rozpřáhl a vší silou hodil. Kámen s tichým zasvištěním zajel do vody ani ne v polovině šířky řeky a strýc se usmál. On kdysi dokázal dohodit až deset metrů od německého břehu. Ale to už je dávno, teď pozoroval řádění na obou březích lhostejně a bez zájmu si vyslechl i drsné selské zaklení, které jako ozvěna přilétlo z druhé strany.
„Ursprünglich hatte die Gitarre nur drei Seiten, zu denen immer weitere hinzukamen.“
Ne tak Petr. Vypůjčil si od ukřičených děcek pár odrbaných listů s nácvikovými variantami durových stupnic a s po-těšením věčně kroceného městského dítěte zakřičel přes řeku svůj příspěvek k rozvíjení česko-německých vztahů.
„Stupnice, v nichž je užito prázdných strun, jsou netypové a mají svůj samostatný prstoklad!“

- - -

Weles 15,6 (2002), str. 47-49



-aav- 9/12/2003

středa 10. září 2003



Báseň pro tento den:

Robert Fajkus
Panna Maria na periferii


Kořalečné slzy, kořalečné šlemy, rozhryzané útroby.
Muž a žena, věčně hnisající trn.
Bledá zaškrcenost nemocnic,
desinfekce zatékající do rakví.

Špacírštokem měřit cesty.
Sbírat hříbky, ta ladná lejna lesních andělů.
Špacírštokem k hospodám, které serou na osud
a pivem hasí žízeň samoty, přátelství, lásky.
Šapacírštokem teď bít rozzuřeného svatojiřského hada,
vylezlého předčasně.
Dodýcháno: špitální hadry
vyvezou do retenční nádrže.

Vychází z půlnočních hlohů, tichá –
To prádlo tam mlčky máchá,
ve hvězdách je bělí –

13. 6. 1999
(Z cyklu "Periferie" věnovaného památce Karla Křepelky)


- - -

Weles 10 (1999), str. 42


-aav- 9/10/2003

úterý 9. září 2003



Báseň pro tento den:

Připrav svoje bratry na smrt
Adéla Irma Miencilová


Tabákem lesa Ručnicí mlhy Potokem vína
Jde
Vyčkáváš
Minou pole Plíží se
Posnídal’s zarudlou tmu Opilého rána
Tichem našlapuje
ONA
Havraní křídlo Hladí oblohu
Takové jsou Večery s nepřítelem
Nevíš
A svlékáš ji kabát
Nevíš
A nabízíš židli
Nadechni se Umyj si chodidla Ledovou trestí
Nadechni se
Vešla tak Jak jsi ji nečekal
Vešla tu i tam


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Konečně ho uvidím! Po takové době! Vyčešu si vlasy nahoru a obleču ten nový kabát, usměju se do zrcadla. Vydechneme zblízka jeden druhému obláček páry do úst.
Řítí se silnicí, cvok. Nezpomalí, měl by. Vidím ho, ale nepoznám.
Řeknou, že to ani necítil.
Odkrojí kovový krunýř z jeho těla.
Z krunýře těla svléká se sám.
Rozložen na cestě a nesložen tak, jak ho neznám.
Vydýchávám obláček za obláčkem.
„Ten jeho polkla jiná ústa,“ plivnou si hrobníci do dlaní.


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Vidím je Ještě jdou Palba neutichla
Na bojišti rozkvete Vlčí mák Dá si ho do vlasů
Ranhojička náručí Vidí je Vojáky
Víra v Boha Pažba je hůl Ještě jdou
Ruinou doby Věčností soumraku Jdou
Země se nahýbá Přes palubu muž
Promrzlým ránem Rozzuřeným polednem Jdou
S prostřeleným kabátek Květinou krve v klopě
Ještě jdou Mlhou času Minutou ticha za mrtvé
Vydechují Jdou
Všemocným
Velkolepým
Všeobjímajícím
Prázdnem


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Tady jsi, tady ležíš, mocný a velký. Ztratil ses a našel. Milenec milenci líbá paže.
Neptej se! Nestrkej do mě! V tom šeru špatně vidím a přece vyprávím. Jak zmámení rozkoší klopýtají po schodech.
„Je slabý na srdce,“ říkali, když byl v lázních.
„Je to rváč,“ ten druhý.
Zavěšeni hluboko, hluboko v sobě, v plytkosti času.
Sundal si brýle a promnul oči. I ten druhý se svlékal. Vášeň je neprůstřelná. Kulka oka neprohlédne změt těl na podlaze v přednebí.
„Tady jsi, tady se zmítáš, sladký a slabý. Vem si moje paže, zachyť se, odpočiň v pohybu.“
Nevidím dobře v tom šeru.
„Bylo to jako křeč,“ řekl ten rváč. Plakal.
Šero jazyka zamlčí mnohé a mělo by.


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Narodí se Oslovené nerozumí té řeči
Nechodí a nestrojí se
Křičí o té nepoznané Krajině matčiny náruče
A Ty mu dáš Tu ledovou pěst Ku hraní
Taková snůška kostí Cívka nití
Chvěje se
V peřinách Ve výkopu Ve smetí
Nehybné
Ty
To novorozeně Nevyspalýma očima Poučíš
Že noc je příliš těžká deka
Že noc je příliš křehká kolébka
Šklebíš se Říkáš mu
„Mazlíčku“
Taková snůška kostí Porcelánová panenka
A už je Otřískaná Rozbitá Bezcenná


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Prodal všechno co měl a koupil chatu v horách. Byl dřevorubec, do vesnice nechodil, za děvčaty se neohlížel.
Ten pes se okolo nepotuloval dlouho. Někteří ho ani nezahlédli. Vyhublý, divoký, rozcuchaný, krásný a zlý.
Tak ho uviděl a hned byli jako děti. Našli se. Ve změti listů, trávy a obilí. Mluvili toho druhého řečí.
Políbil ho na čumák a usnuli v sevření.
Čekával u toho starého dubu.
Počíhali si na ně. Opilí se smáli, prý na tom nesejde. Je to podivín.
Cenil zuby a bojoval, když na něho padal.
Jako smyslů zbavený se probíral jeho srstí.


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Přicházíš Třesu se Víš to
Děsuplná náruči Rozkošejisté objetí
Poznám Klapot podpatků Šelest pat
U hlavy postele Ohýbáš se Beru Tě za boky
Milenko vojevůdců Milenko tuláků
Nevěrnice domova
Noc miluje Den Den miluje Noc
Je psáno na nebeské tabuli
Svlékni mě Z řečnických obratů
Tady klečím Tady jsem


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Ten dav se mě ujal, když jsem šla ulicí po době odcizení a samoty. Ten rozezlený chuchvalec se mě utrhl do košíku stejně bledolících obličejů. Ta z břehů vylitá řeka svalnatých paží si mě vzala.
Ozvali se první výstřely. Rozezlená ústa nepřátelské sliny nás poplivala. Dav je šílený, dav se nezná. Nastaví hradbu života. Nastaví nenávist. Dav je vzteklý, pamatuje jen na své bratry ve smrti.
Ten chuchvalec hlav a pohybů, rozkvetlá bylina agónie, okovaná bota víry, mě skopla a rozšlapala. Každé bojové křídlo má svoje oběti, když se hněvá.


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT

- - -

Weles 16 (2003)


-aav- 9/09/2003

pondělí 8. září 2003



Báseň pro tento den:

Roman Kosek
Bolest


Konečně zasněžilo
a havrani zviditelněli.
Na chvíli lze uvěřit
iluzi zaplašené samoty.

Prolezlý červotoči mrazu,
vláčím své tělo po sněhu
a ve vločky zakleté Kristovy slzy
mi tají na tváři.

Zas zkouším doufat,
že bolest není věčná...
Dál ale zůstává
nejtrvalejší...

Weles 9 (1999)


-aav- 9/08/2003

pátek 5. září 2003



Z Tábora k nám, doputovala následující zpráva. Publikujeme ji v původním znění s doplněnou diakritikou:

- - -

Literární večery Na Druhém břehu
'LIVEDRUB'
mluvící skupina KATASTROFANKA
ve složení Markéta Šáchová, Josef Musil, Markéta Janoušková, Jiří Blaha
uvádí svoji nejnovější show
'Radio Kopanec'
7. 9. 2003, 20:03 hod.
POZOR: koná se v kavárně ALFA!!!!! (staré město, za náměstím), Tábor

- - -

Čtení na tento víkend:

Kujínka, humory, karel a benjamin
aneb
Vkydni mu andro muj

Eduard Bass

Zní to jako refrén nějakého milostného šlágru, ve skutečnosti to znamená: Dej mu přes hubu. Knížečka, z níž se to dovídáme, je malý sešitek o 70 stránečkách: Slovníček „Světská hantýrka“; uspořádal Jaroslav Podzimek a vydal časopis Bezpečnostní služba. Světská hantýrka je tajná mluva „lidí světských“, to jest kočovných, světem jdoucích, loutkařů, komediantů, boudařů a pouťařů, cirkusáků, koňských handlířů, kůžičkářů a tuláků. Nejde tedy o hantýrku zlodějskou, ačkoli je přirozeno, že tulácký živel nabírá svou řeč i ze zřídel, jež mívají co dělat s kriminálem. Přes to je na slovníčku, jejž jeho autor záslužně pořizoval ve styku s životem, znát, že je tu mluva z jiné lidské oblasti; kdybychom měli narychlo charakterisovat rozdíl, upozornili bychom, jak se hantýrka zlodějů opírá o hebrejštinu a starou němčinu, kdežto mluva lidí světských má nejvydatnější pramen v cikánštině. Te ačel je cikánské zůstati, ačelit, hačelit říkají světoběžníci místo zůstat nebo posedět. To andro v nadpisu je cikánská předložka do nebo v; muj je cikánsky huba; a z cikánštiny je v knížce bezpočet slov: ambrole, hruška; balátko, sele; báro, veliký; čáčo, hodný; garodýpen, úkryt. Z cikánštiny jest i rozkošné slovo devlíček, devlínek, devlíneček, které ve své mazlivosti znamená Pámbíčka, Ježíše Krista, anděla, křížek a miláčka. To všechno od cikánského Devel, Bůh. A hned zde vidíme rozdíl v hantýrkách: rotvelše je mluva tvrdá, cynická, vedoucí až na popraviště. Lidé světští a choďáci uchovávají si zbožnost nebo aspoň úctu k věcem posvátným. Je to už vidět na početnosti výrazů. Fara se například jmenuje bekvár, čifna, faradaj, fariboj, rajšfír, rašajovna; knězi říkají kabíšek, klubátko, pátrus, kulbe nebo pulbe a po cikánsku rašaj. Je to nápadná hojnost výrazů, protože podobné množství synonym mají jen slova pro život světoběžníků důležitá. Na příklad žena: čaje, doga, bílý kůň, huje, kujínka a z těsnohlídka známé jambora. Nebo kořalka: brábinka, brávinta, drátenice, humory, šalabraneta, švinda, švitorka. Nebo krádež: bouda, čórka, hmátka, hácha, handl, chmátka, chudel, karel, stápka. Nebo četník: andělíček, bédo, beng, bejk, benjamin, cengr, čuchal, džúvák, džúvalák, charengero, chocholáč, kanďas, rulďák, slepka, sýkora, šelengero, šilingrák.
Ten andělíček patří mezi slova, která vznikla z přezdívky, humorem mnohdy opravdu šibeničním: když se na příklad otiskům prstů říká adresa, nebo státnímu zástupci nakladač a věznici gymnázium. Posměšek lidí potulných dává detektivu jméno psa alík a donašeče nazývá prostě had. Proč se pomahač při koupi jmenuje právě bydžovák, zůstává místopisnou záhadou. Jen zkušenost husích zlodějů by asi mohla vysvětlit, proč huse říkají škytavka; zato stará tradice lidového posměšku jest uložena v názvu pro krejčího: kozí duch; a litaratura velkolepě vpadá do hantýrky, říkají-li státnímu zástupci – duch prérie.
Po prvé, poku dvím, zaznamenávají se zde termíny našeho cirkusáctví, překroucené většinou z němčiny; angr je železný kůl ke stavbě cirkusu, baum je jho stěžeň, kvartopole jsou pomocné tyče, pretlo je prkno, runt je obvodní plachta cirkusu, runtovky jsou sloupky, které ji drží.Runďačka naproti tomu je houpačka. Nezvyklejší je terminologie fiškálníků, loutkařů. Loutkové představení se zove jauverkas fiškálkama nebo taky keliben. Kelibengero je komediant zrovna jako keriban nebo tradyáš. Loutkám se také říká mikrle, což je z ctihodného řeckého mikros, kdežto latinský skelet se pro marionetu kostlivce změnil na škilet.
Podivuhodné je, jak si hantýrka slova vytváří: nejen že pokrucuje cizí, ale všelijak změní i výrazy doma běžné. Na příklad vynechá slabiku: místo tabák říká bák, místo vrabec bec, licajt místo policajt, put místo kaput. Co byste řekli, že je sifo? Vousy. A z čeho je vzato? Inu, přesmyčkou: fósy – syfó, sifo. A podobně přesmyčkou horuna místo nahoru – a je to hned zcela nového zvuku. Co se zvučnosti týče, je tato hantýrka vůbec mluva kouzelná. Je plna slov úžasně plných, přímo bohatýrských, třebaže jejich význam je velmi civilní. Jak vznešeně zní slovo geróro a znamená jen člověka chudinku. Co je naše hloubka proti hantýrkovému chrouš. Jak otřelé je chytrák a jak pyšně naopak zní heraldo. Jak pathetické je lodypen, kde my řekneme nocleh, jak z jiného světa je lubikán, kde my mluvíme o zhýralci. A manželka sluje manuše, babička mušínka, hřbitov mulgot a bílý kůň tuliven, muzika rinaj, a hospoda věrta – samá slova mohutná, zvonivá i tajemná, jako by lid, po staletí vyvržený z oficiální společnosti a odsouzený k nuzování v prachu silnic, cítil potřebu zušlechtit se a povznést aspoň mocenstvím slov, které zůstala jenom jeho.

Eduard Bass: Kázáníčka. Fr. Borový, Praha 1946, str. 60-64
- - -
Z připravovaného Welesu 17



-aav- 9/05/2003

čtvrtek 4. září 2003



Báseň pro tento den:

Kapradinový vrch
Dylan Thomas

Tak jsem byl mlád, bylo mi lehko pod jabloní
u zpěvavého domu, šťastný jak tráva zelená
a noc nad hvězdnou roklinou;
čas dovolil mi hrát si a lézt
zlatému v sklizni jeho očí,
ctěn mezi povozy, byl jsem princem jablečných měst,
nechával v tom čase stromy a listy
plout s chudobkami a ječmenem
po řekách padajícího světla.

A byl jsem zelený, volný a slavný mezi stodolami,
na šťastném dvoře zpívající, statek domov můj
ve slunci mladém jen pro jednou;
čas dovolil mi hrát si a být,
zlátnout v milosti jeho sil,
zlatý a zelený byl jsem lovcem a pastýřem,
telátka troubila k mému rohu,
lišky na kopcích štěkaly chladně a čistě
a svátek zvolna zněl
v oblázcích svatých potoků.

Celé to slunce utíkalo, bylo tak krásně v něm,
do trav zapadlý dům, hudba komínů,
vzdušný čas,
hravý, krásný a z vody
jak oheň trávy zelený
a temný pod prostotou hvězd.
Když jsem ke spánku spěl, sovy odnášely pryč dům,
dlouhý čas měsíce slyšel jsem, žehnaný mezi stájemi,
šramoty
noci ze stohů a koně
blýskající tmou.

Potom se probudit; celý dům rosou bílý
se vrací jako poutník s kohoutem na rameni,
zářilo všechno: Adam a panna,
obloha uzrávala
a slunce narůstalo ten den.
Tohle se muselo stát v zážehu prostého světla
na prvním zvířeném místě: Kouzelní
koně jdou vlazí
z řinčících zelených stájí
na pole chvály.

Ctěn mezi liškami a bažanty ve vlídném domě
pod mraky novými, šťastný v srdci tak dlouho,
na slunci vzniklý vždycky znovu,
hnal jsem svou slepou touhu
do trávy vysoké jak dům;
bylo mi jedno v nebeském klání,
že čas ponechává
ve zpívajících návratech tak málo jitřních písní,
než děti zelené a zlaté
odejdou z požehnání.

Bylo mi jedno, v beránčích bílých dnech, že mě čas
vyzvedne za ruku k trámoví plnému vlaštovek
pod měsíc rostoucí stále;
že kousek od spánku
uslyším letět čas i vzrostlá pole,
probuzen na statku navždy pryč z bezdětné země.
Tak jsem byl mlád, bylo mi lehko v milosti jeho sil
a čas mě svíral k smrti blíž,
i když jsem v poutech jako moře zněl.

Přeložil Slavomír Kudláček

Weles (7) 3/97



-aav- 9/04/2003

pondělí 1. září 2003



Báseň pro tento den:

František Daniel Merth
Hodinka z jeseně


Javory vzhůru hořely
Na zemi hrozen přezrával
Do úst hořkostí skapával

Oči své studně uviděly
Rány uprostřed dlaní
Těch, kdo tě milovali

Jdou spolu javory a stopy, co pozůstaly
Polní křiž vyplouvá
Tvář odlétá

Javory dohořívaly na cestu domů
Na domů, kde vzpomínka je nezavátá
A jak se měnily v mohyly stromů
Do studní oči ukládaly krystalky zlata

Weles 4 (Podzim 1996)


-aav- 9/01/2003