pátek 29. srpna 2003



Už je to tak: z prázdnin zbývá poslední srpnový víkend a pak už jen... vzpomínky. A možná že podobné, "rumunské", jakými nás po loňském létu obdařil Vladimír Šrámek...

Vladimír Šrámek

- - -

Voda, voda, voda, voda…

Padá z rozzlobených mračen, kterým břicha rozpáraly vrcholy Paleagy a Papušy. Do šedé sítě deště je chycena celá krajina. Jezero Bucura má poďobanou tvář jako po neštovicích. A voda rozeznívá šusťákovinu stanu jak kůži bubnů...
Ležíme ve stanu. Ale… švy začínají prosakovat. Copánky vody houstnou. Chytáme je do ešusů, hrnků, ručníků. „Táto, musíme koupit novej stan,“ suše konstatuje syn. „A taky potřebuju boty, spacák, bundu, a je to ostuda – nemít vlastní vařič.“ Vybavují se mi jen chabé protiargumenty: bída utečenců z Rwandy, zpuchřelý stan mých rodičů, pod kterým jsme kdysi trávili léto u Balatonu. „Hele,“ povídám, „voda ti teče mimo ešus.“ Alespoň dočasně využívám převahy svých let a funkce otce…

- - -

Hategana

„A jaké je to pivo?“ ptá se bača a z kýble vytahuje litrovou láhev bez etikety. Dodo bere láhev, upije, zamyslí se a bez zaváhání říká: „Hategana.“ Ani brvou přitom nehne. Bača úžasem zkoprněl, bačové se sousto vrátilo z jícnu. Jen taktak ho za tvářemi udržela. Nechápou. Jak tenhle sympatický tulák ze Slovenska mohl poznat jejich místní pivo na jeden doušek? Má snad předky z Valašska? „Hategana – bun.“ Povídá Dodo a otře si koutky o hřbet ruky. A neprozradí, že včera v údolí postavil několik těchto lahví vzhůru nohama…

- - -

Trh

Rajički. Levné. Jen 8000 lvů za kilo. A to není vysoká cena – rumunští lvi (lei) mají díky inflaci hodně tupé drápy. Procházíme trh v Orsové a zakusujeme se do čerstvé zeleniny. A sýr, brynza. Kupuju hned půl kila a ochutnávám. A okurka. A paprika. A… po čtyřech dnech těstovin a jiného suchého jídla máme co dohánět. Pulty přetékají, ulička plná vitamínů. A na konci uličky poslední pult. Toaletní papír – jen 1,50 Kč. Hergot. Proč ho tady mají v řadě s potravinami? Že by? A žaludek se mi sevře neblahou předtuchou. Tak dobře. Beru dvě role a do večera čekám…

- - -

Dunaj I

Jsem rád, že se ta Lisztova symfonická báseň nakonec našla. Inspirován Smetanovou Vltavou, napsal Liszt Dunaj v neuvěřitelně krátké době během týdenního pobytu na národních slavnostech guláše v Szegedu.
První tóny nejsou tóny. Celá skladba začíná tikotem hodin. Schwarzwaldky. Pak spadne závaží do bubnu, zakukají píšťaly a probudí ostatní nástroje. Je ráno a vzniká říčka jako každá jiná. Jenže tahle na vdavky nemyslí. Svého jména se nechce vzdát. Neuhýbá, krájí jih Německa jak podle proutku a k jejímu rozhodnému kroku se ostatní vody přidávají. Violy, čela, basy würtenberských lesů. Dóm v Ulmu si do zobáku své vysoké věže nabírá vodu jako čáp, Inn v Pasově poleje poklidný Dunaj ledovou alpskou vodou. Harfa v Linci nadrobí do vody něco sladkých not. To už celý orchestr hraje na plné pecky. První fortissimo – a pak klid. Dunaj, v tmavě modrém fraku zkouší valčík tančit. Nádech – vlna – krok. Mistr vítr na vše dohlíží. Dunaj dotančí, polkne něco slovanských not a zrcadlem oslepí slovenské oči. Leskne se hladina pod Děvínem, Dunaj si zvyká na pomalou chůzi. Vejde do stepi. Rozkročí se v nížině skladatelově jak mocipán, jenž si může dělat, co se mu zlíbí. Zrychlit, zpomalit, zpomalit, zpomalit… A poddané nechat čardáš tancovat sobě pro obveselení.
Každá zábava ale končí, činely práskly o kameny prvních karpatských kopců. A Dunaj dýchá, dýchá, do kopce se plazí. Kazaňský průsmyk, Železná vrata. Orchestr utichá. Přehrada přerušila veškerý pohyb. Jen stromy na březích si z listů utírají pot. Přestávka. Pak – obecenstvo se znovu usadí do svých židlí po obou březích, dirigent vytáhne maršálskou hůl a zavelí. Jdeme do finále. Útok se blíží. Roztáhněte rojnici. Vojska nepřítele jsou tam. Na východě. Což nevidíte černá bělma jejich očí? Na ně! Právo je na naší straně. Naše krev je sladká…
Slováci stojí nad Dunajem a mlčí. Pohledy se odrážejí od hladiny. Že by poslouchali tu symfonii? Nic neslyším. Že by jen národy, jejichž slzy do Dunaje tečou, mohly slyšet její tóny?

- - -

Dacie

Dacie táhnou krajem. Jak pradávná vozová hradba dáckých bojovníků. A že jich je tu i po těch třech tisících let pořád požehnaně. Občas nějaké nové daewoo, ojetý opel nebo toyota, co už pamatuje, ale – dacie tvoří stále 95% veškerého autoparku. Dacie. Symbol Rumunska. Daleko víc než škodovky v Čechách.
Řvou do kopců, odmlouvají po rovině, vesele mručí při jízdě z kopce. Přeplněné. Lidmi i věcmi. Kufry otevřené, zpod kapot se kouří. A z oken – transylvánský rock. Táta se kývá, máma podupuje, babička tiše přede… A děti. Ty asi prorazí strop. Už tak z něj zbývá jen rezavá šlupička.
Dacie jezdí jen za dne. Večer motor chcípne a – třeba i proti vůli řidiče – odpočívá. Chladne. Pozůstatky socialismu. Jakápak dřina? Lidem uvnitř nezbyde nic jiného než odtlačit miláčka ke krajnici, ze střechy do svahu zapíchnout dva kmínky a přehodit plachtu. A utábořit se. Vegetit. Opékat vše, co připomíná maso. A čekat, až dacie dá znamení. Že je odpočatá a pokračovat v cestě možno. Často to však trvá několik dnů…

- - -

Jako na výstavě

Sedíme v Temešváru. Zemdlení, propocení a trošku namyšlení, že jsme z Čech a Slovenska. Jenže. Kolem nás nechodí chudobky v podvlíkačkách ŕ la Valentina Těreškovová. Naopak. Holky jako proutek nám kroutí prdelkami přímo pod nosem. No, tohle už máš za sebou, Šrámo. Říkám si a vzpomenu na sestřičku Winkelhoferovou, která, když si přečetla jednu novou básničku, kde jsem prohlásil, že – už nestisknu každou rybku, která mi vpluje do dlaně a nedám jí pocítit svou čáru života – spráskla ruce a zvolala: „Ježíšmarjá, Šrámo, vy stárnete?!“
No a co. Sedím a představuju si, že jsem na výstavě. Ne každý obraz musím přeci osahat. To by ztratil lesk. Samozřejmě, že se v duchu utěšuju. Kdybych chtěl. Jenže – to by už nebyly šrámky letních lásek, které bychom oba utržili, ale šrámy lásek nerovných, složitých, nešťastných.
A tak se utěšuju a koukám. „Teda, tati, vidíš tu kost?“ ozve se z úst mého syna, který sedí vedle. „To je prdelka – co?“ a pokývá směrem k šestnáctiletému vyžleti, kterému už už roste ženské peří. Podvýživa – můj komentář. Ale oddychl jsem si. Mám následovníka…

- - -

Ukázky pocházejí z knihy Vladimíra Šrámka a Jozefa Fodora: RUMUNSKO - Mýma očima / Mojimi očami (Weles, Brno 2002).


-aav- 8/29/2003

pátek 22. srpna 2003



Dny se pomalu krátí, blíží se podzim a sním stále delší podvečery: Kdo by dnes myslel na to, že za pár měsíců budeme už po páté hodině u stolních lamp možná vzpomínat, jaké to je, sedět někde na mezi, v zahradní hospůdce či na břehu řeky, jezera, moře a v půl deváté sledovat západ slunce. "Paměť je to, čím se zapomíná," řekl, tuším, Charlie Chaplin a v mnohém má pravdu. (A nemyslím tím jen události, které si v těchto dnech připomínáme...) Každý den stojí za to, abychom jej uvnitř sebe zachovali a vzpomněli si na něj. Víte například, co jste zažili před pěti lety, 22. srpna 1998? Anebo loni ve stejný den? Před týdnem? Básník Petr Král nazval jednu ze svých sbírek dvěma slovy: PRÁVO NA ŠEDIVOU. Jak příznačné...

- - - - -

Čtení na tento víkend:

Kateřina Konečná
Rodinné vztahy


Setrvávám v nečinnosti a zabývám se představami o svých budoucích aktivitách, o tom, jak budu šťastná a spokojená a jak budu tvořit nádherné obrazy, které budu mít doma na stěně. Aby nebyla tak prázdná a ponurá.
Žiji totiž uprostřed lesů a pastvin, na úplném konci cest, kam se lidé jen stěží dostanou, protože za mnou musí chodit pěšky. Můj praděd vystavěl slonovinový zámek pod nejvyšším kopcem v dohledném kraji, dodnes svítí jako svíčka zapálená pro zbloudilce v černém jehličí a stinném listí.
Jen docela málo vycházím ze svého pokoje, proč taky? Je malý a útulný, podařilo se mi v něm nashromáždit všechny věci, které nezbytně potřebuji, a všechny vzpomínky, které nechci zapomenout. Moje stará matka mi vaří a pere, zajišťuje můj úřední styk a každému se omlouvá za mou nevšímavost, jako kdyby snad byla její vlastní. Patří k lidem, kteří nadmíru přeceňují význam mínění ostatních.
I přes mé nekonečné vysvětlování, že oni si můžou maximálně myslet, že jsem pako, ale že už to nemůžou nikomu tvrdit ani dokázat, protože jsme se buď nikdy neviděli, nebo jsme spolu nemluvili dostatečně dlouho, aby poznali, že jsem doopravdy pako.
Je neúnavná v práci i ve snaze mě přinutit akceptovat, že na tomto světě nežiji sama. Nedochází jí, že pluju ve vesmíru, kde si můžu vybrat, že jsem ji přizvala na svou plavbu a že nehodlám najímat zbytečnou posádku.
Určitě je nejroztomilejší, když sedává naproti mně skrčená v proutěném křesle, až po krk zamuchlaná do chlupaté přikrývky, když pozorně poslouchá mé blábolení a snaží se porozumět prapodivným nuancím mého mozku, když je jí v očích vidět každá myšlenka, když pokaždé tvrdí, že nemůžu vědět, co si myslí, a jak pokaždé zrudne, když jí dojdou argumenty. Chápe jako svou povinnost mě hájit a ochraňovat před útočníky, kterými upřímně pohrdám, i když jsem jinikdy o tuto službu nežádala, i když by bez svých namáhavých dobrodiní byla o dvacet let mladší.
Náš rod je starobylý a velmi vážený, čehož využívám pro posílení matčina pocitu, že nic není ztraceno. Utěšuje se vzpomínkami na svého již zesnulého praděda s nakrouceným knírem a na svého již zesnulého děda s hodností poručíka, kterého máme zvěčněného na zašlé fotografii v průchozím pokoji. Zaujal tak působivou velitelskou pózu, že matka mi naznačila: když kolem brouz-dám, měla bych se tvářit uctivěji než obvykle, můžu se snažit ocenit sílu tohoto vzácného muže třeba mírným pokývnutím hlavy.
Ale odmítla jsem požadavek uctívat osoby, které dávno shnily ve svých hrobech, i kdyby to nakrásně mohl můj děd vidět z nějakého svého příbytku kdesi v oblacích nebo v propastech země.
Tím jsem se vlastně dostala k další zálibě mojí matky. Kdysi jí někdo vštěpil představu, že nad ní ve dne i v noci visí hlídačovy oči, že z ní za žádných okolností nesejmou tíhu svojí pozornosti a že, až umře, řeknou jí ústa hlídačových očí, jak žila a jestli si zaslouží pochvalu, nebo spíš dostat na prdel. Na moje námitky (má snad svoje oči a není slepá, tak k čemu potřebuje, aby ji někdo kontroloval jako malýho spratka? Kromě toho, není malý spratek a snad v tak pokročilém věku se už konečně naučila kriticky hodnotit své skutky) nebrala ohledy nikdy a nikdy je ani brát nezačne, místo toho se zakousne do výkladu o lidské povaze, o potřebě pastýře, o hledání věčné blaženosti. Po létech soužití se ale naučila nenačínat tuto spornou otázku, protože pochopila, že mě její náboženská oddanost tak trochu rozzuřuje.
Pamatuji si na výraz nejhlubší bolesti, na chvíli, kdy jsem ji zradila a podvedla. Matce zůstal po prababičce nesmyslný předmět, který přede mnou vždy pečlivě schovávala, ale jednou se zachovala moc roztržitě a nevrátila ho do svojí zašívárny. Nechala ho jen tak ležet na vaně.
Viděla jsem to prvně.
Tvarem se podobalo již neplatné svatební fotografii mých rodičů, která nostalgicky visí nad postelí zmizelého ženicha, rozměry byly skromné a tím pádem více než praktické. Věc, kterou bych nazvala rámem, značně oprýskala z pozlaceného pláště a na několika místech bujela kovožroutská plíseň. Zdobený lem obkružoval rozpitý obrázek, v němž jsem s největším úsilím rozeznala rysy jakési cizí paní. Podle výrazu tváře navštívila šamana silných bylin, který jí poskytl nutnou pomoc, a tak se mohla blaženě usmívat na svá protočená oční bělma. Byla to odporná podívaná.
Samozřejmě jsem netušila, že jsem nalezla talisman mojí matky, a tak jsem vyšla na nádvoří a hodila jsem nejdál a nejvýš, jak jsem jen mohla.
V tom okamžiku spustila siréna. Jekot. Pláč a slzy hraničící s hysterií. Matka mě přistihla v okamžiku zločinu. Obviňování a výčitky bez konce. Vytasila se s historkou, že jsem všechno naplánovala a tu cetku ukradla, protože jsem „nenašla cestu“ a jsem „pomstychtivá mrcha“. Krom toho ví moc dobře, že mi pánbíčkářství způsobuje nečekané návaly hněvu a mírné agrese (= bouchání věcmi, zvýšený hlas, údery pěstmi a hlavou do stolů a zdí apod.), a z toho jasně vyplývá, že vše byla promyšlená akce.
Po výčtu mých zločinů, hříchů a špatných povahových vlastností zděděných po pohřešovaném otci se ke mně otočila zády a rozběhla se brankou ven hledat svou ušudlanou víru. Jestli ji znova nalezla, nevím a asi se už sotva dovím.
Naše vztahy byly tímto nešťastným nedorozuměním značně zkaleny a v bílých zdech zavládla tichá matčina zloba. Její mysl, ochromená dětinským stářím a pocitem ublížení, začala osnovat pomstu, která by poskytla zadostiučinění zraněné duši.
Nemluvila se mnou několik týdnů.
Ale v podstatě se máme dodnes rády a respektujeme se vlastním, ojedinělým způsobem.
Ona mě chápe jako osobu neschopnou manuálně pracovat nebo se snad uživit vlastníma rukama. Méně uznává to, že hodnoty, které vytvářím hlavou, jsou pro mne důležitější než okopaná zahrada. Ale ráda trhám v létě třešně a na podzim sbírám jablka, hrušky a švestky na pálenku, kterou ráda v zimě popíjím u rozpálených kamen. Díky jejímu přesvědčení, že bych se bez ní neobešla, si mohu užívat tepla našeho skromného příbytku a nerušeně hloubat nad filosofickými spisy a rozšiřovat vzdělání.
Pro matku je na světě nejdůležitější hotová práce a křehké porozumění, které rozhazuje do všech oken. Nikdy ji nenapadlo, že je většině těch zamrzlých rádoby vděčných známých spíš k smíchu a že nechápou její snahu každému dát, co žádá. Bezmezně věří na lidskou solidaritu, stejně jako na nebe a peklo a na toho jednoho maníka, který vládne podle všeho nespoutanou silou. Ve svém pokročilém věku mi připadá až moc naivní. I když si uvědomuji, že stáří rozežírá mozek, nemyslela jsem si, že až do takové míry.
Včera jsem jí dala přečíst první část mého zásadního díla, které srovnává sílu přírody a sílu člověka.
Vysmála se mým myšlenkám, chechtala se pasáži, ve které jsem přiznala odstín svojí víry, a nekompromisně zavrhla tvrzení, že člověk obětoval krásu světa, který ho stvořil, za svůj pokrok. Samozřejmě jsem své názory hájila, možná příliš tvrdě, ale určitě zbytečně, protože ona bude vždycky přesvědčená o tom, že všechny mé skutky jsou pouhá nevědomost, že mi musí stále radit, vysvětlovat, jak to na tom světě chodí. Neví, že jsem za svůj krátký život poznala dost z povahy zeměkoule a lidí, kteří ji zamořili jako krysy, ale nikdy tuhle jednoduchou věc nevezme na vědomí, protože jsem její dítě, protože bez ní nejsem nic, protože kdyby nemluvila do všeho, co dělám, byla bych předem odsouzena k veřejnému lynči. Nesnažím se cokoli vyvracet, je to zbytečné a pro mne nadmíru pohodlné. Krom toho matčina snaha mě změnit a vychovat začíná být spíše zvykem než opravdovým nebo snad účelným konáním.
Zatím tedy žijeme bok po boku se svými chybami, s láskou, která potlačila nenávist, s vizí našeho konce.
Na zámečku, kde přebýváme, hraje neustále hudba, čemuž se matka po neúnavném přesvědčování podvolila. Není muzikální ani v tom nejmenším smyslu, jaký si lze představit pod tímto výrazem. Hudbě říká vrzání, jakékoli hudbě. Nejsladšími tóny pro její uši je pouze absolutní ticho prošpikované mňoukáním koček a skřehotáním žab. Ale jelikož jsem jí vyložila, že hudba je to málo dobrého, co se člověku podařilo vytvořit, co stojí za zmínku a za pozornost, snad i za obdiv, usmála se uspokojená, že nezavrhuji lidstvo do absolutní mrtě.
Když má bujarou náladu, hopsá se mnou po pokojích a chodbách, zpívá slova, která vůbec nezná, a směje se nahlas, aby i kameny věděly, že samota nemusí být nutně jen smutek.

Jednou se jí někdo ptal, co celé dny provádíme v tak rozlehlém domě samy. Odpověděla mu, že žijeme, ale pravda je taková, že jen čekáme, kterou z nás si vybere ten nenažraný osud jako první.
Vedeme spolu spokojený život, který během několika let skončí v nemilosrdných spárech času, ale radši se nechám roztrhat nekonečnem než ubohou bandičkou, co si vymyslela právo soudit, určovat spravedlnost a zjednodušovat pravdu. Já bych v jejich očích byla psychicky narušeným asociálem nebezpečným pro společnost, a přitom svou matku hluboce miluji.
Nechce, aby po ní zůstaly nějaké stopy, chce ležet v neoznačeném hrobě, v tichu a klidu poslouchat spokojené hryzání červů a pochodování tisícinohých housenek. Vždycky nenáviděla návštěvy na rodinných rovech, i když naše předky drží v nepředstírané vážnosti, přesto se podobným obřadům chce tímto způsobem vyhnout.
V podstatě zbytečně, příslušníci našeho rodu jsou krom nás pouze dva, a já upřímně pochybuji, že o tom mají tušení. Každopádně pokud někdy zabloudí do naší brány a do slunečných pokojů uvnitř domu, v tom nejsvětlejším najdou ohlodané zbytky kostry, která bude pateticky držet svou hlavu v pravé ruce, anebo se lebka bude válet ve střepech po podlaze. Asi jim to nebude příjemné, ale poznají tak, že slavný rod nezaručuje slávu.
Dnes půjdeme na procházku, zapálíme oheň a budeme si chvilku vyprávět.
Dnes je totiž úplněk, a i když nerada, podvoluje se matka zčásti šílenství, které vyvolává bledé záření talíře na obloze. Pozdě, ale naučila se rozpoznávat jeho vzrušující působení.
Sedí tiše před zapálenou hranicí a s pootevřenými čelistmi se ráchá v proudících živlech. Sem tam si změří pohrdavým pohledem, jak pobíhám v bílých průsvitných šatech bosá přes drny, tančím se stromy a vyluzuji nesrozumitelné zvuky s neurčitou melodií. V pozdním věku objevila moc pochopení.
Nechci být sobecká ani sebestředná. Seděli jste někdy čelem k vycházejícímu úplňku? Dívali jste se do tváře dítěte, ve které jsou předem vidět budoucí vrásky? Napili jste se nikým a ničím nedotčených doušků světla, které skrývají barvy pod suknem bělosti? Rozběhly se vaše ruce, myšlenky, nohy i pudy směrem, který zpochybňuje rozhodování mezi odbočkami? Měsíc v sobě nosí šedivé chmýří starobince stejně jako zlaté chloupky nedotčených předloktí.
Nesčetněkrát jsem stála na zápraží s hlavou v dlaních a volala jsem: Měsíci, pomoz, ochlaď, dopřej mým smyslům oddychu a kotvy. Jenže on ví, že přesně tento požadavek by mi způsobil neko-nečná muka a nesnesitelnou tíhu pro svědomí. Tak se spolu jednou za čas stavíme na vzájemnou zpověď, bez hlasů a zdánlivých výčitek. Hledíme si do tváře, jako kdybych snad mohla porozumět nehasnoucímu koloběhu noční oblohy. Já prosím, on poslouchá a ukládá mi upomínky na věčnost.
Žijeme v němém souznění, červíci se smějí na laskavou tvář obalenou pláštíkem ledu.

Weles 16 (2003), str. 59-63


-aav- 8/22/2003

pondělí 18. srpna 2003



Vážení čtenáři Welenovin a příznivci Welesu,

dovolujeme si Vám oznámit změnu stávající elektronické adresy. Nový kontakt je:

redakce.weles@centrum.cz


-aav- 8/18/2003


pondělí 11. srpna 2003



Hadry, kosti, kůže
(Válečný deník Vladimíra Holana 1938-45)

Václav Kahuda

Když se na přelomu čtyřicátých a padesátých let rozhodl Vladimír Holan k sestupu do hlubokého osamění, realizoval v kruté podobě to, co si kdysi předsevzal ve své Lemurii: “Otrhal jsem listnaté mistrovství pestrých parabol a uzavřel se prostými oblouky samoty, která nezná výmluv a upozorňuje dosti pohrdavě třebas na to, že stačí déšť, aby účast na demonstračních průvodech byla hodně malá (…), ... usiluji o naprostou, nutnou izolaci. A isola, toť ostrov. Ostrov urputnosti, ostrov posedlosti... Budu křížit slova...”

Nyní je rok 98. Já, stár 33 let, odvažuji se hovořit o době vzdálené od nás šedesát roků. ...A co víc, chci postihnout vývoj mysli člověka, jehož jsem osobně neznal, ...jemuž jsem nikdy nehleděl do očí. Buďtež mi tedy tato omezení výhodou. ...V jakém smyslu? ...Znám to, co chtěl, aby jediné po něm zůstalo. Básnické dílo. A znám jeho působení na mne. ...A taky znám jeho hlas. Hluboký, sytý hlas, jímž tak lidsky a zároveň autorsky svrchovaně předčítal magnetofonovým cívkám svou Noc s Hamletem.
Co já vůbec znám? Abych mohl mluvit o druhém, musím použít sebe.
Má hlavo, mé roztoulané vědomí, má minulosti, ...všechny mé strachy, hrůzy, obavy, ...má úzkosti z každého bílého, běsnícího dne, ...má zhoubná malosti, zbabělosti, má odvaho žít, ...můj smutku, má touho! ...Staňte se pro tento večer sítí, rybářskou sítí, do níž se může chytit stříbrná ryba naděje ....Staňte se pavučinou, jíž tká opatrný křižák za noci, aby se do ní, za dusného poledne, zamotal a vzápětí ji roztrhal rozzuřený sršeň reality. ...Staňte se filmovým plátnem, jež vzpomíná na všechna odehraná představení. Na ty tisíce příběhů a scén. A z těch potrhaných, drobných vzpomínek možná vznikne jeden krátký film. ...Mohl bych ho nazvat: Válečný deník.
Jaký byl válečný deník Vladimíra Holana? Zanedlouho nám bude dopřáno do něj vstoupit. Dnes večer dáme zaznít temnému plameni slov...
A co bych mohl sestavit já? Jaký by byl můj zápis prožitých let? Z čeho by sestávalo mé -válečné zpravodajství? ...Nejezdily by tam tanky, nestřílela děla, domy by se nehroutily ve výbuších a jekotu leteckých náletů. Nepochodovali by tam vojáci po ulicích. ...Jásající davy? To znám. ...Strašlivý germánský klaun vyřvávající na tribunách? Jeho pamatuji pouze z celuloidových pásků. ...Místo toho já mohu nabídnout snad nikde nekončící řadu šedivých, nevýrazných kreatur. Celou zoologii úřednických zvířat. Zástupy podrždrátů, příprcníků a podkoních. ...Místo bitevních frontů nabízím rozevřené jámy úzkosti, když propadne se podlaha skutečnosti, pod dětskýma nohama, ...a celý svět, milující rodiče, hlučná, jásající škola, dětská hřiště se stanou místy rozsáhlého spiknutí. ...Je to spolčení slepých sil přírody, jež vytěsňuje ze svého středu vše, co by ji mohlo, až získá sílu a vyroste, ...co by ji mohlo popřít a odhalit ten odvěký klam a lež. A ta odstrkovaná mysl získá touto nepřízní naopak sílu, sílu k odmrštění klamu. Ano. ...Spolčení hlupců. Jestliže Holanův text je rozhovor dvou přátel za noci, dvou kráčivců ve světle zatemněných, modrých pouličních lamp, dvou dospělých mužů v černém protektorátním městě, má výpověd' je bezhlesý monolog dítěte, jež vyděšené zírá před sebe, lapeno osudem, ...sedí uprostřed hlučících vrstevníků, sedí jak loutka, nemá nic, žádné útočiště, ...rodiče mrtvi zaživa, duševní choroba vypálila jim srdce, ...za chvíli přijde učitelka, namalovaná padesátiletá princezna z prasečáku, která se souhrou necudných, chamtivých náhod dostala do hlavního města a stále negramotná, přeci jen vychodila fakultu, ...za chvíli přijde usměvavá zlá stryga, pro niž nejsou nic pojmy a pravdy, jež má předávat žákům, ona žije ze strachu a podlézavého smíchu bystrých studentů, ...ráda se dívá na ty, již jsou v ještě větší prdeli, než se nachází ona, ...za chvíli přijde a již po sté, po tisící dá bezelstnému dítěti nahlídnout do svý špinavý duše, ...zas ho usvědčí, že není jak ostatní, že nechce či snad neumí se kurvit, ...protože býti Kurvou, to se dnes učí na školách! ...A dítě? ...Hledí tiše na přátelský svět za okny, ...všechno, jen ne tohle tady! ...Stromy, travnaté stráně, zvířata nádherná, ...nebe plující. A smrt, i s tou se přátelí. Vždyť přeci dnes už ví - umřelo do života! ...A slunce? Slunce pomalu leze po zdi, na poličce u okna, ...od katedry vane kyselý pach houby na utírání tabule, ...u okna stojí v květináči pestrá, zaprášená, cizokrajná kopřiva.
Kam lze dohlédnout? Od kterých osamělců v dějinách se dostalo to krásné prokletí až k Vladimíru Holanovi? Odkud, skrz čas, slily se prameny do jednoho řečiště, jež potom plulo podzemím a jen někdy ukázalo světu svou hloubku, ...svou v proměnách vždy stejnou, svou putující, měnlivou tvář. Koho vidím stát v dálce času?
...Stojí tam - Jakub Deml, jehož v dopisech plných synovské úcty a plachého přátelství oslovuje: ...Drahý otče, drahý básníku. Takto ho oslovuje ve svých pětapadesáti letech. Celý život miloval toho vesnického proklatého kněze, jenž rozdal oheň imaginace po generacích, ...který naučil mnohého mladého básníka přikládat sama sebe, spalovat v plameni protikladů, v plameni touhy. Dát shořet všemu, kráse i malosti, zoufalství i odvaze... Vydržet a nezešílet, když odhrne se opona a dosud nezkušeným očím se ukáže strašlivá souložící dvojice, děsivá zvířata z Ráje, krvelačné bestie, ...jméno toho prvního, toho gejzíru krve - je Milování, ...to druhé, jež, řvoucí, otevírá tlamu a ukazuje její černé nitro, skvrnité smrtí - se jmenuje Zášť. Ano, a mnohé jiné poznal a zapsal Jakub Deml, když procházel krajinou a díval se do blankytu nebes, nedbaje věty, kterou kdysi v jeho dětství vyřkl kterýsi strýc nebo pocestný: ...Znal jsem jednoho člověka, a ten zešílel, když se díval do mraků... Tento drobný farářský desperát, jenž ostře hleděl na svět za drátěnými brejličkami, ...znal i tvář smrti, jež se na něho, hledíc jinam, ...po straně usmála... A Holan si vážil té milosti, že mohl znát a hovořit tváří v tvář s tím sršatým, hádavým serafínem. Snad i proto mu píše: ...Jsem znovu ohromen vaším uměním potápěče. Jinde zas: ...Červen nezapomenutelný, a nesu ještě tasovské slunce na svých prsou. Slunce přímo a slunce žuly, ...Stalo se mi několikrát, že jdu ulicí hnusnou, zřícenou jaksi pohybem tramvaje. - A pojednou jsem zaslechl šumot kornoutu s cukrovím. Kde jsou děti?...Stalo se mi, že jsem upadl, nevím jak, v parku a nějaký muž mne zvedal a mne napadlo: Deml... A Jakub Deml píše Holanovi: ...Budeta nešťasten a přeji Vám toho neštěstí, je to veliký dar. Je-li Bůh žárlivý (zelator animarum), Duch Svatý je především a obzvláště žárlivý, proto jsem řekl, že budete nešťasten a že Vám toho naštěstí přeji.
...Otokar Březina umřel, a není možno, aby umřel - říká v témže dopise Jakub Deml. ...Otokar Březina, první atomový fyzik české literatury a poslední mystik a vizionář. Cudný milenec, jehož žláznatá síla proťala panenský obal subjektivního pozemšťanství a počala se rozplozovat spolu s vesmírem, brala účast na vzniku nových hvězd, galaxií a lidských nadějí. Tento připosražený, nenápadný stařík, šourající se ve špatně padnoucím obleku přes prašné náměstí venkovského města, jdoucí do hospody, kde bude spolu s rolníky hodnotit úrodu ječmene a nadávat na japonského generála Kanimůru, ...tento tajný kosmonaut se chodí ptát prázdnoty, při osamělých toulkách v březových hájích, ...a večer pod lampou, když za okny hučí temná krajina, zapisuje provazce protrpěných veršů a vět, rozpomíná se zpátky skrz své narození, ...hledá ozvěny těch věčných odpovědí, jež tu jsou odpradávna, od počátku, a které čekají, až se jich jednou někdo zeptá...
A za nimi, za Jakubem - hemživým potemníkem, jenž pod černými krovkami skrývá světélko svatojánského broučka, za Otokarem - který jak bílý hranostaj utíká zimním lesem, jenž v závějích nechává stopy pro ty, kdo půjdou za ním, v závějích, jež jiskří pod hvězdami, utíká na kraj lesa napít se krve svítání...
Za nimi, dálka mu smývá tvář, ale tyčí se tam, už na prahu mytologie - Mácha.
V eseji o Karlu Hynku Máchovi říká Holan tato slova: ...Celý náš tragický život je tedy pouze životem zdání ve světě přízraků. Jak záhy si to uvědomil Mácha, když praví: “Buď se to zdá, protože to jest, aneb to jest, protože se to zdá.”
Jak tedy vyrazit mříže takového vězení? Ó zoufalství - co nabídneš básníkovi? Cos nabídlo Máchovi, že si napsal tato slova: “duch můj (…) něvěda, co činí, volá to k sobě, čeho se hrozí –”
Čeho se hrozí! Ach, to je tedy ono!
Neboť zde jde už o sebezničení jako o totální způsob úniku, zcela ve smyslu jedné věty Kierkegaardovy, že totiž “nejvyšší potencí každé vášně jest, že chce svou vlastní zkázu”.
Nespatřovalo se něco podobného u světců?
Podivná věc! Rád bys v takovém sebezničení viděl také kus askeze a touhu po nesmrtelnosti. Ale Mácha? - Nesmrtelnost? – (…)
Děsil se jí jako třpytu, který přeběhne po zubech andělů?
Všechny tyto hořké otázky řeší Mácha velmi jasně zvláště na konci své básně zvané Těžkomyslnost. On slyší jak jeho bližní mu říkají:

“vidíš hroby? - Mníš, že mrtví spí
beze snů? - Ne! - Jiný svět je baví,
znovu oni jitro svoje sní!”

Ale Mácha kontempluje:

Tiší mrtví? - Ti že znovu žijí? –
Znovu žijí? - Vlastní vůlí svou? –
Či nuceně žíly jejich bijí? –
Proti vůli a nové sny zas jdou? –
Za hroby mám znovu mladost sníti? –
Aby znovu její prchl stín? –
Ó by mohl navždy hrob mě krýti! –
Věčné nic! v tvůj já se vrhnu klín.

VĚČNÉ NIC! ...Mácha odmítá tedy všechno! odmítá i sen!!!
Kdežto nicota! To je Absolutno!!! Jistota!... Jak jemný hudební sluch měl tento básník, že zaslechl i nejtišší inkantaci jejího vábení! Jak prostupný byl a jak milující, že se nebránil její dostředivé, hvězdnaté radioaktivitě! Jak jeho zoufalá, kořící se láska k ní přinutila ji býti tou, do které jedině se vejde Bůh!
Země se mu stala mozkem Nicoty a je strašné pomyšlení, kde asi bylo její srdce... Srdce Nicoty, které pojednou viděl tlouci všude ve vesmíru. Všude! Jako by se řeklo: Nikde!

Potud Vladimír Holan, psáno v roce 1940.

Válka... Tehdy, na přelomu třicátých a čtyřicátých let, dozrál smutný plod předchozích desetiletí. A jestliže, mrazivě poučeni z historie, se díváme na to dýchání dějin, hledíme, zatím neúčastně, na pohyb toho Molocha splněných nadějí. Díváme se, krátkozrací, jak se potácí po staletích. Hladově řve na kontinentech v dobách míru a děsivě mlčí v okamžicích pohromy. Mlčí, protože rve maso a polyká krev. Teď, možná právě teď se ohlédl. Slepě zírá do budoucnosti, ale přitom bedlivě větří. ...Teď, možná právě teď se dal do pohybu. Blíží se k nám, blíží se k nám jako ježatý bůh ze skalních maleb pravěkých lovců. Leze k nám, pergamenovou krajinou křižáckých kronik. Už je blízko, od přítomnosti ho dělí jen pár desetiletí. A jeho bezedný hrtan je blátivá jáma, do níž buldozer hrne hromadu mrtvol. A rachot dýzlmotoru není slyšet, protože tento poškrábaný film je ještě němý. ...Jaká asi bude jeho tvář, když se vynoří na hladině času?
Válka... To je, když mapy zemí a států dostanou vředy! Běda, někdy celý světadíl dostane plynatou sněť! A malomocenství mírových spolků ukazuje nelidskou, lví tvář. A odporná rakovina lidských povah uchovává své semeno dobře ukryté pod slupkou podlézavosti a konfidentství, aby pak, po osvobození, člověk se marně ptá: osvobození čeho a osvobození od čeho? ...aby po ukončení bojů vylezla ze sklepů a s trikolórou na klopě se přidružila k obráncům a nakonec pod sluncem mohutně metastázovala, fotografujíc se na barikádách, s odpornou grimasou, kterou umí jen zbabělec, s grimasou ke všemu odhodlaného vlastenectví. Ó, to neuvěřitelné umění lži, že lež nakonec uvěří sama sobě...
A tak se ptám, není přesnější a účinnější nehovořit o pohybech národů, ale zabývat se pohyby lidské duše? Pokusit se zachytit a odhalit to neustále se řetězící temné enigma tisíců navzájem se protínajících souvislostí? ...A i když to je nekonečné, přeci se pořád pokoušet nahlédnout a poznat těch několik drobných, ale velice podstatných detailů, důležitých proto, protože vypovídají o celku? Není lepší a osvobozující účastnit se toho dobrodružství, vycházet na lov do vlastního nitra, pozorovat námluvy tužeb a svůj strach, svou úzkost z existence zahnat do pasti? Sebe, především sebe nemilosrdně prohlédnout až na dno, a když se to dno propasti protrhne, hledět do pohyblivých soukolí světa? ...Co jiného zbývá člověku, když ztratil nevinnost? A co může být většího než zabít v sobě bestii, zbourat klec, kde člověk věznil sama sebe, zbořit zeď a nechat proudit světem svěží vzduch, dýchat volnost blankytného podnebesí. A přitom se tvářit, že se vlastně nic tak velikého nestalo. ...To jediné platí. To jediné funguje. Protože sebeklam, zaslepení dává tlouci srdci zla.

Při pročítání životopisu Vladimíra Holana, při prohlížení rodinných fotografií a srovnáváním s osudy jiných autorů - rozumí se těch, kteří dosáhli obdobné hloubky imaginace, a s vedle nich položenou prožitou minulostí sebe sama a s životy lidí, které jsem osobně poznal, ...vyvstává mi při tom porovnávání podivuhodná jednota průběhu, který se děje pokaždé za zcela jiných vnějších okolností. Pokaždé je tady nějaká bytost, jež se zrodí do světa, a to okolí, ...nejbližší lidé, zážitky, dějinné zvraty, ho počne formovat. Zčásti se tak děje vědomě - to znamená výchovou, příkladem, ...ale v naprosté většině se hlavní rysy osobnosti vytvoří mimoděk, nevědomky, mimo jakékoli snahy rodičů a pedagogů.
Co je důležité? ...Uvědomit si, že dítě, jako nový člověk, přichází do situací a vztahů, do světa svých zploditelů, jenž je pro něj hotový, jejich, není jeho, a taky ho nemůže automaticky považovat za svůj. Je zde jistá vzdálenost, jež dělí holý, ale velice intenzivní, tvořící se svět dítěte, a pevnou, zkušeností ohmatanou realitu jeho rodičů a vůbec celé generace.
Co především vnímá dítě?... To, co je pro ně životně důležité. Pokud máme na mysli kojence, dalo by se říci, že mateřské mléko. To je sice pravda, ale pouze za jistých podmínek. Nejdůležitějším předpokladem k životu je pocit bezpečí. Zde, na samém prahu života, a je velmi pravděpodobné, ba jisté, že se to týká i období před zrozením, ...zde se vytváří první základy, zde se ustavuje plocha, na níž se počne stavět vědomí člověka. Zde se rozhoduje, jestli to bude pevná půda pod nohama, nebo vratká, zrádná past. Tady, v bílém, bezmocném jasu nevědomí, ...vzniká trvalá životni orientace, hodnotit svět jako zajímavé místo plné dobrodružství, jež stojí za to prožít, ...nebo vidět toto pozemské dění jako cosi nejistého, protikladného, plného úzkosti a obav. Zde se rozhoduje o tom, jak bude člověk přistupovat ke svému okolí, k lidem, jaké bude jeho prožívání...
To, co bylo právě řečeno; platí zajisté v ještě větší míře i pro fázi celého dětství, dospívání a dosahuje až k břehům rané dospělosti. Teprve tady bývá většinou vidět, jaký je vlastně ten mladý člověk. A toto zjištění, ať je jakékoliv, bývá většinou nezvratné. ...Teprve tehdy vykvetou s plnou silou semena zasetá na počátku.
Dlužno dodat, že člověk se nerodí proto, aby se někomu líbil. Má na starosti něco mnohem většího než splňovat pochybné morální kategorie... Zvláště když ti, kdo udělují nálepky zlý nebo hodný, ...jsou povětšinou v přímém protikladu s požadavky, jež kladou na druhé.
Opakuji... Co vnímá dítě především? ... Vidí, zda jeho nejbližší, lidé, na nichž životně závisí, jednají tak, jak mluví... Jestli jejich myšlení a konání je jasně provázané a srozumitelné, odůvodněné... Dítě se nedívá jako soudce, ale jako nezastavěné, mladé vědomí, ...jehož základní sebezáchovnou tendencí je - poznávat. ...A pokud dítě zažije rozpor, nejasnost, cizost v citech, v chování... a jestli je tato chyba systémová, jestli je jí nakažena velká část nebo celé komunikování v rodině a reagování této rodiny na svět, na nejbližší okolí, ...pak tento rozpor působí jako nůž. A jestli je s probíhajícími lety dítě nebo mladý člověk utvrzován v tom, že takto jednat je správné, ...vznikne nešťastný tvor, jenž, více než kdokoliv jiný, po celý zbytek života zápasí se svým mládím...
A z toho zápasu může vzniknout krásná, silná pravda, ...jež osloví, co víc, ...pomůže podobně utvářeným myslím. ...Nebo se člověk zřítí sám do sebe a roztříští se o to chladné, zamrzlé moře, jež kdosi zaklel k nehybnosti, v hlubině jeho dětství. ...A tak tu na jedné straně, sám sebou zachráněn, a přeci pořád v dosahu magnetických sil nechtěného poznání, radoaktivitou štěpení ozářen, ...stojí výjimečný člověk, může být cokoli - v našem případě básník. A na straně druhé - padlí andělé samoty, zřícení nezaviněnou tíží osudů, ...šílenec nebo vrah.
A to i to, první i druhé, vzestup či pád, ...obojí je jeden lidský život. Jeden, jehož příkoří osudu stmelilo. A druhý, jenž pod tíhou padl. ...Oba žijící ve světě, z obou každým okamžikem cosi vzniká, působí na své okolí a vše nese stopu jejich vnitřního základu. A svět, jimi utvářen, se k nim vrací a drží v ruce nůž nebo otevřenou dlaň. A tato zpětná vazba, to nepřetržité dýchání světa v proměnách, tato povaha samotné existence, ...to činí nakonec oba ty lidské osudy čímsi nezměrně podstatným a důležitým. ...Cosi až nelidsky smrtícího vzniká z každého, i sebemenšího života, ...protože míry a váhy jsou vždy klamné: ...Jen ten pouhý fakt, že cosi žilo, ...že to bylo!, ...to je tak významné, že malé lidské soudy jsou zde ničím! …Mnohý, ach mnohý slušný, spořádaný hříšník by přál peklo svým bližním... Kněží křtící děla... Ta malost! Ve všech dobách, za všech režimů a vlád. ...Tolik špíny! Ta zvěrská vůle žít, jež zneuctívá dar lidského myšlení!

Člověka to nutí ptát se: ...Jak vzniká lidské Já? Kde se tvoří vědomí sebe sama? ...Kde je zřídlo imaginace? Schopnosti prokutat se skrz masiv hlušiny k jiskřícímu, démantovému podloží? K prahorám, k žhavé minulosti nás všech, ke společnému počátku... Dalo by se říci, že souhrou mnoha nezbadatelných okolností, ba přímo chodem celého světa vzniknou podmínky, aby se tu a tam, roztroušeni po generacích, rodili lidé, jejichž osudem bude pojmenovat svět, říci dosud nevyslovené...
Moc slova! ...Dnes, kdy slova, protažená spoustou prázdných tlam, jsou jak prázdné, papírové obaly. A přeci, kdesi uvnitř je zakleta tvořící síla původních významů. ...Ale to musí přijít básník nebo šílenec, ...musí vytvořit šachtu nebo najít jeskyni, kudy vede cesta z dneška, z umírajícího času, ...skrz peklo do ráje. Nebo, chce-li to současná mysl, jež se bojí velkých slov - a má proč!, ...chce-li, je možno říci, že básník křísí slova. Rozdmýchává plamen, jenž zatím doutnal po staletích, zavalen popelem plebejců...
Rovnou je třeba říci, ...že je to nebezpečné. Krásné, a mnohdy zároveň zhoubné... Kramářská duše se toho instinktivně bojí, všichni ti - zlatá střední cesta, být trochu kurvou, krást pro rodinu, ...všichni ti - kafe po obědě a vesmír ať mi třeba vybouchne za prdelí, všichni - jimž čouhá z nosu chlup bodrého člověčenství, jimž kuchyňská člověčina vytvořila moudré vrásky okolo očí a již zároveň jsou připraveni, jako nejhorší kreatura, bránit svou krvelačnou svobodu, .. jímž pojednou ztvrdne ksicht a nemilosrdné oko zírá na narušitele svých upachtěných výdobytků, ...všichni - jimž je vlastní životní pravda přízdisráčů, ...všichni do jednoho, a svorně, nenávidí tu divokost, tu prvotní nerozředěnou sílu slov.
...A je to zhoubné, ...když básník odkryje poslední nánosy a do očí mu zazáří oslňující zář radiace, ...když položí ruku na to nebezpečné, krásné srdce slova. ...Tehdy uvidí dávný odlesk toho prvního, z kterého povstal svět. ...V každém slově, říká se, je uzamčen zlomek toho prvního Jména. Ano, je to zhoubné. ...Stává se, že člověk potom už nemá zrak pro tento svět. Oslněn, doznívá svým životem. A druzí, jimž byla dána schopnost vidět, ...berou podíl z jeho práce, z pravdy, kterou s nasazením vlastního života přinesl z temnot minulosti a položil před nás, a ona teď tiše září.

Literatura je předávání znaků. ...Když se řekne stůl, nejdříve je to stůl autorův, pak je napsán, ...pak přečten, a je to stůl čtenářův. Když se řekne: ...Strom v dětství, též to není strom autorův, ten dal vzniknout slovům a zůstal opět u autora, ...ale je to především a jedině strom čtenářův. Tisíce stromů v tisíci dětstvích. On, čtenář, básník svých vzpomínek, ...on a nikdo jiný na něj tehdy lezl. V jeho korunách se učil číst svět. ...Kdyby tak každé dítě mělo svůj strom.

Kdo zažil někdy zoufalství, ať si představí dlouhotrvající, celoživotní stav vypjaté pozornosti, prostoupený úzkostí a touhou po lásce, ať k tomu přidá drtící smutek a rozběsněnou, zoufalou veselost. Až si to dopodrobna představí, možná mu bude dáno z dálky pochopit, co to je, být... Být básníkem na zemi... Být proklatcem ne z laciného pozérství, ...ale z nemožnosti žít jinak. Je dobře známo, že tvůrčí lidé směřují k nenápadnosti, že milují, alespoň z povzdálí, normální, běžný život. Pouze mělké povahy se realizují v extravagantnosti a v přihřáté zdobnosti.
Kdo to nepoznal, neví, jaké to je, zažívat bodavou, bílou zuřivost dne. Kolik námahy stojí udržet pohromadě giganticky vnímavou mysl v ostrém vzduchu přítomnosti. Co to znamená, nosit po krajině svůj obnažený mozek. ...Být na vše neustále napojen!
Proto jsou tak hojivé noční procházky v lesích. Za letních večerů naslouchat přelévajícímu se tichu.
Ano, jak nevzpomenout dnešního večera Nočního chodce, ten cyklus obrazů Františka Hudečka. To bludiště temných ulic, domovních bloků, plynových lamp a rozzářených hvězd, …ten kaleidoskop města, jež se probořilo z budoucnosti do tehdejšího času, ten rozstříhaný film z nekonečné metropole, který vznikal v letech 1940 až 1942.
Malíř o svém iniciačním zážitku říká: “Jednoho prosincového mrazivého večera vracel jsem se z vinárny Kosovo přes veliký dejvický tehdy Platz der Wehrmacht domů, do Teslovy ulice. Zastavil jsem se, abych se podíval na známá souhvězdí a hvězdy jiskřící nad zatemněným městem. A dolů k Podbabě i na Kladenské na obrubnících stojící lucerny, svítící po pravé straně zelenými ondřejskými kříži a po levé červenými kruhy. A na vysokých kandelábrech zavěšené svítilny, zatemněné černými příčnými pruhy.
...A pojednou mě ten pohled obzvláště vzrušil, hvězdy na nebi se nějak pomíchaly s těmi barevnými světly na zemi, na zlomek vteřiny jsem se cítil jako bez váhy, jako ve snu, ... že jsem se snad troškou vůle mohl vznést. Několik dní mi ten zážitek pořád nešel z mysli a tak, abych se ho zbavil, nakreslil a okoloroval jsem jej vlastně jen jako záznam...”

Ano, jak nevzpomenout jednu Kantovu větu, o zákonu, co nosí každý v sobě, a o hvězdném nebi nad hlavou...
Tajemná, anonymní postava Nočního chodce může být Kdožkolvěk (Here Comes Everybody). Hromadný člověk Jamese Joyce.
Ten podivuhodný pocit, ta spontánní schopnost rozkládat dosavadní klišé a zvyklosti myšlení, ...to je jeden z tragických darů války. A nezbývá než se ho chopit a tak poznat, proč se vše děje tak, jak se děje... Výsledek toho snažení se ale nevejde do slov. ...Pravda, milosrdně skrytá v mlčení.

Básník? Nemám rád tohle slovo. Příliš je spojeno s groteskními figurkami kulturních činovníků. S šedivými sáčky z tesilu. S ploužavou, žabomyší kulturou nedělních novinových příloh. S pobryndaným psaním maminčiných hošíků, jimž už provždy zůstala infantilní jistota svým talentem, slepá k realitě, blud utvrzený za nedělních odpolední, kdy se recitovalo před návštěvou a kdy úklonu učesaného chlapečka odměnil karamelizující potlesk tet a slova: ...je rozkošný.
Když už slova jako: Básník, Tvůrce, Autor nebo Mistr jsou odporná tím zprofanovaným nadužíváním, jsou ublemcaná vernisážovým estétstvím, jsou takřka mrtvá pro poctivé, neurážející označení kohosi, či spíše činnosti, kterou dělá, ...je možné říci: ...ten, kdo píše, kdo žije pravdu: ...je maják na konci světa. Vrhá kužel do temných dálek v šumícím moři nevědomí. Tam někde začíná chaos možností. Čekajících, spících důsledků. Paprsek bloudí po větrné, divoké tváři budoucnosti.
Básník je ten, kdo zvedne sluchátko, a počnou zvonit telefony na celém světě. Básník je počtář. Začíná vždy od jednoho, k němu přistupuje druhé, sčítají se navzájem a dávají vzniknout třetímu. Od něj již vede krátká cesta k milionům.
Básníkovi se před očima přelévá, násobí a dělí celé to nepředstavitelné pozadí. To hemžící se změtení slov. Protékají jím, škubají a přelévají dlouhé rovnice, jak hadi. Syntézy vykusují díry, dutiny v tom mravenčení čísel. Vršící se hory exponenciálů boří samy sebe... A básník? Ví, že jednou poslední jednotka, to obrovské definitivní “jedno", mihne se a zmizí, v rozevřeném lůně nuly. ...A celá ta rozpočítaná strašlivá dutina, hluboká rána vykousaná do stěn prázdnoty, teď pustá, ...ten nepředstavitelný vesmír, teď prázdný, ...se pojednou zatne sám do sebe, jak hněvivá pěst.

Jak mě zahřálo u srdce, když jsem v pozůstalosti Vladimíra Holana, mezi listy popsanými tituly knih, které si chtěl objednat anebo přečíst, mezi účty za donášku obědů, mezi desítkami adres, ...když na mne vypadl lístek a obyčejnou tužkou na něm byla napsána adresa arcibiskupa Františka Tomáška.

Jak mě zabolelo v hrudi, a zároveň jakási jurodivá radost se tou bolestí vznítila, když jsem se dočetl v knihách psycholožky Evy Syřišťové a v knize Stanislava Drvoty, ...že duševně nemocní, když se propadají do své choroby a pohlcuje je samota, když psychóza rozpoutá peklo v jejich mysli, když stane se ničím tento náš svět, ...protože mnoho se toužilo, mnoho se milovalo, a nikdo nepochopil, žádná ruka se nepodala, ...nikdo nestál na druhé straně citů.
Když nemoc počne štěpit duši, ...tehdy procházejí nemocní dočasnou fází intenzívní imaginace, na čas se jim vytvoří krásný, šílený - ale přeci smysluplný svět. Tato imaginární krajina je místem, kde odpradávna vznikaly legendy. Je to svět démonů nebo božských bytostí, je to předposlední patro všech náboženství. ...V ten čas nemocní malují, píšou či hovoří a vše má neopakovatelný rys jakési nezemské, zárodečné krásy. Na chvíli ovládají podobné príncipy, jaké vlastnili největší z umělců. Znají techniku sémantických přesunů, rozvolněných asociací a naopak konkretismus významů, jenž navrací slovům jejich původní, dávno ztracený obsah. Pohybují se v houštinách soukromé, paranoidní etymologie... Potom, pokud se nevytvoří alespoň úzká lávka z onoho zpátky na náš pozemský svět, pokud zanikne poslední smysluplný spoj se skutečností, tehdy se rozpadá i ta andělská, vznášivá realita a člověk definitivně odchází do samoty. Duše umře pro tento svět a tělo může třeba ještě po nějaký čas fungovat, ale je to jen ozvěna. Zmučená mysl se otevře vesmíru, jako dozrálý, připravený květ. Snad se zde spontánně děje cosi, co je cílem generací jogínů a mystiků. Ale věřím, že by ti nedobrovolně milostí navštívení, že by tento výtah ...vyměnili za jeden lidský úsměv. Ale to je nakonec to nejtěžší.
Ano, i tohle patří zmínit, když se hovoří o poezii. Snad by se dalo říci, že rozdíl mezi uměním a šílenstvím je mimo jiné v tom, že tvůrčí člověk se nejprve díky menším nepříznivým okolnostem naučil plavat, že se postupně může odvážit i dále do proudu a že díky tvůrčímu aparátu, jejž si osvojil, se neutopí a možná mu bude dáno, a on, alespoň na chvíli, zahlédne vzdálený druhý břeh. A po návratu může o tom svým druhům vyprávět. Duševní choroba je potom balvan, který nepřipraveného srazí do proudu, a i když se neutopí, tak ho řeka odplaví daleko a tam někde v slepých ramenech a zátočinách ho vyhodí na druhý břeh. ...A on už nikdy nikomu nepoví, jaké to tam je a co tam viděl. A proto šílený dosahuje větších výšek než nejcennější umělec nebo myslitel, ale je to tak daleko a tak cizí, že nerozumíme...

Ano, ...strašlivá paměť, schopnost řetězit zážitky a situace. Mít proťatou tu blánu běžného, blahodárného lidského zapomínání... Vidět nepředstavitelné souvislosti tam, kde normální člověk zůstává klidný. To větvení, jak všechny věci, všechny myšlenky a city navazují jedna na druhou... Ta prvotní příčina, ztracená v nedohlednu. To neodvratné tušení rozplemeněných konců. ...Konec konců. Ano, to se říká, ale zřídka kdy myslí, a už vůbec ne vážně. Ale člověk, jenž nezapomněl jediné slzy v očích dítěte a který má přitom na mysli tu zvířecí dětskou krutost, člověk, který si pamatuje jeden krásný letní den kdysi před lety, ...tomu je nesnadno žít, protože poctivost v myšlení mu zabraňuje zastírat si pravdu, že cokoli krásného na tomto světě je vykoupeno bolestí, křivdou a zaslepením.
Paprsek světla, malý bod vědomí, klouže po stěnách světa. To černé, hemživé pozadí se proměňuje. Vlní se, roste a trhá. Hýbou se v průvanech času ty třpytivé opony ...a škvírou zahlédneš jeviště osudů. A to, co jsi myslel, že je vesmír, ...je vnitřek tvé hlavy. Něco velikého putuje po životech. ...Snad všichni jsme masky, jež nasazuje si jedna tvář.
A snad, moci říct: “Jsem” je důležitější než tma před narozením a tma po smrti. Nevím proč, ale vidím před očima dvojhlavého člověka. Je noc. Za pomoci berlí se šourá k bíle natřeným mřížím. Dívá se, obě hlavy se dívají, jak nad stromy, nad ústavní zahradou, vycházejí hvězdy... Jedna hlava povídá druhé: “Vidíš? Pramen vlasů, Vlasů Bereničiných. ... Váhy, ...Střelec.” Druhá hlava odvětí: “Podívej, ...Velký vůz se pohnul. ...Teď pohnul se zas.” A mezitím uplynulo století.

Praha, 4. 11. 1998



(Text byl přednesen v rámci cyklu Autoři o autorech, Památník národního písemnictví, Praha, 26. 11. 1998; redakčně upraveno)

- - - - -

Weles 9 (1999)


-aav- 8/11/2003