pondělí 22. prosince 2003



Jan Stoklasa
SNY O BABI LOLI
(1993-94)

Babi Loli jsme říkali mojí prababičce Aloisii, babičce mého otce. Když v létě roku 1993 umírala, byl jsem přímo u toho. Od té doby se mi o ní často zdálo, zpočátku to ale byly sny spíše úzkostné a děsivé. Většina snů o babičce Loli měla nějakou spojitost s jídlem.

Jsem u babi Loli v bytě a vařím si dvě vejce naměkko. Panuje zde poněkud napjatá atmosféra, moje babička je na mě rozlobená, nevím ale kvůli čemu. Pomáhám jí stěhovat nábytek. Zjišťuji, že vejce jsou převařená. Chci je odnést ještě s chlebem, rohlíky a máslem do bytu nahoře. Babi Loli odchází do koupelny. Na chodbě stojí nějaký cizí muž . Je to manžel nějaké učitelky. Pomyslím si něco nelichotivého o manželích učitelek. Vcházím do bytu, je zde jiný muž, je to učitel a baví se s babi Libou o nějaké dívce ze školy. Všimnu si, že je umyté nádobí a chci si udělat něco k pití.

Jsem v domě v Kylešovicích a uvědomuji si přítomnost jakéhosi zla, kterým je celý dům prostoupen. Bojím se. Se mnou tu je i babi Liba, přiznává se mi, že má také strach, i když neví z čeho. Spolu s námi je zde i babi Loli, ale je neviditelná a zároveň všudypřítomná. Říkám si, že tenhle dům je prokletý, ale stejně ho mám rád. Poté přicházejí nějací hosté.

Jdu po schodech kolem bytu babi Loli. Ona tam stojí u dveří a s někým se baví. Mě si vůbec nevšímá, přesto dostávám strach a s křikem utíkám ven.

Sedím v pokoji v bytě babi Loli. Ta sedí vedle mě, vypadá vesele a šťastně. Pak se podívám na postel, v níž také leží moje babička, ale je očividně vážně nemocná a smutná. Ta první ukazuje na tu druhou ležící v posteli a směje se, jako by chtěla říct, že je teď už všechno v pořádku.

Jsem opět v pokoji, sedím u prostřeného stolu spolu se svým strýcem Lubošem. Ve vedlejším pokoji umírá moje prababička. Velké hodiny v rohu pokoje začínají odbíjet celou. Na těchto hodinách mě právě babička naučila rozeznávat čas. Nyní ovšem patří mému strýci. Hodiny hrají jinou melodii, než obvykle a ještě k tomu falešně.

Sedím s oběma babičkami v pokoji a sledujeme televizi. Babi Loli nadává na hloupý program. Jdu na balkon a na zahradě spatřím svou sestřenici Pavlu a tetu. Říkám si: „Už si to tu chystají“ . Obě si mne všimnou a v tu chvíli odněkud přilétá obrovský sršeň a sedá si mi na nohu. Dostávám panický strach a snažím se ho odehnat.

Chystám se odjet do města a sháním nějaké věci. V ložnici je babi Liba a něco hledá. V kuchyni na sporáku stojí velký zavařovací hrnec a v něm se vaří houby. Divím se, proč nejsou rozkrájené ale v celku, bude tak trvat delší dobu, než změknou. Beru si čepici. nacházím v ní klíče. Bojím se vyjít na schodiště, kvůli babi Loli, která je mrtvá a přesto tam cítím její přítomnost. Snažím se proto slézt po balkoně.

Jsem v kuchyni u babi Loli. Vaří guláš, má strach jestli mi bude chutnat.

Jsem na zahradě a babi Loli mi dává maliny.

Stojím před domem a vidím kočku. Chci si ji vzít sebou dovnitř, ale nemůžu ji chytit, škrábe mě a kouše a tak to nakonec vzdávám. Vcházím do bytu babi Loli. Už tu bydlí můj strýc Luboš s manželkou, nevidí mě tu moc rádi. Uvědomuji si, že jsem zde dřív, než obvykle.

Sedím s oběma babičkami v pokoji a povídáme si spolu. Babi Loli je smutná, protože jí nedávno umřel manžel. otvírají se dveře a já dostávám strach. Chci se probudit, ale ovládnu se. Dovnitř vchází můj otec, je opilý. Přichází ke mně a rukou mě pocuchá vlasy. Jsem rozpačitý, tvářím se nadšeně, ale musím se do toho hodně nutit.

Jsem u babi Loli, je veselá a je s ní legrace. Vyprávím jí o hodinách, na kterých mě naučila rozeznávat čas, ale ona mě v tu chvíli neposlouchá, zajímá ji něco jiného. Taky mi dává něco k jídlu.

Jdu k babi Loli do bytu, ten je ale prázdný. Hledám ji a mám přitom trochu strach. Nacházím ji v pokoji. Ptám se jí, jestli nechce koupit něco v obchodě. Trochu se na mě zlobí a poučuje mě, že ta malinová marmeláda se musí mazat jen na tvrdé pečivo. Pak mi podává nějaké klíče, které jsem tu před tím ztratil a říká číslo 7.

Jsem ve svém pokoji, ležím v posteli. Cítím trochu úzkost. Mám zde i svou kytaru a chtěl bych si na ni zahrát, když v tom přichází babi Liba, aby se mě zeptala, jestli po zahradě nechodí babička Loli. Odpovídám jí, že nevím a uvědomuji si, že to nejhorší má teprve přijít. Pak se za babi Libou objevuje moje prababička a zamračeně nás pozoruje.

Zmatený sen o zkrvavených torzech těl v bytě babi Loli.

- - -

Ukázka z cyklu Sny Jana Stoklasy; Weles 18


středa 17. prosince 2003



- - - - - - - - ->>>
|
| Redakce Welesu intenzivně finišuje s přípravou Welesu 18,
| jehož vydání bude doprovázet vydání
| Básnického almanachu Welesu 2003 s názvem "CESTOU..."
|
<<<- - - - - - - - -


pátek 12. prosince 2003



- - - - - - - - ->>>
|
| Dovolujeme si Vás pozvat na autorské čtení bratří Slívů,
| které se uskuteční ve čtvrtek 18. 12. 2003
| v Bohumíně...
|
<<<- - - - - - - - -


čtvrtek 11. prosince 2003



Karel Kuna
Zdravíčko


Křupavé kročeje napříč zasněženým trávníkem mě donesly až před hospodu zaslíbenou. Najít v tomto mrazivém předvánočním čase útulnou hospodu je skutečný zázrak – zvlášť, když přihlédneme k historicky špatným zkušenostem s hledáním hostinců o Vánocích. Pobyl jsem tam čas, který nechci měřit, až přišlo loučení. S nevýslovným smutkem jsem opouštěl dřevem obloženou světnici, kam malými okny pronikalo světlo vzdálené pouliční lampy, znásobené jiskřením čerstvě napadlého sněhu. Těžko popsat námahu, se kterou jsem se loučil s roztočenými Regenty, malými fernetky a dalšími dovádivými stvořeními, která žijí ve světě pod pípou.
Abych důstojně zakončil ten posvátný čas, popřál jsem hostinskému krásné Vánoce. Pevně mi stiskl ruku a velmi obřadně přání opětoval. Všechno dobré, hlavně zdravíčko....
Kolikrát jsem slyšel přát někomu zdravíčko, ale byl jsem hluchý. Tato chvíle byla pro mě zjevením. Pochopil jsem obsah toho pojmu, naprosto odlišného od běžného zdraví. Vděčně jsem se rozhlédl po rumových pardálech u jednoho stolu, pivních skautech zahalených oblaky dýmu u druhého, po dvou přítomných dívkách krásných tak, jak mohou být jen dívky v hospodě. Zdraví, to je věc sportovců ve svítivých kombinézách, absolutních úsměvů zubů z umělé hmoty. Zdravé jsou modelky klábosící nad zeleninovým salátem i zpocení podnikatelé ve fit centru. Není třeba velkého důvtipu, aby člověk chápal, že o tohle tady nikomu nejde. Podobnému zdraví je třeba se na hony vyhýbat. Vitamínové koncentráty ať si pijí ti, kdo si zahrávají se zpupností. Naším snem je zdravíčko útulné jako tahle hospůdka. Nepřivolávat nemoci, ale nepřestat žít kvůli strachu z nich. Nenechat AIDS poroučet lásce a klíšťata výletům.
„Hlavně zdravíčko, přátelé,“ odpověděl jsem dojatě. To znamená – ať nejsme nemocní a hlavně ať proboha nejsme moc zdraví.

- - -

Z připravovaného Welesu 18.


středa 3. prosince 2003



Báseň pro tento den:

Jakub Kostelník
Cit


Děti padají
jako kaštany

samy s námi

A nevíme
jak strašně se zraňujeme

Labutě spí
s hlavou pod křídlem
a havrani vrostlí
do větví

- - -

Weles 17, str. 19


úterý 25. listopadu 2003




> > > U D Á L O S T .||. W E L E S O V A . N O V I N K A < < <



Dovolujeme si Vás pozvat na

Vernisáž výstavy obrazů Ivy Dedek s názvem PŘÍBĚH KRUHU
spojenou

s uvedením knihy Bratří Slívů "JÍZDENKA Z HRADCE NA HRADEC" (Weles 2003)
a autorským čtením Víta Slívy.

Městské muzeum, Národní dům v Hradci nad Moravicí,
(ul. Podolská - průčelí mezi rest. "Babinec" a vinárnou U Beethovena).
pátek 28. 11. 2003 od 17 hod.

Pořádají Městský úřad, Městské kulturní středisko a Městské muzeum Hradec nad Moravicí



> > > U D Á L O S T .||. W E L E S O V A . N O V I N K A < < <



Bratři Slívové: Jízdenka z Hradce na Hradec
Fotografie Jiljí, sentence Libor, verše Vít

Po "cenami ověšené" básnické sbírce Bubnování na sudy (Weles 2002) přichází Vít Slíva (*1951) s jedinečným tematickým průřezem své dosavadní tvorby, věnované rodnému Hradci nad Moravicí. Rovnocennými autorskými partnery jsou básníkovi jeho bratři Jiljí Slíva (*1953), který se svému rodišti klaní formou fotografií, a Libor Slíva (*1955), jehož životem ošlehané aforistické sentence dodávají knize další, poněkud symbolický rozměr.
Autorský triumvirát Slíva / Slíva / Slíva v plné síle poprvé na knižním trhu!
- - - - - - - - - -
46. barev. fotografií, křídový papír. Formát 230x210 mm, 100 str., brožovaná vazba, přebal. Termín vydání listopad 2003. ISBN 80-239-1690-4. Cena 179 Kč.
- - - - - - - - - -
Knihu je možno objednat zde.
Distribuce KOSMAS.
- - - - - - - - - -
Lokalizace Hradce nad Moravicí



> > > U D Á L O S T .||. W E L E S O V A . N O V I N K A < < <


čtvrtek 13. listopadu 2003

Na hlavní stránce Welesu přibyly následující odkazy:

Čmelák a svět
Postmoderní Revue


Doporučujeme vaší ctěné pozornosti!

w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w

Ve Welesu 17 se můžete těšit na následující příspěvky:

Poezie
Lukáš Krečmer: Za odpichu
Jiří Koten: Michaela a já
Marek Šobáň: Čas skryté hudby
Petr Moučka: Vojsko podzimu a zimy
Pavel Kotrla: Z vrcholků stromů
Pavlína Lesová: Něco mi v hrudi třísklo
Lukáš Vlček: Cosi schází
Jakub Kostelník: Malá chvála
Slovenské okénko > Peter Bilý: Cigánske lásky
Krzysztof Lisowski: Tenhle film

Próza
Mořic Klein: „Život je na těch kulisách promítnutý k přečtení…“
- Pokládání věnců k rakvi
- Novoročenka
Etgar Keret: Katzenstein

Completorium čili Studie pro večerní hodinku
Pavel Sobek: Svět zaříkající se ryby (Nad třemi sbírkami Viktorie Rybákové)
Viktorie Rybáková: Jiskry

Viktorie Rybáková: Fotografie

Krajinomalby a portréty
Josef Straka: Paříž, rue Ordener

Slezské studio, díl 2.
Čantoryje (Připravil a uvádí Bogdan Trojak)

„Kujínka, humory, karel a benjamin“
Eduard Bass: Vkydni mu andro muj

Šramoty
Vladimír Šrámek: Sklo

Část zábavná a poučná
Viola Fischerová: Matečná samota (Robert Fajkus)
Jakub Chrobák: Až dopiju, tak zaplatím (Jakub Grombíř)
Jiří Rulf: Přebytečný rok (Josef Straka)
Petra Hůlová: Paměť mojí babičce (Vladimír Šrámek)
Iveta Maria Pokorná: Kéž by to byla jen hra se slovy (Petr Čermáček)
Dariusz T. Lebioda: Descartova lebka (Jan Frolík)
Patrik Ouředník: Europeana (Vladimír Šrámek)
Petr Kersch: Zlatý časy (Jakub Grombíř)

Patronka tohoto čísla
Lin Xien Ťi

w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w - w

> > > Vychází příští týden!
> > > Objednávejte zde.


středa 12. listopadu 2003

Báseň pro tento den:

Alexand Debnar
Na Martina


Ochablá vášeň malíře podzimu
zvolna skonala
Po cestách přejela spřežení
zimničnými tahy
Mráz poťouchle na návsi
naklepal kosu
Na zmrazcích brousí si zuby
toulaví psi
Dosud je jenom na noci
aby se svlékla do běla

- - -

Weles 14 (2002), str. 28


úterý 11. listopadu 2003



Báseň pro tento den:

Petr Horn
Sudetský syndrom


Ve vzduchu smutek
co se přisává pod srdce
je tu
v hospodách ho domorodci zahánějí chlastem
jako dobytek zahání ocasem hovada
a těch hovad je každý rok víc víc

- - -

Weles 14 (2002), str. 19


pondělí 10. listopadu 2003



Vážení čtenáři,

omlouváme se za výpadek v aktualizaci, který byl způsoben problémy se vstupem do systému.
Děkujeme za pochopení.

----------------------------------------------------

Welenoviny slaví první narozeniny...
V tisku je kniha bratří Slívů Jízdenka z Hradce na Hradec...
V tisku je sedmnácté číslo Welesu...

----------------------------------------------------

Weles informuje:

P o z v á n k a . n a

autorský večer Norberta Holuba
doplněný o program věnovaný textům Vladimira Vysockého
v rámci cyklu Koho mám rád

Koná se ve čtvrtek 13. listopadu 2003 v 19.00
v Mahenově knihovně v Brně - Vinohradech
(Velkopavlovická 25, zastávka Bzenecká)

Vstup volný, spojeno s vinným překvapením

- - -

P o z v á n k a . n a

přednášku MUDr. Norberta Holuba Bláznící básníci
o psychopatologii v životě a tvorbě předních českých poetů
od Bezruče po Zábranu

Koná se v pátek 14. listopadu v 18.00 v kavárně Fiducia
v Ostravě


V 19. 30 následuje v café Voliéra na Filosofické Fakultě
Ostravské univerzity vernisáž projektu Osobní spis

- - -


středa 29. října 2003



Báseň pro tento den:

Pavlína Lesová
Na jednom kopci


vyvěrají prameny bílé
jak zuby andělů
všudypřítomné peří cinká
o stěny zvukovodů
přehluší náhlé nárazy
dvou srdcí
vyvěšených na nitích
co zbyly švadlenám
vesmírných závěsů a opon
těžkých od dechu
sluncí
uzavřených okýnky vodováh

- - -

Z připravovaného Welesu 17


-aav- 10/29/2003

pátek 24. října 2003



Weles informuje:

- - - - - - - - ->>>

Spolek-Towarzystwo Avion a Polonus-Polský klub v Brně
Vás srdečně zvou na I. ročník česko-polských uměleckých konfrontací

DVOJHLAS - DWUGLOS

dne 30. října 2003 v Brně od 17 hodin, Skleněná louka, Kounicova 23

V programu:

Olga Tokarczuk a Radovan Lipus

S významnou polskou prozaičkou a českým režisérem o šumných hraničních městech. Spojeno s projekcí filmů Šumný Těšín a Šumný Náchod.

Wojciech Bonowicz a Jakub Paczesniak

v překladech Petry Zavřelové, Renaty Putzlacher a Bogdana Trojaka

O situaci polské a české současné literatury

s Olgou Tokarczuk, Renatou Putzlacher, Petrou Zavřelovou, Bogdanem Trojakem, Wojciechem Bonowiczem, Jakubem Paczesniakem a Radovanem Lipusem

Bára Humel a Darek Jedzok

české a polské mladé písně ze Slezska

Překladatelská žeň prvního a následujících ročníků bude dovršena vydáním česko-polské literární antologie generace narozených v 60. a 70. letech. Překladatelé: Renata Putzlacher, Petra Zavřelová, Jakub Pacześniak a Bogdan Trojak.

www.avion.tesinsko.cz

<<<- - - - - - - - -

-aav- 10/24/2003

úterý 21. října 2003



Weles informuje:

- - - - - - - - ->>>
|
| Dne 23. 10. 2003 se koná autorské čtení
| v Poetické kavárně Obratník
| J. Plachty 28, Praha 5-Smíchov.
|
| Vystoupí:
| Jiří Staněk (Strakonice)
| Zbyšek Raška (České Budějovice)
| Kateřina Bolechová (České Budějovice)
|
| Hudební doprovod:
| Zbyšek Raška
|
<<<- - - - - - - - -


-aav- 10/21/2003

pátek 17. října 2003



Weles informuje:

- - - - - - - - ->>>

„…Tak začíná panství rozhodujících obrazů,
panství básnických rozhodnutí.
Každá poezie je začátek.“
(Gaston Bachelard)


Milí přátelé,

blíží se historický okamžik: Skupina XXVI se dožívá letos v prosinci 20-ti let své existence. Kolika proměnami za to dlouhé období od svého založení prošla, kolik básníků, hudebníků i výtvarníků se v ní třeba i jen na čas zabydlilo, to už bychom jen těžko spočítali. Ale stále pro ni platí to, co platilo i v počátcích: Na srazy jí pořádané jsou zváni všichni, kteří se rádi setkají s kýmkoliv, kdo též tvoří, ať už na jakékoliv úrovni, a nebo třeba si jen rád poslechne či prohlédne díla ostatních.

Zveme tedy všechny, kteří se budou cítit námi osloveni, na jubilejní, již 20. ročník srazu básníků, výtvarníků a hudebníků, který se uskuteční na římsko-katolické faře v Příchovicích v Jizerských horách od pátku 28.11. až do neděle 30.11.2003.

Příchovice se nacházejí na pomezí Krkonoš a Jizerských hor, zhruba 4 km nad Tanvaldem, či 2 km nad Kořenovem - motorestem, který leží na silnici z Desné do Harrachova. Na faru je možné dorazit již ve zmíněný pátek 28.11. po poledni. Nocleh je pro všechny zajištěn na vytápěných půdách ve vlastních spacácích, pro choulostivější pak i v pokojích na palandách. I o stravu bude postaráno. Pro náročnější pak je v okolí k dispozici několik útulných hospůdek, zkušení matadoři příchovických setkání vám budou průvodci.

Skutečně stojí za to přijet už v pátek, neboť v sobotu dopoledne vyrážíme již tradičně na výlety do okolních lesů.

Autorský večer čtení, hudby, improvizovaných výstav atd. probíhá vždy v sobotu večer. Aktivně se zúčastnit může kdokoliv, přirozeně v časovém úseku úměrném počtu vystupujících.

S vědomím, že žitá poezie projevující se v imaginaci obrazů a v barvách, tvarech i vůních horské krajiny, přináší více, než jen tíha myšlenek v těžkých knihách, vás všechny zveme a těšíme se na setkání s vámi! Za Skupinu XXVI

Roman Szpuk
e-mail

<<<- - - - - - - - -

-aav- 10/17/2003

úterý 14. října 2003



Ivetě Marii Pokorné

Memento Mori!
To my zdraví se musíme upamatovávat,
my zasazení do života.
Občas shlédneme s kolotoče a dostaneme závrať a napadne nás,
co kdyby se řetízek přetrh1,
co kdyby se skleněný palouk prolomil.

A třeba si zarecitujeme spolu s biblickým Kazatelem:
„Pamatuj na Stvořitele svého ve dnech mladosti své, než nastanou dnové zlí
a přiblíží se léta, o nichž díš:
"Nemám v nich zalíbení";
než se zatmí slunce a světlo, měsíc, hvězdy, a vrátí se po dešti mraky.
V ten den se začnou třást strážcové domu a mužové zdatní se zkřiví a mlečky nechají práce a bude jich málo,
a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota, a zavrou se dveře do ulice a ztiší se hlas mlýnku a vstávat se bude za šveholu ptactva a všechny zpěvy budou znít přidušeně.
A člověk se bude bát výšek a úrazů na cestě; a rozkvete mandloň a těžce se povleče kobylka a kapara ztratí účinnost.
Člověk se vydá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo
naříkají nad mrtvými.
Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme.
A prach se vrátí do země, kde byl, a duch se vrátí k Bohu, který jej dal.
Marnost nad marnostmi, řekl Kazatel, a všechno marnost.“

S barokem odešlo Memento Mori – morových sloupů a hřbitovních plastik andělů Thanatů a božích muk.
A my zasazení, tzv. ontologicky zakotvení, spíš ještě jakoby v prenatálním stavu, zapomínáme na smrt – jak se říká – jako na smrt, a zároveň se uměle vytrhujeme; občas se opijeme až je nám nedobře, občas jako moderní lidé koukáme na thrillery a detektivky, abychom se trochu postrašili.

Všechna tato upamatovávání a vytržení bývají pohříchu jen hrou s obrazy a se slovy,
stejně jako křesťanská výchova a učení o posledních věcech se mnohdy zdají být prachsprostou teorií – a tak, pokud nechceme být pokrytci, je možná lepší věnovat se tomu co jest, než tomu, co bude pak, případně tomu co bylo,
a s vděčností přijímat tento život uzavřený v čase,
přemýšlet o stvoření a pamatovat na Stvořitele spolu s Kazatelem:

„Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:
Jest čas rození i čas umírání, čas sázení a čas vykopání, což vsazeno bývá...“

Ovšem jen ten, kdo je v situaci Jobově, kdo leží v bolestech, kdo je nemocen a kdo se blíží smrti, takový přistupuje ke Stvořiteli nezprostředkovaně.
Zkušenost posledních věcí si nelze navodit, rozumem nebo nějakou praktikou
tyhle věci si člověk musí prožít, podstoupit je – tak nějak nesokolsky,
projít nocí smyslů i ducha, jak praví Jan od Kříže.
Smrtelně nemocní z tohoto kalicha okoušejí,
a nejsou to pouhá mementa, značky, oblázky na cestě, nějaké oka-mžiky, momentky, nýbrž věčné a vlekoucí se hodiny, balvany přes cestu,
která snad ani dál nevede.
V pravém utrpení Mementa Mori netřeba
protože nelze zapomenout, nelze sebe odložit, nelze vytěsnit svůj vlastní konec.

Věřím nicméně, že když někdo blízký kráčí vstříc smrti a odchází mimo souřadnice tohoto světa, tu v lásce a v odlesku jeho utrpení lze odtušit a přijmout něco podstatného z jeho poslední zkušenosti.

Petr Pazdera Payne
11.10. 2003




-aav- 10/14/2003

pondělí 6. října 2003



Skleněná louka / Weles / nakladatelství Sursum
si Vás dovolují pozvat na - - ->

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
+ večer věnovaný básnířce
+
+ Ivetě Maria Pokorné
+ (1977-2002)
+
+ ÚŽENÍ V BDĚNÍ
++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

< - - - Hosté: Martin David, Diana Tuyet-Lan Nguyen a další...
< - - - Pořadem provází: Vojtěch Kučera.
< - - - sobota 11. 10. 03 ve 20 hod
< - - - Místo Galerie - půdní prostor Skleněné louky (Kounicova 23, Brno)

\/ \/ \/

Iveta Maria Pokorná
Zdánlivě nelogická skutečnost


Stín mé tužky.
Stín mé ruky.
Stín mého já.
Kde je já?
Jak může být stín toho,
co není?
Logika. Vím, protože vím, že vím,
není, protože neznám.
Lidská logika.
Stín mého já
stojí naproti v zrcadle.
Nechápavě se usmívá,
ten stín jsem já.
Mé já?
Je tím zrcadlem.
Rána: střepy z mého já.
Mé slavné já?
Co z něj zbylo? Střepy. Nežije. Nedýchá.
Nic jsem o něm nevěděla.
Nechápu svět, chci jej poznat.
Po jeho smrti. In memoriam.
Co zbylo ze mne?
Hledající stín. Stín.
Zapadlo slunce? Smůla? Štěstí? Už nevím.
Já nic o nic.
Umná ruka času slepí střepy.
Má já žije?
Proč až po mé smrti?
Proč až in memoriam?
Já už nepatří mně.
Patřilo?
Nažije se mnou.
Žilo?
Jsem nezávislá. In memoriam.
„Já“ též.
Bylo někdy závislé?
Znalo někdy svět?
Ne.
Poznávám tě „já“.
Poznávám sebe.
Jsi to opravdu ty.
Jsem to opravdu já.
Zrcadlo a stín.

1992

- - -

Iveta Maria Pokorná: Kéž by to byla jen hra se slovy (Sursum, Tišnov 2003, str. 42)

\/ \/ \/

...
Skutečný básník zůstává sám sebou, dokud se staví proudu do cesty. Takto podstupuje jednu z nejtěžších zkoušek zoufalství. "Jednou z nejnebezpečnějších věcí je, když se k bolesti přidruží intelekt," varuje Iveta. Ano, je to nebezpečné, ale pro básníka nutně nebezpečné. On se tohoto nebezpečí prostě vzdát nemůže. Možná, že to neustálé přemítání nad svou vlastní bídou, tázání se na nezodpověditelné, je jen jedním z projevů Baudelairova "opíjení se". Jenže bez tohoto nebezpečí poezie brzy umlkne. Nezbývá jí, než znovu a znovu pět elegie o ztracené lidské duši, o jejím strachu, bolestech, prohrách a vítězstvích. A jedním z jejích nejvyšších úkolů je brát na sebe úděl ponížených a utlačených, vzíti jejich věc za svoji.
Bolest se pevně přimkla k Ivetinu životu a stala se jeho součástí do té míry, že jeho nositelka získala dar zaznamenat mnoho jemných nuancí vědomé existence. Postižení, kterému by mnohý z nás podlehl v návalu zoufalství, ji dovedlo k zásadním otázkám a chvála Bohu, že i poezie směla být při tom. Iveta o tom píše ve svém dopisu: "Ve chvíli největšího zoufalství máš pocit, že se kolem tebe otáčí svět - cítíš jakési plynutí vesmíru okolo a svoji strnulost v onom bodě; a pak najednou následuje silná vlna v tobě - pocit, že se musí něco stát nebo že praskneš a rozletíš se na střepiny - tak jsi natlakován. Je to následek toho, že tvé unavené vědomí se nachází na nejvyšší možné své hranici, že zoufalství je si na obtíž a chce se sebe zbavit - opustit tělo - ale znatelně naráží samozřejmě na svou přirozenou zeď." Tato zeď je zcela jistě i jedním z projevů oné meze básnického mlčení, za kterou po roce 1994 Iveta pokročila. Neboť každá zeď v sobě obsahuje onu výše zmíněnou strnulost a vykazuje i stopy vzdoru. "Vzdorem se člověk pronásleduje," je tedy jen otázkou, jak dlouho tato sebe-zaměřenost básníkovi stojí za onen pocit výlučné tvůrčí svojnosti.
Máme tedy nyní péčí nakladatelství Sursum před sebou celé dílo Ivety Marie Pokorné. Čtěme si v něm, s vědomím, že poezie v jí tak krátce určeném čase hrála roli jen dočasnou stejně jako pověstná bárka převozníkova, kterou ten, kdo se již přeplavil na druhý břeh, ponechává na místě. A to není žádné opovržlivé odhození něčeho již zbytečného…
...


Roman Szpuk: Bezmocná květina (Úryvek z úvahy nad knihou I. M. Pokorné "Kéž by to byla jen hra se slovy". Psáno pro Akord; dosud nepublikováno)



-aav- 10/06/2003

úterý 30. září 2003



Báseň pro tento den:


Pavel Kotrla
***


Krávy se pasou v chladném podzimu

Mrazí mne za prsty
Z toho obrazu


- - -

Z připravovaného Welesu 17



-aav- 9/30/2003

pondělí 29. září 2003



Báseň pro tento den:

Lukáš Krečmer
Za odpichu

(rodnému Třinci)

Ztrhané pěsti poletují nad kalužemi města
A kysele civí do deště
Prší: listy mrazí vítr po zádech
Jako by mé okrovaté dlaně za to měly zodpovídat

Kaluže mě nesou
V stříbrech listí a za nehty špína
Spolu jsou deštěm propichovány
Tuhnoucí struskou
Co vetřela se v mou blízkost
Pod má chodidla
A konečně i podchodem mezi tvými stehny

Mé slitinové město v aglomeračním plášti
Pod tíhou tvého prstenu se trhají
Od trupu mé ruce
Chtěly by osahávat
Daleké krajiny
Cizí těla

Prst za prstem
Na římse osmého poschodí
Plechové límce oken plechová šachta výtahu
Plechový šálek s octovým čajem
Odpichy do ústí dehtových chřtánů
Plechové krunýře plechové pelesti
Plechové neplechy
Až v posledku

Vsouvám svůj ingot do kokily sálavé lásky

Za obětních dýmů síry
Za půlnočního západu slunce
Za odpichu
A brzy ráno pryč

Pryč ?

- - -

Z připravovaného Welesu 17


-aav- 9/29/2003

středa 24. září 2003



Vendryňský poetický magazín Weles si Vás dovoluje pozvat na

"Společné setkání výtvarníků, básníků a prozaiků, kteří se scházejí v pražské kavárně U sv. Vojtěcha a autorů spojených s časopisem Weles"

neboli vernisáž výstavy

Moniky Havlíčkové - sochy (Praha)
Evy Holé - grafika (Praha)
Kateřiny Krausové - sklo (Železný Brod)
Hanuše Lamra - socha a fotografie (Praha)
Josefa Straky st. - kov (Jablonec nad Nisou)

Autorsky vystoupí

Martin Fibiger (Ústí nad labem)
Radek Fridrich (Děčín)
Jiří Koten (Jablonec nad Nisou)
Vojtěch Kučera (Brno)
Pavel Sobek (Brno)
Josef Straka (Praha)

- - - - -

Galerie Nábřeží, Hořejší nábřeží, Praha 5
(orientační plánek zde)

Sobota, 27. 9. 2003
Začátek v 18 hodin



-aav- 9/24/2003

úterý 23. září 2003



Báseň pro tento den:

Marek Šobáň
Hotel Flora


Za hradem recepce
suterén
v dřevěném obležení
Jakoby záměr v té záměně
všeho za vše

Třeba plast křišťálem
Popelník coby tulipán
Pár padlých maleb střeží hydrant
Zelenavými diodami obletován bar

A až úplně na konci
ztěžkne mi pravda

Barmančiny oči
Samotišky.

(duben 2000)

- - -

Z připravovaného Welesu 17


-aav- 9/23/2003

pondělí 22. září 2003



Báseň pro tento den:

Lukáš Vlček
Mosty


Hledám na mostech mezičasu.
Hledám v nadkrajinách,
ve smyšlených růžích soumraku.
Slyším sněhobílý volavčí pláč,
ne nepodobný sametové panně předúsvitu.

Hledám. Nenacházím.
Bloudím až kdesi na konečcích mléčných drah.
A zdá se nesmyslné všechno počínání.
Není kudy jít tmou do dálav,
potoky tišin tečou v dlaních.

Ticho mlčí naschvál nesrozumitelně
na pozadí zvláštně neurčitých snů.
Letmé vzpomenutí,
uhranulá luna v srdci pálí.
Noc nedoslýchá. Cosi schází.

- - -

Z připravovaného Welesu 17



-aav- 9/22/2003

pátek 19. září 2003



Čtrnácté číslo Tvaru přineslo recenzi na básnickou sbírku Petra Špangera Vodní mlýnky z pera Oskara Mainxe. Její znění si, spolu s reflexí ostatních knih z naší produkce, můžete přečít v recenzní sekci internetových stránek Welesu.

- - -

Čtení na tento víkend:

Mořic Klein
Pokládání věnců k rakvi


Byl jsem na pohřbu a byl jsem jedním z pozůstalých. Celá velká rodina se sjela v domě smutku. Podávám si ruce s lidmi, které jsem dosud nikdy neviděl, které znám z doslechu. Každá žena pláče, když vstupuje do domu. Ostatní ženy k příchozí přistupují, některé pláčou s ní, jiné ji utěšují.
Když čas pokročí, vycházíme v průvodu na hřbitov za vesnicí, na malý hřbitůvek s opravenou kaplí. Zvenku vypadá kaple jak požární zbrojnice, zevnitř jak klubovna, na stěnách svaté obrazy místo nástěnek. Uprostřed rakev. Před ní řada lavic jak v komorní scéně divadla. V hledišti se pláče. Myslím na babičku, ale nemyslím pod víko. K rakvi přicházejí lidé z vesnice, přinášejí věnce. Pozoruju je. Jak se křižují, a nejen babky, jak se zdržují před rakví, jak dělají na ní v řadě křížky. Pozoruju je a moc chci vstoupit do jejich myšlenek. Tuším v jejich myšlenkách místo, od kterého se babička odrážela, když odcházela na onen svět. Tuším, že v jejich myslích jsou postavené kulisy, před kterými babička prožila svůj život a že její život je na těch kulisách promítnutý k přečtení. Dělají křížky na rakev a nevědí, že znají cestu. Chci ji taky znát.
Přichází doktor, který vykonal hodně pro zdraví mrtvé i pro zdraví moje a kterého si vážím. Taky pokládá věnec a poučuje babky, že už se nedalo nic dělat. Babky panu doktoru přikyvují. Ale doktor není cesta. Vtrhne farářka a začne bezhlavě citovat. Chtěl jsem zařvat: A ven! Ale ta pieta. Pak spouštění do hrobu. Po provazech pevných, nejpevnějších. Z jedné strany je drží těla živých, z druhé už postava smrti. Ten provaz, to jsou zaklesnuté pravice těch postav, zaklesnuté na znamení dohody, oběma stranami přijaté smlouvy. Lidé přistupují s projevy soustrasti, já je čekám. Upřímnost některých a já pláču.
Vítr smýkal hřbitovem, kolébal jím jako lodí. Ale už vystupujeme. S očima oschlýma odcházíme po asfaltové cestě, po které jsme i přišli, jen průvod je teď roztrhanější a přeskupily se hloučky. Vystupujeme z lodi a přístav je samej hampejz. Nejblíže je dům smutku, v něm je připravena smuteční hostina. Spláchnou slanou chuť, zbavit se špíny a odvyknout dotěrným krysám. Výlet končí. Bolel, byl věcí vážnou, namáhavou, ale k tomu nedošlo, aby kormidlo bylo vychýleno výrazněji z kurzu.

- - -

Z připravovaného Welesu 17


-aav- 9/19/2003

pondělí 15. září 2003



Báseň pro tento den:

Krzysztof Lisowski
Rozloučení


ještě jednou
možná naposledy v tomto roce
se objevuje naše údolí

z moře dýmu
z bílého lesu mlh
se zdvihají věžičky kostela
zkoumají komu dnes
patří okolí
z čí moci se vyjasňuje
vzduch

vynořují se postupně
klikyhák cesty
ocelová spona mostu
bar s celodenní obsluhou
a oknem na druhý břeh

ještě spící řeku
rozvíjejí pstruzi
drhnou břichy po kamenech
otevírají se květiny
rodí se domy v jekotu pil

znovu se jako zázrakem objevujeme
na povrchu trav

18.-19. 8. 1995

(Z polštiny přeložil Libor Martinek)


- - -

Z připravovaného Welesu 17


-aav- 9/15/2003

pátek 12. září 2003



Čtení na tento víkend:

Geniální děti
Házení kamenů


Petr se okázale nudil. Jeho matka probírala se svou sestrou osoby, o kterých v životě neslyšel a zřejmě o nic nepřišel. Co na tom, že ředitel školy v Kamenici nechal propadnout dceru obchodního náměstka tamní sklárny, protože nebohého ekonoma přistihl doslova ve své manželce? Nevinní musejí být spravedlivě potrestáni, to už Petr dobře znal.
Petrův strýc trpěl podobně, a tak se rozhodl zachránit jednou větou oba.
„Mohl bych ukázat Petrovi vesnici,“ navrhl.
Jeho žena jen pokývla hlavou a pokračovala v životně důležitém klábosení. Strýc tedy pokynul Petrovi, aby ho následoval. Ten ochotně vstal, protože i pohled na kravín uprostřed kvetoucí řepky mu připadal jako strhující zážitek ve srovnání s neúnavným štěbetáním dvou žen v klimakteriu.
Strýc s Petrem vyšli z domu a mlčky procházeli vesnicí. Petr byl za ty chvíle ticha vděčný, a proto se ani nepokoušel narušit je nějakými konverzačními výpady. Mlčenlivost jeho strýce byla proslulá, a tak by mlčeli možná ještě teď, nebýt skupinky rozjařených dětí, která s křikem přeběhla přes silnici a zmizela ve stromoví u řeky.
„To se jdou koupat?“ zeptal se Petr, který si nedokázal představit, že by kdokoliv byl schopen dobrovolně ponořit své tělo do chladné dubnové řeky.
„Ne. Jdou nadávat Němcům.“
Strýci se nechtělo obšírněji vysvětlovat prastarý zvyk, který jediný narušoval neměnnou poklidnost života na konci Čech, a raději zavedl svého synovce k hraniční řece.
Na jejím břehu stála nesourodá skupina venkovanů. Spousta dětí, mladíci v džínových bundách a jejich špatně nalíčené protějšky, pivaři, kteří si na chvilku odskočili z hospody. Všichni hulákali a hrozili pěstmi na protější břeh, kde stál podobný, snad jen trochu lépe oděný hlouček rozvášněných národovců. Byly vidět zdvižené ruce, ze kterých občas vylétly kameny.
„Da Capo al Fine ist die Bezeichnung,“ nesla se přes řeku tvrdá germánská řeč, „daß wir die Komposition vom Anfang wiederholen und bis zur Bezeichnung Fine (Ende) spielen!“
Petrovy znalosti němčiny nebyly příliš valné, a proto se obrátil na svého strýce se žádostí o překlad.
„Co to křičí, strejdo?“
„Da Capo al Fine je označení,“ snažil se jeho strýc přehlušit křik české strany, „jež určuje, že musíme opakovat skladbu od začátku až ke slovu Fine (konec).“
Co? Petr zuřivě přemýšlel, kdo z účastníků této bizarní akce je zralý pro uzavřené oddělení psychiatrické léčebny. Strýc si povšiml jeho starostlivě nakrčeného čela a vysvětlil mu, že autor tohoto příběhu neměl zrovna po ruce lepší zdroj německé řeči než dvojjazyčnou učebnici hry na klasickou kytaru. Ale vždyť je to stejně jedno, co na sebe hulákají, hlavně že si uleví.
„Legato znamená vázaně, tj. při hře spojujeme dva nebo více tónů jdoucích za sebou bez přerušení,“ zakřičel starší muž upírající pohled do ohmatané kytarové příručky. Petr chápal, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, ale co vzájemné křivdy, o kterých ho důkladně poučil středoškolský dějepis?
„Proč si nevyčítáte třeba válku nebo odsun Němců?“
Strýc pokrčil rameny. Válku si moc nepamatoval, narodil se rok před jejím koncem. Mnohem lépe se mu vybavovalo, jak pozoroval dalekohledem německé holky při koupání a jak za bezměsíčných nocí plaval na druhý břeh, přesvědčit se, zda jsou árijská prsa stejně příjemná na omak jako ta slovanská…
„To už je dávno,“ vyřešil jediným mávnutím ruky historické složitosti. Sebral z hráze kámen, který pěkně padl do jeho hrubé dlaně, rozmáchl se a melancholicky jej hodil směrem k protějšímu břehu.
„Noty pro kytaru zní o oktávu níže, než se píší,“ doprovodil svůj hod polohlasnou větou, kterou si pamatoval ještě z dob, kdy sem chodíval se svou ženou. Ta teď nevnímala nic než přehled velkoměstských novinek, kterým ji zahrnovala sestra, a proto mohl Petrův strýc bez obav spočinout zrakem na nedbale přioděných dívkách, jež se opalovaly na jarním sluníčku. Povzdychl si při tom pohledu.
„Beztak tady má každej v rodině nějakýho skopčáka. Můj děda si vzal Němku, to byla hrozná baba.“
„A proč po sobě teda házíte šutrama?“ kývl Petr hlavou směrem k rozdivočeným výrostkům, kteří se snažili kameny odpovědět na německý výkřik o rozdílu mezi přirozenými a umělými flažolety. „Vždyť to je o život!“
„Jedinej, kdo tuhle řeku kdy přehodil, byl podkovář Bierkeller,“ vylovil Petrův strýc z paměti jméno pověstného re-kordmana. „A ten už je nejmíň padesát let mrtvej.“
Shýbl se a podal Petrovi kámen ohlazený říčním proudem.
„Jen si to zkus.“
Petr se rozpřáhl a vší silou hodil. Kámen s tichým zasvištěním zajel do vody ani ne v polovině šířky řeky a strýc se usmál. On kdysi dokázal dohodit až deset metrů od německého břehu. Ale to už je dávno, teď pozoroval řádění na obou březích lhostejně a bez zájmu si vyslechl i drsné selské zaklení, které jako ozvěna přilétlo z druhé strany.
„Ursprünglich hatte die Gitarre nur drei Seiten, zu denen immer weitere hinzukamen.“
Ne tak Petr. Vypůjčil si od ukřičených děcek pár odrbaných listů s nácvikovými variantami durových stupnic a s po-těšením věčně kroceného městského dítěte zakřičel přes řeku svůj příspěvek k rozvíjení česko-německých vztahů.
„Stupnice, v nichž je užito prázdných strun, jsou netypové a mají svůj samostatný prstoklad!“

- - -

Weles 15,6 (2002), str. 47-49



-aav- 9/12/2003

středa 10. září 2003



Báseň pro tento den:

Robert Fajkus
Panna Maria na periferii


Kořalečné slzy, kořalečné šlemy, rozhryzané útroby.
Muž a žena, věčně hnisající trn.
Bledá zaškrcenost nemocnic,
desinfekce zatékající do rakví.

Špacírštokem měřit cesty.
Sbírat hříbky, ta ladná lejna lesních andělů.
Špacírštokem k hospodám, které serou na osud
a pivem hasí žízeň samoty, přátelství, lásky.
Šapacírštokem teď bít rozzuřeného svatojiřského hada,
vylezlého předčasně.
Dodýcháno: špitální hadry
vyvezou do retenční nádrže.

Vychází z půlnočních hlohů, tichá –
To prádlo tam mlčky máchá,
ve hvězdách je bělí –

13. 6. 1999
(Z cyklu "Periferie" věnovaného památce Karla Křepelky)


- - -

Weles 10 (1999), str. 42


-aav- 9/10/2003

úterý 9. září 2003



Báseň pro tento den:

Připrav svoje bratry na smrt
Adéla Irma Miencilová


Tabákem lesa Ručnicí mlhy Potokem vína
Jde
Vyčkáváš
Minou pole Plíží se
Posnídal’s zarudlou tmu Opilého rána
Tichem našlapuje
ONA
Havraní křídlo Hladí oblohu
Takové jsou Večery s nepřítelem
Nevíš
A svlékáš ji kabát
Nevíš
A nabízíš židli
Nadechni se Umyj si chodidla Ledovou trestí
Nadechni se
Vešla tak Jak jsi ji nečekal
Vešla tu i tam


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Konečně ho uvidím! Po takové době! Vyčešu si vlasy nahoru a obleču ten nový kabát, usměju se do zrcadla. Vydechneme zblízka jeden druhému obláček páry do úst.
Řítí se silnicí, cvok. Nezpomalí, měl by. Vidím ho, ale nepoznám.
Řeknou, že to ani necítil.
Odkrojí kovový krunýř z jeho těla.
Z krunýře těla svléká se sám.
Rozložen na cestě a nesložen tak, jak ho neznám.
Vydýchávám obláček za obláčkem.
„Ten jeho polkla jiná ústa,“ plivnou si hrobníci do dlaní.


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Vidím je Ještě jdou Palba neutichla
Na bojišti rozkvete Vlčí mák Dá si ho do vlasů
Ranhojička náručí Vidí je Vojáky
Víra v Boha Pažba je hůl Ještě jdou
Ruinou doby Věčností soumraku Jdou
Země se nahýbá Přes palubu muž
Promrzlým ránem Rozzuřeným polednem Jdou
S prostřeleným kabátek Květinou krve v klopě
Ještě jdou Mlhou času Minutou ticha za mrtvé
Vydechují Jdou
Všemocným
Velkolepým
Všeobjímajícím
Prázdnem


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Tady jsi, tady ležíš, mocný a velký. Ztratil ses a našel. Milenec milenci líbá paže.
Neptej se! Nestrkej do mě! V tom šeru špatně vidím a přece vyprávím. Jak zmámení rozkoší klopýtají po schodech.
„Je slabý na srdce,“ říkali, když byl v lázních.
„Je to rváč,“ ten druhý.
Zavěšeni hluboko, hluboko v sobě, v plytkosti času.
Sundal si brýle a promnul oči. I ten druhý se svlékal. Vášeň je neprůstřelná. Kulka oka neprohlédne změt těl na podlaze v přednebí.
„Tady jsi, tady se zmítáš, sladký a slabý. Vem si moje paže, zachyť se, odpočiň v pohybu.“
Nevidím dobře v tom šeru.
„Bylo to jako křeč,“ řekl ten rváč. Plakal.
Šero jazyka zamlčí mnohé a mělo by.


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Narodí se Oslovené nerozumí té řeči
Nechodí a nestrojí se
Křičí o té nepoznané Krajině matčiny náruče
A Ty mu dáš Tu ledovou pěst Ku hraní
Taková snůška kostí Cívka nití
Chvěje se
V peřinách Ve výkopu Ve smetí
Nehybné
Ty
To novorozeně Nevyspalýma očima Poučíš
Že noc je příliš těžká deka
Že noc je příliš křehká kolébka
Šklebíš se Říkáš mu
„Mazlíčku“
Taková snůška kostí Porcelánová panenka
A už je Otřískaná Rozbitá Bezcenná


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Prodal všechno co měl a koupil chatu v horách. Byl dřevorubec, do vesnice nechodil, za děvčaty se neohlížel.
Ten pes se okolo nepotuloval dlouho. Někteří ho ani nezahlédli. Vyhublý, divoký, rozcuchaný, krásný a zlý.
Tak ho uviděl a hned byli jako děti. Našli se. Ve změti listů, trávy a obilí. Mluvili toho druhého řečí.
Políbil ho na čumák a usnuli v sevření.
Čekával u toho starého dubu.
Počíhali si na ně. Opilí se smáli, prý na tom nesejde. Je to podivín.
Cenil zuby a bojoval, když na něho padal.
Jako smyslů zbavený se probíral jeho srstí.


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Přicházíš Třesu se Víš to
Děsuplná náruči Rozkošejisté objetí
Poznám Klapot podpatků Šelest pat
U hlavy postele Ohýbáš se Beru Tě za boky
Milenko vojevůdců Milenko tuláků
Nevěrnice domova
Noc miluje Den Den miluje Noc
Je psáno na nebeské tabuli
Svlékni mě Z řečnických obratů
Tady klečím Tady jsem


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT


Ten dav se mě ujal, když jsem šla ulicí po době odcizení a samoty. Ten rozezlený chuchvalec se mě utrhl do košíku stejně bledolících obličejů. Ta z břehů vylitá řeka svalnatých paží si mě vzala.
Ozvali se první výstřely. Rozezlená ústa nepřátelské sliny nás poplivala. Dav je šílený, dav se nezná. Nastaví hradbu života. Nastaví nenávist. Dav je vzteklý, pamatuje jen na své bratry ve smrti.
Ten chuchvalec hlav a pohybů, rozkvetlá bylina agónie, okovaná bota víry, mě skopla a rozšlapala. Každé bojové křídlo má svoje oběti, když se hněvá.


PŘIPRAV SVOJE BRATRY NA SMRT

- - -

Weles 16 (2003)


-aav- 9/09/2003

pondělí 8. září 2003



Báseň pro tento den:

Roman Kosek
Bolest


Konečně zasněžilo
a havrani zviditelněli.
Na chvíli lze uvěřit
iluzi zaplašené samoty.

Prolezlý červotoči mrazu,
vláčím své tělo po sněhu
a ve vločky zakleté Kristovy slzy
mi tají na tváři.

Zas zkouším doufat,
že bolest není věčná...
Dál ale zůstává
nejtrvalejší...

Weles 9 (1999)


-aav- 9/08/2003

pátek 5. září 2003



Z Tábora k nám, doputovala následující zpráva. Publikujeme ji v původním znění s doplněnou diakritikou:

- - -

Literární večery Na Druhém břehu
'LIVEDRUB'
mluvící skupina KATASTROFANKA
ve složení Markéta Šáchová, Josef Musil, Markéta Janoušková, Jiří Blaha
uvádí svoji nejnovější show
'Radio Kopanec'
7. 9. 2003, 20:03 hod.
POZOR: koná se v kavárně ALFA!!!!! (staré město, za náměstím), Tábor

- - -

Čtení na tento víkend:

Kujínka, humory, karel a benjamin
aneb
Vkydni mu andro muj

Eduard Bass

Zní to jako refrén nějakého milostného šlágru, ve skutečnosti to znamená: Dej mu přes hubu. Knížečka, z níž se to dovídáme, je malý sešitek o 70 stránečkách: Slovníček „Světská hantýrka“; uspořádal Jaroslav Podzimek a vydal časopis Bezpečnostní služba. Světská hantýrka je tajná mluva „lidí světských“, to jest kočovných, světem jdoucích, loutkařů, komediantů, boudařů a pouťařů, cirkusáků, koňských handlířů, kůžičkářů a tuláků. Nejde tedy o hantýrku zlodějskou, ačkoli je přirozeno, že tulácký živel nabírá svou řeč i ze zřídel, jež mívají co dělat s kriminálem. Přes to je na slovníčku, jejž jeho autor záslužně pořizoval ve styku s životem, znát, že je tu mluva z jiné lidské oblasti; kdybychom měli narychlo charakterisovat rozdíl, upozornili bychom, jak se hantýrka zlodějů opírá o hebrejštinu a starou němčinu, kdežto mluva lidí světských má nejvydatnější pramen v cikánštině. Te ačel je cikánské zůstati, ačelit, hačelit říkají světoběžníci místo zůstat nebo posedět. To andro v nadpisu je cikánská předložka do nebo v; muj je cikánsky huba; a z cikánštiny je v knížce bezpočet slov: ambrole, hruška; balátko, sele; báro, veliký; čáčo, hodný; garodýpen, úkryt. Z cikánštiny jest i rozkošné slovo devlíček, devlínek, devlíneček, které ve své mazlivosti znamená Pámbíčka, Ježíše Krista, anděla, křížek a miláčka. To všechno od cikánského Devel, Bůh. A hned zde vidíme rozdíl v hantýrkách: rotvelše je mluva tvrdá, cynická, vedoucí až na popraviště. Lidé světští a choďáci uchovávají si zbožnost nebo aspoň úctu k věcem posvátným. Je to už vidět na početnosti výrazů. Fara se například jmenuje bekvár, čifna, faradaj, fariboj, rajšfír, rašajovna; knězi říkají kabíšek, klubátko, pátrus, kulbe nebo pulbe a po cikánsku rašaj. Je to nápadná hojnost výrazů, protože podobné množství synonym mají jen slova pro život světoběžníků důležitá. Na příklad žena: čaje, doga, bílý kůň, huje, kujínka a z těsnohlídka známé jambora. Nebo kořalka: brábinka, brávinta, drátenice, humory, šalabraneta, švinda, švitorka. Nebo krádež: bouda, čórka, hmátka, hácha, handl, chmátka, chudel, karel, stápka. Nebo četník: andělíček, bédo, beng, bejk, benjamin, cengr, čuchal, džúvák, džúvalák, charengero, chocholáč, kanďas, rulďák, slepka, sýkora, šelengero, šilingrák.
Ten andělíček patří mezi slova, která vznikla z přezdívky, humorem mnohdy opravdu šibeničním: když se na příklad otiskům prstů říká adresa, nebo státnímu zástupci nakladač a věznici gymnázium. Posměšek lidí potulných dává detektivu jméno psa alík a donašeče nazývá prostě had. Proč se pomahač při koupi jmenuje právě bydžovák, zůstává místopisnou záhadou. Jen zkušenost husích zlodějů by asi mohla vysvětlit, proč huse říkají škytavka; zato stará tradice lidového posměšku jest uložena v názvu pro krejčího: kozí duch; a litaratura velkolepě vpadá do hantýrky, říkají-li státnímu zástupci – duch prérie.
Po prvé, poku dvím, zaznamenávají se zde termíny našeho cirkusáctví, překroucené většinou z němčiny; angr je železný kůl ke stavbě cirkusu, baum je jho stěžeň, kvartopole jsou pomocné tyče, pretlo je prkno, runt je obvodní plachta cirkusu, runtovky jsou sloupky, které ji drží.Runďačka naproti tomu je houpačka. Nezvyklejší je terminologie fiškálníků, loutkařů. Loutkové představení se zove jauverkas fiškálkama nebo taky keliben. Kelibengero je komediant zrovna jako keriban nebo tradyáš. Loutkám se také říká mikrle, což je z ctihodného řeckého mikros, kdežto latinský skelet se pro marionetu kostlivce změnil na škilet.
Podivuhodné je, jak si hantýrka slova vytváří: nejen že pokrucuje cizí, ale všelijak změní i výrazy doma běžné. Na příklad vynechá slabiku: místo tabák říká bák, místo vrabec bec, licajt místo policajt, put místo kaput. Co byste řekli, že je sifo? Vousy. A z čeho je vzato? Inu, přesmyčkou: fósy – syfó, sifo. A podobně přesmyčkou horuna místo nahoru – a je to hned zcela nového zvuku. Co se zvučnosti týče, je tato hantýrka vůbec mluva kouzelná. Je plna slov úžasně plných, přímo bohatýrských, třebaže jejich význam je velmi civilní. Jak vznešeně zní slovo geróro a znamená jen člověka chudinku. Co je naše hloubka proti hantýrkovému chrouš. Jak otřelé je chytrák a jak pyšně naopak zní heraldo. Jak pathetické je lodypen, kde my řekneme nocleh, jak z jiného světa je lubikán, kde my mluvíme o zhýralci. A manželka sluje manuše, babička mušínka, hřbitov mulgot a bílý kůň tuliven, muzika rinaj, a hospoda věrta – samá slova mohutná, zvonivá i tajemná, jako by lid, po staletí vyvržený z oficiální společnosti a odsouzený k nuzování v prachu silnic, cítil potřebu zušlechtit se a povznést aspoň mocenstvím slov, které zůstala jenom jeho.

Eduard Bass: Kázáníčka. Fr. Borový, Praha 1946, str. 60-64
- - -
Z připravovaného Welesu 17



-aav- 9/05/2003

čtvrtek 4. září 2003



Báseň pro tento den:

Kapradinový vrch
Dylan Thomas

Tak jsem byl mlád, bylo mi lehko pod jabloní
u zpěvavého domu, šťastný jak tráva zelená
a noc nad hvězdnou roklinou;
čas dovolil mi hrát si a lézt
zlatému v sklizni jeho očí,
ctěn mezi povozy, byl jsem princem jablečných měst,
nechával v tom čase stromy a listy
plout s chudobkami a ječmenem
po řekách padajícího světla.

A byl jsem zelený, volný a slavný mezi stodolami,
na šťastném dvoře zpívající, statek domov můj
ve slunci mladém jen pro jednou;
čas dovolil mi hrát si a být,
zlátnout v milosti jeho sil,
zlatý a zelený byl jsem lovcem a pastýřem,
telátka troubila k mému rohu,
lišky na kopcích štěkaly chladně a čistě
a svátek zvolna zněl
v oblázcích svatých potoků.

Celé to slunce utíkalo, bylo tak krásně v něm,
do trav zapadlý dům, hudba komínů,
vzdušný čas,
hravý, krásný a z vody
jak oheň trávy zelený
a temný pod prostotou hvězd.
Když jsem ke spánku spěl, sovy odnášely pryč dům,
dlouhý čas měsíce slyšel jsem, žehnaný mezi stájemi,
šramoty
noci ze stohů a koně
blýskající tmou.

Potom se probudit; celý dům rosou bílý
se vrací jako poutník s kohoutem na rameni,
zářilo všechno: Adam a panna,
obloha uzrávala
a slunce narůstalo ten den.
Tohle se muselo stát v zážehu prostého světla
na prvním zvířeném místě: Kouzelní
koně jdou vlazí
z řinčících zelených stájí
na pole chvály.

Ctěn mezi liškami a bažanty ve vlídném domě
pod mraky novými, šťastný v srdci tak dlouho,
na slunci vzniklý vždycky znovu,
hnal jsem svou slepou touhu
do trávy vysoké jak dům;
bylo mi jedno v nebeském klání,
že čas ponechává
ve zpívajících návratech tak málo jitřních písní,
než děti zelené a zlaté
odejdou z požehnání.

Bylo mi jedno, v beránčích bílých dnech, že mě čas
vyzvedne za ruku k trámoví plnému vlaštovek
pod měsíc rostoucí stále;
že kousek od spánku
uslyším letět čas i vzrostlá pole,
probuzen na statku navždy pryč z bezdětné země.
Tak jsem byl mlád, bylo mi lehko v milosti jeho sil
a čas mě svíral k smrti blíž,
i když jsem v poutech jako moře zněl.

Přeložil Slavomír Kudláček

Weles (7) 3/97



-aav- 9/04/2003

pondělí 1. září 2003



Báseň pro tento den:

František Daniel Merth
Hodinka z jeseně


Javory vzhůru hořely
Na zemi hrozen přezrával
Do úst hořkostí skapával

Oči své studně uviděly
Rány uprostřed dlaní
Těch, kdo tě milovali

Jdou spolu javory a stopy, co pozůstaly
Polní křiž vyplouvá
Tvář odlétá

Javory dohořívaly na cestu domů
Na domů, kde vzpomínka je nezavátá
A jak se měnily v mohyly stromů
Do studní oči ukládaly krystalky zlata

Weles 4 (Podzim 1996)


-aav- 9/01/2003

pátek 29. srpna 2003



Už je to tak: z prázdnin zbývá poslední srpnový víkend a pak už jen... vzpomínky. A možná že podobné, "rumunské", jakými nás po loňském létu obdařil Vladimír Šrámek...

Vladimír Šrámek

- - -

Voda, voda, voda, voda…

Padá z rozzlobených mračen, kterým břicha rozpáraly vrcholy Paleagy a Papušy. Do šedé sítě deště je chycena celá krajina. Jezero Bucura má poďobanou tvář jako po neštovicích. A voda rozeznívá šusťákovinu stanu jak kůži bubnů...
Ležíme ve stanu. Ale… švy začínají prosakovat. Copánky vody houstnou. Chytáme je do ešusů, hrnků, ručníků. „Táto, musíme koupit novej stan,“ suše konstatuje syn. „A taky potřebuju boty, spacák, bundu, a je to ostuda – nemít vlastní vařič.“ Vybavují se mi jen chabé protiargumenty: bída utečenců z Rwandy, zpuchřelý stan mých rodičů, pod kterým jsme kdysi trávili léto u Balatonu. „Hele,“ povídám, „voda ti teče mimo ešus.“ Alespoň dočasně využívám převahy svých let a funkce otce…

- - -

Hategana

„A jaké je to pivo?“ ptá se bača a z kýble vytahuje litrovou láhev bez etikety. Dodo bere láhev, upije, zamyslí se a bez zaváhání říká: „Hategana.“ Ani brvou přitom nehne. Bača úžasem zkoprněl, bačové se sousto vrátilo z jícnu. Jen taktak ho za tvářemi udržela. Nechápou. Jak tenhle sympatický tulák ze Slovenska mohl poznat jejich místní pivo na jeden doušek? Má snad předky z Valašska? „Hategana – bun.“ Povídá Dodo a otře si koutky o hřbet ruky. A neprozradí, že včera v údolí postavil několik těchto lahví vzhůru nohama…

- - -

Trh

Rajički. Levné. Jen 8000 lvů za kilo. A to není vysoká cena – rumunští lvi (lei) mají díky inflaci hodně tupé drápy. Procházíme trh v Orsové a zakusujeme se do čerstvé zeleniny. A sýr, brynza. Kupuju hned půl kila a ochutnávám. A okurka. A paprika. A… po čtyřech dnech těstovin a jiného suchého jídla máme co dohánět. Pulty přetékají, ulička plná vitamínů. A na konci uličky poslední pult. Toaletní papír – jen 1,50 Kč. Hergot. Proč ho tady mají v řadě s potravinami? Že by? A žaludek se mi sevře neblahou předtuchou. Tak dobře. Beru dvě role a do večera čekám…

- - -

Dunaj I

Jsem rád, že se ta Lisztova symfonická báseň nakonec našla. Inspirován Smetanovou Vltavou, napsal Liszt Dunaj v neuvěřitelně krátké době během týdenního pobytu na národních slavnostech guláše v Szegedu.
První tóny nejsou tóny. Celá skladba začíná tikotem hodin. Schwarzwaldky. Pak spadne závaží do bubnu, zakukají píšťaly a probudí ostatní nástroje. Je ráno a vzniká říčka jako každá jiná. Jenže tahle na vdavky nemyslí. Svého jména se nechce vzdát. Neuhýbá, krájí jih Německa jak podle proutku a k jejímu rozhodnému kroku se ostatní vody přidávají. Violy, čela, basy würtenberských lesů. Dóm v Ulmu si do zobáku své vysoké věže nabírá vodu jako čáp, Inn v Pasově poleje poklidný Dunaj ledovou alpskou vodou. Harfa v Linci nadrobí do vody něco sladkých not. To už celý orchestr hraje na plné pecky. První fortissimo – a pak klid. Dunaj, v tmavě modrém fraku zkouší valčík tančit. Nádech – vlna – krok. Mistr vítr na vše dohlíží. Dunaj dotančí, polkne něco slovanských not a zrcadlem oslepí slovenské oči. Leskne se hladina pod Děvínem, Dunaj si zvyká na pomalou chůzi. Vejde do stepi. Rozkročí se v nížině skladatelově jak mocipán, jenž si může dělat, co se mu zlíbí. Zrychlit, zpomalit, zpomalit, zpomalit… A poddané nechat čardáš tancovat sobě pro obveselení.
Každá zábava ale končí, činely práskly o kameny prvních karpatských kopců. A Dunaj dýchá, dýchá, do kopce se plazí. Kazaňský průsmyk, Železná vrata. Orchestr utichá. Přehrada přerušila veškerý pohyb. Jen stromy na březích si z listů utírají pot. Přestávka. Pak – obecenstvo se znovu usadí do svých židlí po obou březích, dirigent vytáhne maršálskou hůl a zavelí. Jdeme do finále. Útok se blíží. Roztáhněte rojnici. Vojska nepřítele jsou tam. Na východě. Což nevidíte černá bělma jejich očí? Na ně! Právo je na naší straně. Naše krev je sladká…
Slováci stojí nad Dunajem a mlčí. Pohledy se odrážejí od hladiny. Že by poslouchali tu symfonii? Nic neslyším. Že by jen národy, jejichž slzy do Dunaje tečou, mohly slyšet její tóny?

- - -

Dacie

Dacie táhnou krajem. Jak pradávná vozová hradba dáckých bojovníků. A že jich je tu i po těch třech tisících let pořád požehnaně. Občas nějaké nové daewoo, ojetý opel nebo toyota, co už pamatuje, ale – dacie tvoří stále 95% veškerého autoparku. Dacie. Symbol Rumunska. Daleko víc než škodovky v Čechách.
Řvou do kopců, odmlouvají po rovině, vesele mručí při jízdě z kopce. Přeplněné. Lidmi i věcmi. Kufry otevřené, zpod kapot se kouří. A z oken – transylvánský rock. Táta se kývá, máma podupuje, babička tiše přede… A děti. Ty asi prorazí strop. Už tak z něj zbývá jen rezavá šlupička.
Dacie jezdí jen za dne. Večer motor chcípne a – třeba i proti vůli řidiče – odpočívá. Chladne. Pozůstatky socialismu. Jakápak dřina? Lidem uvnitř nezbyde nic jiného než odtlačit miláčka ke krajnici, ze střechy do svahu zapíchnout dva kmínky a přehodit plachtu. A utábořit se. Vegetit. Opékat vše, co připomíná maso. A čekat, až dacie dá znamení. Že je odpočatá a pokračovat v cestě možno. Často to však trvá několik dnů…

- - -

Jako na výstavě

Sedíme v Temešváru. Zemdlení, propocení a trošku namyšlení, že jsme z Čech a Slovenska. Jenže. Kolem nás nechodí chudobky v podvlíkačkách ŕ la Valentina Těreškovová. Naopak. Holky jako proutek nám kroutí prdelkami přímo pod nosem. No, tohle už máš za sebou, Šrámo. Říkám si a vzpomenu na sestřičku Winkelhoferovou, která, když si přečetla jednu novou básničku, kde jsem prohlásil, že – už nestisknu každou rybku, která mi vpluje do dlaně a nedám jí pocítit svou čáru života – spráskla ruce a zvolala: „Ježíšmarjá, Šrámo, vy stárnete?!“
No a co. Sedím a představuju si, že jsem na výstavě. Ne každý obraz musím přeci osahat. To by ztratil lesk. Samozřejmě, že se v duchu utěšuju. Kdybych chtěl. Jenže – to by už nebyly šrámky letních lásek, které bychom oba utržili, ale šrámy lásek nerovných, složitých, nešťastných.
A tak se utěšuju a koukám. „Teda, tati, vidíš tu kost?“ ozve se z úst mého syna, který sedí vedle. „To je prdelka – co?“ a pokývá směrem k šestnáctiletému vyžleti, kterému už už roste ženské peří. Podvýživa – můj komentář. Ale oddychl jsem si. Mám následovníka…

- - -

Ukázky pocházejí z knihy Vladimíra Šrámka a Jozefa Fodora: RUMUNSKO - Mýma očima / Mojimi očami (Weles, Brno 2002).


-aav- 8/29/2003

pátek 22. srpna 2003



Dny se pomalu krátí, blíží se podzim a sním stále delší podvečery: Kdo by dnes myslel na to, že za pár měsíců budeme už po páté hodině u stolních lamp možná vzpomínat, jaké to je, sedět někde na mezi, v zahradní hospůdce či na břehu řeky, jezera, moře a v půl deváté sledovat západ slunce. "Paměť je to, čím se zapomíná," řekl, tuším, Charlie Chaplin a v mnohém má pravdu. (A nemyslím tím jen události, které si v těchto dnech připomínáme...) Každý den stojí za to, abychom jej uvnitř sebe zachovali a vzpomněli si na něj. Víte například, co jste zažili před pěti lety, 22. srpna 1998? Anebo loni ve stejný den? Před týdnem? Básník Petr Král nazval jednu ze svých sbírek dvěma slovy: PRÁVO NA ŠEDIVOU. Jak příznačné...

- - - - -

Čtení na tento víkend:

Kateřina Konečná
Rodinné vztahy


Setrvávám v nečinnosti a zabývám se představami o svých budoucích aktivitách, o tom, jak budu šťastná a spokojená a jak budu tvořit nádherné obrazy, které budu mít doma na stěně. Aby nebyla tak prázdná a ponurá.
Žiji totiž uprostřed lesů a pastvin, na úplném konci cest, kam se lidé jen stěží dostanou, protože za mnou musí chodit pěšky. Můj praděd vystavěl slonovinový zámek pod nejvyšším kopcem v dohledném kraji, dodnes svítí jako svíčka zapálená pro zbloudilce v černém jehličí a stinném listí.
Jen docela málo vycházím ze svého pokoje, proč taky? Je malý a útulný, podařilo se mi v něm nashromáždit všechny věci, které nezbytně potřebuji, a všechny vzpomínky, které nechci zapomenout. Moje stará matka mi vaří a pere, zajišťuje můj úřední styk a každému se omlouvá za mou nevšímavost, jako kdyby snad byla její vlastní. Patří k lidem, kteří nadmíru přeceňují význam mínění ostatních.
I přes mé nekonečné vysvětlování, že oni si můžou maximálně myslet, že jsem pako, ale že už to nemůžou nikomu tvrdit ani dokázat, protože jsme se buď nikdy neviděli, nebo jsme spolu nemluvili dostatečně dlouho, aby poznali, že jsem doopravdy pako.
Je neúnavná v práci i ve snaze mě přinutit akceptovat, že na tomto světě nežiji sama. Nedochází jí, že pluju ve vesmíru, kde si můžu vybrat, že jsem ji přizvala na svou plavbu a že nehodlám najímat zbytečnou posádku.
Určitě je nejroztomilejší, když sedává naproti mně skrčená v proutěném křesle, až po krk zamuchlaná do chlupaté přikrývky, když pozorně poslouchá mé blábolení a snaží se porozumět prapodivným nuancím mého mozku, když je jí v očích vidět každá myšlenka, když pokaždé tvrdí, že nemůžu vědět, co si myslí, a jak pokaždé zrudne, když jí dojdou argumenty. Chápe jako svou povinnost mě hájit a ochraňovat před útočníky, kterými upřímně pohrdám, i když jsem jinikdy o tuto službu nežádala, i když by bez svých namáhavých dobrodiní byla o dvacet let mladší.
Náš rod je starobylý a velmi vážený, čehož využívám pro posílení matčina pocitu, že nic není ztraceno. Utěšuje se vzpomínkami na svého již zesnulého praděda s nakrouceným knírem a na svého již zesnulého děda s hodností poručíka, kterého máme zvěčněného na zašlé fotografii v průchozím pokoji. Zaujal tak působivou velitelskou pózu, že matka mi naznačila: když kolem brouz-dám, měla bych se tvářit uctivěji než obvykle, můžu se snažit ocenit sílu tohoto vzácného muže třeba mírným pokývnutím hlavy.
Ale odmítla jsem požadavek uctívat osoby, které dávno shnily ve svých hrobech, i kdyby to nakrásně mohl můj děd vidět z nějakého svého příbytku kdesi v oblacích nebo v propastech země.
Tím jsem se vlastně dostala k další zálibě mojí matky. Kdysi jí někdo vštěpil představu, že nad ní ve dne i v noci visí hlídačovy oči, že z ní za žádných okolností nesejmou tíhu svojí pozornosti a že, až umře, řeknou jí ústa hlídačových očí, jak žila a jestli si zaslouží pochvalu, nebo spíš dostat na prdel. Na moje námitky (má snad svoje oči a není slepá, tak k čemu potřebuje, aby ji někdo kontroloval jako malýho spratka? Kromě toho, není malý spratek a snad v tak pokročilém věku se už konečně naučila kriticky hodnotit své skutky) nebrala ohledy nikdy a nikdy je ani brát nezačne, místo toho se zakousne do výkladu o lidské povaze, o potřebě pastýře, o hledání věčné blaženosti. Po létech soužití se ale naučila nenačínat tuto spornou otázku, protože pochopila, že mě její náboženská oddanost tak trochu rozzuřuje.
Pamatuji si na výraz nejhlubší bolesti, na chvíli, kdy jsem ji zradila a podvedla. Matce zůstal po prababičce nesmyslný předmět, který přede mnou vždy pečlivě schovávala, ale jednou se zachovala moc roztržitě a nevrátila ho do svojí zašívárny. Nechala ho jen tak ležet na vaně.
Viděla jsem to prvně.
Tvarem se podobalo již neplatné svatební fotografii mých rodičů, která nostalgicky visí nad postelí zmizelého ženicha, rozměry byly skromné a tím pádem více než praktické. Věc, kterou bych nazvala rámem, značně oprýskala z pozlaceného pláště a na několika místech bujela kovožroutská plíseň. Zdobený lem obkružoval rozpitý obrázek, v němž jsem s největším úsilím rozeznala rysy jakési cizí paní. Podle výrazu tváře navštívila šamana silných bylin, který jí poskytl nutnou pomoc, a tak se mohla blaženě usmívat na svá protočená oční bělma. Byla to odporná podívaná.
Samozřejmě jsem netušila, že jsem nalezla talisman mojí matky, a tak jsem vyšla na nádvoří a hodila jsem nejdál a nejvýš, jak jsem jen mohla.
V tom okamžiku spustila siréna. Jekot. Pláč a slzy hraničící s hysterií. Matka mě přistihla v okamžiku zločinu. Obviňování a výčitky bez konce. Vytasila se s historkou, že jsem všechno naplánovala a tu cetku ukradla, protože jsem „nenašla cestu“ a jsem „pomstychtivá mrcha“. Krom toho ví moc dobře, že mi pánbíčkářství způsobuje nečekané návaly hněvu a mírné agrese (= bouchání věcmi, zvýšený hlas, údery pěstmi a hlavou do stolů a zdí apod.), a z toho jasně vyplývá, že vše byla promyšlená akce.
Po výčtu mých zločinů, hříchů a špatných povahových vlastností zděděných po pohřešovaném otci se ke mně otočila zády a rozběhla se brankou ven hledat svou ušudlanou víru. Jestli ji znova nalezla, nevím a asi se už sotva dovím.
Naše vztahy byly tímto nešťastným nedorozuměním značně zkaleny a v bílých zdech zavládla tichá matčina zloba. Její mysl, ochromená dětinským stářím a pocitem ublížení, začala osnovat pomstu, která by poskytla zadostiučinění zraněné duši.
Nemluvila se mnou několik týdnů.
Ale v podstatě se máme dodnes rády a respektujeme se vlastním, ojedinělým způsobem.
Ona mě chápe jako osobu neschopnou manuálně pracovat nebo se snad uživit vlastníma rukama. Méně uznává to, že hodnoty, které vytvářím hlavou, jsou pro mne důležitější než okopaná zahrada. Ale ráda trhám v létě třešně a na podzim sbírám jablka, hrušky a švestky na pálenku, kterou ráda v zimě popíjím u rozpálených kamen. Díky jejímu přesvědčení, že bych se bez ní neobešla, si mohu užívat tepla našeho skromného příbytku a nerušeně hloubat nad filosofickými spisy a rozšiřovat vzdělání.
Pro matku je na světě nejdůležitější hotová práce a křehké porozumění, které rozhazuje do všech oken. Nikdy ji nenapadlo, že je většině těch zamrzlých rádoby vděčných známých spíš k smíchu a že nechápou její snahu každému dát, co žádá. Bezmezně věří na lidskou solidaritu, stejně jako na nebe a peklo a na toho jednoho maníka, který vládne podle všeho nespoutanou silou. Ve svém pokročilém věku mi připadá až moc naivní. I když si uvědomuji, že stáří rozežírá mozek, nemyslela jsem si, že až do takové míry.
Včera jsem jí dala přečíst první část mého zásadního díla, které srovnává sílu přírody a sílu člověka.
Vysmála se mým myšlenkám, chechtala se pasáži, ve které jsem přiznala odstín svojí víry, a nekompromisně zavrhla tvrzení, že člověk obětoval krásu světa, který ho stvořil, za svůj pokrok. Samozřejmě jsem své názory hájila, možná příliš tvrdě, ale určitě zbytečně, protože ona bude vždycky přesvědčená o tom, že všechny mé skutky jsou pouhá nevědomost, že mi musí stále radit, vysvětlovat, jak to na tom světě chodí. Neví, že jsem za svůj krátký život poznala dost z povahy zeměkoule a lidí, kteří ji zamořili jako krysy, ale nikdy tuhle jednoduchou věc nevezme na vědomí, protože jsem její dítě, protože bez ní nejsem nic, protože kdyby nemluvila do všeho, co dělám, byla bych předem odsouzena k veřejnému lynči. Nesnažím se cokoli vyvracet, je to zbytečné a pro mne nadmíru pohodlné. Krom toho matčina snaha mě změnit a vychovat začíná být spíše zvykem než opravdovým nebo snad účelným konáním.
Zatím tedy žijeme bok po boku se svými chybami, s láskou, která potlačila nenávist, s vizí našeho konce.
Na zámečku, kde přebýváme, hraje neustále hudba, čemuž se matka po neúnavném přesvědčování podvolila. Není muzikální ani v tom nejmenším smyslu, jaký si lze představit pod tímto výrazem. Hudbě říká vrzání, jakékoli hudbě. Nejsladšími tóny pro její uši je pouze absolutní ticho prošpikované mňoukáním koček a skřehotáním žab. Ale jelikož jsem jí vyložila, že hudba je to málo dobrého, co se člověku podařilo vytvořit, co stojí za zmínku a za pozornost, snad i za obdiv, usmála se uspokojená, že nezavrhuji lidstvo do absolutní mrtě.
Když má bujarou náladu, hopsá se mnou po pokojích a chodbách, zpívá slova, která vůbec nezná, a směje se nahlas, aby i kameny věděly, že samota nemusí být nutně jen smutek.

Jednou se jí někdo ptal, co celé dny provádíme v tak rozlehlém domě samy. Odpověděla mu, že žijeme, ale pravda je taková, že jen čekáme, kterou z nás si vybere ten nenažraný osud jako první.
Vedeme spolu spokojený život, který během několika let skončí v nemilosrdných spárech času, ale radši se nechám roztrhat nekonečnem než ubohou bandičkou, co si vymyslela právo soudit, určovat spravedlnost a zjednodušovat pravdu. Já bych v jejich očích byla psychicky narušeným asociálem nebezpečným pro společnost, a přitom svou matku hluboce miluji.
Nechce, aby po ní zůstaly nějaké stopy, chce ležet v neoznačeném hrobě, v tichu a klidu poslouchat spokojené hryzání červů a pochodování tisícinohých housenek. Vždycky nenáviděla návštěvy na rodinných rovech, i když naše předky drží v nepředstírané vážnosti, přesto se podobným obřadům chce tímto způsobem vyhnout.
V podstatě zbytečně, příslušníci našeho rodu jsou krom nás pouze dva, a já upřímně pochybuji, že o tom mají tušení. Každopádně pokud někdy zabloudí do naší brány a do slunečných pokojů uvnitř domu, v tom nejsvětlejším najdou ohlodané zbytky kostry, která bude pateticky držet svou hlavu v pravé ruce, anebo se lebka bude válet ve střepech po podlaze. Asi jim to nebude příjemné, ale poznají tak, že slavný rod nezaručuje slávu.
Dnes půjdeme na procházku, zapálíme oheň a budeme si chvilku vyprávět.
Dnes je totiž úplněk, a i když nerada, podvoluje se matka zčásti šílenství, které vyvolává bledé záření talíře na obloze. Pozdě, ale naučila se rozpoznávat jeho vzrušující působení.
Sedí tiše před zapálenou hranicí a s pootevřenými čelistmi se ráchá v proudících živlech. Sem tam si změří pohrdavým pohledem, jak pobíhám v bílých průsvitných šatech bosá přes drny, tančím se stromy a vyluzuji nesrozumitelné zvuky s neurčitou melodií. V pozdním věku objevila moc pochopení.
Nechci být sobecká ani sebestředná. Seděli jste někdy čelem k vycházejícímu úplňku? Dívali jste se do tváře dítěte, ve které jsou předem vidět budoucí vrásky? Napili jste se nikým a ničím nedotčených doušků světla, které skrývají barvy pod suknem bělosti? Rozběhly se vaše ruce, myšlenky, nohy i pudy směrem, který zpochybňuje rozhodování mezi odbočkami? Měsíc v sobě nosí šedivé chmýří starobince stejně jako zlaté chloupky nedotčených předloktí.
Nesčetněkrát jsem stála na zápraží s hlavou v dlaních a volala jsem: Měsíci, pomoz, ochlaď, dopřej mým smyslům oddychu a kotvy. Jenže on ví, že přesně tento požadavek by mi způsobil neko-nečná muka a nesnesitelnou tíhu pro svědomí. Tak se spolu jednou za čas stavíme na vzájemnou zpověď, bez hlasů a zdánlivých výčitek. Hledíme si do tváře, jako kdybych snad mohla porozumět nehasnoucímu koloběhu noční oblohy. Já prosím, on poslouchá a ukládá mi upomínky na věčnost.
Žijeme v němém souznění, červíci se smějí na laskavou tvář obalenou pláštíkem ledu.

Weles 16 (2003), str. 59-63


-aav- 8/22/2003

pondělí 18. srpna 2003



Vážení čtenáři Welenovin a příznivci Welesu,

dovolujeme si Vám oznámit změnu stávající elektronické adresy. Nový kontakt je:

redakce.weles@centrum.cz


-aav- 8/18/2003


pondělí 11. srpna 2003



Hadry, kosti, kůže
(Válečný deník Vladimíra Holana 1938-45)

Václav Kahuda

Když se na přelomu čtyřicátých a padesátých let rozhodl Vladimír Holan k sestupu do hlubokého osamění, realizoval v kruté podobě to, co si kdysi předsevzal ve své Lemurii: “Otrhal jsem listnaté mistrovství pestrých parabol a uzavřel se prostými oblouky samoty, která nezná výmluv a upozorňuje dosti pohrdavě třebas na to, že stačí déšť, aby účast na demonstračních průvodech byla hodně malá (…), ... usiluji o naprostou, nutnou izolaci. A isola, toť ostrov. Ostrov urputnosti, ostrov posedlosti... Budu křížit slova...”

Nyní je rok 98. Já, stár 33 let, odvažuji se hovořit o době vzdálené od nás šedesát roků. ...A co víc, chci postihnout vývoj mysli člověka, jehož jsem osobně neznal, ...jemuž jsem nikdy nehleděl do očí. Buďtež mi tedy tato omezení výhodou. ...V jakém smyslu? ...Znám to, co chtěl, aby jediné po něm zůstalo. Básnické dílo. A znám jeho působení na mne. ...A taky znám jeho hlas. Hluboký, sytý hlas, jímž tak lidsky a zároveň autorsky svrchovaně předčítal magnetofonovým cívkám svou Noc s Hamletem.
Co já vůbec znám? Abych mohl mluvit o druhém, musím použít sebe.
Má hlavo, mé roztoulané vědomí, má minulosti, ...všechny mé strachy, hrůzy, obavy, ...má úzkosti z každého bílého, běsnícího dne, ...má zhoubná malosti, zbabělosti, má odvaho žít, ...můj smutku, má touho! ...Staňte se pro tento večer sítí, rybářskou sítí, do níž se může chytit stříbrná ryba naděje ....Staňte se pavučinou, jíž tká opatrný křižák za noci, aby se do ní, za dusného poledne, zamotal a vzápětí ji roztrhal rozzuřený sršeň reality. ...Staňte se filmovým plátnem, jež vzpomíná na všechna odehraná představení. Na ty tisíce příběhů a scén. A z těch potrhaných, drobných vzpomínek možná vznikne jeden krátký film. ...Mohl bych ho nazvat: Válečný deník.
Jaký byl válečný deník Vladimíra Holana? Zanedlouho nám bude dopřáno do něj vstoupit. Dnes večer dáme zaznít temnému plameni slov...
A co bych mohl sestavit já? Jaký by byl můj zápis prožitých let? Z čeho by sestávalo mé -válečné zpravodajství? ...Nejezdily by tam tanky, nestřílela děla, domy by se nehroutily ve výbuších a jekotu leteckých náletů. Nepochodovali by tam vojáci po ulicích. ...Jásající davy? To znám. ...Strašlivý germánský klaun vyřvávající na tribunách? Jeho pamatuji pouze z celuloidových pásků. ...Místo toho já mohu nabídnout snad nikde nekončící řadu šedivých, nevýrazných kreatur. Celou zoologii úřednických zvířat. Zástupy podrždrátů, příprcníků a podkoních. ...Místo bitevních frontů nabízím rozevřené jámy úzkosti, když propadne se podlaha skutečnosti, pod dětskýma nohama, ...a celý svět, milující rodiče, hlučná, jásající škola, dětská hřiště se stanou místy rozsáhlého spiknutí. ...Je to spolčení slepých sil přírody, jež vytěsňuje ze svého středu vše, co by ji mohlo, až získá sílu a vyroste, ...co by ji mohlo popřít a odhalit ten odvěký klam a lež. A ta odstrkovaná mysl získá touto nepřízní naopak sílu, sílu k odmrštění klamu. Ano. ...Spolčení hlupců. Jestliže Holanův text je rozhovor dvou přátel za noci, dvou kráčivců ve světle zatemněných, modrých pouličních lamp, dvou dospělých mužů v černém protektorátním městě, má výpověd' je bezhlesý monolog dítěte, jež vyděšené zírá před sebe, lapeno osudem, ...sedí uprostřed hlučících vrstevníků, sedí jak loutka, nemá nic, žádné útočiště, ...rodiče mrtvi zaživa, duševní choroba vypálila jim srdce, ...za chvíli přijde učitelka, namalovaná padesátiletá princezna z prasečáku, která se souhrou necudných, chamtivých náhod dostala do hlavního města a stále negramotná, přeci jen vychodila fakultu, ...za chvíli přijde usměvavá zlá stryga, pro niž nejsou nic pojmy a pravdy, jež má předávat žákům, ona žije ze strachu a podlézavého smíchu bystrých studentů, ...ráda se dívá na ty, již jsou v ještě větší prdeli, než se nachází ona, ...za chvíli přijde a již po sté, po tisící dá bezelstnému dítěti nahlídnout do svý špinavý duše, ...zas ho usvědčí, že není jak ostatní, že nechce či snad neumí se kurvit, ...protože býti Kurvou, to se dnes učí na školách! ...A dítě? ...Hledí tiše na přátelský svět za okny, ...všechno, jen ne tohle tady! ...Stromy, travnaté stráně, zvířata nádherná, ...nebe plující. A smrt, i s tou se přátelí. Vždyť přeci dnes už ví - umřelo do života! ...A slunce? Slunce pomalu leze po zdi, na poličce u okna, ...od katedry vane kyselý pach houby na utírání tabule, ...u okna stojí v květináči pestrá, zaprášená, cizokrajná kopřiva.
Kam lze dohlédnout? Od kterých osamělců v dějinách se dostalo to krásné prokletí až k Vladimíru Holanovi? Odkud, skrz čas, slily se prameny do jednoho řečiště, jež potom plulo podzemím a jen někdy ukázalo světu svou hloubku, ...svou v proměnách vždy stejnou, svou putující, měnlivou tvář. Koho vidím stát v dálce času?
...Stojí tam - Jakub Deml, jehož v dopisech plných synovské úcty a plachého přátelství oslovuje: ...Drahý otče, drahý básníku. Takto ho oslovuje ve svých pětapadesáti letech. Celý život miloval toho vesnického proklatého kněze, jenž rozdal oheň imaginace po generacích, ...který naučil mnohého mladého básníka přikládat sama sebe, spalovat v plameni protikladů, v plameni touhy. Dát shořet všemu, kráse i malosti, zoufalství i odvaze... Vydržet a nezešílet, když odhrne se opona a dosud nezkušeným očím se ukáže strašlivá souložící dvojice, děsivá zvířata z Ráje, krvelačné bestie, ...jméno toho prvního, toho gejzíru krve - je Milování, ...to druhé, jež, řvoucí, otevírá tlamu a ukazuje její černé nitro, skvrnité smrtí - se jmenuje Zášť. Ano, a mnohé jiné poznal a zapsal Jakub Deml, když procházel krajinou a díval se do blankytu nebes, nedbaje věty, kterou kdysi v jeho dětství vyřkl kterýsi strýc nebo pocestný: ...Znal jsem jednoho člověka, a ten zešílel, když se díval do mraků... Tento drobný farářský desperát, jenž ostře hleděl na svět za drátěnými brejličkami, ...znal i tvář smrti, jež se na něho, hledíc jinam, ...po straně usmála... A Holan si vážil té milosti, že mohl znát a hovořit tváří v tvář s tím sršatým, hádavým serafínem. Snad i proto mu píše: ...Jsem znovu ohromen vaším uměním potápěče. Jinde zas: ...Červen nezapomenutelný, a nesu ještě tasovské slunce na svých prsou. Slunce přímo a slunce žuly, ...Stalo se mi několikrát, že jdu ulicí hnusnou, zřícenou jaksi pohybem tramvaje. - A pojednou jsem zaslechl šumot kornoutu s cukrovím. Kde jsou děti?...Stalo se mi, že jsem upadl, nevím jak, v parku a nějaký muž mne zvedal a mne napadlo: Deml... A Jakub Deml píše Holanovi: ...Budeta nešťasten a přeji Vám toho neštěstí, je to veliký dar. Je-li Bůh žárlivý (zelator animarum), Duch Svatý je především a obzvláště žárlivý, proto jsem řekl, že budete nešťasten a že Vám toho naštěstí přeji.
...Otokar Březina umřel, a není možno, aby umřel - říká v témže dopise Jakub Deml. ...Otokar Březina, první atomový fyzik české literatury a poslední mystik a vizionář. Cudný milenec, jehož žláznatá síla proťala panenský obal subjektivního pozemšťanství a počala se rozplozovat spolu s vesmírem, brala účast na vzniku nových hvězd, galaxií a lidských nadějí. Tento připosražený, nenápadný stařík, šourající se ve špatně padnoucím obleku přes prašné náměstí venkovského města, jdoucí do hospody, kde bude spolu s rolníky hodnotit úrodu ječmene a nadávat na japonského generála Kanimůru, ...tento tajný kosmonaut se chodí ptát prázdnoty, při osamělých toulkách v březových hájích, ...a večer pod lampou, když za okny hučí temná krajina, zapisuje provazce protrpěných veršů a vět, rozpomíná se zpátky skrz své narození, ...hledá ozvěny těch věčných odpovědí, jež tu jsou odpradávna, od počátku, a které čekají, až se jich jednou někdo zeptá...
A za nimi, za Jakubem - hemživým potemníkem, jenž pod černými krovkami skrývá světélko svatojánského broučka, za Otokarem - který jak bílý hranostaj utíká zimním lesem, jenž v závějích nechává stopy pro ty, kdo půjdou za ním, v závějích, jež jiskří pod hvězdami, utíká na kraj lesa napít se krve svítání...
Za nimi, dálka mu smývá tvář, ale tyčí se tam, už na prahu mytologie - Mácha.
V eseji o Karlu Hynku Máchovi říká Holan tato slova: ...Celý náš tragický život je tedy pouze životem zdání ve světě přízraků. Jak záhy si to uvědomil Mácha, když praví: “Buď se to zdá, protože to jest, aneb to jest, protože se to zdá.”
Jak tedy vyrazit mříže takového vězení? Ó zoufalství - co nabídneš básníkovi? Cos nabídlo Máchovi, že si napsal tato slova: “duch můj (…) něvěda, co činí, volá to k sobě, čeho se hrozí –”
Čeho se hrozí! Ach, to je tedy ono!
Neboť zde jde už o sebezničení jako o totální způsob úniku, zcela ve smyslu jedné věty Kierkegaardovy, že totiž “nejvyšší potencí každé vášně jest, že chce svou vlastní zkázu”.
Nespatřovalo se něco podobného u světců?
Podivná věc! Rád bys v takovém sebezničení viděl také kus askeze a touhu po nesmrtelnosti. Ale Mácha? - Nesmrtelnost? – (…)
Děsil se jí jako třpytu, který přeběhne po zubech andělů?
Všechny tyto hořké otázky řeší Mácha velmi jasně zvláště na konci své básně zvané Těžkomyslnost. On slyší jak jeho bližní mu říkají:

“vidíš hroby? - Mníš, že mrtví spí
beze snů? - Ne! - Jiný svět je baví,
znovu oni jitro svoje sní!”

Ale Mácha kontempluje:

Tiší mrtví? - Ti že znovu žijí? –
Znovu žijí? - Vlastní vůlí svou? –
Či nuceně žíly jejich bijí? –
Proti vůli a nové sny zas jdou? –
Za hroby mám znovu mladost sníti? –
Aby znovu její prchl stín? –
Ó by mohl navždy hrob mě krýti! –
Věčné nic! v tvůj já se vrhnu klín.

VĚČNÉ NIC! ...Mácha odmítá tedy všechno! odmítá i sen!!!
Kdežto nicota! To je Absolutno!!! Jistota!... Jak jemný hudební sluch měl tento básník, že zaslechl i nejtišší inkantaci jejího vábení! Jak prostupný byl a jak milující, že se nebránil její dostředivé, hvězdnaté radioaktivitě! Jak jeho zoufalá, kořící se láska k ní přinutila ji býti tou, do které jedině se vejde Bůh!
Země se mu stala mozkem Nicoty a je strašné pomyšlení, kde asi bylo její srdce... Srdce Nicoty, které pojednou viděl tlouci všude ve vesmíru. Všude! Jako by se řeklo: Nikde!

Potud Vladimír Holan, psáno v roce 1940.

Válka... Tehdy, na přelomu třicátých a čtyřicátých let, dozrál smutný plod předchozích desetiletí. A jestliže, mrazivě poučeni z historie, se díváme na to dýchání dějin, hledíme, zatím neúčastně, na pohyb toho Molocha splněných nadějí. Díváme se, krátkozrací, jak se potácí po staletích. Hladově řve na kontinentech v dobách míru a děsivě mlčí v okamžicích pohromy. Mlčí, protože rve maso a polyká krev. Teď, možná právě teď se ohlédl. Slepě zírá do budoucnosti, ale přitom bedlivě větří. ...Teď, možná právě teď se dal do pohybu. Blíží se k nám, blíží se k nám jako ježatý bůh ze skalních maleb pravěkých lovců. Leze k nám, pergamenovou krajinou křižáckých kronik. Už je blízko, od přítomnosti ho dělí jen pár desetiletí. A jeho bezedný hrtan je blátivá jáma, do níž buldozer hrne hromadu mrtvol. A rachot dýzlmotoru není slyšet, protože tento poškrábaný film je ještě němý. ...Jaká asi bude jeho tvář, když se vynoří na hladině času?
Válka... To je, když mapy zemí a států dostanou vředy! Běda, někdy celý světadíl dostane plynatou sněť! A malomocenství mírových spolků ukazuje nelidskou, lví tvář. A odporná rakovina lidských povah uchovává své semeno dobře ukryté pod slupkou podlézavosti a konfidentství, aby pak, po osvobození, člověk se marně ptá: osvobození čeho a osvobození od čeho? ...aby po ukončení bojů vylezla ze sklepů a s trikolórou na klopě se přidružila k obráncům a nakonec pod sluncem mohutně metastázovala, fotografujíc se na barikádách, s odpornou grimasou, kterou umí jen zbabělec, s grimasou ke všemu odhodlaného vlastenectví. Ó, to neuvěřitelné umění lži, že lež nakonec uvěří sama sobě...
A tak se ptám, není přesnější a účinnější nehovořit o pohybech národů, ale zabývat se pohyby lidské duše? Pokusit se zachytit a odhalit to neustále se řetězící temné enigma tisíců navzájem se protínajících souvislostí? ...A i když to je nekonečné, přeci se pořád pokoušet nahlédnout a poznat těch několik drobných, ale velice podstatných detailů, důležitých proto, protože vypovídají o celku? Není lepší a osvobozující účastnit se toho dobrodružství, vycházet na lov do vlastního nitra, pozorovat námluvy tužeb a svůj strach, svou úzkost z existence zahnat do pasti? Sebe, především sebe nemilosrdně prohlédnout až na dno, a když se to dno propasti protrhne, hledět do pohyblivých soukolí světa? ...Co jiného zbývá člověku, když ztratil nevinnost? A co může být většího než zabít v sobě bestii, zbourat klec, kde člověk věznil sama sebe, zbořit zeď a nechat proudit světem svěží vzduch, dýchat volnost blankytného podnebesí. A přitom se tvářit, že se vlastně nic tak velikého nestalo. ...To jediné platí. To jediné funguje. Protože sebeklam, zaslepení dává tlouci srdci zla.

Při pročítání životopisu Vladimíra Holana, při prohlížení rodinných fotografií a srovnáváním s osudy jiných autorů - rozumí se těch, kteří dosáhli obdobné hloubky imaginace, a s vedle nich položenou prožitou minulostí sebe sama a s životy lidí, které jsem osobně poznal, ...vyvstává mi při tom porovnávání podivuhodná jednota průběhu, který se děje pokaždé za zcela jiných vnějších okolností. Pokaždé je tady nějaká bytost, jež se zrodí do světa, a to okolí, ...nejbližší lidé, zážitky, dějinné zvraty, ho počne formovat. Zčásti se tak děje vědomě - to znamená výchovou, příkladem, ...ale v naprosté většině se hlavní rysy osobnosti vytvoří mimoděk, nevědomky, mimo jakékoli snahy rodičů a pedagogů.
Co je důležité? ...Uvědomit si, že dítě, jako nový člověk, přichází do situací a vztahů, do světa svých zploditelů, jenž je pro něj hotový, jejich, není jeho, a taky ho nemůže automaticky považovat za svůj. Je zde jistá vzdálenost, jež dělí holý, ale velice intenzivní, tvořící se svět dítěte, a pevnou, zkušeností ohmatanou realitu jeho rodičů a vůbec celé generace.
Co především vnímá dítě?... To, co je pro ně životně důležité. Pokud máme na mysli kojence, dalo by se říci, že mateřské mléko. To je sice pravda, ale pouze za jistých podmínek. Nejdůležitějším předpokladem k životu je pocit bezpečí. Zde, na samém prahu života, a je velmi pravděpodobné, ba jisté, že se to týká i období před zrozením, ...zde se vytváří první základy, zde se ustavuje plocha, na níž se počne stavět vědomí člověka. Zde se rozhoduje, jestli to bude pevná půda pod nohama, nebo vratká, zrádná past. Tady, v bílém, bezmocném jasu nevědomí, ...vzniká trvalá životni orientace, hodnotit svět jako zajímavé místo plné dobrodružství, jež stojí za to prožít, ...nebo vidět toto pozemské dění jako cosi nejistého, protikladného, plného úzkosti a obav. Zde se rozhoduje o tom, jak bude člověk přistupovat ke svému okolí, k lidem, jaké bude jeho prožívání...
To, co bylo právě řečeno; platí zajisté v ještě větší míře i pro fázi celého dětství, dospívání a dosahuje až k břehům rané dospělosti. Teprve tady bývá většinou vidět, jaký je vlastně ten mladý člověk. A toto zjištění, ať je jakékoliv, bývá většinou nezvratné. ...Teprve tehdy vykvetou s plnou silou semena zasetá na počátku.
Dlužno dodat, že člověk se nerodí proto, aby se někomu líbil. Má na starosti něco mnohem většího než splňovat pochybné morální kategorie... Zvláště když ti, kdo udělují nálepky zlý nebo hodný, ...jsou povětšinou v přímém protikladu s požadavky, jež kladou na druhé.
Opakuji... Co vnímá dítě především? ... Vidí, zda jeho nejbližší, lidé, na nichž životně závisí, jednají tak, jak mluví... Jestli jejich myšlení a konání je jasně provázané a srozumitelné, odůvodněné... Dítě se nedívá jako soudce, ale jako nezastavěné, mladé vědomí, ...jehož základní sebezáchovnou tendencí je - poznávat. ...A pokud dítě zažije rozpor, nejasnost, cizost v citech, v chování... a jestli je tato chyba systémová, jestli je jí nakažena velká část nebo celé komunikování v rodině a reagování této rodiny na svět, na nejbližší okolí, ...pak tento rozpor působí jako nůž. A jestli je s probíhajícími lety dítě nebo mladý člověk utvrzován v tom, že takto jednat je správné, ...vznikne nešťastný tvor, jenž, více než kdokoliv jiný, po celý zbytek života zápasí se svým mládím...
A z toho zápasu může vzniknout krásná, silná pravda, ...jež osloví, co víc, ...pomůže podobně utvářeným myslím. ...Nebo se člověk zřítí sám do sebe a roztříští se o to chladné, zamrzlé moře, jež kdosi zaklel k nehybnosti, v hlubině jeho dětství. ...A tak tu na jedné straně, sám sebou zachráněn, a přeci pořád v dosahu magnetických sil nechtěného poznání, radoaktivitou štěpení ozářen, ...stojí výjimečný člověk, může být cokoli - v našem případě básník. A na straně druhé - padlí andělé samoty, zřícení nezaviněnou tíží osudů, ...šílenec nebo vrah.
A to i to, první i druhé, vzestup či pád, ...obojí je jeden lidský život. Jeden, jehož příkoří osudu stmelilo. A druhý, jenž pod tíhou padl. ...Oba žijící ve světě, z obou každým okamžikem cosi vzniká, působí na své okolí a vše nese stopu jejich vnitřního základu. A svět, jimi utvářen, se k nim vrací a drží v ruce nůž nebo otevřenou dlaň. A tato zpětná vazba, to nepřetržité dýchání světa v proměnách, tato povaha samotné existence, ...to činí nakonec oba ty lidské osudy čímsi nezměrně podstatným a důležitým. ...Cosi až nelidsky smrtícího vzniká z každého, i sebemenšího života, ...protože míry a váhy jsou vždy klamné: ...Jen ten pouhý fakt, že cosi žilo, ...že to bylo!, ...to je tak významné, že malé lidské soudy jsou zde ničím! …Mnohý, ach mnohý slušný, spořádaný hříšník by přál peklo svým bližním... Kněží křtící děla... Ta malost! Ve všech dobách, za všech režimů a vlád. ...Tolik špíny! Ta zvěrská vůle žít, jež zneuctívá dar lidského myšlení!

Člověka to nutí ptát se: ...Jak vzniká lidské Já? Kde se tvoří vědomí sebe sama? ...Kde je zřídlo imaginace? Schopnosti prokutat se skrz masiv hlušiny k jiskřícímu, démantovému podloží? K prahorám, k žhavé minulosti nás všech, ke společnému počátku... Dalo by se říci, že souhrou mnoha nezbadatelných okolností, ba přímo chodem celého světa vzniknou podmínky, aby se tu a tam, roztroušeni po generacích, rodili lidé, jejichž osudem bude pojmenovat svět, říci dosud nevyslovené...
Moc slova! ...Dnes, kdy slova, protažená spoustou prázdných tlam, jsou jak prázdné, papírové obaly. A přeci, kdesi uvnitř je zakleta tvořící síla původních významů. ...Ale to musí přijít básník nebo šílenec, ...musí vytvořit šachtu nebo najít jeskyni, kudy vede cesta z dneška, z umírajícího času, ...skrz peklo do ráje. Nebo, chce-li to současná mysl, jež se bojí velkých slov - a má proč!, ...chce-li, je možno říci, že básník křísí slova. Rozdmýchává plamen, jenž zatím doutnal po staletích, zavalen popelem plebejců...
Rovnou je třeba říci, ...že je to nebezpečné. Krásné, a mnohdy zároveň zhoubné... Kramářská duše se toho instinktivně bojí, všichni ti - zlatá střední cesta, být trochu kurvou, krást pro rodinu, ...všichni ti - kafe po obědě a vesmír ať mi třeba vybouchne za prdelí, všichni - jimž čouhá z nosu chlup bodrého člověčenství, jimž kuchyňská člověčina vytvořila moudré vrásky okolo očí a již zároveň jsou připraveni, jako nejhorší kreatura, bránit svou krvelačnou svobodu, .. jímž pojednou ztvrdne ksicht a nemilosrdné oko zírá na narušitele svých upachtěných výdobytků, ...všichni - jimž je vlastní životní pravda přízdisráčů, ...všichni do jednoho, a svorně, nenávidí tu divokost, tu prvotní nerozředěnou sílu slov.
...A je to zhoubné, ...když básník odkryje poslední nánosy a do očí mu zazáří oslňující zář radiace, ...když položí ruku na to nebezpečné, krásné srdce slova. ...Tehdy uvidí dávný odlesk toho prvního, z kterého povstal svět. ...V každém slově, říká se, je uzamčen zlomek toho prvního Jména. Ano, je to zhoubné. ...Stává se, že člověk potom už nemá zrak pro tento svět. Oslněn, doznívá svým životem. A druzí, jimž byla dána schopnost vidět, ...berou podíl z jeho práce, z pravdy, kterou s nasazením vlastního života přinesl z temnot minulosti a položil před nás, a ona teď tiše září.

Literatura je předávání znaků. ...Když se řekne stůl, nejdříve je to stůl autorův, pak je napsán, ...pak přečten, a je to stůl čtenářův. Když se řekne: ...Strom v dětství, též to není strom autorův, ten dal vzniknout slovům a zůstal opět u autora, ...ale je to především a jedině strom čtenářův. Tisíce stromů v tisíci dětstvích. On, čtenář, básník svých vzpomínek, ...on a nikdo jiný na něj tehdy lezl. V jeho korunách se učil číst svět. ...Kdyby tak každé dítě mělo svůj strom.

Kdo zažil někdy zoufalství, ať si představí dlouhotrvající, celoživotní stav vypjaté pozornosti, prostoupený úzkostí a touhou po lásce, ať k tomu přidá drtící smutek a rozběsněnou, zoufalou veselost. Až si to dopodrobna představí, možná mu bude dáno z dálky pochopit, co to je, být... Být básníkem na zemi... Být proklatcem ne z laciného pozérství, ...ale z nemožnosti žít jinak. Je dobře známo, že tvůrčí lidé směřují k nenápadnosti, že milují, alespoň z povzdálí, normální, běžný život. Pouze mělké povahy se realizují v extravagantnosti a v přihřáté zdobnosti.
Kdo to nepoznal, neví, jaké to je, zažívat bodavou, bílou zuřivost dne. Kolik námahy stojí udržet pohromadě giganticky vnímavou mysl v ostrém vzduchu přítomnosti. Co to znamená, nosit po krajině svůj obnažený mozek. ...Být na vše neustále napojen!
Proto jsou tak hojivé noční procházky v lesích. Za letních večerů naslouchat přelévajícímu se tichu.
Ano, jak nevzpomenout dnešního večera Nočního chodce, ten cyklus obrazů Františka Hudečka. To bludiště temných ulic, domovních bloků, plynových lamp a rozzářených hvězd, …ten kaleidoskop města, jež se probořilo z budoucnosti do tehdejšího času, ten rozstříhaný film z nekonečné metropole, který vznikal v letech 1940 až 1942.
Malíř o svém iniciačním zážitku říká: “Jednoho prosincového mrazivého večera vracel jsem se z vinárny Kosovo přes veliký dejvický tehdy Platz der Wehrmacht domů, do Teslovy ulice. Zastavil jsem se, abych se podíval na známá souhvězdí a hvězdy jiskřící nad zatemněným městem. A dolů k Podbabě i na Kladenské na obrubnících stojící lucerny, svítící po pravé straně zelenými ondřejskými kříži a po levé červenými kruhy. A na vysokých kandelábrech zavěšené svítilny, zatemněné černými příčnými pruhy.
...A pojednou mě ten pohled obzvláště vzrušil, hvězdy na nebi se nějak pomíchaly s těmi barevnými světly na zemi, na zlomek vteřiny jsem se cítil jako bez váhy, jako ve snu, ... že jsem se snad troškou vůle mohl vznést. Několik dní mi ten zážitek pořád nešel z mysli a tak, abych se ho zbavil, nakreslil a okoloroval jsem jej vlastně jen jako záznam...”

Ano, jak nevzpomenout jednu Kantovu větu, o zákonu, co nosí každý v sobě, a o hvězdném nebi nad hlavou...
Tajemná, anonymní postava Nočního chodce může být Kdožkolvěk (Here Comes Everybody). Hromadný člověk Jamese Joyce.
Ten podivuhodný pocit, ta spontánní schopnost rozkládat dosavadní klišé a zvyklosti myšlení, ...to je jeden z tragických darů války. A nezbývá než se ho chopit a tak poznat, proč se vše děje tak, jak se děje... Výsledek toho snažení se ale nevejde do slov. ...Pravda, milosrdně skrytá v mlčení.

Básník? Nemám rád tohle slovo. Příliš je spojeno s groteskními figurkami kulturních činovníků. S šedivými sáčky z tesilu. S ploužavou, žabomyší kulturou nedělních novinových příloh. S pobryndaným psaním maminčiných hošíků, jimž už provždy zůstala infantilní jistota svým talentem, slepá k realitě, blud utvrzený za nedělních odpolední, kdy se recitovalo před návštěvou a kdy úklonu učesaného chlapečka odměnil karamelizující potlesk tet a slova: ...je rozkošný.
Když už slova jako: Básník, Tvůrce, Autor nebo Mistr jsou odporná tím zprofanovaným nadužíváním, jsou ublemcaná vernisážovým estétstvím, jsou takřka mrtvá pro poctivé, neurážející označení kohosi, či spíše činnosti, kterou dělá, ...je možné říci: ...ten, kdo píše, kdo žije pravdu: ...je maják na konci světa. Vrhá kužel do temných dálek v šumícím moři nevědomí. Tam někde začíná chaos možností. Čekajících, spících důsledků. Paprsek bloudí po větrné, divoké tváři budoucnosti.
Básník je ten, kdo zvedne sluchátko, a počnou zvonit telefony na celém světě. Básník je počtář. Začíná vždy od jednoho, k němu přistupuje druhé, sčítají se navzájem a dávají vzniknout třetímu. Od něj již vede krátká cesta k milionům.
Básníkovi se před očima přelévá, násobí a dělí celé to nepředstavitelné pozadí. To hemžící se změtení slov. Protékají jím, škubají a přelévají dlouhé rovnice, jak hadi. Syntézy vykusují díry, dutiny v tom mravenčení čísel. Vršící se hory exponenciálů boří samy sebe... A básník? Ví, že jednou poslední jednotka, to obrovské definitivní “jedno", mihne se a zmizí, v rozevřeném lůně nuly. ...A celá ta rozpočítaná strašlivá dutina, hluboká rána vykousaná do stěn prázdnoty, teď pustá, ...ten nepředstavitelný vesmír, teď prázdný, ...se pojednou zatne sám do sebe, jak hněvivá pěst.

Jak mě zahřálo u srdce, když jsem v pozůstalosti Vladimíra Holana, mezi listy popsanými tituly knih, které si chtěl objednat anebo přečíst, mezi účty za donášku obědů, mezi desítkami adres, ...když na mne vypadl lístek a obyčejnou tužkou na něm byla napsána adresa arcibiskupa Františka Tomáška.

Jak mě zabolelo v hrudi, a zároveň jakási jurodivá radost se tou bolestí vznítila, když jsem se dočetl v knihách psycholožky Evy Syřišťové a v knize Stanislava Drvoty, ...že duševně nemocní, když se propadají do své choroby a pohlcuje je samota, když psychóza rozpoutá peklo v jejich mysli, když stane se ničím tento náš svět, ...protože mnoho se toužilo, mnoho se milovalo, a nikdo nepochopil, žádná ruka se nepodala, ...nikdo nestál na druhé straně citů.
Když nemoc počne štěpit duši, ...tehdy procházejí nemocní dočasnou fází intenzívní imaginace, na čas se jim vytvoří krásný, šílený - ale přeci smysluplný svět. Tato imaginární krajina je místem, kde odpradávna vznikaly legendy. Je to svět démonů nebo božských bytostí, je to předposlední patro všech náboženství. ...V ten čas nemocní malují, píšou či hovoří a vše má neopakovatelný rys jakési nezemské, zárodečné krásy. Na chvíli ovládají podobné príncipy, jaké vlastnili největší z umělců. Znají techniku sémantických přesunů, rozvolněných asociací a naopak konkretismus významů, jenž navrací slovům jejich původní, dávno ztracený obsah. Pohybují se v houštinách soukromé, paranoidní etymologie... Potom, pokud se nevytvoří alespoň úzká lávka z onoho zpátky na náš pozemský svět, pokud zanikne poslední smysluplný spoj se skutečností, tehdy se rozpadá i ta andělská, vznášivá realita a člověk definitivně odchází do samoty. Duše umře pro tento svět a tělo může třeba ještě po nějaký čas fungovat, ale je to jen ozvěna. Zmučená mysl se otevře vesmíru, jako dozrálý, připravený květ. Snad se zde spontánně děje cosi, co je cílem generací jogínů a mystiků. Ale věřím, že by ti nedobrovolně milostí navštívení, že by tento výtah ...vyměnili za jeden lidský úsměv. Ale to je nakonec to nejtěžší.
Ano, i tohle patří zmínit, když se hovoří o poezii. Snad by se dalo říci, že rozdíl mezi uměním a šílenstvím je mimo jiné v tom, že tvůrčí člověk se nejprve díky menším nepříznivým okolnostem naučil plavat, že se postupně může odvážit i dále do proudu a že díky tvůrčímu aparátu, jejž si osvojil, se neutopí a možná mu bude dáno, a on, alespoň na chvíli, zahlédne vzdálený druhý břeh. A po návratu může o tom svým druhům vyprávět. Duševní choroba je potom balvan, který nepřipraveného srazí do proudu, a i když se neutopí, tak ho řeka odplaví daleko a tam někde v slepých ramenech a zátočinách ho vyhodí na druhý břeh. ...A on už nikdy nikomu nepoví, jaké to tam je a co tam viděl. A proto šílený dosahuje větších výšek než nejcennější umělec nebo myslitel, ale je to tak daleko a tak cizí, že nerozumíme...

Ano, ...strašlivá paměť, schopnost řetězit zážitky a situace. Mít proťatou tu blánu běžného, blahodárného lidského zapomínání... Vidět nepředstavitelné souvislosti tam, kde normální člověk zůstává klidný. To větvení, jak všechny věci, všechny myšlenky a city navazují jedna na druhou... Ta prvotní příčina, ztracená v nedohlednu. To neodvratné tušení rozplemeněných konců. ...Konec konců. Ano, to se říká, ale zřídka kdy myslí, a už vůbec ne vážně. Ale člověk, jenž nezapomněl jediné slzy v očích dítěte a který má přitom na mysli tu zvířecí dětskou krutost, člověk, který si pamatuje jeden krásný letní den kdysi před lety, ...tomu je nesnadno žít, protože poctivost v myšlení mu zabraňuje zastírat si pravdu, že cokoli krásného na tomto světě je vykoupeno bolestí, křivdou a zaslepením.
Paprsek světla, malý bod vědomí, klouže po stěnách světa. To černé, hemživé pozadí se proměňuje. Vlní se, roste a trhá. Hýbou se v průvanech času ty třpytivé opony ...a škvírou zahlédneš jeviště osudů. A to, co jsi myslel, že je vesmír, ...je vnitřek tvé hlavy. Něco velikého putuje po životech. ...Snad všichni jsme masky, jež nasazuje si jedna tvář.
A snad, moci říct: “Jsem” je důležitější než tma před narozením a tma po smrti. Nevím proč, ale vidím před očima dvojhlavého člověka. Je noc. Za pomoci berlí se šourá k bíle natřeným mřížím. Dívá se, obě hlavy se dívají, jak nad stromy, nad ústavní zahradou, vycházejí hvězdy... Jedna hlava povídá druhé: “Vidíš? Pramen vlasů, Vlasů Bereničiných. ... Váhy, ...Střelec.” Druhá hlava odvětí: “Podívej, ...Velký vůz se pohnul. ...Teď pohnul se zas.” A mezitím uplynulo století.

Praha, 4. 11. 1998



(Text byl přednesen v rámci cyklu Autoři o autorech, Památník národního písemnictví, Praha, 26. 11. 1998; redakčně upraveno)

- - - - -

Weles 9 (1999)


-aav- 8/11/2003