---

Skleněná louka / Weles / nakladatelství Sursum
si Vás dovolují pozvat na - - ->

++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++
+ večer věnovaný básnířce
+
+ Ivetě Maria Pokorné
+ (1977-2002)
+
+ ÚŽENÍ V BDĚNÍ
++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

< - - - Hosté: Martin David, Diana Tuyet-Lan Nguyen a další...
< - - - Pořadem provází: Vojtěch Kučera.
< - - - sobota 11. 10. 03 ve 20 hod
< - - - Místo Galerie - půdní prostor Skleněné louky (Kounicova 23, Brno)

\/ \/ \/

Iveta Maria Pokorná
Zdánlivě nelogická skutečnost

Stín mé tužky.
Stín mé ruky.
Stín mého já.
Kde je já?
Jak může být stín toho,
co není?
Logika. Vím, protože vím, že vím,
není, protože neznám.
Lidská logika.
Stín mého já
stojí naproti v zrcadle.
Nechápavě se usmívá,
ten stín jsem já.
Mé já?
Je tím zrcadlem.
Rána: střepy z mého já.
Mé slavné já?
Co z něj zbylo? Střepy. Nežije. Nedýchá.
Nic jsem o něm nevěděla.
Nechápu svět, chci jej poznat.
Po jeho smrti. In memoriam.
Co zbylo ze mne?
Hledající stín. Stín.
Zapadlo slunce? Smůla? Štěstí? Už nevím.
Já nic o nic.
Umná ruka času slepí střepy.
Má já žije?
Proč až po mé smrti?
Proč až in memoriam?
Já už nepatří mně.
Patřilo?
Nažije se mnou.
Žilo?
Jsem nezávislá. In memoriam.
„Já“ též.
Bylo někdy závislé?
Znalo někdy svět?
Ne.
Poznávám tě „já“.
Poznávám sebe.
Jsi to opravdu ty.
Jsem to opravdu já.
Zrcadlo a stín.

1992

- - -

Iveta Maria Pokorná: Kéž by to byla jen hra se slovy (Sursum, Tišnov 2003, str. 42)

\/ \/ \/

...
Skutečný básník zůstává sám sebou, dokud se staví proudu do cesty. Takto podstupuje jednu z nejtěžších zkoušek zoufalství. "Jednou z nejnebezpečnějších věcí je, když se k bolesti přidruží intelekt," varuje Iveta. Ano, je to nebezpečné, ale pro básníka nutně nebezpečné. On se tohoto nebezpečí prostě vzdát nemůže. Možná, že to neustálé přemítání nad svou vlastní bídou, tázání se na nezodpověditelné, je jen jedním z projevů Baudelairova "opíjení se". Jenže bez tohoto nebezpečí poezie brzy umlkne. Nezbývá jí, než znovu a znovu pět elegie o ztracené lidské duši, o jejím strachu, bolestech, prohrách a vítězstvích. A jedním z jejích nejvyšších úkolů je brát na sebe úděl ponížených a utlačených, vzíti jejich věc za svoji.
Bolest se pevně přimkla k Ivetinu životu a stala se jeho součástí do té míry, že jeho nositelka získala dar zaznamenat mnoho jemných nuancí vědomé existence. Postižení, kterému by mnohý z nás podlehl v návalu zoufalství, ji dovedlo k zásadním otázkám a chvála Bohu, že i poezie směla být při tom. Iveta o tom píše ve svém dopisu: "Ve chvíli největšího zoufalství máš pocit, že se kolem tebe otáčí svět - cítíš jakési plynutí vesmíru okolo a svoji strnulost v onom bodě; a pak najednou následuje silná vlna v tobě - pocit, že se musí něco stát nebo že praskneš a rozletíš se na střepiny - tak jsi natlakován. Je to následek toho, že tvé unavené vědomí se nachází na nejvyšší možné své hranici, že zoufalství je si na obtíž a chce se sebe zbavit - opustit tělo - ale znatelně naráží samozřejmě na svou přirozenou zeď." Tato zeď je zcela jistě i jedním z projevů oné meze básnického mlčení, za kterou po roce 1994 Iveta pokročila. Neboť každá zeď v sobě obsahuje onu výše zmíněnou strnulost a vykazuje i stopy vzdoru. "Vzdorem se člověk pronásleduje," je tedy jen otázkou, jak dlouho tato sebe-zaměřenost básníkovi stojí za onen pocit výlučné tvůrčí svojnosti.
Máme tedy nyní péčí nakladatelství Sursum před sebou celé dílo Ivety Marie Pokorné. Čtěme si v něm, s vědomím, že poezie v jí tak krátce určeném čase hrála roli jen dočasnou stejně jako pověstná bárka převozníkova, kterou ten, kdo se již přeplavil na druhý břeh, ponechává na místě. A to není žádné opovržlivé odhození něčeho již zbytečného…
...

Roman Szpuk: Bezmocná květina (Úryvek z úvahy nad knihou I. M. Pokorné "Kéž by to byla jen hra se slovy". Psáno pro Akord; dosud nepublikováno)

---

-aav- 10/06/2003