čtvrtek 25. března 2010
Báseň pro tento den:
Wisława Szymborska
V přemíře
Jsem, kdo jsem.
Nepochopitelná náhoda,
jako každá náhoda.
Mohla jsem přece mít
jiné předky,
a už bych vylétla
z jiného hnízda,
už bych se vyplazila v šupině
zpod jiného pařezu.
V oblékárně přírody
je hodně kostýmů.
Kostým pavouka, racka, polní myši.
Každý ihned padne jako ulitý
a je nošen poslušně
až do roztrhání.
Já jsem si také nevybírala,
ale nestěžuji si.
Mohla jsem být někým
o hodně méně zvláštním.
Někým z houfu, mraveniště, bzučícíha roje,
částkou krajiny trhanou větrem.
Někým o hodné méně šťastným,
pěstovaným kvůli kožešině,
na sváteční hostinu,
něčím, co plave pod sklíčkem.
Stromem zaklíněným v zemi,
k němuž se blíži požár.
Stéblem jež rozdupal
nepřirozený průběh událostí.
Pochybným individuem,
nepochybně důležitým pro druhé.
A co by bylo, kdybych v lidech
vzbuzovala strach,
nebo jenom odpor,
nebo pouze lítost?
Kdybych se narodila
ne v tom plemeni, ve kterém se patří,
a zavřely by se přede mnou všechny cesty?
Osud byl pro mne
doposud laskavý.
Mohl mi odepřít
vzpomínky na pěkné chvilky.
Mohl mě zbavit
sklonu k přirovnávání
Mohla jsem být sama sebou –
– a to by znamenalo
Být někým úplně jiným.
Přeložila Renata Putzlacher
Weles [5], Jaro 1997
pondělí 22. března 2010
pátek 19. března 2010
úterý 16. března 2010
Báseň pro tento den:
Martin David
Hostinec
Až ve tmách lesa vynoří se hostinec,
u říčky řeřavé jak cigarety oharek;
s cestou, lávkou nad peřejemi;
s výhledem na kostelík, hřbitůvek.
Zdřevěníš k volnému stolu u okna,
slepý liliput přistaví smírné pivo.
Obřadní tlačenku; její šifry, káro:
tvoje rozuteklé dny, odžité roky.
Na stěnách, hle, preparované hlavy
vysloužilých vůdců, vědců, bohů.
Křišťál ranního slunce do místnosti!
Všechny Hlasy spočinou v tichu.
Weles 9 [1999]
sobota 13. března 2010
Báseň pro tento den:
Petr Bronos Novák
Potápěč
Studeny větr
navál mne únorového rána
do bílých plen
a prádélka bílého
sfouknul mně do kabrioletu
kočárku
kroucenými pružinami
plul jsem po povrchu
rodné dědiny
ve mně bylo jaro vodami napřed
smuteční tmavé ořeší
se loučilo s mým nebytím
povýšeně nehybně
sandálu námrazy
urvaný řemen
pleskal do očí
i vítr hledal své tělo
v ornamentech obzorů
duše se mu skryla
do mých uší
zamrzlý akvarel slunce
vztyčil svůj úd
před mnohá ústa
aby je ztišil
přestalo vát
a neodbytné mouchy vloček
sedaly na mrcinu větru
Vskutku cirk
počasí
krotitel
žena - noc
mne vždy pozdě žene
do Hajan
bič nočního vzlyku
proťal kůži krotěného
Budu potápěč
budu vybírat schránku vody
budu číst bílá těla
která se již ponořila
a až voda otevře
ledová víčka
a ospalky
budou bořit mosty
půjdu kamenem těšit řeku
Mám zavřené oči
hladím se
krajina hladí
vodou svůj
klín už věky
rozkoš dlouze plyne
jako jeden okamžik
Otevřu oči
krajina milostně
hledí tvýma očima
jednou nohou
opatrně
překročil jsem obzor
a chvíli stál
před tichými úly
Směji se
tuto krajinu ti
nedaruji
ale udělám ti
z ní Domov
Na sebe?
kdo na mně drží ?
šle boží
drží mne
v širokých gatích
krajiny
Můj sen
režíruje biják
po rozednění
chtěl
bych v něm hrát
ale režisér
chce
abych byl divák
Spadl jsem z višně
kůra
strouhala mou kůži
měl jsem krev na kůře
na kůži i na košili
višněmi políbená ústa
skuhrala
nad peckami krve
políbil jsem svojí krev
na kůře stromu
přitiskl rty krutě
s žízní
zuby stiskl
na peň dřeva
smísila se má krev z višně
smísila se s višní v ústech
Natáhnu se v trávě
pod rozcuchem
v stínu stromu
hmyz mě lochtá
leze po mé dřené kůži
já se směji
nebe kníry oblak stříhá
hlavu stromu
hřeben plynných hor
z mraků cestu k nám si razí
pěšinku mu jistě sčísne
kartáč blesku
Klepu potem
na kamennou branku
země
snad tu musím odkapat
země stále neotvírá
vykapu si do svých vrat
dírku pro klíč snad
Ty který mé kusy vážeš
do trnových berlí víry
dopřej chvíli kostem mým
a masu ještě chvíli
se mi o ně neopírej
Otřel jsem střevíce
o rohožku pole
pak jsem šutrem
polykal hloubku meze
rychlost zajíců
a prostupnost vzduchu
který se hřál
že zrcadlil
hledal jsem v něm sebe
už už jsem se viděl
ale pak se mi
ten co stál před zrcadlem
ztratil
Mé chřípí
vlk v zimní srsti
ve smečkách
obléhá
kubické metry
kaplí kostelů a katedrál
na rožni architektury
Zavřel jsem oči
do atlasu
šel krajinou slepý
podle mapy
párátky svých kostí
dlubu směr
z kovových zubů Ahrimana
Můj klenot
zazářil
uvnitř
probudil mne do tmy
z kousku mého těla
Denní světlo
narazí na mne
na suk
zubatá sekera
se jednou ztupí
oči si vyhrabou
důlky v hlíně
Kameny se rojí
úly
pak v řadách
dlažby
v kočičích městech
padají ze země
ke sklu
prohlížejí si v něm
více než zblízka
fazónu
od dlaždiče
Jsme si příliš blízko
buď se nebudeme hýbat
nebo se obrousíme
a nebude co vkládat
a nebude kam
Čerpadlo krve
čerpadlo dechu
abych
vykalibroval
musel bych
obě zastavit
mezi krví
a dechem
uniká propast
Frrrrnk
ptáci mě zanechali
v úleku
prázdného hnízda
v žádném
nejsem tak doma
aby nezůstalo
prázdným spolu se mnou
Tříšť
tříšť hliněná
ještě zmrzlá
mráz
stavitel zlomenin
horko
baraba utonutí
někde mezi
já
tříšť
slunce je naštěstí
hodně daleko
abych k němu
nezabloudil
Opadám
vším svým tělem
v místě
mám ze sebe
návrší
přeji si
být
tebou
obrostlý
Hladké kotníky
mostu
letní fusekli
potoka
nenavléknou
na jaře bylo tvým
kotníkům
horko z mého
zdivočelého
dechu
Remízky
cha tak důležité
nákotníčky řínčí
jsem polekán
že se na mne
pole vrhnou
a utančí má záda
k smrti
Pod touto prstí
jsou srdce zastavena
tlukoucí
často šťouchají
v jícen
ku zvracení
Mám hlavu
aby mi do krku nepršelo
když se koukám
na hvězdy
ztrácím
přístřeší
Rty mám lepkavé
šťávou
hroznů mého stínu
když bezděk
dívky po něm šlapou
Noc je můj ručitel
když nezatemním
se v sobě sám
budu dál kráčet ve tmě
kterou budu vidět
Svět má málo
tekutin
aby splách žízeň
jediného člověka
musím se naučit
šetřit žízní
Koláč smíchu
dítě vybírá hrozinky
cosi studeného nečekaného
v rozpálené krajině
v tvarohových hroudách
dnes mu to tak nepříjde
není v tom pečivu
zapečený hraboš?
Zas mi myje hlavu
a tváří se
jakoby mně myla nohy
Prstem jsem dloubl
do kubického moudí architekta
proč je zde odložil?
prošroubované piersingem megamarketu
k veřejnému dráždění?
falos lehčí vzduchu
zakrývá slunce
Země
žláza se sekrecí do mne
jen tak může
vyrůst
když se natáhnu
na špičky
Weles 14 [2002]
středa 10. března 2010
HOMOIONYMUM
STAVBA KOSTELA VE VELIZI JE SLOŽITÁ, PŮSOBÍ MASIVNÍM A TĚŽKOPÁDNÝM DOJMEM. SVÝM BLOKOVÝM UTVÁŘENÍM, TAK I ŘADOU DÍLČÍCH RYSŮ JE PLNĚ ZAKOTVENA V ROMÁNSKÉ TRADICI. JÍ JE PLNĚ POPLATNÁ FORMA TRIUMFÁLNÍHO OBLOUKU I CHARAKTER OKEN V SEVERNÍ ZDI PRESBYTÁŘE A V JEHO VÝCHODNÍM ŠTÍTU.
Jiří Kuthan: Česká architektura v době posledních Přemyslovců; str. 444
[Weles, 1/97]
- - - - - - - - - - - - -
Kompletní kopie pátého čísla z března 1997 ke stažení zde [formát PDF; velikost 10,0 MB].
neděle 7. března 2010
Báseň pro tento den:
Petr Hrbáč
Špička
Jablečnému hrnku dám z úst svých pít
a uvidím, že je počátek znovu na koni.
Hřmění strhlo kopec do šustivého světa,
kdejaká plíseň se nechá unášet
profukem z černých děr,
nakonec lesk noci
přehluší pochybné spisy.
(Možná utichnou s úlevou.)
Nikdo nezváží zahradě
tohoto vazala.
Praštit sebou jako palná, pružná lať,
anebo coby zhroucený pytel
ustoupit bučení stáda?
A přece i ono vrhá pomatené skvrny na zeď,
dovoluje původním snům kohokoliv,
aby se míhaly.
Znal jsi je vždy jen pod falešnými jmény,
hořel za ně v zachechtaných dutinách,
zatímco pod třešní
bylo jak pod povětroněm,
žádný klid,
jenom další a další nabádání k návratu,
kterým se usedá.
Pak ovšem lze obdivovat vrtulku putování,
tak zpropadeného a lehkého,
že ani druhýma a třetíma očima
bys neuhlídal
veškerý obrat zmocněného slova!
Weles [2], Jaro 1996
čtvrtek 4. března 2010
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)