pátek 20. prosince 2002

Vendryňský poetický magazín WELES

přeje všem svým spolupracovníkům, čtenářům a příznivcům

příjemné prožití Vánočních svátků a dobrý rok 2003.


------------------------------

Báseň pro tyto chvíle:

Štěpán Nosek
* * *


Zima, tak jako na předměstí,
modré tělo unese neonové oči,
oknem se někdo pozdě vytrácí
a prach se za ním vůbec nezvedá.

Weles 9
str. 4



-aav- 12/20/2002

pondělí 16. prosince 2002

! ... UDÁLOST ... ! ! ... UDÁLOST ... ! ! ... UDÁLOST ... ! ! ... UDÁLOST ... !

pozvánka na vernisáž kreseb výtvarníka
Vlastimila Krčmáře

a na vánoční literární večer
Krčemný Vajnacht

dne 20. prosince 2002 v 18. 30 v evangelickém kostele v Hlučíně

(Doprava z Ostravy autobusy MHD číslo 34, 56, 67, 69, 70, 72, 73 z Ostravy-Přívozu, stanice Sad Boženy Němcové /Muglinovská/, poblíž někdejší vyhlášené hornické pivnice U Dlouhých. Cesta do Hlučína na stanici Autobusové stanoviště, u které se evangelický kostel bezprostředně nachází,trvá od 15 do 25 minut)

-----

KRČEMNÝ VAJNACHT
Okénkem záchodu svítí hvězdy (1)
bezcílná a sáhodlouhá bývá zimní noc (2)
odložit sekeru a pít (3)
pokoje paměti se ježí stromy s ozdobami (4)
na sníh vyběhne světlo z předsíně (5)
a skrze probodnuté a roztržené prsty vidím (6)
skořápky vánočních ořechů (7)
a ozvěny kašle: (8)
„Tři králové byli ve skutečnosti astronomy“ (9)

1)Pavel Kolmačka, ze sbírky Viděl jsi, že jsi, z básně na str. 26, Petrov 1998. 2)Vít Slíva, ze sbírky Bubnování na sudy, z básně Štědrý den ve vlaku, Weles 2002. 3)Jaroslav Žila, ze sbírky Nejstarší žena ze vsi, z básně č. 7., Host 2000. 4)Jan Balabán, z povídky Skulina v ledu, časopis Protimluv č. 2/2002. 5)Petr Hruška, ze sbírky Vždycky se ty dveře zavíraly, z básně Rodinné domky, Host 2002. 6)Petr Hrbáč, ze sbírky Špička, z básně Adventní, Petrov 2002. 7)Miroslav Vlček, z rukopisné básně. 8)Ivan Motýl, ze sborníku V srdci Černého pavouka, z básně Nádraží Ostrava-střed, Votobia 2000. 9)Jiří Wojnar, z knihy Bestseller v kameni, z kapitoly Betlémská „hvězda“, Votobia 1999.

-----

Hudba - muzikusové dle času a krčemné nálady

Vlastimil Krčmář (1959), žije v Ostravě. Absolvent brněnské architektury a pražské AVU, architekt, scénograf, výtvarník. Naposledy samostatně vystavoval v Nové síni Domu umění v Ostravě (2002), v galerii Půda v Českém Těšíně (2002), v Domě umění v Opavě (2000). Scénografické realizace v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě.
Pavel Kolmačka (1962), žije v Chrudichromech u Boskovic. Básník, překladatel. Publikoval ve Voknu, Souvislostech, Revolver Revue a dalších časopisech. Knižně vydal například sbírku Viděl jsi, že jsi, Petrov 1998.
Vít Slíva (1951), žije v Opavě, jeho srdce patří Brnu. Básník, letos na podzim vydal už sedmou sbírku Bubnování na sudy, Weles 2002.
Jaroslav Žila (1961), žije v Mariánských Horách. Básník, poslední jeho sbírka nese název Nejstarší žena vsi, Host 2000.
Jan Balabán (1961), žije ve Vítkovicích. Prozaik, překladatel, výtvarný teoretik, publicista, nejnověji mu v těchto dnech vychází novela v brněnském nakladatelství Vetus Via básníka Friče.
Petr Hruška (1964), žije v Moravské Ostravě. Básník, třetí sbírku vydal před několika týdny v brněnském Hostu.
Petr Hrbáč (1958), žije v brněnském Králově Poli. Básník, prozaik, nejnověji vydal letos na podzim sbírku Špička, Petrov 2002.
Miroslav Vlček (1962), žije v Moravské Ostravě. Kulturní publicista, příležitostný básník, sbírku dosud nevydal.
Jiří Wojnar (1951), žije na samotě v Těšínském Slezsku. „Záhadolog“, vydal několik knih v olomoucké Votobii.
V publiku bude sedět básník Ivan Švanda (1960) z Moravské Ostravy.

Galerie v evangelickém kostele je otevřena v pátek 10 - 12 a v neděli 14 - 17 hodin nebo po domluvě na 595043381
Srdečně zvou Elli a Ivan Motýlovi


! ... UDÁLOST ... ! ! ... UDÁLOST ... ! ! ... UDÁLOST ... ! ! ... UDÁLOST ... !



-aav- 12/16/2002


pondělí 9. prosince 2002

Toto je upoutávka na právě se rodící Weles 15,6. Vzhledem k jejímu zásadnímu obsahu, Vám ji zde necháváme k nahlédnutí do té doby, než náš nový přírůstek začne žít svým vlastním životem.

OBSAH:

Poezie
Janusz Klimsza: Ruka Zbyszka Kośćca staví skautskou hlídku / 2
Tereza Riedlbauchová: Čí a k čemu jsme vnitřností / 6
Jaroslav Vlnka: Jeden nos na dve oči / 10
Lenka Slívová: Zdá se mi že někdo ve mně jí meruňky / 12
Martin Švanda: Anka / 14
Kateřina Bolechová: Teprve všechno / 18
Vojtěch Štětka: Horší než porod / 20
Kateřina Pastrňáková: Co neuvaříš / 22
Peter Cibák: Až po okraj zvuku / 24
Ondřej Slíva: V mihu prokreslení / 30
Radek Rubáš: Ježatá řeka / 31
Tomáš T. Kůs: Jsou to zde otisky / 36
Martin Šindelář: Tence zahnízděný déšť / 40

Překladatelská huť
Paweł Szydeł: Tehdy je třeba křičet (Přeložil Libor martinek) / 42


Próza
Geniální děti: „Ale možná ne, mami.“ (4 povídky) / 46
Petr Pazdera Payne: Mumifikace / 56

Krajinomalby a portréty
Milan Orálek: Jak se chytá medvěd / 64

Část zábavná a poučná / 85
Roman Szpuk: Troucheň (M. Chocholatý); Státi jako štok a hleděti jako kozel...; Zdeněk Kalista: Česká barokní pouť (I. Harák); Slíva a formy příbuzné (J. Dyr); Andrzej Stasiuk: Haličské povídky (2x P. Hrbáč); Hrušky (J. Dyr); O psaní Zena Kaprála (P. Surý); Milan Šedivý: Po zarostlém chodníčku (J. Grombíř); Radek Fridrich: Řeč mrtvejch / Die Totenrede (V. Schelleová); Výroba ginu (J. Dyr); Eugenio Montale: Anglický roh (J. Straka); Výroba arraku (J. Dyr); Jiří Mědílek: Dvanáct básní (V. Kučera); Jiří Červenka: Konec sezony (P. Sobek); Petr Borkovec: A.B.A.F. (M. Chocholatý); 10 vteřin ticha! (V. Kučera); František Ryčl: 40 (autoreflexe); Zpráva čtenářům (V. Kučera)

Welesova úroda / 108

Bok po boku / 110

Parton tohoto čísla
Peter Huchel / třetí strana obálky

Výtvarný doprovod
Emanuel Ranný st.

-----------------------

Vychází 14. 12. 2002.

Objednávejte na adrese adalbert.weles@centrum.cz. Cena 50 Kč.
Děkujeme za přízeň... Buďte s námi, jsme rádi, že dosud můžeme být s Vámi.



-aav- 12/09/2002

čtvrtek 5. prosince 2002

Petr Hrbáč: No, nečti to!

(Nad Haličskými povídkami Andrzeje Stasiuka.
Z polštiny přeložila Jolanta Kamińska. Periplum, Olomouc 2001)


Stasiukovy Haličské povídky si už nejspíše vydobyly jistou proslulost a příčina toho vězí v jejich vyváženosti. Ta je několikerého druhu. Tak třeba mužských postav najdeme v těchto prózách víc nežli ženských, ale není to (bohužel) způsobeno tím, že by chlapi spisovatele nějak mimořádně vzrušovali. Při pohledu na haličskou krajinu zkrátka chlapi jsou více nápadní, protože je to tam drsné a obdělávání jakož i mýcení všeho druhu vyžaduje žilnaté přístupy. Vyváženosti pak v tomto bodě dosahuje Stasiuk tím, že Maryška nebo Babka jsou poněkud málomluvné a tajemné, takže jejich osudy – drsné a gravitační neméně nežli mužské – vystupují zcela přiměřeně navlhle. Nebo příroda. Setkáme se s celou řadou výtečných příkladů toho, že Stasiuk je také básník a zpropadená Halič se mu jeví jako sezonální selanka, čímž nemá být řečeno, že Kościejny tam nezmrzl anebo Janek nebyl nucen rozehřívat svůj dělostřelecký transportérek minimálně půl dne tím, že pod ním rozdělal oheň. Když už čekáme, že Lewandowski – další mužská postava v sérii – bude zase sbírkou vypravěčových embryonálních aforismů, obvyklá atrakce s populárkami (cigarety) se nekoná a místo toho máme na dlani portrétek osamělého Frankensteina, který jednou ve svém zbytečně velkém a prázdném domě zabloudí a již se více nenajde. Nebo uzavřenost. Osud. Žádný Verdi, nýbrž pustina mezi Duklou a Sanokem. Takže: Kovář Kruk! Herdek filek. Dědek jede a zapamatuje si všechny stanice (nic divného, my to známe ze Švejka a z Hrabala přinejmenším), jenže když pak o nich vypráví, když vzpomíná, jsou v tom konzervy, pivo a úplně rozložený Purkyně ve Wroclavi pokuřuje populárky, za tím tisícátým pěti stým osmdesátým šestým stromem, herdekfilek, a když nepokuřuje, když vypráví, tak stará zařve: „Czešku!“ A on ví, že má jít dom, jenže netrefí na první pokus.
Jo, ta uzavřenost. To je ze zimy. Když žijete v takových nevlídných klimatických podmínkách, nemůžete být otevření. Musíte být uzavření. (Zajímala by mě statistika výskytu rakoviny močového měchýře v Haliči, každej ví, že roby to nemají, jenom chlopi.) Takže jak jste uzavření, nemůžete to vydržet (ani v hospodě, v tom „smradlavém očistci“) a mluvíte. Hodně. Vtipně. To je ze zimy a ze zmrzlejch německejch vojáků. Taky pár českých by se našlo, už z první světové. Takže v tom je taky vyváženost. Duchovnost místa (povídka Místo). Najednou tam máme reportáž nebo fejeton nebo prostě něco úplně statického. Další vyváženost. Kladka a olovnička a miřidlo na podolek. Kościejny zamorduje Vasila, tedy pardon, Semena Wasylczuka, protože se mu s ním spustila stará, a vyfasuje dvanáct let. No, to už je lepší zmrznout, co? Tak zmrzne. Tím to nekončí, potřebuje, aby se za něho ještě odsloužila mše a coby mrtvola najednou zmoudří a chodí a pozoruje, ale už mu to není nic platné. To znám. Někdy to ani za živa není nic platné. Vyváženost: Příběhy – portréty – fejeton o kostelíčku ze dřeva – konec portrétů, najednou jenom furt samej Kościejny. A dyť. Dyť je to sympaťák. Von a Lewandowski. Nejsou to takoví frajeři jako Juzek a Vladek ze začátku knížky. Však von to Wajda ještě zfilmuje, jestli se toho dožije. Vsadím se, že „ryšavý strážmistr“ připadal Andrzejovi Wasylczukovi, pardon Stasiukovi, jako typický Čech, i když to byl – samozřejmě, nechci mu do toho kecat – typický Polák. Żłobiska! Pšakrev cholera nebo cholera pšakrev. Já si tam snad zajedu a budu čumět na ty kopce, přestože nekouřím populárky. Vyváženost: reálie. Samozřejmě, velmi silná stránka těch próz. Reálie. Sirénka, to autíčko. Já to ještě pamatuju, já už jsem dědek, ale ne kovář. Jednou jela po Terezy Novákové a předtím po Žilkově. Hrozně se mi líbil ten název toho vozu. Syrena. To by Rusi nevymysleli, to byla samá Pabjéda a Zaporožec. Ale ten Zaporožec, to bylo jako ta Syrena, to byl taky určitě klon fiatů, ne? U jedné té povídky, už nevím přesně, jsem měl pocit, že někdo blije do kýblu v předsíni. Fakt. Takže zase ta vyváženost: žádný dryjáčnický metódy jako tady v té mé recenzi, ale cudné vyprávění. No, nečti to. Co? Naštěstí tam není nic o fotbale, to by tak ještě scházelo. (Nebo jsem to chválapánu přehlídl.)

Weles 15,6
Část zábavná a poučná, str. 91/92



-aav- 12/05/2002

středa 4. prosince 2002

Weles 15,6 je v tisku. Vybíráme z Části zábavné a poučné:

Státi jako štok a hleděti jako kozel...

Zámek zloděje. Stane-li se, že by někdo tobě chtěl v noci něco ukradnouti, a ty to zpozoroval, ven vyjíti ale bys se obával, aby tobě nemohlo býti na zdraví nebo na těle ublíženo, můžeš zloděje přimraziti a zadržeti tak dlouho, až přijdeš a bezpečně k němu přistoupíš a se přesvědčíš, kdo jest, i věc odňatou opět mu vezmeš. Říkej následující slova, jež zovou se zámek zloděje: „Všechen můj statek a všechno jmění mé nechť je svázáno skrze pět ran Krista Ježíše ukřižovaného. Co Kristus ve městech a vesnicích čítal na pokání, to já čtu všem zlodějům a zlodějkám k pokání, aby nemohli hnouti ani rukama, ani nohama. Ve jménu Boha Otce † Boha Syna † Boha Ducha † svatého. Pokánlivá žena, všemožná matka šla cestou, vedouc dítě své milé za ruku. I přišli tři zloději a chtěli její milé dítě ukradnouti. Matka řekla: „Svaž, svatý Pavle, jako byl svázán svatý bratr tvůj Petr provazy železnými, svaž zloděje ty božíma rukama, božími slovy pravého Pánaboha,“ a zlodějové byli svázáni. Tak i já prosím, aby zloděj neb zlodějka svázáni stáli a nikam se nemohli hnouti. Ať stojí jako štok a hledí jako kozel, a musí mi sčítati všechny pařezy a koly, které jsou mezi nebem a zemí po všem světě. Musí ještě déle státi a se neohlížeti, státi jako štok a hleděti jako kozel, musí mi sčítati všecky hvězdy na obloze nebeské, které svítí, a musí ještě déle státi a se neohlížeti, se nehýbati a neodejíti, musí státi jako štok a hleděti jako kozel, a musí mi sčítati všecky krůpěje deště, které z nebe padají, všecko listí, které na stromech roste. Ty, zloději, musíš ještě déle státi, ani se neohlížeti, ani odcházeti, státi jako štok a hleděti jako kozel, a musíš ještě déle státi a mně sčísti všechen písek na břehách mořských a v hlubokosti mořské. Musíš ještě déle státi a nikam neodcházeti, státi jako štok a hleděti jako kozel, až já tě svýma očima uhlídám a svým jazykem tobě odpuštění dám. Stůj tu ve jménu ďábla, aby byl do nebe poslem, ve jménu čertově. To já čtu tobě k polepšení ve jménu Boha Otce † Boha Syna † i Ducha svatého † Amen.“ – Zloděj je nyní přimrazen a stojí jako zkamenělý. Když je zaklínač spatřil a poznal, kdo jest, a věci své mu odňal, propustí jej slovy: „Stojíš tu ve jménu všech ďáblů a ve všech svazcích ďáblíků; i jdi a odejdi ve jménu všech ďáblů a ďáblíků ve způsobách ďábla!“

(Černá slepice aneb Kterak se líhne bazalíček, jenž do domu štěstí přináší. Lidové pověrečné texty, čáry, zaříkadla a magické úkony vybral a uspořádal Miroslav Huptych. Prémie Klubu přátel poezie, Československý spisovatel Praha 1991, str. 195)

Weles 15,6
str. 87/88



-aav- 12/04/2002

úterý 3. prosince 2002

Korentury Welesu 15,6 zdárně doputovaly mezi Brnem a Opavou a Opavou a Brnem ke svému cíli, od zítřka vše spočne v rukou tiskařových.
Z básnických příspěvků tohoto čísla jsme našim čtenářům dlužni už jen jediného autora. Tady je...

Báseň pro tento den:

Lenka Slívová
xxx


Stromem mezi lesem
du já
Vítr ale mírný
du já

Kaple přímo v krvi
Jede vlak
Pole roztřesené
Asi tak

Weles 15,6
str. 13



-aav- 12/03/2002

pondělí 2. prosince 2002

Báseň pro tento den:

Paweł Szydeł

* * *

noc mami nas i ogłupia
bo nocą
świece we włosach skrzą się

w porannym świetle
już nie to
wszystko jest szare

dawno przejrzałem
wiem to najlepiej
za drzwi nie wpuszczam
z progu odpędzam
zmory dawnych błędów
pomyłek
nie do wybaczenia

gdyby nie to
że siebie łatwiej usprawiedliwić
podciąłbym żyły
wszechobecnego
nadzwyczaj dobrego
samopoczucia

--------------------

* * *

Noc nás mámí a ohlupuje
protože v noci
jiskří svíce ve vlasech

v ranním světle
už to není ono
všechno je šedivé

dávno jsem prozřel
vím to nejlépe
nevpouštím do dveří
vyháním od prahu
přízraky dávných chyb
omylů
jimž nelze odpustit

kdybych se nedokázal sám
rozhřešit nejlépe
přeřezal bych žíly
všeobecnému
nadmíru dobrému
sebevědomí

Přeložil Libor Martinek

Weles 15,6
str. 42



-aav- 12/02/2002

pátek 29. listopadu 2002

Datum uvedení knihy Víta Slívy Bubnování na sudy (Weles, Vendryně 2002) v brněnském klubu Skleněná louka se pomalu blíží, stejně jako čas, který je na těchto stránkách vymezen textům nebásnickým. Příspěvek na tento víkend nebude věnován nikomu jinému, něž výše zmíněnému básníkovi a jeho knize.

---------------

Básnická sbírka Bubnování na sudy Víta Slívy (* 11. 1. 1951 v Hradci u Opavy) je – nepočítáme-li soukromý tisk Sora no kokoro z roku 1987 – podle pořadí vydání sedmou autorovou knihou. Pokud se však zaměříme na kontinuální vývoj Slívova básnického výrazu a soustředíme se na dobu vzniku tohoto souboru (básně ve sbírce zařazené jsou z let 1991 až 1996), jedná se o knihu čtvrtou, kterou je třeba vnímat v kontextu mezi sbírkami Volské oko (Host, Brno 1997) a Tanec v pochované base (Host, Brno 1998). Jestliže Volské oko (a sbírky před ním) bylo psáno v různých rytmických délkách a tóninách verše volného, pak Tanec v pochované base (a sbírky po něm) je převážně vkomponován do pevné formy verše vázaného. Frázování Bubnování ještě začíná meditativní smyčcovou ouverturou básně Veliký sirót hor, ale již v následující „beebopovské“ improvizaci s příznačným názvem Na libovolné téma jsou pod místy až extravagantními variacemi žesťů zřetelné pravidelné takty ztichlé jazzové rytmiky, která se, tak jak kapela přidává další a další čísla, postupně mění v našlapaný bluesový nářez, jak jej známe např. z některých skladeb Muddyho Waterse či z občasných syrovějších výletů Erica Claptona.
Vít Slíva je básníkem tvrdým. Tvrdým k sobě i ostatním. Rány po jeho úderech štípou potem. Bedňáci dávno uklízejí jeviště. Tělo však podupává. Nadále potřebuje pohyb. Stejně nutně jak ranní vyprošťovák.

Vojtěch Kučera

---------------

Vít Slíva
Noční hodinka


Poslední noc už důkladně sám.
Tak bývají v celách mniši.
Svět nic než pouhé tam.
Závěť si píši.

Šuplík mi rabuje myš.
V knihách se hrabou krysy.
Bůh je teď o cosi blíž.
Teď, ale já jsem už v kdysi.

Ví aspoň on, kam se poději
tichostí hvězdných vírů,
až plamen zhasne a potmě doznějí
šramoty písmen na papíru?

---------------

Zhruba přad dvěma lety vydaný Weles 12 přinesl korespondenční rozhovor, ve kterém básníka zpovídal Robert Fajkus:

a moll, B dur, c moll, D dur…

Leoš Janáček se narodil ve škole, z okna se díval na hospodu a kostel. Bohuslav Martinů se narodil v kostelní věži. Poznamenalo je to oba. Ty ses narodil v hospodě. Jaké bylo tvoje dětství? Co jsi tehdy četl?

V místě, kde jsem se narodil, je dnes vinárenský záchod („rodný hrob“?). V téže místnosti mě, asi desetiletého, uhranul dětský psací stroj, jehož páčkou sestřenka Šárka vtiskávala na líc papíru černá znamínka Krásy: jako bych byl svědkem Stvoření Slova! – Nestal-li jsem se sepisovatelem hned v první třídě, sotva se špička pera poprvé dotkla papíru, pak nejpozději nad tímto bílo-černým zázrakem.
Důležitá čtenářská setkání: Timur – první a nejsilnější ztotožnění s vidinou hrdiny (a při sedmém čtení té knihy – s lampičkou pod peřinou, aby o tom tatínek nevěděl, „zítra škola, kruhy pod očima“, – drásavý pláč, že Timur nejsem, ačkoliv partu mám a na místě dobrého skutku jsme po sobě zanechali rudou hvězdu namalovanou rajským protlakem z tuby; ale jen jednou, protože soused nám za to ušlechtilé přemístění dřeva vylál); v páté třídě Husitský král – zjevení milostné minulosti, poetické páry z koňských nozder (a na čas konfesijně popletená hlava, k tatínkovu zděšení); v pubertě sociálně pubertální Wolker… Ale pak už, v deváté třídě, za umístění v matematické (!) soutěži, vybírám si šťastnou rukou: Heine (Písně a lamentace), Apollinaire (alkoholy života), Hora (Čas, bratr mého srdce)… A jsem „přítelem poezie“!

V osmnácti jsi ze Slezska přišel studovat do Brna. Následovalo manželství, tři děti. Jak se s rodinným vytížením snášeli tví milovaní Holan a Halas? Chtěl ses literatuře věnovat i teoreticky?

Rodinou se převážně zatížila má velkosrdcí žena, a já jsem se výborně snášel s Halasem a Holanem; ale i s jinými, zejména pak se svými žáky… – Za to, že jsem se nestal pavědcem, vděčím tomu, co jsem zdědil po rodičích, a – docentu Palasovi. Co totiž: Studium na filozofofické fakultě mě posedlo literární vědou a přineslo možnost ucházet se o místo interního aspiranta, jenže – s ďáblovou podmínkou: „Vstup do KSČ!“… Boj mravnosti s tužbou tehdy nepominutelně ovlivnil vedoucí katedry, na niž bych měl nastoupit, doc. Ladislav Palas; důvěrně mi sdělil, že když kdysi stál před podobnou volbou on, pokušení odolal…. Ostatně netrvalo dlouho a bylo mi jasné, že svými schopnostmi patřím nikoliv na vysokou, nýbrž na střední školu. – Dnes jsem (nezaslouženě, ale přece jen, tak trochu otcovsky-bratrsky) pyšný na některé své žáky-badatele, především na literárního vědce Jiřího Trávníčka a klasického filologa Petra Peňáze.

Většinu let, kdy jsi pracoval jako profesor češtiny a latiny na gymnáziu Slovanské náměstí (v Brně - pozn. red.), jsi prožil za „normalizace“. Bylo pro tebe učitelské působení zdrojem svobody? Vidíš rozdíl mezi mladými v 70. a 90. letech, resp. mezi svou první a poslední gymnaziální třídou?

Ano, láska ke studentům mi dávala pocit niterné svobody a nikdy mě nezklamala. Jeden příklad za mnohé: V první polovině roku 1978 jsem byl studenty řecko-latinské třídy IV.D přizýván na jejich večírky v salónku restaurace U Sadu (dnes U Hejmalů); tam dumasovni polemizovali s Hugovci (patřil jsem k těm druhým), tam byla „na černo“ instalována výstava obrazů mladého absolventa naší školy Aleše Knotka-„Varana“, tam jiný absolvent Ondřej Hájek-„Chlýf“ přednášel o tehdejším českém undergroundu, s hudebními ukázkami… A po jednom takovém „zasedání IV. cenové skupiny“ si mě vzal stranou syn vojáka z povolání: „Pane profesore, tatínek vám vzkazuje, že si máte dávat pozor…“
Rozdíly mezi mladými 70. a 90. let se mi zdají nepodstatné. Zkušenosti potvrdily, co představa řádu a potřeba spravedlnosti vnukaly vždycky: že mladí jsou, navzdory proměnám času, stále přibližně stejně dobří. A tak jediným důležitým rozdílem mezi mou první a poslední gymnaziální třídou, který nemohu vidět, je osmnáct let mého stárnutí.

V poslední době byl několikrát mediálně použit pojem „královopolský okruh“ či „skupina kolem Víta Slívy“. Co si pod tím představuješ ty? Tvé jméno bylo rovněž spojováno s pohostinskými zařízeními v Brně-Králově Poli, s vinárnou U Svatého Václava, s restauracemi Bajkal a U Hloušků. Mohl bys na ně krátce vzpomenout?

„Královopolský okruh“… Z možných odpovědí ta nejpodivnější: Jeho prapůvodkyní byla paní, která v 60. letech pracovala s mou ženou jako dělnice v Prádelnách a čistírnách města Brna; když jsem, otec tří malých dětí, po ukončení vysoké školy hledal v létě roku 1974 místo, vstoupil jsem s Janou do kanceláře „rozmisťovací komise odboru školství MěNV“ a tam – ona! Komisně nám podala ruku – ale za nedlouho jsem byl učitelem na gymnáziu v Králově Poli, svém bydlišti… Jako poděkování květiny přijala, bonboniéru ne… (Pro dokreslení doby: někteří mí kolegové, dokud o této náhodě-"náhodě” nevěděli, mě považovali za režimního špicla…)
(Přece jen jiná odpověď: „královopolský okruh“ = k dnešnímu dni 19 vydaných knížek + 2 Ortenovy ceny.)
A královopolská „pohostinská zařízení“? V momentkách: Bajkal, prosinec 1993, předvánoční „besídka“ s někdejšími žáky-nynějšími přáteli; do archu papíru, na němž je strojopis mé básně Svatováclavský chorál I, přibaluju jako součást novoročního přání – plátek tlačenky, kterou mi právě přivezl bratr Jiljí… Komplementárnost! – Jenže F. X. Halas, tchán Karla Mikuly, jehož rodině byla tato „nadílka“ určena, prý usoudil: „Pohanství!“ – U Svatého Václava, o pár let dříve; přecházíme z Bajkalu, já namol. Je zde, v okruhu svých svěřenkyň, vysokoškolský učitel Dr. Sparling. Když mu jedna z nich, má bývalá studentka, sdělí, kdo jsem, řekne: „He doesn´t look like teacher…“ U Hloušků, podzim 1998. Neučím už na gymnáziu, nebydlím už v Brně… Vítá mě okruh úsměvů: přátelé nadliterární. – Srdcem je buším!

Po více než čtvrtstoletí ses vrátil do rodného Opavska. Učíš na základní škole v jesenickém podhůří, v Mladecku. Čím jsi tam nešťasten, čím šťasten?

Základní škola mě zprvu frustrovala tím, jak málo z toho, co bych moh´ předávat, tam předávat mohu, a jak málo z toho, co tam předávat mohu, tam zůstává uchováno. – Po dvou letech se však zdá, že mé volání není na poušti: Slyším vzdálené ozvěny!
Nečekané a smiřující bylo setkání s hluboce vnímavou, básnickou duší čtrnáctileté Hany Špiláčkové; porota jedné regionální žákovské soutěže obešla přiměřené ocenění jejích básní s dodatečným vysvětlením, že z nich usuzovala na autorku zralého věku…
Opravdovým štěstím je pro mě v Mladecku hudebna vybavená přehrávací aparaturou včetně zesilovače: má soukromá koncertní síň, můj varhanní kůr na vršku kopečka, vysoko pod nebesy!

Při psaní odpovědí na mé otázky máš možná vedle sebe otevřenou láhev. Jak podle tebe ovlivňuje alkohol imaginaci a tvorbu?

Za sebe a empiricky: Do určitého, nevelkého množství alkohol imaginaci podněcuje, vytváří spoje, které se jako pěkné a trefné jeví i před střízlivým soudem. Nebývá jich ale mnoho. – Pokročilejší stadia opojení pak plodí verše, o nichž jsem sice ve chvíli jejich vzniku až extaticky přesvědčen, že vyslovují tosmrštěně-nejrozepnutější poznání, a zuřivě si na ně přísahám; po vystřízlivění je však většinou stejně zuřivě začmárávám. – Jen výjimečně se stává, že z nejzazších končin obluzení povstanou slova, jimiž už ani nejčistší vědomí nehne. – Některé texty mají zase vlastnost, že ať už vznikly v jakémkoliv stavu, mění svou podobu „tam a zpátky“, jak se je snažím v detailech dotvořit jednou s pomocí alkoholu a podruhé bez ní: a může jit třeba „jen“ o střídání dvou předpon u jednoho slůvka. Takže se skoro zdá, že konečný, „správný“ tvar básně by mohl být nalezen až v dvojstavu střízliva a opilosti, chá! – Co je mi ale na alkoholu nesporné: že je vcelku spolehlivý indikátor nejslabších míst v textech psaných za střízliva. A diktátor zkratky. Té nejkrajnější.

Na rozdíl od některých jiných autorů nejsou tvé knihy jakoby už předznamenány tvou katolickou konfesí. Jak vnímáš vztah víry a umění?

„Čím hlubší víra, tím vyšší umění“ – : a takové vyjádření vztahu se mi líbí, přestože (ne! protože) je matematicky (ne! schematicky) jednoznačné… Pravda však nebývá líbivá. Bojím se, že vyznávaná víra nutně brání tomu, abychom v básni, kterou chceme sdílet, sdělili pravdu o sobě celou. A poezie žádnou jinou pravdu nezná. A pravda, která není celá, není pravda. – Pokud jde o mé knížky.: nejenže nejsou mou katolickou konfesí předznamenány, ony ji místy popírají. Věřím však, že jejich „ateismy“, „blasfemismy“ (a vulgarismy!) jsou důkazy nejen o slabosti mé konfesní víry, ale také o nutkavé potřebě pravdomluvnosti a o tom,že co je bohaprázdné, je i děsuplné, byťsi smyslům libé.
A mohu věřit také tomu, že „Věřím“ je méně úplné než „Tak rád bych věřil úplně!“

Ke které své knize máš nejrozporuplnější vztah?

Jednoznačně k prvotině Nepokoj hodin. Co by zbylo, kdyby se z ní vyloučilo vše holanovské?… A horoucnost, z níž se, pokud si vzpomínám, rodila: tu skoro necítím! Zchrnul jsem já, nebo je odjakživa zchrnutá ona? – Když jsem v ní nedávno hledal básně, jichž bych se mohl zastat (před sebou samým) dnes, našel jsem jich pět (Noli tangere: zákon, Tečky, Šicí stroj, Nalezená báseň a 24.00). – Je mi jí ale líto, jako mládí, které v ní leží pohřbeno.

V poslední době píšeš ve vázané formě. Proč?

Možná se takto během 90. let prosadily mé muzikální sklony: vázaný verš a pevná básnická forma mi korespondují s harmoniemi a vypracovanou stavebností klasické hudby. U vázané básně snadněji podléhám (klamnému?) dojmu: „Tak to muselo být vyřčeno, jedině tak!“ – Nejniternější hudebnost je (vedle sémanticky kondenzovaných rýmů typu „každý sám“ – „bůhvíkam“ či asonancí typu „ad infinitum“ – „přítoky minut“) v některých řetězcích slov „hláskově instrumentovaných“; ty nejsou výsledkem přízdobného hračičkaření, mechanické kombinatoriky: zcela spontánně se odkudsi vynořily do vědomí a sugerují (vyjevují?) hlubinné sepětí zvuku a smyslu slov („Léto oblé jablko“, „strýček čert / v sněhu vysyk´ stopu“). – Proč jednu báseň napíšu ve verších volných a druhou ve vázaných, pořádně nevím, snad rozhoduje to, jaký je rytmus prvního zvukosledu… Představuju si (troufale), že podobně je hned na počátku rozhodnuto, ve které tónině napíše skladatel hudební dílo: „on to tak slyší“… (Položertem: vázaný verš je „dur“?)

Jak se díváš na stále častější příklon mladé generace k vázanému verši (třeba N. Holub, P. Čichoň, T. Reichel, O. Slabý, V. Rosí)?

Se sympatiemi! Kromě přirozeného puzení, daného tvůrčím založením, tu může hrát roli přesycenost obligátním volným veršem času minulého i potřeba dokázat (sobě i ostatním), že jak (v technickém smyslu) psali Velcí, tak umím psát také. – (K tomu všemu se totiž hlásím sám: „podle sebe soudím…“)

A jak se díváš na sílící vliv jakéhosi „existenciálního minimalismu“ v dnešní poezii (mám na mysli například P. Kolmačku, P. Hrušku, ale také V. Kučeru a nového P. Čermáčka)?

Rovněž se sympatiemi, přinejmenším pokud jde o základní přístup: k básnické tvorbě mi vždycky patřilo úsilí vyjádřit co nejvíce co nejpodstatnějšího co nejmenším počtem slov. V konkrétních případech je pak hodno pozoru, do které „existenciální dimenze“ se tímto minimalismem podařilo proniknout.
Budiž mi ale dovoleno zdržet se zde poměřování jmenovaných autorů z takto ultrasubjektivního hlediska a místo toho doložit svůj způsob minimalistického psaní trojmikrobásní Synáčku atd., která je existenciálním koncentrátem v poslední dimenzi mně dostupné:
„Synáčku v děloze! / Tatínku v truhle!“ (Volské oko, 1997)
„Synáčku v truhle! / Nitroděložní tatínku!“ (Na zdech stíny osik, 1999)
„Synáčku-tatínku / v úmrtním děložním lůžku!“ (Rodný hrob, rkp.)

Pravidelně jsi vždy pročítal literární periodika. Kterých kritických názorů si ceníš?

Těch, které vyplynuly ze silné empatie a jemné analýzy zároveň. Rozum i cit jásají nad interpretacemi, jaké podávají Jan Štolba, Milan Exner nebo Jiří Trávníček: to jsou spolutvůrci básnických světů! – S nadšením nad každým řádkem jsem ovšem četl, jak víš, i recenzní studii o tvém Sivém křiku od Pavla Hrušky! – Mojmír Trávníček mi zase imponuje tím, jak se (spontánně?) soustřeďuje na to „dobré“ v posuzovaném…

Jak vidíš vztah duchovního růstu a praktického života?

Můj duchovní život dorostl k svému úplňku, když mi bylo asi dvacet; poté již couvá, vzdor občasným pokusům zastavit to: kajícně-prosebný třídenní půst (totální, i od vody) o Velikonocích 1982 jsem zopakoval jen jednou, „víckrát ne“; četba Bishopovy knihy Den, kdy zemřel Kristus těsně před třiatřicítkou byla vroucí, nicméně neúčinná; absolutní abstinence od alkoholu trvala jen rok a půl… Praktický život? Obrovská koule vrhá obrovský stín.

Co se ti v tvorbě a životě nejvíce povedlo a nepovedlo, co tě zklamalo, co mile překvapilo?

Možná se mi povedlo několik básnických skladeb (převážně ve vázaném verši) a několik (ultrasubjektivně!) obsažných mikrobásní (převážně ve verši volném); jistě se mi však nepovedlo, oč bych stál nejvíc: velikostí básnické pravdy a krásy se aspoň na 50 honů přiblížit Holanovi. – Zklamalo mě (nerad to přiznávám) odmítnuté až pominutí sbírky Na zdech stíny osik kritikou; mile mě překvapilo, že některé mé verše mohou vzbudit pocity, z nichž se slzí.
Poštěstily se mi děti: žijí křesťansky dobře s opravdovostí a samozřejmostí, jakých jsem nebyl nikdy schopen; co se mi nejvíce nepovedlo, je udržet svůj život v celistvosti. – Zklamal jsem se sám v sobě: zaprvé (zanulté!) tím, že jsem nedostál manželskému slibu; a udivuje mě, že ti, jimž jsem ublížil, mě nezatratili.

---------------

Knihu Bubnování na sudy si můžete objednat na adrese adalbert.weles@centrum.cz (cena 75 Kč).


-aav- 11/29/2002

čtvrtek 28. listopadu 2002

Po včerejší Události pokračujeme v představování autorů připravovaného čísla Welesu.

Báseň pro tento den:

Tereza Riedlbauchová
DOPIS KAMILE


Neděle po tvém příjezdu je ze světla.
Mlčíš a cizí kraje vycházejí tiše z hranic.
A opět s radostí nasloucháš nám všem.
Mlčíš a moře ti uniká ze zad a z pat.
Slunce bezostyšně přilnulo k vlasům.
Mlčíš a pomalé staré kroky osahávají temena.
Maličký ptáček vzlétl z prachového oblaku.
Kužely zářivého prachu a v nich ticho.
Mlčíš a z bolesti prudce kladeš ruce po celém těle.
Zachycení úniku.
Tvá skrytost se zaleskne na ostří.
Ze světla a z hebkosti vyvržená vlno.

Weles 15,6
str. 7



-aav- 11/28/2002

středa 27. listopadu 2002

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . UDÁLOST

27. listopad by mohl leckomu připadat jako den zcela normální a běžný, kterým, konec konců, z jistého pohledu také je. Jenže pouze zdánlivě nepozorovatelná vesmírná pouť Země kolem Slunce nezačala s první vteřinou nanejvýš symetrického roku 2002, ale je věcí dávnou, pradávnou. S cyklickou pravidelností si tak každý den vrší v nadprostoru jedinečný obelisk, do kterého čas svým více či méně ostrým hrotem vyrývá své značky.
Na tom, který patří dnešku, si můžeme mimo jiné přečíst, že právě uběhlo přesně 60 let od ustavení jednoho z nejzásadnějších tuzemských uměleckých seskupení dvacátého století –
Skupiny 42. Pod její program se za dobu jejího téměř šestiletého trvání postupně podepsalo celkem 16 umělců: 7 malířů (František Gross, František Hudeček, Jan Kotík, Kamil Lhoták, Bohumír Matal, Jan Smetana, Karel Souček), sochař (Ladislav Zívr), fotograf (Miroslav Hák), 5 básníků (Ivan Blatný, Jan Hanč, Jiřina Hauková, Josef Kainar, Jiří Kolář) a 2 teoretici (Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík).
Při této příležitosti jsme Vám na stránkách Welenovin připravili malý profil.


--------------------
--------------------

…Má-li umění nabýt ztraceného významu v životě jednotlivcově, musí se vrátit k věcem, mezi nimiž a s nimiž [člověk] žije. Ale nikoliv jako k tématu, které je před uměleckým dílem a mimo ně. Odvrhlo-li repertoár starých, zmrtvělých témat, jak se ustálil v uměleckých druzích, nemůže jej mechanicky novou realitou nahradit, – zrestituovat staré druhy a skutečnost opět zneškodnit jejím zařazením mezi tradiční náměty jako pouhé jejich obměny. Nezbývá, než aby si ji vytvořilo: neboť skutečnost není na počátku uměleckého díla, aby jím byla upravována a zpracována, jest teprve na jeho konci. Umění objevuje skutečnost, vytváří skutečnost, odhaluje skutečnost, ten svět, v němž žijeme, a nás, kteří žijeme. Neboť nejen tématem, ale smyslem a záměrem umění není nic než každodenní, úděsné a slavné drama člověka a skutečnosti: drama záhady čelící zázraku.
Nebude-li toho moderní umění schopno, bude zbytečné.

Jindřich Chalupecký: Svět v němž žijeme. Program D 40, 1939-40, č. 4, 8. 2. 1940, s. 88-89, závěr

--------------------

Ivan Blatný
Krajina


Když nahlížíme večer na rubu nádražních čtvrtí
přes dvory s pavlačemi do rozsvícených kuchyní
Nějaká dívka sestupuje po točitých schodech
Naklání se a vylévá špínu do stoky
Zatímco v nedalekém hotelu stahují zatemnění
a zatímco míjíme už nové předměstské ulice
Nová nároží ohrad skladišť a hřišť s několika osamělými postavičkami
Osvětlenými plynovou lucernou jako na nějakém obraze Kamila Lhotáka
Z konce minulého nebo začátku tohoto století
S postavičkami
Které jsou už mrtvy ale o nichž víme že žily
Že právě v tomto
Dávno minulém nezaměnitelném a neopakovatelném okamžiku
Nesly po této ulici svůj osud
O kousek dál
Z továren jejichž brány se zavřely
Z obchodů jejichž zámky zapadly
A z kanceláří kde zbyla jen posluhovačka s hadrem a smetákem
Procházející dlouhou řadou prázdných a tichých místností
mezi psacími stoly a židlemi
Když nahlížíme večer na rubu nádražních čtvrtí
přes dvory s pavlačemi do rozsvícených kuchyní
Nějaká dívka sestupuje po točitých schodech
Naklání se a vylévá špínu do stoky
Na dlažbě průchodu se stěnou plnou plísně
Zelenou jako šíje holubů
Když nahlížíme večer na rubu nádražních čtvrtí do dvorů s pavlačemi
Nejeden příběh spěchá podél zdí

Zpátky nahoru uhlí Teď jsem jak polomrtvá
Od ševce boty Lístky Mlíko na zejtra
Ponožky nadranc v čem budou kluci chodit
Do Brna Sestra umřela Ano navždycky!
Ještě mně najdi ty klíče co spadly za plynoměr!
Zavři plechovou piksli vynes kbelík!
Ještě stěhování rýma zmatky neštěstí!
Ještě láska!
Kvůli těm hodinám prosím tě nezapomeň!
Tak podejte mně ten kufr děkuju sbohem
Uvař a sprav si svetr! Vytři pokoje!
Zatlučte někdo rakev!
Čtvrt kila Malý prádlo Ano navždycky!
Jestlipak usnu Vlaky
Vlaky se rozjíždějí
Zpátky nahoru uhlí Zpátky dolů!
Kvůli těm hodin… Jakási hudba… Jeď!


Zatímco rychlík bubnuje svá sbohem zahlédnu pod sebou
Skupinu nalíčených tanečnic a dva tři herce
Pokřikující na sebe v zahradní restauraci kolem budovy divadla
Dívám se na jejich mizející ryšavé paruky
Pohozené pak mezi bednami a kufry poblíž jatek
V rákosí zrezavělé sprchy a mezi kulisami
S nápisy RUSAL PROD DALI VÝROBY KOŘENÍ
Dává se do deště takže výkladní skříně se podobají
Světélkujícím rybám z podmořských pralesů
Je to sobotní večer z doby plynových lamp
Podivný nevýslovně teskný plášť z mlhy za nímž se táhne
Veliké hejno kouzel atmosféry
Je to sobotní večer z doby plynových lamp
Jako na nějakém obraze Kamila Lhotáka
Se somnabulní dívkou hledící na měsíc balon
Utkvělý bez pohnutí nad střechou tržnice
Veliký zlatožlutý kalich tvého květu ó noci
Ó noci blížící se na kočičích tlapkách ó hrobe ó spánku
Pod celou kupou zpuchřelých věnců pavlačí
Ó večere
Dávno dávno dávno teď právě uplynulý
Nezaměnitelný neopakovatelný večere
Zastav se vrať se vrať se vrať se mi v mé básni!

Duben 1944

Ivan Blatný: Tento večer (B. Stýblo, Praha 1945)

--------------------

6. února 1943
(…) Uměleckým procesem vzniká novotvar, není to jen reprodukce viděného, slyšeného, hmataného, cítěného, je to něco
nového. Malířství je proto tak obtížné, protože si musí pro předměty, které chce zobrazit, vytvořit zároveň celý prostor, ve kterém pak tyto předměty existují. (…)

František Gross: Z rukopisného deníku. In: Z. Pešat, E. Petrová: Skupina 42, Antologie (Atlantis, Brno 2000, s. 135)

--------------------

Jan Hanč
Sobotní večer


Venku mrazivá noc – je to už za Prahou
zebe zde více a také se více mlčí
na protějším kopci v perleťové modři měsíčné noci
zdvihá se nesčetnými světly operačních sálů
pavilon městské nemocnice
od mostu přijíždí tramvaj
připomíná prázdným ulicím vilové čtvrti
že dosud se žije
osamělost třeští zvířecí touhou
pomíjí dlouze bolestný záchvat
rezignace vystřídá škrcení
na terasách nemocničního pavilonu
námořník v černém cylindru
signalizuje na Petřín
DUŠE DRCENÉ ROZUMEM LÁSKOU
CITEM KOLOBĚHEM KRVE
NEPOVSTANOU RODERIKU ANI DNES
rozvalen v dřevěné lenošce
cylindr posunut do týla
zapaluje si obrovský doutník
ruka se nezachvěje
baví se vyfukováním chladně dusivého kouře
do polepených oken lidského očistce
kde v bezejmenných ulicích
chladnoucí lidé tisknou k sobě teplá břicha
v zoufalé snaze uniknout prostoru času a vidinám

Jan Hanč: Události (Literární odbor Umělecké besedy, Praha 1948)

--------------------

Za bílých letních odpolední oživuje vedrem obrovská černá modla na střeše sladovny v Podbabě. Marně však otáčí větrný hřeben její zelené přilbice obludnou rudou tlamu na všechny strany hrůzného ticha. Je němá, jako je němý hrob nebe… Trpělivý, věrný hlídač osudu cihlářských krajin pod sebou, krajin kopřiv, červeného a žlutého prachu, těchto až na kost zpustošených a nyní opuštěných klínů, v nichž se hnětlo a z nichž se rodilo nedaleké, bílé Město, neodvratně sem kráčející.

František Hudeček. In: Praha a okolí v obrazech členů Umělecké besedy. [Katalog výstavy.] Praha, Alšova síň Umělecké besedy 19. 1. - 14. 2. 1943, nestr.

--------------------

Jiřina Hauková
Variace na život


Říká mi, že bych měla jít blíž
a nebýt tak tvrdá, když nejsem:
kolikrát napsal mi: zlá –
když člověk mlčí, mlčí se zarytýma očima.
Ale tak cizí byl ten svět. –
Jsi plakát, jsme plakáty,
na kterých čtou se písmenka
tak vykřičená, jako když dveře otevřela:
„Žebroto, já vám dám vydírat!“
Když člověk mlčí, mlčí se zarytýma očima
a ten, který je blízko, stojí za dveřma,
vejít nemůže, vejít se bojí.
Ale kdo to ví, kdo to ví, dnes večer
je ticho bez tramvají a bez hesel,
to ticho, jež nikdy neselže,
když na věcech si žádá mlčení
a na lidech: ať odpoví.
Ale všichni jako by vstali na odchodnou,
já zůstávám s tím jedním,
který blízko stojí za dveřmi
a vejít nemůže, vejít se bojí.
Hodinu jsem tam už bloudila a prahl mráz.
Kam dál? Strach do mne spadával
a chtěl být dotěravý, jak ten,
kdo je mi cizí, dávno cizí
a jemuž člověk, aby nezradil se,
stále jen lhal a lhal.
A potom vidí znuděné večery ve dvou,
jedna lampa na druhou pokyvuje:
zhasni, ať nevidím ji, zhasni, ať nevidím ho.
Jdou raději – do koncertu,
pečlivě zapíná jí knoflíčky,
ať nic neopomene z navyklé obřadnosti,
třebas by jednou prozradil se
a říkalo by se nahlas, že ji nemiluje.
Když člověk vidí ta rána malátná,
čekající, kdo dřív vstane a odejde
a na celý den pozdrav s šálkem hořkého čaje.
A ten, který stojí za dveřmi,
vejít nemůže, vejít se bojí.

Na podzim za sklem kavárny
spadalo tolik listí, vody,
tolik tváří přešlo
a pořád sázeli jsme jen na ten Život,
který přijde jednou krásný
(skrčeni ve výklenku za kamny).
Zhasli světlo. To štěstí,
kdyby snad náhodou někdo…
Říkáte: vydržme do zimy.
A letos bude nejkrutější.
Střezte se ledového pokoje!
I člověk nejbližší je v něm tak cizí.
A ten, který je blízko, stojí za dveřmi,
a vejít nemůže, vejít se bojí.

Jiřina Hauková: Cizí pokoj (Symphosion, Praha 1946)

--------------------

Jednou za pochodu noční Prahou (a k tomu zatemněnou) jsme s Františkem Hudečkem narazili na světélkující rybu. Byla to kostra slanečka, která zářila modrým světlem jasněji než neon.

Kamil Lhoták: Výtvarné umění 17, 1967, č. 3 str. 123

--------------------

Josef Kainar
Vozidlo


Vozíček s mrzákem strkají dopředu
Jeník je chlouba rodiny
Nikdy si ani nezasteskne

Koupili jsme mu gumové obruče
Jezdí si jako pán
A jaký je bystrý

Jen když má močit To víte to je ta nesnáz
Ale on vždycky
Jako by se za to omlouval

Vozík na kuličkových ložiskách
Tiše se pohybuje po nábřeží řeky

Oči v klasicky krásné hlavě
Mladého mrzáka
Tiše se pohybují po lidech

Pán s paní se zastavili u mostu
Ona má něco v ústech
Saje stéblo trávy
Utržené za této procházky
Muž je jistý i v tom co ještě neví
A usmívá se na ni

Jak často jezdí za námi
Neslyšná vozidla

Josef Kainar: Nové mýty (B. Stýblo, Praha 1946)

--------------------

10. prosince 1943
Nezapomínat na starý poznatek o vegetativnosti městské krajiny. Tady někde by snad bylo možno navázat na surrealisty a hlavně na Maxe Ernsta.
Městská krajina se skládá z jakéhosi „hemžení“, záření“, „prostupování“, „požírání se“ a má charakter vegetace, spolu s charakterem jediného velikého stroje.
Pokud se vyskytne figura, měla by být pojata jako součást tohoto stroje – vegetace.


Jan Smetana: Z rukopisného deníku. In: Z. Pešat, E. Petrová: Skupina 42, Antologie (Atlantis, Brno 2000, s. 193)

--------------------

Jiří Kolář
14. březen


AŽ O PŮLNOCI ZMLKL ZPĚV

a klavír přestal setřásat z noci svůj chléb.
Světlo plné tajemství
klouzalo po střechách
a padalo jako vodopád na spící dlažbu.

Oblekl jsem se,
sklidil ze stolu nedotčený papír,
uložil knihy,
které jsem v poledne přichystal,
snědl zbytek jídla,
naposled umyl ruce
a zapálil cigaretu,
ale sešel jsem do druhého patra
a vrátil se.

Vyndal jsem opět knihy a papír
a otevřel okno.
Nesmírné stříbro
padalo na věže a dvory.

Jiří Kolář: Dny v roce (Fr. Borový, Praha 1948)

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . UDÁLOST



-aav- 11/27/2002

úterý 26. listopadu 2002

Od 17 hodin nás dnes čekal tvrdý šéfredaktorský souboj mezi Welesem a Tvarem... Kdopak asi bude večer šustit štěstím?
(No tak nic... Po vsetínských Textech další vyškolení z produktivity...)

Báseň pro tento den:

Martin Šindelář
Hermafrodit ve tmě


Přikrčená postava.
Představa přitulená ke zdi
v přítmí petrolejové lampy.
Stín chudokrevné hvězdy
přežvýkává přítok
úzkokolejné Kampy.

Už tryská z víček výtok
rozteklého cínu,
činu zarytého v pažbě
onoho mýtického stroje.

Tu hermafrodit počal rodit
okosticí bolavého klínu
ryzí, úpěnlivý cit.
Třpyt na prošlápnuté dlažbě
zčeřeného nepokoje.

Weles 15,6
str. 40



-aav- 11/26/2002

pondělí 25. listopadu 2002

Báseň pro tento den:

Tomáš T. Kůs
podvečer


kulhá se k slavnostem
černý fábor samoty
mezi podlažími hrají cizí orchestry

to shora utržený hřebec pračky
a pokud se výletem k lednici čeří
zimní potok škraloupem ledu
rázem v loďce hvězdice kry

to nezvedaný telefon odvedle jak maratónský běžec
a jediné mé přání cíle
nedůvěřuji pochybnostem o venkovním ale
vnitřním světě
nedovolím si být bezstarostným domovníkem
v činžáku vlastního srdce
nejistý fond oprav se vytrácí co den
a je tu večer… proč
proč rána z milosti nevychází nikdy
v potřebnou chvíli
se dát komu se vnutit do pavučin
taktak schoulím hlavu
v objetí elektrického proudu
ve zdech
zakletý šedý plaz
strnulých hadích očí jazyků šeptavých
odmávána příliš zdlouhavá pouť k ránu
nesčetné objížďky vždy šelestící celou
jak se píše
s-rd---eční------ar-yt-mie- --- -- -- --- -

Weles 15,6
str. 37



-aav- 11/25/2002


pátek 22. listopadu 2002

Stejně jako minulý pátek máme pro vás na víkend připraven příspěvek nebásnický.
I když... posuďte sami.

Každá literatura je svým způsobem regionální
Původní verze emailového rozhovoru Radima Kopáče s Vojtěchem Kučerou pro kulturní magazín UNI, červen 2002; mírně pozměněno vyšlo v UNI 7/2002

Weles má podtitul “Vendryňský poetický magazín”. Proč si tak zakládáte na sepětí s místem?

Ve Vendryni to před lety všechno začalo. Počátkem 90. let se v místním hostinci Czytelnia konaly čas od času tzv. Rockluby. Organizovali je tehdejší studenti polského gymnázia v Českém Těšíně, večer byl vždy věnovaný jedné hudební skupině. Po určité době pronikly zprávy o této akci taky na český českotěšínský gympl, takže se nás tam jednoho krásného dne několik vypravilo. Na večírku věnovaném Beatles jsem se seznámil s jedním z organizátorů – Bogdanem Trojakem a, jak se ukázalo později, bylo to pro nás oba setkání podstatné. Oba jsme tehdy psali a když jsme v roce 93 odešli studovat do Brna, mohli jsme se literaturou doslova uhmatat. Když jsme pak po dalších několika letech začali vydávat Weles, ukotvili jsme ho tam, kde nám to připadalo přirozené, tedy ke kořenům. Druhá věc byla ta, že jsme si řekli, když můžou vycházet literární časopisy např. v Praze, Brně nebo jiných městech, proč by jeden nemohl vycházet taky ve Vendryni? Alespoň tak můžeme zvýraznit region, odkud pocházíme. Těšínské Slezsko za to rozhodně stojí! Poslední zhruba dva roky však fakticky vycházíme v Brně.

Jakou má poezie ve vašem regionu tradici? Psala básně generace vašich otců, dědů, pradědů? Cítíte potřebu na ně navazovat?

Podle mého soudu vždycky byl někde někdo, kdo psal. Ať už básně, povídky, romány, cokoli. Nejinak tomu bylo i zde. Vzhledem k tomu, že Těšínsko je v naší zemi jediná oblast kontinuálně osídlená národnostní menšinou (žije zde cca 30 tisíc Poláků), má tato minorita své zastoupení (a nikoli malé) i v literatuře. Ze starších zmíním jména jako Władysław Sikora, Jan Pyszko, Wilhelm Przeczek, z Jaworzynky na polsko-česko-slovenském pomezí pochází rovněž Jindřich Zogata. Z mladších potom Janusz Klimsza, Renata Putzlacher anebo Jacek Sikora. Pokud jde o nějakou návaznost, v prvním čísle jsme se přihlásili k časopisu Modrý květ, který v letech 94 a 95 vydávali ve Frýdku-Místku bratři Petr a Ivan Motýlové a který z různých důvodů vycházet přestal. Měli jsme pocit, že je to škoda, takže jsme se v tom, co započali oni, snažili v rámci svých možností pokračovat.

Proč se u vás příliš nenosí próza?

Protože nemá pruhované kalhoty… Ale vážně. Začali jsme vycházet proto, že jsme chtěli tisknout básně, próza se objevila záhy a přirozeně a dodala magazínu další rozměr. V každém čísle počínaje snad trojkou publikuje vždy jeden, někdy i 3-4 prozaici. Oproti poezii je to samozřejmě méně, ale myslím si, že prózy je méně i celkově, pokud vezmeme v úvahu celkový objem psaní.

Myslíš, že regionální literatura může oslovit někoho jiného než čtenáře ze svého regionu? Čím?

Myslím, že může. Teď jde o to, co to taková regionální literatura je. Každá literatura je svým způsobem regionální. Jde o to, aby byla napsána tak, aby hranice svého regionu překračovala, aby prvoplánově nesměřovala pouze k omezenému kruhu potenciálních čtenářů v rámci určité oblasti, ale aby se stala literaturou z regionu, z určitého místa, literaturou, která chce oslovit kohokoli kdekoli…

Co může česko-polské pomezí nabídnout české literatuře? Čím je oblast vendryňsko-českotěšínsko-třinecka tak výjimečná, že si zaslouží vlastní časopis? A při něm i vlastní nakladatelství?

Regiony tady nejsou od toho, aby si něco zasluhovaly a časopis už vůbec ne. Weles tady prostě je a stejně tak může být kdekoli cokoli jiného. Zaslouží si Kunštát dvoumetrové Masarykovy boty, Tasov Demla, Bystřička Texty, Praha Hradčany? Všude je něco, na co stojí za to upozornit, jde jen o to, jestli, jakým způsobem a kdo to udělá. My jsme udělali Weles a, jak se zdá, „jakási Vendryně“ teď vrtá hlavou rozhodně více lidem, než třeba před deseti lety. A co může česko-polské pomezí nabídnout české literatuře? Konfrontaci kultur, krásnou i zdevastovanou přírodu, ale především lidi, kteří se zde rodí a jsou tím vším ovlivňováni, poznamenáni, a já tvrdím, že především obohaceni. Málokdo si to však uvědomuje, což je podle mě škoda. Umožní to člověku dívat se na skutečnost jinak, jaksi zespoda, shora i z boku zároveň. Ostatní pak už je věcí literatury jako takové.

Do jaké míry je ta literatura ještě česká a už polská? A propos: Je nějaký zásadní rozdíl mezi poetikou polského a českého básníka? V čem k sobě mají blízko?

Máš teď na mysli texty psané místním nářečím ponaszymu? V něm hraje kromě češtiny a polštiny významnou roli ještě němčina. Dalo by se říct, že právě díky němčině ponaszymu nerozumí ani klasický Polák, ani klasický Čech. Je to nářečí vskutku hraniční. Pokud jde o poetiku, myslím si, že se až tak moc neliší. Poláci jsou možná trochu více národní, což je dáno jejich minulostí a také více používají humor, mladší generace jsou si podle mě blízké tím, že vrátili poezii na zem, ke konkrétním věcem a prožitkům. Nemyslím si ale, že bych byl až takovým znalcem polské literatury, abych mohl vznášet nějaké obecnější soudy…

Vendryně nemá daleko ani k hranicím se Slovenskem. Slovenské autory ale v časopise skoro netisknete. Jejich poetika je Welesu vzdálenější než ta polská?

Z počátku jsme Slováky opravdu netiskli, ale postupem času se to změnilo. Ve dvanáctém čísle byl blok poezie věnován veršům sedmi mladých slovenských básníků, ve třináctce psal Petr Hrbáč recenzi na deset slovenských básnických sbírek, čtrnáctka přináší v bufetovém pásmu mj. povídku V. Kanise Most. Jde o to, že s polštinou a s polskými básníky jsme byli v polovině devadesátých let mnohem více v kontaktu, byli přirozenou součástí našeho (literárního) bytí. Nejedná se tedy o nějakou rozdílnou poetiku, ale o blízkost v určitém prostoru a čase, blízkost, která reaguje na vnitřní i vnější podněty a na jejich základě se vyvíjí.

A kdo má ve Welesu úplně zavřená vrátka jsou básníci z Prahy. Anebo se mýlím a ona moravská řevnivost vůči Praze ve vašem případě neplatí?

Nehrajeme fotbal, tudíž ani nekopeme proti někomu… Mám pocit, že tady (a nejen zde) je z Tvé strany patrný jakýsi antipražský komplex. To, že by byli básníci z Prahy těmi, kdo má ve Welesu úplně zavřená vrátka, není pravda. Tiskneme lidi z Prahy, i když asi v menší míře, než autory odjinud. Rozhodně ale nejde o nějakou cílenou diskriminaci (ve Welesu dosud „z Pražáků“ publikovali např. Š. Balík, O. Macura, P. Maděra, E. Murrer, J. Straka, M. Šanda, M. Toman, v 15. čísle – pokud vyjde – by se měly objevit K. Pastrňáková, T. Riedlbauchová). Spíše je to dáno tím, že zaostřujeme jinam – mimo centra: Severní Čechy, Šumava, Valašsko. Morava je dominantní logicky, žijeme tady, máme tu zázemí, kořeny… Já nevím, ale představa, že by někdo v médiích vystoupil s tím, že netiskneme autory třeba z Plzně, mi přijde absurdní. Praha tuto potřebu kupodivu má…

Na druhou stranu, přijde mi, že právě tvoje poezie je mezi moravskými autory nejvíce ovlivněná Pražáky: Hančem, Kolářem, Zábranou. Není to svým způsobem dezerce?

Dezerce odkud? Kam? Proč? To mám být jako zatčen?

Co však nenacházím ani u tebe, ani u žádného jiného moravského autora, to je humor. Nanejvýš tak ironii, ale především vážnou tvář. Proč se moravský básník nesměje?

Ale směje, jenže ne v básních… Na druhou stranu nevím, do jaké míry či hloubky a kde pátráš, ale já několik jiných moravských autorů, kteří ve svých textech s humorem pracují, znám. Momentálně mě napadají M. Holman, P. Preisner, J. Slovák, přímo excelentní je v tomto směru Jakub Grombíř… Vím, jaké to je, se při čtení básně smát, ale raději se usmívám. Je něco úžasného při čtení pociťovat radost! A tu můžu cítit i tehdy, když báseň vůbec směšná není. Je to jako se ženami: smějeme se na ně nikoli proto, že jsou směšné, ale proto, že jsou krásné…


-aav- 11/22/2002

čtvrtek 21. listopadu 2002

Tato báseň tajemníka Welesu Bogdana Trojaka sice v připravovaném čísle nebude, ale možná někdy příště...


Bogdan Trojak
Balada o nepeřeném šípu

s epilogem za účasti letce Otta Lielenthala a astronauta Georgese Melièse

Místo: Morava
Čas: neurčitá devadesátá léta dvacátého věku


I

Ponurý večer. Pole

Vinohradník Gustav Hvězda vypráví šumickým muzikantům:

Ponurý den. Drahoš jde polem v holinkách.
Nahý jak stvol jde polem.
Oděn jen do blan, co rostou na plodnicích blouznivých hub.
Za ním je hospoda a nad ní voní
badyánová hvězda.

Včerejší měsíc,
luna jak pšeničný klíček,
ještě tu není a možná nebude.

Jde polem.
Svazkem tuctu márničních myší točí nad hlavou.
Snad chtěl by rozehnat povětrnou Temnotu,
k níž jiní chlapci stoupají na březových chůdách,
bodají ji do třísel pomočenými cípky prostěradel
a potom pro tenátko její pánve rozejdou se s matkou.
Vždyť její klín je rozevřen
jak řasnaté oko vymalované na přídi helénské veslice!

Však Drahoš nemá matku.
Drahoš tkví ode vždy ve své temnotě.
Teď si ji rozsvěcí mezi věžicemi šťovíků knůtkem zlaté moči
a hned je vidí, ty božské ožungry,
co v baňatých okarínách létají pod bobtnajícím mrakem,
na spodních palubách vaří si v kmínové vodě boby
a okénečky v hliněném trupu hledí na jeho dlouhé rozložité nehty
("jak víka na truhlu" včelař Zbořil vždycky říkal),
na ty paznehty, které se chvějí, když nemůžou zatočit
prožitým žitem ve sklínce.

Nahý jak stvol jde polem,
před každou bulvou hroudy se stydí,
stydí se ticíckrát a po tisící prvé.
Motá se tu jak nepeřená střela,
vzpomínka z dětství vláčí ze strany na stranu:

(Drahoš v Drahošově hlavě)

Zlá noc. Já v trní trnu.
Kos klove mločí skvrnu.
Srdce se chvěje. Zima mu je.

Kdosi se ke mně prolamuje...

V tom cestu zastoupí zploštěnec:
žlutavý scvrklý oškvarek,
zlý vykloubený amorek tu stojí.
Z toulce mu trčí ocasní ploutve láčených ryb.
Drahoš ho čekal.
Ten netvor si poskočí, zatočí se na patě
a ze záňadří vytáhne vozembouch,
který se sluší popsat:

1x snímací sklíčidlo s ozubeným věncem,
v něm pevně uchycený žlutý prasečí kel,
2x činely ze dvou očouzených puklic:
jedna z nich bývala poklopem nad vchodem do předpeklí,
druhá pak diskem z gotického orloje.
4x zvonečky obětních beránků,
fáborky, pentle z pijavic a roupů,
na špici vetknutá zrzavá hlava fexta!

„Kam ideš“, zaskřípe amor
„Du sa zabit, ty kurvo“
„Tak di“, bouchne vozembochem o jílovou hroudu,
„Nikdo ťa litovat nebude,
si dobrý akorát k temu, abys vápnem svých hnátů vybílil hrob!“
„Eště budete mými kostmi hrušky srážat!
odsekne napůl huby Drahoš
a jde proti skrčkovi,
ten hbitě uskočí
a víc ho vidět není.

Drahoš jde polem,
už táhne vinohradem
Drahoš si šeptá, vyšeptáva:

Zlapejte lišky, lišky maličké,
jež škodu dělají na vinicích,
poněvadž vinice naše kvete.

Zlapejte matky, matky naše,
ať nelehájí s otci našimi.
Kéžby se nenadechly duše naše!

Drahoš jde polem,
pak táhne vinohradem,
teď míří k lemu lomu.

A to už se chystá moravský Hermés,
co povede Drahoše do podsvětí,
ústa má mastná
potřená husím křídlem,
v kloboučku paví kosárek,
dojídá koláček s dobře povařeným povidlem.

Drahoš ční nad útrobou pískovny,
shýbá se nad ní jak nad taléřkem prdelačky,
„černá jak kriv z vepřa“ mumlá
a neví si rady,
neví jak letět.
Nezbývá než zahulákat na poslíčka bohů:

Létavče Herme!
Bičíky spolu se sperme,
ať je dnes obzor jizvami rozsvícen!
A pak mi už konečně poraď,
vždyť jsem jak zmodralá viničná hora
zamknutá na přezku
z tvého střevíce!

Hermés třepetaje okřídlenými patami v černojícnu lomu:

Drahošu, nechcu sa pobit,
skoč důle a poletíme spolem,
pújčím ti jednú sandálu,
za ruce vezmeme sa!

Drahoš to slyší, ozvěnu slyší,
ještě si ´posled přihne s náprsní-ploské
a potom se slovy
„hrubá hruda sa tu svalí!“
odrazí se ze zubaté hrany
a padá do temnot.

Tu božský posel bere jej za ruku,
bronzovou okřídlenou škorni
nazouvá na chlapskou patu,
aby se ve dvou stoupalo stmíváním.

Skřípání pérek doznívá nad hospodou,
kde voní badyánová hvězda
a vyšel měsíc,
jak pšeničný klíček.


II

Epilog v měsíční brázdě


(Otto Lielenthal a Georges Meliès sledují z Měsíce Drahošův skok)


Otto Lielenthal:

Klín stydkou kostí klinká,
když smrt konejší muže:
je na nit nyní zúžen,
ač třepil se už v plínkách.

Meliés:

Jsme kojenci, co zpychli!
Jsme úmrlci. A jací!
Náš rubáš děti spíchly
ze šňůr, na nichž se pouštívali draci!

Konec

bogdan 11/21/2002


Jak jsme se dozvěděli od našeho přítele Jakuba Grombíře, "hodiny zčervenaly také v Olomouci - je to nějaká reklama na Oskara. Ještě že je nesponzoruje pohřební služba, to bychom viděli úplné ....." (Ano, přesně to.)
14:46... Zrudnutí hlásí také Kateřina Bolechová z Českých Budějovic...

Báseň pro tento den:

Ondřej Slíva
Výhybka času


Věčně ospalá
noc se na chvíli rozvášní
zrychleným tepem kolejí,
když myšlenky sviští nádražím.

Kovem na kov a jiskry
oheň z drátů strojí,
výhybky času
z dásní skřípou dokola tu svoji.

Věčně vášnivý,
jedině ztiším bušící dvojkolí,
když mě nadnesou
síly magnetických polí.

Weles 15,6
str. 30



-aav- 11/21/2002

středa 20. listopadu 2002

Weles 15,6 je připraven ke druhým korekturám, pokračujeme v představování jeho autorů.

Báseň pro tento den:

Vojtěch Štětka

nejenom v průvanu, ještě i o patro výš
jsme cítili závany větru
kdosi navrhnul bouře
nebylo přijato –
střihli jsme si
ven se vypotácel nejbledší chlapec s nej-
nepřítomnějšíma očima
držela jsem ho na šňůrce
pak se přetrhla…
znovu jsme losovali
před dveře vyhodili neohrabaného tuleně
zoufale naříkal
a tleskal ploutvemi o sebe
pak se šňůrka přetrhla
Indiáni šli, býci i kozorozi, předposlední
i labuť
a pak zůstali jen oni a já.
šňůrka byla krátká na podání ruky.
není to bouře?

ano ano ozývalo se ze všech stran s úle-
vou to bude bouře
to bude najisto bouře –

Weles 15,6
str. 20



-aav- 11/20/2002

úterý 19. listopadu 2002

Báseň pro tento den:

Kateřina Bolechová
x x x


– Taky bereš –
– Taky –
– A co? …neurol? –
– Taky –
– Vidíš taky bere… neurol –
mávla rukou přes stůl
na svého muže
– Jeho bolí záda kolena hlava –
doktor říkal
– Lepší to nebude –
Jde o to aby se s tím
člověk smířil
Ale pod slunečníkem
zahradní restaurace
se nám nějak nechtělo
do toho smiřování
I když
pryč je doba
kdy jsme si mysleli
že hemeroidy
mohou být třeba souhvězdí

Weles 15,6
str. 19



-aav- 11/19/2002

pondělí 18. listopadu 2002

10 vteřin ticha!

Koncem října jsem se společně s dalšími šesti básníky (a básnířkami) zúčastnil besedy na téma „Cesta sbírky mladého autora od napsání k vydání“, kterou pořádali redaktoři Čajovny Českého rozhlasu 3, stanice Vltava. Součástí večera byla i autorská prezentace básní přítomných tvůrců. Pořad byl odvysílán ve formě dvouhodinového pásma v pátek, 15. listopadu, večer.
Budu osobní… Člověk by si řekl, že pokud bude sám vystupovat jako interpret svých básní, nemůže se nic stát a všechno bude v pořádku. Tam, kde má být text čten rychle, bude čten rychle, tam kde má být čten pomalu, bude čten pomalu, tam kde mají být pauzy, budou pauzy. Jenže! Výsledná podoba mé prezentace, tak jak byla na Vltavě odvysílána, je naprosto nepřípustná. To, jak bezcitně a arogantně byly vystříhány pauzy mezi jednotlivými texty, je neomluvitelné (pomlky mezi verši byly několikanásobně delší, než „pomlky“ mezi básněmi!). Celá věc je o to bezvýchodnější, že prezentované básně byly bez názvu.
Vysílací čas je drahý. Je potřeba v něm vysílat reklamy, je potřeba v něm vysílat sáhodlouhé zdvojené úvody a závěry komentátorů. Je ale bezpodmínečně nutné protestovat a bojovat za ticho kolem nás, je nutné bojovat byť i za jedinou vteřinu (málo!) ticha za každou básní, aby se tato mohla vznést, vydechnout, aby posluchač měl čas ponořit se do ní, z ní vystoupit. Lavinou, lavinou, lavinou toho nikdy dosaženo nebude…

Vojtěch Kučera



Báseň pro tento den:

Peter Cibák
Spánok pod klavírom


Len z času na čas
počuť plač od starého klavíru

suché slzy dopadajú na klávesy
v tichej symfónii

bez rytmu!
v substancii proti-hlasu
vibrujú celou miestnosťou

treba sa stiahnuť z kože!
odhaliť vnútro až po okraj zvuku

tá hra aj občas zmĺkne
utíchne vo vrstve prachu!!

Weles 15,6
str. 28



-aav- 11/18/2002

pátek 15. listopadu 2002

Pokračujeme v představování autorů připravovaného čísla Welesu.

Próza pro tento víkend:

Milan Orálek
Jak se chytá medvěd

(Úvod delšího textu)

TEN SEN BYL VELMI KRÁSNÝ. Jiřímu se zdálo o Olze. Vzrušeně sebou házel a slastně se usmíval. Prováděla s ním věci tak bizarní, že nejít o sen, musel by se strašlivě červenat. Jenomže právě když byli v nejlepším, zaburácel odkudsi shora hluboký mužský hlas: „Vstávej!“
Dívka zmizela, snová rozkoš skončila, jako když utne.
„Tak, sakra, vzbuď se,“ přikázal hlas a Jiří otevřel oči.
Nad ním stál Bittner. Vypadal jako fúrie. „Dobré ráno,“ pozdravil Jiří rozespale, mna si oči. Seděl tam jen v trenýrkách, hubený, rozcuchaný, s otlačenou tváří.
Bittner na něj bez úvodu vyjel: „Jak jste si to mohli dovolit? Slyšíš, na co se ptám?“
„Co... dovolit?“
Rozkacený Bittner jako by ho neslyšel: „Myslíš si, že mě můžete jen tak obejít, co? Tak to se šeredně mýlíš! Tohle vám neprojde!“
Jiří stále nerozuměl. „Promiňte, pane doktore, ale co vás tak rozčililo?“
Bittner zrudl. „TY,“ zařval. „Ty a ta coura! Skoro dva měsíce je v Beskydech medvěd, dýl než měsíc ho vy dva sledujete a mně neřeknete ani ň. Ani jedenkrát jste se na mě neobrátili, ačkoli jsem zoolog! Všechno děláte po svém a podle toho to taky vypadá. A dneska jsem si v novinách přečet, že na něho chcete nastražit past. Tohle už je opravdu moc! Co si o sobě vy dva vůbec myslíte? Hlavně ty! Kolik je ti let? Cos vystudoval? Jak dlouho jsi tady?“
Jiří se nadechl, aby mu to vysvětlil, Bittner však o žádné vysvětlení nestál.
„Tohle jste fakt neměli dělat!“ zavrčel nakonec a práskl dveřmi.

MÍSTNOST, KDE JIŘÍ POSLEDNÍ DOBOU PŘESPÁVAL, byla jeho kancelář v podkroví budovy Správy CHKO Beskydy. Neútulný, špinavý prostor, původně sklad. Stěny oprýskané, namísto lustru žárovka. Podlahu pokrýval starý, sešlapaný koberec, přenesený sem z chodby. Kromě pohovky, rozvrzané židle, stolu a umývadla tady nebylo už nic. Vše stejné jako před rokem, kdy sem nastoupil. Několikrát se pokusil dosáhnout nějaké změny, ale ať žádal o cokoli – o počítač, o záclony nebo o skříň –, nepochodil.
S námahou vstal, opláchl se, oblékl, do hrnku na podlaze ponořil spirálu a uvařil si čaj. Posadil se na židli a opřel nohy o parapet...

MEDVĚD SE OBJEVIL V BESKYDECH ASI PŘED MĚSÍCEM, na začátku června. Samozřejmě to způsobilo senzaci. Když však zabil první dvě ovce, nadšení opadlo. Brzy k nim přibyli králíci, slepice a další ovce. Šéf správy rozhodl, že někdo od nich musí sledovat medvědův pohyb a evidovat způsobené škody. Protože zoolog Bittner byl v té době na dovolené, dali to na starost Jiřímu. Deset dnů běhal po valašských horách, odléval a fotografoval medvědí stopy a vyslýchal osoby, které se s šelmou setkaly, aby zjistil, jak vypadá a pochopil, proč se chová tak abnormálně. Od sedmdesátých let přicházeli medvědi do Beskyd každoročně a občas některý z nich někde způsobil škodu, žádný však neškodil v takové míře jako tenhle ničema.
Potom co poblíž Vranče vylekal několik houbařů a nad Lhotou sebral silničářům maso přímo z rožně, zavládla v kraji panika. Lidé ze samot se báli pouštět děti do lesa a chodit do zaměstnání; v lesích hnily maliny a ostružiny, na naléhání vystrašených rodičů bylo zrušeno několik letních táborů. Na správě denně vyřizovali desítky telefonátů: turisté, vylekaní zprávami v novinách a televizi, chtěli vědět, zda je v horách bezpečno a zda mohou přijet na prázdniny. Jiří se bavil: Na Slovensku mají medvědů kolem osmi set a nevěděl o nikom, kdo by se před cestou do Tater telefonicky ujišťoval, že ho nesežerou.
Myslivecké spolky, jejichž členové hořeli nedočkavostí si zastřílet, prohlašovaly, že nejlepší by bylo nebezpečnou šelmu zabít. Proti tomu protestovali ochránci zvířat: „S medvědem bychom se měli naučit žít. S tím, že nám občas roztrhá pár ovcí nebo micáků, se nedá nic dělat.“ (Ochránci zvířat žili ovšem převážně v panelových domech uprostřed měst a ta medvěd nenavštěvoval.)
Jako většina lidí ani Jiří to velké, skoro pohádkové zvíře ve volné přírodě nikdy neviděl. Pochopitelně by si přál, aby v Beskydech zůstalo, jenže pro tohoto medvěda tady, jak se zdálo, asi nebylo místo. Anebo pro medvědy vůbec? Ať tak či tak, s tímhletím museli něco udělat.
Jeho milovaná kolegyně Olga přišla s článkem o „cepování“ medvědů gumovými projektily, který objevila v kterémsi odborném časopise. Medvěd dostane jednu dvě rány a už se na místě neukáže. Přizvaný expert, prof. Diviš z lešenské zoo, však nesouhlasil: „Jistě mu brání v lovu nějaký handicap. Nebo možná uprchl ze zajetí. Gumové projektily by nic nevyřešily. On prostě nemůže ve volné přírodě zůstat. Myslím, že nám nezbývá nic jiného než ho lapit.“
Aby mohli s odchytem začít, potřebovali několik povolení z ministerstva a náležitě upravené bedny, odchytovou a transportní; ty poskytla lešenská zoo. Nutné úpravy provedli ochranáři z Bystřice, pod vedením Zdeňka Jakubce. Práce byly téměř skončeny, zbývalo jen vybrat pro pasti vhodné místo a počkat na zmíněná povolení.

JIŘÍ DOPIL ČAJ A SKOČIL SI PRO NOVINY. Regionálky věnovaly medvědovi celou třetí stranu. Vsacké listy přinesly rozhovor se Zdeňkem Jakubcem, jenž „soudil“, „myslel si“, „předpokládal“, většinou to, k čemu dospěl prof. Diviš.
Jiří se ušklíbl. Jakubec a tisk, to byl námět na humoristickou povídku. Jeho potřeba publicity je neuvěřitelná a agilnost, s níž ji ochranářům a sobě zajišťuje, přímo ohromující. Ať jeho lidé dělají cokoli, Jakubcovou zásluhou u toho nikdy nechybí hejno reportérů. Někdy se z novin a oblastní televize zdá, jako by v kraji nikdo jiný nic nepodnikal.
Téma medvěd začalo Jiřího brzy nudit, a tak nalistoval sportovní rubriku. V té chvíli zazvonil telefon – Jakubec. Oznamoval, že s prací na bednách budou hotovi dnes večer, takže by je měl Diviš, který má jako jediný z nich s odchytem velkých šelem praktické zkušenosti, přijet zkolaudovat.
„A kromě toho jsem se na zítřek domluvil s televizí,“ dodal jen tak mimochodem. (Jiří zvedl oči.) „Přijedou si ty bedny natočit a Vladimír by jim k tomu měl něco říct. No jasně, jen ať se o tom ví!“

SOTVA ZAVĚSIL, ROZDRNČEL SE TELEFON ZNOVU. O slovo se hlásil medvěd.
Požádal Olgu, aby jela s ním. „Budu potřebovat pomoc se sepisováním těch škod,“ řekl s umně předstíraným zoufalstvím, čímž ovšem na dívku nezapůsobil. Souhlasila až po dlouhém přemlouvání. Dobře věděla, proč ji chce vzít s sebou doopravdy. Jiří opravdu potřeboval pomoc, jenže s něčím úplně jiným... Už rok o ni intenzívně usiloval. Někdy jí bylo jeho obletování vcelku příjemné – třeba když jí nosíval květiny nebo psal roztomile chlapecké líbesbrífy. To, že chodíval na tytéž plesy a zábavy jako ona a tam ji pak žárlivě střežil a nenávistným pohledem probodával každého muže, který se k ní přiblížil (a nebylo jich málo), se jí už tolik nelíbilo. Celkem vzato ho však měla ráda, vážila si jeho zásadovosti a stála při něm proti přezíravým a nafoukaným kolegům na správě. Jako ženu ji nicméně nepřitahoval. Její temperament a nevázanost se s Jiřího suchou povahou a evidentní potřebou vážného, trvalého vztahu moc nerýmovaly.

V HRUŠOVĚ ZA KOSTELEM odbočil a po špatné cestě pokračoval asi pět kilometrů údolím říčky Brodské. Závora u lesovny byla zvednutá. Minuli dva honosné dřevěné domy, jaké by si dal Jiří postavit, kdyby na to měl. Na točně pokryté šotolinou nechali vůz. Těsně u lesa, na čerstvě pokosené louce svažující se k potoku, stály včelíny. Za potokem, u cesty vyježděné obrovitými koly traktorů, starý opuštěný chlév. Úlů zhruba čtyřicet (medvědovým přičiněním – byl tady už čtyřikrát – jich teď valem ubývalo). Byly to obyčejné dřevěné krabice s obdélným česnem nad dolním okrajem přední stěny. Jejich majitel, nevysoký, hubený sedmdesátník, přidržoval mezi prsty víko jednoho z nich a nahlížel dovnitř. Světlehnědé vlasy sčesané na stranu, hladce oholený.
Jiří s Olgou došli až k němu. „Popřál bych vám dobrý den, pane Hlavičko,“ povídá Jiří, „ale moc se to nehodí.“
Včelař přiklopil víko: „A proč by sa to nehodilo? Je dobrý. Nahoře dostávajú rozum, uvidíte, udělá sa hezky.“
„Já myslel kvůli medvědovi. V kolik sem včera přišel? Už odpoledne?“
„No ba. Spravoval sem úly, co mně zničil před týdněm, a najednú ho zmerčím, jak sedí deseť metrů ode mňa za tamtým kříbem a dívá sa. Měl chuť na sladké. Křičel sem naňho, ale ani sa nehnúl, asi špatně slyší, říkal sem si. Tož, normální medvěd by přeca hnedka utek, ne? Řval sem do ochraptění a mlátil haluzou do tadyteho smrka, ale nepomohlo to. Teprú za půl hodiny, dyž pochopíl, že ho k úlům nepustím, sa pomalu zvednúl a odešel. Lenže za tři čtvrtě hodiny byl zpátky. Vzal sem vykuřovadlo na včely, tož a z teho dostal konečně strach a odkráčal. A já sem úplně ztratil hlas. Ani sem vám nevolál, šel sem rovnú do hospody a dal sem si tři velké režné. A teprú pak sem o tem vyprávěl chlapom. No ale, to víte,“ zasmál se, „ti mně už nevěřili.“
„Schází mu jakýkoli respekt z lidí,“ poznamenala Olga.
„No ba,“ přisvědčil Hlavička. „Tady bývajú medvědi už přes dvacať let. Občas nejaký přišél, rozbil pár úlů a pak ste o něm zas nevěděli. Ale henten chodí do baráků a na med furt. Temu určitě jeblo.“
„Co se týče těch úlů,“ povídá Jiří, „tak ty vám stát zaplatí, buďte bez obav. Zákon o náhradách škod, které způsobí chráněná zvířata, vstoupil v platnost teprve měsíc před tím, než se u nás míša objevil.“
„Asi umí čísť,“ odtušil včelař. „A proč on vlastně je taký blbý?“
„Snad ho, jisté to není, vyhnal sexuální partner jeho matky,“ vysvětlovala Olga, „a ta ho nestačila naučit lovit. Anebo to vůbec není divoký medvěd.“
„V novinách psali, že ho chcete chytiť.“
„Nic jiného nám nezbývá. Pokud ho teda nechcem nechat zastřelit.“
„Tož to je škoda,“ zalitoval Hlavička. „Kdyby sa choval normálně... Takto budú Beskydy bez medvěda.“

...

Weles 15,6
str. 64-67



-aav- 11/15/2002

Během včerejší noční četby německého básníka Johannese Bobrowského jsem narazil na báseň věnovanou Welesovu kraji. Bobrowski se narodil roku 1917 na pomezí bývalých Východních Prus a Litvy a zemřel v roce 1965 v NDR. Atmosféra jeho rodné země se převaluje v podobě běhutých mlh a jezerních oparů v mnoha jeho verších. Bobrowski je pozoruhodný básník, básník rozkročený do několika kultur. I to je jeden z důvodů, proč by mohl čtenáře Welesu zaujmout.

Johannes Bobrowski
Petr Bezruč


S kytkou za kloboukem
kráčel praotec
horou, daleko široko
se o tom zpívá
při řekách, kde hory
stříbrně zvonily jak ptačí budky. To byli
cizáci, drobouncí
chlapíci s kladivy a špičatými
klobouky, přikryju to
čepicí, už
o tom neuslyším.

Protože stojím
nad lesy,
já Bez-ruč, jenž přichází
od Těšína, čelem
opřen o Beskydy, po
trámu přešel jsem
přes řeku, za rámusu
konve, vesnické děti
na ni večer troubily

Lesy však plynou
s vodami dál, tu přicházím,
ať léta sekyra, ať se řítí
stromy, já Bez-ruč
křičím, když se chvěje zem,
s kůrou mezi zuby
skáču přes kameny, křičím
po blýskavých skřipkách,
má sekyra proletí nebem,
to ještě vykrvácí.

Dopadne na horské políčko.
V brázdě ji tam
kdosi najde, zkusí
její ostří, sejde s kopců
a půjde do Těšína.
Nad popravištěm temný
stojím, černý
v bráně
hor.


Přeložil Josef Hiršal

bogdan 11/15/2002

čtvrtek 14. listopadu 2002

Welenoviny slaví týden od svého vzniku... Dejte si s námi máslo!

Báseň pro tento den:

Martin Švanda

- - -
hlemýžď na stropě
zanechal stopu krve
hlemýžď na stropě
má měděné oči
- - -

Weles 15,6
str. 16



-aav- 11/14/2002

středa 13. listopadu 2002

(Je 11/13/2002, 8:59:38 - stránky jsou nastaveny podle amerického času, což znamená, že zároveň je zde i minus devět hodin, tj. včera, 12.11., 23:59:38...)



Třinec (Weles) prohrál 5:0 na Vsetíně (Texty) - Ale roznesli nás, ogaři! - a v Brně zrudly hodiny. Pět minut po dvanácté. Zvýraznění veřejných ciferníků průsvitnou červenou fólií vyvovalo spolehlivý efekt: určování času ze střední a větší vzdálenosti je témeř nemožné.

Báseň pro tento den:

Kateřina Pastrňáková
Je uspáno


jednou si k vám přijdu ustlat
a usnout bez probuzení
na pět poslepovaných minut
minuty minut
a roky roků
když jeden je jako tisíc
a naopak

v nohách budete mi stát obrazem
v hlavách orchestr rozsvícených myriád
jednou si s nimi půjdu zazpívat
za plentu
pod jejíž struny ráda podepíšu
aby mě nikdo neslyšel
za okno
aby je kluci kamenem
rozbili na ledovou tříšť perkusí
které mě ukřičí
které mě umlčí

Weles 15,6
str. 22



PÁTEČNÍ VEČER ČAJOVNY aneb O POEZII MLADÝCH AUTORŮ
(Oficiální upoutávka Českého rozhlasu 3, stanice Vltava, 15. 11. 2002, 20-22 hod)

PÁTEK 20:00. V pořadu představí svou poezii mladí básníci: Věra Rosí, Tereza Riedlbauchová, Petr Borkovec, Bogdan Trojak, Vojtěch Kučera, Kateřina Rudčenková a Ondřej Macura. Kromě nich budou diskutovat Jan Novák z časopisu Psí víno, Vojtěch Kučera z časopisu Weles, Libuše Bělunková z Literárních novin, Petr Borkovec ze Souvislostí a další. Pořad byl natočen v roce 2002 v rámci setkání studentů humanitních oborů z Prahy, Brna a Olomouce, které uspořádali redaktoři Čajovny, a vysíláme jej u příležitosti 17. listopadu.


Poezie mladých autorů
V pořadu uslyšíte celkem sedm autorských čtení následujících básníků:

Věra Rosí (vl. jm. Veronika Schelleová, nar. r. 1976 v Brně) - v nakladatelství Host vydala sbírku Holý bílý kmen, za kterou byla oceněna Ortenovou cenou, vystudovala češtinu a němčinu na MUFF v Brně, na katedře české literatury se v postgraduálním studiu věnuje současným česko-slovenským literárním vztahům, překládá současnou německou poezii

Tereza Riedlbauchová (nar. r. 1977 v Praze) v nakladatelství Ivo Železný debutovala sbírkou Modrá jablka, vystudovala češtinu na FFUK v Praze, kde pokračuje v postgraduálním studiu, zaměřuje se na česko-francouzské vztahy 2. poloviny 19. století, tamtéž dokončuje studium francouzštiny.

Petr Borkovec (nar. r. 1970 v Louňovicích pod Blaníkem) vydal několik sbírek: Prostírání do tichého, Poustevna, věštírna, loutkárna, Ochoz, za kterou obdržel Ortenovu cenu, Mezi stolem oknem a postelí, Polní práce, některé básně vyšly též knižně v německých překladech, překládá ruskou poezii, dále antická dramata za jazykové spolupráce, působí v revue Souvislosti.

Bogdan Trojak (nar. 1975 v Českém Těšíně) vydal sbírky Kuním štětcem, Pan Twardowski, za kterou dostal Ortenovu cenu, Jezernice, studuje žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci, překládá současnou polskou poezii, redaktor časopisu a nakladatelství Weles.

Vojtěch Kučera (nar. 1975 v Třinci) vydal sbírku Samomluvy v nakladatelství Vetus via, šéfredaktor časopisu a nakladatelství Weles, vystudoval socioekonomickou geografii na Přírodovědecké fakultě MU v Brně, v postgraduálním studiu se zaměřuje na regionální geografii a regionální rozvoj.

Kateřina Rudčenková (nar. 1976 v Praze) vydala sbírky Ludwig a Není nutné, abyste mě navštěvoval v nakladatelství Klokočí a Knihovna Jana Drdy, vystudovala obor textař-scénárista na Ježkově konzervatoři a Zemědělskou fakultu v Praze.

Ondřej Macura (nar. 1980 v Praze) básně, povídky, romány publikuje časopisecky (např. Tvar, Weles), mnoho textů dosud v rukopise, studuje český jazyk a literaturu na FFUK v Praze, zaměřuje se kromě současné literatury zejména na českou literaturu 19. století, píše eseje, kritiky, recenze a studie

Autorská čtení bude na saxofon doprovázet Julie Gübelová a budou doplněny o rozhovory, které s autory natočila Jarka Haladová.

Na téma Cesta sbírky mladého autora od napsání k vydání budou v pořadu diskutovat nejen sami autoři, ale i redaktoři literárních časopisů a nakladatelství:

ČASOPISY
Weles - Vojtěch Kučera - šéfredaktor
Souvislosti - Petr Borkovec - redaktor
Psí víno - Jan Novák
Literární noviny - Libuše Bělunková - redaktorka
Pěší zóna - Vratislav Färber - redaktor
Babylon - Erik Lukavský - redaktor

NAKLADATELSTVÍ
Weles - Vojtěch Kučera
Klokočí a Knihovna Jana Drdy - Marek Stašek - šéfredaktor

Pořad připravily Kateřina Rathouská, Tereza Riedlbauchová, Iva Jonášová a Jarka Haladová.

-aav- 11/13/2002

úterý 12. listopadu 2002

Pokračujeme v postupném představování autorů připravovaného čísla Welesu.

Báseň pro tento den:

Radek Rubáš
... proměna


Vidíš tu ránu
krvácím už tak dlouho
a ne a ne to zastavit
cítím v ní tvé prsty,
jazyk
ochutnáváš vodu mého těla
jak víno
svraštělé čelo, když uvažuješ
nad ročníkem, chutí a vůní
slastně jsi přivřela oči při polykání
to setkání je tak krátké
snažím se zvednout na lokty vidět tvůj úsměv
olizuješ si prsty, zbytky krve kolem
úst
ulpívá ti na hřbetu ruky
podáváš mi ji k přátelskému stisku
sleduji její pohyb
vzdálenost překonanou, ukrojenou
slyšíš můj povzdech
mlaskavý zvuk díry do mého těla
mastnota slepila naše vlasy
je nás víc než málo
tisíce
minut co měřily náš čas
zítra je také den, křičíš
od dveří
padám zpět do pelesti
a přikrývám se dlaní
až ke krku

Weles 15,6
str. 35



-aav- 11/12/2002

pondělí 11. listopadu 2002



Nové číslo poetického magazínu Weles je na spadnutí.
Pokračujeme v postupném představování jeho autorů.

Báseň pro tento den:

Jaroslav Vlnka
Diabolsky, do prázdna, do brány


Nechtami počneš orať moje kríže,
červený lak sa s krvou miešať bude,
na perách stopy krvi zazriem v rúži,
bičíkom moču zotnem hlavu ruži.
Vláčna vtedy, lepkavá potom, drahá!
Ešte viac a najviac a celkom nahá –
a ja v druhom nebi, zamdlieť a nebyť.
V predpeklí predtým teba stiahnem z kože,
ty mi z tejže kože vystelieš lóže.
Budeme pelešiť sa v hladnom hrobe.
Na márach smrti živí položení,
tou strašnou, strašnou slasťou umierať...
Uškom ihly preťahovať vlas,
za horúca kuť ho na nákove,
praskajúce kosti na seba si klásť
a mokré telá vzájomne obliekať.
Až naše mihalnice zapadnú
ako skrutky do zárezu,
až zrelá čerešňa zatieni lunu,
ľahko sa pozriem z tvojich očí,
ty, drahá, z mojich a iná.
Už nás nikdy nik nevyslobodí.
Ak, možno, deus ex machina.

Weles 15,6
str. 10



pátek 8. listopadu 2002



Nové číslo poetického magazínu Weles je na spadnutí.
Na tomto místě bychom Vám rádi postupně představili jeho autory.

Báseň pro tento den:

Janusz Klimsza
Anděl a umění provazochodce


Anděl Francek Kolondra šněruje do Radvanic domu,
ožraly jak štolverk.
Tři chlapy na šachtě zasypalo, v hospodě bylo na prasknuti.
Tři anděle v koutku obraceli rumy,
kajste byli, kokoti, haviři na nich řvali.
Včil Sykoruv most před nim lehnul jako smrtka,
litinove oblouky z monstroznimi nyty
vřešti, poj,
jak sireny – poj,
rybim žebrym, poj.
Anděl chyta balanc, mostu do kurev spila.
Ty kurwo, vola, jak spadnym, tak uwidzisz.
Anděl křivě vzletne, nahoře oblouku sedi,
hvězdy sviti, zima je.
Francek na zimu řve, že je piča.
Dole Aninka Kniezek, dělnica z jatek, stoji,
Francku, co tam robisz, vola.
Francek třepe se zimu jak chore zviře, zvraci,
divka před sprškou chlastu krok či dva ustupuje.
Francku, zlyź na dól, to ci puse dóm.
Anděl ze zimy skuči, zvratky křidlem utira,
Aninku Kniezek pravda libat by velmi chtěl.
Nimogym zlyźć, Anulko, boch se posrol, vola.
Aha, vola Aninka, tak przidź za mnom jutro.
Šichtova tramvaj se kodrca mostem,
jak boži stromek cinka.
V mlze nad ni anděl spi.


Weles 15,6
str. 2




-aav- 11/08/2002
Uvedení knihy Víta Slívy Bubnovaní na sudy

se uskuteční v sobotu 14. 12. od 20 hodin
v prostorách půdní Galerie Střepy,
Skleněná louka, Kounicova 23, Brno

Na sbírku se již objevují první reakce, v Salonu Práva ze 7. 11. 2002 o ní píše Štefan Švec:

Utržené kotvy

Básník Vít Slíva (1951) nikdy nebude slavný. Ne, nezáleží na tom, píše-li či nepíše dobré básně, vydává či nevydává-li průměrně jednu sbírku ročně. Nebude slavný, protože se míjí se světem, který slávu tvoří.
Vít Slíva je básníkem toho, co odchází. Číst ho znamená slyšet ozvěnu zmizelého, zachytit poslední stíny toho, o čem snad už ani nevíme, že bylo navždy ztraceno.
Je těžké to pojmenovat. Potácíme se dnes ve světě vytrženi ze všeho, co nás kolébalo, ze všech sítí, které nás svazovaly, ale i chránily před pádem. Jsme nazí a je nám zima v nekonečném prostoru bez hranic, který je plný či prázdný podle toho, jak se na něj podíváme. Prostoru, který nás otlouká a strká, kam se mu chce, aniž bychom věděli, kde právě jsme a kde je naše místo. Svoboda bez kotev, k níž jsme odsouzeni, je z jistého úhlu pohledu nekonečně hrůzná.
Básník Vít Slíva to vidí. Vidí a chápe, sám je ale součástí světa jiného, tradičního a vštípeného celou minulostí, která se vtělila do jeho rodu. Ví, co všechno mu mizí před očima, a zoufale se chytá všech, i těch nejpomíjivějších kotev, které má a kterých se drží odmalička. Ať jsou to rodiče, přátelé a nebo třeba klasická řečtina, kterou se tak láskyplně učí, vše mu slouží k udržení světa, který už není k nalezení jinde než v něm samém. Věnuje po knížce své matce a svému zemřelému otci, píše o svých synech na tancovačce, vidí se jako článek řetězu, který pokračuje z věků do věků a který drží pevně díky řádu, poznané nutnosti. Není té nutnosti a svět, nekonečně rozmanitý svět pozbyl řádu. Jakéhokoliv, i bezpečného řádu Slívova, řádu kostela a rodu jdoucího z věků do věků. Když to Slíva v některých okamžicích nahlédne, řve jako tur a mlátí kolem sebe slovy nejtěžšími, vyoranými z nejkamenitější brázdy.
To ale málokdy. Většinou využívá ticha noci a zaklíná svůj umírající svět aspoň do básní, zamyká ho tam jako poklad, jako svůj odkaz někomu budoucímu, kdo ho třeba bude chtít a potřebovat najít. Taková je jeho poezie i v nové sbírce Bubnování na sudy.
Být básníkem je volba a vždycky volba nešťastná. Je to volba k chudobě, protože básník s penězi je jako víla s plnovousem. Je to volba ke smutku, k neštěstí a k samotě, protože štěstí báseň nestvoří a lidí se verše bojí. Je to volba k zapomnění, a kdyby nakrásně ne, tak i ten nejmilovanější básník zůstane v nejdůležitějších chvílích sám a i ten nejúspěšnější své zásadní boje prohraje.
Vít Slíva prohrává boj o svůj svět a je to zvláštní pohled. Pohled na něco, co v nás nikdy nebylo a přesto je to důvěrně známé. S údivem, se zkrabatělým čelem se díváme na Slívův svět a už tím ho zašlapáváme jako kuriozitu, protože přežít by mohl jedině, kdyby byl samozřejmý. Takový, jakým je pro Víta Slívu, který nikdy nebude slavný.

Vít Slíva: Bubnování na sudy
1991-1996
Weles 2002
60 stran, doporučená cena 75 Kč



-aav- 11/08/2002