Uvedení knihy Víta Slívy Bubnovaní na sudy

se uskuteční v sobotu 14. 12. od 20 hodin
v prostorách půdní Galerie Střepy,
Skleněná louka, Kounicova 23, Brno

Na sbírku se již objevují první reakce, v Salonu Práva ze 7. 11. 2002 o ní píše Štefan Švec:

Utržené kotvy

Básník Vít Slíva (1951) nikdy nebude slavný. Ne, nezáleží na tom, píše-li či nepíše dobré básně, vydává či nevydává-li průměrně jednu sbírku ročně. Nebude slavný, protože se míjí se světem, který slávu tvoří.
Vít Slíva je básníkem toho, co odchází. Číst ho znamená slyšet ozvěnu zmizelého, zachytit poslední stíny toho, o čem snad už ani nevíme, že bylo navždy ztraceno.
Je těžké to pojmenovat. Potácíme se dnes ve světě vytrženi ze všeho, co nás kolébalo, ze všech sítí, které nás svazovaly, ale i chránily před pádem. Jsme nazí a je nám zima v nekonečném prostoru bez hranic, který je plný či prázdný podle toho, jak se na něj podíváme. Prostoru, který nás otlouká a strká, kam se mu chce, aniž bychom věděli, kde právě jsme a kde je naše místo. Svoboda bez kotev, k níž jsme odsouzeni, je z jistého úhlu pohledu nekonečně hrůzná.
Básník Vít Slíva to vidí. Vidí a chápe, sám je ale součástí světa jiného, tradičního a vštípeného celou minulostí, která se vtělila do jeho rodu. Ví, co všechno mu mizí před očima, a zoufale se chytá všech, i těch nejpomíjivějších kotev, které má a kterých se drží odmalička. Ať jsou to rodiče, přátelé a nebo třeba klasická řečtina, kterou se tak láskyplně učí, vše mu slouží k udržení světa, který už není k nalezení jinde než v něm samém. Věnuje po knížce své matce a svému zemřelému otci, píše o svých synech na tancovačce, vidí se jako článek řetězu, který pokračuje z věků do věků a který drží pevně díky řádu, poznané nutnosti. Není té nutnosti a svět, nekonečně rozmanitý svět pozbyl řádu. Jakéhokoliv, i bezpečného řádu Slívova, řádu kostela a rodu jdoucího z věků do věků. Když to Slíva v některých okamžicích nahlédne, řve jako tur a mlátí kolem sebe slovy nejtěžšími, vyoranými z nejkamenitější brázdy.
To ale málokdy. Většinou využívá ticha noci a zaklíná svůj umírající svět aspoň do básní, zamyká ho tam jako poklad, jako svůj odkaz někomu budoucímu, kdo ho třeba bude chtít a potřebovat najít. Taková je jeho poezie i v nové sbírce Bubnování na sudy.
Být básníkem je volba a vždycky volba nešťastná. Je to volba k chudobě, protože básník s penězi je jako víla s plnovousem. Je to volba ke smutku, k neštěstí a k samotě, protože štěstí báseň nestvoří a lidí se verše bojí. Je to volba k zapomnění, a kdyby nakrásně ne, tak i ten nejmilovanější básník zůstane v nejdůležitějších chvílích sám a i ten nejúspěšnější své zásadní boje prohraje.
Vít Slíva prohrává boj o svůj svět a je to zvláštní pohled. Pohled na něco, co v nás nikdy nebylo a přesto je to důvěrně známé. S údivem, se zkrabatělým čelem se díváme na Slívův svět a už tím ho zašlapáváme jako kuriozitu, protože přežít by mohl jedině, kdyby byl samozřejmý. Takový, jakým je pro Víta Slívu, který nikdy nebude slavný.

Vít Slíva: Bubnování na sudy
1991-1996
Weles 2002
60 stran, doporučená cena 75 Kč

---

-aav- 11/08/2002