pátek 20. června 2003



Čtení na tento víkend:

Josef Uher
Fragmenty ze zápisků z nemocnice


3. května
Jestliže všecky májové večery bývaly jaktěživy holubicemi, tento byl havranem. Domy zčernaly v něm, nebe zčernalo, dlažba. Sem tam otřásla se pouliční světýlka, ale ta jen dovedla oznámit pomyšlení na smrt. V oknech byly spuštěny záclony. Za okny – myslil jsem si – tu zpívají, tu klnou a naříkají. Jdoucímu nenapadne zamysliti se nad tím. Život je všelijaký. Jedu já v zavřeném povoze, a nikdo nepovšimne si, kdo jede a kam a proč. Mohl bych tak i do pekla anebo do nebe zajeti bez zastávky. A život ostatních – jaká podoba! I oni jako by jeli v zavřeném povoze rozličnými cestami – a opět nikdo nepřijde nějakou otázkou obtěžovati.
Tak jedeme všichni…
Povoz zastavil, složili mne. Žlutý dům – můj Bože! To bylo všecko, co jsem myslil a řekl. A vtom už mne chopili za ruce a vedli. Vedou mne vlevo do nějaké úřední světničky, kde mne uvítá první obyvatel tohoto domu – zima. Zatímco se třesu, jde sluha probudit úřední osobu, kteráž by mne zapsala v přijímací knihu. Odešel, a ta-kové ticho rozhostilo se kolem jako v umrlčí komoře. Má ošetřovatelka mlčí a oči se jí zavírají. Já dívám se rozevřenýma očima do plynového světla, mám předivný pocit v těle, kterýž mne dokonale ovládá a vnucuje mi jedinou myšlenku: „Bože, abych neumřel, než mne zapíší!“
Kolik nemocných myslilo si cos podobného.

9. večer. Měl jsem bolest. Ležel jsem bez pomoci, bez ošetření. Ošetřovatelky spaly. Z poboční světnice křičel nemocný. Prosil o vodu. Několik soudruhů se probudilo. Nadávali mu, aby je nechal spát. Usnul jsem po půlnoci. Před spaním zahlédl jsem pod pokrývkou na sousední posteli stařečka Quidona.

10. ráno. Vzbudil jsem se o páté. Nebylo možno spát. Mezi lůžky pobíhali nemocní, kteří také nemohli spát. Někteří seděli na postelích. Jeden přišel ke mně. Oznamoval mi, že kdosi v noci umřel. Byl to suchý človíček, kterýž ničeho posledních dnů nepojedl. Pil čistou vodu. Byl tak vyschlý, že jeden člověk pozvedl jej jednou rukou za prostěradlo. Napřed křičíval, potom si zvykl a umlkl.

Příchozí byl mladý Slovák. Měl bolesti v zádech. Stěžoval si na práci a nerad šel domů. Říkali mu, že se přetvařuje, aby tady moh’ zůstat. On skutečně se smál a po-vídal: „Nepůjdu, dokud mne nevyženou. Tady jím každý den maso.“ Paběrkoval u všech nemocných v poledne a snědl, kde co zůstalo.
Nechali jej tam ještě asi tři dny. Potom oblekl se do svých režných šatů a odcházel smutně.

Seznámil jsem se se stařečkem Bernatem. Byl hrozně hubený, měl modré oči a usta-vičně pohyboval ústy. Jedl. Byl bezzubý, žvýkal tvrdý chléb, vycucával jej. Přikryl se vždy houní, aby to druzí neviděli. Nadávali mu „žroutů“ a smáli se mu. Vyprávěl mně to a slzel. – Tady nepřeje jeden druhému nic než smrt – povídal. Žádal mne, abych napsal žádost na jeho domovskou obec.
„Napište, aby mne přivezli zpět! – Chci umřít doma. A tam mně bylo dobře. Tady se nenajím. Má žena je žebračkou u kostela. Měli jsme dost, oba jsme se najedli.“ On dělal košťata.
Psal jsem mu tu žádost na korespondenční lístek. O 1 zl. jen psal, aby mu poslali na cestu. Byl rád, chtěl mi líbat ruku. Měl pod hlavou schován malý sáček a v něm asi 30 kr. Dával mně je za to.
Jednou, když se probudil, neměl pod hlavou nic. Vzali mu je z žertu. Zalomil rukama, zaplakal. Kupoval si za ně kostkový cukr. Jako pamlsek.

K 9. hodině přišla „visita“. Primář a sekundáři. Nezastavovali se mnoho. Mnozí reptali hlasitě, ale nic to nepomohlo. Měli jaksi naspěch. Sekundář jeden řek’: „Co chcete? Buďte rád, že jste tu!“ To bylo všecko. U mne se zastavili. Svlekli košili, položili ručník a poslouchali. Potom tu a tam poťukali. Dost. T.b.c. napsali na tabulku nad mou hlavu k mému jménu. Pod to jídelní lístek. Měl jsem druhou třídu.
V poledne každý dostal medicinu. Kromě toho užívali prášky. Všichni jednou lžicí. Tuberkulosní i jinak nemocní. Mnohý se protivěl, nedostal nic. Harvaník na druhé straně začal hubovat. K němu vůbec nepřišli. Byl tu 9 měsíců. Ledviny měl nemocny. Hlavu měl stále v dlaních. Oči mu sleply.
Byl pěkný, bledý hoch. Dítě ještě. I on měl druhou třídu. Ale jak by toho nebylo. I on dostal prášky.
Stařeček Bernat stěžoval si na hlad. Usmáli se tomu. Poručili mu vepřovou pečeni. To jej spokojilo.
Umývali se všichni v jednom umyvadle.

Po 10. hodině přišla Evža. Stěžoval jsem si, že mne sem položili. Stařeček Bernat díval se na ni dlouho upjatě. Když odešla, povídal: „To je vaše paní? Pěkná je a jistě také má peníze. Ještě sem přijde?“ „Každodenně.“ „Budu ji o něco prosit!“ řekl. „Aby mně koupila pomeranč. Už dávno mám chuť na něj. Tady mně ho nedají. Vám by ho dali, ale na mne se neohlížejí. Škoda toho pro mě. Vy se uzdravíte, a takovým dávají. Nade mnou už je ortel.“ Těšil jsem ho, ale on mne přerušil. „Kdyby tady léčili, snad by vyléčili. Ale takhle, to už je hrob jistý. Kdo má sílu, sám se uzdraví, kdo nemá, pojde!“
Evža odešla. Bylo ticho po ní.
Ošetřovatelka přišla mi dát studené oviny. Táž, která večer přešla kol mého lůžka, hezká, černobrvá, oheň a krev. Zadívala se na mne, jak by chtěla cosi uhádnout. Usmál jsem se na ni. Položila mně ruku na čelo a povídala: „Vy se pozdravíte!“ „Jak to víte?“ řekl jsem. „Ptala jsem se na vás. Sekundář R. mně to řekl.“
Napadlo mi optat se na jiné. Mnoho jich umře. Jsou tu vlastně proto. Živých a zdravých málo odtud vyjde. Staří skoro vždycky umírají. Těm už se nedá taková opatrnost, takový pozor. Někteří platí, a na ty se dohlédne, ostatní opatruje Bůh.
„A co, když jsou nespokojeni?“
Křičí-li, tedy se dají tam dozadu. Tam je několik takových, kteří se necítí – je tam hrozný puch a ustavičný křik. Těžko tam možno vydržet. Každý má strach, aby se tam nedostal, proto mlčí. Musí se udržovat ticho. Všichni by křičeli, každý by si něco přál. Tomu se musí předejít.
Kdosi prosil o vodu s malinovou šťávou.
„Ach kdež, to vy byste si poroučeli. Nic nedostanete – “
Ptal jsem se, proč.
„Rozmazlili bychom je. To je zakázáno. Každý dostane to, co je předepsáno. Malinová dává se jen někdy a jen někomu – ne všem. O kom se ví, že umře, nedostane jí.“ –
„Jste hezký hoch! Vás budeme mít jako oko v hlavě!“ podívala se žhavě. Bylo mně z čehosi nevolno. Neřekl jsem nic.
Nezmínila se o tom, že dostala od Evži korunu diškrece.
Kdosi ji zavolal.
„Budeme převlékati tamhle toho,“ ukázala jedno lůžko na protější straně.

„Kdo je to?“
„Ten umře ještě dnes. Teď přijde kaplánek a zaopatří ho. Musí se převléci do čistého. Sbohem.“ Odešla.
U kříže na stolek byly dány dvě nové svíčky, krucifix, bílý ubrousek, sůl k poslednímu pomazání. Potom dvě kytky čerstvých květin po stranách kříže. Dvě ošetřovatelky přišly k nemocnému, přinesly čisté prádlo a začaly jej převlékat. Stařec nemoh’ se hnout pro bolest. Šlo to ztěžka a podobalo se to spíše mučení. Vždy, kdykoliv mu nazvedly ruku, zařval bolestí. Smály se mu: „Nechat vás ve špíně, to vy byste chtěl, a se špínou pochovat.“ „Přijde k vám velebný pán, ztište se!“ ra-dily mu.
Vypoulil na ně ztrnulé oči a zas tak hrozně zaječel. Viděl před sebou jícen věčnosti. Konečně byl v čistém prádle. Přišel kněz, chtěl zpovídat. Nešlo to. Stařec nemluvil, jen třásl bradou a otvíral široce ústa, podal mu do nich hostii. Ležela mu tam a po-malu se rozpouštěla na jazyku. Dostal ještě poslední pomazání.
Umřel. Pod ním byla čistá plachta. Hned jej zvedli a odnesli. Postel byla uklizena, žíněnka obrácena, postlána bílými povlaky. Čekala na někoho.

Čítárny pro nemocné. Dostával jsem noviny. Mnozí přicházeli ke mně a vypůjčovali si. „Není tam něco od nás?“ ptali se. Tady člověk ničeho nezví, jak sem zapadne. Kriminál a nemocnice je totéž. Říkali to skoro všichni.

Udeřil zvon dvakrát. Znamení, aby otevřeli vrata nemocnice. Někoho přiváželi. Mužského. Za chvíli přinesli jej na nosítkách.
Byl to silný dělník, ramenatý, hrubého, vypracovaného těla. Měl chrlení krve. Položili jej na prázdné lůžko po stařečkovi.
„Už to zas stříká!“ vykřikl. Krev hrnula se mu z úst proudem. Hned byl plný šálek. „Led sem dejte!“ volal jeho soused. „Led!“ volali ostatní. Ošetřovatelky ještě obědvaly. „Luiso, natlučte ledu!“
„Kde je sekyrka?“ ptala se Luisa.
„Honem, honem! Zalkne se!“ bouřili se nemocní.
„Ať se zalkne! Chvilku člověk nemá pokoje!“ odsekla ošetřovatelka.
„Hetéro!“ křičeli na ni, „řekneme to na vás!“
„Vlezte mně na záda!“ odsekla jim. Přinesla pytlík s ledem. „Neházejte sebou tak!“ nařizovala nemocnému. Blýskl po ní očima, které mluvily cosi strašného. „Nemluvte! Tiše ležet! Tu máte led na polykání.“ Odešla uraženě.

Odpoledne přišla Evža. V kabelce přinesla pomeranče. Kolem nás shrnuli se přátelé a dívali se žádostivě: „Pomeranče?“ Bernatovi přinesla kostkový cukr. Schoval si jej do stolku. Měl tam mnoho věcí, zbytků od obědů a večeří. Plesnivěly tam, ale on neměl čichu. Nečichal k masu, žvýkal je a vyssával. Přišel i zezadu jeden a prosil o cukr. „Tu máš!“ řekl stařeček a dal mu tři kostky. Uviděla to Luisa, přišla a po-vídá: „To se nesmí, slečno! Jen co je předepsáno. Mohla byste jim jen uškodit.“

Známí počali se mi zamlouvati. Stali se bezděky mými přáteli. Byl jsem jim roven. Prokazovali mi za to očividně úctu a oddanost.
Řekl mi jednou můj soused: „Vy máte rozhled. Jste lepší člověk, řekněte jim, aby s náma líp zacházeli! Ne jako s psíčky.“ Slíbil jsem na oko, ale v duchu jsem zmalomyslněl. Komu říci? Koho obžalovat? Koho odsoudit? Jak? Jak jim prospět? – trápilo mou hlavu.

Po mém levém boku ležel člověk – mladý člověk. Chraptěl, oči měl kalné, kašlal namáhavě, křečovitě a suše, líce měl hlínožluté. Byly na něm patrny známky tuber-kulosy miliarní. Pracoval v továrně N. za Svitavou. Šel jednoho večera po 6. hodině z práce. Nejbližší cestou po kamenech přes řeku. Sklouzl a padl do vody zapocený. Potom ihned ochraptěl, ztrnul a sem jej odvezli. Řekli, že byl opilý. Doma to o něm tvrdí. „Takové hovado!“ říkali o něm. „Teď se chcete uzdravit?“ – „Proč jsem se neutopil?“ řekl zoufale. „Nač ještě tahle muka?“

Jednoho dne strhla se dost břitká hádka.
„Nebudu vedle tebe ležet!“ povídá nemocný nemocnému. „Smrdíš!“ A ztropil ta-kový rámus.
„Což ty nebudeš smrdět?“ „Celý jsi prohnilý!“
„Co na tom: já za živa – ty za chvíli po smrti!“
„Jestli nebude hned ticho,“ vzkřikla ošetřovatelka, „dám vás hned dozadu!“
Utichli.

Byla sobota večer. Okna otevřeli. Bylo jasno a krásně. I dost vlažno. Takové předsváteční šero sem zalétalo.
U okna stála M. a dívala se ven. Měla mít dnes vycházku. Snad se dívala na jednu pěšinu. Snad tam někoho vyhlížela.
A vtom ji někdo vyrušil: „Vodu!“
Neobrátila se. Zdechni, pomyslila si a dívala se v dálku.
„Pít chci!“
Neslyšela! Nemocný na chvíli ztichl.
„Co se vám zdá?“ otočila se za chvíli. „Chtěl pít!“ oznamovali za něj.
„Kdybych mohl, kdybych mohl,“ řekl nemocný vášnivě a zlostně, „zbil bych vás, až by z vás krev šplíchala!“
„Vy potvoro!“ zasmála se frivolně.
„Všecky vás patří vyprášit, lidožrouty, a dát sem lidi! Vás zvířata vyhnat!“
„Co to blábolíte?“
„Mlčte, hodím po vás tím šálkem! Vy – vy svině! Vy svině! Vy kurvo!“
Byl to dělník. Umlkl náhle, z úst vyhrkla mu krev. Bylo to trapné divadlo.
„Iš, teď bych vás měla vyplatit za to – ubožáčku! Všudy chce mlátit a třískat. Kušujte teď!“
Loudala se pro led.
„Rasovko!“ rozbouřili se všichni.
Ale ona jen plivla na zem. „Vy mně nic neuděláte. Malí pánkové!“

- - - - -

Josef Uher se narodil 14. prosince 1880 v malé obci Borač-Podolí u Tišnova. Byl nejstarším synem podomního tkalce, prudkého a skrblivého člověka (jak ho sám autor ve svých prózách líčí). Uhrova matka je líčena jako praktická a spory tišící žena. V dětském věku chodíval po vyučování pást krávu (jediný větší majetek rodiny) anebo musel vypomáhat s navíjením cívek pro tkalcovský stav. Od roku 1893 pak navštěvoval měšťanskou školu v osm kilometrů vzdáleném Tišnově, kam denně docházel.
Roku 1896 přicházejí nadějné vyhlídky k literárnímu a kulturnímu rozletu v po-době přijetí na Učitelský ústav v Brně. Měl zde možnost sledovat tvorbu hudební (Leoš Janáček, který byl zároveň jeho přísným učitelem na varhany), výtvarnou (Úprka, Švabinský) a především pak tvorbu literární (Josef Merhaut, bratři Mrštíkové, Karel Elgart-Sokol ad.). Období brněnských studií, jak je podává Uher sám, bylo především obdobím trpkého hladovění a nedostatku, což ho v jistém smyslu sbližovalo jak s tehdejší brněnskou chudinou, tak s jemu blízkými osudy lidí kočovných (tuláků a bezdomovců). Po absolvování učitelského ústavu putuje jako venkovský učitel z místa na místo po brněnských předměstích a vesnicích v okolí Brna: říjen 1900 – Židenice; 1901 až 1903 – Babice u Rosic; 1903 – Ostravačice (dnešní Ostrovačice); 1904 – Padochov u Oslavan; 1905 – Vranov u Brna.
Již v jeho devatenácti letech, při vojenském cvičení na Špilberku, se u něj objevilo chrlení krve, příznak pozdější tuberkulózy. Po deseti dnech vyučování na jeho posledním působišti ve Vranově u Brna se nemoc natolik zhoršila, že byl nucen požádat o roční dovolenou a do školství se již nevrátil. Dostal drobné odstupné, dále byl živ jen z honorářů za uveřejněné literární práce, občas dostal menší podporu od Moravského zemského výboru. Sám se vyjadřoval o této době tak, že nebýt jeho opatrovnice a milé, Marie Soukupové, zemřel by hlady.
Za těchto okolností se začíná „léčit“. Na jaře 1904 několik týdnů v brněnské nemocnici U Svaté Anny; v letech 1906 a 1908 uskutečnil z našetřených podpor a za pomoci přátel několik léčebných pobytů na jihu v Dubrovníku a Opatiji. Letní období trávíval většinou u rodičů v Borači-Podolí. V posledních letech života bydlel v Brně, nejdříve krátce v hotelu Slavie, poté u své milé na Údolní 9.
24. února 1908 umírá a je pohřben na brněnském Ústředním hřbitově, pod drobným Štursovým pomníčkem.


Úryvek ze studie Pavla Sobka

- - - - -

Weles 13, str. 52-57, 48-49


-aav- 6/20/2003

čtvrtek 19. června 2003



Báseň pro tento den:

Ilona Laužanská
Než promineš


Zas házím perly sviním
A pozdě honím bycha mezi prasaty
Spíš smiluji něžli smilním
Na střeše prasečince sníváš Ty
A Tebe za to také viním

Vždyť mezi námi dvěma vzduch se chvěje
Jako horký kanec,
jenž si lehá do závěje.

Weles 10, str. 15


-aav- 6/19/2003

středa 18. června 2003



- - - - - >

Na serveru www.pismak.cz se v posledních dnech otevřela ostrá "diskuse" nahlížející na "současnou", "moderní" poezii. V případě Borise Cveka jde o podled velmi radikální, pokoušející se, na základě metody náhodné výměny několika slov, dokázat, že tato poezie "nemá smysl", rozprava Františka Vyjana je naopak pojata jako její obhajoba:

14. 6., Boris Cvek: Je současná poezie svědectvím úpadku?
16. 6., František Vyjan: Rozprava na obranu básnictví, zvláště pak moderního
17. 6., Boris Cvek: Odpověď Františku Vyjanovi

Přeji pevné nervy a případnou sílu k argumentům...

< - - - - -

Báseň pro tento den:

Karel Křepelka
Zasněnost

(V)

Černou křídou do komína,
křídou tříkrálovou
na hřbitovní zeď
a krejčovskou
na samet z krtčích kožíšků
kreslí svatební šaty
pro pojednou osleplou Persefonu...

Vše to, co se zdálo jako láska
jen dospávalo její bdění
bez bdělosti,
její toužení bez touhy
i její slepotu
bez očí
a tedy bez slz...

Weles 7 (3/97)


-aav- 6/18/2003

úterý 17. června 2003



Naši milí čtenáři*,

jak jste si možná všimli, ztrácíme se.
Z technických důvodů, které jsou bohužel mimo dosah naší působnosti, se značně zredukoval náš virtuální archiv.
Před časem zobrazoval položky do konce března, nyní zmizlo vše novější 21. února 2003.
Něc-kd-o nás vysává!
...
Odstupme však od této paranoidní představy a upněme se k jiné:
Welenoviny jsou tedy on-line.
Týden a dost.
Dostalo se k vám, že zde byla před nedávnem k přečtení zásadní báseň?
Chcete si ji přečíst?
Naše chyba!
Databázi publikovaných příspěvků samozřejmě máme, čas od času se zde tedy objeví i průřez průřezu, kterým tyto stránky bezpochyby jsou...

Buďte s námi, jsme rádi, že můžeme být s vámi.

*) Kolik pak vás asi je?

- - -

Báseň pro tento den:

Imra al-Kajs
* * *


Doma jen těžko, přátelé,
nalezne piják vystřízlivění.
Co dělat však, je-li to tak,
že pití zítřejší již jisté není?

Weles 6 (2/97), třetí strana obálky


-aav- 6/17/2003

pondělí 16. června 2003



Čtení pro tento den:

Interpretace básně Věry Rosí

- - -
VZPOMÍNKA
Bramborová nať… Lesy,
doutník,
z kterého podzim bafá.
Nebe je ucpané oblaky, kouřem, ptáky.

Proti proudu Svratky
plují černé rakve s komedianty…

- - -

(in Věra Rosí: Holý bílý kmen, Host / Weles, Brno 1999)

Děsivá autorčina vize vychází z přízraku Fidela Castra řídícího znárodňování našich lesů a polí s okopaninami, jde o nesporně surrealistickou báseň ukazující přesto zcela angažovaně na šlendrián profláknuté privatizace známého objektu takzvané Riviéry v Brně-Pisárkách, na což rafinovaně upozorňuje lakonická zmínka o řece Svratce, proti jejímuž neúplatnému proudu plují komediantské, lunaparkové, ohlupující a vůbec pokleslé truhlice, aniž mají naději, že vůbec někam doplují.
V případě bramborové natě však básnířka také evokuje četné infarkty Rudolfa Hrušínského, neboť právě tento pozoruhodný herec ztělesnil ve filmu Dým bramborové natě bývalého docenta, posléze obyčejného obvoďáka oddávajícího se depresivnímu bloumání po ordinaci i po jejím okolí, když se kameraman zrovna nedíval. Hrušínský totiž, sám vášnivý kuřák, musel filmovým pacientům doporučovat, aby nekouřili, ale v přestávkách mezi natáčením se vrhal na uschlou bramborovou nať a šlukoval ji jako pominutý.
Není tedy divu, že nebe je ucpané, protože hercovy věnčité tepny se rovněž vydatně ucpávaly.
Mohl je mít ucpané ptáky?
Verš, který líčí ucpání nebe ptáky, je nesporně nejoriginálnější z celé básně. S Hrušínským již nesouvisí. Souvisí zato se Svratkou, respektive s nadměrným automobilním provozem na křižovatce Poříčí. Ucpání nebe ptáky znamená taky důsledek pokusu opeřenců uniknout z jedovatého smradu tam dole do nebe, uniknout olovu, dusíkatým zplodinám, případně přízemnímu ozónu. Pták unikající do nebe, aby je ucpal, ví, že se k němu přidají další a další ptáci, a tak nakonec k místnímu ucpání dojde a to způsobí vyplutí rakví s komedianty. Kardinální otázka pátrá po souvislosti mezi oběma jevy.
Není však lehké ji správně zodpovědět. Přitom jádrem básně je právě tento mystický proces.
Lze konstatovat, že víme, co chtěl básník říci, ale selháváme v objasnění příčin toho, proč to neřekl.
A jak je to vůbec s mystičností básnění? Zde bych si dovolil ocitovat Vlastimila Zusku, který konstatuje: „V estetickém zájmu i to, co je pravdivé, je pojednáno, jako by neexistovalo…“
Ostatně v estetickém zájmu – můžeme doplnit za Zusku – můžeme pojednat neexistující jako existující, což je méně pobuřující nežli první případ. Ovšem Zuska, jakožto teoretik filmového umění, mi vnukl myšlenku, že báseň Věry Rosí souvisí i s dalším filmem, totiž se snímkem Cikáni jdou do nebe. Vůbec to nemusí samozřejmě znamenat, že autorka tento film zná, ani já jej neznám, stačí mi jeho název, mimořádně povzbudivý. Komedianti tedy čekají ve svých rakvích na co nejotevřenější nebe, když tu ptáci vyrážejí v dýmu a patrně i v hluku do nebe před nimi. Komedianti tudíž vyplouvají po řece, protože jim nic jiného nezbývá. Bafající podzim, diktátor, se řehtá barevnými dásněmi a polouschlá bramborová nať haraší čtenáři v palici. Každý básník ví, že báseň lze psát skoro do nekonečna. Ve skutečnosti s tím přestáváme tehdy, když si myslíme, že báseň už lépe nenapíšeme, anebo tehdy, když se obáváme, že báseň by se mohla proměnit v něco jiného, v návod k použití, zneužití nebo v nesmysl. Pro báseň je nejspíš nejšťastnější, když je nepoužitelná. Většina básní je nepoužitelná. Báseň Vzpomínka svými zřetelnými obrazy vtahuje čtenáře do fantastických, trochu krutých dějů. Povšimněme si, že rakve s komedianty jsou černé. Samozřejmě, mohou být i hnědé, běžněji jsou černé, ale tentokrát jsou možná černé i z jiného důvodu, nežli je vágní smuteční atribut této barvy. Jsou třebas černé i proto, že vzhledem k ucpání nebe ptáky nastane předčasně, a navíc jen dočasně noc. Z běžného života známe obdobný jev, který opisujeme větou: Vypli proud. Svou úvahu končím slovy, že ucpání oblohy ptáky může vést i k vypnutí proudu v řece, což je, o čemž se dá stěží pochybovat, vrcholem mystiky.

Petr Hrbáč

Weles 11, str. 62-63



-aav- 6/16/2003

pátek 13. června 2003



V rámci "MaFu" (Malého alternativního festivalu) ve Spálově u Oder vystoupí dnes, v pátek 13. 6., od 20 hodin Veronika Schelleová, Petr Bronos Novák a Vojtěch Kučera.
Kromě vlastní tvorby přečtou ukázky z básnických sbírek Víta Slívy Bubnování na sudy, Petra Špangera Vodní Mlýnky, a úryvky novějších i starších čísel Welesu.
Místo konání: Spálov u Oder, statek č. 21.

------------------------------------

Čtení na tento víkend:

ŠRAMOTY - - - - - >

Veslování


Zkoušel jsem volejbal, tenis, fotbal a leckteré další sporty. Ale o veslování jsem ani neškrtl. Když nepočítám pár projížděk loďkou po rybníku v Žinkovech v letech, kdy bylo dívky třeba nejprve trošku po hladině pokolébat, aby v mém nezkušeném náručí nedostaly mořskou nemoc. Tehdy mne ani nenapadlo, jak je veslování vlastně náročný sport.
Vše začalo až tady v Brně. A docela nenápadně. S povděkem jsem přijal pozvánku básníka Holmana. Pane doktore – pojďte si zaveslovat. Podivil jsem se, nevěděl jsem o této tajné zálibě Holmanově. Ale proč ne. Zkusit se má vše. Je bezvětří a přehrada bude jak mlat. Sejdeme se na Hybešce – dodal básník. Udělali jsme několik kroků – myslel jsem, že k tramvaji –, ale Holman prudce zabočil doprava – do pootevřených dveří hostince. U Veslaře – stačil jsem přelétnout očima nápis. Aha – tak takové to bude veslování. To nezhubnu – došlo mi hned u prvního piva…
Holman se posadil proti mně, zapálil si, nabral dech a zabral. Vesla opřel do vod, ve kterých plavou názory více než 2000 let. A to, že neutonuly, svědčí o jejich schopnostech přežít. Holman jak zkušený vodák klouzal přídí Svratkou, která se pro něj do Jordánu vlévá. Mrtvé moře jako cíl, odkud se lze k vodě věčné odpařit.
Nestačil jsem zareagovat. Sedě čelem k Holmanovi – a tudíž při záběrech vyvíjející hnací sílu opačné orientace –, snažil jsem se být jeho mohutným záběrům jistou protiváhou. Ale moje vesla mávala vzduchem naprázdno, v nej-lepším případě se jen vody sotva dotkla.
Naštěstí se Holman brzy spokojil s trasou, kterou jsme toho dne urazili, a utábořil se. Na trojnožce, kterou nosí vždycky s sebou, začal připravovat chutné pokrmy. Příběhy biblické, české, brněnské. Příběhy o věčnosti v mase ukryté, kartách a samotě, holých zdech a cibuli, nyní již přáteli obydlené. Stáda slov popásl na mnohém. Zcela jinak, než jsem zvyklý z jeho básní. V nich slova vždy ustájí v těsných kotcích. V příbězích ctil jejich svobodu. Pili jsme, já veslem bezvěrce hladinu občas rozčeřil a chlubil se symetrií vzniklých vln. Holman připomínal jejich smrtelnost.
Pili jsme a pivo nám z nohou k pasu začalo stoupat. A s dalšími půllitry až ke krku dosáhlo. Dost, řekl Holman. Napoprvé Vás nesmím utopit. Jdeme domů…

Vladimír Šrámek

Weles 16, str. 88

< - - - - - ŠRAMOTY


-aav- 6/13/2003

čtvrtek 12. června 2003



Báseň pro tento den:

Zuzana Benková
brehy


vosk ku sviečke
pripútaný
jediná klávesa
pod prstami
chladí

nechaj ma odísť
k brehu
vo víre spáliť
severnú
nehu

dosvietiť a splynúť
s ňou

ja je niekto
tretí
čo sa občas
mihne
cez priestor

Weles 12, str. 15


-aav- 6/12/2003

středa 11. června 2003



Čtení pro tento den:

Patrik Linhart

- - -
Dopoledne U Kalinů

„Bejsbolku mu narvu do tlamy, jestli mě bude srát! Dyť sme všichni lidi, já, ty, támhleten chlap, ten sráč – všichni! Slyšíš, ty magore?!“ řekl sedmdesátiletý chlap padesátiletému chlapíkovi u vedlejšího stolu, který se zmíněným sráčem hrál kulečník. Hrál skvěle a koule lítaly na všechny strany a vesele ťukaly. Kromě nich byla hospoda prázdná, akorát za výčepem čepoval výčepní, který si povídal s nástěnnými hodinami. „Do půl to vydržíme, do půl a deme domu.“
- - -

- - -
Malý svět

Jiné východisko je svět pindíků, a kdybych se rozhodl pro cestu šílence, najdou mě v nějakém pindickém městě. Nejspíš v Domě Jelowů, kde je nejslavnější pindická pivnice, kterou mimochodem postavil můj táta. Samozřejmě nevěděl, že z toho domečku velikosti železnic TT bude hospoda. Ale už kvůli němu mají na stolech ubrusy a vázy a v nich květiny polní.
- - -

- - -
Komisař

Proč vlastně nenosí brýle, to tak dobře vidí? – Je to přece jenom fotografie, třeba si je sundal, aby vypadal hezky. – Co je na brýlích ošklivého? – Možná nesluší právě jen jemu. – Láry fáry, na něm brýle nemůžou nic zkazit. Taková šeredná morda… – Nazdar chlapci. Tak máte tu zprávu z pitevního? – Samo, pane komisaři. – Ukaž! Pěkný fotky. Jo. Jo. Jé. A tajto je kdo? – Kdo, ten bez brejlí? To je váš novej asistent. Byl u toho taky, tak ho pro vás vyblejskli. – No. Ten už toho asi moc nevypátrá. Co? – Proč, pane komisaři? – No, dyť je dočista mrtvej. – Dyk von jen tak vypadá. Je ho kus chlapa… Počkejte, no né, vážně… já nevim, jak se mezi ty fotky připletl. – Příště si buďte pečlivější a dejte ho do toho druhýho fasciklu. – Vy teda myslíte, že se fak vožení? To bych nikdy neřek. – Kdo zase? – Ten váš starej asistent přece! – Blbče, dyť je to von! – Dyk já vim. To byla legrace. Ale blbče ste mi řikat nemusel, vy – –
- - -

Weles 16, str. 66, 67



-aav- 6/11/2003

úterý 10. června 2003



Neviděli jste ještě Weles v papírové podobě? Nemůžete jej ve svém okolí sehnat? Chcete mít jistotu?

Dovolujeme si Vám nabídnout jeho předplatné...

Weles

Časopis, který se již osmým rokem výrazně podílí na reflektování domácí i zahraniční literární scény. Jeho záměrem je usnadnit čtenářům orientaci v labyrintu dnešní produkce. Formou prezentace ukázek z děl nejnovější české a slovenské poezie a prózy jako i zastoupením širokého spektra kritických ohlasů se snaží mapovat současný literární proces. V publicistické části má pak své výrazné zastoupení fejetonistika i glosy kulturního života.

Celoroční předplatné (4 čísla) je 199 Kč
(v ceně je zahrnuto již také poštovné a balné).

\\//\\//

Časopis je možno objednat na adrese:
Redakce časopisu Weles
Kosmákova 21
615 00 Brno-Židenice
e-mail: redakce.weles@centrum.cz

\\//\\//

ISSN 1214-2948. Formát A5, 80-120 str., brožovaná vazba, výtvarné reprodukce.




Vydavatelství Weles dále nabízí následující tituly:

Vít Slíva: Bubnování na sudy
Několik let avizovaná sbírka básní předního autora střední generace (*1951) inspirovaná nejen rodným Slezskem, ale i Brnem, kde básník prožil více než 25 let svého života. Oceněno prestižní knižní cenou Magnesia Litera za poezii – nejlepší básnická sbírka roku 2002 – a Výroční cenou Nadace Český literární fond 2002.
ISBN 80-238-9126-X. Ilustrace Tomáš Penc. Formát A5, 60 str., brožovaná vazba. Termín vydání říjen 2002. Cena 75 Kč.

František Hubatka: Chladna z rána
Kniha barevných reprodukcí brněnského výtvarníka doprovázená texty předních domácích básníků. Limitovaná edice.
Formát A5, 26 str., křídový papír, vazba sešitá. Termín vydání říjen 2002. Cena 99 Kč.

Vladimír Šrámek / Jozef Fodor: RUMUNSKO Mýma očima / Mojimi očami
Osobité spojení fotografie a drobných próz nabízí svérázný pohled na putování nejen rumunskými horami.
ISBN 80-238-9751-9. Formát 170x190 mm, 68 str., křídový papír, brožovaná vazba. Termín vydání listopad 2002. Cena 148 Kč.

Petr Španger: Vodní mlýnky
Sbírka poezie začínajícího autora, mnohými kritiky považovaného za básnický objev roku.
ISBN 80-239-0159-1. Formát 147x190 mm, 72 str., brožovaná vazba. Termín vydání březen 2003. Cena 89 Kč.



-aav- 6/10/2003

pondělí 9. června 2003



Báseň pro tento den:

Vojtěch Kučera
.


Zbýváš.
Ale jak dodnít?

Weles 4 (Podzim 1996), str. 8


-aav- 6/09/2003


pátek 6. června 2003



Ve dnech 20. až 23. května se ve Zlíně uskutečnil druhý ročník festivalu Literární květen. O tom, co se ve městě bot dělo, se můžete blíže dozvědět v pořadu Zelný rynk Aleny Blažejovské na vlnách Českého rozhlasu Brno v sobotu, 7. 6., od 17 hodin.
Rozšířenou verzi pořadu si budou moci naladit i posluchači ČRo 3, stanice Vltava, a to v rámci Literárního magazínu v pondělí, 9. 6. 2003, od 16 hodin.

Reflexe festivalu:
Alena Blažejovská, ČRo
Pavel Kotrla, Texty
Otto Hejnic, Liberecké listy
Vladimír Novotný, Reflex

---

O víkednu v Ostravě, Hořicích, Znojmě nebo Brně naviděnou! (Viz níže...)



-aav- 6/06/2003

čtvrtek 5. června 2003



- - - - - > U D Á L O S T

Jak jsme na těchto stránkách již několikrát naznačili, včera se něco událo... Oním něčím bylo předávání Výročních cen Nadace Český Literární fond za rok 2002, které se uskutečnilo v reprezentativních prostorách Míčovny Pražského hradu. Ocenění bylo již tradičně rozděleno do čtyř oborů umělecké a vědecké činnosti:

Výroční cena v oboru původní české literatury

Laureátem se stal VÍT SLÍVA
- za básnickou sbírku Bubnování na sudy

Laudatio Miroslava Balaštíka

Mluví se o nich jako o “generaci osamělých běžců”, autorech, které nespojovaly manifesty, básnické vzory ani podobné vidění světa a kteří se v literatuře objevili jakoby mimochodem během 80. let. Nezažili dozvuky války, opojné budování komunismu ani kocovinu a posléze vzmach 60. let. Nestali se součástí normalizačního establishmentu ani disentu, a snad i to byl důvod, proč po listopadu 1989 na tuto “generaci” jako by nikdo nečekal. Podobný byl i osud básníka Víta Slívy (nar. 1951). Svou první knihu Nepokoj hodin (1984) vydal až dávno poté, co překročil věk debutantů, a další dvě sbírky Černé písmo (1990) a Volské oko (1997) vyšly s odstupem sedmi let. Ale snad právě proto, že se Slíva takto míjel s velkými dějinami stejně jako literárními proudy či očekáváním kritiků, naučil se dříve slyšet než mluvit. Nesnažil se vyzývavými gesty přehlušit ozvěnu předchozích básnických generací, ale naučil se ji vnímat a dorozumět se s ní. O jeho poezii se říká, že je holanovská, halasovská nebo bezručovská. To vše platí. Ale platí to pouze potud, že Slíva cítí rytmus této básnické tradice a může ji proto posunovat dál básnickým gestem veskrze slívovským. Právě dnes oceněná sbírka je toho nepochybným svědectvím. Jako první si to však uvědomili básníci o dvacet a více let mladší — Bogdan Trojak, Robert Fajkus, Vojtěch Kučera, Věra Rosí, ale také Petr Maděra či Milan Děžinský a další. Tato nejmladší básnická generace objevila právě ve verších Víta Slívy výraz kontinuity a tradice české poezie a v autorově osobnosti pak nejen skutečného tvůrce, ale též mimořádně inspirativního učitele.
Byla řeč o rytmu tradice, o tom, že Slíva umí naslouchat a souznívat s ním a že tento rytmus svými básnickými šlépějemi nezaměnitelně naplňuje. Sám název jeho sbírky Bubnování na sudy je toho dokonalou metaforou.
Už na první pohled je to poezie plná zvuků: jablka bijí o zem, noc duní a brumlá, zvon překovává hodiny a ozývá se děrné “dn-dn” kaplanovy motorky. Toto Slívovo bubnování vyvolává vzpomínky na dětství, rodiče, lásky, přátele či básnické blížence. Vše podstatné z jeho života jako by se zde lisovalo, nechávalo kvasit a scelovalo obručemi veršů v okrouhlou plnost. Ale Slívovy sudy tu znějí i jinými a možná osudovějšími tóny, které jako by dávaly tušit, že to vše může být jen “sluchový klam klam klam”. Takto zde “soumrak krákorá z havranů jak z not”, orel vyklová leb či Bůh klepe na rakev. Z plného sudu zůstává jen jeho tvar, jako “O” ve slově obavy, osamocení či okorávání. Ozývá se tu nejistota tváří v tvář budoucnosti a dutě vybubnovává své memento mori. Kritik Jiří Trávníček mluví v této souvislosti o vzpomínce, která se stává modlitbou. Ale ať už jsou sudy plné vzpomínek nebo se zachvívají nejistotou z prázdna, rytmus bubnování zůstává týž. Musí být stejný, neboť jedno je vždy už obsaženo ve druhém. Není vzpomínky bez strachu z budoucnosti a není modlitby, která by nevyvolávala minulé. Stejný rytmus odbíjí čas našeho života a současně naplňuje život účastí na věčnosti. A je to právě poezie Víta Slívy, v níž lze tento rytmus zaslechnout a procítit.


---

Výroční cena v oboru divadelní a rozhlasové tvorby

Laureátem se stal MARTIN HILSKÝ
- za utorství cyklu rozhlasových pásem, v nichž doprovodil vlastní překlady Shakespearových Sonetů odbornými komentáři

---

Výroční cena v oboru filmové a televizní tvorby

Laureátkou se stala PETRA ŠPALKOVÁ
- za roli maminky ve filmu režiséra Zdeňka Tyce Smradi

---

Výroční cena v oboru vědecké a odborné literatury

Laureátem se stal doc. RNDr. ZBYNĚK ROČEK, Drsc.
- za knižní práci Historie obratlovců (Evoluce, fylogeneze, systém), vydalo nakl. Academia

--------------------

Zprávy z tisku:
Lidové noviny
Mf Dnes
Právo


< - - - - - U D Á L O S T



-aav- 6/05/2003

úterý 3. června 2003



Akce a prezentace Welesu v červnu 2003:

4. 6. 2003 - Praha, Míčovna Pražského hradu
- 19 hod

6. 6. 2003 - Ostrava, antikvariát a galerie Fiducia
- 18 hod, autorské čtení Víta Slívy ze sbírky Bubnování na sudy, autogramiáda
- hostem večera Vojtěch Kučera

5.-8. 6. 2003 - "Lapis et Littera", Hořice v podkrkonoší (lom sv. Josefa)
- prezentace Welesu v rámci akce pořádané Petrem Pazderou Paynem
- vystoupí Pavel Sobek
Orientační popis cesty: Výchozím místem je náměstí. Půjdete nahoru na nám. a dáte se vpravo na hlav. silnici, která se hned stáčí vlevo do kopce. Vlevo hosp. Na Borku, vpravo továrna Karbox. Jde pořád rovně do kopce,1. odbočka vpravo asfalová, 2. odb.vpravo panely, 3. odb. vpravo- polní cesta tady odbočíte. jdete rovně až přijdete do lesa na rozcestí se sochou sv. Josefa před ní se dáte vlevo a dojdete po pár desítkách metrů do lomu.

7. 6. 2003 - Znojmo, galerie Na věčnosti
- 18 hod, vernisáž výstavy Františka Hubatky, autorské čtení básníků z okruhu Welesu
- Vystoupí Petr Hrbáč, Norbert Holub, Petr Bronos Novák, Ondřej Slabý

8. 6. 2003 - Brno, Skleněná louka
- 20 hod, večer Welesu (představení 16. čísla), uvedení básnické sbírky Petra Špangera Vodní mlýnky
- Verše Ivety M. Pokorné... Petr Pazdera Payne... Diana Tuyet-Lan Nguyen… Petr Čermáček… Petr Hrbáč… Vladimír Šrámek… Petr Španger… a další…
- Večerem provází Vojtěch Kučera

13. 6. 2003 - "MaF", Spálov u Oder
- prezentace Welesu v rámci večera poezie

------------------------------

Báseň pro tento den:

Aleš Flekal

alba o tom že bych moc chtěl tam v Řecku

škubat trochu sebou a trhat květy tebe
pořád v sobě přerovnávám to cos do mě navršila
ty vzpomínky v nichž se ti vysmívám a
nakonec i já nacházím sám v sobě tu prasečí
samičku romantismu pronásledovanou houfem
realitních selátek domáhajících se audience
zmiz ty bídnej pocite křičím na ten pocit
a on nezmizí a nezmizí a jenom mění barvy
a to všechno jen proto ty Řekyně křivonosá
abych si moh konečně uvědomit co je co
romantismus je touha měnit realitu podle
ideálu a my realisté měníme ideál podle
reality a když si představím to tvoje krásný
tělo to krásný tělo tak jaks ho na mě
navršila moc bych chtěl tam v Řecku trhat
květy tebe ach Bože ach Bože

Weles 10, str. 9


-aav- 6/03/2003

pondělí 2. června 2003



Báseň pro tento den:

Josef Fitti Jiroušek
Nenávratno


Když jsi přijela na Šumavu,
šli jsme stále dál.
Kamenné pole nechtělo uhýbat
ani nám, ani sběračům brambor.
Hora Svatobor
stavěla jim slavobrány za výnosy,
ač vítr je neustále přivíral.
Jen v hospůdce bylo útulno,
štěstí si přisedlo
a osud Tvůj navždy zůstal.
Když jsi přijela na Šumavu,
šli jsme stále výš
až na Kašperk.
Horská louka líbala se s námi
a srdce tlouklo
jako zvony v Železné Rudě...

Weles 14, str. 21

--------------------------

Nabízíme:

Weles 16, formát A5, 116 str. (7 čb fotografií na křídovém papíře), termín vydání: květen 2003
Weles 15,6, formát A5, 112 str., termín vydání: prosinec 2002
Weles 14, formát A5, 96 str., termín vydání: červen 2002

ISSN 1214-2948
Cena jednoho čísla 50 Kč (včetně poštovného)

Objednávejte zde.


-aav- 6/02/2003