pátek 20. června 2003



Čtení na tento víkend:

Josef Uher
Fragmenty ze zápisků z nemocnice


3. května
Jestliže všecky májové večery bývaly jaktěživy holubicemi, tento byl havranem. Domy zčernaly v něm, nebe zčernalo, dlažba. Sem tam otřásla se pouliční světýlka, ale ta jen dovedla oznámit pomyšlení na smrt. V oknech byly spuštěny záclony. Za okny – myslil jsem si – tu zpívají, tu klnou a naříkají. Jdoucímu nenapadne zamysliti se nad tím. Život je všelijaký. Jedu já v zavřeném povoze, a nikdo nepovšimne si, kdo jede a kam a proč. Mohl bych tak i do pekla anebo do nebe zajeti bez zastávky. A život ostatních – jaká podoba! I oni jako by jeli v zavřeném povoze rozličnými cestami – a opět nikdo nepřijde nějakou otázkou obtěžovati.
Tak jedeme všichni…
Povoz zastavil, složili mne. Žlutý dům – můj Bože! To bylo všecko, co jsem myslil a řekl. A vtom už mne chopili za ruce a vedli. Vedou mne vlevo do nějaké úřední světničky, kde mne uvítá první obyvatel tohoto domu – zima. Zatímco se třesu, jde sluha probudit úřední osobu, kteráž by mne zapsala v přijímací knihu. Odešel, a ta-kové ticho rozhostilo se kolem jako v umrlčí komoře. Má ošetřovatelka mlčí a oči se jí zavírají. Já dívám se rozevřenýma očima do plynového světla, mám předivný pocit v těle, kterýž mne dokonale ovládá a vnucuje mi jedinou myšlenku: „Bože, abych neumřel, než mne zapíší!“
Kolik nemocných myslilo si cos podobného.

9. večer. Měl jsem bolest. Ležel jsem bez pomoci, bez ošetření. Ošetřovatelky spaly. Z poboční světnice křičel nemocný. Prosil o vodu. Několik soudruhů se probudilo. Nadávali mu, aby je nechal spát. Usnul jsem po půlnoci. Před spaním zahlédl jsem pod pokrývkou na sousední posteli stařečka Quidona.

10. ráno. Vzbudil jsem se o páté. Nebylo možno spát. Mezi lůžky pobíhali nemocní, kteří také nemohli spát. Někteří seděli na postelích. Jeden přišel ke mně. Oznamoval mi, že kdosi v noci umřel. Byl to suchý človíček, kterýž ničeho posledních dnů nepojedl. Pil čistou vodu. Byl tak vyschlý, že jeden člověk pozvedl jej jednou rukou za prostěradlo. Napřed křičíval, potom si zvykl a umlkl.

Příchozí byl mladý Slovák. Měl bolesti v zádech. Stěžoval si na práci a nerad šel domů. Říkali mu, že se přetvařuje, aby tady moh’ zůstat. On skutečně se smál a po-vídal: „Nepůjdu, dokud mne nevyženou. Tady jím každý den maso.“ Paběrkoval u všech nemocných v poledne a snědl, kde co zůstalo.
Nechali jej tam ještě asi tři dny. Potom oblekl se do svých režných šatů a odcházel smutně.

Seznámil jsem se se stařečkem Bernatem. Byl hrozně hubený, měl modré oči a usta-vičně pohyboval ústy. Jedl. Byl bezzubý, žvýkal tvrdý chléb, vycucával jej. Přikryl se vždy houní, aby to druzí neviděli. Nadávali mu „žroutů“ a smáli se mu. Vyprávěl mně to a slzel. – Tady nepřeje jeden druhému nic než smrt – povídal. Žádal mne, abych napsal žádost na jeho domovskou obec.
„Napište, aby mne přivezli zpět! – Chci umřít doma. A tam mně bylo dobře. Tady se nenajím. Má žena je žebračkou u kostela. Měli jsme dost, oba jsme se najedli.“ On dělal košťata.
Psal jsem mu tu žádost na korespondenční lístek. O 1 zl. jen psal, aby mu poslali na cestu. Byl rád, chtěl mi líbat ruku. Měl pod hlavou schován malý sáček a v něm asi 30 kr. Dával mně je za to.
Jednou, když se probudil, neměl pod hlavou nic. Vzali mu je z žertu. Zalomil rukama, zaplakal. Kupoval si za ně kostkový cukr. Jako pamlsek.

K 9. hodině přišla „visita“. Primář a sekundáři. Nezastavovali se mnoho. Mnozí reptali hlasitě, ale nic to nepomohlo. Měli jaksi naspěch. Sekundář jeden řek’: „Co chcete? Buďte rád, že jste tu!“ To bylo všecko. U mne se zastavili. Svlekli košili, položili ručník a poslouchali. Potom tu a tam poťukali. Dost. T.b.c. napsali na tabulku nad mou hlavu k mému jménu. Pod to jídelní lístek. Měl jsem druhou třídu.
V poledne každý dostal medicinu. Kromě toho užívali prášky. Všichni jednou lžicí. Tuberkulosní i jinak nemocní. Mnohý se protivěl, nedostal nic. Harvaník na druhé straně začal hubovat. K němu vůbec nepřišli. Byl tu 9 měsíců. Ledviny měl nemocny. Hlavu měl stále v dlaních. Oči mu sleply.
Byl pěkný, bledý hoch. Dítě ještě. I on měl druhou třídu. Ale jak by toho nebylo. I on dostal prášky.
Stařeček Bernat stěžoval si na hlad. Usmáli se tomu. Poručili mu vepřovou pečeni. To jej spokojilo.
Umývali se všichni v jednom umyvadle.

Po 10. hodině přišla Evža. Stěžoval jsem si, že mne sem položili. Stařeček Bernat díval se na ni dlouho upjatě. Když odešla, povídal: „To je vaše paní? Pěkná je a jistě také má peníze. Ještě sem přijde?“ „Každodenně.“ „Budu ji o něco prosit!“ řekl. „Aby mně koupila pomeranč. Už dávno mám chuť na něj. Tady mně ho nedají. Vám by ho dali, ale na mne se neohlížejí. Škoda toho pro mě. Vy se uzdravíte, a takovým dávají. Nade mnou už je ortel.“ Těšil jsem ho, ale on mne přerušil. „Kdyby tady léčili, snad by vyléčili. Ale takhle, to už je hrob jistý. Kdo má sílu, sám se uzdraví, kdo nemá, pojde!“
Evža odešla. Bylo ticho po ní.
Ošetřovatelka přišla mi dát studené oviny. Táž, která večer přešla kol mého lůžka, hezká, černobrvá, oheň a krev. Zadívala se na mne, jak by chtěla cosi uhádnout. Usmál jsem se na ni. Položila mně ruku na čelo a povídala: „Vy se pozdravíte!“ „Jak to víte?“ řekl jsem. „Ptala jsem se na vás. Sekundář R. mně to řekl.“
Napadlo mi optat se na jiné. Mnoho jich umře. Jsou tu vlastně proto. Živých a zdravých málo odtud vyjde. Staří skoro vždycky umírají. Těm už se nedá taková opatrnost, takový pozor. Někteří platí, a na ty se dohlédne, ostatní opatruje Bůh.
„A co, když jsou nespokojeni?“
Křičí-li, tedy se dají tam dozadu. Tam je několik takových, kteří se necítí – je tam hrozný puch a ustavičný křik. Těžko tam možno vydržet. Každý má strach, aby se tam nedostal, proto mlčí. Musí se udržovat ticho. Všichni by křičeli, každý by si něco přál. Tomu se musí předejít.
Kdosi prosil o vodu s malinovou šťávou.
„Ach kdež, to vy byste si poroučeli. Nic nedostanete – “
Ptal jsem se, proč.
„Rozmazlili bychom je. To je zakázáno. Každý dostane to, co je předepsáno. Malinová dává se jen někdy a jen někomu – ne všem. O kom se ví, že umře, nedostane jí.“ –
„Jste hezký hoch! Vás budeme mít jako oko v hlavě!“ podívala se žhavě. Bylo mně z čehosi nevolno. Neřekl jsem nic.
Nezmínila se o tom, že dostala od Evži korunu diškrece.
Kdosi ji zavolal.
„Budeme převlékati tamhle toho,“ ukázala jedno lůžko na protější straně.

„Kdo je to?“
„Ten umře ještě dnes. Teď přijde kaplánek a zaopatří ho. Musí se převléci do čistého. Sbohem.“ Odešla.
U kříže na stolek byly dány dvě nové svíčky, krucifix, bílý ubrousek, sůl k poslednímu pomazání. Potom dvě kytky čerstvých květin po stranách kříže. Dvě ošetřovatelky přišly k nemocnému, přinesly čisté prádlo a začaly jej převlékat. Stařec nemoh’ se hnout pro bolest. Šlo to ztěžka a podobalo se to spíše mučení. Vždy, kdykoliv mu nazvedly ruku, zařval bolestí. Smály se mu: „Nechat vás ve špíně, to vy byste chtěl, a se špínou pochovat.“ „Přijde k vám velebný pán, ztište se!“ ra-dily mu.
Vypoulil na ně ztrnulé oči a zas tak hrozně zaječel. Viděl před sebou jícen věčnosti. Konečně byl v čistém prádle. Přišel kněz, chtěl zpovídat. Nešlo to. Stařec nemluvil, jen třásl bradou a otvíral široce ústa, podal mu do nich hostii. Ležela mu tam a po-malu se rozpouštěla na jazyku. Dostal ještě poslední pomazání.
Umřel. Pod ním byla čistá plachta. Hned jej zvedli a odnesli. Postel byla uklizena, žíněnka obrácena, postlána bílými povlaky. Čekala na někoho.

Čítárny pro nemocné. Dostával jsem noviny. Mnozí přicházeli ke mně a vypůjčovali si. „Není tam něco od nás?“ ptali se. Tady člověk ničeho nezví, jak sem zapadne. Kriminál a nemocnice je totéž. Říkali to skoro všichni.

Udeřil zvon dvakrát. Znamení, aby otevřeli vrata nemocnice. Někoho přiváželi. Mužského. Za chvíli přinesli jej na nosítkách.
Byl to silný dělník, ramenatý, hrubého, vypracovaného těla. Měl chrlení krve. Položili jej na prázdné lůžko po stařečkovi.
„Už to zas stříká!“ vykřikl. Krev hrnula se mu z úst proudem. Hned byl plný šálek. „Led sem dejte!“ volal jeho soused. „Led!“ volali ostatní. Ošetřovatelky ještě obědvaly. „Luiso, natlučte ledu!“
„Kde je sekyrka?“ ptala se Luisa.
„Honem, honem! Zalkne se!“ bouřili se nemocní.
„Ať se zalkne! Chvilku člověk nemá pokoje!“ odsekla ošetřovatelka.
„Hetéro!“ křičeli na ni, „řekneme to na vás!“
„Vlezte mně na záda!“ odsekla jim. Přinesla pytlík s ledem. „Neházejte sebou tak!“ nařizovala nemocnému. Blýskl po ní očima, které mluvily cosi strašného. „Nemluvte! Tiše ležet! Tu máte led na polykání.“ Odešla uraženě.

Odpoledne přišla Evža. V kabelce přinesla pomeranče. Kolem nás shrnuli se přátelé a dívali se žádostivě: „Pomeranče?“ Bernatovi přinesla kostkový cukr. Schoval si jej do stolku. Měl tam mnoho věcí, zbytků od obědů a večeří. Plesnivěly tam, ale on neměl čichu. Nečichal k masu, žvýkal je a vyssával. Přišel i zezadu jeden a prosil o cukr. „Tu máš!“ řekl stařeček a dal mu tři kostky. Uviděla to Luisa, přišla a po-vídá: „To se nesmí, slečno! Jen co je předepsáno. Mohla byste jim jen uškodit.“

Známí počali se mi zamlouvati. Stali se bezděky mými přáteli. Byl jsem jim roven. Prokazovali mi za to očividně úctu a oddanost.
Řekl mi jednou můj soused: „Vy máte rozhled. Jste lepší člověk, řekněte jim, aby s náma líp zacházeli! Ne jako s psíčky.“ Slíbil jsem na oko, ale v duchu jsem zmalomyslněl. Komu říci? Koho obžalovat? Koho odsoudit? Jak? Jak jim prospět? – trápilo mou hlavu.

Po mém levém boku ležel člověk – mladý člověk. Chraptěl, oči měl kalné, kašlal namáhavě, křečovitě a suše, líce měl hlínožluté. Byly na něm patrny známky tuber-kulosy miliarní. Pracoval v továrně N. za Svitavou. Šel jednoho večera po 6. hodině z práce. Nejbližší cestou po kamenech přes řeku. Sklouzl a padl do vody zapocený. Potom ihned ochraptěl, ztrnul a sem jej odvezli. Řekli, že byl opilý. Doma to o něm tvrdí. „Takové hovado!“ říkali o něm. „Teď se chcete uzdravit?“ – „Proč jsem se neutopil?“ řekl zoufale. „Nač ještě tahle muka?“

Jednoho dne strhla se dost břitká hádka.
„Nebudu vedle tebe ležet!“ povídá nemocný nemocnému. „Smrdíš!“ A ztropil ta-kový rámus.
„Což ty nebudeš smrdět?“ „Celý jsi prohnilý!“
„Co na tom: já za živa – ty za chvíli po smrti!“
„Jestli nebude hned ticho,“ vzkřikla ošetřovatelka, „dám vás hned dozadu!“
Utichli.

Byla sobota večer. Okna otevřeli. Bylo jasno a krásně. I dost vlažno. Takové předsváteční šero sem zalétalo.
U okna stála M. a dívala se ven. Měla mít dnes vycházku. Snad se dívala na jednu pěšinu. Snad tam někoho vyhlížela.
A vtom ji někdo vyrušil: „Vodu!“
Neobrátila se. Zdechni, pomyslila si a dívala se v dálku.
„Pít chci!“
Neslyšela! Nemocný na chvíli ztichl.
„Co se vám zdá?“ otočila se za chvíli. „Chtěl pít!“ oznamovali za něj.
„Kdybych mohl, kdybych mohl,“ řekl nemocný vášnivě a zlostně, „zbil bych vás, až by z vás krev šplíchala!“
„Vy potvoro!“ zasmála se frivolně.
„Všecky vás patří vyprášit, lidožrouty, a dát sem lidi! Vás zvířata vyhnat!“
„Co to blábolíte?“
„Mlčte, hodím po vás tím šálkem! Vy – vy svině! Vy svině! Vy kurvo!“
Byl to dělník. Umlkl náhle, z úst vyhrkla mu krev. Bylo to trapné divadlo.
„Iš, teď bych vás měla vyplatit za to – ubožáčku! Všudy chce mlátit a třískat. Kušujte teď!“
Loudala se pro led.
„Rasovko!“ rozbouřili se všichni.
Ale ona jen plivla na zem. „Vy mně nic neuděláte. Malí pánkové!“

- - - - -

Josef Uher se narodil 14. prosince 1880 v malé obci Borač-Podolí u Tišnova. Byl nejstarším synem podomního tkalce, prudkého a skrblivého člověka (jak ho sám autor ve svých prózách líčí). Uhrova matka je líčena jako praktická a spory tišící žena. V dětském věku chodíval po vyučování pást krávu (jediný větší majetek rodiny) anebo musel vypomáhat s navíjením cívek pro tkalcovský stav. Od roku 1893 pak navštěvoval měšťanskou školu v osm kilometrů vzdáleném Tišnově, kam denně docházel.
Roku 1896 přicházejí nadějné vyhlídky k literárnímu a kulturnímu rozletu v po-době přijetí na Učitelský ústav v Brně. Měl zde možnost sledovat tvorbu hudební (Leoš Janáček, který byl zároveň jeho přísným učitelem na varhany), výtvarnou (Úprka, Švabinský) a především pak tvorbu literární (Josef Merhaut, bratři Mrštíkové, Karel Elgart-Sokol ad.). Období brněnských studií, jak je podává Uher sám, bylo především obdobím trpkého hladovění a nedostatku, což ho v jistém smyslu sbližovalo jak s tehdejší brněnskou chudinou, tak s jemu blízkými osudy lidí kočovných (tuláků a bezdomovců). Po absolvování učitelského ústavu putuje jako venkovský učitel z místa na místo po brněnských předměstích a vesnicích v okolí Brna: říjen 1900 – Židenice; 1901 až 1903 – Babice u Rosic; 1903 – Ostravačice (dnešní Ostrovačice); 1904 – Padochov u Oslavan; 1905 – Vranov u Brna.
Již v jeho devatenácti letech, při vojenském cvičení na Špilberku, se u něj objevilo chrlení krve, příznak pozdější tuberkulózy. Po deseti dnech vyučování na jeho posledním působišti ve Vranově u Brna se nemoc natolik zhoršila, že byl nucen požádat o roční dovolenou a do školství se již nevrátil. Dostal drobné odstupné, dále byl živ jen z honorářů za uveřejněné literární práce, občas dostal menší podporu od Moravského zemského výboru. Sám se vyjadřoval o této době tak, že nebýt jeho opatrovnice a milé, Marie Soukupové, zemřel by hlady.
Za těchto okolností se začíná „léčit“. Na jaře 1904 několik týdnů v brněnské nemocnici U Svaté Anny; v letech 1906 a 1908 uskutečnil z našetřených podpor a za pomoci přátel několik léčebných pobytů na jihu v Dubrovníku a Opatiji. Letní období trávíval většinou u rodičů v Borači-Podolí. V posledních letech života bydlel v Brně, nejdříve krátce v hotelu Slavie, poté u své milé na Údolní 9.
24. února 1908 umírá a je pohřben na brněnském Ústředním hřbitově, pod drobným Štursovým pomníčkem.


Úryvek ze studie Pavla Sobka

- - - - -

Weles 13, str. 52-57, 48-49


-aav- 6/20/2003

Žádné komentáře:

Okomentovat