---

Čtení pro tento den:

Interpretace básně Věry Rosí

- - -
VZPOMÍNKA
Bramborová nať… Lesy,
doutník,
z kterého podzim bafá.
Nebe je ucpané oblaky, kouřem, ptáky.

Proti proudu Svratky
plují černé rakve s komedianty…

- - -

(in Věra Rosí: Holý bílý kmen, Host / Weles, Brno 1999)

Děsivá autorčina vize vychází z přízraku Fidela Castra řídícího znárodňování našich lesů a polí s okopaninami, jde o nesporně surrealistickou báseň ukazující přesto zcela angažovaně na šlendrián profláknuté privatizace známého objektu takzvané Riviéry v Brně-Pisárkách, na což rafinovaně upozorňuje lakonická zmínka o řece Svratce, proti jejímuž neúplatnému proudu plují komediantské, lunaparkové, ohlupující a vůbec pokleslé truhlice, aniž mají naději, že vůbec někam doplují.
V případě bramborové natě však básnířka také evokuje četné infarkty Rudolfa Hrušínského, neboť právě tento pozoruhodný herec ztělesnil ve filmu Dým bramborové natě bývalého docenta, posléze obyčejného obvoďáka oddávajícího se depresivnímu bloumání po ordinaci i po jejím okolí, když se kameraman zrovna nedíval. Hrušínský totiž, sám vášnivý kuřák, musel filmovým pacientům doporučovat, aby nekouřili, ale v přestávkách mezi natáčením se vrhal na uschlou bramborovou nať a šlukoval ji jako pominutý.
Není tedy divu, že nebe je ucpané, protože hercovy věnčité tepny se rovněž vydatně ucpávaly.
Mohl je mít ucpané ptáky?
Verš, který líčí ucpání nebe ptáky, je nesporně nejoriginálnější z celé básně. S Hrušínským již nesouvisí. Souvisí zato se Svratkou, respektive s nadměrným automobilním provozem na křižovatce Poříčí. Ucpání nebe ptáky znamená taky důsledek pokusu opeřenců uniknout z jedovatého smradu tam dole do nebe, uniknout olovu, dusíkatým zplodinám, případně přízemnímu ozónu. Pták unikající do nebe, aby je ucpal, ví, že se k němu přidají další a další ptáci, a tak nakonec k místnímu ucpání dojde a to způsobí vyplutí rakví s komedianty. Kardinální otázka pátrá po souvislosti mezi oběma jevy.
Není však lehké ji správně zodpovědět. Přitom jádrem básně je právě tento mystický proces.
Lze konstatovat, že víme, co chtěl básník říci, ale selháváme v objasnění příčin toho, proč to neřekl.
A jak je to vůbec s mystičností básnění? Zde bych si dovolil ocitovat Vlastimila Zusku, který konstatuje: „V estetickém zájmu i to, co je pravdivé, je pojednáno, jako by neexistovalo…“
Ostatně v estetickém zájmu – můžeme doplnit za Zusku – můžeme pojednat neexistující jako existující, což je méně pobuřující nežli první případ. Ovšem Zuska, jakožto teoretik filmového umění, mi vnukl myšlenku, že báseň Věry Rosí souvisí i s dalším filmem, totiž se snímkem Cikáni jdou do nebe. Vůbec to nemusí samozřejmě znamenat, že autorka tento film zná, ani já jej neznám, stačí mi jeho název, mimořádně povzbudivý. Komedianti tedy čekají ve svých rakvích na co nejotevřenější nebe, když tu ptáci vyrážejí v dýmu a patrně i v hluku do nebe před nimi. Komedianti tudíž vyplouvají po řece, protože jim nic jiného nezbývá. Bafající podzim, diktátor, se řehtá barevnými dásněmi a polouschlá bramborová nať haraší čtenáři v palici. Každý básník ví, že báseň lze psát skoro do nekonečna. Ve skutečnosti s tím přestáváme tehdy, když si myslíme, že báseň už lépe nenapíšeme, anebo tehdy, když se obáváme, že báseň by se mohla proměnit v něco jiného, v návod k použití, zneužití nebo v nesmysl. Pro báseň je nejspíš nejšťastnější, když je nepoužitelná. Většina básní je nepoužitelná. Báseň Vzpomínka svými zřetelnými obrazy vtahuje čtenáře do fantastických, trochu krutých dějů. Povšimněme si, že rakve s komedianty jsou černé. Samozřejmě, mohou být i hnědé, běžněji jsou černé, ale tentokrát jsou možná černé i z jiného důvodu, nežli je vágní smuteční atribut této barvy. Jsou třebas černé i proto, že vzhledem k ucpání nebe ptáky nastane předčasně, a navíc jen dočasně noc. Z běžného života známe obdobný jev, který opisujeme větou: Vypli proud. Svou úvahu končím slovy, že ucpání oblohy ptáky může vést i k vypnutí proudu v řece, což je, o čemž se dá stěží pochybovat, vrcholem mystiky.

Petr Hrbáč

Weles 11, str. 62-63

---

-aav- 6/16/2003