čtvrtek 21. listopadu 2002

Tato báseň tajemníka Welesu Bogdana Trojaka sice v připravovaném čísle nebude, ale možná někdy příště...


Bogdan Trojak
Balada o nepeřeném šípu

s epilogem za účasti letce Otta Lielenthala a astronauta Georgese Melièse

Místo: Morava
Čas: neurčitá devadesátá léta dvacátého věku


I

Ponurý večer. Pole

Vinohradník Gustav Hvězda vypráví šumickým muzikantům:

Ponurý den. Drahoš jde polem v holinkách.
Nahý jak stvol jde polem.
Oděn jen do blan, co rostou na plodnicích blouznivých hub.
Za ním je hospoda a nad ní voní
badyánová hvězda.

Včerejší měsíc,
luna jak pšeničný klíček,
ještě tu není a možná nebude.

Jde polem.
Svazkem tuctu márničních myší točí nad hlavou.
Snad chtěl by rozehnat povětrnou Temnotu,
k níž jiní chlapci stoupají na březových chůdách,
bodají ji do třísel pomočenými cípky prostěradel
a potom pro tenátko její pánve rozejdou se s matkou.
Vždyť její klín je rozevřen
jak řasnaté oko vymalované na přídi helénské veslice!

Však Drahoš nemá matku.
Drahoš tkví ode vždy ve své temnotě.
Teď si ji rozsvěcí mezi věžicemi šťovíků knůtkem zlaté moči
a hned je vidí, ty božské ožungry,
co v baňatých okarínách létají pod bobtnajícím mrakem,
na spodních palubách vaří si v kmínové vodě boby
a okénečky v hliněném trupu hledí na jeho dlouhé rozložité nehty
("jak víka na truhlu" včelař Zbořil vždycky říkal),
na ty paznehty, které se chvějí, když nemůžou zatočit
prožitým žitem ve sklínce.

Nahý jak stvol jde polem,
před každou bulvou hroudy se stydí,
stydí se ticíckrát a po tisící prvé.
Motá se tu jak nepeřená střela,
vzpomínka z dětství vláčí ze strany na stranu:

(Drahoš v Drahošově hlavě)

Zlá noc. Já v trní trnu.
Kos klove mločí skvrnu.
Srdce se chvěje. Zima mu je.

Kdosi se ke mně prolamuje...

V tom cestu zastoupí zploštěnec:
žlutavý scvrklý oškvarek,
zlý vykloubený amorek tu stojí.
Z toulce mu trčí ocasní ploutve láčených ryb.
Drahoš ho čekal.
Ten netvor si poskočí, zatočí se na patě
a ze záňadří vytáhne vozembouch,
který se sluší popsat:

1x snímací sklíčidlo s ozubeným věncem,
v něm pevně uchycený žlutý prasečí kel,
2x činely ze dvou očouzených puklic:
jedna z nich bývala poklopem nad vchodem do předpeklí,
druhá pak diskem z gotického orloje.
4x zvonečky obětních beránků,
fáborky, pentle z pijavic a roupů,
na špici vetknutá zrzavá hlava fexta!

„Kam ideš“, zaskřípe amor
„Du sa zabit, ty kurvo“
„Tak di“, bouchne vozembochem o jílovou hroudu,
„Nikdo ťa litovat nebude,
si dobrý akorát k temu, abys vápnem svých hnátů vybílil hrob!“
„Eště budete mými kostmi hrušky srážat!
odsekne napůl huby Drahoš
a jde proti skrčkovi,
ten hbitě uskočí
a víc ho vidět není.

Drahoš jde polem,
už táhne vinohradem
Drahoš si šeptá, vyšeptáva:

Zlapejte lišky, lišky maličké,
jež škodu dělají na vinicích,
poněvadž vinice naše kvete.

Zlapejte matky, matky naše,
ať nelehájí s otci našimi.
Kéžby se nenadechly duše naše!

Drahoš jde polem,
pak táhne vinohradem,
teď míří k lemu lomu.

A to už se chystá moravský Hermés,
co povede Drahoše do podsvětí,
ústa má mastná
potřená husím křídlem,
v kloboučku paví kosárek,
dojídá koláček s dobře povařeným povidlem.

Drahoš ční nad útrobou pískovny,
shýbá se nad ní jak nad taléřkem prdelačky,
„černá jak kriv z vepřa“ mumlá
a neví si rady,
neví jak letět.
Nezbývá než zahulákat na poslíčka bohů:

Létavče Herme!
Bičíky spolu se sperme,
ať je dnes obzor jizvami rozsvícen!
A pak mi už konečně poraď,
vždyť jsem jak zmodralá viničná hora
zamknutá na přezku
z tvého střevíce!

Hermés třepetaje okřídlenými patami v černojícnu lomu:

Drahošu, nechcu sa pobit,
skoč důle a poletíme spolem,
pújčím ti jednú sandálu,
za ruce vezmeme sa!

Drahoš to slyší, ozvěnu slyší,
ještě si ´posled přihne s náprsní-ploské
a potom se slovy
„hrubá hruda sa tu svalí!“
odrazí se ze zubaté hrany
a padá do temnot.

Tu božský posel bere jej za ruku,
bronzovou okřídlenou škorni
nazouvá na chlapskou patu,
aby se ve dvou stoupalo stmíváním.

Skřípání pérek doznívá nad hospodou,
kde voní badyánová hvězda
a vyšel měsíc,
jak pšeničný klíček.


II

Epilog v měsíční brázdě


(Otto Lielenthal a Georges Meliès sledují z Měsíce Drahošův skok)


Otto Lielenthal:

Klín stydkou kostí klinká,
když smrt konejší muže:
je na nit nyní zúžen,
ač třepil se už v plínkách.

Meliés:

Jsme kojenci, co zpychli!
Jsme úmrlci. A jací!
Náš rubáš děti spíchly
ze šňůr, na nichž se pouštívali draci!

Konec

bogdan 11/21/2002


Žádné komentáře:

Okomentovat