čtvrtek 5. prosince 2002

Petr Hrbáč: No, nečti to!

(Nad Haličskými povídkami Andrzeje Stasiuka.
Z polštiny přeložila Jolanta Kamińska. Periplum, Olomouc 2001)


Stasiukovy Haličské povídky si už nejspíše vydobyly jistou proslulost a příčina toho vězí v jejich vyváženosti. Ta je několikerého druhu. Tak třeba mužských postav najdeme v těchto prózách víc nežli ženských, ale není to (bohužel) způsobeno tím, že by chlapi spisovatele nějak mimořádně vzrušovali. Při pohledu na haličskou krajinu zkrátka chlapi jsou více nápadní, protože je to tam drsné a obdělávání jakož i mýcení všeho druhu vyžaduje žilnaté přístupy. Vyváženosti pak v tomto bodě dosahuje Stasiuk tím, že Maryška nebo Babka jsou poněkud málomluvné a tajemné, takže jejich osudy – drsné a gravitační neméně nežli mužské – vystupují zcela přiměřeně navlhle. Nebo příroda. Setkáme se s celou řadou výtečných příkladů toho, že Stasiuk je také básník a zpropadená Halič se mu jeví jako sezonální selanka, čímž nemá být řečeno, že Kościejny tam nezmrzl anebo Janek nebyl nucen rozehřívat svůj dělostřelecký transportérek minimálně půl dne tím, že pod ním rozdělal oheň. Když už čekáme, že Lewandowski – další mužská postava v sérii – bude zase sbírkou vypravěčových embryonálních aforismů, obvyklá atrakce s populárkami (cigarety) se nekoná a místo toho máme na dlani portrétek osamělého Frankensteina, který jednou ve svém zbytečně velkém a prázdném domě zabloudí a již se více nenajde. Nebo uzavřenost. Osud. Žádný Verdi, nýbrž pustina mezi Duklou a Sanokem. Takže: Kovář Kruk! Herdek filek. Dědek jede a zapamatuje si všechny stanice (nic divného, my to známe ze Švejka a z Hrabala přinejmenším), jenže když pak o nich vypráví, když vzpomíná, jsou v tom konzervy, pivo a úplně rozložený Purkyně ve Wroclavi pokuřuje populárky, za tím tisícátým pěti stým osmdesátým šestým stromem, herdekfilek, a když nepokuřuje, když vypráví, tak stará zařve: „Czešku!“ A on ví, že má jít dom, jenže netrefí na první pokus.
Jo, ta uzavřenost. To je ze zimy. Když žijete v takových nevlídných klimatických podmínkách, nemůžete být otevření. Musíte být uzavření. (Zajímala by mě statistika výskytu rakoviny močového měchýře v Haliči, každej ví, že roby to nemají, jenom chlopi.) Takže jak jste uzavření, nemůžete to vydržet (ani v hospodě, v tom „smradlavém očistci“) a mluvíte. Hodně. Vtipně. To je ze zimy a ze zmrzlejch německejch vojáků. Taky pár českých by se našlo, už z první světové. Takže v tom je taky vyváženost. Duchovnost místa (povídka Místo). Najednou tam máme reportáž nebo fejeton nebo prostě něco úplně statického. Další vyváženost. Kladka a olovnička a miřidlo na podolek. Kościejny zamorduje Vasila, tedy pardon, Semena Wasylczuka, protože se mu s ním spustila stará, a vyfasuje dvanáct let. No, to už je lepší zmrznout, co? Tak zmrzne. Tím to nekončí, potřebuje, aby se za něho ještě odsloužila mše a coby mrtvola najednou zmoudří a chodí a pozoruje, ale už mu to není nic platné. To znám. Někdy to ani za živa není nic platné. Vyváženost: Příběhy – portréty – fejeton o kostelíčku ze dřeva – konec portrétů, najednou jenom furt samej Kościejny. A dyť. Dyť je to sympaťák. Von a Lewandowski. Nejsou to takoví frajeři jako Juzek a Vladek ze začátku knížky. Však von to Wajda ještě zfilmuje, jestli se toho dožije. Vsadím se, že „ryšavý strážmistr“ připadal Andrzejovi Wasylczukovi, pardon Stasiukovi, jako typický Čech, i když to byl – samozřejmě, nechci mu do toho kecat – typický Polák. Żłobiska! Pšakrev cholera nebo cholera pšakrev. Já si tam snad zajedu a budu čumět na ty kopce, přestože nekouřím populárky. Vyváženost: reálie. Samozřejmě, velmi silná stránka těch próz. Reálie. Sirénka, to autíčko. Já to ještě pamatuju, já už jsem dědek, ale ne kovář. Jednou jela po Terezy Novákové a předtím po Žilkově. Hrozně se mi líbil ten název toho vozu. Syrena. To by Rusi nevymysleli, to byla samá Pabjéda a Zaporožec. Ale ten Zaporožec, to bylo jako ta Syrena, to byl taky určitě klon fiatů, ne? U jedné té povídky, už nevím přesně, jsem měl pocit, že někdo blije do kýblu v předsíni. Fakt. Takže zase ta vyváženost: žádný dryjáčnický metódy jako tady v té mé recenzi, ale cudné vyprávění. No, nečti to. Co? Naštěstí tam není nic o fotbale, to by tak ještě scházelo. (Nebo jsem to chválapánu přehlídl.)

Weles 15,6
Část zábavná a poučná, str. 91/92



-aav- 12/05/2002

Žádné komentáře:

Okomentovat