pátek 15. listopadu 2002

Pokračujeme v představování autorů připravovaného čísla Welesu.

Próza pro tento víkend:

Milan Orálek
Jak se chytá medvěd

(Úvod delšího textu)

TEN SEN BYL VELMI KRÁSNÝ. Jiřímu se zdálo o Olze. Vzrušeně sebou házel a slastně se usmíval. Prováděla s ním věci tak bizarní, že nejít o sen, musel by se strašlivě červenat. Jenomže právě když byli v nejlepším, zaburácel odkudsi shora hluboký mužský hlas: „Vstávej!“
Dívka zmizela, snová rozkoš skončila, jako když utne.
„Tak, sakra, vzbuď se,“ přikázal hlas a Jiří otevřel oči.
Nad ním stál Bittner. Vypadal jako fúrie. „Dobré ráno,“ pozdravil Jiří rozespale, mna si oči. Seděl tam jen v trenýrkách, hubený, rozcuchaný, s otlačenou tváří.
Bittner na něj bez úvodu vyjel: „Jak jste si to mohli dovolit? Slyšíš, na co se ptám?“
„Co... dovolit?“
Rozkacený Bittner jako by ho neslyšel: „Myslíš si, že mě můžete jen tak obejít, co? Tak to se šeredně mýlíš! Tohle vám neprojde!“
Jiří stále nerozuměl. „Promiňte, pane doktore, ale co vás tak rozčililo?“
Bittner zrudl. „TY,“ zařval. „Ty a ta coura! Skoro dva měsíce je v Beskydech medvěd, dýl než měsíc ho vy dva sledujete a mně neřeknete ani ň. Ani jedenkrát jste se na mě neobrátili, ačkoli jsem zoolog! Všechno děláte po svém a podle toho to taky vypadá. A dneska jsem si v novinách přečet, že na něho chcete nastražit past. Tohle už je opravdu moc! Co si o sobě vy dva vůbec myslíte? Hlavně ty! Kolik je ti let? Cos vystudoval? Jak dlouho jsi tady?“
Jiří se nadechl, aby mu to vysvětlil, Bittner však o žádné vysvětlení nestál.
„Tohle jste fakt neměli dělat!“ zavrčel nakonec a práskl dveřmi.

MÍSTNOST, KDE JIŘÍ POSLEDNÍ DOBOU PŘESPÁVAL, byla jeho kancelář v podkroví budovy Správy CHKO Beskydy. Neútulný, špinavý prostor, původně sklad. Stěny oprýskané, namísto lustru žárovka. Podlahu pokrýval starý, sešlapaný koberec, přenesený sem z chodby. Kromě pohovky, rozvrzané židle, stolu a umývadla tady nebylo už nic. Vše stejné jako před rokem, kdy sem nastoupil. Několikrát se pokusil dosáhnout nějaké změny, ale ať žádal o cokoli – o počítač, o záclony nebo o skříň –, nepochodil.
S námahou vstal, opláchl se, oblékl, do hrnku na podlaze ponořil spirálu a uvařil si čaj. Posadil se na židli a opřel nohy o parapet...

MEDVĚD SE OBJEVIL V BESKYDECH ASI PŘED MĚSÍCEM, na začátku června. Samozřejmě to způsobilo senzaci. Když však zabil první dvě ovce, nadšení opadlo. Brzy k nim přibyli králíci, slepice a další ovce. Šéf správy rozhodl, že někdo od nich musí sledovat medvědův pohyb a evidovat způsobené škody. Protože zoolog Bittner byl v té době na dovolené, dali to na starost Jiřímu. Deset dnů běhal po valašských horách, odléval a fotografoval medvědí stopy a vyslýchal osoby, které se s šelmou setkaly, aby zjistil, jak vypadá a pochopil, proč se chová tak abnormálně. Od sedmdesátých let přicházeli medvědi do Beskyd každoročně a občas některý z nich někde způsobil škodu, žádný však neškodil v takové míře jako tenhle ničema.
Potom co poblíž Vranče vylekal několik houbařů a nad Lhotou sebral silničářům maso přímo z rožně, zavládla v kraji panika. Lidé ze samot se báli pouštět děti do lesa a chodit do zaměstnání; v lesích hnily maliny a ostružiny, na naléhání vystrašených rodičů bylo zrušeno několik letních táborů. Na správě denně vyřizovali desítky telefonátů: turisté, vylekaní zprávami v novinách a televizi, chtěli vědět, zda je v horách bezpečno a zda mohou přijet na prázdniny. Jiří se bavil: Na Slovensku mají medvědů kolem osmi set a nevěděl o nikom, kdo by se před cestou do Tater telefonicky ujišťoval, že ho nesežerou.
Myslivecké spolky, jejichž členové hořeli nedočkavostí si zastřílet, prohlašovaly, že nejlepší by bylo nebezpečnou šelmu zabít. Proti tomu protestovali ochránci zvířat: „S medvědem bychom se měli naučit žít. S tím, že nám občas roztrhá pár ovcí nebo micáků, se nedá nic dělat.“ (Ochránci zvířat žili ovšem převážně v panelových domech uprostřed měst a ta medvěd nenavštěvoval.)
Jako většina lidí ani Jiří to velké, skoro pohádkové zvíře ve volné přírodě nikdy neviděl. Pochopitelně by si přál, aby v Beskydech zůstalo, jenže pro tohoto medvěda tady, jak se zdálo, asi nebylo místo. Anebo pro medvědy vůbec? Ať tak či tak, s tímhletím museli něco udělat.
Jeho milovaná kolegyně Olga přišla s článkem o „cepování“ medvědů gumovými projektily, který objevila v kterémsi odborném časopise. Medvěd dostane jednu dvě rány a už se na místě neukáže. Přizvaný expert, prof. Diviš z lešenské zoo, však nesouhlasil: „Jistě mu brání v lovu nějaký handicap. Nebo možná uprchl ze zajetí. Gumové projektily by nic nevyřešily. On prostě nemůže ve volné přírodě zůstat. Myslím, že nám nezbývá nic jiného než ho lapit.“
Aby mohli s odchytem začít, potřebovali několik povolení z ministerstva a náležitě upravené bedny, odchytovou a transportní; ty poskytla lešenská zoo. Nutné úpravy provedli ochranáři z Bystřice, pod vedením Zdeňka Jakubce. Práce byly téměř skončeny, zbývalo jen vybrat pro pasti vhodné místo a počkat na zmíněná povolení.

JIŘÍ DOPIL ČAJ A SKOČIL SI PRO NOVINY. Regionálky věnovaly medvědovi celou třetí stranu. Vsacké listy přinesly rozhovor se Zdeňkem Jakubcem, jenž „soudil“, „myslel si“, „předpokládal“, většinou to, k čemu dospěl prof. Diviš.
Jiří se ušklíbl. Jakubec a tisk, to byl námět na humoristickou povídku. Jeho potřeba publicity je neuvěřitelná a agilnost, s níž ji ochranářům a sobě zajišťuje, přímo ohromující. Ať jeho lidé dělají cokoli, Jakubcovou zásluhou u toho nikdy nechybí hejno reportérů. Někdy se z novin a oblastní televize zdá, jako by v kraji nikdo jiný nic nepodnikal.
Téma medvěd začalo Jiřího brzy nudit, a tak nalistoval sportovní rubriku. V té chvíli zazvonil telefon – Jakubec. Oznamoval, že s prací na bednách budou hotovi dnes večer, takže by je měl Diviš, který má jako jediný z nich s odchytem velkých šelem praktické zkušenosti, přijet zkolaudovat.
„A kromě toho jsem se na zítřek domluvil s televizí,“ dodal jen tak mimochodem. (Jiří zvedl oči.) „Přijedou si ty bedny natočit a Vladimír by jim k tomu měl něco říct. No jasně, jen ať se o tom ví!“

SOTVA ZAVĚSIL, ROZDRNČEL SE TELEFON ZNOVU. O slovo se hlásil medvěd.
Požádal Olgu, aby jela s ním. „Budu potřebovat pomoc se sepisováním těch škod,“ řekl s umně předstíraným zoufalstvím, čímž ovšem na dívku nezapůsobil. Souhlasila až po dlouhém přemlouvání. Dobře věděla, proč ji chce vzít s sebou doopravdy. Jiří opravdu potřeboval pomoc, jenže s něčím úplně jiným... Už rok o ni intenzívně usiloval. Někdy jí bylo jeho obletování vcelku příjemné – třeba když jí nosíval květiny nebo psal roztomile chlapecké líbesbrífy. To, že chodíval na tytéž plesy a zábavy jako ona a tam ji pak žárlivě střežil a nenávistným pohledem probodával každého muže, který se k ní přiblížil (a nebylo jich málo), se jí už tolik nelíbilo. Celkem vzato ho však měla ráda, vážila si jeho zásadovosti a stála při něm proti přezíravým a nafoukaným kolegům na správě. Jako ženu ji nicméně nepřitahoval. Její temperament a nevázanost se s Jiřího suchou povahou a evidentní potřebou vážného, trvalého vztahu moc nerýmovaly.

V HRUŠOVĚ ZA KOSTELEM odbočil a po špatné cestě pokračoval asi pět kilometrů údolím říčky Brodské. Závora u lesovny byla zvednutá. Minuli dva honosné dřevěné domy, jaké by si dal Jiří postavit, kdyby na to měl. Na točně pokryté šotolinou nechali vůz. Těsně u lesa, na čerstvě pokosené louce svažující se k potoku, stály včelíny. Za potokem, u cesty vyježděné obrovitými koly traktorů, starý opuštěný chlév. Úlů zhruba čtyřicet (medvědovým přičiněním – byl tady už čtyřikrát – jich teď valem ubývalo). Byly to obyčejné dřevěné krabice s obdélným česnem nad dolním okrajem přední stěny. Jejich majitel, nevysoký, hubený sedmdesátník, přidržoval mezi prsty víko jednoho z nich a nahlížel dovnitř. Světlehnědé vlasy sčesané na stranu, hladce oholený.
Jiří s Olgou došli až k němu. „Popřál bych vám dobrý den, pane Hlavičko,“ povídá Jiří, „ale moc se to nehodí.“
Včelař přiklopil víko: „A proč by sa to nehodilo? Je dobrý. Nahoře dostávajú rozum, uvidíte, udělá sa hezky.“
„Já myslel kvůli medvědovi. V kolik sem včera přišel? Už odpoledne?“
„No ba. Spravoval sem úly, co mně zničil před týdněm, a najednú ho zmerčím, jak sedí deseť metrů ode mňa za tamtým kříbem a dívá sa. Měl chuť na sladké. Křičel sem naňho, ale ani sa nehnúl, asi špatně slyší, říkal sem si. Tož, normální medvěd by přeca hnedka utek, ne? Řval sem do ochraptění a mlátil haluzou do tadyteho smrka, ale nepomohlo to. Teprú za půl hodiny, dyž pochopíl, že ho k úlům nepustím, sa pomalu zvednúl a odešel. Lenže za tři čtvrtě hodiny byl zpátky. Vzal sem vykuřovadlo na včely, tož a z teho dostal konečně strach a odkráčal. A já sem úplně ztratil hlas. Ani sem vám nevolál, šel sem rovnú do hospody a dal sem si tři velké režné. A teprú pak sem o tem vyprávěl chlapom. No ale, to víte,“ zasmál se, „ti mně už nevěřili.“
„Schází mu jakýkoli respekt z lidí,“ poznamenala Olga.
„No ba,“ přisvědčil Hlavička. „Tady bývajú medvědi už přes dvacať let. Občas nejaký přišél, rozbil pár úlů a pak ste o něm zas nevěděli. Ale henten chodí do baráků a na med furt. Temu určitě jeblo.“
„Co se týče těch úlů,“ povídá Jiří, „tak ty vám stát zaplatí, buďte bez obav. Zákon o náhradách škod, které způsobí chráněná zvířata, vstoupil v platnost teprve měsíc před tím, než se u nás míša objevil.“
„Asi umí čísť,“ odtušil včelař. „A proč on vlastně je taký blbý?“
„Snad ho, jisté to není, vyhnal sexuální partner jeho matky,“ vysvětlovala Olga, „a ta ho nestačila naučit lovit. Anebo to vůbec není divoký medvěd.“
„V novinách psali, že ho chcete chytiť.“
„Nic jiného nám nezbývá. Pokud ho teda nechcem nechat zastřelit.“
„Tož to je škoda,“ zalitoval Hlavička. „Kdyby sa choval normálně... Takto budú Beskydy bez medvěda.“

...

Weles 15,6
str. 64-67



-aav- 11/15/2002

Žádné komentáře:

Okomentovat