středa 27. listopadu 2002

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . UDÁLOST

27. listopad by mohl leckomu připadat jako den zcela normální a běžný, kterým, konec konců, z jistého pohledu také je. Jenže pouze zdánlivě nepozorovatelná vesmírná pouť Země kolem Slunce nezačala s první vteřinou nanejvýš symetrického roku 2002, ale je věcí dávnou, pradávnou. S cyklickou pravidelností si tak každý den vrší v nadprostoru jedinečný obelisk, do kterého čas svým více či méně ostrým hrotem vyrývá své značky.
Na tom, který patří dnešku, si můžeme mimo jiné přečíst, že právě uběhlo přesně 60 let od ustavení jednoho z nejzásadnějších tuzemských uměleckých seskupení dvacátého století –
Skupiny 42. Pod její program se za dobu jejího téměř šestiletého trvání postupně podepsalo celkem 16 umělců: 7 malířů (František Gross, František Hudeček, Jan Kotík, Kamil Lhoták, Bohumír Matal, Jan Smetana, Karel Souček), sochař (Ladislav Zívr), fotograf (Miroslav Hák), 5 básníků (Ivan Blatný, Jan Hanč, Jiřina Hauková, Josef Kainar, Jiří Kolář) a 2 teoretici (Jindřich Chalupecký, Jiří Kotalík).
Při této příležitosti jsme Vám na stránkách Welenovin připravili malý profil.


--------------------
--------------------

…Má-li umění nabýt ztraceného významu v životě jednotlivcově, musí se vrátit k věcem, mezi nimiž a s nimiž [člověk] žije. Ale nikoliv jako k tématu, které je před uměleckým dílem a mimo ně. Odvrhlo-li repertoár starých, zmrtvělých témat, jak se ustálil v uměleckých druzích, nemůže jej mechanicky novou realitou nahradit, – zrestituovat staré druhy a skutečnost opět zneškodnit jejím zařazením mezi tradiční náměty jako pouhé jejich obměny. Nezbývá, než aby si ji vytvořilo: neboť skutečnost není na počátku uměleckého díla, aby jím byla upravována a zpracována, jest teprve na jeho konci. Umění objevuje skutečnost, vytváří skutečnost, odhaluje skutečnost, ten svět, v němž žijeme, a nás, kteří žijeme. Neboť nejen tématem, ale smyslem a záměrem umění není nic než každodenní, úděsné a slavné drama člověka a skutečnosti: drama záhady čelící zázraku.
Nebude-li toho moderní umění schopno, bude zbytečné.

Jindřich Chalupecký: Svět v němž žijeme. Program D 40, 1939-40, č. 4, 8. 2. 1940, s. 88-89, závěr

--------------------

Ivan Blatný
Krajina


Když nahlížíme večer na rubu nádražních čtvrtí
přes dvory s pavlačemi do rozsvícených kuchyní
Nějaká dívka sestupuje po točitých schodech
Naklání se a vylévá špínu do stoky
Zatímco v nedalekém hotelu stahují zatemnění
a zatímco míjíme už nové předměstské ulice
Nová nároží ohrad skladišť a hřišť s několika osamělými postavičkami
Osvětlenými plynovou lucernou jako na nějakém obraze Kamila Lhotáka
Z konce minulého nebo začátku tohoto století
S postavičkami
Které jsou už mrtvy ale o nichž víme že žily
Že právě v tomto
Dávno minulém nezaměnitelném a neopakovatelném okamžiku
Nesly po této ulici svůj osud
O kousek dál
Z továren jejichž brány se zavřely
Z obchodů jejichž zámky zapadly
A z kanceláří kde zbyla jen posluhovačka s hadrem a smetákem
Procházející dlouhou řadou prázdných a tichých místností
mezi psacími stoly a židlemi
Když nahlížíme večer na rubu nádražních čtvrtí
přes dvory s pavlačemi do rozsvícených kuchyní
Nějaká dívka sestupuje po točitých schodech
Naklání se a vylévá špínu do stoky
Na dlažbě průchodu se stěnou plnou plísně
Zelenou jako šíje holubů
Když nahlížíme večer na rubu nádražních čtvrtí do dvorů s pavlačemi
Nejeden příběh spěchá podél zdí

Zpátky nahoru uhlí Teď jsem jak polomrtvá
Od ševce boty Lístky Mlíko na zejtra
Ponožky nadranc v čem budou kluci chodit
Do Brna Sestra umřela Ano navždycky!
Ještě mně najdi ty klíče co spadly za plynoměr!
Zavři plechovou piksli vynes kbelík!
Ještě stěhování rýma zmatky neštěstí!
Ještě láska!
Kvůli těm hodinám prosím tě nezapomeň!
Tak podejte mně ten kufr děkuju sbohem
Uvař a sprav si svetr! Vytři pokoje!
Zatlučte někdo rakev!
Čtvrt kila Malý prádlo Ano navždycky!
Jestlipak usnu Vlaky
Vlaky se rozjíždějí
Zpátky nahoru uhlí Zpátky dolů!
Kvůli těm hodin… Jakási hudba… Jeď!


Zatímco rychlík bubnuje svá sbohem zahlédnu pod sebou
Skupinu nalíčených tanečnic a dva tři herce
Pokřikující na sebe v zahradní restauraci kolem budovy divadla
Dívám se na jejich mizející ryšavé paruky
Pohozené pak mezi bednami a kufry poblíž jatek
V rákosí zrezavělé sprchy a mezi kulisami
S nápisy RUSAL PROD DALI VÝROBY KOŘENÍ
Dává se do deště takže výkladní skříně se podobají
Světélkujícím rybám z podmořských pralesů
Je to sobotní večer z doby plynových lamp
Podivný nevýslovně teskný plášť z mlhy za nímž se táhne
Veliké hejno kouzel atmosféry
Je to sobotní večer z doby plynových lamp
Jako na nějakém obraze Kamila Lhotáka
Se somnabulní dívkou hledící na měsíc balon
Utkvělý bez pohnutí nad střechou tržnice
Veliký zlatožlutý kalich tvého květu ó noci
Ó noci blížící se na kočičích tlapkách ó hrobe ó spánku
Pod celou kupou zpuchřelých věnců pavlačí
Ó večere
Dávno dávno dávno teď právě uplynulý
Nezaměnitelný neopakovatelný večere
Zastav se vrať se vrať se vrať se mi v mé básni!

Duben 1944

Ivan Blatný: Tento večer (B. Stýblo, Praha 1945)

--------------------

6. února 1943
(…) Uměleckým procesem vzniká novotvar, není to jen reprodukce viděného, slyšeného, hmataného, cítěného, je to něco
nového. Malířství je proto tak obtížné, protože si musí pro předměty, které chce zobrazit, vytvořit zároveň celý prostor, ve kterém pak tyto předměty existují. (…)

František Gross: Z rukopisného deníku. In: Z. Pešat, E. Petrová: Skupina 42, Antologie (Atlantis, Brno 2000, s. 135)

--------------------

Jan Hanč
Sobotní večer


Venku mrazivá noc – je to už za Prahou
zebe zde více a také se více mlčí
na protějším kopci v perleťové modři měsíčné noci
zdvihá se nesčetnými světly operačních sálů
pavilon městské nemocnice
od mostu přijíždí tramvaj
připomíná prázdným ulicím vilové čtvrti
že dosud se žije
osamělost třeští zvířecí touhou
pomíjí dlouze bolestný záchvat
rezignace vystřídá škrcení
na terasách nemocničního pavilonu
námořník v černém cylindru
signalizuje na Petřín
DUŠE DRCENÉ ROZUMEM LÁSKOU
CITEM KOLOBĚHEM KRVE
NEPOVSTANOU RODERIKU ANI DNES
rozvalen v dřevěné lenošce
cylindr posunut do týla
zapaluje si obrovský doutník
ruka se nezachvěje
baví se vyfukováním chladně dusivého kouře
do polepených oken lidského očistce
kde v bezejmenných ulicích
chladnoucí lidé tisknou k sobě teplá břicha
v zoufalé snaze uniknout prostoru času a vidinám

Jan Hanč: Události (Literární odbor Umělecké besedy, Praha 1948)

--------------------

Za bílých letních odpolední oživuje vedrem obrovská černá modla na střeše sladovny v Podbabě. Marně však otáčí větrný hřeben její zelené přilbice obludnou rudou tlamu na všechny strany hrůzného ticha. Je němá, jako je němý hrob nebe… Trpělivý, věrný hlídač osudu cihlářských krajin pod sebou, krajin kopřiv, červeného a žlutého prachu, těchto až na kost zpustošených a nyní opuštěných klínů, v nichž se hnětlo a z nichž se rodilo nedaleké, bílé Město, neodvratně sem kráčející.

František Hudeček. In: Praha a okolí v obrazech členů Umělecké besedy. [Katalog výstavy.] Praha, Alšova síň Umělecké besedy 19. 1. - 14. 2. 1943, nestr.

--------------------

Jiřina Hauková
Variace na život


Říká mi, že bych měla jít blíž
a nebýt tak tvrdá, když nejsem:
kolikrát napsal mi: zlá –
když člověk mlčí, mlčí se zarytýma očima.
Ale tak cizí byl ten svět. –
Jsi plakát, jsme plakáty,
na kterých čtou se písmenka
tak vykřičená, jako když dveře otevřela:
„Žebroto, já vám dám vydírat!“
Když člověk mlčí, mlčí se zarytýma očima
a ten, který je blízko, stojí za dveřma,
vejít nemůže, vejít se bojí.
Ale kdo to ví, kdo to ví, dnes večer
je ticho bez tramvají a bez hesel,
to ticho, jež nikdy neselže,
když na věcech si žádá mlčení
a na lidech: ať odpoví.
Ale všichni jako by vstali na odchodnou,
já zůstávám s tím jedním,
který blízko stojí za dveřmi
a vejít nemůže, vejít se bojí.
Hodinu jsem tam už bloudila a prahl mráz.
Kam dál? Strach do mne spadával
a chtěl být dotěravý, jak ten,
kdo je mi cizí, dávno cizí
a jemuž člověk, aby nezradil se,
stále jen lhal a lhal.
A potom vidí znuděné večery ve dvou,
jedna lampa na druhou pokyvuje:
zhasni, ať nevidím ji, zhasni, ať nevidím ho.
Jdou raději – do koncertu,
pečlivě zapíná jí knoflíčky,
ať nic neopomene z navyklé obřadnosti,
třebas by jednou prozradil se
a říkalo by se nahlas, že ji nemiluje.
Když člověk vidí ta rána malátná,
čekající, kdo dřív vstane a odejde
a na celý den pozdrav s šálkem hořkého čaje.
A ten, který stojí za dveřmi,
vejít nemůže, vejít se bojí.

Na podzim za sklem kavárny
spadalo tolik listí, vody,
tolik tváří přešlo
a pořád sázeli jsme jen na ten Život,
který přijde jednou krásný
(skrčeni ve výklenku za kamny).
Zhasli světlo. To štěstí,
kdyby snad náhodou někdo…
Říkáte: vydržme do zimy.
A letos bude nejkrutější.
Střezte se ledového pokoje!
I člověk nejbližší je v něm tak cizí.
A ten, který je blízko, stojí za dveřmi,
a vejít nemůže, vejít se bojí.

Jiřina Hauková: Cizí pokoj (Symphosion, Praha 1946)

--------------------

Jednou za pochodu noční Prahou (a k tomu zatemněnou) jsme s Františkem Hudečkem narazili na světélkující rybu. Byla to kostra slanečka, která zářila modrým světlem jasněji než neon.

Kamil Lhoták: Výtvarné umění 17, 1967, č. 3 str. 123

--------------------

Josef Kainar
Vozidlo


Vozíček s mrzákem strkají dopředu
Jeník je chlouba rodiny
Nikdy si ani nezasteskne

Koupili jsme mu gumové obruče
Jezdí si jako pán
A jaký je bystrý

Jen když má močit To víte to je ta nesnáz
Ale on vždycky
Jako by se za to omlouval

Vozík na kuličkových ložiskách
Tiše se pohybuje po nábřeží řeky

Oči v klasicky krásné hlavě
Mladého mrzáka
Tiše se pohybují po lidech

Pán s paní se zastavili u mostu
Ona má něco v ústech
Saje stéblo trávy
Utržené za této procházky
Muž je jistý i v tom co ještě neví
A usmívá se na ni

Jak často jezdí za námi
Neslyšná vozidla

Josef Kainar: Nové mýty (B. Stýblo, Praha 1946)

--------------------

10. prosince 1943
Nezapomínat na starý poznatek o vegetativnosti městské krajiny. Tady někde by snad bylo možno navázat na surrealisty a hlavně na Maxe Ernsta.
Městská krajina se skládá z jakéhosi „hemžení“, záření“, „prostupování“, „požírání se“ a má charakter vegetace, spolu s charakterem jediného velikého stroje.
Pokud se vyskytne figura, měla by být pojata jako součást tohoto stroje – vegetace.


Jan Smetana: Z rukopisného deníku. In: Z. Pešat, E. Petrová: Skupina 42, Antologie (Atlantis, Brno 2000, s. 193)

--------------------

Jiří Kolář
14. březen


AŽ O PŮLNOCI ZMLKL ZPĚV

a klavír přestal setřásat z noci svůj chléb.
Světlo plné tajemství
klouzalo po střechách
a padalo jako vodopád na spící dlažbu.

Oblekl jsem se,
sklidil ze stolu nedotčený papír,
uložil knihy,
které jsem v poledne přichystal,
snědl zbytek jídla,
naposled umyl ruce
a zapálil cigaretu,
ale sešel jsem do druhého patra
a vrátil se.

Vyndal jsem opět knihy a papír
a otevřel okno.
Nesmírné stříbro
padalo na věže a dvory.

Jiří Kolář: Dny v roce (Fr. Borový, Praha 1948)

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . UDÁLOST



-aav- 11/27/2002

Žádné komentáře:

Okomentovat