---

Hadry, kosti, kůže
(Válečný deník Vladimíra Holana 1938-45)

Václav Kahuda

Když se na přelomu čtyřicátých a padesátých let rozhodl Vladimír Holan k sestupu do hlubokého osamění, realizoval v kruté podobě to, co si kdysi předsevzal ve své Lemurii: “Otrhal jsem listnaté mistrovství pestrých parabol a uzavřel se prostými oblouky samoty, která nezná výmluv a upozorňuje dosti pohrdavě třebas na to, že stačí déšť, aby účast na demonstračních průvodech byla hodně malá (…), ... usiluji o naprostou, nutnou izolaci. A isola, toť ostrov. Ostrov urputnosti, ostrov posedlosti... Budu křížit slova...”

Nyní je rok 98. Já, stár 33 let, odvažuji se hovořit o době vzdálené od nás šedesát roků. ...A co víc, chci postihnout vývoj mysli člověka, jehož jsem osobně neznal, ...jemuž jsem nikdy nehleděl do očí. Buďtež mi tedy tato omezení výhodou. ...V jakém smyslu? ...Znám to, co chtěl, aby jediné po něm zůstalo. Básnické dílo. A znám jeho působení na mne. ...A taky znám jeho hlas. Hluboký, sytý hlas, jímž tak lidsky a zároveň autorsky svrchovaně předčítal magnetofonovým cívkám svou Noc s Hamletem.
Co já vůbec znám? Abych mohl mluvit o druhém, musím použít sebe.
Má hlavo, mé roztoulané vědomí, má minulosti, ...všechny mé strachy, hrůzy, obavy, ...má úzkosti z každého bílého, běsnícího dne, ...má zhoubná malosti, zbabělosti, má odvaho žít, ...můj smutku, má touho! ...Staňte se pro tento večer sítí, rybářskou sítí, do níž se může chytit stříbrná ryba naděje ....Staňte se pavučinou, jíž tká opatrný křižák za noci, aby se do ní, za dusného poledne, zamotal a vzápětí ji roztrhal rozzuřený sršeň reality. ...Staňte se filmovým plátnem, jež vzpomíná na všechna odehraná představení. Na ty tisíce příběhů a scén. A z těch potrhaných, drobných vzpomínek možná vznikne jeden krátký film. ...Mohl bych ho nazvat: Válečný deník.
Jaký byl válečný deník Vladimíra Holana? Zanedlouho nám bude dopřáno do něj vstoupit. Dnes večer dáme zaznít temnému plameni slov...
A co bych mohl sestavit já? Jaký by byl můj zápis prožitých let? Z čeho by sestávalo mé -válečné zpravodajství? ...Nejezdily by tam tanky, nestřílela děla, domy by se nehroutily ve výbuších a jekotu leteckých náletů. Nepochodovali by tam vojáci po ulicích. ...Jásající davy? To znám. ...Strašlivý germánský klaun vyřvávající na tribunách? Jeho pamatuji pouze z celuloidových pásků. ...Místo toho já mohu nabídnout snad nikde nekončící řadu šedivých, nevýrazných kreatur. Celou zoologii úřednických zvířat. Zástupy podrždrátů, příprcníků a podkoních. ...Místo bitevních frontů nabízím rozevřené jámy úzkosti, když propadne se podlaha skutečnosti, pod dětskýma nohama, ...a celý svět, milující rodiče, hlučná, jásající škola, dětská hřiště se stanou místy rozsáhlého spiknutí. ...Je to spolčení slepých sil přírody, jež vytěsňuje ze svého středu vše, co by ji mohlo, až získá sílu a vyroste, ...co by ji mohlo popřít a odhalit ten odvěký klam a lež. A ta odstrkovaná mysl získá touto nepřízní naopak sílu, sílu k odmrštění klamu. Ano. ...Spolčení hlupců. Jestliže Holanův text je rozhovor dvou přátel za noci, dvou kráčivců ve světle zatemněných, modrých pouličních lamp, dvou dospělých mužů v černém protektorátním městě, má výpověd' je bezhlesý monolog dítěte, jež vyděšené zírá před sebe, lapeno osudem, ...sedí uprostřed hlučících vrstevníků, sedí jak loutka, nemá nic, žádné útočiště, ...rodiče mrtvi zaživa, duševní choroba vypálila jim srdce, ...za chvíli přijde učitelka, namalovaná padesátiletá princezna z prasečáku, která se souhrou necudných, chamtivých náhod dostala do hlavního města a stále negramotná, přeci jen vychodila fakultu, ...za chvíli přijde usměvavá zlá stryga, pro niž nejsou nic pojmy a pravdy, jež má předávat žákům, ona žije ze strachu a podlézavého smíchu bystrých studentů, ...ráda se dívá na ty, již jsou v ještě větší prdeli, než se nachází ona, ...za chvíli přijde a již po sté, po tisící dá bezelstnému dítěti nahlídnout do svý špinavý duše, ...zas ho usvědčí, že není jak ostatní, že nechce či snad neumí se kurvit, ...protože býti Kurvou, to se dnes učí na školách! ...A dítě? ...Hledí tiše na přátelský svět za okny, ...všechno, jen ne tohle tady! ...Stromy, travnaté stráně, zvířata nádherná, ...nebe plující. A smrt, i s tou se přátelí. Vždyť přeci dnes už ví - umřelo do života! ...A slunce? Slunce pomalu leze po zdi, na poličce u okna, ...od katedry vane kyselý pach houby na utírání tabule, ...u okna stojí v květináči pestrá, zaprášená, cizokrajná kopřiva.
Kam lze dohlédnout? Od kterých osamělců v dějinách se dostalo to krásné prokletí až k Vladimíru Holanovi? Odkud, skrz čas, slily se prameny do jednoho řečiště, jež potom plulo podzemím a jen někdy ukázalo světu svou hloubku, ...svou v proměnách vždy stejnou, svou putující, měnlivou tvář. Koho vidím stát v dálce času?
...Stojí tam - Jakub Deml, jehož v dopisech plných synovské úcty a plachého přátelství oslovuje: ...Drahý otče, drahý básníku. Takto ho oslovuje ve svých pětapadesáti letech. Celý život miloval toho vesnického proklatého kněze, jenž rozdal oheň imaginace po generacích, ...který naučil mnohého mladého básníka přikládat sama sebe, spalovat v plameni protikladů, v plameni touhy. Dát shořet všemu, kráse i malosti, zoufalství i odvaze... Vydržet a nezešílet, když odhrne se opona a dosud nezkušeným očím se ukáže strašlivá souložící dvojice, děsivá zvířata z Ráje, krvelačné bestie, ...jméno toho prvního, toho gejzíru krve - je Milování, ...to druhé, jež, řvoucí, otevírá tlamu a ukazuje její černé nitro, skvrnité smrtí - se jmenuje Zášť. Ano, a mnohé jiné poznal a zapsal Jakub Deml, když procházel krajinou a díval se do blankytu nebes, nedbaje věty, kterou kdysi v jeho dětství vyřkl kterýsi strýc nebo pocestný: ...Znal jsem jednoho člověka, a ten zešílel, když se díval do mraků... Tento drobný farářský desperát, jenž ostře hleděl na svět za drátěnými brejličkami, ...znal i tvář smrti, jež se na něho, hledíc jinam, ...po straně usmála... A Holan si vážil té milosti, že mohl znát a hovořit tváří v tvář s tím sršatým, hádavým serafínem. Snad i proto mu píše: ...Jsem znovu ohromen vaším uměním potápěče. Jinde zas: ...Červen nezapomenutelný, a nesu ještě tasovské slunce na svých prsou. Slunce přímo a slunce žuly, ...Stalo se mi několikrát, že jdu ulicí hnusnou, zřícenou jaksi pohybem tramvaje. - A pojednou jsem zaslechl šumot kornoutu s cukrovím. Kde jsou děti?...Stalo se mi, že jsem upadl, nevím jak, v parku a nějaký muž mne zvedal a mne napadlo: Deml... A Jakub Deml píše Holanovi: ...Budeta nešťasten a přeji Vám toho neštěstí, je to veliký dar. Je-li Bůh žárlivý (zelator animarum), Duch Svatý je především a obzvláště žárlivý, proto jsem řekl, že budete nešťasten a že Vám toho naštěstí přeji.
...Otokar Březina umřel, a není možno, aby umřel - říká v témže dopise Jakub Deml. ...Otokar Březina, první atomový fyzik české literatury a poslední mystik a vizionář. Cudný milenec, jehož žláznatá síla proťala panenský obal subjektivního pozemšťanství a počala se rozplozovat spolu s vesmírem, brala účast na vzniku nových hvězd, galaxií a lidských nadějí. Tento připosražený, nenápadný stařík, šourající se ve špatně padnoucím obleku přes prašné náměstí venkovského města, jdoucí do hospody, kde bude spolu s rolníky hodnotit úrodu ječmene a nadávat na japonského generála Kanimůru, ...tento tajný kosmonaut se chodí ptát prázdnoty, při osamělých toulkách v březových hájích, ...a večer pod lampou, když za okny hučí temná krajina, zapisuje provazce protrpěných veršů a vět, rozpomíná se zpátky skrz své narození, ...hledá ozvěny těch věčných odpovědí, jež tu jsou odpradávna, od počátku, a které čekají, až se jich jednou někdo zeptá...
A za nimi, za Jakubem - hemživým potemníkem, jenž pod černými krovkami skrývá světélko svatojánského broučka, za Otokarem - který jak bílý hranostaj utíká zimním lesem, jenž v závějích nechává stopy pro ty, kdo půjdou za ním, v závějích, jež jiskří pod hvězdami, utíká na kraj lesa napít se krve svítání...
Za nimi, dálka mu smývá tvář, ale tyčí se tam, už na prahu mytologie - Mácha.
V eseji o Karlu Hynku Máchovi říká Holan tato slova: ...Celý náš tragický život je tedy pouze životem zdání ve světě přízraků. Jak záhy si to uvědomil Mácha, když praví: “Buď se to zdá, protože to jest, aneb to jest, protože se to zdá.”
Jak tedy vyrazit mříže takového vězení? Ó zoufalství - co nabídneš básníkovi? Cos nabídlo Máchovi, že si napsal tato slova: “duch můj (…) něvěda, co činí, volá to k sobě, čeho se hrozí –”
Čeho se hrozí! Ach, to je tedy ono!
Neboť zde jde už o sebezničení jako o totální způsob úniku, zcela ve smyslu jedné věty Kierkegaardovy, že totiž “nejvyšší potencí každé vášně jest, že chce svou vlastní zkázu”.
Nespatřovalo se něco podobného u světců?
Podivná věc! Rád bys v takovém sebezničení viděl také kus askeze a touhu po nesmrtelnosti. Ale Mácha? - Nesmrtelnost? – (…)
Děsil se jí jako třpytu, který přeběhne po zubech andělů?
Všechny tyto hořké otázky řeší Mácha velmi jasně zvláště na konci své básně zvané Těžkomyslnost. On slyší jak jeho bližní mu říkají:
…
“vidíš hroby? - Mníš, že mrtví spí
beze snů? - Ne! - Jiný svět je baví,
znovu oni jitro svoje sní!”

Ale Mácha kontempluje:

Tiší mrtví? - Ti že znovu žijí? –
Znovu žijí? - Vlastní vůlí svou? –
Či nuceně žíly jejich bijí? –
Proti vůli a nové sny zas jdou? –
Za hroby mám znovu mladost sníti? –
Aby znovu její prchl stín? –
Ó by mohl navždy hrob mě krýti! –
Věčné nic! v tvůj já se vrhnu klín.

VĚČNÉ NIC! ...Mácha odmítá tedy všechno! odmítá i sen!!!
Kdežto nicota! To je Absolutno!!! Jistota!... Jak jemný hudební sluch měl tento básník, že zaslechl i nejtišší inkantaci jejího vábení! Jak prostupný byl a jak milující, že se nebránil její dostředivé, hvězdnaté radioaktivitě! Jak jeho zoufalá, kořící se láska k ní přinutila ji býti tou, do které jedině se vejde Bůh!
Země se mu stala mozkem Nicoty a je strašné pomyšlení, kde asi bylo její srdce... Srdce Nicoty, které pojednou viděl tlouci všude ve vesmíru. Všude! Jako by se řeklo: Nikde!
Potud Vladimír Holan, psáno v roce 1940.

Válka... Tehdy, na přelomu třicátých a čtyřicátých let, dozrál smutný plod předchozích desetiletí. A jestliže, mrazivě poučeni z historie, se díváme na to dýchání dějin, hledíme, zatím neúčastně, na pohyb toho Molocha splněných nadějí. Díváme se, krátkozrací, jak se potácí po staletích. Hladově řve na kontinentech v dobách míru a děsivě mlčí v okamžicích pohromy. Mlčí, protože rve maso a polyká krev. Teď, možná právě teď se ohlédl. Slepě zírá do budoucnosti, ale přitom bedlivě větří. ...Teď, možná právě teď se dal do pohybu. Blíží se k nám, blíží se k nám jako ježatý bůh ze skalních maleb pravěkých lovců. Leze k nám, pergamenovou krajinou křižáckých kronik. Už je blízko, od přítomnosti ho dělí jen pár desetiletí. A jeho bezedný hrtan je blátivá jáma, do níž buldozer hrne hromadu mrtvol. A rachot dýzlmotoru není slyšet, protože tento poškrábaný film je ještě němý. ...Jaká asi bude jeho tvář, když se vynoří na hladině času?
Válka... To je, když mapy zemí a států dostanou vředy! Běda, někdy celý světadíl dostane plynatou sněť! A malomocenství mírových spolků ukazuje nelidskou, lví tvář. A odporná rakovina lidských povah uchovává své semeno dobře ukryté pod slupkou podlézavosti a konfidentství, aby pak, po osvobození, člověk se marně ptá: osvobození čeho a osvobození od čeho? ...aby po ukončení bojů vylezla ze sklepů a s trikolórou na klopě se přidružila k obráncům a nakonec pod sluncem mohutně metastázovala, fotografujíc se na barikádách, s odpornou grimasou, kterou umí jen zbabělec, s grimasou ke všemu odhodlaného vlastenectví. Ó, to neuvěřitelné umění lži, že lež nakonec uvěří sama sobě...
A tak se ptám, není přesnější a účinnější nehovořit o pohybech národů, ale zabývat se pohyby lidské duše? Pokusit se zachytit a odhalit to neustále se řetězící temné enigma tisíců navzájem se protínajících souvislostí? ...A i když to je nekonečné, přeci se pořád pokoušet nahlédnout a poznat těch několik drobných, ale velice podstatných detailů, důležitých proto, protože vypovídají o celku? Není lepší a osvobozující účastnit se toho dobrodružství, vycházet na lov do vlastního nitra, pozorovat námluvy tužeb a svůj strach, svou úzkost z existence zahnat do pasti? Sebe, především sebe nemilosrdně prohlédnout až na dno, a když se to dno propasti protrhne, hledět do pohyblivých soukolí světa? ...Co jiného zbývá člověku, když ztratil nevinnost? A co může být většího než zabít v sobě bestii, zbourat klec, kde člověk věznil sama sebe, zbořit zeď a nechat proudit světem svěží vzduch, dýchat volnost blankytného podnebesí. A přitom se tvářit, že se vlastně nic tak velikého nestalo. ...To jediné platí. To jediné funguje. Protože sebeklam, zaslepení dává tlouci srdci zla.

Při pročítání životopisu Vladimíra Holana, při prohlížení rodinných fotografií a srovnáváním s osudy jiných autorů - rozumí se těch, kteří dosáhli obdobné hloubky imaginace, a s vedle nich položenou prožitou minulostí sebe sama a s životy lidí, které jsem osobně poznal, ...vyvstává mi při tom porovnávání podivuhodná jednota průběhu, který se děje pokaždé za zcela jiných vnějších okolností. Pokaždé je tady nějaká bytost, jež se zrodí do světa, a to okolí, ...nejbližší lidé, zážitky, dějinné zvraty, ho počne formovat. Zčásti se tak děje vědomě - to znamená výchovou, příkladem, ...ale v naprosté většině se hlavní rysy osobnosti vytvoří mimoděk, nevědomky, mimo jakékoli snahy rodičů a pedagogů.
Co je důležité? ...Uvědomit si, že dítě, jako nový člověk, přichází do situací a vztahů, do světa svých zploditelů, jenž je pro něj hotový, jejich, není jeho, a taky ho nemůže automaticky považovat za svůj. Je zde jistá vzdálenost, jež dělí holý, ale velice intenzivní, tvořící se svět dítěte, a pevnou, zkušeností ohmatanou realitu jeho rodičů a vůbec celé generace.
Co především vnímá dítě?... To, co je pro ně životně důležité. Pokud máme na mysli kojence, dalo by se říci, že mateřské mléko. To je sice pravda, ale pouze za jistých podmínek. Nejdůležitějším předpokladem k životu je pocit bezpečí. Zde, na samém prahu života, a je velmi pravděpodobné, ba jisté, že se to týká i období před zrozením, ...zde se vytváří první základy, zde se ustavuje plocha, na níž se počne stavět vědomí člověka. Zde se rozhoduje, jestli to bude pevná půda pod nohama, nebo vratká, zrádná past. Tady, v bílém, bezmocném jasu nevědomí, ...vzniká trvalá životni orientace, hodnotit svět jako zajímavé místo plné dobrodružství, jež stojí za to prožít, ...nebo vidět toto pozemské dění jako cosi nejistého, protikladného, plného úzkosti a obav. Zde se rozhoduje o tom, jak bude člověk přistupovat ke svému okolí, k lidem, jaké bude jeho prožívání...
To, co bylo právě řečeno; platí zajisté v ještě větší míře i pro fázi celého dětství, dospívání a dosahuje až k břehům rané dospělosti. Teprve tady bývá většinou vidět, jaký je vlastně ten mladý člověk. A toto zjištění, ať je jakékoliv, bývá většinou nezvratné. ...Teprve tehdy vykvetou s plnou silou semena zasetá na počátku.
Dlužno dodat, že člověk se nerodí proto, aby se někomu líbil. Má na starosti něco mnohem většího než splňovat pochybné morální kategorie... Zvláště když ti, kdo udělují nálepky zlý nebo hodný, ...jsou povětšinou v přímém protikladu s požadavky, jež kladou na druhé.
Opakuji... Co vnímá dítě především? ... Vidí, zda jeho nejbližší, lidé, na nichž životně závisí, jednají tak, jak mluví... Jestli jejich myšlení a konání je jasně provázané a srozumitelné, odůvodněné... Dítě se nedívá jako soudce, ale jako nezastavěné, mladé vědomí, ...jehož základní sebezáchovnou tendencí je - poznávat. ...A pokud dítě zažije rozpor, nejasnost, cizost v citech, v chování... a jestli je tato chyba systémová, jestli je jí nakažena velká část nebo celé komunikování v rodině a reagování této rodiny na svět, na nejbližší okolí, ...pak tento rozpor působí jako nůž. A jestli je s probíhajícími lety dítě nebo mladý člověk utvrzován v tom, že takto jednat je správné, ...vznikne nešťastný tvor, jenž, více než kdokoliv jiný, po celý zbytek života zápasí se svým mládím...
A z toho zápasu může vzniknout krásná, silná pravda, ...jež osloví, co víc, ...pomůže podobně utvářeným myslím. ...Nebo se člověk zřítí sám do sebe a roztříští se o to chladné, zamrzlé moře, jež kdosi zaklel k nehybnosti, v hlubině jeho dětství. ...A tak tu na jedné straně, sám sebou zachráněn, a přeci pořád v dosahu magnetických sil nechtěného poznání, radoaktivitou štěpení ozářen, ...stojí výjimečný člověk, může být cokoli - v našem případě básník. A na straně druhé - padlí andělé samoty, zřícení nezaviněnou tíží osudů, ...šílenec nebo vrah.
A to i to, první i druhé, vzestup či pád, ...obojí je jeden lidský život. Jeden, jehož příkoří osudu stmelilo. A druhý, jenž pod tíhou padl. ...Oba žijící ve světě, z obou každým okamžikem cosi vzniká, působí na své okolí a vše nese stopu jejich vnitřního základu. A svět, jimi utvářen, se k nim vrací a drží v ruce nůž nebo otevřenou dlaň. A tato zpětná vazba, to nepřetržité dýchání světa v proměnách, tato povaha samotné existence, ...to činí nakonec oba ty lidské osudy čímsi nezměrně podstatným a důležitým. ...Cosi až nelidsky smrtícího vzniká z každého, i sebemenšího života, ...protože míry a váhy jsou vždy klamné: ...Jen ten pouhý fakt, že cosi žilo, ...že to bylo!, ...to je tak významné, že malé lidské soudy jsou zde ničím! …Mnohý, ach mnohý slušný, spořádaný hříšník by přál peklo svým bližním... Kněží křtící děla... Ta malost! Ve všech dobách, za všech režimů a vlád. ...Tolik špíny! Ta zvěrská vůle žít, jež zneuctívá dar lidského myšlení!

Člověka to nutí ptát se: ...Jak vzniká lidské Já? Kde se tvoří vědomí sebe sama? ...Kde je zřídlo imaginace? Schopnosti prokutat se skrz masiv hlušiny k jiskřícímu, démantovému podloží? K prahorám, k žhavé minulosti nás všech, ke společnému počátku... Dalo by se říci, že souhrou mnoha nezbadatelných okolností, ba přímo chodem celého světa vzniknou podmínky, aby se tu a tam, roztroušeni po generacích, rodili lidé, jejichž osudem bude pojmenovat svět, říci dosud nevyslovené...
Moc slova! ...Dnes, kdy slova, protažená spoustou prázdných tlam, jsou jak prázdné, papírové obaly. A přeci, kdesi uvnitř je zakleta tvořící síla původních významů. ...Ale to musí přijít básník nebo šílenec, ...musí vytvořit šachtu nebo najít jeskyni, kudy vede cesta z dneška, z umírajícího času, ...skrz peklo do ráje. Nebo, chce-li to současná mysl, jež se bojí velkých slov - a má proč!, ...chce-li, je možno říci, že básník křísí slova. Rozdmýchává plamen, jenž zatím doutnal po staletích, zavalen popelem plebejců...
Rovnou je třeba říci, ...že je to nebezpečné. Krásné, a mnohdy zároveň zhoubné... Kramářská duše se toho instinktivně bojí, všichni ti - zlatá střední cesta, být trochu kurvou, krást pro rodinu, ...všichni ti - kafe po obědě a vesmír ať mi třeba vybouchne za prdelí, všichni - jimž čouhá z nosu chlup bodrého člověčenství, jimž kuchyňská člověčina vytvořila moudré vrásky okolo očí a již zároveň jsou připraveni, jako nejhorší kreatura, bránit svou krvelačnou svobodu, .. jímž pojednou ztvrdne ksicht a nemilosrdné oko zírá na narušitele svých upachtěných výdobytků, ...všichni - jimž je vlastní životní pravda přízdisráčů, ...všichni do jednoho, a svorně, nenávidí tu divokost, tu prvotní nerozředěnou sílu slov.
...A je to zhoubné, ...když básník odkryje poslední nánosy a do očí mu zazáří oslňující zář radiace, ...když položí ruku na to nebezpečné, krásné srdce slova. ...Tehdy uvidí dávný odlesk toho prvního, z kterého povstal svět. ...V každém slově, říká se, je uzamčen zlomek toho prvního Jména. Ano, je to zhoubné. ...Stává se, že člověk potom už nemá zrak pro tento svět. Oslněn, doznívá svým životem. A druzí, jimž byla dána schopnost vidět, ...berou podíl z jeho práce, z pravdy, kterou s nasazením vlastního života přinesl z temnot minulosti a položil před nás, a ona teď tiše září.

Literatura je předávání znaků. ...Když se řekne stůl, nejdříve je to stůl autorův, pak je napsán, ...pak přečten, a je to stůl čtenářův. Když se řekne: ...Strom v dětství, též to není strom autorův, ten dal vzniknout slovům a zůstal opět u autora, ...ale je to především a jedině strom čtenářův. Tisíce stromů v tisíci dětstvích. On, čtenář, básník svých vzpomínek, ...on a nikdo jiný na něj tehdy lezl. V jeho korunách se učil číst svět. ...Kdyby tak každé dítě mělo svůj strom.

Kdo zažil někdy zoufalství, ať si představí dlouhotrvající, celoživotní stav vypjaté pozornosti, prostoupený úzkostí a touhou po lásce, ať k tomu přidá drtící smutek a rozběsněnou, zoufalou veselost. Až si to dopodrobna představí, možná mu bude dáno z dálky pochopit, co to je, být... Být básníkem na zemi... Být proklatcem ne z laciného pozérství, ...ale z nemožnosti žít jinak. Je dobře známo, že tvůrčí lidé směřují k nenápadnosti, že milují, alespoň z povzdálí, normální, běžný život. Pouze mělké povahy se realizují v extravagantnosti a v přihřáté zdobnosti.
Kdo to nepoznal, neví, jaké to je, zažívat bodavou, bílou zuřivost dne. Kolik námahy stojí udržet pohromadě giganticky vnímavou mysl v ostrém vzduchu přítomnosti. Co to znamená, nosit po krajině svůj obnažený mozek. ...Být na vše neustále napojen!
Proto jsou tak hojivé noční procházky v lesích. Za letních večerů naslouchat přelévajícímu se tichu.
Ano, jak nevzpomenout dnešního večera Nočního chodce, ten cyklus obrazů Františka Hudečka. To bludiště temných ulic, domovních bloků, plynových lamp a rozzářených hvězd, …ten kaleidoskop města, jež se probořilo z budoucnosti do tehdejšího času, ten rozstříhaný film z nekonečné metropole, který vznikal v letech 1940 až 1942.
Malíř o svém iniciačním zážitku říká: “Jednoho prosincového mrazivého večera vracel jsem se z vinárny Kosovo přes veliký dejvický tehdy Platz der Wehrmacht domů, do Teslovy ulice. Zastavil jsem se, abych se podíval na známá souhvězdí a hvězdy jiskřící nad zatemněným městem. A dolů k Podbabě i na Kladenské na obrubnících stojící lucerny, svítící po pravé straně zelenými ondřejskými kříži a po levé červenými kruhy. A na vysokých kandelábrech zavěšené svítilny, zatemněné černými příčnými pruhy.
...A pojednou mě ten pohled obzvláště vzrušil, hvězdy na nebi se nějak pomíchaly s těmi barevnými světly na zemi, na zlomek vteřiny jsem se cítil jako bez váhy, jako ve snu, ... že jsem se snad troškou vůle mohl vznést. Několik dní mi ten zážitek pořád nešel z mysli a tak, abych se ho zbavil, nakreslil a okoloroval jsem jej vlastně jen jako záznam...”
Ano, jak nevzpomenout jednu Kantovu větu, o zákonu, co nosí každý v sobě, a o hvězdném nebi nad hlavou...
Tajemná, anonymní postava Nočního chodce může být Kdožkolvěk (Here Comes Everybody). Hromadný člověk Jamese Joyce.
Ten podivuhodný pocit, ta spontánní schopnost rozkládat dosavadní klišé a zvyklosti myšlení, ...to je jeden z tragických darů války. A nezbývá než se ho chopit a tak poznat, proč se vše děje tak, jak se děje... Výsledek toho snažení se ale nevejde do slov. ...Pravda, milosrdně skrytá v mlčení.

Básník? Nemám rád tohle slovo. Příliš je spojeno s groteskními figurkami kulturních činovníků. S šedivými sáčky z tesilu. S ploužavou, žabomyší kulturou nedělních novinových příloh. S pobryndaným psaním maminčiných hošíků, jimž už provždy zůstala infantilní jistota svým talentem, slepá k realitě, blud utvrzený za nedělních odpolední, kdy se recitovalo před návštěvou a kdy úklonu učesaného chlapečka odměnil karamelizující potlesk tet a slova: ...je rozkošný.
Když už slova jako: Básník, Tvůrce, Autor nebo Mistr jsou odporná tím zprofanovaným nadužíváním, jsou ublemcaná vernisážovým estétstvím, jsou takřka mrtvá pro poctivé, neurážející označení kohosi, či spíše činnosti, kterou dělá, ...je možné říci: ...ten, kdo píše, kdo žije pravdu: ...je maják na konci světa. Vrhá kužel do temných dálek v šumícím moři nevědomí. Tam někde začíná chaos možností. Čekajících, spících důsledků. Paprsek bloudí po větrné, divoké tváři budoucnosti.
Básník je ten, kdo zvedne sluchátko, a počnou zvonit telefony na celém světě. Básník je počtář. Začíná vždy od jednoho, k němu přistupuje druhé, sčítají se navzájem a dávají vzniknout třetímu. Od něj již vede krátká cesta k milionům.
Básníkovi se před očima přelévá, násobí a dělí celé to nepředstavitelné pozadí. To hemžící se změtení slov. Protékají jím, škubají a přelévají dlouhé rovnice, jak hadi. Syntézy vykusují díry, dutiny v tom mravenčení čísel. Vršící se hory exponenciálů boří samy sebe... A básník? Ví, že jednou poslední jednotka, to obrovské definitivní “jedno", mihne se a zmizí, v rozevřeném lůně nuly. ...A celá ta rozpočítaná strašlivá dutina, hluboká rána vykousaná do stěn prázdnoty, teď pustá, ...ten nepředstavitelný vesmír, teď prázdný, ...se pojednou zatne sám do sebe, jak hněvivá pěst.

Jak mě zahřálo u srdce, když jsem v pozůstalosti Vladimíra Holana, mezi listy popsanými tituly knih, které si chtěl objednat anebo přečíst, mezi účty za donášku obědů, mezi desítkami adres, ...když na mne vypadl lístek a obyčejnou tužkou na něm byla napsána adresa arcibiskupa Františka Tomáška.

Jak mě zabolelo v hrudi, a zároveň jakási jurodivá radost se tou bolestí vznítila, když jsem se dočetl v knihách psycholožky Evy Syřišťové a v knize Stanislava Drvoty, ...že duševně nemocní, když se propadají do své choroby a pohlcuje je samota, když psychóza rozpoutá peklo v jejich mysli, když stane se ničím tento náš svět, ...protože mnoho se toužilo, mnoho se milovalo, a nikdo nepochopil, žádná ruka se nepodala, ...nikdo nestál na druhé straně citů.
Když nemoc počne štěpit duši, ...tehdy procházejí nemocní dočasnou fází intenzívní imaginace, na čas se jim vytvoří krásný, šílený - ale přeci smysluplný svět. Tato imaginární krajina je místem, kde odpradávna vznikaly legendy. Je to svět démonů nebo božských bytostí, je to předposlední patro všech náboženství. ...V ten čas nemocní malují, píšou či hovoří a vše má neopakovatelný rys jakési nezemské, zárodečné krásy. Na chvíli ovládají podobné príncipy, jaké vlastnili největší z umělců. Znají techniku sémantických přesunů, rozvolněných asociací a naopak konkretismus významů, jenž navrací slovům jejich původní, dávno ztracený obsah. Pohybují se v houštinách soukromé, paranoidní etymologie... Potom, pokud se nevytvoří alespoň úzká lávka z onoho zpátky na náš pozemský svět, pokud zanikne poslední smysluplný spoj se skutečností, tehdy se rozpadá i ta andělská, vznášivá realita a člověk definitivně odchází do samoty. Duše umře pro tento svět a tělo může třeba ještě po nějaký čas fungovat, ale je to jen ozvěna. Zmučená mysl se otevře vesmíru, jako dozrálý, připravený květ. Snad se zde spontánně děje cosi, co je cílem generací jogínů a mystiků. Ale věřím, že by ti nedobrovolně milostí navštívení, že by tento výtah ...vyměnili za jeden lidský úsměv. Ale to je nakonec to nejtěžší.
Ano, i tohle patří zmínit, když se hovoří o poezii. Snad by se dalo říci, že rozdíl mezi uměním a šílenstvím je mimo jiné v tom, že tvůrčí člověk se nejprve díky menším nepříznivým okolnostem naučil plavat, že se postupně může odvážit i dále do proudu a že díky tvůrčímu aparátu, jejž si osvojil, se neutopí a možná mu bude dáno, a on, alespoň na chvíli, zahlédne vzdálený druhý břeh. A po návratu může o tom svým druhům vyprávět. Duševní choroba je potom balvan, který nepřipraveného srazí do proudu, a i když se neutopí, tak ho řeka odplaví daleko a tam někde v slepých ramenech a zátočinách ho vyhodí na druhý břeh. ...A on už nikdy nikomu nepoví, jaké to tam je a co tam viděl. A proto šílený dosahuje větších výšek než nejcennější umělec nebo myslitel, ale je to tak daleko a tak cizí, že nerozumíme...

Ano, ...strašlivá paměť, schopnost řetězit zážitky a situace. Mít proťatou tu blánu běžného, blahodárného lidského zapomínání... Vidět nepředstavitelné souvislosti tam, kde normální člověk zůstává klidný. To větvení, jak všechny věci, všechny myšlenky a city navazují jedna na druhou... Ta prvotní příčina, ztracená v nedohlednu. To neodvratné tušení rozplemeněných konců. ...Konec konců. Ano, to se říká, ale zřídka kdy myslí, a už vůbec ne vážně. Ale člověk, jenž nezapomněl jediné slzy v očích dítěte a který má přitom na mysli tu zvířecí dětskou krutost, člověk, který si pamatuje jeden krásný letní den kdysi před lety, ...tomu je nesnadno žít, protože poctivost v myšlení mu zabraňuje zastírat si pravdu, že cokoli krásného na tomto světě je vykoupeno bolestí, křivdou a zaslepením.
Paprsek světla, malý bod vědomí, klouže po stěnách světa. To černé, hemživé pozadí se proměňuje. Vlní se, roste a trhá. Hýbou se v průvanech času ty třpytivé opony ...a škvírou zahlédneš jeviště osudů. A to, co jsi myslel, že je vesmír, ...je vnitřek tvé hlavy. Něco velikého putuje po životech. ...Snad všichni jsme masky, jež nasazuje si jedna tvář.
A snad, moci říct: “Jsem” je důležitější než tma před narozením a tma po smrti. Nevím proč, ale vidím před očima dvojhlavého člověka. Je noc. Za pomoci berlí se šourá k bíle natřeným mřížím. Dívá se, obě hlavy se dívají, jak nad stromy, nad ústavní zahradou, vycházejí hvězdy... Jedna hlava povídá druhé: “Vidíš? Pramen vlasů, Vlasů Bereničiných. ... Váhy, ...Střelec.” Druhá hlava odvětí: “Podívej, ...Velký vůz se pohnul. ...Teď pohnul se zas.” A mezitím uplynulo století.

Praha, 4. 11. 1998


(Text byl přednesen v rámci cyklu Autoři o autorech, Památník národního písemnictví, Praha, 26. 11. 1998; redakčně upraveno)

- - - - -

Weles 9 (1999)

---

-aav- 8/11/2003