Fabjan Hafner
• • •
Oslepen cizím umíráním vcházíš do zatuchlé místnosti s úsměvem
na rtech. Orosené brýle jsou přinejlepším výmluva. A ani to ne. Ten, co
neděli co neděli podřimuje ve stínu varhan: nejsi to snad ty?
Přiznej si: kolikrát tě to už lákalo do nějaké řeky či do kláštera.
Už dávno by ses stáhl, kdyby tě vždycky někdo nepředešel. Nestál jsi
o místa v předních řadách. A není tomu tak dávno, co ses posmíval
těm, co po časopisech zveřejňují nedopsané zprávy o svých
dobrodružstvích. S chutí popisuješ poslech dvou tří desek,
které si ve dne v noci pouštíš. Pod sluchátky se ti okno mění v obrazovku.
Tichu, jež se občas do toho ozve, cvičenou rukou ucpeš ústa. Tomu tě
naučili už na střední škole, o přestávkách, a když ti ráno ve vlaku
vyhazovali tašku oknem ven. Možná proto nevstáváš před půl desátou, není-li
to bezpodmínečně nutné. Stále neumíš spát se zavřenýma ušima. Vůbec neodpočat,
udolán ponocováním s kamarády, utoneš v hluku, naprosto hluchý.
Ze slovinštiny přeložil František Benhart
Weles 6 (2/97)
str.
-aav- 3/10/2003
Žádné komentáře:
Okomentovat