Čtení na tento víkend:
Tomáš Vašut
Vůně dálek ve Valašském Meziříčí
Úryvek z delšího textu
Skutečné volání dálek ovšem začíná až ve stanici, v níž zastavují opravdové expresy zvučných jmen. Pro mě to bylo nádraží v Mezříču, kde jsem měl to potěšení denně přestupovat při dojíždění na vsetínskou průmyslovku. To nádraží skutečně občas trochu voní dálkami, nejlíp se vdechovaly za slunečných květnových a červnových odpolední, když teplý jižní vítr nesl vůni pražené kávy z Dadákovy továrny a blížily se prázdniny.
Před staniční budouvou na Vsetíně a ve Valmezu defilovaly dlouhé třináctivozové rychlíky na Slovensko: Vsacan, Bečva, Detvan a proslulý noční Laborec, který připomínal, že vůně dálek je nejspíš sen o tom, co jednou přijde, až budeme mít z krku například maturitu. Možná právě v tom je kouzlo vlaku, že jezdí leta trpělivě kolem a čeká až jednou taky nastoupíš.
A zatím za okny vlaku ubíhala bezedná osmdesátá léta a průvodčí procvakávali dny na měsíčních žákovských jízdenkách. Jednou jsem si počítal ve vymrzlé meziříčské čekárně, co mě čeká a vycházelo mi nějaké docela impozantní číslo, asi tak dvakrát do Vladivostoku a jednou zpět... Můžete si to zkusit vypočítat, třicet kiometrů, tam a zpět, denně, čtyři roky, nebýt těch prázdnin, tak bych měl možná i na cestu z Vladivostoku zpět.
Po čtyři roky mi bylo dopřáno pozorovat panoptikum nádraží ve Vsetíně: bájné bytosti obývající čekárnu, šamany a proroky, kteří v odpoledních hodinách nasedali na vlak a mířili někam dále do temnot, paní, která mi chtěla kontrolovat úkoly a tetiny v krátkých širokých sukních a černých šátcích navzájem si pomáhající do panťáku na Pováží. Kolorit nádraží dotvářela zvuková kulisa téměř neustálého hlášení: pozor u první koleje, pozor u první koleje, po koleji první se posunuje. A do toho všeho jako dva bohatýři zase vpadly, zpravidla se zpožděním, rychlíky Bečva a Detvan, zaskřípaly rychlíkové brzdy a všechno strnulo v drobném hemžení, ještě poslední šluk z cigarety, nástup, odjezd. A zase nacpaný panťák ve tři odpoledne, dědek Lokťas, samozvaný galantní ochránce důchodkyň a studentobijec. Do našeho vozu se ovšem neodvážil. Jakoby tam byla zvláštní třída výhradně pro mládež školou a učilištěm povinnou, pro metalisty a budoucí zedníky a elektrikáře z MEZu, chodící na vlak odbojně přes uhlí a ráno vyskakující před stanicí do příkopu, když se přibrzdilo, aby mohl projet rychlík z Ruska. Nebyla to Dukla z Moskvy do Prahy, ale jeden z nočních fantomů, které jízdní řád nevedl: sovětský expres do Milovic, snad ani jméno neměl.
Ale za oknem vagonu plynuly další podzimní mlhy válející se po rozbřesku na Bystřičce a bukové lesy zlatě zářící v odpoledním slunci, Bečva si tekla kam měla, stará mechanická návěstidla nám většinou dávala zelenou a ve Stříteži nastupoval čert. Občas nastalo zpestření v podobě praxe ve Zbrojovce, kam zajížděla ze vsetínského nádraží poslední průmyslová železnice s přepravou cestujících: posunovací lokomotiva a staré dřevěné vozy s nápisy ČMD-BMB, protože si je půjčili filmaři k natáčení jednoho nepovedeného seriálu.
Vrcholem veškerého středoškolského popojíždění byla ovšem cesta na chmel, když nás vlak jednoho teplého srpnového večera odvezl kamsi do nevídané dálky. V kupé sice po devíti, ale zato bez dozoru, příjemný pocit, že už máme za sebou druhák a tím i povinnou školní docházku. Na druhém konci noční anabáze, západní pohraničí a vesnička Želeč, domky volyňských přesídlenců se zrcátky v omítce, ztracené v lesu chmelnic. Pěkně tam bylo, ubytování ve škole, po třiceti, palandy, strava skvělá, plněné papriky s rajskou a knedlíkem, a úžas, kolik toho sní jedinec ve vývinu, když osm hodin nakládá v dešti na vlečce. Jen nevím, jaká atmosféra panovala v hospodě na návsi pod lipami, nad níž spočívalo nezpochybnitelné hrůzostrašné tabu vyloučení ze studia. Ale stačilo sednout na vlak, rovněž zakázaný a dojet si někam z dohledu. Po rozpadající se trati bývalé Buštěhradské dráhy, kde už zvolna zarůstala někdejší druhá kolej břízkama, jezdil každý večer jako předzvěst oněch dálek předalekých rychlík Thermal, v čele se dvěma funícími brejlovci a na konci se dvěma lůžkovými vozy z Karlových Varů do Moskvy a Leningradu. A zase zpáteční cesta: poslední den prodloužených prázdnin, zpoždění, obřadné odpojování rozbitého vagonu, další zpoždění, pražský semmering a panoráma Hradčan, dlouhý večer zavánějící podzimem a chmelovými věnci, rozpačité postávání v polích, před námi a za námi dlouhé nákladní vlaky s uhlím, železem, cementem, obilím, vlak za vlakem z východu na západ a zase na východ a na druhém konci dne noc červených, modrých a bílých světel, na jejímž konci jsme měli složit zkoušku dospělosti a rozjet se po světě.
...
Z připravovaného Welesu 16
-aav- 3/07/2003
Žádné komentáře:
Okomentovat