Petr Motýl: Trať číslo 146
Do železniční rubriky jsem se rozhodl přispět nikoli přesnou informací, jakou byl seznam vybavení vagónu číslo 7054 2429 254-2 ve WELESu z jara 1996, ale vzpomínkou. Trať 146 Tršice-Luby u Chebu vede své kolejnice a pražce jedním z nejzápadnějších koutů republiky, tak jako trať 320, projíždějící Vendryní a Třincem, je v jízdním řádu ČD trasou vůbec nejvýchodnější. Takovým primátem se lubská lokálka ovšem chlubit nemůže, prvenství tu patři trati 148 do Aše a Hranic v Čechách, která lesy Smrčin vystoupá až na samý konec Ašského výběžku, zaklíněného do území Spolkové republiky Německo. Od 2. 6. 1996 jezdí z Tršic do Lub (samo určení trati je trošku zavádějící, většina vláčků ve skutečnosti vyjíždí z Chebu a také brzdí na konečné u jednoho z perónů rozlehlého chebského nádraží) už jen sedm spojů za den ve směru tam a sedm spojů ve směru zpět; na jaře 1994, kdy jsem služeb této trati často využíval, provoz pulsoval přece jen o něco živěji. Předpokládejme tedy, že cestu začínáme ve starém německém Egeru, a první kelímek piva je ještě možno vypít na nástupišti, kde před dvěma roky fungovala oplechovaná bouda s příslušným pultíkem, tatrankami a párkem. Při poslední návštěvě v listopadu 1995 na dveřích nástupištní prodejny už jen rezivěly zámky a odplynulou pohodu těžko mohl nahradit nový bufet v levém rohu nádražní haly, konkurující svými grilovanými kuřaty grilovaným kuřatům bufetu v pravém rohu haly a párkům v rohlíku na jejím konci. Shromažďují se cestující, kteří se většinou dobře znají a jezdí vlakem denně, z trojúhelníkových tváří padají na betón těžké pohledy. Jsme v jednom z center Sudet a záludnou vnitrozemskou žoviálnost by tu opravdu pohledal. Pět minut před odjezdem posun přistaví nejvýše tři vagónky, výpravčí odpíská a vyrážíme. První kopeček nad město, krátký pohled na kurvy u silnice, a sjíždíme po dvoukolejné trati na Karlovy Vary do nížin chebské pánve, do první zastávky v Tršicích. Otlučené baráky poházené kolem oblouků Ohře, u stanice několik patrových obytných nádražáckých domků, v jednom z nich restaurace. Poměrně nebezpečná štace v případě, že z Chebu jede “Varák”, a při přestupu na motorák je čas na jedno. Několikrát jsem tu zažil pasažéry, kterým vytrvale ujížděl jeden spoj za druhým, až zbýval jen ten poslední. Pivo Gambrinus, venku posezení pod kaštany, drsné mravy, jako leckde v okolí. Z Tršnic se odbočuje na jednokolejku, vlevo se vynoří báň kostelíku sv. Vavřince v Třebeni, stanice je na rozdíl od důstojné budovy v Tršnicích tvořena jen boudou a betonkem nástupiště. Naproti přes koleje ve Dvorku možno spatřit typické chebské statky a smírčí kříž, v samotné Třebeni je k nalezení pošta, obchod, škola, bytovky a restaurace v přízemní panelové budově. Pije se tu strašně, ještě mnohem více než v Tršnicích, mluví se hodně slovensky, čemuž odpovídá i konzumace rumu a dalších lihovin. Ve večerních hodinách hlavy na stolech, zpěv u harmoniky. Pro jemné čtenářky WELESu zcela nevhodné. Maličký kousek z Třebeně kolem obory s daňky vlevo a počínajícího rašeliniště vpravo se blížíme do stanice Nový Drahov. Zde vlak opouští většina nemístních turistů, kteří směřují do rezervace Soos, jejíž vchod lze nalézt asi 300 metrů zpět proti směru jízdy. Muzeum s vypelichaným vycpaným orlem, po rekonstrukci v roce 1995 zmizelo akvárium s rybičkami. Chebský statek a roubená sýpka, dražší ze dvou pohostinských zařízení s lahvovým pivem. To levnější se nalézá přímo v prostorách stanice Nový Drahov, nyní drahami neprovozované, vchod je zezadu, důležitějším oborem podnikání v budově je ovšem výroba a prodej nožů a dýk pro zájemce z Němec. Asi takhle nějak to tu na mě působilo napoprvé:
oči andělského kraje
v komínech mezi břízkami
odlouplá záchodová mušle
na vyrabovaném nádraží
houkání vlaku
skřípot kachny v rákosí
žaludek chvějící se ve studeném vzduchu
zjasněný přelud
průsvitný přelud na řásách obzoru
Nožíř, bývalý strojvedoucí, brousí a občas si do Německa odskočí, aby si jako výpomocný číšník přivydělal při pivních nebo vinných slavnostech, u studené “Gábiny” tu téměř každé odpoledne sedí Kája, který v pracovní době ovládá páky maličké mašinky pohybující se po úzkorozchodné železničce dopravující kaolin z blízkých těžních jam do Drahova či Vonšova. Bafající lokomotivka se štrůdlem voziků, kodrcající a vlnící se přes blata, je zážitek sám o sobě. Vypadne-li tažný stroj z rozhrkaných kolejnic, dokáží ho tam čtyři silní chlapi znova nasadit, jen kousek vedle bublají nepravé bahenní sopky, minerální prameny a v puklinách rozpraskané křemeliny se usazuje síra. Další zastávkou je Vonšov. Vonšov-Hollywood, jak je připsáno opět na pouhé boudě zastávky. Plechové ploty, hukot sušičky kaolinu, garáže, pár domků jak vystřižených z ostravské kolonie a ve dvoře zpustlého statku vyřezávaný kulatý holubník z 19. století. Občerstvit se lze pouze v rybníčku za kolejištěm, v odpoledních hodinách nikde ani živáčka. Motoráček zadrncá, po levé straně prokmitne mezi topoly silueta Starého Rybníku, vesničky s původně románským hradem (dá se vlézt do sklepení), a následuje Skalná (do roku 1950 Vildštejn) s hradem rovněž původně románským, opravovaným a nepřístupným, a se žlutobílým kostelíkem sv. Jana Křtitele na kopci, zdaleka viditelným. Nádražíčko, kde je dokonce možno koupit jízdenku, je asi kilometr od městečka, ke kterému mě váže příliš, než abych dokázal být stručný, takže za průběžného spalování naftového paliva pokračujeme kolem hlavních budov fabriky KEMA, kde vytěžený jíl definitivně ztrácí svou původní podobu, a začínáme stoupat do kopců směrem ke Krušným horám, objeví se neobsluhovaný, ale obydlený drážní domek, a za sklem
na skobách zavěšený večer,
záclonka, za ní žárovka, stanice Velký Luh,
bělásci ve světle motoráčku,
blonďatá průvodčí s fialovým šátkem ve vlasech
zamyká ocelové dveře hradla,
zamyká
živé tělo snu.
V blízkosti nádražíčka v idylických lesních zátiších se lesknou hladiny rybníků obklopených chatkami, u přejezdu restaurace, kterou jsem navštívil pouze jedenkrát, a samozřejmě si ke mně přisedl chlapík, který deset let rubal uhlí na Karvinsku v dole l. máj. Mých znalostí trati a vzpomínek s tím, jak přibývá nadmořské výšky, stále ubývá. Přes borůvkové lesy a v následující zastávce Nový Kostel jsem z vlaku dokonce ani jedinkrát nevystrčil nos, pamatuji si, že tu vždycky strašně štěkal obrovský vlčák před velikým a ponurým osamělým statkem. Ceduli s nápisem Dolní Luby motoráček projíždí, tady zřejmě nemá nikdo proč vystupovat, po pravé straně se objeví vysoký komín Cremony, stoupání je příkřejší a příkřejší, až souprava doopravdy dosupí na konečnou. Většina cestujících vystupuje právě zde. Městečko ve svazích, kde jsem strávil jediný pracovní den.
prsty od oleje
a stísněné světlo Lub
mlha Sudet
a každý barák jako nádraží
jen na chvíli a nikdy doma
prsty od oleje
a olej sáknoucí do země
u zdánlivě čistého potoka
olej sáknoucí
do vody života
šedý jíl v podloží
Zdejší baráčky, pominu-li překvapivé množství paneláků, skutečně silně připomínají budovy vlakových stanic. Kostel sv. Ondřeje na strmě se zdvihajícím návrší, jedna malebná ulička, inu, Luby znám opravdu jen povrchně a v rámci povrchnosti mohu vlastně doporučit jen jediné: sejít těsně pod nádraží a urazit jedno pivo v restauraci “U soudruha”.
Trať 146 nevyniká nijak dramatickými ději, scenériemi nad vodopády, pětikilometrovými tunely, výhledy na Karlštejn nebo pověstnou kriminalitou rychlíků z Prahy do Ostravy a Košic. Je taková jako zdejší kraj a městečka, ne nadarmo se tu říká: “Skalná a Plesná prdel je děsná”. Venkovské Sudety, s invazí Němců jen pozvolna postupující, a vlastně nevím, jestli o zdejších koutech platí ještě dnes to, co se proslýchalo za socialismu - největší počet sebevražd v tehdejší ČSSR.
Weles 3 (Léto 1996)
Železniční rubrika, str. 38-40
-aav- 1/10/2003
Žádné komentáře:
Okomentovat