Milan Děžinský
Hospoda
Světlo po dlouhé zimě rozpouští své copy
po popraskaných stěnách. Bělavé žilky řek
mění v černé stíny ryb.
Když vyjdeme ze dveří, zmačká nám tváře
do strašlivých grimas.
První nadechnutí vyrazí dech.
Venku, na jedné z židlí, sedí shrbená postava
v kabátě černém jak zašlá sláva němých
komiků.
Kostrbaté nároží, o které se opírá v noci,
jen aby si setřel z čela perličky potu,
jen aby se nadýchnul před tím,
než půjde domů ke svým šedým obrazům,
se třese v horkém poledni.
Je to zlé, řekl, ale nikdo nevěděl,
o čem mluví.
Procházeli jsme se sem a tam po prostoru.
Není slyšet hudba.
Muži hrají kulečník, taktovkami prstů se tu a tam
smeknou po plátně, jako by chtěli naznačit směr.
Někde v jejich útrobách se rozčílením chvějí
vřeténka svalů, hráči však vypadají klidně a nepřítomně
jako těžcí melancholici v léčebných ústavech.
V rohu se rozchechtala ženská. Je to jakási hra.
Na stoly číšník klade ledové sklenice a těžké talíře.
Vždy se jen trochu předkloní.
Weles 3 (Léto 1996)
str. 12
-aav- 1/06/2003
Žádné komentáře:
Okomentovat