Ondřej Macura
Žaltář
XXVI
Poslouchá barok. Vždy nesnášel barok.
Teď mu to hlava bere. (Řečeno materialisticky.)
Dnes byl na výstavě.
Tuší, že se jednalo o Františka Bílka.
Tlak. Málem tam omdlel.
Nejprve mu vylétla z nosu jiskřička krve.
Někteří umírají méně krásně, napadlo jej hypochondricky.
A kdyby to barok, ale ono to Bach.
Hryznout si tak do těch křičivých kořenů.
Ono to Bach. Braniborský koncert
číslo 2, F dur. Dobře, chybí mu Martina in abstracto,
to kolaborování mu ovšem nechybí.
Weles 13
str. 13
-aav- 1/28/2003
Žádné komentáře:
Okomentovat