Lubor Vyskoč
Otec
Otec zemřel
v minutě která byla tak neskutečná
jako volání sýčka
Chodím teď v oparu
kde není jistota
kde vše je jakoby čekání
a údiv
Úřady jsou chladné
neosobní zaběhlé a pomalé
a když někdo na nich projeví cit
těžko se adaptuji
na tak zvláštní změnu
nevím co říct
Vůbec nevím co říct
když se to týká otce a toho že není
je tu jakési samovzniklé tabu
s neznámými pravidly
s bílým chmýřím
a rizikem samovznícení
Zpočátku jsem chtěl být statečný
Vím přece že duše žije dál
a jde si svou cestou
průchodem tajemstvím
o kterém máme málo přesných zpráv
A tak jsem si řekl: Nebudu nic cítit
tak se nejlépe uchráním před bolestí
která by mohla rozleptat schody
po kterých stoupám
Ale sama vznikla a ukryla se
do plátků růže
která roste a voní za zrcadlem
a jako řeka
razila si své vlastní kanály
posílala své vlastní pozvánky
Pak byla mše
slova pravdivá
uvědomění si naděje
a usmíření
odpuštění
přání dobrého návratu
Tak jednoduše se to říká
ale vnímal jsem ji jako opravdu Velikou
Večer jsem si sedl k cigaretě
a četl ty pozvánky došlé za pár dní od mé bolesti
byly jich koše a auta plná obálek
poslané tiše a spěšně
upomínky obav bulletiny vzpomínek
větrné pozdravy z dní prožitých s otcem
a tuláci kteří volali: Opravdu se to stalo
Vnímal jsem tu bipolaritu
která mne k otci vázala a váže
to jak miloval i zraňoval
jak za jeho příkazy žilo malé dítě
které touží po lásce a přijetí
málo ji samo umí dát
ale chce pomáhat a dávat
Jing a Jang mají v sobě opačné tečky
a tak to skutečně je
není bílá bez černé a černá bez bílé
tady u nás na poutním vrchu
Seděl jsem a vzpomínal
a zdravil se s lítostí
nad ztrátou blízkého člověka
pozdravil jsem bolest a
pustil ji k sobě aby se mohla
časem rozpustit v bílé mraky
které plynou
Před očima mi běžely obrazy
jako momentky z bálu:
jak jsme jednou společně zašli na víno
jak jsme vítali první sníh
jak jsme lovili ryby
jak jsme šli koupit oblek
jak jsem přišel v den maturity opilý
jak jsme naposled zdobili vánoční stromek
jak jsme poslouchali hudbu
jak jsme si nerozuměli
a jak jsme si rozuměli
jak jsme k sobě ztráceli cestu
a jak jsme ji stále znovu hledali
A bylo mi najednou smutno
že tu táta už není
a ten smutek byl čistý a plachý
jako srna když jde pít
Já ho vítal
protože byl pravdivý
nebyl už klubíčkem vlastních zákazů
a bláhových rozhodnutí
zůstat za každou cenu statečným
proudil a bral na sebe mou tíhu
kterou jsem předtím pozdravil
a měnil se v bílé mraky
jež plynou
zvolna
k jihu a za sluncem
Cítil jsem vinu
že jsem s mým tátou málo byl
v poslední době
vinu za mou snahu žít vlastní život
a pak jsem najednou věděl
že je to přirozené
a že jsem neudělal chybu
když jsem chtěl žít opravdově
což stále chci
Teď už dny zase jdou
svým způsobem beránka
který skotačí
zvládá i nezvládá
bojí se i miluje
žije
a pomalu postupuje údolím k prameni
Vzpomínka ovšem bude stále
něco podstatného se změnilo
Měl jsem tátu rád
Jeho přísnost (on stále se mnou je)
teď vnímám jako dobré rady
což je velká úleva
která dává prostor vyrovnání
Mše byly tři
a na parte stálo
Kéž najde mír
ten kdo odchází
do Nebeských polí
Jen na mně je jak se rozhodnu
Weles 12
str. 77-78
-aav- 1/02/2003
Žádné komentáře:
Okomentovat