si Vás dovoluje pozvat na
autorský večer Vojtěcha Kučery s názvem A hudba?
(Texty z let 1999-2002)
Jako host vystoupí hudebník Václav J. Kvapil se skupinou Vrána
Skleněná louka (sklepní scéna), Kounicova 23, Brno
Sobota 22. 2. 2003, začátek ve 20 hodin.
a rovněž i na
vernisáž fotografií Ondřeje Slabého,
která se koná v pátek 21. 2. 2003 od 17 hodin
v prostorách galerie Studentského centra, Kozí 8, Brno.
Autorsky vystoupí Norbert Holub a Petr Hrbáč.
--------------------------------
Čtení na tento víkend:
Hoj Čantoria!
Pyšně, vznešeně vévodí lesnatá Čantoria rovinatému kraji těšínského Pobeskydí. Většinu roku bývá zahalena neproniknutelnou clonou mlžných par, věštíc chmurné počasí, za jasných dnů však vysoko zdvihá své temeno do blankytné klenby modravého azuru.
Již za dob pohanských se na jejích svazích konávaly náboženské tance a pohanské obřady, v novější době ji lid proměnil četnými pověstmi v horu tajemnou.
V Čantorii je ukryto mnoho báječných pokladů a v lůně hory spí národní slezské vojsko. Sedí na koních, již věky čeká, připraveno k rozhodné, poslední bitvě, kterou vybojuje pro dobro slezských spravedlivých.
Nad nedalekým Těšínem, bývalým knížecím sídlem, se při bobrecké silnici tyčí stará, rozkleslá hrušeň, u které se podle lidového podání navždy skončí lidské sváry, vády a nenávist, u které čantorijské vojsko vybojuje lidstvu věčný mír. Zde při pahorkatině, nedaleko kdysi neprostupných hor, nacházejí se nejstarší stapy lidské kultury v kraji Těšínska mezi třemi hruškami, které rostou na výšině u Těšína, u Pščiny v bývalém Pruském Slezsku a na Skalické Hůrce u Frýdku.
Na čantorijské vojsko bývá dosud vzpomínáno na besedách v pohorských vesnicích.
Často lidé vypravují i o pasákovi, který se náhodně dostal do nitra hory:
Na vrcholu Čantorie, před vchodem do rozkleslé dřevěné koliby stál mladý pastýř. Drobnýma, jiskrnýma očima těkal po zelené, rozlehlé louce, po chundelatém stádu i dál k lesu do rozsochatých korun starých borovic. Slunce plným světlem zlatilo zprohýbané hřebeny blízkých i dalekých hor, temnými pruhy stínů proběhlo chvílemi krajem, hlubokými, zamodralými raztokami i širokou plochou táhlé slezské roviny. Vítr svištěl a hrál v korunách starých velikánů, ale jen jemně, měkce, táhlými, hlubokými tóny varhan, jako doprovod zpěvům pastýřské fujary či bystrému zurčícímu toku dole v kořání pod svahem.
Pasák si zabořil starý hucan hlouběji do týla a volným krokem šel strání k lesu. Plným dechem léta voněla horská luka a svítila barevnými plochami květů. Ve svěží trávě se bělaly zardělé horské protěže, růžově se chvějící metlice vroubila pruhem rozsáhlou paseku, velkokvěté vemeníky, žluté kosatčí a droboučké zeměžlučí barvilo štědrou zátopou sítinu trav. Stromy stály napjaté jako struny, kymácela se dlouhým ozvukem starých horských písní, rozhovořily se pradávnou přírodní řečí.
Pasák usedl v rozkvetlém svahu. V dálce halekali honci a chvílemi zněl radostný psí štěkot. Před kolibou zazněla fujara a měkký mužský hlas zpíval známou slezskou píseň:
V širém poli hruška stoji
a v zahradě dvě,
pěstovala mamka dceru,
ale ni sobě.
Ej, žol, žol, žol mi budě,
až mi ju vezmu ludě –
potěšeni moje!
Daleko po dolinách dozníval zpěv.
To již pasák vyháněl stádo po svahu. Počítal ovce, počítal vepře a zpozoroval, že mu jeden vepř chybí. Marně se rozhlížel po stráni. Zašel do mlází a pustil se hlouběji do lesa. Nikde však po zbloudilci ani památky. Všude ticho, jen v korunách chvílemi zašumělo. Náhle spatřil pasák před sebou vyklenutou skálu a vedle ní vyvrácený dub. Kde dřív stál mocný kmen na širokém pařezu, tam se černal do svahu otvor. Pastýř nahlédl do tmavého jícnu a nehnutě naslouchal. Vzpomněl na pověsti o čantorijských pokladech. A teď jako by slyšel z nitra hory chrochtání. Ano, tam vlezl jeho zbloudilý vepř. Leč znovu stanul pasák jako přimražen. Vzpomněl na bačovy povídačky o národním slezském vojsku, které uvnitř hory čeká připraveno. Jen za měsíčních nocí vyjíždí prý někdy ku prameni a vrací se bouřlivým tryskem. Po takových nocích bývaly paseky zdupány a temným lesním stínem dlouho znělo odlehlé rachocení bubnů a zvuk polnic. Pak prý se zase rozhostil klid po horských pasekách, když se čantorijské vojsko vrátilo do lůna hory.
Na všecko pasák vzpomněl … však … teď slyš! Zase se ozvalo chrochtání z nitra skály. Pomalu se pasák spustil do otvoru. Chvíli tápal tmou, náhle však stanul v rozlehlé skalnaté síni. Po šerém klenutí skal visela těžká válečná zbroj a za dubovými stoly odpočívaly skupiny rytířů. Při stěnách stály řady koní u kamenných žlabů a v jednom si pochutnával na ovse ztracený pastýřův vepř. Při koních stáli zbrojnoši v lesklé zbroji, jako by čekali … čekali, až je někdo vzbudí a ztrnulého tajemného spánku.
Vzbudil se strážce u vchodu:
„Létají ještě havrani nad horou? Neodlétli do dolin za kořistí?“
„Létají nad horou,“ bázlivě odpovídá ustrašený pasák.
„Ještě není čas,“ dí strážce.
„Až bude Těšín roznesen na koňských kopytech, až poplynou proudy krve údolím Olzy a Ostravice do širých rovin siré slezské země, až se rozzelená poslední ratolest na kmeni nad studánkou bratří … pak vytrhneme ve velký svatý boj!“
Vtom břeskně síní zahlaholil zvuk polnice a bubeníci udeřili v bubny. Zaržáli koně, zazněly hlasy, třeskla zbroj, zavlál praporec nad hlavami.
„Naše, naše vojsko, svaté … veliké vojsko!“ volal nadšeně pastýř, klesaje na kolena.
„Je čas? – Je čas? Půjdeme již?“ hřmotně dunělo síní.
„Ještě není čas,“ odpovídá strážce u vchodu.
„Není, ještě není čas,“ slabě opakuje ozvěna, praporec se znovu chýlí, doznívají hlasy, poklesla zbroj a spánek zase všechno zastírá na věky.
A tak stále v myslích slezského lidu žije čantorijské národní vojsko a čeká, již věky čeká, kdy bude Slezsku nejhůře. Je živým svědomím slezského lidu, burcovatelem a ukazovatelem jeho snah po obrodě, svornosti a vytrvalosti. Až hruď každého Slezana bude podobna Čantorii, tomu bohatýrskému, vznešenému vrchu, pak teprve se rozklene pokoj a věčný, boží mír nad naší zemí, neboť spravedlivost a pravda zvítězí. Pak se nás naši nepřátelé nedotknou ani jediným slovem hany, ani zbraní. Pak budeme národem a stále dobrým, dokonalým, jedné krve, jednoho práva a jazyka a vláda naše bude slavnou a její trvání bez mezí.
(R. F. Jura – Staré pověsti slezské, nakladatelství Karel Veselý, Plzeň 1993)
Weles 10
str. 37-39
-aav- 2/21/2003
Žádné komentáře:
Okomentovat