---

Irma Geisslová
------------------

PRÁZDNO VŮKOL – TEMNO NADE MNOU

Já bojím, lekám se, mé nitro šírá pláň,
již slunko neozáří
a půlnoc neztemní; je věčně šedivá,
jen mlhám se tam daří.

A jednotvárný zvuk, jenž zpíná k zoufalství
vědomí uděšené,
zní táhle, bez změny bytostí nešťastnou,
nad níž se temno klene. –

- - -

/ / /

Tma je... Úzkost hrdlo svírá,
mozek třeští v dusnu tom –
divým chvatem mrak se blíží,
v něm se skrývá blesk a hrom –

Rozsvítí se, zaburácí – –
Bůh nás milosrdně suď!
Dovolíš-li – trhám šaty,
bij, ó blesku, zde má hruď!

asi 1900

- - -

/ / /

Noc černá... v dáli vyje pes...
snad vidí kohosi...
mně divno, duši jímá děs –
zda nebe uprosí?

Mám rozloučit se – s někým – již –
ne, probůh, ještě ne!
Spíš nad mým lůžkem vztyč se kříž,
jejž břečťan překlene –

Žel! pozemské mám myšlénky,
ty schvátí všední kal!
A na růžové lupénky
jak rez by napadal –

Ó, hrůzou ztrácím smysly dnes;
než květ se zarosí,
co bude? v dáli vyje pes,
snad vidí kohosi – – – –

1909

- - -
- - -

Ať nikdo neví již, že jsem...

Irma Geisslová
(6. 7. 1855, Budapešť – 27. 5. 1914, Jičín)

Dílo málokterého autora je tak rozporuplné a mimořádné jako dílo Irmy Geisslové: básnířky jedné za života vydané sbírky, zavržené soudobou kritikou, a literární pozůstalosti, snad jen šťastnou náhodou neztracené. Třebaže byla v 60. letech 20. století, více než půlstoletí po své smrti, jako autorka pozoruhodných veršů objevena, v literárním povědomí je její dílo přítomno spíše svým zvláštním osudem a roztříštěností než nepopíratelnou vnitřní naléhavostí.
Sbírek básní vydaných za života Irmy Geisslové bylo ve skutečnosti šest: za zmínku však stojí jediná, prvotina Immortelly (1879). Zahrnuje básně z let 1874–1878, včetně několika desítek textů nejen na dobu vzniku nebývale temných a drásavých, na první pohled naznačujících svrchovanou a výlučnou – navzdory mládí, Immortelly vznikaly mezi 19. a 23. rokem života autorky – básnickou osobnost. V hořkých verších se z konkrétních životních reálií ozývá především prožitek matčiny smrti (1870), nešťastný milostný vztah, stesk po domově (transponovaný do obecné, metafyzické roviny) a pocit cizoty (otec byl železničním úředníkem a rodina se proto často stěhovala; Geisslová prožila v Budapešti, kde vznikla většina básní Immortell, několik prvních měsíců života a poté roky 1874–1880, když předtím žila ve Vídni, Brně, Pardubicích, České Třebové a Praze; od roku 1884 se rodina usadila trvale v Jičíně, kde je Geisslová, jež se nikdy neprovdala, také pohřbena). „Byla to pozoruhodná sbírka, zvláště její temné, zoufale srázné jádro, asi 25 básní a řada dalších rozptýlených slok i jednotlivých veršů. Irma Geisslová v nich předešla nejméně o deset let svou dobu. (...) Musila si však už tehdy být vědoma, že tvoří cosi neobvyklého, protože velkou část podobných básní z téže doby ponechala v rukopise a nikdy ji neuveřejnila.“ (Ivan Slavík) Sbírka nebyla tehdejší kritikou přijata vstřícně, básnířce byl vytýkán (máchovský) „bol, rozervanost a zoufalost“, nedostatek „vyššího vzletu“, „jasnějšího porozumění“, „mohutného výrazu“; „písně Irmy Geisslové nejeví ani smělého vzletu, ni zvláštní hloubky, ni znamenité obraznosti“ (Květy 1880). Neobjevila ji téměř po celé století ani žádná z přicházejících básnických generací. Několik málo básní z Immortell bylo zahrnuto do antologií vydaných v posledních desetiletích; většina vrcholných textů však zůstává od roku 1879 knižně netištěna.
Po Immortellách následovalo pět další sbírek v letech 1881–1892; Geisslová v nich na svou prvotinu, pod vlivem odmítavého přijetí, vědomě nenavázala. Jen v několika málo textech lze spatřit stín básnické uhrančivosti Immortell. Skutečnou tvorbu autorka utajila a zcela rezignovala na její zveřejnění, snad i vědoma si své výlučnosti – a mimořádnosti. Svět osamění, který tak stvořila, je smutný trpce i povzbudivě zároveň, lze v něm spatřovat doklad o vnitřní roztříštěnosti (pramenící snad z existenčních důvodů, pro Geisslovou byla literární činnost jediným zdrojem příjmu) a úplatnosti době stejně jako svědectví o nezastupitelnosti poesie a její nadčasovosti. „Nevěří mi, aniž chápou mne, / cesta má jim temnou...“ (Geisslová) „Poesie pro ni byla jako pro málokoho formou existence, naprostou životní nutností.“ (Ivan Slavík) „Kdyby mně bůh vzal lyru, svrh by mě zaživa do pekla.“ (Geisslová) Pozůstalost Irmy Geisslové objevil Ivan Slavík roku 1970 a její těžiště otiskl v souboru Zraněný pták (1978).
Tristní básnířčiny texty ve sbírkách publikovaných po Immortellách nebo v místním či vlasteneckém tisku nemohou zastínit jádro autorčiny tvorby. Století a čtvrt staré verše Immortell zní současně („bije do očí, jak její verš je prost mnoha dobových licencí, inverzí slovosledu, zmrzačených lumírovských slůvek typu ‘zkad’ a ‘sléz’“ – Ivan Slavík), a v některých neubral časový odstup ani pozdější pohyb poesie nic z jejich jedinečnosti, přesnosti a seberozdírající krutosti, s níž artikulovaly marnost a temnotu bytí. Vzácně se snoubící suverenita i ztišení, ironický odstup i propastnost, racionálnost i hudebnost, rezignace i naléhavost poesie Irmy Geisslové měly pokračovatele spíše v jednotlivých atributech než celku. Autorčino dílo je navíc krystalickým svědectvím o potřebě poesie pro vlastní trvání, v tichu a samotě („Tma za mnou a tma přede mnou, / ať nikdo na mne nevidí! / Ať nikdo neví již, že jsem, / ať daleko jsem od lidí...“), o její přítomnosti ve vrstvách nepřístupných okolnímu světu a v rezignaci na jakékoli uznání či srozumění, současné i posmrtné; při méně šťastných okolnostech mohla zůstat dodnes neznáma a její pozůstalost ztracena – nikdy nepodnikla nic pro to, aby byla objevena. Česká poesie a především její čtenář by byli chudší o jedno z nejpozoruhodnějších a trvalých děl.

Petr Fabian

- - -

Pásmo věnované Irmě Geisslové přinese Weles 18...

---