středa 18. srpna 2004
V těchto dnech se v tisku objevily hned dvě recenze na Básnický almanach Cestou...
První, z pera Jiřího Poláčka, vyšla pod názvem Almanach Cestou mapuje stav současné poezie ve čtvrtek 12. 8. 2004 v brněnské Rovnosti, druhou, kterou v plném znění přepisujeme níže, přineslo nejčerstvější vydání Týdeníku Rozhlas.
Pavel Kotrla: Cestami současné poezie
(Týdeník Rozhlas, č. 35/2004, 16. 8. 2004, str. 4)
Ohlédneme-li se za dějinami české moderní poezie, nemůžeme si nevšimnout, že jsou lemovány básnickými almanachy. Ani poslední léta v tomto nebyla výjimkou. Snad nejvýrazněji, nejenom v kladném slova smyslu, do povědomí vstoupily almanachy a antologie nakladatelství Petrov. Byť je produkce tohoto nakladatelství velmi rozsáhlá a cele věnována současné české literatuře, je spektrum současných tvůrců mnohem rozsáhlejší. Odlišnější, ale v mnohém osobitější přístup nabízí Básnický almanach Welesu 2003 Cestou, který uspořádala trojice editorů ve složení Miroslav Chocholatý, Vojtěch Kučera a Pavel Sobek. Na necelých dvou stovkách stran se v něm představuje čtyřicet jedna autorek a autorů narozených v letech 1958 až 1980.
Není to první nakladatelský pokus autorů spjatých s časopisem Weles. Již v minulosti vydali několik almanachů a sborníků, nyní se však jedná o počin nejrozsáhlejší a nejodvážnější. Kladem almanachu je skutečnost, že se v něm setkává široké spektrum autorů zavedených i nezavedených, přičemž nezavedenými mám na mysli ty, kteří doposud oficiálně nevydali knihu poezie. Přesto se nejedná o jména, která by byla neznámá, přinejmenším ne čtenářům literárních časopisů. Zde jenom malá připomínka: uvítal bych u almanachu nejenom výběrovou bibliografii autorů, ale i jejich krátké medailonky, protože v mnoha případech nejsou široké veřejnosti příliš známi. Jinak se však jedná o velmi pečlivě připravenou knihu, které nechybí ani jmenný rejstřík, ani doprovodný text z pera Miroslava Chocholatého.
Za zmínku stojí samotné uspořádání almanachu, který je rozdělen do čtyř tematických oddílů. Básně jednotlivých autorů nejsou řazeny v jednom bloku, ale jsou rozprostřeny po celé knize. Ocitají se tak v souvislostech s texty autorů ostatních, se kterými tak vytvářejí komunikující pavučinu. Její jednotlivá vlákna sice vydávají rozdílné tóny, ale my nakonec slyšíme sled harmonických akordů. Úvodním textem almanachu se stala báseň Petra Špangera, který byl za knihu vydanou nakladatelstvím Weles nominován na cenu Magnesia Litera v kategorii objev roku.
Almanach Cestou představuje jeden z možných pohledů na současnou poetickou scénu. Nabízí pohled vyvážený a otevřený novému, jak je ostatně již tradicí časopisu Weles, nezavírající se ve skupinovosti ať nakladatelské, kamarádské či dané jinou příslušností. Zkrátka a dobře, jedná se o reprezentativní publikaci, která by neměla být přehlédnuta a opomenuta. Zaujmout může také grafickou podobou a ilustracemi Františka Hubatky.
úterý 17. srpna 2004
Milan Šedivý: Tím otočením vpřed
Recenze na básnickou sbírku Martina Davida Venkoncem
(Psí víno, 29/2004, str. 43-44.)
Zatímco někteří naši přespilní prozaici chrlí na knižní pulty vždy jednu knihu ročně, teplický básník Martin David se už podruhé stabilizuje na nikterak uspěchané jedné knížce vydané do čtyř let; jak to chtějí tvrdit a přinejmenším jak to taky tvrdí záložky jeho dosavadních sbírek Listí pro jablko, Jiné výkladní skříně či nejposledněji Venkoncem (Weles, 2003). Především srovnáme-li obě poslední jmenovaná dílka, vynikne nám radikální, i když stále ještě poznatelná proměna jednoho tvůrčího výrazu. Co zbylo z někdejšího zaumného odéru holanovsky či slívovsky (tak či onak na omak) intonovaných „výkladních skříní“, jako z oka vypadlých nějaké „nedorostlé“ básnické zahleděnosti? Kam se poděla všechna rozvláčnost a zdlouhavý popis, který, jak se v našich krajích pomalu stává zvykem, pro slepecký akt vidění přestává básnit a všechno zůstává přilepené k čočce, než se to vytratí s příštím mžiknutím oka?… Manévrovací rejd zvaný Venkoncem.
Byla-li předchozí sbírka členěna do tří bezejmenných částí, pak jen podle subjektivního pocitového klíče autora, který po přečtení všech třiatřiceti básní zůstával čtenáři víceméně skryt, a mnohé na tom nezměnil ani oddíl prostřední, oděný více méně do zimního hávu. V nové sbírce autor bezejmenné členění více úplně opouští a sbírku nečlení, čímž se tvar de facto rozvolňuje ještě víc. Při počtu osmatřiceti básní, nejčastěji jen o několika verších, se nový soubor přečte ve čtvrt hodině, vnímavý čtenář ale zato dostane, co mu beze všech pochyb po právu patří. Málo si zkazíme oči s maximálním zážitkem, to je přece dobré. David zůstává nadále vnímavým pozorovatelem; to mu stěží kdo odpáře a při současném stavu věcí by vlastně o to neměla zájem ani ta nejtvrdohlavější švadlena. Jeho bzírání je s touto sbírkou ještě víc obrácené ven do světa, čímž se vytratilo to kapku zašlé, mírně zamlžené zrcátko osobního jáství. Ejhle, výkladní skříň je najednou úplně jinde, ještě včera tady byl obchod, už není. Kde se vzal, tu se vzal, Davidem je rázem odměněn celý škopek nových témat. Jsme okouzlováni tercety s tematikou vrcholového sportu, módy, vytrhováni z klidu kontrasty veršů inspirovaných vojenskými tajnostmi nebo zvířaty. Tedy tématy soudobou poezií veskrze opomíjenými, ačkoli jde v reálu o náměty světodějné tak, až je to hříšné (koneckonců i ta zvířátka dneska připadají světodějná, když je člověk vidí i ve „zprávách“). Není tedy divu, že při četbě objevujeme tak trochu známý „jiný svět“, jak zní název jedné z Davidových básní. Před čtoucíma očima se hněte náš všední, prachobyčejný život pěkně zase zpátky v prach, ale jaký! Jen trochu zvířený, konstatující, zaznamenávající, usedající, vytvářející svoje vrstevnatá moudra. Mýlili bychom se však, kdybychom tvrdili, že osa nového davidova dílka tkví v některých, byť i obsažených myšlenkách. Sbírka je nejzajímavější tam, kde propojuje sobě vzdálené prvky do bizarně nápaditých figur a dotykových prolnutí – třeba prostřednictvím úsloví, jak se to nejlépe realizuje v básni Dámy. Častěji však básně rostou pouze z jediného nápadu, tryskají z jedné metafory, kterou sdělí, a neřeknou víc.
Zdá se jako by David byl při svém psaní vnímavým posluchačem imperativů jako je ten následující z Bradburyho pera: „Čím víc pravdivě zachycených detailů života dokážete dostat na jeden čtvereční centimetr papíru, tím jste literárnější.“ Samo sebou jsem vzdálen toho, abych řečené podával bez jakéhokoli odstupu, když je to citát pro tuhle chvíli vytažený z klobouku. Přesto je David skutečně úsečný, někdy dokonce příliš (Hudba), a literární, jak ještě nebyl. Oproti předchozímu počinu je totiž přirozený. A kupodivu, k dovršení všech proměn, je ve vší své průzračnosti najednou i potutelně úsměvný. Kdeže loňské sněhy s těžkomyslně potřásanou čepicí jsou. S mírným, odlehčeným nadhledem pozoruje a je pozorován. Moucha nás obdivuje. / Každičký den zrána / krůčky svými poměřuje. / Moucha je náš fanda! Podobně ale David hovoří i o uhrech na pleti adolescentově, vymýšlí trochu kejklířský rým stel – postel a svoje někdejší, vážně myšlené vzdechy podává dnes výhradně přes úsměvně čtená dlouhá ó.
Myslím, že takhle kondenzovaný tvar, který si udržuje jednak úroveň, jednak i čtenářskou pozornost až do svých závěrečných řádků, je jedním z povedených edičních počinů Welesu, kterých s léty potěšeně přibývá.
neděle 15. srpna 2004
pátek 6. srpna 2004
Před několika dny jsme zde umístili odkaz na recenzi na básnickou sbírku Vodní mlýnky Petra Špangera.
V jistém "mediálním kurzu" je rovněž básnická sbírka Venkoncem Martina Davida, o které jsem se zde dosud příliš nezmiňovali. Redakčně ji na přelomu roku připravil Bogdan Trojak, který ji rovněž opatřil výtečnou obálkou (k nahlédnutí např. zde).
Anotaci (že by i recenzi?) na tuto knihu přinese ČRo 1 Radiožurnál ve smém pořadu Knihovnička v neděli, 15. strna v 11:35.
Básnický profil (+ ...) je přislíben od Josefa Chuchmy z Mf DNES.
Comming soon...
pondělí 2. srpna 2004
Je srpen a čas běží všelijak, což je asi nejpřesnější termín stavu, ve kterém se autor tohoto přípisu momentálně nachází... Možná by někoho zajímal důvod mého vstupu.
Tady je...
čtvrtek 17. června 2004
Básnický almanach Welesu CESTOU vzbuzuje první (zatím skromné) reakce:
- Anotaci (minirecenzi) přineslo minulé vydání Salonu Práva (plné znění zde)
- Ve středu 23/6/04 by měla informace o almanachu projít vlnami ČRo 1 Radiožurnálu v pořadu Večer s Kulturní revue (začátek pořadu ve 20:05)
- Recenze je přislíbena z Týdeníku Rozhlas
...
úterý 8. června 2004
Z Welesu 18...
- - - - - - - - - - -
Martin Vokurka
- - - - - - - - - - -
Noční tázání
Svět vleče dokola tíhu zrcadla
být tím kdo prochází
sem a zase tam temnými oky sítě
brázdou zpět bez spáření
kapky krve s jizvou na hluboké tváři
rozestupující se dotěrnou řečí:
Bylo by to žít nežít
když strach nikdy neusíná
a sotva odkopaný z pod peřiny
jak stín na stěně vždy doprovází prosící dlaně
modlitby co raší mezi chlupy klení
Je to únik skrz srdce a zkroucenou nadějí
pád do prostoru mezi sebe a zase sebe
uprostřed pukliny kudy dere se láska…
Nebo bude to jen proletět v jednom nádechu
oči zavřené sám před sebou
z hadrů prázdnoty předstírat bytí…
- - -
Morbus X.
Chytáme déšť do flašek
minulých už od prázdné noci
té noci duté vykotlané na poklep až nestydaté
a teď navždy od rozchodu uprostřed léta
ukryté v hloubce zimní klíčivosti
Noci prchlé na korábech metastazujících buněk
úlomků těla tonoucích plovoucích vítězících
jak v krvi v míze tak v zpaněnštělé bláně
I tam stejně zase jako tady
v škrábancích srdečních uzlů
odumírat se jako vždy chystáme
od kořínků po nože vrhané
mezi zářením do jasnovidcových koulí
křišťálových plných spermií falešného sněhu
Mezi výlevkou rozkročenou nad našimi
už nemilovanými nestydlivými ústy
stejně svíjivě ubýváme bělostně a průhledně
a kdybychom odevzdali všechno
i maso utržené od chrupavky
nepohnuli se a už jen leželi
odevzdaně pokorně Bohu na cirkulárce
nedotekla by k nám strupovitá milost smíření
Smích proto necháváme tancovat
na gumovém stole aby zbyl neztratil se
vykousli ho z roubíku naslouchal
mezi otisky našich do řeči puklých
tváří…
Pláč pozorujeme dál skrz zrníčka písku
ubrus pouště prostřený pro nás
snáší se ze zmačkaného oslnění
letící vejce zářící padající z pohádky
nese nové zárodky zatmění
až jednou pukne bude křik smrt zrození
cyklická nauzea naděje…
- - -
Ženy jsou mouchy mých nocí…
hladím tě
vyklepávám dráhu pro vbodnutí
svých očí
ježíš obratle
zoufalá žebra lapají po dechu
jako mladé ústřice
poprvé políbené citronem
pichlavě zkoumám každou pihu
úzký vrata od černý rozkoše
sevřená strachem z mých prstů
uhlazených do chladu
tisíc a jedním opakováním
chvěješ se chloupek po chloupku
odpadáváš jak blanitá kostra
před mými slovy
který oholí každou lásku –
napjatá lýtka co neutečou
za chvíli se třepetají v tmavém vzduchu…
- - -
Weles 18 si můžete objednat na adrese redakce...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)